Životní prostředí pro rostliny: co každá zahradní rostlina potřebuje
Zjistěte, jaké podmínky potřebují rostliny k prosperitě. Světlo, teplo, vláha, vzduch a správná půda — komplexní průvodce životním prostředím pro rostliny na zahradě.
Proč jsou rostliny základem života na Zemi
ŽIVOTNÍ PROSTŘEDÍ PRO ROSTLINY
Rostliny jsou prapůvodními obyvateli naší planety, jsou to první živé organismy, které se objevily na zemi. Pak teprve se začali objevovat zástupci živočišné říše. Je to proto, že pouze rostliny jsou schopné přijímat živiny ve formě minerálních látek a přeměňovat je v organické sloučeniny, vhodné pro výživu všech živočichů. Z tohoto hlediska i my, lidé, představitelé nejvyššího stupně vývoje v živočišné říši, jsme v podstatě odkázáni na rostliny jako na zdroj veškeré výživy.
Stavba rostlinné buňky: od chlorofylu po chromozómy
BUŇKA Základní stavební jednotkou rostlinného těla jsou buňky různého tvaru a velikosti. Vnitřek buňky se skládá z živé části (protoplazmy) a z částí neživých. Protoplazma se rozlišuje na čtyři složky, které mají různé funkce, a to jsou buněčné jádro, buněčná plazma, plastidy a mitochondrie. Buněčné jádro se skládá ze složitých bílkovin a řídí životní procesy v buňce, a tím i v celé rostlině. Buněčná plazma (cytoplazma) je polotekutá hmota, složená převážně z bílkovin. Povrchová vrstvička cytoplazmy je polopropustná. V cytoplazmě je spoluuloženo jádro, plastidy a mitochondrie. Vnitřek mladých buněk je cytoplazmou zcela vyplněn. Jak buňka roste, vznikají v cytoplazmě dutinky, zvané vakuoly, které jsou vyplněny buněčnou šťávou. Pro zahrádkáře je zajímavá právě funkce vakuol, protože buněčná šťáva obsahuje různé kyseliny (jablečnou, vinnou, octovou aj.), třísloviny, pektiny, minerální soli aj. Poměr těchto látek určuje chuťové vlastnosti ovoce. Červené, fialové a modré zbarvení šťávy je způsobeno barvivy antokyany — např. v plodech borůvek, v bulvě červené řepy, v květech modrých macešek.
Plastidy jsou drobná živá tělíska uložená v cytoplazmě, lišící se barvou a funkcí. Bezbarvé plastidy jsou hlavně v zásobních orgánech — kořenech, hlízách, semenech. Ukládá se v nich hlavně zásobní škrob. Zelené plastidy (chloroplasty) obsahují zelené barvivo — chlorofyl, jímž jsou rostliny schopny zadržovat sluneční energii a využívat ji při asimilaci. Chlorofyl se vytvoří pouze na světle. Tyto plastidy obsahují i červené barvivo — karoteny a žluté xantofyly, které je však zastřeno zeleným barvivem chlorofylem. Vyniknou až na podzim, kdy se chlorofyl rozkládá. Proto na podzim listy žloutnou a červenají. Barevné plastidy obsahují červené barvivo karoten a žluté až hnědé barvivo xantofyl. Ty způsobují zbarvení plodů, korunních plátků a některých kořenů (např. šípek, rajče, paprika, kořen mrkve, žluté a červené květy apod.).
Jeden druh plastidů může přecházet v jiný druh. Například zelené plastidy v plodu rajčete se při uzrání změní v červené, bezbarvé plastidy v bramborové hlíze se změní v zelené, když je hlíza nebo její část vystavena světlu, zelené plastidy v nadzemních částech (puky čekanky, výhonky chřestu, listy póru) se při zakrytí před světlem změní v bezbarvé — tento jev se využívá při vybělování těchto lahůdkových zelenin.
Blána buněčná určuje tvar a velikost buňky, odděluje ji od vnějšího prostředí nebo od sousedních buněk. V blanách jsou kanálky, kterými roztoky přecházejí z buňky do buňky. Do starších blan buněčných se ukládá dřevovina, blány dřevnatějí (např. v dřevnatějících letorostech), nebo korkovina, blány korkovatějí. Často se do nich ukládají minerální látky, jimiž se blána zpevňuje (např. kysličník křemičitý u ostřic a přesliček). U buněk kořenové špičky buněčná blána slizovatí a umožňuje pronikání kořenové špičky mezi tvrdá zrnka půdy.
Buňky se množí dělením, a tím rostlina roste. Na začátku dělení se rozpustí blána obalující jádro buňky a chromatinová zrna v něm se spojí v dlouhé vlákno, které se v další fázi dělení rozpadne na chromozómy. Počet chromozómů je pro určitý druh rostlin vždy stejný, např. mrkev má 18, hrách 14. Každý chromozóm se pak rozštěpí na dva chromozómy stejného tvaru, ale poloviční tloušťky. Rozštěpené chromozómy se přesunou k oběma pólům buňky, kde se rozplynou a vytvoří se z nich jadérka. Uprostřed buňky vznikne přepážka, která buňku rozdělí na dvě dceřiné buňky a ty dorostou normální velikosti.
Pohlavní buňky v prašnících (pylová zrna) a v semeníčcích (vajíčka) mají poloviční počet chromozómů, protože se při jejich tvorbě počet chromozómů snižuje (redukuje) na polovinu. Tomu se říká redukční dělení. Vaječná buňka a pylové zrno mají tedy poloviční, tzv. haploidní, počet chromozómů. Při oplození jádra obou pohlavních buněk splývají, takže oplozená vaječná buňka a z ní vzrostlý jedinec mají normální (diploidní) počet chromozómů. Např. jabloň má 2 × 17 = 34 chromozómy. U zahradních rostlin se však setkáváme s odlišným počtem, např. některé odrůdy jabloní mají 3 × 17 = 51 chromozóm (tzv. triploidní počet). Mohou se vyskytovat i rostliny s vícenásobným počtem chromozómů (polyploidní). Takové rostliny se liší od normálních tvarem, velikostí, barvou květů nebo plodů, někdy dosahují až obřího vzrůstu. Tento jev se využívá při šlechtění.
Buňky stejného tvaru a funkce tvoří pletiva, např. krycí (chrání před vnějšími vlivy), dělivá (tvorba nových buněk), zásobní (ukládají se v nich zásobní látky), vodivá (rozvádějí roztoky živin), hojivá (zacelují rány vzniklé poraněním rostliny) aj. Každé pletivo má své určité poslání a význam.
Orgány rostliny a jejich funkce: kořeny, listy, květy a plody
ORGÁNY ROSTLIN Pletiva v určitých sestavách tvoří jednotlivé orgány rostlin. Základní orgány jsou vegetativní (kořen, stonky, list) a generativní (květ, semeno, plod). Každý orgán má určitou funkci. Uvádím stručně některé funkce různých orgánů, zajímavé z hlediska zahrádkáře.
Stonek je nadzemní část rostliny, která nese listy i květy. Dorůstá na vrcholu a rozvádí živiny. Stonky jsou bylinné nebo dřevnaté. Bylinné stonky nazýváme lodyhy, nesou-li listy i květy (např. slunečnice), stvoly, nesou-li pouze květy (např. tulipán, hyacint), a stébla, jsou-li duté a přerušované kolénky (trávy). Dřevnaté stonky mají stromy a keře (kmen a větve).
Pupeny jsou zárodky stonků, které se liší budoucí funkcí: pupeny dřevní (očka) jsou úzké, zašpičatělé a vyrůstají z nich nové větévky; pupeny listové jsou tupější a vyrůstají z nich listy; pupeny květní (poupata) jsou oblé se zárodky tyčinek, pestíků a květních obalů. Spícími pupeny nazýváme očka uchovaná pod kůrou. Vyraší, když je porušena fyziologická rovnováha stromu — stává se to při zlomení silnějších větví, při silném zmlazen í, při zmrznutí koruny při velkých mrazech apod. Bujným výhonům z těchto očka se říká „vlky".
List se skládá obvykle z čepele, řapíku a listové pochvy. Na průřezu čepele je patrno několik vrstev pletiv. Nejsvrchnější vrstvou listu je pokožka, která má na rubu listu jemné otvory, které usměrňují unikání vody z rostlin výparem. Když má rostlina nedostatek vody, průduchy se samočinně zavírají a tak výpar omezují. Při nadbytku vody jsou průduchy stále otevřené, aby se rostlina mohla přebytečné vody zbavit. Průduchů bývá velké množství. Například na 1 mm² listu jabloně je jich asi 250. Výdej vody rostlinou se nazývá transpirace. Listy a zelené části stonku stále odpařují vodu do okolí, nejvíce páry však uniká průduchy.
Velmi významnou funkcí pro život rostliny je fotosyntéza (fotosyntetická asimilace). Fotosyntéza probíhá pouze v zelených částech rostlin, protože chlorofyl je nezbytně nutný pro tvorbu organických sloučenin, které se tvoří složitým řetězcem reakcí z kysličníku uhličitého a vody za spolupůsobení sluneční energie. Do vzduchu uniká z listů průduchy stejné množství kyslíku (uvolněného z vody), jako bylo ze vzduchu přijato kysličníku uhličitého, čímž se ve vzduchu obnovuje rovnováha. Tím se také zlepšuje ovzduší pro člověka. Proto říkáme, že stromy jsou plícemi města — odnímají vzduchu kysličník uhličitý a obohacují vzduch o kyslík.
Rostlina však kyslík také spotřebovává — při dýchání (disimilaci). Kyslík potřebný k dýchání vniká do rostliny průduchy i pokožkou. V nadzemních orgánech bývá obvykle kyslíku dostatek. Jeho nedostatkem trpívají kořeny v rozbahnělé půdě (např. kořeny květin v květináčích, když je stále přeléváme, a tím vodou vytlačíme z půdy vzduch, nemohou dýchat a rostlina hyne).
Dýchání je okysličovací proces, při němž se složité organické látky rozpadají a uvolňuje se energie, potřebná k životním projevům rostliny. Fotosyntézou vytvořené asimiláty však převažují, takže i při ztrátách prodýcháním se u rostlin projevuje přírůstek. Rostlina spotřebuje dýcháním jen asi ¹⁄₈ až ¹⁄₅ vytvořených asimilátů. Ke ztrátám dýcháním dochází ve skládce, kde se snažíme omezit dýchání sníženou teplotou.
Do listů jsou také přiváděny z kořenů minerální živiny, které se v listech přeměňují v organické látky. Dostatečně zdravé olistění je tedy u ovocného stromu prvním předpokladem dobré úrody ovoce, stejně jako u květin podmínkou krásného květu.
Kořen je vedle listu hlavním orgánem pro přijímání živin. Funkcí kořenů je upevňovat rostlinu v půdě, přijímat z ní vodu a živné roztoky. Kořen není jen orgánem pasivním, nýbrž vytvářejí se v něm také některé organické látky, např. bílkoviny aj.
Pro výživu rostlin jsou nejdůležitější nejjemnější kořínky, dlouhé několik milimetrů, tzv. kořenové vlášení. Rostou a obnovují se velmi rychle a jejich schopnost přijímat živiny z půdy trvá obvykle jen několik hodin. Pak zestárnou a slouží už jen k přijímání vody. Bývá jich obrovské množství. Například jednoletý semenáč jabloně má až 17 miliónů vláskových kořínků o celkové délce téměř 3 km. Tyto nejjemnější kořínky rostou i při poměrně nízkých teplotách (blízkých 0 °C) — kromě teplomilnějších druhů, jako je např. broskvoň nebo magnólie. Proto se také doporučuje sázet stromky většinou na podzim; do jara se na nich vytvoří množství kořínků, které na jaře ihned začínají přijímat živiny a vodu z půdy. Při jarním sázení, zvláště opožděném, se stromek vysiluje tím, že ze začátku čerpá živiny a vodu pouze z vlastních zásob. Zásobárnou látek jsou opět kořeny, do nichž si strom ukládá na zimu látky vytvořené během vegetačního období. Na jaře se tyto látky uvolňují a proudí do rašících pupenů. Dobrý stav a funkce kořenů jsou tedy druhým předpokladem dobré úrody.
Květ je velmi zkrácený stonek, jehož listy jsou přeměněny na rozmnožovací orgány. Obvykle se skládá z hlavních částí, tj. tyčinek a pestíků, a z vedlejších částí, tj. květních obalů, které chrání mladý květ a lákají hmyz, a tak pomáhají opylování.
Květní obaly jsou buď z jednoho druhu lístků — pak se nazývají okvětí (např. u tulipánu, lilie, konvalinky, sněženky), nebo se skládají z vnějšího zeleného kalichu a vnitřní koruny z pestře zbarvených korunních lístků (např. mák, třešeň, rajče, růže).
Tyčinka se skládá z nitky a dvou prašných váčků, obsahujících pylová zrna — samčí buňky.
Pestík se skládá ze semeníku (obsahujícího vajíčka — samičí buňky), čnělky a blizny.
Mají-li květy obě hlavní části, tj. tyčinky i pestík, nazývají se květy obojaké (oboupohlavné) — např. u jabloně, tulipánu. Mají-li květy jen tyčinky, nazývají se květy prašníkové (samčí), mají-li jen pestík, nazývají se květy pestíkové (samičí). U rostlin jednodomých (např. líska, okurka, smrk, kukuřice) jsou na jedné rostlině květy prašníkové i pestíkové. U rostlin dvoudomých (chmel, tis, vrba) jsou na jedné rostlině pouze květy prašníkové a na jiné zase pestíkové.
Opylení a oplození květu i vývin semene je složitý pochod. Opylením rozumíme přenesení pylu na bliznu květu. Pylové zrno, ulpělé na blizně, proroste čnělkou do semeníku a spojí se s vajíčkem v jednu buňku, z níž se vytvoří semeno. Spojení jádra pylu s jádrem vaječné buňky se nazývá oplození. Zajistit podmínky pro dobré opylení je tedy třetím předpokladem dobré úrody.
Tím, že rostlina přijímá potravu ze svého okolí, její hmoty přibývá — rostlina roste, a to nejen v celkových rozměrech, ale rostou i její jednotlivé orgány, které se současně mění tvarově i chemicky — rostlina se vyvíjí. Rostlina během svého individuálního života mění svou přeměnu látkovou (metabolismus), rozvíjí nové funkce, tvoří nové listy, později květy, plody, semena. Ze semen vyklíčí nové rostliny, které rostou a vyvíjejí se až k tvorbě semen. Důsledkem přeměny látkové je tedy nejen růst a vývoj jedince, ale i tvorba zárodků nových jedinců stejného druhu, tj. rozmnožování. Tak se životní cyklus nepřetržitě opakuje a život druhu trvá dál i po smrti jedince.
Jak podnebí, poloha a nadmořská výška ovlivňují zahradu
Co rostlina potřebuje k životu
Každá rostlina potřebuje pro svůj zdárný vývoj určité prostředí. Toto prostředí je v podstatě podmíněno podnebím, nadmořskou výškou a polohou.
PODNEBÍ Naše republika nemá výrazně přímořské, ani výrazně vnitrozemské podnebí. Střídají se léta s podnebím přímořským, kdy nedochází k velkým tepelným rozdílům během roku a zima i léto jsou mírné s větším množstvím srážek, a léta s podnebím vnitrozemským, kdy bývá srážek málo a tepelné výkyvy mezi zimou a létem i mezi dnem a nocí jsou značné.
Na podnebí nemáme vliv, můžeme pouze upravovat prostředí pro rostliny závlahou, ochranou proti mrazům, stíněním, zakuřováním apod., čímž lze do značné míry zlepšit tzv. mikroklima v sadu, na záhoně, v parništi apod.
Pro zdárný život rostlin jsou všechna roční období stejně významná. V zimě množství sněhu nebo holomrazy, ledová námraza nebo naopak náhlá oteplení mohou mít příznivý nebo velmi neblahý vliv na další život rostliny. Velmi důležitý je průběh počasí na jaře, kdy ideální je pomalé roztávání sněhu, aby sněhová voda zasakovala do půdy a neodtékala při prudkém tání do vodních toků. Jaro má také vydatnými srážkami upravit správný vodní režim a umožnit dobrý vývin i hlubokokořenícím rostlinám. Žádoucí je také povlovné oteplování bez výrazného střídání denních a nočních teplot, aby se stromy a keře předčasně neprobudily a nebyly spáleny novými mrazy. Správný poměr mezi množstvím srážek a teplotou určuje zdárný vývin rostlin v létě a dobré vyzrávání plodů. Na podzim náhlý a předčasný pokles teplot pod bod mrazu způsobuje, že dřeviny dostatečně nevyzrají ve dřevě a jsou pak náchylnější k zmrznutí i k napadení chorobami a choulostivější druhy zeleniny nebo květin mráz spálí.
POLOHA Poloha je téměř rozhodující pro způsob využití zahrady. Sklon pozemku (jižní nebo severní svah) ovlivňuje působení různých klimatických činitelů, např. účinky větru, teplotní změny, ozáření sluncem apod. Jižní svahy jsou nejvíce ozářeny sluncem, bývají teplé a suché, rostliny na nich začínají na jaře nejdříve vegetovat. Východní svahy bývají rovněž dobře osvětlené a většinou ještě sušší než jižní, protože bývají vysušovány východními větry. Západní svahy bývají také poměrně teplé, ale většinou vlhčí než jižní. Nejstudenější jsou severní svahy, kde půda nejpozději rozmrzá a rostliny se zpožďují ve vegetaci. Některým rostlinám se na těchto svazích špatně daří, protože tam mají málo slunečního svitu.
Mnoho záleží na tom, je-li zahrada v chráněné nebo nechráněné poloze. Otevřené, větrné, nechráněné polohy jsou obvykle suché, a rostliny bývají často poškozovány větrem. Nejvhodnější jsou polohy chráněné od severu nebo ze strany převládajících větrů lesem nebo budovami. Uzavřené polohy a mrazové kotliny jsou pro pěstování rostlin nevýhodné, protože se v nich drží mlha a studený vzduch a bývá v nich slabé proudění vzduchu.
NADMOŘSKÁ VÝŠKA Má vliv na teplotu, intenzitu slunečního záření, vzdušnou vlhkost a množství srážek. Čím vyšší je nadmořská výška, tím nepříznivější obvykle bývají klimatické i půdní podmínky a tím kratší je vegetační doba. V podstatě rozlišujeme nížinné, střední a horské polohy (nížinné do 250 m nadmořské výšky, střední od 250 do 450 m a horské od 450 do 600 m i více).
Protože při zakládání zahrady obvykle nemůžeme vybírat pozemek, který by byl ideální jak polohou, tak podnebím, musíme vycházet z dané skutečnosti a přizpůsobit se jí. Především musíme zvolit vhodné rostliny, protože v rostlinné říši je celá škála rostlin s různými požadavky, od rostlin vysloveně vlhkomilných až po suchomilné, od rostlin světlomilných až po stínomilné. I výběrem vhodných odrůd můžeme využít dané podmínky. Proti převládajícím větrům zvolíme vhodné větrolamy, ať již stromové kulisové výsadby, nebo různé zídky, které zároveň mohou plnit funkci okrasnou nebo vizuálně rozdělit prostor. Příliš vlhkou půdu můžeme odvodnit, v příliš suchých polohách zase vydatně zalévat. Na příliš osluněných svazích vhodnou výsadbou získáme stín. Mikroklima zlepšují vodní nádrže. Možností ovlivnění daných nepříznivých podmínek je mnoho. Využijeme-li je, můžeme mít i v horších a méně vhodných polohách zahradu, v níž od jara do zimy něco kvete a plodí a která bude přinášet plnou náruč krásy i užitku.
Světlo, teplo a vláha: klíčové podmínky pro růst rostlin
PODNEBNÍ ČINITELÉ Souhrn podnebních činitelů vytváří vhodné nebo nevhodné podmínky k životu rostliny. Jde v podstatě o světlo (intenzita, délka osvětlení), teplotu, vláhu (množství a rozdělení srážek) a její obsah v ovzduší.
Světlo Různé druhy rostlin mají různé požadavky na množství světla. Podle toho rozeznáváme rostliny světlomilné, polostinné a stínomilné. Rostliny světlomilné vyžadují stanoviště na slunci, rostliny polostinné potřebují částečně zastíněné stanoviště nebo tzv. toulavý stín, rostliny stínomilné dávají přednost zastíněnému stanovišti. Různé druhy rostlin potřebují také rozdílnou délku denního osvětlení, aby mohly nasadit na květ a plodit. Podle toho rozeznáváme rostliny krátkého dne — např. okurky, chryzantémy, které potřebují pro tvorbu květu den kratší než 12 hodin; rostliny středního dne — např. růže, které nejsou na délku dne příliš náročné a kvetou v době, kdy délka dne bývá kolem 12 hodin; rostliny dlouhého dne — např. Chabaudovy karafiáty, ředkvička, které vykvetou za dne delšího než 12 hodin.
Světlo má velký vliv na růst, vývoj a plodnost rostlin, neboť do značné míry ovlivňuje intenzitu přeměny látkové v rostlinách. Snahou pěstitele má být poskytnout rostlinám dostatek světla, konkrétně například sázet je do vhodných sponů, aby si navzájem nestínily, prořezávat koruny stromů, aby do nich mohlo světlo a plody byly pěkné.
Teplo Většina rostlin, které u nás rostou, začíná vegetovat při 1—5 °C — to je tepelné minimum. Při teplotě nad 40 °C rostliny odumírají, proto se tato hranice nazývá tepelné maximum. Nejvhodnější teplota (tepelné optimum) pro většinu rostlin se pohybuje v rozmezí od 20 do 30 °C. V našich poměrech nebývají časté škody způsobené na rostlinách příliš vysokými teplotami. Mnohem škodlivější je působení mrazu, a hlavně střídání vysokých a nízkých teplot.
Pro naše zahrady jsou nebezpečné hlavně první podzimní mrazy a pozdní jarní mrazíky. Mrazy, které se dostaví koncem září nebo začátkem října, zničí často choulostivější květiny a zeleninu, např. rajčata. Pozdní jarní mrazíky poškozují výsadby zeleniny a květin a v době květu ovocné i okrasné dřeviny. Pravidelným nebezpečím jsou tzv. ledoví muži, přicházející v polovině května. Po nich se teprve mohou bez obav sázet teplomilné rostliny (např. rajčata, papriky). Výkyvy teploty jsou obzvláště nebezpečné v předjaří, kdy za slunných dnů teplota stoupá nad 10 °C a v noci se zase silně ochladí. Odolnost jednotlivých druhů rostlin proti nízkým teplotám vlastně určuje možnost jejich pěstování v daných podmínkách. Proto úspěch pěstování každé zahradní rostliny je především ovlivňován výběrem stanoviště. Kde stanoviště neodpovídá požadavkům rostliny, je třeba buď tam rostlinu nepěstovat nebo stanoviště nějak chránit, zlepšit je ve prospěch požadavků rostliny. Rostliny chráníme ochrannými stěnami nebo kryty z fólií nebo skla.
Teplo na jaře probouzí a na podzim končí vegetaci.
Vláha Bez vody není života, ani pro rostliny ne. Voda poskytuje rostlinám přímou výživu ve formě kyslíku a vodíku, kromě toho je rozpustidlem živin, které rostlina přijímá kořeny a také podmiňuje buněčné napětí v rostlinách, tzv. turgor. Při nedostatku vody se buněčné napětí snižuje, pletiva měknou a rostlina vadne.
Každá rostlina potřebuje ke svému životu dostatečné a úměrné množství vody od počátku svého vývoje až do uzrání plodů. Podle nároků na vodu rozeznáváme rostliny vodní, rostliny vlhkomilné, rostliny se středními nároky na vodu a rostliny suchomilné.
Vodní rostliny rostou přímo ve vodě a koření v bahně na dně nádrží (např. leknín). Rostliny vlhkomilné potřebují nejen hojnost vody v půdě, ale i vlhké ovzduší, takže je obvykle v našich podmínkách můžeme pěstovat pouze ve skleníku, kde lze pro ně upravit vhodné mikroklima. Většina rostlin rostoucích v našich krajích patří k rostlinám se středními nároky na vodu. Na suchých a slunných stanovištích rostou rostliny suchomilné, mající dužnaté stonky nebo listy, které jsou zásobárnou vody v suchých obdobích (kaktusy, rostliny tučnolisté — netřesk apod.).
Hlavním zdrojem vláhy jsou srážky, které dopadají na zem v různé podobě: déšť, sníh, jinovatka, rosa. Déšť je nejdůležitější a nejvydatnější zdroj vláhy ve vegetační době. Sníh vytváří v zimě sněhovou pokrývku, která chrání rostliny před mrazem, zjara pomalu roztává a voda zasakuje do půdy, kde je pak zdrojem tzv. zimní vláhy. Jinovatka jsou drobné krystalky ledu, které se tvoří ze vzdušné vlhkosti na povrchu půdy nebo rostlin při ochlazení pod 0 °C. Ve dne po oteplení taje a stéká do půdy. Jinovatka se tvoří obvykle zrána za chladných podzimních a předjarních dnů. Rosa je také významnou přírodní závlahou, protože v době sucha ovlhčuje rostliny. Vzniká podobně jako jinovatka, tzn. srážením vodní páry ze vzduchu ve formě malých kapének vody na povrchu v noci zchladlých rostlin nebo půdy.
Rozdělení srážek není stejnoměrné — nejvíce srážek připadá na podzim a jaro. Abychom tedy rostlinám dodali vláhu v potřebném množství a v potřebné době, musíme je zavlažovat.
Vzduch Je to směs plynů (O, N, CO₂ aj.) a par (vodní pára). Pro rostliny je zdrojem kyslíku a kysličníku uhličitého, pro organismy schopné poutat vzdušný dusík i zdrojem dusíku. Vzdušná vlhkost ovlivňuje transpiraci (vypařování vody). Je-li vzduch příliš suchý, výpar se nadměrně zvýší a rostlina trpí nedostatkem vody. Při nadměrné vlhkosti vzduchu se mohou rostliny zapařit, bývají napadány houbovými chorobami. S nadměrnou vlhkostí vzduchu se setkáváme obvykle jen při pěstování rostlin pod sklem nebo fólií. Musíme proto pamatovat na větrání.
Nečisté ovzduší je zhoubné pro všechno živé — pro lidi, zvířata i rostliny. Průmyslové závody zamořují často celé široké okolí sazemi, popílkem, dehtovými sloučeninami, prachem, kouřovými plyny apod. Popílek, saze a prach se usazují na rostlinách, hlavně na listech. Ucpávají průduchy, pohlcují sluneční záření a brání v důležitých funkcích listů. Nebezpečný je obzvláště kysličník siřičitý, obsažený v kouřových plynech, neboť rozkládá chlorofyl. To vše nepříznivě ovlivňuje celkový růst a vývin rostlin.
Vzduch neustále proudí a jeho mírné proudění — vánek, je pro rostliny příznivé. Prudké proudění vzduchu — silný vítr, nárazový vítr, vichřice — jsou pro rostliny nepříznivé, rostliny se mohou přímo větrem poškodit, zlámat nebo vyvrátit. Kromě toho se neúměrně zvyšuje výpar vody z rostlin i z půdy, snižuje se asimilace. V neposlední řadě má silný vítr i vliv na opylování, protože zabraňuje výletu včel a způsobuje vysychání blizny. Proti silným větrům, převládajícím v jednom směru, můžeme rostliny ochránit vhodnou výsadbou kulisových rostlin nebo tím, že choulostivější rostliny sázíme pod ochranu zdí apod. Ovocné stromy vysazujeme tak, aby vítr se neopíral do stěny, ale proudil podél ní.
Složení a struktura půdy: co určuje úrodnost zahrady
Půda
Každá půda představuje živý organismus, v němž panuje čilý život různých baktérií, plísní a jiných mikroorganismů. Je to obdivuhodný uzavřený kruh bytí a zániku, tvorby a rozkladu organických látek; jako každý živý organismus i půda má jediný cíl: žít a plodit.
Označením půda se rozumí v půdoznalství vrchní vrstva tuhé zemské kůry; je to přírodní útvar zasazený v přirozeném prostředí. Jestliže vyjmeme z půdy určitou část a upravíme ji, dostaneme zeminu. Hlínou nazýváme biologicky málo činnou zem. Zahrádkáři tedy pracují pouze s půdou a zeminou, s hlínou pracují cihlářia kamnáři.
Vrchní vrstva půdy se nazývá ornice, pod ní je slabší vrstva zvaná podloží. Ještě hlouběji je spodina a mateční hornina. Pod pojmem půdní profil rozumíme ornici, podloží a spodinu.
Půda se skládá z různých součástí — fází. Jsou to především pevné látky, voda a vzduch.
Pevné látky jsou vlastní půdní hmotou, kterou tvoří podíl neústrojný (anorganický) a ústrojný (organický). Neústrojný podíl rozlišujeme podle velikosti částic na písek, prach a jíl. Nejjemnější jílnaté částice mají schopnost zadržovat vodu a v ní rozpuštěné živiny a slepují částice půdy ve větší celky. Ústrojný podíl půdy tvoří především humus a půdní živěna. Humus vzniká v půdě rozkladem organické hmoty. Tento rozklad způsobuje půdní živěna, především baktérie, z nichž některé potřebují k životu vzdušný kyslík (tzv. baktérie aerobní), jiné vzdušný kyslík nepotřebují (anaerobní).
Rozklad organické hmoty nazýváme souhrnně humifikací. Podle přístupu vzduchu (hlavně kyslíku) rozeznáváme při humifikaci tlení, hnití a kvašení.
Tlení — je rozklad organické hmoty za dostatečného přístupu vzduchu. Aerobní baktérie rozkládají ústrojnou hmotu a uvolněné minerální látky slouží jako živiny pro rostliny. To je pochod příznivý. Hnitím se nazývá rozklad organické hmoty za nepřístupu vzduchu. Tady působí hnilobné baktérie. Je to pochod nepříznivý. Kvašení je přeměna cukru a dalších podobných bezdusíkatých látek na kvasné produkty a kysličník uhličitý. Ke kvašení dochází činností kvasinek za omezeného přístupu vzduchu.
Podle obsahu humusu třídíme půdy na slabě humózní s méně než 1 % humusu, mírně humózní s 1—2 % humusu, středně humózní s 2—3 % humusu a humózní — více než 3 % humusu. Půda na zahradě má mít nejméně 3 % humusu.
Prostor mezi jednotlivými pevnými částicemi půdy zaplňuje voda a vzduch. Ve vodě bývají různé rozpuštěné látky, takže vlastně nejde o čistou vodu, ale o půdní roztok. Mírně provlhlá půda obsahuje asi 5—10 % tohoto půdního roztoku. Půdní vzduch mívá menší obsah kyslíku a větší obsah kysličníku uhličitého než vzduch v ovzduší. Je to proto, že kořeny rostlin dýchají, spotřebovávají část kyslíku a vydechují kysličník uhličitý.
STRUKTURA PŮDY Pro zahrádkáře je důležitou vlastností půdy půdní struktura. Strukturu půdy ovlivňuje především mechanická skladba půdy, obsah humusu v půdě, kořenová soustava rostlin, činnost půdní živěny, množství vodních srážek a vsakování a vzlínání vody. Voda do půdy zasakuje póry. Vedle pórů jsou v půdě jemnější otvory, vlásečnice neboli kapiláry, jimiž voda vzlíná ze spodních vrstev k povrchu půdy.
Nejpříznivější pro rostliny je struktura drobtovitá. Při této struktuře jsou jednotlivé částice půdy slepeny v drobty o průměru 1—10 mm. Drobty se ve styčných bodech navzájem dotýkají, a tak vzniká houbovitá stavba půdy s velkými vzdušnými póry mezi drobty a s krátkými vlásečnicemi uvnitř drobtů. Navzájem související vzdušné póry umožňují snadné zasakování srážkové vody i pronikání kořenů rostlin. Na styčných plochách drobtů na sebe navazují vlásečnice, takže voda ze spodních vrstev může jimi vzlínat a dobře zásobovat rostliny. K vytvoření trvalé drobtovité struktury napomáhá zásobování půdy humusem. Vytvořená drobtovitá struktura se udržuje zastíněním půdy rostlinami nebo nastýlkou.
Struktura slitá je pro rostliny méně příznivá. K vytváření slité struktury bývají nejnáchylnější těžší půdy s velkým podílem jílnatých částic. V půdě jsou částice těsně u sebe, půda je téměř neprostupná pro vodu i pro kořeny. Se slitou strukturou se nejčastěji setkáme po větších deštích nebo po špatné zálivce silným proudem vody, kdy kapky vody rozbíjejí drobtovitou strukturu, půda se rozbahní. Po vyschnutí se vytvoří půdní škraloup, který je nutno rozrušit kypřením.
Struktura prašná je pro rostliny ještě méně vhodná, protože kořeny rostlin v ní nejsou dobře upevněny. Jednotlivé částice půdy nejsou stmeleny v drobty, půda je sypká, je v ní mnoho pórů. Voda rychle zasakuje do spodních vrstev půdy a splavuje živiny do spodiny. Rostliny trpí nedostatkem vody i živin.
Struktura půdy není vlastnost stálá a lze ji ovlivňovat. Abychom získali žádoucí drobtovitou strukturu, musíme pravidelně dodávat humus do všech půd, zejména však do příliš lehkých písčitých půd s prašnou strukturou a do těžkých jílovitých půd se slitou strukturou. Do lehkých půd se mají pravidelně přidávat hmoty stmelující půdu, jako je rašelina, cukrovarská šáma, bahno aj., do těžkých půd zase se naopak přidávají hmoty vylehčující půdu, zejména hrubý písek, popel, ale také rašelina, která je neocenitelným zlepšovatelem půdy. Hnojení organickými hnojivy, zejména kompostem, je nezbytné do všech půd.
Půdní sorpce a pH půdy: jak upravit reakci pro různé rostliny
PŮDNÍ SORPCE Další významnou vlastností půdy, kterou můžeme ovlivnit, je půdní sorpce. Je to schopnost zadržovat, vázat a vyměňovat živiny, důležité pro rostliny. Živiny mohou být vázány fyzikálně, chemicky nebo biologicky.
Fyzikální sorpce je děj, při němž se na povrchové vrstvě tuhých půdních částic shlukují molekuly, atomy nebo ionty z okolního kapalného nebo plynného prostředí, je podmíněna přítomností půdních koloidů.
Chemická sorpce vzniká tak, že složky půdy vytvářejí s použitými hnojivy sloučeniny nerozpustné ve vodě, takže nemohou být vodou vyplaveny. Základním činitelem je přitom sorpční komplex, skládající se ze složky aktivní a pasivní; pasivní jsou zde zejména kationty Ca, Mg, K, Na, NH₄, Mn, H, aj. Půdám, které mají v sorpčním komplexu velké množství kationtů vápníku, hořčíku a draslíku, se říká půdy sorpčně nasycené. Převažuje-li kationt vodíku, jsou sorpčně nenasycené.
Biologická sorpce je poutání rostlinných živin v organické hmotě, odkud jsou při rozkladu uvolňovány.
Největší sorpci mají dobré humózní půdy s drobtovitou strukturou, které jsou nejlépe schopny uchovávat živiny ve formě přijatelné pro rostliny. V písčitých půdách je sorpce malá a živiny bývají vyplavovány do vrstev pro rostliny již nepřístupných. V jílovitých půdách je pohyb živin omezen a stav půdy není příznivý pro přijímání živin kořeny.
PŮDNÍ REAKCE Půda (její chemická reakce) může být kyselá, neutrální nebo alkalická — zásaditá. Reakci půdy označujeme pH; nejkyselejší půda je při pH 4 a méně, neutrální při pH 6,5—7,4 a nejalkaličtější při pH 7,5 a více. Také tato vlastnost není stálá. Půdní reakci můžeme ovlivnit především hnojením organickými i průmyslovými hnojivy; dále mají na ni vliv vodní srážky, zplodiny rozkladu organického podílu půdy apod. Půdní reakce na zahradě se pohybuje od pH 4 do pH 8. Při pH nižším než 4 (např. v rašeliništích) jsou v půdě obsaženy látky škodlivé rostlinám, stejně jako při pH vyšším než 8. Různé druhy rostlin mají na půdní reakci různé požadavky a je správné jim ji upravovat. (Kyselejší půdy vyhovují např. rybízu, angreštu, jabloni, naopak alkaličtější reakci vyžadují peckoviny — meruňky, broskvoně, třešně, švestky). Celkem se však dá říci, že většina zahradních rostlin vyžaduje neutrální až slabě kyselou půdní reakci, tj. pH 6,4—7,2.
Půdní reakci si můžeme dát přesně stanovit, pošleme-li půdní vzorek na rozbor. Můžeme si ji také orientačně zjistit tak, že suchou hroudu polijeme octem (alkalická půda šumí), nebo vylouhujeme vzorek půdy destilovanou vodou a pomocí lakmusového papírku zjistíme reakci (při kyselé reakci papírek zčervená, při zásadité zmodrá). V přírodě můžeme posoudit půdní reakci podle výskytu některých charakteristických rostlin. Například na kyselých půdách roste ostřice, brusinka, rmen, jitrocel apod., na neutrálních půdách se vyskytuje ohnice; o alkalické reakci půdy svědčí heřmánek, jetel plazivý (bílý) a hořčice.
Půdní kyselost upravujeme vápněním, přičemž dodáváme do půdy jednu ze základních rostlinných živin — vápník. Alkalitu upravujeme kyselými hnojivy — superfosfátem, sírany aj. Různé druhy půd mají rovněž různou schopnost udržovat stálou půdní reakci. Dá se říci, že většina půd má sklon k postupnému okyselování. Písčité půdy ve srovnání s jílovitými půdami stálou reakci udržují těžko, a proto se musí kyselé písčité půdy vápnit menšími dávkami a častěji, kdežto těžší půdy snesou dávky vyšší.
Druhy půd a jak na každém pozemku vypěstovat krásnou zahradu
PŮDNÍ DRUHY Půdní druh je důležitým ukazatelem jakosti půdy a její úrodnosti. Je třeba vědět, zvláště při zakládání nové zahrady, o jaký druh půdy jde a není-li potřebná nějaká zásadní úprava.
Písčité půdy mají velkou převahu částic písku a malý podíl humusu, který se v nich rychle spaluje. V praxi se jim říká půdy lehké. Tyto půdy jsou dobře provzdušené a propustné pro vodu. To však není příliš výhodná vlastnost, protože je třeba často zavlažovat. Musí se do nich zapravovat organická hnojiva jako hlavní zdroj živin, ačkoliv i ta se brzy rozloží a živiny se splavují do spodiny. Kromě kompostu do nich hodně přidáváme rašelinu, z průmyslových hnojiv používáme hlavně rychle působící (ledky) v častějších menších dávkách.
Humózní písky jsou lepší. Jsou dobře provzdušené, výhřevné a dají se snadno obdělávat. Po dešti rychle vysychají, netvoří se na nich půdní škraloup. Průmyslovými hnojivy je dobré hnojit častěji v menších dávkách. Osvědčuje se přidávat rašelinu a chlévský hnůj, i ve formě nastýlky. Patří k nejlepším půdám pro zahradu, protože zadržují vodu a dobře poutají minerální živiny.
Jílovité půdy mají velkou převahu jílnatých částic. Mají velkou soudržnost, jsou přilnavé a obtížně se obdělávají. V praxi se jim říká půdy těžké. Při obdělávání tvoří velké hroudy a povrch půdy snadno škraloupovati. Za velkého sucha v nich vznikají trhliny, za trvalejších dešťů se rozbahňují. Dobře však poutají živiny. Je třeba je vydatně hnojit chlévským hnojem.
Hlinité půdy jsou přechodem mezi písčitými a jílovitými půdami. Obsahují prachové částice, dostatek humusu a vápna, vytvářejí vhodnou drobtovitou strukturu a jsou snadno obdělavatelné. Nazývají se půdy střední. Jsou to půdy vhodné pro všechny zahradnické účely.
Slinité půdy se vyznačují množstvím vápna v půdě. Mají podobné vlastnosti jako hlinité půdy a bývají úrodnější.
Kromě těchto základních druhů se setkáváme často s přechodnými druhy, v nichž převažují více ty nebo ony vlastnosti.
Zahrádkáři často obdělávají i takové půdy, které se v běžné zemědělské praxi pro intenzívní pěstování nevyužívají. Bývají to kamenité svahy, smetiště, pastviny apod. Na každé půdě se dá při větší nebo menší námaze vytvořit pěkná zahrada.
Kamenité půdy bývají obvykle na svazích a mají nepatrný podíl humusu, protože je splavován. Založení zahrady na takové půdě dá poměrně velkou námahu. Nejdříve je třeba celkově upravit terén, odstranit největší balvany a vytvořit terasy. Na vzniklé plochy je třeba navozit dobrou zem. Zahrádky na svazích bývají velmi pěkné a dá se na nich pěstovat všechno možné, zvláště jde-li o jižní svah.
Bývalé skládky, smetiště a rumiště je nejlépe upravit těžkými stroji. Odstranit vrstvu skládky a navézt ornici (alespoň 10—30 cm vrstvu), získanou ze skrývky při výstavbě sídlišť apod. Tento způsob však vyžaduje velké finanční náklady, a proto se většinou zahrádkáři snaží zkultivovat pozemek ručně. Je to namáhavé a nezvládne se vše za sezónu. Nejdříve je nutno vybrat a odstranit velké předměty a pozemek část po části zrigolovat (do hloubky překopat) a dodávat do půdy humus organickým hnojením — chlévským hnojem, kompostem, vyséváním rostlin na zelené hnojení, rašelinou i dobrou zahradní zeminou.
Někdy bývají zahrádkářům přiděleny pozemky zamokřené. Ty je nutno odvodnit, a to drenážními trubkami zakopanými asi 80 cm do země, nebo povrchově, kdy se voda svede do stružky, která se dá pak vhodně esteticky využít vývodem do malého jezírka.
Půdní únava, vyčerpaná půda a jak obnovit sílu záhonů
KVALITA PŮDY Při čtení odborné literatury se často setkáváme s termíny jako je půdní únava, odpočatá nebo vyčerpaná půda, půda ve staré síle.
Půdní únava je jev, se kterým se často setkáváme v zahradách, kde se nedodržuje střídání jednotlivých druhů rostlin. Projevuje se obvykle tehdy, když se na stejné místo, na stejný záhon vysazují nebo vysévají stále stejné plodiny. Způsobuje ji jednak to, že každá plodina čerpá z půdy některé živiny více, a tak po několikaletém pěstování na stejném místě dochází k nedostatku těchto živin, a jednak to, že určité plodiny bývají napadány určitými škůdci, kteří se při opakovaném pěstování nebezpečně přemnoží (např. drátovci u kořenové zeleniny). U ovocných stromů se půdní únava projevuje stále se snižujícími výnosy. Půdní únavu způsobují i jiné vlivy, které dosud nejsou přesně vědecky zjištěny a ověřeny. Abychom na zahradě předešli půdní únavě, je vhodné rozdělit ji na část květinářskou, zelinářskou a část na bobuloviny, peckoviny a jádroviny. Bobuloviny a zeleniny můžeme střídat po odstraněných peckovi nách, tzn., že když už stromy dožívají, nevysazujeme ihned zase peckoviny, ale využijeme tuto plochu po několik let pro zeleninu nebo bobuloviny. Ostatní rostliny, zejména jádroviny, pravidelně hnojíme a všímáme si, jestli nejeví nedostatek živin. Ovocné stromy také občas přihnojíme stopovými prvky, zvláště bórem.
Někdy je vhodné nechat půdu odpočinout. Například záhon určený pro jahody po nějaké době po sklizni vyčistíme, osejeme plodinou na zelené hnojení, kterou za zelena zaryjeme; po důkladném podzimním vyhnojení opět hluboce zryjeme a na jaře můžeme do odpočaté půdy opět sázet jahody s nadějí na dobré výsledky.
Vyčerpaná půda, to je půda, která není pravidelně hnojena. Živiny z ní byly částečně odčerpány rostlinami a částečně splaveny do spodních vrstev. Takovou půdu je třeba důkladně vyhnojit organickými hnojivy a podle potřeby pěstovaných rostlin dodat i živiny minerální.
Půdou ve staré síle rozumíme půdu, která byla v minulém roce dobře vyhnojená chlévským hnojem.
Zpracování půdy: rytí, rigolování, kypření a uhrabávání
MECHANICKÉ ZÁSAHY PRO ZLEPŠENÍ PŮDY Zpracování půdy má udržet půdu v dobrém stavu a tento stav pomalu zlepšovat. Chceme jím rostlinám poskytnout nejvhodnější podmínky pro růst a vývoj, abychom dosáhli jakostních výpěstků. Aby však mechanické zásahy přinesly žádaný výsledek, musí být jednotlivé práce udělány včas a vhodným nářadím. Rozeznáváme základní zpracování půdy (rytí, rigolování, prohlubování) a povrchové (kypření, uhrabávání).
Rytím se půda obrací, částečně mísí a drobí. Při podzimním rytí necháváme půdu v hrubé brázdě přes zimu. Při jarním a letním rytí hroudy rozsekáváme, vybíráme oddenkaté plevele a pozemek povrchově zpracujeme.
Prohlubování půdy používáme hlavně na mělkých půdách, kde je jen slabá vrstva ornice. Půdu prohlubujeme při rytí tak, že při obracení skývy přibereme vždy slabou vrstvu spodiny a promísíme ji s ornicí.
Rigolování je hluboké prokypření půdy do hloubky 60—100 cm. Rigolujeme rýčem, krumpáčem a lopatami. Při rigolování se vynáší na povrch mrtvá půda ze spodiny. Je třeba ji obohatit o humus přidáním hnoje nebo kompostu, a tak ji oživit. Tento zákrok má největší význam při přípravě pozemku pro výsadbu révy vinné.
Kypření je mělké obdělávání půdy. Půdu provzdušujeme, ale neobrácíme. Rozrušujeme půdní škraloup. Ničíme tím klíčící plevele a vytahujeme z půdy oddenkaté plevele (pýr). Častým kypřením zabraňujeme ztrátám půdní vláhy výparem. Do nakypřené půdy také lépe zasakuje srážková a zálivková voda. Ke kypření používáme různé kypřiče a motyčky.
Uhrabáváním rovnáme půdní povrch a vybíráme oddenkaté plevele dřevěnými nebo železnými hráběmi.
Živiny a stopové prvky: co rostliny opravdu potřebují k životu
Živiny
Rostlina potřebuje pro svůj normální růst a vývin deset základních prvků, které nazýváme biogenní — nutné k životu. Jsou to kyslík (O), vodík (H), uhlík (C), dusík (N), fosfor (P), draslík (K), vápník (Ca), hořčík (Mg), síra (S) a železo (Fe). Kdyby ve výživě rostlin některý z těchto prvků chyběl, rostlina by žila jen do té doby, dokud by jí stačily zásobní látky. Po jejich vyčerpání by zahynula.
Kromě těchto základních prvků se v rostlině nacházejí ještě jiné prvky, ovšem pouze v nepatrných množstvích, ve stopách, a proto se nazývají také prvky stopové. Jsou to bór (B), sodík (Na), křemík (Si), zinek (Zn), měď (Cu).
Rostliny přijímají živiny buď ze vzduchu (uhlík, kyslík), nebo, a to podstatnou část, z půdy (dusík, fosfor, draslík, vápník, hořčík aj.). Přitom rostliny nepřijímají prvky v čisté formě, ale v různých chemických sloučeninách. Například fosfor přijímají ve formě kyseliny fosforečné, dusík ve formě čpavku nebo kyseliny dusičné apod.
Všechny živiny mají být v rovnováze; jejich využití rostlinou se řídí Liebigovým zákonem minima, který říká: „Jestliže se v půdě vyskytuje jeden ze základních biogenních prvků (N, P, K, Ca) v nedostatečném množství, může rostlina využít i ostatní tři živiny jen v omezené míře, i když jich je v půdě dostatek“. Příklad: Rostlina má v půdě k dispozici množství draslíku, dostačující k získání pouze 1 kg zeleniny. I když bude půda dostatečně zásobena dusíkem, fosforem a vápníkem, výnos se nezvýší, dokud do půdy nedodáme více draslíku.
VÝZNAM JEDNOTLIVÝCH PRVKŮ PRO ROSTLINY
Kyslík, uhlík a vodík Jsou to základní stavební kameny rostliny. Kyslík a uhlík si rostliny berou ze vzduchu. Pěstitel to prakticky nemůže ovlivnit, snad jen tím, když pečuje, aby rostliny nebyly zaprášeny a aby pokud možno žily v čistém ovzduší. Vodík rostlina získává rozkladem vody při fotosyntéze.
Dusík Je to jeden z nejdůležitějších prvků pro výživu rostlin. Rostliny ho přijímají ve formě čpavku nebo kyseliny dusičné, pouze vikvovité rostliny jsou schopny prostřednictvím hlízkových baktérií využívat dusík v čisté formě z ovzduší. Rostliny
