Trvalky: průvodce výběrem, pěstováním a péčí
Trvalky jsou páteří každé zahrady. Poradíme vám, jak sestavit kvetoucí záhon od jara do podzimu, jak trvalky správně pěstovat, množit a chránit před škůdci.
Co jsou trvalky a proč patří na každou zahradu
Jsou to vytrvalé květiny, které kvetou a dávají semeno více let po sobě a období zimy přetrvávají většinou jen podzemními orgány (kořeny, oddenky, hlízy, cibule). Jsou to tedy i květiny cibulnaté a hlíznaté, ty však řadíme do samostatné skupiny. Pod pojmem trvalky jsou míněny jen víceleté rostliny, jejichž podzemní část tvoří kořeny nebo oddenky.
Mezi trvalkami jsou druhy miniaturní, vysoké někdy jen i 5 cm, ale i obrovské rostliny, vysoké až 3 m i více, druhy velmi nesnadno pěstovatelné i nepříjemně se rozplevelující, rostliny s vysokou i nízkou estetickou hodnotou. Je to nejrozšířenější skupina zahradních rostlin, zahrnující množství druhů.
Pro usnadnění výběru rozděluji trvalky do několika skupin, v podstatě podle velikosti a tvaru, které určují možnosti jejich použití. Neuvádím všechny trvalky, které se u nás pěstují, ale výběr nejkrásnějších, vhodných pro menší zahrady. Podrobnější výčet je ve speciálních knihách o trvalkách a skalničkách.
Na správném výběru pro dané podmínky zahrady do značné míry závisí pěstitelský úspěch. Nestačí jen vědět, jak květina vypadá a kdy kvete, ale také jaké podmínky nejlépe vyhovují jejímu růstu.
Jak sestavit trvalkový záhon: kompozice, výběr druhů a kombinace
Krása je v použití
Trvalky většinou dávají zahradě charakter přírodního prostředí. Nehodí se proto do zahrad přísných tvarů, krásné jsou jen v rozvolněných a nepravidelně uspořádaných zahradách.
Široký sortiment trvalek dává velké možnosti použití; některé druhy kvetou již velmi časně v předjaří (čemeřice), jiné zase kvetou až v pozdním podzimu (chryzantémy koreánky) a některé jsou dekorativní i v zimě (zejména traviny). Většina trvalek se má asi po pěti letech přesadit a přitom rozdělit a omladit; máme tedy možnost neustálou obměnou záhony pohledově měnit. Záhony trvalek mají být sestaveny vždy z více druhů, neboť jeden druh kvete nejvýše tři až čtyři týdny. Proto využíváme různou dobu kvetení trvalek k tomu, aby záhon pěkně kvetl od nejčasnějšího jara až do mrazu. Využíváme rovněž i druhy okrasné listem.
Sestavení trvalkových záhonů není snadné; druhy a odrůdy je třeba volit tak, aby k sobě esteticky ladily a aby také měly obdobné pěstitelné nároky. Trvalkový záhon má být nepravidelný, a to tvarem i uspořádáním jednotlivých druhů. Osazujeme jej podle určitých kompozičních pravidel. Nejdříve vybereme rostliny, které budou tvořit kostru skupiny. Má to být trvalka výrazná vzrůstem nebo květem, ale může to být i vhodný okrasný keř. Tyto základní rostliny neumístíme ve středu záhonu, nýbrž poněkud stranou, asi v jedné třetině délky nebo šířky; podle velikosti záhonu tak umístíme jednu až čtyři dominantní rostliny. Pak volíme rostliny doplňující, vyvažující, zpestřující záhon, a nakonec náhradní rostliny, kvetoucí postupně, vytvářející stále nové barevné kombinace. Jakékoliv seskupení trvalek nemá být pravidelné, v jedné lince, nýbrž má být ladné v nepravidelných obrazcích.
Trvalky lze kombinovat i s druhy z ostatních skupin zahradních rostlin, např. trvalkovou skupinu lze doplnit cibulnatými nebo hlíznatými květinami. Záhon trvalek kvetoucích v létě a na podzim oživí na jaře cibulnaté květiny, kdežto záhon trvalek jarních a letních vhodně doplní hlíznaté květiny, které kvetou na podzim. Trvalky kombinujeme i s některými letničkami, zejména s letničkami, které mají podobný charakter, ale i s vhodnými dřevinami, především s nízkými jehličnany, které mohou v trvalkovém záhonu tvořit dominantní prvek. Trvalky nekombinujeme s růžemi, jiřinami a některými dalšími květinami výjimečného postavení. Trvalky k řezu vysazujeme na méně pohledově významné místo. Můžeme je však úměrně řezat i z rozrostlých trsů ve smíšených záhonech, obvykle kvetou dostatečně.
Všechny trvalkové záhony mají být v zahradě umístěny tak, aby na něco navazovaly. Osamocený trvalkový záhon uprostřed trávníku působí v zahradě jako cizí prvek, má-li však v pozadí skupinu s jehličnany, před nimiž zejména vyniká pestrost barev, nebo živý plot, zeď, pergolu či budovu, teprve se náležitě uplatní jeho krása.
V blízkosti pohledu (u cest, laviček, teras) používáme jemnější druhy, na pohledově vzdálenějším místě vysazujeme druhy robustnější a barevně výraznější a vždy ve větších celcích. Upozorňujeme přitom na určitou zákonitost, s níž se při sestavování trvalkového záhonu musí počítat: Nízké trvalky kvetou většinou na jaře, střední a vysoké v létě a na podzim. Trvalkové výsadby se mají přizpůsobit prostředí volbou sortimentu — jiné trvalky se používají v zahradě u vily, jiné v přírodě u chaty. Je třeba dbát na vzhled okolí a zapojení zahrady do něj. U chat se více používají zplaňující trvalky, např. lupina, třapatky, orlíčky, zvonek broskvoňolistý, kopretiny, záplevák, podzimní astry, čechrava a další.
Zvláštní partie, obruby a trvalky pro včelaře
V různých stanovištních podmínkách nebo z jiných důvodů se dají ze specifických druhů trvalek vytvořit zvláštní charakteristické partie. Nádhernou partii lze vytvořit například z nízkých plazivých trvalek, tj. nízkých plaménků, štěničníku, rožce, nízkých karafiátů, nízkého šáteru, silenky, pupalky, rozchodníků, netřesků apod. Stepní partie bude sestavena například ze suchomilných travin — kostřav, ovsa, eulálie a peniseta, dále stříbrné šalvěje, netřesků, levandule, rožce, šáteru, dryádky, třezalky, máčky, statice, pryšce, juky, divizny aj.
Tuto výsadbu můžeme oživit tulipány, okrasnými česneky, snědkem, eremurusem apod. Překrásné jsou i skupiny z různých travin, doplněné třeba nízkým jalovcem a několika plazivými nízkými trvalkami.
Nízké trvalky, vhodné do skalek a na suché zídky, jsou známé pod názvem skalničky nebo alpinky a je jich nepřeberné množství. O skalničkách ovšem pojednává samostatná kapitola.
Trvalek vhodných na obruby záhonů je dostatečný výběr: tařička, trávnička, nízké astry, nízké zvonky, pryšec, kuklík, dlužicha, třezalka, primulky, smolnička aj. Některými se dá nahradit trávník, zejména na extrémně suchých stanovištích. Jsou to např. nízký řebříček, tařice, rožec, osivka, nízký šáter, nízké plaménky. Ve stínu se dá trávník nahradit třeba zběhovcem, bergénií, apod.
Velký výběr trvalek je také pro vodní a bažinné partie, o nich pojednává samostatná kapitola.
Použití trvalek je velmi široké. Při výběru ze všech možných hledisek nezapomeňme ani na pastvu pro včely. Některé trvalky dávají množství pylu, jiné zase dostatek nektaru. Včelařsky nejdůležitější jsou: oměj, pilát, bělotrn, máčka, šalvěje, některé rozchodníky, mateřídouška, hlaváček, chrpa, čemeřice a zlatobýl.
Výsadba trvalek: příprava půdy, termíny a první péče
Dobrý začátek — snadné pěstování
Trvalky jako celek nejsou pěstitelsky náročné. Jen ty nejmenší z nich, tedy skalničky, pocházející většinou z naprosto odlišných podmínek, jsou náročnější a musíme jim věnovat více péče, chceme-li, aby dobře rostly a kvetly.
Trvalky rostou po vysázení na záhon několik let na jednom místě. Chceme-li si ušetřit v dalších letech práci, musíme před výsadbou dobře připravit půdu, a to i pro nenáročné druhy. Dobře připravená půda má být prokypřená aspoň do hloubky 30 cm, pečlivě odplevelená, vyhnojená kompostem nebo aspoň provrstvená rašelinou, bez kamenů. Je-li půda těžká, jílovitá, vylepší se kromě rašeliny i pískem, popelem a dobrým kompostem, aby byla provzdušněná a propustná; je-li příliš lehká, přidává se kromě rašeliny těžší kompost a třeba i lesní humus (listovka). Nejdůležitější je dokonalé odplevelení, protože plít záhon se vzrostlými trvalkami prorostlými vytrvalými plevely, jako jsou například svlačec, pcháč, přeslička, pýr a mnohé jiné, to bývá zahrádkářovo martyrium. Dost práce je i s jednoletými plevely, jako je pěťour, ptačinec, starček, bér a jiné. A když tyto plevele ihned neodstraníme, zkazí vzhled záhonu. Plevel je všude a vždy nevítaný a v trvalkovém záhoně je to nepřítel číslo jedna, tím více, že chemicky proti němu zasáhnout nelze.
Stálou péči vyžaduje okraj trvalkového záhonu. Většinou přechází v trávník, který se rozrůstá do záhonu a kazí jeho vzhled. Okraj záhonu má být stále rovně zaříznutý. Dá se tomu pomoci tak, že se do okrajů trvalkového záhonu zapustí pozinkovaný plech vysoký asi 20 cm, jehož vrchní okraj je v úrovni povrchu půdy, aby nebyl vidět. Kořeny trav ani trvalek nemohou pak prorůstat, takže okraje se dají snadněji udržet.
Trvalky na záhon vždycky vysazujeme jako předpěstované mladé rostliny, které buď vypěstujeme sami, nebo — což je snadnější — koupíme ve specializovaném zahradnictví.
Většinou se trvalky dají sázet na podzim (v září — říjnu) nebo na jaře (v březnu — dubnu). Druhy kvetoucí na jaře se zpravidla sázejí na podzim, druhy kvetoucí v létě a na podzim se sázejí na jaře. Výjimkou jsou kosatce a pivoňky, které se sázejí v srpnu, aby v příštím roce mohly vykvést. Pozdnější podzimní výsadby mladých rostlin je lepší přes první zimu přikrýt chvojím. Nejmenší trvalky — skalničky, se většinou předpěstovávají v květináčích a dodávají se s pevnými kořenovými baly; mohou se sázet prakticky celou sezónu. Dostaneme-li je však až v listopadu, zapusťme je i s květináčem do půdy, přikryjme chvojím a vysaďme teprve na jaře. Je to jistější.
Kořínky vysazovaných trvalek nenecháváme zbytečně dlouho mimo půdu, a zejména je chráníme před větrem a sluncem. Dlouhé kořínky můžeme trochu zkrátit, zaschlé kořínky namočíme do řídké kaše ze zeminy a vody. Nejlepší však je dát při sázení trvalek do každé jamky hrst vlhké rašeliny, pak zem pevně přitlačit ke kořínkům a ještě důkladně zalít. Sazenice má být zasazena tak hluboko, aby rašící výhonky byly asi v úrovni povrchu půdy. Do zakořenění rostlinek je třeba pečlivě zalévat a rozrušovat škraloup.
Záhony nebo partie osázené trvalkami se vyplatí nastýlat, tj. půdu mezi rostlinami přikrýt nějakou hmotou, která zabraňuje vysychání půdy. Nejvhodnější k tomu je rašelina, která také zabraňuje klíčení plevelných semen a tvorbě půdního škraloupu.
Ošetřování trvalkových záhonů během sezóny i v zimě
Ošetřování trvalkových výsadeb
V prvním roce po výsadbě je třeba trvalkovému záhonu věnovat více péče, později, jak se trsy rozrostou, práce ubývá. Aby rostliny co nejrychleji rostly, potřebují stálou a stejnoměrnou vlhkost půdy, nakypřený povrch půdy mezi rostlinami a pečlivě odplevelený záhon. Když se trvalky vysadí do dobré a dobře připravené půdy a na zimu se mezi trsy dá trochu kompostu, není třeba v prvním roce po výsadbě a většinou ani později přihnojovat.
Navíc posypání půdy mezi rostlinami kompostem je dobrým opatřením proti holomrazům a jako přihnojení bohatě stačí. Nechceme totiž, aby trvalky hodně rostly, nýbrž aby hodně kvetly. Zejména skalničky prakticky nepřihnojujeme. Přidání humusu kompostem nebo dobrou zeminou postačí. Pokud by bylo po letech třeba některé trvalky přihnojit, pak je nejlepší slabá hnojivá zálivka plnými hnojivy (např. Sfinx, Herbasyn), opakovaná dvakrát, třikrát během vegetace. Čas od času je třeba záhon vyplít, protože vždycky se v něm vyskytne nějaký plevel a je lepší jej zlikvidovat, dokud je ještě mladý.
Po odkvětu se odkvetlé květy nebo květenství odřezávají, protože jednak snižují estetický dojem, jednak tvorbou semen se rostliny oslabují. Kromě toho u některých druhů je nebezpečí zaplevelování záhonů vydrolenými semeny, u některých druhů zase včasným odstraněním odkvetlých stonků podpoříme opakované kvetení (vlčinec, ostrožka). Listy trvalek odřezáváme až u země v době, kdy zatahují, což u některých trvalek je už v létě, u jiných až když je přejde mráz; některé trvalky jsou hezké i přes zimu. Ty můžeme sestřihnout až na jaře.
V místech, kde bývají holomrazy, mohou některé choulostivější trvalky, zejména skalničky, vymrznout. Tam se vyplatí zakrýt je přes zimu chvojím. Pravidelně je to vhodné opatření pro skalky. Na jaře se však přikrývka musí brzy odstranit, aby raně kvetoucí skalničky neodkvetly pod chvojím.
Choroby a škůdci trvalek: jak chránit záhon
Choroby a škůdci
Také trvalky na zahradě onemocní nebo je poškodí některý parazit. I tady platí zásada, že dobře pěstované rostliny jsou méně napadány. Při správné péči odpadají choroby fyziologické, vznikající jako reakce rostlin na nevhodné prostředí nebo neodborný zásah. A těch bývá v zahradách nejvíce.
Virovým chorobám lze předcházet nákupem zdravých sazenic a okamžitým likvidováním mšic, které tyto choroby přenášejí. Když se virová choroba vyskytne (většinou to jsou světlé skvrny na listech — mozaika, kroužkovitost, pestrokvětost, dále zasychání části listů — nekróza, různé deformace listů i květů apod.), je třeba celou rostlinu i s kořeny zlikvidovat.
Proti houbovým chorobám — černím, rzím, padlí, plísním se dá postřikovat přípravky Perozin a Fundazol, pokud se ovšem postřik vyplácí. Většinou je vhodnější seříznout a spálit napadené části rostlin. Silně napadené rostliny je lépe odstranit a zlikvidovat i s kořeny. Ze záhonu, kde se houbové choroby víc vyskytují, je lépe rostliny přesázet na nový záhon.
Proti škůdcům se zasahuje ihned, jakmile se objeví.
Proti mšicím a jinému savému hmyzu se postřikuje Fosfotionem, proti housenkám, broukům a jejich larvám, housenicím atd. se stříká Metationem. Obtížná ochrana je proti háďátkům, která značně škodí na některých důležitých trvalkách. Napadené rostliny se musí zničit i s kořeny a půdou kolem kořenů. Záhon je třeba dezinfikovat Nematinem a několik let na něm nepěstovat napadený druh ani příbuzné druhy. Doporučuji vysázet na takový záhon aksamitník (Tagetes patula nebo Tagetes erecta), který háďátka odpuzuje. Za dva roky bude záhon čistý.
Základem ochrany trvalkových záhonů proti chorobám a škůdcům by měl být každoroční postřik v době vegetačního klidu přípravky Arborol M nebo Nitrosan, a to do všech koutů záhonů. Tento postřik zlikviduje velkou většinu zárodků škůdců a chorob. To je nejjistější preventivní způsob ochrany.
Rozmnožování trvalek: semeno, dělení trsů a odnože
Rozmnožovat — ale také omezovat
Trvalky by si měl zahrádkář koupit; má tak záruku pravosti druhu i odrůdy a zdravé, dobře vyvinuté rostliny. Pokud však chce, může si je sám namnožit, neboť u většiny druhů to není nesnadné. Předem však zdůrazňuji jedno: Jakékoliv množení musí pocházet z nejlepších, nejvyvinutějších, nejranějších a nejzdravějších rostlin.
Téměř všechny trvalky se dají množit semenem. U některých je to velmi obtížné, jiné se množí semenem běžně. Mnohem snadnější je vegetativní množení, zejména množení dělením trsů. Také množení odnožemi se dá na zahradě použít. Ostatní způsoby vegetativního rozmnožování jsou věcí zahradníků nebo zahrádkářů-specialistů, kteří k tomu mají technická zařízení. Semenem se dá rychle rozmnožit velké množství nových jedinců, kteří však vykvétají většinou až druhým rokem. Dělením trsů se získá mnohem méně rostlin, které však kvetou hned v nejbližší vegetační době.
Při rozmnožování trvalek generativním způsobem, tedy semenem, potomstvo některých druhů není zcela jednotné, zejména v barvě květů a ve výšce rostlin. U semen nakoupených v odborných obchodech, které prodávají osivo prošlé šlechtitelským procesem, je tato variabilita tak nepatrná, že pro zahrádkářské pěstování pozbývá významu. U osiva rozmnožovaného na zahrádkách se může stát, že potomstvo je nejednotné. To signalizuje, že je třeba zakoupit nové osivo.
Při pěstování trvalek ze semen se vysévá tak, aby do podzimu narostly silné rostliny schopné výsadby na záhon. Pomalu rostoucí druhy se vysévají v zimě nebo časném předjaří do skleníku nebo teplého pařeniště. Proto u těchto odrůd je lepší koupit hotovou sazenici. Dobře rostoucí druhy se vysévají na jaře přímo na záhon. Půda pro výsev musí být prosátá, kyprá, propustná, živná a bez plevelů. Semena se sejí do řádků, tak nejlépe vzcházejí. Po vysetí se půda jemně zaleje a výsevy se lehce přikryjí chvojím jednak proto, aby semeno nevyzobali ptáci, a jednak pro mírné zastínění, při němž povrch půdy tak rychle nevysychá. Před vzejitím semen i po něm je třeba půdu mezi řádky kypřit a udržovat ji stále přiměřeně vlhkou. V suché půdě rostlinky špatně vzcházejí a pomalu rostou.
Hustě naklíčené rostlinky v řádcích protrháme nebo vyjednotíme. Rostliny necháváme na výsevném záhoně až do jara, a teprve druhým rokem je vyzvedneme, roztřídíme a nejsilnější vysadíme přímo na trvalá stanoviště.
Pomaleji rostoucí trvalky, zejména skalničky, předpěstujeme v poloteplém nebo i studeném pařeništi, které musíme podle potřeby větrat nebo stínit, aby rostlinky nezchoulostivěly nebo se nevytahovaly. Můžeme také semeno vysít do truhlíku krytého fólií, který se musí rovněž větrat nebo stínit. Před výsadbou rostlinky postupně otužujeme. Některé druhy je třeba v září nebo v dalším roce časně na jaře nejdříve přepíchat, a teprve až povyrostou a zesílí, vysadit na místo. Sazenice trvalek se mají vysazovat na místo v druhém roce po vysetí. Rostliny, které zůstanou na výsevném záhoně ještě třetí rok, jsou už přestárlé a špatně rostou.
Množení trvalek dělením trsů je nejjednodušší a dá se použít u většiny trvalek. Má kromě jiného tu výhodu, že nové rostliny zachovávají všechny vlastnosti původních rostlin. Celý trs rostliny vyjmeme z půdy tak, abychom co nejméně poškodili kořeny, a ostrým rýčem nebo lépe ostrým nožem jej rozřežeme na potřebný počet dělenců. Kořínky seřízneme asi na výši dlaně (10 cm). Větší dělenci se vždycky lépe ujímají. Nejvhodnější doba k dělení trvalek je časné předjaří za podmračného dne. Kořínky je třeba při výsadbě i po vysázení chránit před suchem. Sázet se má ihned „ze země do země", na předem připravený záhon. Není-li to z nějakého důvodu možné, je nutné trsy založit, tj. kořeny zasypat zeminou a udržovat ve vlhku. Při posílání dělenců trvalek je třeba kořenový bal zabalit do fólie. Trvalky lze dělit také na podzim, v září, ale jen otužilé. V pozdním podzimu lze dělit jen nejotužilejší druhy. Při podzimním dělení je třeba značně redukovat nadzemní část rostlin.
Trvalky, které vytvářejí odnože, je velmi výhodné množit odnožemi. Oddenky nebo kořenové výběžky se oddělují a vysazují na nový záhon v časném podzimu (srpen — září) nebo na jaře. U matečné rostliny se obnaží kořenový systém a postranní výběžky i s kořeny se oddělí rýčem nebo odříznou. Slabší odnože se sázejí ihned do pařeniště, a když zesílí, vysadí se na záhon. Silnější odnože se vysazují přímo. Než znovu zakoření, vyžadují vlhkou půdu, a proto se musí pravidelně zalévat, zejména na podzim.
Další způsoby množení trvalek jsou složité a používají je zahradníci.
Nejde však jen o rozmnožování trvalek. Mnohdy musíme trvalky také omezovat. Některé druhy se časem rozrostou tak, že utlačí druhé, nebo se samovolně vysemení a na zahradě se stávají plevelem. Tyto druhy je třeba omezovat zmenšením trsu i kořenů, odstraňováním kořenových výběžků i odkvetlých květů, aby se nevysemenily, popřípadě vysemněné mladé rostliny vyplít. Každá rostlina je hezká jen v určitém velikostním poměru k jiným druhům, jinak ztrácí svou okrasnou hodnotu.
Nejkrásnější trvalky k řezu: kopretiny, třapatky, pivoňky a další
Široký výběr
Z bohatého množství rodů a druhů uvádím jen nejkrásnější a nejvděčnější trvalky, vhodné do zahrad, a přihlížel jsem i k tomu, zda jsou v našich semenářských nebo školkařských závodech k dostání. Sestavil jsem je především podle hlavní možnosti využití a v jednotlivých skupinách jsem je zařadil podle toho, za jak významné je pokládám pro použití na zahrádkách.
TRVALKY VHODNÉ PŘEDEVŠÍM K ŘEZU
Kopretiny, chryzantémy — Chrysanthemum. Z tohoto obsáhlého rodu se na zahrádkách snad nejčastěji pěstuje naše domácí kopretina — Chrysanthemum leucanthemum, která rozkvétá ke konci května a některé odrůdy opakují kvetení v srpnu. Je vysoká asi 60 cm. Na její úkor se v posledních letech rozšiřuje velkokvětá kopretina — Chrysanthemum maximum, která je podstatně větší, květy jsou široké přes 10 cm, vysoké jsou až 1 m, kvetou však asi o měsíc později a neremontují. Bylo vyšlechtěno několik vynikajících odrůd. Všechny tyto kopretiny potřebují slunce, výživnou půdu a pravidelnou zálivku, množí se na jaře dělením trsů. Zpravidla po třech letech je potřeba je přesadit a rozdělit.
Druhou velkou skupinou tohoto rodu jsou pravé chryzantémy — Chrysanthemum × hortorum. Tento druh má velké množství odrůd, které se pěstují v zahradnických závodech hlavně pro podzimní období. Jsou mezi nimi odrůdy jednoduché, poloplné i plné, nízké i vysoké a snad ve všech barvách. Pro pěstování na zahrádkách na volných záhonech je potřeba vybírat především rané odrůdy, které vykvetou v září nebo říjnu, protože později by je spálil mrazík. Oblíbenou zahrádkářskou skupinou jsou tzv. koreánky, které nasazují velké množství menších květů. Všechny chryzantémy potřebují teplejší chráněné stanoviště, kyprou půdu, v létě pravidelnou zálivku, v zimě spíše sucho a lehký kryt. Množení je poměrně obtížné, doporučujeme nákup sazenic.
Další významnou skupinou tohoto rodu je řimbaba — Chrysanthemum coccineum, známější pod latinským názvem Pyrethrum roseum. Jsou to růžové až rudé kopretiny se světlým středem, kvetoucí v červnu a po kratším odpočinku při dobré zálivce znovu slaběji v červenci. Potřebují plné slunce, živnou půdu a pravidelnou zálivku. Jsou choulostivé na přesazování. Množí se dělením, nejlépe hned po odkvětu, též ze semene.
U květin čeledi hvězdnicovitých (astry, kopretiny atd.) používám označení květ, i když jde o květenství; mezi zahrádkáři je toto označení běžné a jasné.
Třapatka, také terčovka, rudbekie — Rudbeckia Je to obsáhlý rod velmi oblíbených květin, u nichž převládá žlutá barva. Jsou vesměs velmi nenáročné, přednost dávají vlhčí humózní půdě. Nejpěstovanější je Rudbeckia fulgida, vysoká asi 60 až 70 cm. Vykvétá v srpnu a září velkými, zlatožlutými květy s černohnědým terčem. Z několika variet je nejcennější R. fulgida sullivantii, která patří mezi nejrozšířenější trvalky. V selských zahradách patří mezi nejpěstovanější květiny Rudbeckia laciniata, která dorůstá výšky až 2 m a od července do září vykvétá stovkami tmavě žlutých květů. Stejně vysoká je Rudbeckia nitida, jejíž květ není tak plný, zato má tmavý střed. Je jemnější a tolik se nerozrůstá. V posledních letech se rychle rozšiřuje pěstování odrůdy Rudbeckia × hybrida ‚Gloriosa Daisy‘. Má velké, jednoduché květy hnědočervené a žluté v různých barevných přechodech a s výrazným středem. Vyžaduje teplejší polohu a sušší půdu. Je to snad nejlepší trvalka k řezu, neboť ve váze vydrží velmi dlouho. Snadno se množí semenem. Semenáčky kvetou už v prvním roce, avšak vydrží na záhoně jen tři, nejvýše čtyři roky. Výjimkou v barvě je Rudbeckia purpurea, která se v posledních letech častěji uvádí pod jménem Echinacea purpurea. Je to tvrdá květina vysoká asi 80 cm, s velkými úbory zvláštní červenofialové barvy a rudohnědým terčem. Kvete v létě a snadno se množí semenem.
Kamzičník — Doronicum Je známý jako žluté kopretiny a snad nechybí v žádné zahrádce. V podstatě se u nás pěstují dva druhy, a to nízký D. orientale (D. caucasicum), vykvétající už v dubnu, a vyšší D. columnae, vykvétající v květnu. Nejlépe se daří v živné, těžší, humózní půdě, raději vlhčí, na slunci, ale nikoli na úpalu. Množí se dělením trsů a na stanovišti vydrží mnoho let.
Šuškarda — Liatris Je to moderní trvalka velmi zajímavého vzhledu. Z přízemního trsu listů vyrůstají vzpřímené, tlusté, nevětvené lodyhy hustě drobně olistěné. Ty končí hustým klasem květů, které rozkvétají postupně shora dolů a jsou sytě fialově růžové. Rostliny jsou vysoké 60—80 cm a kvetou v létě. Nejsou náročné, jen vyžadují slunce a v zimě spíše sucho. I v létě se obejdou bez zálivky. Množí se semenem nebo dělením trsů.
Slunečnice — Helianthus Jsou to mohutné známé květiny a pěstují se také jako včelařská rostlina. Pro zahrádky jsou vhodné především odrůdy H. recapetalus, které jsou vysoké asi 120 cm a mají krásné, velké, žluté květy s tmavým terčem. Kvetou v srpnu a září. Potřebují slunce, hlubokou půdu, a pokud se pěstují na řez, také vydatné hnojení a častější rozsazení, aby květy byly velké a násada bohatá. Druh H. rigidus je naprosto nenáročný, vysoký asi 160 cm, kvete v září, ale velmi silně odnožuje a během několika let dokáže zaplevelit zahradu. H. salicifolius je vzhledem odlišný, dorůstá výše až 250 cm, odnožuje slabě.
Janeba — Heliopsis Je to oblíbená žlutá trvalka, vysoká něco přes 1 m, vykvétající v létě. Kvete mimořádně dlouho, protože jednotlivé květy vykvétají postupně. I řezané ve váze vydrží hodně dlouho. Je to nenáročná rostlina, netrpí suchem ani chorobami, nepoléhá, ani se nerozpleveluje, škodí jí jenom přílišné mokro. Má několik krásných odrůd. Množí se dělením trsů.
Záplevák — Helenium Je to trvalka vysoká 120—140 cm s nápadně širokými listy květů v barvě žluté, bronzové nebo rudé, s hezkým odlišným terčem. Prodává se několik pěkných odrůd, a v posledních letech přichází do prodeje nová skupina odrůd, o měsíc ranějších, nižších a velmi dlouho kvetoucích. Tato skupina je perspektivní především pro zahrádky. Rostliny potřebují slunce a pravidelnou zálivku, jinak trpí suchem. Množí se dělením trsů, a to jenom na jaře.
Chrpa — Centaurea Vytrvalá chrpa je u nás dosti opomíjena, přestože dlouho kvete a má velké, tvarem zajímavé květy v bohaté škále barev od čistě modré přes růžově fialovou a žlutou až po bílou. Dobře snáší sucho i horko. Na zahrádkách se pěstují dva druhy — C. montana, vysoká až 50 cm, kvetoucí v květnu a červnu, a C. dealbata, vysoká 80 až 90 cm, kvetoucí v červnu a červenci. Jsou to rostliny nenáročné, v hlubší půdě, která udrží vláhu, ani nepotřebují zálivku. Půda nemá být příliš živná, protože pak rostou listy na úkor květů. Množí se dělením. V dobrých podmínkách se příliš rozšiřují na úkor jiných květin.
Pivoňka — Paeonia Mezi základní květiny našich zahrádek patří pivoňka čínská (P. lactiflora). Má nápadně velké, krásné květy. Je velmi významná k řezu. Řeží se ještě úplně uzavřená poupata, která právě začínají ukazovat barvu; ve váze dobře rozkvetou. Existuje velké množství odrůd jednoduchých, poloplných i plných, bílých, růžových, rudých, ranějších i pozdnějších. Na ošetření není náročná, na stanovišti vydrží mnoho let, potřebuje však hlubokou, živnou půdu, občasné přihnojení a slunce. Vysazuje se a přesazuje se koncem srpna nebo začátkem září, a to poměrně mělce, jinak špatně kvete. Na vlhkém stanovišti trpí zasycháním květů. Poměrně méně známou pivoňkou, odedávna pěstovanou ve venkovských zahradách, je ranější a nižší P. officinalis. Listy má dělené, úzké a celkově vypadá jemněji. Květ je stejně krásný.
Hlaváč, chrastavec — Scabiosa Je to krásná rostlina, vysoká 80 až 90 cm. Kvete velmi dlouho, od června do září, podle odrůd bíle, světle modře, nejvíce však tmavě fialově. Potřebuje slunné, teplé stanoviště, lehčí vápenitou půdu a při přísušku zálivku. Nesnáší mokro, zejména ne v zimě. Množí se dělením i semenem.
Zavinutka — Monarda Je to zajímavá trvalka s jakýmisi „rozcuchanými“ květy. Odrůdy jsou vysoké od 75 do 120 cm a vynikají zářivými květy od bílých přes růžové, fialové po červené. Kvete dlouho a její nať má silnou kořenitou vůni. Potřebuje slunce, živnou půdu a dostatek místa, protože některé odrůdy dost silně odnožují. Hustěji vysazené rostliny po třech letech rychle slábnou.
Krásnoočko — Coreopsis Nejhezčí a největší květy má C. grandiflora. Na stonku vysokém 70—90 cm nese zlatožluté květy, které drží na rostlině i ve váze velmi dlouho a rozkvetou i polorozvinutá poupata. Odkvetlé květy se musí ihned odstraňovat, jinak se rostlina vysiluje tvořením semene a málo odnožuje. Potřebuje slunce a živnou půdu a musí se častěji (asi po třech letech) dělit a přesazovat. C. lanceolata je menší, jemnější a na stanovišti vydrží mnohem déle.
Závtah — Limonium Je všeobecně známa jako statice. Z vytrvalých druhů static je nejpěstovanější L. tataricum, vysoké 30—40 cm. V létě vykvétá množství drobných, bělavě růžových kvítků. O trochu vyšší je vytrvalý druh L. latifolium s drobnými, levandulově modrými nebo tmavě modrými kvítky. Oba druhy se dobře daří v propustných sušších, lehčích půdách s obsahem vápníku a na slunci. Potřebují pravidelné přihnojování. Květy se suší. Množí se semenem.
Bělotrn — Echinops Je to suchomilná trvalka, podobná bodláku. Má úplně kulovité, většinou modré květy, je vysoká asi 80 cm a vykvétá v létě. Je velmi nenáročná, snese sucho a špatnou půdu, potřebuje však slunce. Květy se mohou sušit. Množí se dělením nebo semenem, rozpleveluje se.
Šáter — Gypsophila Je znám také jako „nevěstin závoj“. Je to trvalka, vytvářející velký vzdušný keřík, vysoký až 1 m, s množstvím drobných, bílých nebo světle růžových kvítků, které se dobře hodí jako doplněk větších květů do vázy. Rostlina není náročná, snese velké sucho, v zimě nesnáší mokro, jinak vyhnívá. Dá se množit semenem, je však lepší koupit si roubovanou sazenici, protože odrůdy se roubují na kořeny semenáčů.
Chřest — Asparagus Na zahrádkách vídáme poměrně zřídka tuto vynikající rostlinu k řezu jako doplněk kytice. A. verticillatus, který připomíná skleníkový A. sprengeri, dorůstá do výšky až tří metrů a po odkvětu má červené bobule, A. filicinus připomíná skleníkový A. plumosus, dorůstá do výšky 150 cm a po odkvětu má černé bobule, A. tenuifolius je podobný předešlému, je však nízký, jen asi 50 cm a vytváří červené bobule. Chřest se nejlépe daří na slunečném teplém stanovišti v dobré půdě s dostatkem vláhy. Množí se dělením trsů nebo výsevem. Měl by se více pěstovat, nejen k řezu, ale i k popnutí pergol a plotů.
Vysoké solitérní trvalky: ostrožka, juka, zlatobýl a divizna
TRVALKY — VYSOKÉ SOLITÉRY Mají mít vždy dostatek místa, neboť v hustém zápoji nejsou tak pěkné. Některé se mohou použít k řezu.
Ostrožka — Delphinium Patří mezi nejkrásnější trvalky vůbec. Pěstují se výhradně prošlechtěné odrůdy, které se dělí do tří hlavních skupin, a to D. × cultorum, Pacific a D. × belladona.
Skupina Delphinium × cultorum má mohutně vyvinutý hlavní hrozen, postranních hroznů je málo a jsou slabší. Mají květy jednoduché, které se většinou nemusí vyvazovat, i květy plné, které jsou těžké a potřebují oporu. Množí se většinou dělením. Rostliny jsou vysoké 140—180 cm a jednotlivé odrůdy mají většinou květy modré v různých odstínech a bílé.
Skupina Pacific je velmi podobná a dá se množit semenem. Při včasném výsevu vykvétá již prvním rokem k podzimu. Mezi odrůdami jsou i barvy růžové.
Skupina Delphinium × belladona je o něco nižší — asi 130 cm, stonky má rozvětvené a postranní hrozny jsou jen asi o třetinu menší než hlavní hrozen. Odrůdy jsou modré a bílé.
Protože ostrožky vytvářejí hodně hmoty, vyžadují hlubokou půdu, dobře zásobenou živinami, pravidelné zalévání a za sucha občas důkladné prolití. Vykvétají v červnu a červenci a po odkvětu je třeba celou rostlinu seříznout asi 10 cm od země, aby se nevyčerpávala tvorbou semen. Když se rostliny po seříznutí přihnojí a dobře zalijí, znovu na podzim vykvetou. Ostrožky často trpí padlím, některé odrůdy jsou velmi náchylné. Jejich pěstování je lépe omezit a v každém případě se vyplatí před rozkvětem preventivní postřik sirnými přípravky nebo přípravkem Karathane či Fundazol.
Juka — Yucca Říká se jí také palmová lilie. Vypadá velmi exoticky. Z mohutné listové růžice vyhání stvol vysoký asi 120 cm, který se rozvětví a nese velké množství bílých převislých zvonkovitých květů. Je to typická solitéra. Vyžaduje propustné půdy, bohaté vápnem a sušší slunečné stanoviště. Snáší i úpal. V chudších půdách některý rok nevykvete. Množí se dělením trsů; dá se množit i oddenkem, ale pak kvete až za tři roky.
Divizna — Verbascum Je to vysoká statná rostlina, jejíž květenství připomíná svícen. Některé druhy jsou více rozvětvené, jiné, zejména náš domácí druh, mají stonek téměř nevětvený. Množí se semenem, vyrůstá však většinou směs barev. Sama se vysemeňuje. Na stanovišti vydrží jen dva — tři roky. Na suchých a propustných půdách v teplých polohách vydrží déle než ve vlhčích chladnějších oblastech.
Zlatobýl — Solidago Jsou to známé rostliny s latou zlatožlutých květů, které se někdy používají i jako doplněk kytic. Některé druhy jsou nízké — jen 20 cm, většinou však to jsou statné rostliny, vysoké 1—2 m, které se svými oddenky rychle rozmnožují a zaplevelují zahradu. Navíc se také vysemeňují a z vypadaných semen vyroste tisíce mladých rostlin, takže vytvoří koberec. Moderní odrůdy se tolik nerozrůstají, ale vysemenit nesmějí. Jsou prakticky nenáročné a rostou všude, až to bývá zahrádkáři nepříjemné.
Trvalky pro samostatné výsadby: čemeřice, srdcovka, bohyška a bergénie
TRVALKY PRO SAMOSTATNÉ VÝSADBY Mají být vysazovány vždy samostatně, popřípadě několik druhů nebo odrůd u sebe. Nemají se dávat do skupin s jinými trvalkami.
Srdcovka — Dicentra Je oblíbená pro svou zvláštní krásu a elegantní výhony, z nichž visí květy ve tvaru růžových srdéček. Nejčastěji pěstovaná D. spectabilis vytváří vzdušné keře vysoké až 80 cm a vykvétá v květnu. Začátkem léta zatahuje. Nejlépe se daří v propustné zahradní půdě v polostínu. Další dva u nás známé druhy jsou vhodné do skalek — D. eximia je nízká asi 25 cm a vykvétá v květnu a červnu, D. formosa je jemnější, stejně vysoká a vykvétá od července do září. Vyžadují polostín a dostatek vláhy.
Čemeřice — Helleborus Čemeřice černá — H. niger, je první květinou, která na zahrádce vykvétá. Poupata nasazuje už na podzim a stane se, že první květy se rozvíjejí už v pozdním podzimu. Jinak vykvétá, jakmile sejde sníh. Květy jsou čistě bílé a listy jsou zelené po celou zimu. Je to velmi vděčná trvalka. Hybridní čemeřice, které mají barevné květy, od nazelenale bílých přes šedorůžové, purpurové až po rudé, vykvétají v březnu a dubnu a mají také stálezelené listy. Všechny čemeřice jsou vysoké asi 30—40 cm, vyžadují polostín a v létě i plný stín, propustnou půdu a dobře snášejí sucho. Množí se dělením trsů nebo semenem, které se musí vysévat hned po dozrání. Na stanovišti rostliny vydrží dlouhá léta.
Bohyška — Hosta Tato krásná trvalka je u nás známá pod jménem funkie podle svého dřívějšího latinského názvu. Je ozdobná hlavně svými krásnými, velkými, zelenými nebo pestrými listy, i když některé druhy a odrůdy mají i hezké květy, většinou fialové. Sortiment je široký, všechny odrůdy jsou však vysoké 25—40 cm a vykvétají v srpnu. Nejsou náročné, nejkrásnější list však mají v polostínu a v propustné hlinité půdě s dostatkem vláhy. Krásné jsou zejména v blízkosti vodních partií a ve společnosti okrasných travin. Množí se dělením, některé i semenem.
Bergénie — Bergenia Je to robustní trvalka, vysoká asi 40 cm, krásná především svými velkými, kožovitými, lesklými listy, které jsou stálezelené. Na jaře — v březnu a dubnu — kvete množstvím růžových až červených květů v bohatých vijanech nad listy. Daří se na slunci i v polostínu a spíše v chudší půdě; v bohaté půdě méně kvete. Dobře snáší sucho, a i když se vysadí především k vodním partiím, kde se svým habitem výborně uplatní, nemá se sázet do vlhké půdy. Množí se dělením tlustých oddenků na jaře, ale i semenem.
Pryšec — Euphorbia Z tohoto velmi obsáhlého rodu doporučuji jako trvalku pěstovat E. polychroma. Je to keřík vysoký 30—50 cm. Květy má celkem nenápadné, skryté v paždí listů. Okrasné jsou vrcholové růžice listů, které se v květnu a červnu žlutě vybarvují. Nejlépe se daří v propustné vápenité půdě na slunci i v polostínu. Na slunci jsou keříky kompaktnější a k podzimu se listy barví červeně. Po letech vytváří velké trsy, které je třeba rozdělit. Množí se i semenem.
Trvalky do skupinových záhonů: kosatce, astry a zvonky
TRVALKY VHODNÉ PŘEDEVŠÍM DO SKUPINOVÝCH ZÁHONŮ Jsou mezi nimi mnohé, které se mohou vysazovat jako solitéry, jiné se mohou používat k řezu. Nejlépe však vyniknou jejich přednosti v pěkné kombinaci s jinými druhy.
Kosatec — Iris Kosatec patří k nejoblíbenějším, a tím také k nejpěstovanějším trvalkám. Je to rod velmi obsáhlý a jeho botanické rozdělení je velmi složité. Ze zahrádkářského hlediska se kosatec dělí do dvou skupin, které odpovídají podrodům Iris a Limniris. Zahradní odrůdy první skupiny, tj. podrodu Iris, jsou známé velkokvěté kosatce, které se pěstují nejvíce. Jsou to většinou kříženci mnoha botanických druhů a dnes je známe pod názvem Iris × barbata. Dělíme je podle výšky na nízké — skupina Nana, střední — skupina Media a vysoké — skupina Elatior. V každé skupině je mnoho odrůd a další stále vznikají, protože šlechtěním kosatců se zabývají zahradníci i amatéři snad na celém světě. Květy mají nejrůznější barvy v krásných kombinacích. U nás se stále zkoušejí světové odrůdy a nejvhodnější se doporučují pro naše podmínky. Mnohé z nejkrásnějších zahraničních odrůd u nás buď málo kvetou, nebo nevydrží na stanovišti dost dlouho. Proto vodítkem pro výběr odrůdy by měl být nejen krásně barevný květ, ale také odolnost v našich podmínkách. Velkokvěté kosatce vyžadují teplou slunnou polohu a propustnou půdu, poměrně dobře snášejí sucho. Občas se přihnojují plným hnojivem, nemají se však přehnojit dusíkem. Protože staré trsy méně kvetou, je třeba po třech až pěti letech rostliny vyjmout z půdy, trsy rozdělit, ošetřit a znovu mělce vysadit. Tyto kosatce se přesazují a vysazují v srpnu; později sázené v příštím roce většinou nevykvetou.
Druhá skupina, tj. druhy patřící k podrodu Limniris, má květy trochu odlišné, menší, listy má úzké, trávovité. Také nároky má odlišné: Většinou druhy této skupiny vyžadují vlhčí půdu, některé dokonce bahno. Z okrasného hlediska plní spíše funkci jako okrasné traviny. Nejznámější jsou sibiřské kosatce, což jsou hlavně kříženci druhů I. sibirica a I. sanguinea. Jejich květy jsou níže než listy. Vyžadují slunce, kyselou půdu a hodně zálivky. Odrůdy jsou vysoké 60—90 cm. Kromě nich se pěstují často japonské kosatce — Iris kaempferi, které mají také tenké listy, ale širší než odrůdy sibiřských kosatců, a květy jsou vysoko nad nimi. Vyžadují slunnou polohu a kyselou půdu, před květem a v době květu potřebují hodně vody, nejlépe se jim daří přímo v rozbahněné půdě. Po odkvětu, na podzim a v zimě mají mít spíše sucho. Je to náročný, avšak krásný kosatec, vysoký až 100 cm, nejčastěji modrý, ale také bílý, růžový, červenofialový aj. Množí se dělením i semenem. Tato skupina obsahuje další, u nás méně pěstované druhy.
Astry — Aster Je to velmi obsáhlý rod. Druhům kvetoucím na podzim se všeobecně říká podzimní astry. Tyto druhy mají menší až drobné květy (úbory), zato jejich stonky jsou větvené, často velmi bohatě. Druhy kvetoucí na jaře mají květy větší, většinou po jednom na stonku.
Aster alpinum je nízká trvalka, vysoká asi 15—20 cm. Kvete v červnu modrofialovými květy, některé odrůdy mají i bílé a růžové květy, nejsou však tak hezké. K trsům je třeba občas přisypat zeminu, aby výhony zakořenily, jinak rostliny nevydrží dlouho. Hodí se především na obruby, vyžadují v létě slunce a v zimě sucho.
Aster amellus dorůstá asi 50—60 cm. Kvete v srpnu a září. Modrofialové, až 6cm květy jsou vhodné i k řezu.
Aster dumosus je druh vysoký 30—50 cm a kvete v září. Květy jsou drobné, uspořádané v latách, světle fialové se žlutým terčem. Některé odrůdy jsou i tmavě rudé nebo bílé. Silně odnožuje a bez ošetření dokáže zaplevelit záhon. Je nenáročný, vyžaduje slunce a při delším suchu před rozkvětem vydatně zalít.
Aster novae-angliae je rostlina vysoká až 150 cm. Kvete v září a říjnu drobnými květy ve velkých latách; květy se za deště a na noc zavírají. Podle odrůd jsou modré, karmínové a růžové v různých odstínech. Celé rostliny jsou drsně chlupaté, celkem nenáročné — potřebují slunce a před rozkvětem dostatek zálivky.
Aster novi-belgii je o něco nižší než předchozí a celkově jemnější. Květy jsou bílé, modré, karmínové a fialové. Většina odrůd nemá dost silné stonky a často poléhá. Všechny podzimní astry trpí padlím, proto je vhodný preventivní postřik ještě před rozkvětem sirnými přípravky nebo Karathanem či Fundazolem. Množí se snadno oddenky, kterými se některé druhy až nepříjemně rozrůstají.
Zvonek — Campanula Tento široký rod krásných květin orientačně rozdělujeme na nízké a vyšší druhy. Nízké druhy vytvářejí polštáře a jsou vhodné do skalek, suchých zídek a na obruby, vyšší jsou vhodné do skupin a také k řezu. Uvedu jen druhy nejpěknější a nejpoužívanější. Campanula carpatica je vysoký 20—30 cm a kvete v červnu a v červenci. Zvonky jsou podle odrůd modré, bílé nebo fialové.
Campanula garganica tvoří ploché polštáře vysoké 10—15 cm a kvete v červnu. Zvonky jsou hvězdičkovité, modré s bílými středy.
Campanula portenschlagiana je nízký zvonek, dosahuje výšky jen 10 cm a celé léto bohatě kvete drobnými fialovými zvonečky; na podzim opakuje kvetení. Vyžaduje vápenitou půdu a polostinnou polohu.
Campanula poscharskyana je poléhavá rostlina s dlouhými výběžky, vysoká asi 20 cm, kvetoucí v létě, vhodná především na malé svahy a kameny, na nichž krásně visí. Květy jsou lila modré.
Z vyšších zvonků je nejznámější Campanula glomerata, vysoký 50—60 cm a kvetoucí v červnu a v červenci. Květy jsou tmavě fialové, zakončují lodyhu a vyrůstají také v paždí listů. V dobrých podmínkách se nepříjemně rozrůstá podzemními oddenky. Je velmi vhodný k řezu. Campanula latifolia je zvonek vysoký až 130 cm a kvete v červenci a srpnu fialově modrými zvonky, velkými přes 5 cm. Je vhodný k řezu. Campanula persicifolia je vysoký 60—80 cm a kvete v červnu a červenci. Z přízemní růžice vyrůstá několik olistěných lodyh s řídkými hrozny zvonkovitých, modrých nebo bílých květů. Je též vhodný k řezu. Všechny zvonky se nejlépe daří na slunečném stanovišti
