Ochrana stromů při stavbě: jak chránit kořeny i korunu
Stavební činnosti mohou nenávratně poškodit stromy a porosty. Přečtěte si, jak správně chránit kořenovou zónu, kmen i korunu stromu na staveništi — od oplocení až po kořenovou clonu.
Proč je ochrana stromů při stavbě tak důležitá
Ochrana stromů, porostů a ploch pro vegetaci při stavebních činnostech
Obecné zásady
Objekty zeleně v sídlech i ve volné krajině tvoří nedílnou a nezastupitelnou složku životního prostředí. Základními prvky těchto objektů, jak z hlediska prostorové kompozice, tak z hlediska dobrého a dlouhodobého plnění jejich nejdůležitějších funkcí, jsou prvky vegetační, kterými jsou rostliny a soubory rostlin. Tvoří je například solitérní dřeviny, skupiny a porosty dřevin, trávníky, louky a záhony květin.
Vegetační prvky se zpravidla nejlépe a nejlevněji zakládají na plochách s původní, čili autochtonní půdou, v celém genetickém půdním horizontu, nebo s půdou, která nebyla výrazněji negativně pozměněna lidskou činností. Totéž zpravidla platí i o režimu podzemních vod.
Svrchní vrstva takto vzniklé půdy (nejčastěji se jedná o ornici), nebo svrchní vrstva půdy odpovídající danému stanovišti (byť se jedná o náhradní substrát) je zvláště vhodná pro zakládání vegetačních prvků přirozených pro toto stanoviště, nebo jim blízkých. Takové prvky jsou nejperspektivnější i z dlouhodobého časového horizontu a odpovídají i celosvětové snaze po respektování dané, přirozené či přírodě blízké krajiny. Základním požadavkem by vždy proto mělo být i zachování všech vhodných, zejména hodnotných stávajících porostů.
Pro zachování porostů jsou důležité i tyto důvody: – omezení rozrůstání nových staveb do okolí, – zapojení nových staveb do okolí, – pozitivní ovlivnění mikroklimatu, – ochrana budov proti větru, – ochrana půdy proti erozi, – hygienické účinky, jako je filtrace vzduchu, ochrana osob proti větru, tvorba stínu i tvorba kyslíku, – dlouhá doba, kterou potřebují nové výsadby, než dosáhnou přibližně stejných účinků, – působení porostů jako estetického elementu, – materiální hodnota porostů.
Ochrana stromů a keřů je zvlášť významná v hustě osídlených územích a v krajině s velmi nízkým podílem porostů dřevin.
Pěstování stromů a keřů nečiní ve zdravé, humózní a kypré půdě žádné potíže. Tento stav je však na staveništích nevýhodně pozměněn, v řadě případů je dokonce živá svrchní vrstva půdy (ornice) zničena.
Navíc stavební práce často změní vodní režim v půdě, takže stromy (rostliny), které jsou vystaveny této nové situaci, buď jsou v půdě trvale přesycené vodou, nebo mohou usychat nedostatkem vody. Kromě toho způsobuje zakrytí povrchu a zpevňování ploch v kořenové zóně, např. vydlážděním, pokládáním desek, betonových či asfaltových krytů a vybudováním jejich podsypů a podkladů, při zhutnění podloží snížení nebo zamezení přístupu vzduchu do půdy. To vede k odumírání kořenů stromů nedostatkem kyslíku, který potřebují k dýchání.
Několik málo let po dokončení stavebních prací u nás často odumírají stromy, které měly být zachovány, nebo zakrňují tak silně, že musí být odstraněny. Příčiny tohoto politováníhodného jevu jsou různé, ale nejčastěji plynou z nedostatečné znalosti preventivních opatření nebo následných zákroků, které – jsou-li provedeny včas – mohou škody na stromech výrazně zmírnit, nebo i vyloučit, a to často s nepatrnými náklady.
Při všech opatřeních je nutno vycházet z toho, že stromy (rostliny) jsou živé organizmy, jejichž nadzemní a podzemní část je přibližně stejně velká. Nadzemní a podzemní části stromů (rostlin) tvoří jeden celek a musí být podle toho rovnocenně chráněny i se substrátem, který je obklopuje (půda, vzduch, voda).
Zdraví stromu, a tím i rovnováha mezi nadzemní a podzemní hmotou stromu (kmen a koruna, kořenový systém), jsou předpokladem pro jejich ukotvení v půdě a pro jejich stabilitu.
Velkou část dále uváděných opatření, zejména u stromů, mohou provádět jen zvlášť k tomu vyškolení odborníci, arboristé (pěstitelé stromů).
Vzhledem k nákladům jsou některá opatření použitelná často jen u jednotlivých stromů nebo u cenných skupin.
Rozhodně při stavebních činnostech musíme chránit jednotlivé dřeviny (zejména stromy), porosty rostlin a plochy určené pro vegetaci, u kterých ekologická, estetická, ochranná nebo jiná hodnota není zpravidla dosažitelná pomocí náhrady buď vůbec, nebo teprve až po letech, a to většinou jen za cenu velmi vysokých finančních nákladů.
Jak zahrnout ochranu zeleně už do projektu stavby
Zajištění ve fázi projekční přípravy stavby
Nasazení stavebních strojů a vozidel, stejně jako nerozmyšlené zařízení staveniště a nepřiměřený průběh stavby, vedou k poškozování stromů, keřů, bylinného porostu a půdy. Proto je nezbytně nutné, aby samozřejmou součástí přípravy dokumentace stavby, nejpozději ve stupni dokumentace ke stavebnímu řízení, se staly i průzkumy stávajících porostů a půdy, jejich vyhodnocení a přiměřená ochrana.
Na pozemcích určených k výstavbě se při průzkumech stávající vegetace a půd zakreslí s požadovanou přesností minimálně všechny stromy s obvodem kmene nad 0,1 m (měřeno 1,3 m nad zemí), hodnotné keře a bylinné porosty a určí se jejich sadovnická hodnota. Po vyhodnocení potenciálu stávající vegetace a půd se určí stromy, keře a bylinné porosty, které musí být zachovány na staveništi i vedle něj a v okruhu zařízení staveniště. Při úvaze o zachování stromů se musí brát v úvahu mimo jiné také jejich očekávaná životnost, u ostatních vegetačních prvků možnost transferu.
Pak se teprve, při maximální snaze tyto vegetační prvky zachovat, upřesňuje rozmístění jednotlivých budov, komunikací a zpevněných ploch, tras sítí technických rozvodů (inženýrských sítí), zejména vedených pod povrchem, podzemních objektů a zařízení apod. Je-li to možné, vyčlení se i další části pozemků, které nebudou stavbou dotčeny. Vždy je nejekonomičtější, je-li stavbou dotčena co nejmenší část území. Pak se stanoví odpovídající ochranná opatření, nejlépe jako samostatná část dokumentace stavby (např. stavební objekt Příprava území). Odkoupením porostů obcí a jejich začleněním do veřejných ploch se může usnadnit jejich ochrana.
Vymezení kořenové zóny a ochrana před chemickým a tepelným poškozením
Ochranná opatření
„Požadavek na způsob, rozsah a termín ochranných opatření se řídí zejména charakterem, vývojovým a růstovým stadiem stávající vegetace, jakož i druhem, rozsahem a trváním stavební činnosti.“ (ČSN DIN 18 920 odst. 3)
Ochrana kořenové zóny dřevin či celých ploch jejich vymezením
Nejlevnější, nejúčinnější a nejčastěji použitelné ochranné opatření spočívá v dodržení dostatečného odstupu od stromu (porostu), které je třeba zachovat. Kromě poškození či zničení vegetace hrozí výrazné degradování až zničení svrchní vrstvy půdy a dále hrozí zhutnění spodní vrstvy půdy (nejhorší je v kořenové zóně stromu), které se jen těžce a velmi nákladně odstraňuje. Proto „je nutné zabránit nežádoucímu zhutnění v hlubších vrstvách půdy“. (ČSN DIN 18 915 odst. 6.5.2)
Chráníme-li před poškozením stavební činností jednotlivé stromy, skupiny či větší plochy, je nejlepší tyto oplotit a zajistit jim po dobu stavby odpovídající péči. U jednotlivých dřevin je nejlepší chránit celou kořenovou zónu, kterou je u základních habituálních typů plocha mezi kmenem a okapovou linií (půdorysný průmět koruny), zvětšená směrem ven o 1,5–2 m (u pyramidálních tvarů zvětšená až o 5 m podle taxonu a stáří dřeviny). U ostatních porostů a ploch pro vegetaci je boční odstup 1,5 m.
Oplocení musí být přiměřeně vysoké (ideální je 1,5–1,8 m), pevně zakotveno v půdě, stabilní, přiměřeně trvanlivé a dobře viditelné i za snížené viditelnosti. Je-li použita na oplocení síť, upevní se v přiměřené výši podélně prkno a eventuálně se zvýrazní varovnými barevnými pruhy. Přenosné zábrany jsou pro tyto účely nepraktické.
Ochrana před chemickým znečištěním
„Vegetační plochy nesmějí být znečištěny látkami škodlivými pro rostliny nebo půdu, např. rozpouštědly, minerálními oleji, kyselinami, louhy, solemi, barvami, cementem nebo jinými pojivy.“ (ČSN DIN 18 920 odst. 3.1) Nejlepší ochranou je neskladovat tyto látky na plochách s chráněnou vegetací (zejména ne v kořenové zóně stromů) ani na plochách pro ni určených.
Ochrana před ohněm a jinými tepelnými zdroji
„Ohniště a jiné tepelné zdroje smějí být zřizovány nebo umísťovány ve vzdálenosti nejméně 5 m od okapové linie koruny stromů a keřů.“ (ČSN DIN 18 920 odst. 3.2) Kromě topenišť v šatnách, stavebních buňkách, maringotkách apod. mohou dřeviny poškodit teplem i blízko porostů pracující spalovací motory stacionárních nebo delší dobu stojících stavebních strojů apod.
„Otevřené ohně mohou být zažehnuty se zřetelem na směr větru ve vzdálenosti nejméně 20 m od okaponé linie korun stromů a keřů.“ (ČSN DIN 18 920 odst. 3.2)
Ochrana před zamokřením a zaplavením
„Kořenové prostory stromů a vegetační plochy nesmějí být nadměrně zamokřeny či zaplaveny v důsledku stavebních činností.“ (ČSN DIN 18 920 odst. 3.3)
Nejčastějším zdrojem vody způsobujícím zamokření bývá voda čerpaná z hloubených vykopávek. Nejvhodnější ochranou je její odvedení potrubím nebo mělkými rýhami na vhodná místa, jako jsou vodní plochy a toky, vodoteče, kanalizace apod. Při nebezpečí zamokření stékající vodou ze stavby (nejčastěji vodou srážkovou) je ochranou vymodelování terénu (např. vytvoření mělkých rýh, vyplnění prohlubní) k odvádění vody na vhodná místa. Při nežádoucím zamokření svahů vytékající podzemní vodou (nejčastěji na svazích zářezů, prokopávek nebo hloubených výkopů se šikmými stěnami) se používají opatření jako v předcházejících případech. Je-li ohrožena stabilita svahů, podchycují a odvádějí se výrony podzemní vody, popřípadě se přistupuje k odvodňovacím opatřením.
Ochrana kmene a koruny před mechanickým poškozením stavební technikou
Ochrana stromů před mechanickým poškozením
„Stromy na staveništi se musí chránit proti mechanickému poškození (např. pohmoždění kůry kmene, větví a kořenů, poškození koruny) vozidly, stavebními stroji a speciálními stavebními postupy, a to oplocením… Plot má chránit celou kořenovou zónu.“ (ČSN DIN 18 920 odst. 3.5)
„Jestliže není možné zajistit ochranu celé kořenové zóny (nedostatek místa), je nutno kmen obednit alespoň do 2 m. Ochranné zařízení se musí připevnit bez poškození stromů a vůči kmenu vypolštářovat. Nesmí být nasazeno bezprostředně na kořenové náběhy.“ (ČSN DIN 18 920 odst. 3.5) Nejlepší obednění kmene získáme připevněním prken na pneumatiky přeříznuté kolmo na běhouny a navlečené na kmen. Kořenové náběhy lze dobře chránit také přeříznutou pneumatikou položenou mezi ně a obednění.
„Korunu nutno chránit před poškozením stavebními mechanizmy, ohrožené větve se musí vyvázat nahoru. Místa úvazků je nutno vypodložit vhodným materiálem.“ (ČSN DIN 18 920 odst. 3.5) Nezískáme-li přesto dostatečnou světlost pro vozidla a stavební mechanizmy, musíme zvolit jinou trasu. V krajním případě preventivně odborně odstraníme nebo zkrátíme větve.
Sluneční spála a větrné vývraty: ochrana stromů při prostorovém uvolnění
Ochrana stromů při prostorovém uvolnění
Stromy vyrostlé v porostu jsou při uvolnění ohroženy sluneční spálou, polomy a větrnými vývraty. Sluneční spála nastává především na jižní a západní straně kmene. Kůra plošně odumírá a stromy zasychají. Sluneční spálou jsou zvláště ohroženy např. buky a smrky. Větrné vývraty ohrožují především mělce kořenící stromy.
Nejlepším, nejúčinnějším a nejlevnějším opatřením je i zde opatření preventivní. „U citlivých druhů má uvolňování probíhat postupně po několik let“ (ČSN DIN 18 920 odst. 3.6).
Uvolňování stromů je vhodné rozdělit do etap a začít s ním již 5–7 let před vlastní stavební činností, aby si stromy pomalu na novou situaci zvykly.
„Prostorově uvolněné stromy je nutno chránit, pokud to příslušný druh vyžaduje, proti popálení kůry slunečním zářením, zakrytím kmene a hlavních větví.“ (ČSN DIN 18 920 odst. 3.6)
Úspěšná ochranná opatření proti sluneční spále jsou: a) pomazání kůry jílem a následné omotání obalovou jutou, tak jak se to používá k vytvoření bandáže ke snížení výparu z kmene a bází hlavních větví při přesazování vzrostlých stromů a ve školkách, b) omotání kmene slaměnnými provazci až do koruny, c) pomazání kůry kaolinovou hlínou, d) ve Spolkové republice Německo se doporučuje také pomazání kůry elastickým prostředkem na uzavírání ran.
Jedno z těchto opatření se musí použít, pokud se uvolňování nemůže rozdělit na několik let. Takto ochráněné stromy se mohou pomalu přizpůsobit novým podmínkám. Jutové pletivo či slaměnné provazce po několika letech odpadávají po roztrhání vlivem růstu do tloušťky, popřípadě se může omotání v přiměřené době odstranit. Tam, kde se to jeví z ekologických důvodů příhodné a z hlediska uspořádání porostů možné, měla by se provést mimo to včas podsadba stromy středně vysokého vzrůstu kvůli trvalému zastínění kmene.
Rovněž proti vývratum je podsadba, pokud možno 5 až 7 let před uvolněním stromů, nejúčinnějším preventivním opatřením. Odborné prosvětlení koruny přichází v úvahu jen u mála případů jako jediné nebo dodatkové opatření k větší propustnosti koruny stromu pro vítr a tím ke snížení rizika jeho vývratu.
Navážka půdy v kořenové zóně: jak ji provést bez poškození stromů
Ochrana kořenové zóny při navážce půdy
Navážkou půdy se rozumí jak přechodné, tak i trvalé návozy půdy (zakrytí půdy) v kořenové zóně.
Povrch půdy a výškové uložení kořenů jsou v tak těsném vzájemném vztahu (dýchání, voda, půdní život), že tento vztah nemůže být narušen, aniž by nevznikly škody. Většina stromů proto nesnáší navážky půdy. Vyšší navážky jinými materiály mají stejný účinek.
„V kořenové zóně se nemá provádět navážka. Pokud se tomu nelze v jednotlivých případech vyhnout, musí se při určování tloušťky navážky a způsobu rozprostření (celoplošně, výsečově) respektovat druhově specifická snášenlivost, stáří, vitalita a vytváření kořenového systému rostlin, půdní poměry i druhy použitých materiálů.“ (ČSN DIN 18 920 odst. 3.7)
Druhy stromů lužních niv (měkké dřeviny) a roklinatých lesů snášejí nepatrné navážky půdy lépe na svých přirozených stanovištích nežli na jiných stanovištích (např. vrby, topoly, lípy, jasany). Při vyšší navážce sice vytvářejí kořeny i v nové svrchní vrstvě půdy (adventivní kořeny), avšak jejich staré, plně vyvinuté kořeny nedostatkem vzduchu hynou a uhnívají. Strom pak ztrácí svoji stabilitu, neboť nově vytvořené kořeny nepostačují k ukotvení. Tento průběh trvá často po mnoho let.
„Aby se zabránilo tvorbě látek poškozujících kořeny, musí se před navážkou odstranit z povrchu kořenové zóny veškerý vegetační pokryv, listí a další organické látky, a to šetrně vůči kořenům, tzn. ručně nebo odsáváním.“ (ČSN DIN 18 920 odst. 3.7) Anaerobním rozkladem organických látek (kvašením a hnitím) vzniká metan a další látky poškozující kořeny.
a) Celoplošný způsob rozprostření: „V kořenové zóně smí být navážen pouze hrubozrnný, vzduch a vodu propouštějící netoxický materiál. Jestliže se má založit také vegetační nosná vrstva, je nutno nejprve navést uvedený materiál zpravidla v tloušťce 20 cm a na něj jako vegetační nosnou vrstvu zeminy půdní skupiny 2 nebo 3 podle DIN 18 915 v tloušťce maximálně 20 cm. Zemina nesmí být rozprostřena blíže než 1 m od kmene.“ (ČSN DIN 18 920 odst. 3.7) Zemina 2. půdní skupiny je nesoudržná písčitá půda a 3. skupiny nesoudržná písčitá až kamenitá půda.
b) Výsečový (sektorový) způsob rozprostření: Při nezbytné navážce půdy musí zůstat zachován starý kořenový horizont pomocí větracích sektorů (výsečí). Ty musejí zaujímat nejméně 1/3 kořenové zóny. Mohou být zřízeny z úlomků cihel nebo ze štěrku, nejlépe však z hrubého štěrku, a střídají se se sektory ornice. Všechny materiály je nutno navážet „nakypřeně“. Je třeba dbát na to, aby svrchní vrstva půdy nebyla při pracích zhutněna. Velmi zhutnělé půdy je na povrchu třeba ručně nakypřit. Navíc se doporučuje vestavět kruhový nebo hvězdicovitý provětrávací systém z drenážních trubek (dnes nejčastěji z flexibilních trubek z PVC), který udržuje několika svislými drenážními trubkami spojení s novým povrchem půdy. „Při navážení se nesmí přejíždět kořenová zóna.“ (ČSN DIN 18 920 odst. 3.7)
Snižování terénu v kořenové zóně: co hrozí a jak strom ochránit
Ochrana kořenového prostoru při snižování terénu
Odkopávka a odvoz svrchních vrstev půdy v kořenové zóně stromu znamenají odebrání jeho živného podkladu. Je nutno mít na zřeteli, že pouze vrchní vrstva půdy 20–30 cm je obohacena humusem a vykazuje půdní život. Jen zřídka je to více. Proto také pouze v této vrstvě mají stromy jemné kořeny, důležité pro příjem živin. Je-li tato vrstva odkopána, trpí stromy podle rozsahu takového zásahu rychleji či pomaleji nedostatkem živin. Ovlivnění stability stromů odkopem půdy je často tak značné, že se při vichřici vyvrátí nebo se ve svahových polohách sesunou. To platí především pro mělce kořenící stromy.
„V kořenovém prostoru se nesmí terén snižovat odkopávkami.“ (ČSN DIN 18 920 odst. 3.8)
Při odkopávce a odvozu půdy je potřeba zachovat stávající povrch půdy v okruhu kořenové zóny. Strom pak stojí po odkopávce na pahorku. Vzniklý svah chráníme vrstvou rašeliny (50–100 mm), nasákavou textilií (juta, plantex), fólií a jako krycí vrstvu použijeme rohože, znovu textilii nebo podobný materiál. Vše se připevní dřevěnými nebo železnými kolíky.
Zmenšení kořenové zóny při odkopávce je možné obezděním po vestavění kořenové clony (viz 3.9.2).
Ochrana kořenů při výkopech, rýhách a stavebních jámách
Ochrana kořenového prostoru při hloubení stavebních jam a jiných hloubených výkopů
Všeobecně
Výkopy jsou zářezy do terénu, prokopávky pro silnice a cesty, rýhy pro sítě technického vybavení (inženýrské sítě), rýhy pro základy opěrných staveb a stavební jámy pro stavby všeho druhu.
Účinky výkopů na stromy závisí na jejich kořenovém systému, čase trvání a na roční době, v níž je výkop otevřen. Ochrana kořenů při zásahu do prostoru stromu je jedním z nejdůležitějších faktorů. Cílem při zásahu do kořenového prostoru je způsobení co nejmenšího poranění a následovně vytvoření co nejpříznivějších podmínek pro regeneraci kořenů. Tolerance kořenového systému závisí na druhu rostliny a je ovlivněna pěstebními podmínkami.
Poranění kořenového systému je často možno poznat až při chřadnutí nadzemní části stromu a v takových případech bývá většinou pozdě pro běžné nápravné zásahy.
V zásadě platí, že: a) hloubkové kořeny jsou méně ohroženy než mělké kořeny (přitom je třeba mít na zřeteli, že mnohé druhy se srdčitými kořeny, např. lípy, platany, se množí ve školkách vegetativně, a mají tedy sklon vytvářet plochý kořenový systém), b) podzim je příznivější nežli léto (sucho) a zima (mráz), c) krátká doba výstavby škodí méně než dlouhotrvající stavba, pokud nejsou kořeny poškozeny.
Výkopy v kořenové zóně stromů smějí být prováděny pouze ručně. Rypadla (bagry) a jiné stroje přetrhávají kořeny a odlamují je nejen na okraji hloubené vykopávky, nýbrž ještě 0,3–0,8 m dále. Tato neviditelná místa poškození zpravidla nejsou zpozorována, a proto nejsou ani ošetřena. V takovém případě kořeny odumřou většinou až ke kořenovému krčku (ke kmeni).
Je-li stavební jáma (rýha) delší dobu otevřená, kořeny usychají. Po zaplnění jámy nastupuje hniloba i zde a šíří se během let až ke kořenovému krčku. Tím je ohrožena stabilita stromů.
„Při hloubení výkopů nesmějí být přerušeny kořeny o průměru větším než 3 cm. Případná poranění je nutno ošetřit. Kořeny je možné přerušit pouze řezem a řezná místa zahladit. Konce kořenů o průměru menším než 2 cm je nutno ošetřit růstovými stimulátory, kořeny o průměru větším než 2 cm je nutno ošetřit přípravky k ošetření ran.“ (ČSN DIN 18 920 odst. 3.9.1)
„Kořeny je nutno chránit před vysycháním a před účinky mrazu.“ (ČSN DIN 18 920 odst. 3.9.1) Vysychání nejvíce urychluje slunce, vítr a mráz. Nejlepší je urychleně kořeny přikrýt zeminou a zalít. Pokud to není možné, musíme kořeny překrýt textilií udržující vlhkost a zabraňující působení slunce a mrazu. Kořeny musí být udržovány vlhké.
Kořeny v jámách, rýhách nebo prokopávkách omotáme textilií, zvlhčíme a obalíme materiálem bránícím výparu (např. fólií). Ještě lepší ochranou je bandáž z jílové kaše, juty a materiálu bránícího výparu.
Kořeny v úzkých rýhách chráníme zakrytím celé rýhy textilií.
„Zrnitost zásypových materiálů (postupná změna zrnitosti) a míra jejich zhutnění musí zabezpečovat trvalé provzdušňování nutné pro regeneraci poškozených kořenů.
V závislosti na ztrátě kořenů může nastat potřeba ukotvit dřevinu, provést vyrovnávací řez v koruně nebo provést oba zásahy současně.
Při nepevné půdě a u hlubokých hloubených výkopů je nutné zajistit strom proti sesuvu vhodnými technickými opatřeními (např. začepováním).“ (ČSN DIN 18 920 odst. 3.9.1)
Kořenová clona: kdy a jak ji zřídit pro dlouhodobé výkopy
Kořenová clona
„U stavebních výkopů, jež zůstávají dlouhodobě odkryté, se musejí chránit kořeny proti vysychání a účinkům mrazu kořenovou clonou. Kořenová clona by měla být zpravidla zřízena jedno vegetační období před započetím stavby. Její vnější hrana nesmí být blíže než 2,5 m od paty kmene. Clona nemá žádnou statickou funkci pro strom ani pro hloubený výkop. Její odkopání se má provést ručně.“ (ČSN DIN 18 920 odst. 3.9.2)
Tloušťka kořenové clony má být nejméně 250 mm, hloubka má dosahovat prokořenělý prostor, maximálně však na dno budoucího výkopu.