Řez keřů a popínavých dřevin: kompletní průvodce
Kdy a jak řezat keře, aby bohatě kvetly a vydržely vitální po desítky let? Podrobný průvodce všemi typy řezu — od výchovného přes udržovací až po zmlazovací.
Co je to keř a proč záleží na jeho typu při řezu
Řez keřů a popínavých dřevin
Vymezení a typy keřů
V povědomí zejména laické části populace se keře odlišují od stromů především podstatně nižším vzrůstem. Nižší vzrůst je jistě důležitým znakem keře, není ale znakem podstatným. Podle prof. Karla Domina je keřem dřevina bez přímého kmenu, která se větví již odspodu (K. Domin, Rostlinopis, sv. VII Rostlinné tvarosloví, Aventinum 1932). Moderněji, i když podobně, je keř definován pomocí jeho architektury (např. Pejchal), pro kterou jsou charakteristickými znaky:
– primární výhon zůstává slabý, často již na konci 2. roku zastaví dlouživý růst, případně začne od konce odumírat, – obvykle již ve 2. roce z pupenů v paždí děložních listů a spodních normálních listů tvoří bujné osy, tzv. obnovovací výhony, rychle přerůstající výhon primární, – bazitonie výhonu i keře jako celku (při větvení vykazují nejsilnější růst výhony z bazálních pupenů, které svou délkou a tloušťkou předčí mateřské výhony), – relativně malá výška odvozená z rychle se zkracující délky ročních přírůstků a/nebo obloukovitého růstu výhonů většiny keřů.
Rozmanitost přírody je ovšem takřka bezbřehá a nelze ji tak jednoduše roztřídit do „škatulek“. Vedle typických keřů se všemi výše uvedenými znaky existuje celá řada druhů, u kterých jsou jeden nebo i více znaků v různé míře potlačeny. V zásadě se dá říci, že vlastně ani neexistuje ostrá hranice mezi keřem a stromem (viz řadu dendrologických příruček popisujících některé druhy slovy „velký keř až malý strom“). V Průhonickém parku roste malebný, přes 10 m vysoký javor babyka (Acer campestre), který při bližším pohledu vykazuje víc znaků keře než stromu. Naopak mnohé staré pěnišníky (Rhododendron sp.), vysoké sotva 4 m, mají zřetelný holý kmen a jsou daleko víc stromem než keřem.
Velké množství různých typů keřů se odráží i v odlišných nárocích na řez a v různé toleranci vůči řezu. Největší toleranci vůči řezu vykazují typické keře s celoživotní výraznou aktivitou bazální obnovovací zóny. Tyto keře řez nejen velmi dobře snášejí, ale v podstatě je pro jejich dlouhodobou plně funkční existenci pravidelný řez nezbytný. Na druhém pólu plynulé řady leží netypické keře s minimální aktivitou bazální obnovovací zóny, které často v dospělosti vypadají spíš jako miniaturní stromy než typické keře. Tyto keře snášejí řez velmi špatně a v zásadě ho, podobně jako stromy, nepotřebují. Mezi těmito dvěma krajními póly je pak celá řada plynulých přechodů. Ve vztahu k řezu si můžeme keře pracovně velmi zhruba rozdělit do sedmi skupin – typické keře, – namrzající „metlovité“ choulostivé keře a polokeře, – stálezelené keře, – „stromovité“ keře, – pnoucí dřeviny, – jehličnaté keře, – kultury se specifickými nároky (záhonové růže, tvarované prvky).
Sedm skupin keřů a jejich tolerance vůči řezu
Typické keře vykazují vysokou aktivitu bazální obnovovací zóny a po celý život vytvářejí velké množství obnovovacích výhonů. Proto velmi dobře snášejí i řez. Na druhou stranu staré výhony postupně keř silně zahušťují a v důsledku vzrůstající konkurence často i odumírají – keř viditelně stárne. Pravidelný řez, odstraňující část nejstarších větví, je proto pro dlouhodobé udržení vitálního, plně funkčního keře nezbytný.
Namrzající choulostivé keře a polokeře mají rovněž velmi vysokou aktivitu bazální obnovovací zóny, která je v našich zeměpisných šířkách nezbytnou podmínkou pro jejich pěstování. Tyto keře u nás většinou silně namrzají a jejich existenci tak zajišťuje každoroční tvorba velkého množství obnovovacích výhonů z bazální části. Podobně se obnovují i polokeře, jejichž nezdřevnatělé části přes zimu odumírají. Důsledkem je velké množství mrtvých výhonů a „metlovitý" růst. Logickým důsledkem pak je každoroční hluboký řez až do zdravého dřeva.
Stálezelené keře většinou vykazují nižší aktivitu bazální obnovovací zóny a nepotřebují hlubší pravidelný řez. Navzájem se ale výrazně liší ve schopnosti regenerace a zatímco pěnišníky (Rhododendron sp.), stálezelené kaliny (Viburnum sp.) či Kalmia nejsou schopné silněji regenerovat, a řez proto snášejí špatně, tak na druhé straně zimostráz (Buxus sp.), bobkovišeň (Prunus laurocerassus) či hlohyně (Pyracantha coccinea) regenerují dobře a dají se použít i na tvarované prvky. Mimo tvarované ploty či jiné tvarované prvky historických zahrad ani tyto druhy zbytečně neřežeme!
„Stromovité" keře vykazují minimální aktivitu bazální obnovovací zóny a v dospělosti vypadají často spíš jako miniaturní stromy než typické keře. Do této skupiny patří např. vilín (Hamamelis sp.), keřovitě rostoucí šácholany (Magnolia sp.) nebo rakytník (Hippophae rhamnoides). Tyto keře většinou snášejí řez velmi špatně a v zásadě ho, podobně jako stromy, nepotřebují. Zajímavé je, že aktivita bazální obnovovací zóny přímo nesouvisí se schopností kořenové výmladnosti. Některé druhy z této skupiny tak na nevhodný řez nebo zničení nadzemní části nereagují novými výhony z bazální části, ale množstvím kořenových výmladků v širokém okolí (typickým příkladem je například rakytník).
Pnoucí dřeviny jsou velmi rozmanitou skupinou, kterou v podstatě spojuje pouze specifická strategie konkurenčního boje o světlo, která spočívá v mimořádně rychlém prodlužovacím růstu na úkor pevnosti rostlinné osy. Jinak se navzájem velmi výrazně liší. Rozdílné jsou i jejich nároky na řez, podrobně popsané v dalších kapitolách. Obecně snad lze říci pouze to, že v převážné většině mají dobré regenerační schopnosti a dobře snášejí i poměrně radikální řez. S výjimkou velmi bujně rostoucích druhů, vytvářejících mnoho nové hmoty (např. křídlatka – Fallopia auberti), ale pravidelný udržovací řez nepotřebují.
Jehličnaté keře, i když je jako keře vzhledem k velikosti označujeme, postrádají ve skutečnosti většinu atributů keře. Bazální obnovovací zóna prakticky chybí a až na výjimky (tis – Taxus baccata) mají rovněž minimální regenerační schopnost omezenou zpravidla jen na zelené letorosty. S výjimkou tisu (Taxus sp.) proto běžný řez nepřichází v úvahu a v nezbytných případech pak musí nastoupit specifické metody (zaštipování).
Kultury se specifickými nároky představují pel-mel toho, co nebylo možné systematicky zařadit do předchozích odstavců. Nároky v tomto případě často nejsou dány ani tolik přirozenými potřebami rostlin, jako spíš účelem, pro který rostliny pěstujeme (tvarované živé ploty, tvarované prvky historických zahrad).
Specifika řezu keřů: proč se liší od řezu stromů
Specifika řezu keřů
Specifika řezu keřů se týkají především typických keřů s aktivní bazální obnovovací zónou. Tyto keře vyhánějí z bazální části každoročně nové výhony, zatímco nejstarší výhony uprostřed keře postupně odumírají. Na rozdíl od stromů, které integrují mrtvé dřevo do svého těla (kmen, kosterní větve), případně se ho zbavují („samočištění“ kmene často za pomoci saprofytických hub), u typických keřů se uvnitř keře hromadí v podobě suchých větví, případně zde časem převládají staré větve bez přírůstků a s oslabenou vitalitou. Keř jako celek tak viditelně stárne a mění se v nepropustné, málo vzhledné „křoví“. Velké obnovovací schopnosti bazální části keře však lze využít a systematickým, pravidelným udržovacím řezem lze keř udržet ne-li trvale, pak tedy alespoň dlouhodobě v plně funkčním stavu. Na rozdíl od stromů lze proces stárnutí keřů správně prováděným udržovacím řezem výrazně zpomalit až zastavit a zestárlé keře lze v řadě případů i efektivně omladit.
Vysoká regenerační schopnost většiny keřů a nepřítomnost kmene a silných kosterních větví řez keřů usnadňuje. Při řezu keřů nevznikají rozsáhlé velké rány, které by se stávaly vstupní branou infekce do kmene. Také místo řezu není tak kritické jako u stromů, keř se mnohem snáze vyrovná s nějakým tím pahýlkem a vytvořit při řezu „lízanec“ je nemožné. Tato fakta se však paradoxně obracejí proti keřům samotným. Vzniká tak totiž velmi rozšířená a nebezpečná představa, že keře může řezat kdokoliv, jakkoliv a kdykoliv. O tom, jak je tato představa rozšířená a jaké škody každoročně páchá, se můžeme přesvědčit procházkou po sídlištích našich měst. Zmrzačené keře nikdy nekvetoucích zlatic a dalších druhů keřů lze jako výmluvná mementa žalující na „práci správců“ najít snad na každém pražském sídlišti. Žel, ani práce vyučených zahradníků v parcích nesvědčí vždy o jejich kvalifikaci.
Řez při výsadbě keřů a výchovný řez: jak správně začít
Systém řezu keřů
K řezu používáme kvalitní ostré nářadí, řez má být hladký, nezdeformovaný a neroztřepený. Slabší větve, zhruba do průměru 1 cm, můžeme řezat ostrým zahradnickým nožem, kterým docílíme hladké nezdeformované rány. Pohodlnější a v praxi nejpoužívanější je ale stříhání ostrými dvojbřitými zahradnickými nůžkami. Silnější větve můžeme vyřezávat ostrou zahradnickou pilkou, místo řezu uprostřed keře nebývá ale obvykle příliš dobře přístupné, a tak jediným nástrojem, kterým můžeme vystřihnout větve ze středu keře, jsou pákové nůžky. Keře se vstřícnými listy stříháme (nebo řežeme) rovným řezem nad pupeny, větve druhů se střídavě postavenými listy zkracujeme mírně šikmým řezem nad pupenem směřujícím ven.
Řez je nevratný úkon, a proto ho nikdy neprovádíme bez rozmyslu – i dobře regenerující keř lze zmrzačit, přinejmenším pro danou sezonu. Proto je nutné vždy dobře uvážit postup řezu, vzít v úvahu specifické vlastnosti daného druhu a účel řezu a řezat raději s přestávkami na revizi našeho postupu – přibližovat se k cíli postupnými kroky.
Správně prováděný řez musí být součástí péče o keř po celou dobu jeho existence, tedy od jeho vypěstování ve školce až po případné vyloučení. Přitom každá etapa (vývojové období) vyžaduje jiný, specifický typ řezu. Z hlediska etap (vývojových období) keře můžeme řezy rozdělit do šesti skupin: – řez ve školce (produkce sazenic), – řez při výsadbě, – výchovný řez, – udržovací řez, – zmlazovací řez, – likvidace (klučení).
Řez ve školce
Řez ve školce má za úkol především upravit poměry mezi ušlechtilou částí a podnoží při vegetativním množení a usměrnit vývoj mladých rostlin. Je specifickou školkařskou záležitostí, úzce spjatou s metodami množení, a nebudeme se jím dále zabývat.
Řez při výsadbě
Při výsadbě provádíme podobně jako při výsadbě stromů komparativní (srovnávací) řez, který má za úkol upravit poměr mezi nadzemní částí a kořenovým systémem. Zmenšením odpařovací plochy se usnadní ujmutí, kromě toho se upraví tvar a podpoří se tvorba nových silných výhonů. Hlouběji musíme seříznout především prostokořenné sazenice, které mají výrazně zredukovaný kořenový systém. Sazenice z kontejnerů se zakracují méně, „stromovité“ keře, které špatně obrážejí z bazální obnovovací zóny (Hamamelis, Magnolia), nezkracujeme vůbec.
Naopak dlouhé nerozvětvené výhony bujně rostoucích listnatých keřů se po výsadbě zkrátí na 1/2 až 1/3, slabé výhony se odstraní úplně. Seříznutý keř bujně obrazí a vytvoří větší počet nových silných výhonů.
Ještě silněji zakrátíme výsadby tvarovaných živých plotů. Cílem je zapěstovat odspodu kompaktní základ budoucího tvaru. Abychom dosáhli bohatého rozvětvení listnatých keřů hned nad zemí, zakrátíme sazenice ihned po výsadbě silným zpětným řezem na 10–15 cm nad zemí.
Jehličnaté keře a keře stálezelené, které se dodávají výhradně v kontejnerech nebo s balem, upravujeme po výsadbě jen zcela výjimečně a omezíme se na odstranění zlomených, nemocných či jinak poškozených větví, výjimečně můžeme upravit výhony, které výrazně porušují symetrii keře.
Výchovný řez
Cílem výchovného řezu je zapěstovat keř se silnými a rovnoměrně rozloženými větvemi a s charakteristickým habitem. Nároky na výchovný řez se liší v závislosti na druhu keře, ale také podle účelu výsadby – jiné nároky a jiný způsob výchovného řezu vyžadují solitérní keře, jiný keře ve skupinách a zcela jiné nároky mají keře v tvarovaných živých plotech. Minimální výchovný řez vyžadují obvykle stálezelené keře a keře jehličnaté. Výchovný řez se u většiny keřů omezuje pouze na první, u bujně rostoucích listnatých keřů případně také na druhý rok po výsadbě, kdy opravujeme drobné nedostatky ve vývoji, a často tak vlastně splývá s řezem komparativním. Delší dobu trvá pouze zapěstování tvarovaných živých plotů.
Bujně rostoucí listnaté keře, které jsme po výsadbě radikálně seřízli, bujně obrazí a vytvoří větší počet nových silných výhonů, ze kterých by v příštím roce mělo být ponecháno jen 4–5 nejsilnějších, pravidelně rozložených výhonů, které vytvoří základní kostru keře, ostatní výhony se celé odstraní. Ponechané výhony se opět zkrátí asi o 1/3. Výchovný řez je v druhém roce nezbytný u solitérních výsadeb, u skupinových výsadeb na něj obvykle chybí prostředky a už se neprovádí.
Speciální výchovný řez vyžaduje zapěstování tvarovaných živých plotů a zapěstování vistárií (Wisteria).
Tvarované živé ploty
Zapěstování tvarovaných živých plotů a stěn je nejnáročnější a trvá nejdéle. Cílem je zapěstovat odspodu kompaktní základ budoucího tvaru. Abychom dosáhli bohatého rozvětvení listnatých keřů hned nad zemí, seřízneme výhony, které vyrašily po silném zpětném řezu, který jsme provedli při výsadbě, příští rok opět velmi nízko, jen o pár centimetrů výš. Požadovanou výšku a šířku budoucího tvarovaného plotu nebo stěny dosahujeme pozvolna postupným zvyšováním řezu, nespěcháme, netrpělivost se nevyplácí. Ploty, které se pustí příliš brzo do výšky, zůstanou ve spodních partiích řídké a v zahradnické terminologii se přiléhavě říká, že jsou „nohaté“. Jehličnaté dřeviny, s výjimkou tisů, mnohem hůře regenerují a k dosažení dostatečně hustého, kompaktního tvaru nelze radikální zpětný řez použít. O to více je proto nutné dbát na výsadbu kvalitního školkařského materiálu, dobře odspodu zavětveného. Sazenice ze zaplevelených záhonů, které jsou zespoda vyholené, už dodatečně nezregenerují a plot, který z nich vysázíme, už bude mít navždy u země díry. Spodní větve mohou snadno odumřít také při zanedbané údržbě vysazeného plotu vlivem silného zaplevelení.
Vistárie
Při výchově začínáme prvním rokem zkrácením hlavního výhonu sazenice na 50–70 cm, ostatní výhony seřízneme na 2 až 3 očka. Během vegetace silně vyraší horní pupeny seříznutého letorostu, a jakmile dosáhnou mladé výhony délky 20–25 cm, zkrátíme silné z nich za 6. listem, slabší za 4. listem, nejslabší nezkracujeme vůbec. U nových výhonů, které potom vyraší, postup opakujeme. Terminální výhon však necháváme volně růst. Letní řez se provádí prvně již v květnu a pak se opakuje ještě dvakrát až do konce srpna.
Následující zimu seřízneme terminální výhon na 80 cm, slabší na 60 cm. Postranní květonosné větvičky seřízneme za 5.–7. dobře vyvinutým pupenem, krátké neřežeme. Slabší výhony ve spodní části větví nebo kmene, které samovolně vytvořily květní pupeny, rovněž neřežeme.
Ve třetím roce po výsadbě má řádně vedená vistárie na postranních větvičkách z minulého roku již první květy. Přesáhl-li terminální – prodlužující – výhon výšku, ve které zamýšlíme založit první vodorovné rameno, můžeme jej po zimním řezu zahnout a vyvázat. Pro dvoustrannou palmetu seřízneme prodlužující výhon ve výšce budoucích ramen a dva výhony z nejhořejších tří pupenů vyvážeme vodorovně až v příštím roce. Postranní zaštipované výhony z minulého roku zkrátíme za 5.–7. pupenem, výhonky na dvouletých větvičkách za 4.–5. pupenem, slabé a krátké větvičky neřežeme. Letní řez děláme stejně jako v předchozích letech.
Udržovací řez keřů: kdy, jak a jak hluboko řezat
Udržovací řez
Úkolem udržovacího řezu je udržet keř dlouhodobě v plně funkčním stavu a zpomalit, případně zastavit proces stárnutí. Podle druhu keře a jeho funkce ve výsadbě pak má udržovací řez zajistit i pravidelné bohaté kvetení, případně i plodnost, nebo bohaté olistění, nebo má udržet správný tvar u tvarovaných vegetačních prvků.
Udržovací řez může mít celou řadu podob od pouhého odstraňování poškozených či odumírajících větví až po radikální řez u země. Různá může být i doba a frekvence zásahů. Žádné dřeviny se nesmí řezat bez rozmyslu. Způsob řezu i doba, kdy řez provádíme, je vždy nutné určit před řezem v závislosti na vlastnosti daného druhu, přičemž se musí vycházet: – z architektury keře („stromovité“ keře, typické keře, polokeře…) a jeho regenerační schopnosti, – z funkce (květy, plody, barevné listy či dřevo, tvarované keře), – z doby květu (na jaře na loňském dřevě, později na letorostech)
Vždy se nejprve odstraňuje dřevo mrtvé, nemocné nebo poškozené. Čas a druh řezu závisí na stáří dřeviny a době tvorby květů, ale také na tom, jak dřevina reaguje na řez svojí výmladností. Když jsou ořezány zdravé, živinami zásobené a zpětný řez dobře snášející rostliny, rostou o to silněji, čím razantněji je zpětný řez proveden. Před časným létem kvetoucí keře kvetou většinou na loňském dřevě. Nejvhodnější doba k jejich řezu je proto většinou v létě po odkvětu, aby se do podzimu vyvinuly silné vyzrálé výhony schopné na jaře nést opět nové květy. Později kvetoucí keře nesou květy většinou na letorostech a vhodnou dobou pro jejich řez je proto zima nebo časné jaro. Nové výhony, které jsou reakcí na řez, potom bohatě kvetou.
V současné době se vede diskuse o časném jarním řezu u dřevin, které se vyznačují silným mízotokem („krvácením“). Tradiční názor, že mízotok dřevinu nadměrně vysiluje a dřeviny, které mízotokem trpí, se nemají na jaře řezat, je nyní některými autoritami popírán.
Odborná literatura popisuje celou řadu typů udržovacího řezu. Obecně přijatý systém ani názvosloví však neexistují. Tak například velká britská encyklopedie „The Royal Horticultural Society A–Z Encyclopedia of Garden Plants“ rozděluje keře podle nároků na udržovací řez do třinácti skupin, jiné příručky se omezují třeba jen na čtyři šířeji pojaté typy. Jako rozumné se jeví rozdělení do následujících osmi typů: – základní (zdravotní) řez, – odlamování květenství, – řez odkvetlých výhonů, – mírný zpětný řez (zkracování nevyzrálých výhonů), – silný zpětný řez, – řez u země, – zaštipování konifer, – speciální řez (tvarovací řez, řez záhonových růží, řez pnoucích dřevin).
Základní (zdravotní) řez
Tento typ řezu používáme k ošetření stálezelených keřů a opadavých keřů, které vykazují minimální aktivitu bazální obnovovací zóny, mají jen velmi slabé regenerační schopnosti a řez snášejí velmi špatně. Jsou to keře, které v dospělosti vypadají často spíš jako miniaturní stromy. Typickými zástupci jsou např. vilín (Hamamelis sp.), keřovitě rostoucí šácholany (Magnolia sp.) nebo rakytník (Hippophae rhamnoides).
Základní řez spočívá pouze v odstraňování nemocných a poškozených větví a nevhodně rostoucích výhonů, které se kříží nebo nevhodně zahušťují keř. Nevhodně rostoucí výhony odstraňujeme co nejdříve a snažíme se vyvarovat řezu starších zdravých větví. Tento
řez provádíme podle potřeby, u starších keřů i ve víceletých intervalech. Nejvhodnější dobou řezu je časné jaro nebo léto.
Odlamování květenství
Doplňuje základní řez u těch druhů keřů, které pěstujeme kvůli výraznému květenství a tvorba plodů by je zbytečně vysilovala. Nejtypičtějším příkladem, u kterého se odlamování odkvetlého květenství provádí, jsou pěnišníky (Rhododendron sp.). Květenství vylamujeme každoročně co nejdříve po odkvětu a dáváme při tom pozor, abychom nepoškodili pupeny, které jsou hned pod květenstvím. Výhony, které vyraší na takto ošetřených keřích, jsou o poznání silnější než na keřích neošetřených.
Řez odkvetlých výhonů
Můžeme použít u některých drobnějších stálezelených keřů, jako například vřes – Calluna, vřesovec – Erica či levandule – Lavandula. Řez těchto keřů, které vysazujeme obvykle ve skupinách, můžeme provádět pomocí elektrických nůžek na živé ploty, nebo i klasickými „špalírkami“. Při řezu odstřihneme i část výhonu (1,5–2,5 cm) pod květenstvím, vyvarujeme se ale příliš hlubokému řezu, který by zasáhl do starého dřeva, keříky by pak špatně obrážely. Popsaným řezem vlastně nahrazujeme spásání ovcemi, ke kterému na vřesovištích docházelo a na které je vřes „zvyklý“. Řezem tak docilujeme dvojí efekt – odstraníme nevzhledná odkvetlá květenství a udržíme nízký a kompaktní porost. Bez řezu uvedené druhy rychle vytahují do výšky, později se rozklesávají a porost se stává nevzhledným. Pokud provádíme řez po malých částech (zejména elektrickými nůžkami to jde dobře), pak nemusíme odstříhané části sbírat a můžeme je nechat ležet mezi porostem. Zejména vřesu a vřesovci to vyslovené prospívá (jsou to rostliny surových nevyvinutých půd). Seřezávání odkvetlých výhonů je vhodné provádět každoročně po odkvětu.
Mírný zpětný řez (zkracování nevyzrálých a odkvetlých výhonů)
Uplatňujeme hlavně u teplomilnějších keřů, které kvetou na loňském dřevě. V našich podmínkách je tento řez vhodný především pro zákulu (Kerria) a janovce (Cytisus). Mírné zakrácení výhonu neohrozí květní násadu a posílí zbývající část rostliny. Řez provádíme každoročně po odkvětu a odstraňujeme při něm zároveň i odkvetlá květenství. U zákuly (Kerria) odstraňujeme každoročně také staré větve a ponecháváme jen větve jedno- a dvouleté, jinak se hlubšímu řezu snažíme vyvarovat, abychom nepodporovali nadměrné odnožování. Obdobný řez provádíme například i u hortenzií (Hydrangea macrophylla), které ovšem kvetou až v pozdním létě, a proto u nich provádíme tento řez až příští rok na jaře.
Silný zpětný řez
Je nejčastěji uplatňovaným řezem u typických bujných keřů. Při tomto řezu každoročně po odkvětu seřízneme všechny výhony zpět na silné, dobře vyvinuté pupeny a zároveň odstraníme těsně u země část (1/4–1/5) nejstarších výhonů. Vždy se snažíme odstranit především starší větve ze středu keře, i když je to obtížnější. Nikdy se nesnažíme usnadnit si práci a odstříhat větve rostoucí po obvodu! To je hrubá, i když velmi častá technologická chyba, při které poškozujeme habitus keře. Zvlášť trestuhodný je takový přístup u rozložitých keřů s převisajícími okrajovými větvemi, ze kterých pak vzniká odřezáním krajních větví nevzhledné vzpřímené „koště“.
Silný zpětný řez posiluje tvorbu nových silných letorostů a zároveň jím docilujeme pravidelnou obměnu nejstarších větví. Zabraňujeme tím stárnutí keře.
Řez u země
Je nejradikálnějším udržovacím řezem, kdy všechny větve uřízneme časně na jaře těsně nad zemí jen na dvě až tři očka a slabé výhony odstraňujeme úplně. Tento řez používáme ve dvou navzájem odlišných případech.
Nejčastěji se tento řez používá u teplomilných introdukovaných dřevin, které obvykle velmi hluboko zmrzají (často až k zemi), a u polokeřů, které mají vytrvalou zdřevnatělou část pouze u země. Tyto rostliny mají velmi vysokou aktivitu bazální obnovovací zóny, která je v našich zeměpisných šířkách, kde většinou silně namrzají, nezbytnou podmínkou pro jejich pěstování, a jejich existenci tak zajišťuje každoroční tvorba velkého množství obnovovacích výhonů. Podobně se obnovují i polokeře, jejichž nezdřevnatělé části přes zimu odumírají. Důsledkem je velké množství mrtvých výhonů a „metlovitý“ růst. Logickým důsledkem pak je každoroční hluboký řez až do zdravého dřeva. Typickými představiteli těchto dvou skupin jsou komule Davidova (Buddleja davidii) a petrovskie (Petrovskia).
Druhým, výjimečným případem, jsou některé bujně rostoucí typické keře, u kterých nám mimořádně záleží na nápadně barevných letorostech nebo velkých, nápadných listech. Jako příklad mohou sloužit některé vrby (Salix sp.), svídy (Swida sp.) nebo ostružiník (Rubus cockburnianus) pro keře se zajímavými letorosty, či střihanolistý bez (Sambucus nigra ‚Laciniata‘).
V prvém případě jde o řez přirozeně reagující na odumírání (zmrzání) nadzemní části keře. Ve druhém případě jde o poměrně násilný, drastický zásah a musíme si uvědomit (mimo jiné), že takto seřezávané keře nikdy nepokvetou! Každoroční obnova všech větví je také značně náročná a odčerpává z půdy velké množství živin, které musíme dodávat bohatým hnojením a mulčováním kompostem.
Řez popínavých dřevin: vistárie, plaménky, trubač a další
Řez pnoucích dřevin
Pnoucí dřeviny mají v převážné většině dobré regenerační schopnosti a dobře snášejí i poměrně radikální řez. Až na výjimky ale není řez nutný a vzhledem ke značné obtížnosti (výška často přes 10 m, propletené větve) se ani často neprovádí. Zvláštním způsobem se mění tolerance k řezu u břečťanu (Hedera helix). Jak známo, vytváří břečťan dvě růstové formy – nejprve osidluje prostor pomocí sterilních výhonů, které mají pnoucí charakter, relativně rychle narůstají do délky a přidržují se podkladu pomocí příčepivých adventivních kořínků. Tato forma břečťanu je velmi plastická, dokáže výborně regenerovat a snese i mimořádně radikální řez. Za určitých podmínek se ovšem na břečťanu začínají objevovat také větve druhé – fertilní – růstové formy. Ty odstávají kolmo od podkladu, mají nepatrné přírůstky a nesou květy a plody. Tato fertilní růstová forma ovšem prakticky postrádá schopnost regenerace. Staré exempláře břečťanu jsou po řezu (redukci) schopné regenerovat pouze tehdy, pokud na rostlině zůstaly alespoň v minimální míře živé sterilní výhony!
V zásadě lze říci, že pro udržovací řez pnoucích dřevin mohou být tři důvody, případně jejich kombinace.
Prvním důvodem je prostorové omezení, kdy řezem přizpůsobujeme rostlinu místu, které je k dispozici. Prakticky všechny druhy pnoucích dřevin takový řez bez problémů snesou, jeho potřeba však obvykle vyplývá z nevhodného založení výsadby. Vhodnou volbou druhu (vzrůstem, potřebou konstrukce) můžeme potřebu pravidelného prostorového omezování vyloučit.
Druhým důvodem udržovacího řezu pnoucích dřevin je hromadění starého dřeva u bujně rostoucích druhů. V mimořádném množství se staré dřevo hromadí zejména u křídlatky (Fallopia auberti, F. baldschuanica). Staré dřevo, nahromaděné uvnitř zanedbaného porostu, navíc časem odumírá. U bujných druhů, které vytvářejí velkou hmotu starého dřeva (mimo rdesno jsou to ještě například botanické plaménky nebo akébie), je proto nutné občas radikálním řezem nahromaděné dřevo odstranit. Speciální přístup vyžadují některé ostružiníky (Rubus fruticosus, R. candicans, R. laciniatus) a o pravidelnou náhradu starého dřeva novými výhony dbáme také u pnoucích růží.
Třetím důvodem je podpora kvetení některých atraktivních taxonů, především trubačů (Campsis sp.), vistárií (Wisteria sp.) a plaménků (Clematis sp.).
Druhy vyžadující specializovaný přístup k udržovacímu řezu:
Trubač (Campsis radicans, C. × tagliabuana) kvete pouze na silných letorostech, a proto kvetení podporujeme radikálním zpětným řezem. Nejlépe je řezat trubač
pozdě na jaře, kdy už dobře rozpoznáme vyzrálé dřevo se živými pupeny. Slabší výhony odstraňujeme úplně, silné větve zkracujeme až k silným živým pupenům, ale můžeme je bez obav podle potřeby zkrátit i o polovinu a více. Dokonce je velmi dobře možné zapěstovat stabilní kostru ze silných větví a potom obrost každoročně zkracovat jako při řezu stromů na hlavu nebo na čípek. Na druhé straně je možné dospělý, dobře zapěstovaný silný trubač ponechat i bez řezu. Takový exemplář bude mít potom drobnější květenství na slabších větvích a zcela odlišný „rozcuchaný“ habitus s množstvím větví daleko odstávajících od stěny.
Vistárie (Wisteria floribunda, W. sinensis, W. × formosa) ponechané volnému růstu kvetou poprvé až po řadě let, až když se část větví dostane do víceméně vodorovné polohy a na větvích se vytvoří krátký obrost, na kterém vistárie kvete. Zapěstování (výchova) vistárie kvetoucí často již třetím rokem je popsáno v části věnované zapěstování keřů po výsadbě. Aby vistárie nepřerůstala vymezenou plochu a přitom bohatě kvetla, je třeba i o zapěstovanou vistárii dál pečovat udržovacím řezem. Vistárii, která dosáhla potřebné velikosti, udržujeme pravidelným řezem, při kterém zkrátíme prodlužující výhony na 4–5 očkem, a příští rok se vrátíme na nejzadnější mladý letorost. Při řezu je nutné věnovat pozornost bujným výhonům, které vyrůstají ze staršího dřeva. Pokud je nepotřebujeme na zaplnění prázdného místa nebo náhradu (zmlazení) staré větve, tak je hladce celé odřízneme. Zanedbané keře můžeme radikálně omladit a narůstající letorosty znovu zapěstovat jako u nové výsadby.
Plaménky (Clematis sp.) můžeme podle doby květu rozdělit do tří skupin, podle kterých se také řídí způsob řezu: – I. skupina (Clematis alpina, C. macropetala, C. montana a jejich kultivary) kvete v květnu až červnu, slabě dokvétá až do září na krátkých výhonech, které vyrůstají z loňského dřeva. U této skupiny se soustřeďujeme na vypěstování silného, po ploše rovnoměrně rozvedeného květuschopného dřeva. Řežeme v létě, když skončí hlavní kvetení, a omezíme se na odstranění přebytečných slabých a poškozených výhonů. Pokud je nutné porost z prostorových důvodů omezit, pak redukci provádíme opět výhradně v létě těsně po odkvětu, aby nové výhony, které ponesou příští rok květy, dostatečně zesílily a vyzrály. – II. skupina (Clematis lanuginosa, C. patens a jejich kultivary) kvete koncem června a v červenci, slabě dokvétá až do října. Také u této skupiny rozkvétají květy na krátkých výhonech na loňském dřevě. Na rozdíl od první skupiny však zároveň vyrůstají nové výhony, na kterých postupně vykvétá menší množství květů až do podzimu. Tuto skupinu řežeme v zásadě stejně jako skupinu předchozí, můžeme ale také provést ještě mírný, šetrný řez na jaře a na úkor hlavní sezony v létě tím posílit období pozdního dokvétání na podzim. – III. skupina (Clematis viticella, C. vitalba, C. flammula, C. tangutica a jejich kultivary) kvete od konce července do září a října. Květy se vyvíjejí na nových letorostech a radikální jarní řez, který podpoří jejich nový růst, podpoří i kvetení. Proto plaménky této skupiny každoročně seřízneme asi 30 cm nad zemí, přičemž slabé výhony odstraníme úplně.
Řez ostružiníků a pnoucích růží krok za krokem
Ostružiníky (Rubus fruticosus, R. candicans, R. laciniatus) – z této skupiny ostružiníků jsou nejčastěji pěstované kultivary takzvaných beztrných ostružiníků. Všechny druhy z této skupiny se vyznačují tím, že jejich větve vytrvávají pouze dva roky. Druhý rok, po odplození, usychají. Tomu musíme přizpůsobit také pravidelný řez, který provádíme dvakrát ročně. Ihned po sklizni při něm odstraníme všechny odplozené větve, které stejně zakrátko uschnou a zbytečně zahušťují keř. Na jaře odstraníme všechny slabé, namrzlé nebo jinak poškozené loňské výhony a ponecháme jen 3, nanejvýš 5 nejsilnějších výhonů, které zkrátíme o 1/4–1/3.
Pnoucí růže (Rosa sp.) vyžadují pravidelný každoroční řez před vegetací a velmi jim prospívá i pravidelný řez letní. Nejvhodnější doba pro řez je těsně před rašením v dubnu, kdy už začíná proudit míza. Při řezu nejprve odstraníme přestárlé větve a slabé výhony. Ze silných jednoletých výhonů, vyrůstajících odspodu keře, se vyberou nejsilnější, vhodně umístěné výhony, které nahradí odstraněné staré větve a mírně se zkrátí, aby vytvořily postranní porost, a ostatní se také odstraní. U většiny pnoucích růží je pro kvetení nezbytné, aby – podobně jako u révy vinné – byla u květonosných letorostů zachována posloupnost tří ročníků dřeva. Postranní obrost se proto jen mírně zkracuje.
Letní řez se soustřeďuje na odstraňování odkvetlých květenství až k prvnímu normálně vyvinutému listu. V případě, že obráží podnož, tak okamžitě likvidujeme vyrašenou planinu.
Speciální řezy: živé ploty, záhonové růže a zaštipování konifer
Speciální řezy
Vychází spíš ze specifického účelu vegetačního prvku než z přirozených potřeb rostlin. To platí beze zbytku o tvarovaných vegetačních prvcích (tvarované živé ploty, tvarované prvky historických zahrad) a o použití běžných dřevin na trelajích (např. zelené stěny ze skalníku nebo hlohyně) a do jisté míry i o dalších speciálních řezech (záhonové růže, zaštipování konifer). – Tvarovací řez živých plotů a tvarovaných stěn je spolu s řezem záhonových růží nejnáročnějším řezem, který nesmí být vynechán. Zejména u dřevin, které nesnášejí zpětný řez (většina jehličnatých dřevin mimo tis), může vynechání pravidelného řezu znamenat velký problém. Tvarovací řez nikdy neprovádíme jen podle oka, ale zásadně podle napnutého provázku nebo podle latě, u složitějších tvarů v historických zahradách se vyplatí vyrobit šablonu ze silného drátu. Úzkostlivě dodržujeme správný tvar, který už musí být založen při výchovném řezu tvarovaného prvku. Živé ploty a stěny se musí směrem nahoru mírně zužovat (asi o 5–10 cm na každý metr výšky). – Ploty vysazené z jehličnatých a stálezelených dřevin stříháme nejméně jednou ročně na podzim nebo v zimě, u pravidelných tvarů v historických zahradách ale bývá nutné opakovat ještě dvakrát letní řez. Opadavé listináče řežeme nejméně dvakrát, poprvé v zimě, nebo lépe časně na jaře před rašením, a podruhé v létě na přelomu června a července, častější letní řez ovšem není v žádném případě na škodu, tvarované prvky jsou potom hustší a kompaktnější.
– Řez záhonových růží provádíme každoročně na jaře ihned po odkrytí nakopčených keřů. Při řezu nejprve odstraníme suché a polámané dřevo, suché čípky, všechny slabé výhony a zkontrolujeme, zda u kořenového krčku neobrází planina z podnoží, kterou musíme okamžitě odstranit.
Růži prosvětlíme odstraněním větví, které se kříží, rostou do korunky nebo si konkurují. Aby se keř příliš „nevytahoval“ do výšky, sesadíme nejstarší větve hlubokým zpětným řezem až k nejspodnějšímu jednoletému výhonu.
Ponechané jednoleté výhony se zkrátí na příslušný počet oček pokud možno tak, aby poslední pupen směřoval ven. Řez vedeme asi 1 cm nad pupenem. Počet ponechaných oček se řídí typem a vzrůstností odrůdy a silou výhonu. Obvykle řežeme na 3 očka, slabší výhony zkracujeme jen na 1–2 očka, naopak na velmi silných výhonech můžeme ponechat třeba 5 oček. Ještě větší počet oček necháváme u bujných kultivarů (např. skupina lambertianek).
Velmi důležitý je rovněž letní řez, který spočívá ve zkracování odkvetlých výhonů až k prvnímu normálně vyvinutému listu. V létě také kontrolujeme podrůstání podnoží, které se v této době poznají lépe než v zimě.
– Zaštipování konifer používáme u jehličnatých keřů, které nemají schopnost regenerovat ze staršího dřeva. Typickým příkladem použití mohou být kleče (Pinus mugo), které mají v nižších polohách tendenci vytvářet dlouhé přírůstky, narůstají pak do nežádoucích rozměrů a jsou řídké. Pomocí zaštipování můžeme takové rostliny udržet nízké a velmi kompaktní. Výhony zaštipujeme krátce po vyrašení nejlépe počátkem května, dokud jsou ještě měkké a k zaštípnutí nepotřebujeme žádný nástroj, stačí nám k tomu nehet. Obvykle rašící výhon zakrátíme o polovinu, výjimečně až o 2/3. Po zaštípnutí se na ponechané části vytvoří větší množství náhradních pupenů a rostlina tak zůstává hustá, kompaktní.
Pokud se pro zaštipování rozhodneme, je vhodné provádět ho soustavně každoročně. Pokud zaštipování vynecháme, nedojde sice k žádným katastrofálním následkům, ale zvětšený přírůstek už nelze vrátit zpět. Zaštipování je mimořádně pracné a dá se provádět jen v náročných zahradních úpravách na významných reprezentačních plochách nebo v soukromých zahradách.
Zmlazovací řez: jak omlazit zestárlé a zanedbané keře
Zmlazovací řez
Pravidelný každoroční udržovací řez má v praxi význam především při údržbě keřových solitér, případně menších skupin v reprezentativních zahradních úpravách a v rodinných zahradách. V případě plošných výsadeb keřů či v přírodně krajinářských úpravách je nereálný. Jen výjimečně bude možné udržovací řez provádět také u trnitých keřů. V mnoha případech, kdy není možné nebo ekonomické provádět průběžné prosvětlování a zmlazování keřů udržovacím řezem, je možné využít regenerační schopnosti typických keřů a provádět jednou za čas periodické radikální zmlazení. U starých typických keřů s aktivní bazální obnovovací zónou dochází spontánně k tvorbě nových výmladků, kterým ovšem brání v rozvoji přestárlá prosychající koruna starých větví. Radikální odstranění přestárlé koruny keře tak uvolní prostor pro přirozeně nastartovaný proces obnovy a zmlazování
takto reagujících keřů je tedy (na rozdíl od „zmlazování“ stromů) smysluplným, biologicky zdůvodnitelným pěstebním zásahem.
Radikální (úplné) zmlazení se provádí úplným seříznutím všech větví těsně nad zemí (mohou se ponechat max. 5–10 cm dlouhé čípky) v zimě nebo v předjaří. Vybírat a ponechávat výmladky, které se již v keři začaly spontánně vytvářet, práci nepřiměřeně komplikuje a nemá valný smysl. Vzniklou „holoseč“ je obvykle vhodné využít také k radikální očistě prostoru od odpadků, které se obvykle v neprostupných keřích shromažďují. Je-li to možné, tak alespoň trochu nakypříme půdu mezi keři a keře pohnojíme (zamulčujeme) vrstvou dobrého kompostu. Ponechané báze keřů obvykle reagují mimořádně silnými výmladky, které je nutné v následujících dvou až třech letech zapěstovat. V prvém roce po tomto radikálním zásahu odstraníme všechny slabé a přebytečné větve, ponechané větve mírně zakrátíme a vytvoříme základ nové koruny. Dbáme přitom na přirozený tvar koruny. Reakce keře na zásah bývá obvykle natolik bouřlivá, že je nutné věnovat zapěstování nového tvaru i druhý, případně třetí rok po zmlazení.
Podle zkušeností z praxe i podle pokusů prováděných v letech 1984–1985 Doc. Pirem v Lednici na Moravě dosahují zmlazené keře během tří let plné funkčnosti. Při radikálním zmlazování keřů bereme v úvahu rovněž jejich působení v místním ekosystému – husté keře jsou podmínkou existence celé řady ptáků, kteří v nich hnízdí. Zásah se proto vždy snažíme rozfázovat na více let tak, aby vždy zůstala zachována alespoň část hnízdních příležitostí. Při vhodném rozfázování nemusí také dojít k dramatickému snížení kompoziční funkce zmlazované skupiny.
Délku periody radikálního zmlazení ovlivňuje především druhová příslušnost keřů. U velkých keřů, které nevytvářejí příliš hustý porost (například svídy, zlatice a podobně), se může jednat o periodu 10, 15 i více let. Naopak drobné husté keře (především nízké tavolníky) je možné opakovaně zmlazovat v krátkých periodách, třeba jen 5 let.
