Výsadba dřevin: kompletní průvodce od přípravy po povýsadbovou péči
Výsadba dřevin je víc než jen zasazení do země. Zjistěte, jak správně připravit stanoviště, vykopat výsadbovou jámu, ukotvit strom a pečovat o výsadbu v prvních letech.
Proč je výsadba dřevin klíčovým sadovnickým krokem
Technika výsadby dřevin na trvalá stanoviště
Výsadba dřevin je velmi důležitou sadovnickou činností. Výsadbou začíná odborná péče o dřeviny na jejich trvalém stanovišti. Ovlivňuje výrazně její další vývoj a provozní i ekonomickou náročnost následných pěstebních opatření. Je proto velmi důležité, aby byla výsadbě věnována dostatečná péče a aby ji vždy prováděli pouze kvalifikovaní a dostatečně zkušení odborníci.
Při výsadbě dochází nejprve k radikální redukci stávající kořenové soustavy a tím k porušení korelačního vztahu mezi nadzemní a podzemní částí rostliny. Jehož výsledkem je poranění jedince a následný stres (tzv. přesazovací stres), který zaniká teprve ve chvíli, kdy přesazený exemplář poraněné či odstraněné části svého těla zcela nahradí částmi novými.
Mluvíme-li o výsadbě, nemáme v žádném případě na mysli pouze vlastní proces výsadby, ale i řadu jiných doprovodných aspektů s ní spojených a neméně důležitých. V širším slova smyslu je nutno výsadbu (zakládání) dřevin chápat jako systém na sebe navazujících operací vedoucích k úspěšnému zakořenění a aklimatizaci rostlin na konkrétním stanovišti a k jejich plné funkčnosti v dlouhodobém časovém měřítku. Jednotlivé kroky jdoucí po sobě a navzájem na sebe navazující při výsadbě v tomto pojetí jsou:
– výběr dřevin pro výsadbu a zabezpečení jejich stanovištních podmínek, – vlastní výsadba dřevin, – povýsadbová péče o nové výsadby.
Opomenutí některého z výše zmíněných kroků může znamenat nejen zvýšení rizika ujmutí dřevin na stanovišti a jejich aklimatizace, ale i snížení veškerých dlouhodobých funkcí, jež od nich očekáváme. V neposlední řadě může znamenat i úhyn jedince, ať již bezprostředně po výsadbě, či během několika následujících let po ní.
Technologicky chybně vysazená dřevina (opomenutím jednoho či více výše zmíněných kroků) vytváří do budoucna nepřeberné množství problémů, jež lze jen těžko předvídat a následně napravovat. A bude-li to vůbec možné, pak časová a provozní náročnost péče o ni se mimo jiné samozřejmě projeví na zvýšených (či nadbytečně vynaložených) nákladech.
Výsadbu dřevin či skupin dřevin na trvalá stanoviště lze v praxi uskutečnit několika způsoby. Nejčastějším způsobem je výsadba výpěstků (sazenic) okrasných či lesních školek. Tomuto způsobu výsadby nejen ve městech a obcích, ale i ve volné krajině, je věnována i celá tato kapitola.
Dále lze na trvalá stanoviště vysazovat dřeviny vzniklé v přírodě z náletů a kořenových výmladků, výsevem semen dřevin (tzv. síje), pícháním dřevitých řízků či pokládkou proutí. Tyto způsoby výsadby používáme pouze výjimečně a ve velké většině případů pouze ve volné krajině.
Alternativní metody zakládání porostů: semenáče, řízky, výsevy a proutí
Výsadba semenáčů (náletů) a kořenových výmladků
Tento způsob zakládání porostů najde při vegetačních úpravách krajiny uplatnění jen výjimečně. Semenáče dřevin vyzvedávané v přírodě nemají totiž zpravidla dobře a dostatečně vyvinutý kořenový systém. Šance přežití na novém stanovišti se tak snižují. Růst dřevin bývá pomalý, často i deformovaný. Vyzvedávání náletů (spontánní semenáčky do 50 cm výšky), nárostů (spontánní semenáčky od 50 cm do 120 cm výšky) i větších rostlin, stejně jako kořenových výmladků (rostliny vzniklé z adventivních pupenů na kořenech některých druhů dřevin, např. slivoní, osik), provádíme v případě listnáčů výhradně v bezlistém stavu, tj. před rašením nebo těsně před opadem či až po opadu listů. Pro jehličnany je vhodným obdobím k přenosu rostlin z místa jejich vzniku na místo výsadby jaro nebo raný podzim. Kořeny dřevin po vyzvednutí zakrátíme nožem nebo nůžkami a co nejdříve vysadíme na trvalé stanoviště. Výhodné je vyzvedávání rostlin se zemním balíčkem. Pro slabě vyvinutý kořenový systém se však nemusí vždy podařit balíček utvořit. Také u semenáčů vyrostlých na skeletovitých půdách je tvorba zemního balu nemožná. Povýsadbová péče o tyto dřeviny je stejná jako o sazenice předpěstované ve školkách. U listnáčů však doporučujeme s ohledem na vesměs špatně morfologicky vyvinutý kořenový systém hlubší komparativní řez nadzemní části. Čím větší rostlina, tím hlubší musí být řez nadzemní části rostliny, což je důležité pravidlo zejména u stromů. Potřebnější je také častější a vydatnější zálivka a intenzivnější ničení konkurenčních rostlin v jejich těsné blízkosti. Odborně náročnější je rovněž výchovný řez, kterým se zpevňuje a tvaruje budoucí koruna stromu.
Výsadba částí dřevin (hole, pruty, řízky)
Výsadba holí (1–2,5 m dlouhé osní výhony o průměru 4–6 cm), píchání prutů (ohebné, nevětvené výhony délky minimálně 1,2 m) a dřevitých řízků (kratší osní výhony délky do 40 cm, příp. až 80 cm) mají svůj význam při stabilizaci svahů či břehů, na kterých je přirozeným procesem vyvinuta nebo rozprostřena kvalitní zemina, v oblastech srážkově bohatých či tam, kde je vysoká hladina spodní vody. Často se používá holí, prutů a řízků rychlerostoucích dřevin společně s technickými stabilizačními prostředky (drátěné pletivo, betonové rošty, rohože apod.), do kterých se sázejí nebo píchají za účelem zvýšení a urychlení jejich protierozní účinnosti a také vytvoření přirozeného živého krytu půdy. Hole se sázejí do půdy nebo předem vyhloubených otvorů nejméně do jedné třetiny jejich délky. Stejně tak
se postupuje s pruty. Dřevité řízky se píchají tak hluboko, aby na povrch půdy vyčnívala 1–2 očka. Části rostlin v podobě dřevitých řízků se používají rovněž k zahušťování výsadeb realizovaných školkařskými sazenicemi. Počet řízků při zpevňování svahů je závislý na druhu, resp. kultivar dřeviny, tvaru a reliéfu pozemku, záměru apod. Ve volné krajině se využívají především dřevité řízky rychlerostoucích a dobře kořenících dřevin (topoly, vrby). Zakládání dřevinných porostů pomocí holí, prutů a řízků pokládáme za doplňkovou metodu, která nalezne uplatnění zejména na extrémních stanovištích a plochách, zamokřených pozemcích, na březích toků, rybníků a vodních nádrží.
Přímé výsevy semen
Přímé výsevy semen jsou zpravidla úspěšné na chudých substrátech a na dobře osvětlených stanovištích, kde nehrozí velká konkurence jiných rostlin. Na takových lokalitách používáme např. zimní výsev drobných semen břízy, jarní výsevy vrby jívy nebo podzimní výsevy javorů. V živnějších půdách drobná semena v konkurenčním zápase o světlo a vláhu s travami a bylinami podléhají. Větší úspěšnost zde mají velká semena, např. žaludy, kaštany, oříšky, ořechy. Avšak i jim je potřebné zajistit dostatek světla a vody. Praktických zkušeností s přímými výsevy dřevin – stromů a keřů – na eutrofních a mezotrofních stanovištích je zatím v literatuře popsáno málo, i když se o to pokoušela celá řada odborníků. Uplatnění síjí zůstává do budoucnosti racionální na degradovaných a po stránce výživy chudých půdách, extrémních reliéfech terénu bez vegetace, na kamenitých lokalitách s malou mocností ornice, které je potřebné pedologicky stabilizovat a biologicky oživit, a kde nelze efektivně využít výsadbu tradičních zahradnických či lesnických sazenic.
Pokládka proutí
Volná pokládka proutí nebo v podobě hatí (svazky proutí) a rohoží (koberec proutí), ze živých jednoletých výhonů i starších větví, sleduje většinou stejný cíl jako předcházející zakládací techniky – rychlé vegetační zpevnění a oživení svahů. K tomu se používají vesměs dobře kořenící a rychle rostoucí dřeviny, nejčastěji vrby. Po položení na svah se pruty či rohože zachycují pomocí živých vrbových, ale i neživých kolíků, pozinkovaného drátu či pletiva, a zakryjí zeminou, aby nedocházelo k jejich sesutí a zároveň se vytvořily podmínky pro úspěšné zakořenění. Hatě jako svazky proutí, nejméně 15 cm tlusté a dlouhé až 4 m, musí být vždy po 50 cm svázány drátem. Instalace hatí, pokládka proutí a rohoží jsou netradiční, speciální biotechnické metody, které se využívají zvláště při revitalizacích vodních toků, výstavbě zemních valů, při stabilizaci čerstvě budovaných zářezových a násypových svahů podél komunikací atd.
Výsadba holí, píchání řízků, výsevy semen a pokládky proutí, větví jsou speciální biotechnické metody zakládání dřevin, které upravuje kromě jiných návodů také ČSN DIN 18 918 Sadovnictví a krajinářství – technicko-biologická zabezpečovací opatření.
Přípravné práce před výsadbou: nákup, přeprava a zakládka rostlin
Přípravné práce před výsadbou
Dodávka výsadbového materiálu
Při koupi výsadbového materiálu je třeba veškeré naše požadavky předem jednoznačně specifikovat, to znamená nejen zmínit taxony dřevin, ale i počet jedinců, jejich velikost a nejlépe i námi požadovanou kvalitu. Při nákupu a zejména při převzetí rostlinného materiálu v okrasné školce bychom měli zkontrolovat jakost pokud možno všech výpěstků, a to ještě před převzetím. Neodpovídá-li některý jedinec požadované kvalitě, je nutné jej vyměnit za jiný.
Přeprava rostlin
Při přepravě rostlin na místo výsadby či zakládky nesmí dojít k jejich poškození. Dřeviny je třeba přepravovat a skladovat do doby výsadby tak, aby kořeny (zejména jedná-li se o jedince prostokořenné) nebyly vystaveny přímým účinkům teplot a větru, které mohou způsobit jejich poškození (vysušením či zmrznutím pletiv dřeva apod.). Kořeny musí být při transportu a skladování vždy vlhké a ve tmě (např. obalené jutou). Nesmí v žádném případě dojít k jejich vyschnutí (desikaci). Totéž platí de facto i pro skladování výsadbového materiálu do vlastní výsadby na stanoviště. Dřeviny s balem je třeba převážet tak, aby se baly nepoškodily či dokonce neroztrhly. Nadzemní část dřevin je třeba zabezpečit tak, aby nedošlo k jejímu poškození (tj. nalomení či zlomení větví v koruně, poranění kůry kmene atd.).
Podmínky pro přepravu materiálu stanoví ČSN DIN 18 916 Výsadby rostlin. Obzvláštní pozornost by měla být věnována případům, kdy je nutné transportovat stromy s listy či jehlicemi. V takových případech se zvyšuje riziko desikace.
Zakládka rostlin před výsadbou
Všeobecně platí, že by dřeviny měly být vysazeny co nejdříve od jejich převzetí z okrasné či lesní školky, tedy pokud možno ihned. Zakládkou do doby výsadby se zvyšuje riziko poranění jejich částí či zhoršení zdravotního stavu a vitality, které mohou nepříznivě ovlivnit výsledek celého výsadbového procesu. Zakládka prostokořenných rostlin je velmi riziková, protože snižuje ujímavost jedinců po výsadbě, a to tím více, čím déle jsou v zakládce. Každých třicet vteřin, během kterých jsou kořenové vlásky prostokořenných dřevin přímo vystaveny větru a slunci, způsobuje až 50% snížení jejich schopnosti přežít a regenerovat.
Podmínky pro zakládku stanoví ČSN DIN 18 916 Výsadby rostlin. Dle této normy musí být rostliny vysázeny ihned po dodání. Pokud to není možné, pak je nutné uskladnit je a chránit před vyschnutím, mrazem, větrem či přehřátím jejich částí. Je-li nutné rostliny uskladnit na dobu delší než 48 hodin, je třeba rostliny založit do rýh do země, kořeny či baly prosypat a ze všech stran zahrnout kyprou zeminou, přitlačit a zalít. Rostliny ve svazcích je nutné uvolnit, aby se zemina dostala ke všem kořenům. V zakládce musíme zabránit vysoušení kořenů rostlin a předejít rozpadu zemních balů. Výsadbový materiál zajistíme i proti okusu zvěří a choulostivé rostliny chráníme v zimě před namrzáním přikrývkou slámou, chvojím, spadanými listy apod.
Rostliny z přirozených porostů a dřívějších výsadeb se mají vysazovat bez přechodného založení.
Jak připravit stanoviště: odplevelení, kultivace půdy a zlepšení kvality
Příprava stanoviště pro výsadbu
Hrubou a jemnou modelací terénu, často spojenou i s odplevelováním, provádíme nejlépe mechanickou kultivací půdy. Opakovanou kultivací a rovnáním půdy rozrušujeme drn a ničíme tak nežádoucí plevele. Odplevelovat lze i herbicidy (např. Roundup, Touchdown apod.). Herbicidy lze použít celoplošně, liniově i bodově.
Další přípravnou prací může být výsev trav a bylin v místech budoucí výsadby pro omezení růstu plevelů v období povýsadbové péče.
Předvýsadbová příprava stanoviště může zahrnovat i likvidaci existujících dřevin bez odstranění nebo s odstraněním pařezu či kořenů.
Příprava stanoviště
Po vytyčení budoucího porostu či místa výsadby samotné dřeviny v terénu se přistoupí k přípravě půdy na stanovišti, zejména k jejímu odplevelení, prokypření a vylepšení chemických, fyzikálních a biologických vlastností, je-li to pro růst dřevin potřeba (dodání ornice, hnojení, vápnění atd.). Tyto práce se uskutečňují buď celoplošně, nebo pomístně v závislosti na charakteru porostu, reliéfu terénu, velikosti a tvaru lokality, kvalitě půdy, přístupu pro velkou i malou mechanizaci apod.
Odplevelování pozemku lze provádět současně s mechanickou kultivací půdy. Přitom se postupuje klasickým zemědělským způsobem. Plocha se podle situace nejprve poseká nebo rovná zorá, příp. zrotavátoruje. Následuje urovnání pozemku a povláčení bránami. Na malých plochách nebo pro zemědělské stroje nepřístupných lokalitách se práce provádějí ručním nářadím nebo malou farmářskou mechanizací, a také jejich rozsah se minimalizuje. Na silně zaplevelených lokalitách se vyplatí opakovaná kultivace půdy, při které se ničí plevele nově vyrůstající ze semen, oddenků či kořenů. V takovýchto případech je nutné s přípravou stanoviště započít s dostatečným časovým předstihem před výsadbou. Odplevelování je možné provést také pomocí herbicidů, které se aplikují celoplošně nebo bodově (např. na místě budoucích stromů ve stromořadí) na zelený mladý porost dosahující výšky 5–15 cm. Z vhodných herbicidů lze doporučit např. Roundup, Touchdown, na čistý travní drn také Fusilade. Postříkané rostliny necháme v klidu tak dlouho, dokud dokonale nezaschnou. Teprve pak začneme s kultivací půdy nebo s výsadbou. Protože herbicidy jsou vesměs zdraví škodlivé látky, mohou jejich aplikaci provádět pouze příslušně vyškolení pracovníci. Užití konkrétního přípravku je vždy třeba ověřit v aktuálním Seznamu registrovaných přípravků na ochranu rostlin, případně konzultovat s odborným pracovištěm (Státní rostlinolékařská správa, resortní výzkumné ústavy).
Předvýsadbová příprava stanoviště může zahrnovat rovněž zlepšení kvality půdy dodáním nové ornice, kompostu, vápence, písku, minerálních hnojiv či jiných komponentů za účelem dosažení příznivějšího půdního režimu pro růst dřevin. Aplikace uvedených látek se provádí na základě předcházejících pedologických průzkumů a analýz souběžně s kultivací půdy buď plošně nebo pomístně.
Mezi předvýsadbové zásahy, především na větších plochách, lze zařadit i výsevy předplodin (např. luskoobilné směsky, hořčice, řepka, lupina, svazenka), kterými se
půda čistí od plevelů a zároveň po zaorávce obohatí o organickou hmotu. Opatření má svůj význam na chudých půdách. Do přípravných předvýsadbových prací náleží také jako jedna alternativa výsev spoře rostoucích trav a bylin na ploše budoucí výsadby dřevin za účelem omezení růstu plevelů, jestliže nechceme nebo nemůžeme v porostu udržovat černý úhor. K přípravným pracím na stanovišti je potřebné zahrnout také likvidaci existujících dřevin, které buď dožily, nebo byly navrženy k druhové výměně podle doporučené pěstební úpravy stávajících porostů. Odstranění stromů lze provést pokácením nebo vytrháním pomocí zemních strojů. Pařezy nežádoucích výmladkových dřevin kvůli zmlazení natřeme Roundupem ředěným s vodou v poměru 1:2 nebo vyfrézujeme. Odřezané větve menších průměrů a menší kmínky rozštěpkujeme a využijeme jako organické hnojení půdy nebo jako mulčovací materiál zabraňující zaplevelování budoucí výsadby.
Příprava stanoviště v podobě důkladného obdělání půdy a dalších vyjmenovaných zásahů je možná na dostatečně velkých, reliéfem příznivých a mechanizačně obdělavatelných pozemcích. Na příkrých, těžce přístupných nebo skalnatých svazích, protierozních mezích, na březích toků a vodních nádrží, ve stávajících stromořadích apod. se příprava půdy vesměs minimalizuje, resp. omezuje na dílčí opatření v místě budoucí sazenice, která se dělají souběžně s výsadbou (stržení travního drnu, dodání ornice, hnojiva).
Kdy sázet: správný termín výsadby pro různé druhy dřevin
Termín výsadby
Při určování vhodného ročního období pro realizaci výsadeb je nutno dbát na druhově podmíněné zvláštnosti jednotlivých taxonů dřevin.
Nejvhodnější roční doba pro výsadbu prostokořenných dřevin je doba vegetačního klidu, tj. po opadu a před rašením listů a před růstem kořenů v předjaří. Prostokořenné dřeviny se nesmí vysazovat za mrazu. Podzimní výsadby jsou vhodnější, neboť půda je prohřátá a umožňuje po určitou dobu intenzivní růst kořenů, přestože nadzemní část je již ve stadiu dormance. Podzimní výsadba šetří půdní vláhu, rostliny lépe zakořeňují a rostou. Opadavé listnáče vysazujeme od října do zámrazu a zjara až do vyrašení pupenů. Kratší dobu před rašením sázíme dřeviny s tvrdým dřevem. Prostokořenné lesnické sazenice jehličnanů s výjimkou modřínů sázíme raději na jaře.
Dřeviny s kořenovým balem či kontejnerované lze vysazovat v průběhu celého roku (vyjma suchých období s vysokou intenzitou slunečního záření a mrazových období se zamrzlou půdou). I zde je však nejlepší doba pro výsadbu na podzim po opadu listů a pak v předjaří. Okrasné školky ostatně balový materiál z provozních důvodů expedují pouze v těchto dvou sezonách – podzimní (cca od září do zamrznutí půdy) a jarní (od rozmrznutí půdy do začátku rašení).
Stálezelené dřeviny a jehličnany se mohou vysazovat s baly po celý rok, s výjimkou doby rašení letorostů. Nejlepší doba pro jejich výsadbu je však brzy na podzim (září až polovina října), aby do zimy zakořenily a mohly přijímat vodu i v zimě.
Dřeviny by se neměly vysazovat v době rašení a v době opadu listů. Nevysazujeme dřeviny za extrémně nízkých teplot, v suchém období a za suchého a teplého větru
ného počasí. Některé pokusné výsadby dřevin též nebyly úspěšné v době intenzivní tvorby letorostů. Při výsadbě je důležitá důsledná ochrana kořenového systému před účinky slunečního záření, větru a sucha. Cenné japonské zkušenosti s úspěšným přesazováním stromů v noci, kdy je působení těchto stresových faktorů nejnižší, to jenom potvrzují.
Američané s oblibou říkají, že nejlepší doba k výsadbě dřevin byla už před dvaceti lety a druhá nejlepší doba k výsadbě je právě nyní. Neotálejme s výsadbou. Je velmi potřebná, v naší krajině i ve městech je dřevin (především stromů) žalostně málo.
Z hlediska postupu prací při založení sadové úpravy se dřeviny vysazují nejčastěji po dokončení terénních úprav, navážkách zeminy, zpracování a dobrém urovnání a slehnutí půdy.
Výběr místa výsadby: vzdálenosti od sítí, komunikací a ostatních stromů
Místo výsadby
Stanoviště s dobrými půdními podmínkami raději osazujeme většími (staršími) sazenicemi v konečných výsadbových vzdálenostech. Mladší sazenice na těchto stanovištích vyžadují více povýsadbové péče, zejména ochranu proti plevelům, které mohou výsadbám silně konkurovat. Chudá a degradovaná stanoviště osazujeme hustě mladšími sazenicemi.
Výsadbu provádíme nejraději do černého úhoru. Lze vysazovat dřeviny i do uměle založeného trávníku těsně před výsadbou. Výsadbu solitérních dřevin často provádíme do starého travního drnu, který nejprve strhneme. Plošné výsadby provádíme u pásových, pruhových a plošných porostů kvůli následné racionální údržbě do řádků. Tradiční způsob řádkové výsadby je tzv. trojspon, ve kterém jsou sazenice na sousedních řádcích posunuty vždy o poloviční vzdálenost. Je však možné zvolit i jiné spony – čtvercový, obdélníkový, lichoběžníkový. Obvykle sázíme ručně. Malé a lesnické sazenice můžeme na dobře připravených plochách vysazovat přímo za rýč nebo také strojním sazečem. Rozteče řad přizpůsobujeme mechanizaci, kterou budeme používat k obdělávání půdy (sekačky, rotavátory, plečky). Neměly by být menší než 1 m. Vzdálenosti sazenic v řádcích volíme s ohledem na druh dřeviny, velikost a tvar sazenice, funkce porostu apod. Minimální vzdálenosti sazenic jsou 0,5 m (lesnické sazenice stromů). Dřeviny vysazujeme do výsadbových jam, rýh či brázd. Ve svahu sázíme do vodorovných nebo šikmých rýh pod úhlem 45°, abychom předešli rychlému vzniku erozních rýh. Způsob výsadby, spony, vzdálenosti a další aspekty musí přesně určovat odborník, nejlépe v projektové dokumentaci.
Dřeviny vysazujeme tak, aby se nedostaly do přímého rozporu s inženýrskými sítěmi. Dodržujeme proto minimální vzdálenosti (ochranná pásma) od těchto sítí. Stromy vysazujeme nejméně 2 m od teplovodů a plynovodů, 1 m od kanalizace, vodovodů a elektrických kabelů. Pokud se v místech plánované výsadby vyskytují podzemní vedení (vodovod, plynovod, kanalizace, telefonní a elektrické kabely, rozvody veřejného osvětlení apod.), je třeba s jejich správcem projednat podmínky a umístění možných výsadeb.
Nejmenší šířka pěších komunikací pro výsadbu stromů s malými korunami je v řídší zástavbě nižších domů alespoň 3,5 m, ve vyšší souvislé zástavbě 4,5 m.
Stromy se vysazují od okraje chodníku při vozovce 1 m a na vzdálenost podle velikosti korun 8–15 m. Rozestupy mezi stromy v aleji přitom nemusí být vždy pravidelné. V užších ulicích, orientovaných od východu k západu, je lépe vysazovat pouze jednu řadu stromů, a to na osluněné straně. Od rohu ulice by měla být vzdálenost prvního stromu alespoň 12 m, od vjezdů 2,5 m a od stožárů veřejného osvětlení 5 m.
Stromy nejlépe rostou v zatravněných souvislých pásech mezi chodníkem a vozovkou. Stromy malých velikostí by měly být sázeny alespoň 8 m od sebe, stromy středních rozměrů alespoň 12 m od sebe a stromy velkých rozměrů alespoň 18 m od sebe. Velkokorunné stromy by neměly být vysazovány v trávníkové ploše užší než 3 m.
Výsadbová jáma: správná velikost, tvar a postup zasypání
Výsadbové práce
Výsadbové jámy a rýhy pro výsadbu
Prvním krokem při výsadbě na předem vybrané stanoviště je založení (vykopání) tzv. výsadbové jámy či rýhy, prostoru, do něhož bude dřevina umístěna. Čím větší je rozměr této jámy, tím lepší je její vliv na budoucí růst a vývoj mladého jedince. Proto je zcela zásadní otázka její velikosti. ČSN DIN 18 916 uvádí, že výsadbová jáma by měla být minimálně 1,5krát větší, než je velikost kořenového systému dřeviny či kořenového balu. Optimální velikost výsadbové jámy je 3–5krát širší než velikost kořenového systému či balu dřeviny. To dokazuje mimo jiné i výzkum americké lesnické společnosti (USDA Forest Service), která zjistila, že výsadbová jáma, která je větší pouze o 25 % než kořenový bal, umožní kořenovému systému
dřeviny dosáhnout jen 10 % své původní velikosti do chvíle, než zakoření do okolní půdy, která výrazně růst kořenů zpomalí. Výsadbová jáma třikrát větší než kořenový bal umožní kořenovému systému růst rychle až do 25 % jeho původní velikosti, a to do té doby, než je jeho růst zpomalen okolní půdou. Je totiž dokázáno, že růst a vývoj kořenové soustavy stromů jsou pomalejší a kvalitativně chudší v okolní půdě mimo výsadbovou jámu než v ní samotné.
Tvar výsadbové jámy také není zcela zanedbatelný. Měl by být pokud možno co nejúčelnější a místo šetřící. Z tohoto pohledu je optimální kruhový průměr jámy. Jáma musí mít kónický tvar, u půdního povrchu plošně největší, dno jámy nejmenší. Tvar výsadbové jámy je optimální, je-li 2–3krát širší u povrchu země než na svém dně. Stěny výsadbové jámy se mírně svažují k jejímu dnu. Výhodné je jejich zdrsnění rýčem, zejména v těžkých jílovitých nebo zhutněných půdách, abychom tak usnadnili prorůstání kořenů těmito stěnami do okolní půdy. V opačném případě může na ploše hladkých, nezdrsněných stěn dojít ke stáčení kořenů směrem do středu výsadbové jámy, a tak ke vzniku tzv. květináčového efektu, popsanému v předchozí kapitole. Výsadbová jáma by měla být dostatečně široká a mělká, aby maximálně umožňovala rozvoj kořenového systému do plochy. Výsadbové jámy o větší hloubce než šířce jsou technologicky chybné. Vykopání a úpravě tvaru výsadbové jámy je nutné věnovat dostatečnou pozornost. Americké přísloví říká: „Je třeba vysazovat dřeviny za 50 centů do výsadbových jam za 5 dolarů.“
Hloubení jam či rýh se provádí ručně nebo za pomoci malé mechanizace (minibagry, UNC apod.). Při hloubení jam mechanizací je vždy lepší, když konečný tvar jámy a zdrsnění stěn a dna jámy provedeme ručně rýči, lopatami či jiným ostrým nářadím. Na zamokřených půdách je třeba před výsadbou ve výsadbové jámě zajistit odpovídající drenáž. Tu lze vybudovat několika způsoby. Buď vyplníme dno jámy neprokořenitelným materiálem, nebo vybudujeme systém větracích a provzdušňovacích jam a šachet, popř. celého odvodňovacího systému pro stanoviště. Jedna z možností u těchto typů půd je i výsadba dřevin ve velmi mělké výsadbové jámě, v níž kořenový bal bude svým vrcholem mírně nad úrovní okolního terénu. V takovém případě musí být kořenový bal umístěn dvěma třetinami ve výsadbové jámě a ne více než jednou třetinou nad úrovní terénu. Pak je třeba přihrnout substrát až ke kořenovému krčku dřeviny a postupně ho od něj svažovat až do stávající úrovně okolního terénu.
Pokud je to jen trochu možné, veškerou půdu z výkopu výsadbové jámy bychom měli použít i pro její zasypání. Při hloubení jam bez výměny půdy se vegetační vrstva půdy ukládá ke kořenům vysazovaných rostlin.
Ne vždy je však možné půdu z vyhloubené jámy použít (nízká kvalita půdy). Přesto alespoň 50 % vykopané zeminy by při zasypání jámy mělo být použito. V takovém případě promícháváme nekvalitní půdu z výsadbové jámy s předem připraveným lehce prokořenitelným vzdušným substrátem s dostatečnou zásobou organické složky pro zajištění výživy vysazené dřevině. S výhodou se používají zahradnické substráty s obsahem rašeliny nebo kompostu. Použijeme-li čistou rašelinu,
ně přitlačit, zejména v těsné blízkosti kořenů a balu, abychom eliminovali vzduchové kapsy v jámě a předešli tak vysoušení kořenů. Při výsadbě počítáme předem se sedáním zeminy v jámě. Znamená to, že dřeviny vysazujeme o málo výš, aby po slehnutí zeminy byla rostlina v požadované úrovni. Ke konečnému ulehnutí půdy ve výsadbové jámě dochází asi za 6 měsíců od jejího vyhloubení.
Po prosypání kořenů či balů se dřeviny ve výsadbové jámě zalijí dostatečným množstvím vody (v případě slehnutí zeminy se doplní substrát). Mladé rostliny v příznivých podmínkách lze sázet pouze s vlhkými kořeny, není třeba je zalévat po výsadbě. Povrch výsadbové jámy, tzv. závlahová mísa, se upraví zvoleným způsobem.
Závlahová mísa: ochrana kořenové zóny v městském prostředí
Závlahová mísa
Závlahová mísa je speciálně upravený povrch výsadbové jámy, který chrání kořenový systém dřeviny ve výsadbové jámě a v jejím bezprostředním okolí a vytváří pokud možno co nejideálnější podmínky pro další růst a vývoj dřeviny. Závlahová mísa je často plošně stejně velká jako výsadbová jáma, její plocha by však optimálně měla být ještě alespoň o 1/3 větší. Tvar závlahové mísy je nejčastěji kruhový.
Důležitá je závlahová mísa především pro nově vysázené vzrostlé stromy v městském prostředí. Minimální vzdálenost okraje mísy od kmene stromů s velkou korunou by měla být alespoň 1,5 m a od malokorunných taxonů alespoň 1,0 m. Ve velké většině případů je mísa součástí plochy chodníků či jiných komunikací. K tvorbě závlahové mísy u úzkých komunikací se používají např. litinové mříže, betonové „travní“ tvárnice či hrubozrnný štěrk apod. Možností úprav mísy je v těchto případech celá řada, ovšem ideální řešení z hlediska provozu téměř vždy znamená omezení růstových podmínek stromu. Je-li komunikace dostatečně široká, je situace mnohem příznivější. Závlahová mísa se v tomto případě buduje jako mírně vyvýšená nad okolní terén (cca 5–10 cm). Toto opatření znemožňuje např. splachování nečistot z chodníkové plochy (zbytky olejů, výkaly psů, zbytky posypové soli apod.) do kořenové mísy a následnou kontaminaci půdního profilu. Povrch se upravuje tak, aby se zamezilo vstupu chodců a vjezdu motorových vozidel na tuto plochu, např. mulčováním či rostlinným pokryvem.
Pokud se keře či stromy vysazují do souvislých trávníkových ploch či zelených pruhů, závlahová mísa se upravuje tak, aby alespoň v prvních dvou letech zamezila růstu trávníku bezprostředně v okolí dřeviny. Toho lze snadno dosáhnout například mulčováním závlahové mísy či pouhým narušením drnu.
Kotvení stromů po výsadbě: typy, materiály a správná instalace
Kotvení
Dřeviny po výsadbě je nutno podle potřeby ukotvit. Nejčastěji provádíme kotvení vzrostlých alejových stromů. Instalace kotvení je nutná ze dvou základních důvodů: – strom postrádá velkou část své kořenové soustavy, zejména mohutné kotvící kořeny = není na stanovišti dostatečně fixován = v důsledku pohybů kmene (a současně kořenového balu) při větru dochází k poškozování nově vznikajících tenkých kořínků,
– ochrana nově vysazeného stromu před vandaly, poraněním bází kmenů travními sekačkami či křovinořezy, poškozením v průběhu stavebních prací, parkujícími automobily apod.
Úkolem kotvení je fixace stromu proti pohybům do stran, nesmí však bránit pohybu stromu směrem dolů. Tento pohyb nastane při ulehávání substrátu ve výsadbové jámě. V případě absolutně pevného kotvení by strom mohl zůstat „viset“ v zemi i s kořenovým balem. Prostor vyplněný vzduchem mezi kořenovým balem a půdou ve výsadbové jámě (tzv. vzduchová kapsa) by pak přispíval k vysychání kořenového prostoru a k odumírání kořenů.
Obecně jsou nejvhodnější typy kotvení stromů ty, které zabírají půdorysně nejméně plochy a neztěžují povýsadbovou péči o strom a zeleň na okolních plochách. Kotvení stromů je velmi důležité zejména na větrných stanovištích a lehkých písčitých půdách.
Kotvení je nutno pravidelně kontrolovat alespoň jedenkrát ročně, případně napravovat kotvení zničená, nefunkční či výrazně mechanicky zraňující strom. Kotvení má svou omezenou působnost ve stromě. Mělo by být odstraněné přibližně po 3 letech, přičemž nutná jej každoroční kontrola. Může totiž docházet k výraznému mechanickému poškozování pletiv stromu zarůstáním úvazků do dřeva kmene.
Základní typy kotvení jsou: – kotvení podzemní – tj. kořenového balu ve výsadbové jámě, – kotvení nadzemní – tj. fixace kmene stromu v různých výškách, – kotvení kombinované.
Podzemní (tzv. anglický) typ kotvení ve výsadbové jámě není vizuálně patrný, nelze jej běžně kontrolovat, což je jeho nespornou výhodou i nevýhodou zároveň (nemožnost kontroly). Nejznámějším druhem podzemního kotvení je kotvení Platipus nebo jeho ekvivalent české výroby Kotvos. Podzemní kotvení se používá pro vzrostlé stromy s kvalitními velkými a velmi pevnými kořenovými baly, které jsou kotvením tlačeny do země. Kmen a koruna není kotvena. Systém je provozně náročný, k instalaci je třeba speciální vybavení, bez nějž nelze strom kvalitně ukotvit. Kotvení lze využít pro zajištění kořenového balu stromů k betonovým skružím, obrubníkům, velkých alejových stromů apod. V současnosti je u nás již několik let poměrně často používaným typem vázání s dobrými výsledky.
Kotvení nadzemní části stromu má svůj původ v Holandsku, kde se ke kotvení stromů používají dřevěné kůly různého počtu a rozměrů, jež jsou zatlučeny do dna výsadbové jámy a fixovány na kmen stromu v různých výškách vázacím materiálem. Mluvíme o „holandském“ kotvení. Jiným kotvením je kotvení Optimal, kde jsou kůly fixovány v zemi mimo výsadbovou jámu a ke kmeni jsou fixovány v úhlu 45°. Podobný způsob kotvení, ovšem s pomocí ocelových lan, fixující strom ve spodní části koruny, využívá mnoho firem, z nichž nejznámější je opět systém Platipus z Anglie. Výhodou nadzemního kotvení je možnost neustálé vizuální kontroly a opravy kotvení a ochrana stromů před některými negativními vlivy městského prostředí, zejména vandalismem, parkujícími automobily apod. Jeho nevýhodou je masivnost jistících prvků a možné problémy s provozní bezpečností (zvláště za snížené viditelnosti).
U stromů velkých rozměrů lze přistoupit ke kombinaci obou typů kotvení a stromy fixovat jak v zemi, tak i v nadzemní části.
Holandský způsob, při němž se ke kotvení kmenů používají dřevěné kůly různých rozměrů a počtu, je u nás i ve světě nejčastějším kotvením stromů, dostatečně známým a dlouhodobě ověřeným.
Oloupané dřevěné kůly (polo)kruhovitého průřezu se zpravidla zatloukají do dna výsadbové jámy ve svislé poloze. Kůly jsou zpravidla odkorněné, mnohdy je jejich povrch navíc chemicky impregnovaný (mořený), aby zejména v zemi odolával procesům tlení. K chemické impregnaci lze použít roztok zelené či modré skalice nebo speciální impregnaci (např. Boronit). Z důvodu rizika uvolňování chemických prostředků do půdy lze používat pouze impregnaci tlakovou. Trvanlivost kůlů musí být dle naší ČSN DIN 18 916 alespoň 2 roky. Vrcholy kůlů se spojují půlkulatými dřevěnými příčkami pro zajištění potřebné stability vytvořené konstrukce. Nesmí zůstat po zatloukání roztřepené apod., popř. je nutné je začistit.
U dřevin prostokořenných musí být kůly zatlučeny nejméně 30 cm hluboko do nezkypřené půdy. U stromů s výškou kmene do 250 cm musí kůly dosáhnout nejméně 25 cm a nejvýše 10 cm pod místo nasazení koruny. Šikmé kůly se zatloukají tak, aby jejich vrchol byl ve směru proti vanoucím větrům, ve svazích směřují vrcholy šikmých kůlů od svahu (pata kůlu nad dřevinou).
Jeden kůl ke kotvení používáme pro dřeviny malých rozměrů. V takovém případě se kůl ke kmeni přikládá ze strany s největším provozem a u silničních komunikací, ošetřovaných v zimě posypovými solemi, směrem k ní. Chceme-li chránit strom před korní spálou, pak musíme umístit kůl ke kmeni z jihu, chceme-li snížit výpar vody z kmene, pak jej umístíme ze strany převládajících větrů, v záplavových oblastech proti proudu. Dva kůly umísťujeme po směru provozu. Tři nebo čtyři kůly používáme pro kotvení vysokých vzrůstných stromů.
Kmen je ke kůlům fixován pomocí úvazků z přírodních či syntetických materiálů. Úvazky by měly být pokud možno široké, hladké a elastické, ale pevné. Nejčastěji se používají ploché úvazky ze syntetických vláken, jako je polyamid, polyester, polypropylen, polyuretan apod. Používá se i přírodní kokosové vlákno či jutové provazce, které se ale často povolují a odírají kůru kmene. Proto je třeba místa umístění úvazků na kmeni podkládat jutovinou, která odírání zabrání. Úvazky fixujeme mezi kmenem a kůlem osmičkovým uzlem. Instalujeme je až na konci kůlů, abychom minimalizovali odírání kmene o ně. Úvazek musí být na kůlu zajištěn proti posunutí. Úvazky je nutno včas odstranit či převázat, aby nedocházelo k jejich zarůstání do kmínku.
Ochrana kmene před korní spálou: jutová páska a jiné metody
Ochrana kmene stromu před korní spálou
U nově vysázených stromů na stanovištích vystavených přímým účinkům slunečního záření může dojít k tzv. korní spále na jejich kmenech. Při korní spále nedochází jen k poranění pletiv druhotné kůry, ale i lýka a kambia. Aby nedošlo k těmto poraněním, je běžnou praxí, že se kmeny obalují jutovou tkaninou, která je chrání před přímou radiací, vysokými letními teplotami a vysycháním povrchových buněk. Ke korní spále jsou více náchylné stromy s tenkou kůrou (javory, buky, lípy) a stromy, jejichž kmeny byly v okrasných školkách od mládí zastíněny.
Obalení kmene jutou či jinými materiály má však také svá rizika. Rozdíly teplot u kmenů obalených jutou či jiným materiálem jsou často větší než bez nich (viz tabulka pocházející ze sledování firmy Lappen, SRN). Obalové materiály (a nejvíce
z nich právě juta) udržují hustý stín a vysokou vlhkost na povrchu kmene, což vytváří příznivé podmínky pro rozvoj mykoflóry a houbových hnilob. Některé druhy podkorního hmyzu žijí mezi obalovými materiály a kůrou, kterou následně poškozují. Za optimální se v současné době považuje využívání rákosových či bambusových rohoží.
V našich podmínkách je ochrana kmene stromů před korní spálou běžnou záležitostí. Ne vždy je záležitostí nezbytně nutnou. Zejména na místech přistíněných či místech s rozptýleným zářením není tato ochrana nutná. Zlevňuje nejen cenu výsadby, ale pomáhá i stromu přirozeně reagovat na změnu prostředí. Jsou-li obalové materiály na ochranu kmene použity, pak je potřeba je pravidelně kontrolovat a postupně je z kmene odstraňovat tak, aby si strom pomalu zvykal na změnu světelných podmínek stanoviště. Pozor na přílišné stahování obalových materiálů kolem kmene. Velmi rychle do kmenů zarůstají (často již za jedno vegetační období).
Řez dřevin při výsadbě a správná zálivka s hnojením
Řez dřevin při výsadbě
K výsadbě patří v mnoha případech i vhodně zvolený způsob řezu kořenové i nadzemní části, který může přispět k rychlejšímu ujmutí dřeviny na stanovišti. Způsob řezu závisí na výsadbovém materiálu, který používáme. Úkol je vždy stejný – vyrovnání nepříznivého poměru mezi nadzemní a kořenovou částí, která byla způsobena dobýváním jedince v okrasné školce, popř. transportem na místo výsadby či zakládkou. Tento typ řezu označujeme jako srovnávací (komparativní) a jeho zásady jsou blíže popsány v kapitole č. 11.
Dřeviny prostokořenné je nutno zpravidla zakrátit či prosvětlit, s přihlédnutím k druhu a velikosti, jakož i ke stanovištním podmínkám a roční době. Přitom je nutno dodržet přirozenou nebo požadovanou růstovou formu dřevin. Poškozené části dřeviny se musí odstranit a rány hladce seříznout. Řez nadzemní části odstraňuje větve zlomené, mechanicky poškozené, suché, křížící se, chybná větvení. Při výsadbě na podzim je řez mírnější, zatímco při výsadbě v jarním období provedeme řez hlubší. Na jaře, dříve než kořeny vytvoří novou síť asimilačních kořínků, koruna
vytvoří listy schopné fotosyntézy, k níž potřebuje dostatek vody z kořenů. Kořeny ji ovšem určitou dobu nejsou schopny koruně dodávat (zpravidla několik týdnů). Řez kořenů je omezen pouze na odstranění kořenů zaschlých, poraněných, zlomených a na vytvoření čerstvých řezných ran u poraněných kořenů těsně před umístěním dřeviny do výsadbové jámy, aby došlo k co nejrychlejší regeneraci těchto ran.
Zálivka a hnojení
Nedostatek vody může být pro nové výsadby (zejména prostokořenné stromy) významným stresovým faktorem. Dřevina disponuje cca 5 % původního kořenového systému (následek přesazení) a tyto kořeny navíc nejsou prorostlé do okolní půdy. Nejsou schopny efektivně přijímat vodu z půdy. Tento stres někteří odborníci nazývají jako „přesazovací stres“. Nejvíce je patrný u prostokořenných dřevin, u nichž je ztráta kořenů největší. Dřeviny s balem či v kontejnerech mohou být vystaveny tomuto stresu také, nikoli však pro ztrátu převážné většiny kořenů, ale pro menší objem zálivky na trvalém stanovišti oproti zálivce v okrasné školce a ztrátě vody z kořenové zóny ve výsadbové jámě do okolní půdy, která je rychlejší nežli na rozhraní prostředí kontejner – vzduch. Silný vodní deficit vysázených dřevin lze snížit nejen zálivkou, ale i mlžením, snížením výparné plochy (řezem, stíněním, bandážováním apod.) a použitím antitranspiračních prostředků.
Nejlevnější, provozně nejméně náročná a nejčastěji používaná je zálivka. Z hlediska náročnosti zálivky je mnohem lepší vysazovat dřeviny na podzim. Do příchodu kritických horkých letních dnů, kdy je potřeba vody nejvyšší, dojde alespoň k částečnému rozvoji kořenového systému a vodní stres se tak přirozeně minimalizuje. Optimálním řešením je zálivka ihned po výsadbě dřeviny do výsadbové jámy.
Je-li zálivka dřevin po výsadbě dostatečná, lze zjistit velmi jednoduchým testem. Po promnutí vrchních 5 cm půdy je půda buď suchá (zálivka není dostatečná), přiměřeně vlhká (zálivka je optimální) nebo bahnitá a zapáchající po hnilobě (zálivka je přebytečná v krátkých intervalech).
Pokud je to možné, není špatné pravidelné mlžení v letním období, je však často provozně i ekonomicky náročné. Mlžením dochází ke zchlazení teploty listů a snížení výparu vody z nich.
Použitím antitranspirantů lze snížit rychlost transpirace a fotosyntézy. Jedním postřikem lze snížit ztráty výparem po dobu dvou týdnů o 25–30 % (např. přípravky Folicote, Weltpruf, Vidaplast, Foligard aj.).
V době výsadby dřeviny raději nehnojíme, a pokud ano, pak jen velmi málo, přičemž používáme pouze hnojiva zásobní, jejichž minerální látky se postupně uvolňují v průběhu několika let. Nejlepší jsou pro výsadbu tabletovaná hnojiva, která umísťujeme nejlépe mimo kořeny a nad ně, spíše blíže k půdnímu povrchu. Vždy je lepší dodávat hnojiva do bezprostředního okolí výsadbové jámy než přímo do ní.
Povýsadbová péče: jak pečovat o dřeviny v prvních letech po výsadbě
Povýsadbová péče
Vlastní výsadbou dřevin na trvalé stanoviště naše starost o ně nekončí. Kvalitní a zodpovědná následná péče o výsadby v době tzv. přesazovacího stresu tvoří polovinu úspěchu celé výsadby, ne-li mnohem více. Přesazovací (aklimatizační) stres je vyvolán především výraznou kvalitativní změnou stanovištních podmínek a vysokou ztrátou kořenů dřevin při přesazení na jiné stanoviště. Stres z přesazení zaniká v době, kdy se dřevina na stanovišti aklimatizuje a vytvoří kořenový systém svou velikostí odpovídající kořenovému systému původnímu (tj. před posledním přesazením). Tento proces trvá dle druhu či typu dřeviny několik týdnů až let (nejdéle u vzrostlých alejových stromů). Péče o dřeviny během této doby je nazývána péčí povýsadbovou. Neshoduje se s péčí dokončovací ve smyslu ČSN DIN 18 916, která u výsadeb probíhá až do převzetí. Výsadby jsou dle normy schopné převzetí v okamžiku, kdy je dosaženo jistoty dalšího růstu (tj. ujmutí výsadby). Nikoli ale překlenutí přesazovacího stresu, ačkoli u velmi mladých rostlin si oba časové termíny jsou velmi blízké.
Povýsadbová péče je obdobím intenzivní péče o dřevinu a trvá minimálně několik týdnů, u vzrostlých stromů až několik let po výsadbě.
V této souvislosti je třeba opět zdůraznit již jednou zmíněné pravidlo: čím mladší (menší) výsadbový materiál, tím rychlejší ujmutí na stanovišti po přesazení a překonání přesazovacího stresu a tím i ukončení povýsadbové péče o výsadby. A naopak.
Povýsadbová péče spočívá především v následujících opatřeních: – zálivka a hnojení, – péče o závlahovou mísu, kypření a odplevelování výsadeb, – výchovný řez korun mladých stromů, – pravidelná kontrola kotvení a jeho včasné odstranění, – ošetření mechanických poranění vzniklých při výsadbě a v prvních letech po ní – ochrana před chorobami a škůdci.
