Historie arboristiky: od prvních arboristů po moderní péči o stromy
Historie arboristiky sahá od středověkých štěpařů až po moderní stromolezecké techniky. Zjistěte, jak se péče o stromy vyvíjela v Anglii, USA i v Čechách.
Co je arboristika a kdy vznikla: od středověkých štěpařů po moderní obor
Lidé a stromy, stromy a lidé… Zachytit historii jejich vzájemného soužití není jednoduché. Je dnes těžko představitelné, jak byli naši předkové závislí na stromech. Stromy jim odpradávna poskytovaly stavební materiál, nástroje, potravu, léčiva, palivo. Stromy byly pro mnohé národy součástí duchovního života. Vlivem tohoto úzkého spojení je nemožné přesně určit dobu, kdy začíná člověk o stromy cíleně pečovat. Kdy se z člověka stal první arborista a vznikl základ oboru, který dnes nazýváme arboristika.
Na našem území může být za prvního arboristu považován štěpař – amputator arborum, zmíněný v zakládací listině kladrubského kláštera k r. 1115 (Tempír, 1994). Možná bude proto nejjednodušší konstatovat, že arboristika je tak stará jako tvorba zahrad a krajiny, neboť stromy jsou klíčovým prvkem těchto prostorů. Postupem doby docházelo k vyčlenění samostatného oboru – arboristiky, tj. specializovaného oboru zahradní a krajinářské tvorby, zabývajícího se péčí o okrasné dřeviny rostoucí mimo les.
Anglie jako kolébka moderní arboristiky: první pozorování a průkopnické knihy
Opomeneme-li umění tvarování dřevin, které od středověku provázelo zahradní tvorbu v Evropě a vyvrcholilo v renesančních a barokních úpravách, pak bude kolébkou moderní arboristiky s největší pravděpodobností Anglie. Půdu pro rozvoj tohoto oboru připravila rozlehlá panství děděná z generace na generaci bez výrazných rušivých vlivů. Dala prostor stromům, aby nerušeně rostly a stárly. Stromy se stávaly pro šlechtu nedílnou součástí panství, obrazem anglické krajiny, a proto se o stromy zajímala a byla ochotna do péče o ně investovat.
Stejně jako v jiných oborech přináší renesance i do arboristiky novou éru pozorování a experimentů. Arboristé se soustřeďovali zejména na poznávání růstu stromu, na princip mízotoku a na zkoumání způsobů, jakými je strom ovlivňován událostmi v jeho bezprostředním okolí. O vysoké úrovni pozorování a závěrů tehdejších arboristů svědčí dvě následná díla. Roku 1618 vychází kniha A New Orchard & Garden, kde William Lawson píše: „Nejdůležitější kořeny pro strom se vyskytují těsně pod povrchem půdy… a v případě jejich zasypání dochází k poškození stromu." Taktéž zde poukázal na vztah hnilob a tzv. věšáků: „Rány se špatně hojí, jestliže nezkušený zahradník odstraní větve ve vzdálenosti palce až půl stopy od kmene stromu." (Lawson, 1618 in Ball, 1999). Další knihou zaměřenou
spíše na lesnictví je Sylan or A Discourse of Forest Trees & The Propagation of Timber in His Majesties Dominios z roku 1664, kde John Evelyn vyvádí důsledky ze svých pozorování: „Je velmi běžně pozorované a velmi pravděpodobné, že strom vytváří letokruh každým rokem." Jak již bylo zmíněno, tato kniha, zabývající se zejména lesními stromy, označuje lidi, kteří pečují o sady a nelesní zeleň, termínem „arborators". Zajímavé jsou v této knize postřehy věnované diagnóze zdravotního stavu stromů vzhledem ke stavu jejich kořenového systému, kde autor uvádí své poznatky ze vztahu stavu nadzemní a podzemní části stromu. Je překvapivé, že už v této době popisuje autor to, co nás mnohdy trápí ještě dnes – hloubku výsadby nových stromů: „Nikdy nevysazujte stonek hlouběji, než jej najdete růst; hluboká výsadba velmi často stromek zahubí. Většina kořenů vyžaduje dostupnost vzduchu." (Evelyn, 1664 in Ball, 1999).
Pověry a magie v péči o stromy: řetězy, věšáky a statické zajištění korun
Anglie kromě rozšíření poznání o stromech samotných přinesla zásadní kroky v rozvoji praktické arboristiky. Stromy, které stály v blízkosti hmotných majetků a cest, bylo nutné zbavovat suchých větví. To se dělo zčásti z hlediska reálného snížení nebezpečí ohrožení života padající větví, ale zčásti můžeme hledat kořeny této péče v lidových pověrách, jejichž základ již těžko nalezneme, avšak jejich vliv vnímáme i dnes. Mnoho stromů zejména v Anglii bylo „ošetřeno" řezem a svázáním korun řetězy proto, aby se zabránilo pádu větve, který, jak majitelé věřili, bude zlým znamením a přinese rodině neštěstí. Víra některých majitelů v tato osudová znamení byla velmi silná a někdy podložená náhodou, jež ji dále upevňovala. Mohutný cedr v Bretby v kraji Derbyshire měl všechny hlavní větve preventivně svázané řetězy, aby se zabránilo jejich zlomení. Cedr byl ve vlastnictví lorda Carnavorna, známého objevitele Tutanchamonovy hrobky, a opravdu – jedna velká větev se zřítila několik dní před jeho smrtí (Mellor, 1995).
Doug Mellor vypráví příběh, kdy byl v roce 1969 požádán o inspekci a ošetření starého dubu ve známém panství na jihu Anglie. Dub byl odhadnut na stáří kolem tisíce roků. Byl masivně vyztužen tyčemi a svázán velkými řetězy. Majitel, jehož rodině panství náleželo po několik generací, vyprávěl rodinný příběh. Podle něj předchozí majitel panství ztratil svého jediného mužského dědice poté, co se na dubu zlomila jedna z jeho hlavních větví. Rodina poté panství odkoupila a v každé generaci bylo předčasné úmrtí mužského potomka doprovázené zlomením velké větve na onom dubu. Proto prapradedeček stávajícího majitele začal strom vyztužovat řetězy, tyčemi a obručemi, aby zabránil odlomení jeho větví, a po čtyři generace se podařilo zabránit pádu velké větve ze stromu a taktéž se v rodině již neobjevil případ předčasného úmrtí (Mellor, 1995).
To, zda majitelé věřili v tyto události jako v osud nebo náhodu, nehraje roli, spíše jako fakt, že tyto události měly vliv na přístup k ošetřování stromů a mohly dát kořeny k některým technikám ošetřování stromů, jako je např. statické zajištění korun stromů.
Kromě suchých větví se odstraňovaly i větve nemocné a s rakovinnými nádory. V roce 1629 John Parkinson v knize Paradisi in sole paradisus doporučuje odstranění větví napadených rakovinnými nádory a vzniklou ránu ošetřit směsí octu a kravské moči tak, aby byla rakovina zničena (Parkinson, 1629 in Ball, 1999). Složitější přípravek na ošetření rakovinných nádorů doporučuje Monteath (The Forester's Guide, 1836). Jedná se o směs výluhu dubového dřeva a soli, která se přivedená do varu zahustí vápnem a přidá se velrybí tuk (Monteath, 1863 in Ball, 1999).
Jak se lezlo na stromy: historie stromolezectví od volného lezení po lana
Požadavky na řez stromů a instalaci vázání do korun stromů s sebou přinášely samozřejmě nutnost hledání technologie práce v koruně stromu. Stromy byly vysoké a žebříky krátké. Proto byli najímaní pracovníci nebo zahradníci odkázáni zejména na volné lezení po stromě. V této době můžeme nalézt kořeny jednoho z oborů arboristiky – stromolezectví. Práce to byla namáhavá a nebezpečná, často končící zraněním nebo smrtí. Z těchto důvodů byla i lépe placená, a proto se někteří arboristé na tuto činnost začali specializovat. Je to právě v Anglii, kde je roku 1795 jako účinná pomoc pro zajištění při řezu vysokých stromů doporučeno využití lana (Ryan, 1993).
Úzkým spojením Anglie se Severní Amerikou se tento obor dostává na další kontinent. Stromolezci z Anglie, naučeni práci ve výškách, však nalézají uplatnění mimo jiné i jako dřevorubci. Stromy, pro Evropany nezvyklých rozměrů, se musely kácet nadvakrát i natřikrát ve značných výškách. Nejčastější doplněk stromolezce byly hrotové stupačky a kmenová smyčka.
Stromolezci začali kromě stupaček využívat častěji konopná lana. Na ně se navazovali pomocí dračí smyčky, a ačkoliv práce v nich nebyla pohodlná, byla bezpečnější. Přesto až do prvního desetiletí 20. století nebylo používání lan samozřejmostí. Sueur ještě v roce 1934 v knize The Tree Care & Repair of Ornamental Trees zdůrazňuje používání lan a bezpečnostních pásů jako prostředků pro větší bezpečnost při práci na stromech. Sueur zde píše: „Zdá se, že došlo k rozhodnému zlomu v zatvrzelosti lidí, kteří často pracují ve výškách, ze kterých případný pád nemusí
znamenat pouze jejich pracovní neschopnost, ale případně i pomalou a strašnou smrt nárazem či nabodnutím na kůlovitý předmět. Proto by používání bezpečnostních pásů a lan mělo být stále více podporováno. Žádný pracovník by si neměl myslet, že používání takovýchto bezpečnostních prostředků je projevem zbabělosti, ale otázkou zdravého rozumu" (Sueur, 1934 in Ryan, 1993).
Historie ošetřování dutin stromů: od legend po stromovou chirurgii
Ošetřování dutin bylo vedle řezu vůbec nejrozšířenější činností arboristů. Touto činností se v Anglii a USA zabývali ve větším rozsahu od 17. století do 2. světové války, v některých zemích Evropy včetně naší republiky tento trend přetrvával až do první poloviny 90. let minulého století. Neodpustím si vložit na úvod historie ošetřování dutin ještě jeden příběh, pohybující se na tenkém ledě pověstí, nicméně nastiňující možné kořeny vyplňování dutin. Příběh se týká velmi starého dubu z parku blízko Hamburku, jehož jádro bylo vykotlané a tvořilo velkou dutinu. Legenda vypráví, že v této dutině žila, či provozovala svá kouzla čarodějnice, jejíž jedovatý „dech" sužoval okolní vesnice neustálými nemocemi a neštěstími. Čarodějnice byla dopadena a z obav, že její kletby budou působit zlo i nadále, bylo rozhodnuto dutinu uzavřít a s ní i špatnou kletbu. Způsob provedení práce byl velmi precizní. Na uzavření dutiny byly použity dlažební kostky spojené asfaltem a výztuhami (Mellor, 1995).
Vyplňování dutin bylo až do poloviny minulého století běžnou praxí nejen ve světě, ale i u nás. Frič ve své knize Ošetření starých stromů z roku 1953 uvádí starší zprávu „o konservování stromu, kde bylo uvedeno, že se do stromu vešlo 5 povozů materiálu! Uvážíme-li výplň o průměru 1,5 m a výšce 2 m, odpovídá to obsahu asi 3 m³ o váze 12 000 kg". (Frič, 1953).
Kromě vyplňování dutin se arboristé soustředili na jejich ošetření. V roce 1789 zahradník William Forsyth z Kensingtonské královské zahrady publikoval své závěry v příručce General Observations on the Diseases, Defects and Injuries of All Kinds to Fruit and Forest Trees. Prohlašoval, že „objevil" návod na ošetření, jež nikdy neselže při léčení stromů, ať jsou jakéhokoliv druhu. Díky nanesení balzámové hmoty se jeho recept na ošetření stal vzorem na dlouhá desetiletí, ne-li staletí:
„Smíchejte jedno vědro kravince, půl vědra omítky ze staré budovy (nejlépe z vnitřních místností), půl vědra popela ze dřeva a šestnáctinu vědra říčního písku. Důkladně promícháme poslední tři ingredience, ponejprv rýčem a poté dřevěnou měchačkou, až je hmota jednotná. Poté důkladně připravíme strom odstraněním všech mrtvých, shnilých a poškozených částí až na zdravé dřevo, rány zaoblíme a zahladíme nožem, poté naneseme vrstvu hmoty o síle jedné osminy palce.
Ošetření dokončíme směsí suchého dřevěného popela smíchaného s šesti díly popela z kostí. Tento zásyp dáme do nádoby s otvory ve víku a nanesenou směs zaprášíme a necháme půl hodiny absorbovat vlhkost. Poté zásyp nanášíme rukou tak dlouho, až je povrch dutiny suchý a hladký." (Forsyth, 1789 in Ball, 1999)
Tento recept zopakoval autor ještě v roce 1806 v knize A Treatise on the Culture and Management of Fruit Trees.
Nicméně zlatá doba ošetřování dutin zejména z ekonomického hlediska nastala v USA v první polovině 20. století rozvojem tzv. stromové chirurgie, kde přetrvávala do konce 30. let. Důvody pro snížení objemu těchto prací byly dva. Výraznější podíl měla velká hospodářská krize vlivem snížení hospodářského růstu, druhým důvodem byly pochyby o hodnotě této práce pro stromy a jejím skutečném přínosu. (Armstrong, 1935 in Ball, 1999)
Ochrana stromů před škůdci a chorobami: od tabákového výluhu po DDT a grafiózu
V arboristice, stejně jako v jiných zahradnických, zemědělských a lesnických oborech, byla důležitá i otázka boje proti chorobám a škůdcům na dřevinách. Mezi nejvýznamnější objevy pro boj se škůdci patřilo zajisté objevení toxického působení výluhu tabáku na škůdce v roce 1690. Dalších výrazných pokroků se ochrana rostlin dočkala v 17. století. Byly objeveny účinné pesticidy, zejména fungicidy, jako směs vápna a síry (1803), pařížská zeleň (1860), bordeauxská směs (1880). Od roku 1880 je k boji proti mšicím používána kerosenová emulze. Obdobný sortiment pesticidů přetrvává až do první poloviny 20. století. (Ball, 1999)
Další významnou událostí pro arboristiku, bohužel negativní, je kalamita ve formě grafiózy jilmů, která zastihla Evropu s první vlnou ve 20.–40. letech minulého století a později USA od 30. let. Kromě zvýšené potřeby práce arboristů na likvidaci mrtvých stromů bylo mnoho firem v USA zaměstnáno postřiky DDT, které se stalo po 2. světové válce „univerzálním" prostředkem na všechny škodlivé organizmy, včetně léčby stromů napadených grafiózou (Ball, 1999).
Arboristika v USA: Den stromu, vznik ISA a profesionalizace oboru
Rychlá výstavba se při osidlování USA samozřejmě neustále dostávala do konfliktů se stromy, a proto byly služby arboristů žádané. Vzhledem k relativně klidnému politickému vývoji a hospodářskému růstu USA postupně vstupuje do čela celosvětové arboristiky. Právě v USA byly nejvíce patrné drastické změny původní přírody způsobené západní civilizací, a proto se zde začínají objevovat první aktivity na ochranu stromů. Důležitým momentem pro celosvětovou arboristiku je rok 1872, kdy byl poprvé slaven Den stromu. Tehdy novinář J. Sterling Morton ze státu Nebraska navrhl založení tohoto svátku, při kterém měly být sázeny stromy. Morton tak reagoval na neutěšenou situaci, kdy bylo velké území Nebrasky odlesněno těžbou dřeva a porosty lesů nebyly obnovovány.
Na začátku 20. století arboristé pracují stále na soukromých panstvích, ale častěji jako zaměstnanci některé z větších firem než soukromé osoby. V USA byly v této době založeny dvě významné arboristické firmy – Davey a Bartlett Tree Experts. Zástupci obou těchto firem měli zásluhu na založení první arboristické organizace The International Shade Tree Conference (ISTC) v roce 1924, která v roce 1975 byla přejmenována na The International Society of Arboriculture (ISA). Vznik této organizace, sdružující odborníky, kteří se zabývají péčí o stromy, se dá považovat za začátek skutečné moderní arboristiky. ISA se za dobu svého působení zasloužila o rozvoj bezpečných technologií ve stromolezectví a má výrazný podíl na výzkumu stromů a vývoji nových technologií péče o ně.
Těžké podmínky k přežití mají především stromy ve městech, a proto se na ně arboristé soustřeďují. Avšak ani na začátku minulého století to neměly stromy ve městech o mnoho jednodušší než dnes. Netrpěly sice tolik neprodyšnými povrchy silnic a chodníků ani exhaláty od automobilového provozu, na druhou stranu však byly často poškozovány tažnými zvířaty, zejména koňmi, již k nim byli uvazováni. O rozsahu škod hovoří William Solotaroff v knize Shade-Trees in Towns and Cities z roku 1911 (Solotaroff, 1911 in Ball, 1999).
Nezanedbatelný problém, který přetrvává až dodnes, začaly způsobovat travní sekačky. S jejich rozšířením přibylo poškozených stromů. G. Massee v knize Diseases of Cultivated Plants and Trees z roku 1915 doslova píše, že „stroje na sekání trávy jsou zodpovědné za velké množství poškozených stromů na bázi kmene" (Massee, 1915 in Ball, 1999).
Tato slova platila stejně v USA jako v Evropě. Bohužel na rozdíl od USA začala jít Evropa v první polovině 20. století jinou cestou. Nastaly krvavé dějiny dvou světových válek a při nich utichaly nejen múzy, ale i arboristika.
Stromolezecké závody a mezinárodní mistrovství ITCC: jak se rodila moderní technika
V Evropě zhruba před dvaceti lety dochází k oživení stromolezectví ve větším měřítku. Importované techniky z USA jsou doplňovány poznatky a vybavením z oblasti horolezectví, speleologie a záchranářství. Především tím se začalo evropské stromolezectví, na jehož budování mají zásadní význam Francie a Německo, odlišovat od konvenčního stromolezectví amerického. V posledních 10 letech dochází k propojování těchto dvou směrů a tím i k legislativním změnám dotýkajícím se stromolezeckých technik. Vzniká stromolezecká technika, která se začíná standardně označovat jako mezinárodní a jejíž podobu každoročně definují a přezkušují národní, evropské a mezinárodní stromolezecké závody (Wágner, 1996).
Mimo jiné je nutné věnovat v historii mezinárodní arboristiky pozornost právě stromolezeckým závodům, které poprvé pod hlavičkou ISA v roce 1976 zorganizoval Dick Alvarez. Tato první soutěž se konala ve městě St. Louis ve státě Missouri. Jedinou disciplínou této soutěže byla tehdy záchrana zraněného stromolezce v koruně stromu. Soutěž se od té doby konala každým rokem. Postupem času několikrát změnila svůj název i počet disciplín a rozšířila se téměř po celém světě. Nyní je známá jako Mezinárodní stromolezecké mistrovství (The International Tree Climbing Championship – ITTC), pořádané společností ISA každým rokem v rámci její mezinárodní konference, za účasti nejlepších stromolezců jednotlivých členských států. Smyslem tohoto mistrovství je nejen zvyšovat kvalitu a bezpečnost práce stromolezců při ošetřování stromů, ale také prezentovat odborné i laické veřejnosti možnosti používaných stromolezeckých technik a jejich aktuální vývoj. Mistrovství rovněž dává stromolezcům možnost ukázat veřejnosti svou nezastupitelnou roli v oboru péče o stromy.
Arboristika v České republice: od Friče po certifikaci European Treeworker
Přesto nelze říci, že by v České republice arboristika zanikla nebo se nerozvíjela. Předválečná arboristika byla na vysoké úrovni a péčí o stromy se zabývala řada osobností. Mezi nimi je nutno jmenovat Jana Evangelistu Chadta Ševětínského, jenž se na přelomu 19. a 20. století věnoval zejména starým stromům, a předválečné konzervátory starých stromů dr. A. Hilitzera a ing. Jana Friče. Praktická arboristika a stromolezectví však utrpěly. Stromolezectví u nás jako takové nikdy plně nevzniklo, až do 80. let minulého století se o stromolezení dalo mluvit jen v souvislosti se sběrem semen v lesnictví pomocí hrotových stupaček. Zatímco v USA se péčí o stromy zabývaly profesionální arboristické firmy, situaci u nás vystihují slova ing. Friče: „Strom, který se má konservovat, je nutno dokonale prohlédnout, a to nejenom ze strany, ale i ohledáním ve výškách, které nejlépe obstará kovář nebo tesař, který na strom vyleze a kterému se naznačí, jak úpravu provést" (Frič, 1953).
U nás se vývoj ošetřování stromů přerušený válkou začíná opět více rozvíjet až od roku 1977 především díky aktivitám RNDr. Boženy Gregorové, CSc. Při řešení nejvhodnějšího způsobu ošetřování vzrostlých stromů bylo nutné vyvinout metodu práce v korunách stromů. Na tomto úkolu pracovalo středisko konzervace v 80. letech minulého století (Fendrych, 1989). Vzhledem k naší izolovanosti k vnějšímu světu, a tudíž minimálním informacím o stromolezectví, bylo nakonec vhodným řešením adaptování některých horolezeckých a speleologických technik na principu jednolanové techniky.
Právě v období rozvoje mezinárodní spolupráce na poli arboristiky a stromolezectví se naše země otvírá světu. Naše základy arboristiky jsou doplňovány poznatky ze zahraničí a překonané názory aktualizovány. Nově k nám přicházejí stromolezecké techniky ošetřování stromů. Základní kroky k těmto změnám položila bezesporu Sekce péče o dřeviny Společnosti pro zahradní a krajinářskou tvorbu, o. s. a lidé kolem ní. Důležitým krokem pro mezinárodní spolupráci byla
konference „Strom pro život – život pro strom I.", která proběhla v roce 1997 v Mělníku a dala podnět k vytvoření národní české skupiny ISA (1998). V roce 1998 se naše země také stala součástí organizace European Arboricultural Council, pod jejíž hlavičkou od roku 2001 pořádá Sekce péče o dřeviny SZKT, o. s. certifikaci European Treeworker, jež komplexně proškoluje arboristy pracující stromolezeckou technikou.
Zejména díky rozvoji mezinárodní spolupráce se velice rychle rozšiřují nejnovější poznatky o správné péči o stromy. S přibývajícími poznatky o životě a funkci stromů ubývá technologicky náročných opatření, jež gradovala při aplikaci tzv. stromové chirurgie. Postupně přestáváme chápat strom jako objekt lidské seberealizace a začínáme ho chápat jako součást většího ekosystému, jež neslouží jen a pouze lidem. Asi není náhodou, že opět v Anglii, kolébce moderní arboristiky, se dnes objevují směry podporující tzv. přírodě blízké ošetřování stromů, které je svou filozofií zcela odlišné od dnes již historického pojetí „stromové chirurgie".