Dub (Quercus)

Převážně vysoké opadavé stromy

• Stanoviště: v parcích a velkých zahradách na hlubokých, výživných, pokud možno málo vápnitých půdách
• Výška: 10–30 m
• Doba kvetení: nevýznamná, nemá okrasnou hodnotu
• Množení: výsevem, odrůdy roubováním
  
  

V mírném pásmu severní polokoule se vyskytuje na 450 druhů dubů (Quercus); centrum rozšíření leží v Severní Americe. V Evropě rostoucí duby z čeledi bukovitých (Fagaceae) jsou převážně opadavé (jen některé stálezelené) stromy se střídavými listy, většinou zpeřeně laločnatými, zřídka celokrajnými nebo zubatými. Velmi nenápadné zelenavé květy jsou jednopohlavné a jednodomé. Ze samičích květů se vyvíjejí známé žaludy, vejčité nebo okrouhlé oříšky, více či méně obklopené miskovitou číškou (cupula). Duby se často vyvíjejí v majestátní stromy opanující prostor. Jsou důležitými lesními, parkovými i pouličními stromy. Jejich působení vychází nejen z mohutného habitu (tvaru), nýbrž i z krásně tvarovaných listů a u některých druhů z nápadného podzimního zbarvení.

Následující přehled shrnuje sedmnáct dubů, s nimiž se u nás dá setkat v parcích, arboretech a větších zahradách. U každého druhu najdete popis listů, žaludů a borky i fotografii, podle které se dá strom v terénu určit. Nejběžnější domácí druhy — dub letní (Quercus robur) a dub zimní (Quercus petraea) — poznáte podle stopek: dub letní má dlouhé stopky u žaludů a téměř přisedlé listy, dub zimní naopak přisedlé žaludy a dlouze řapíkaté listy.

Až 30 m vysoký strom, u nás většinou mnohem nižší, koruna široká a okrouhlá, borka nápadně světle šedá, odlupující se v deskách. Listy 12–23 cm dlouhé, opakvejčité, na každé straně se 3–4 laloky, na bázi klínovitě zúžené, navrchu sytě zelené, naspodu modravé až modrozelené, na podzim se barví oranžově až vínově červeně nebo také fialově červeně. Domácí na východě Severní Ameriky, často na lehkých písčitých půdách. Pro své podzimní zbarvení patří k nejzajímavějším dubům. V kultuře je citlivý na vápno. U nás se často pěstuje odrůda ‚Elongata‘: listy má užší, listové laloky více méně lžičkovitě prohnuté, na podzim purpurově fialové.

Strom s velkou korunou, až 25 m vysoký. Listy úzce oválné až opakvejčité, 8–18 cm dlouhé, hrubě zubaté, 4–14 párů nervů končí v krátkých chrupavčitých zubech; svrchu jsou leskle tmavozelené, naspodu více méně hvězdovitě chlupaté. Žaludy 2–3 cm dlouhé, vejčitého tvaru, do jedné třetiny až poloviny obklopené číš- kou s nazpět ohnutými šupinami. Domovem na Kavkazu a v Íránu. Druh zajímavý pro duby neobvyklou řezbou listů.

Až 35 m vysoký strom se široce kuželovitou korunou a tmavou, silně boulovatou kůrou rozpukávající na malá políčka. Pupeny obklopené vytrvávajícími nitkovitými palisty. Listy podlouhle oválné, nepravidelně hluboce laločnaté, na každé straně se 4–9 laloky, svrchu tmavozelené, naspodu matně zelené a chlupaté. Žaludy 3 cm dlouhé, asi do poloviny obklopené číškou s šídlovitými, nazpět ohnutými šupinami. Quercus cerris je otužilý a robustní strom, jemuž se daří na suchých, vápnitých stanovištích. Listy se na podzim zbarvují nádherně žlutohnědě. Domácí v jižní Evropě a Malé Asii.

Až 20 m vysoký strom, koruna okrouhlá a rozvolněná. Listy opakvejčité až eliptičné, 8–15 cm dlouhé, na každé straně se 3–4 odstávajícími laloky, svrchu tmavozelené, naspodu s hnědými úžlabními vousky, na podzim zářivě šarlatově červené. Plody většinou jednotlivě, až 2,5 cm dlouhé, obklopené do třetiny až poloviny číškou. Pochází z východu Severní Ameriky. Zvlášť intenzivním zbarvením listů patří mezi nejkrásnější severoamerické duby. Potřebuje kyselou půdu.

Až 30 m vysoký strom s okrouhlou korunou, borka tlustá a hluboce rýhovaná. Listy veliké, 10–30 cm dlouhé, na každé straně s 5–9 zaoblenými laloky nebo jen se zvlněnými záhyby, svrchu tmavozelené, naspodu žlutozelené. Větvičky nápadně silné a šedě plstnaté, přisedlé žaludy většinou ve svazečcích, 2 cm dlouhé, obklopené číškou do poloviny. Číška má na horním okraji dlouhé, třásnité, odstávající šupiny. Domovem v Japonsku. U nás zůstává značně menší, nachází proto místo i v menších zahradách; je nápadný hlavně na podzim krásným zářivě červenohnědým zbarvením.

Až 30 m vysoký strom, koruna zprvu vejčitá, později okrouhlá až široce rozkladitá. Listy opakvejčité, 8–20 cm dlouhé, pravidelně a hluboce laločnaté, na každé straně se 6–10 protáhlými laloky, svrchu tmavozelené, naspodu šedozelené a s hvězdovitými chlupy. Vejčité, téměř přisedlé plody–žaludy po 2–4, až do poloviny obklopené číškou. Doma je na Balkáně, v jižní Itálii a v Turecku. Quercus frainetto je velice zdravý, rychle rostoucí strom, dekorativní zejména pravidelně řezanými listy.

Stálezelený, až 20 m vysoký strom. Koruna hustá a široce okrouhlá, borka teprve ve stáří šupinatá. Listy velmi proměnlivé, většinou eliptičné až úzce vejčité, 3–7 cm dlouhé, celokrajné nebo více či méně oddáleně zubaté, v mládí řídce bělavě plstnaté, později svrchu tmavozelené a lesklé, naspodu šedoplstnaté kožovité. Žaludy po 1–3, 2–3 cm dlouhé, do poloviny obklopené číškou. Pochází ze Středomoří. Na klimaticky příznivých místech je i ve střední Evropě dostatečně otužilý; velmi často je pěstován v anglických zahradách.

Asi 20 m vysoký strom, koruna v mládí kuželovitá, ve stáří okrouhlá. Listy úzce oválné až protáhle vejčité, 10–18 cm dlouhé, celokrajné, svrchu leskle tmavozelené, naspodu bledě zelené a trochu chlupaté. Žaludy jednotlivé, krátce stopkaté, asi 1 cm dlouhé, skoro do poloviny obklopené číškou. Domácí na východě Severní Ameriky. Mezi ostatními duby vyniká především nelaločnatými listy, na podzim zbarvenými tmavě až hnědavě žlutě.

Nejvýše 10 m vysoký strom s jemně rozvětvenou, hustou korunou. Listy protáhle kopinaté, 5–10 cm dlouhé, na každé straně s 8–9 souběžně probíhajícími postranními nervy, které končí v zubech listu krátkou osinou; listy svrchu tmavozelené, naspodu světlejší a více méně chlupaté. Plody po 1–2, krátce stopkaté, až 2,5 cm tlusté, do dvou třetin obklopené hustě šupinatou číškou. Pochází ze Sýrie a Malé Asie. Ozdobnými listy zvlášť hezký malý strom.

Až 20 m vysoký strom, výhony nápadně silné a velmi silně šedě plstnaté, kmen často nápadně světlý. Listy opakvejčité, 6–15 cm široké, na každé straně se 7–11 zaoblenými laloky, svrchu tmavozelené, naspodu šedě plstnaté. Plody po 1–4, přisedlé, 2 cm dlouhé, obklopené číškou do poloviny. Roste na Kavkaze.

Mohutný, až 30 m vysoký strom; koruna široce rozkladitá, borka hluboce rýhovaná a šupinatá. Listy opakvejčité, nepravidelně peřenoklané, 10–30 cm dlouhé, na každé straně s 5–7 laloky; horní laloky jsou mnohem větší než spodní; svrchu tmavozelené, naspodu šedozelené až bělavé. Žaludy téměř přisedlé, 3 cm dlouhé, obklopené do poloviny číškou, pokrytou zvnějšku kadeřavými třásnitými šupinami. Původní rozšíření v atlantické Kanadě a Severní Americe. Parkový strom s velikou korunou, ceněný ve své domovině také pro odolnost vůči zakouření.

Až 30 m vysoký strom. Listy úzce kopinaté, 5–12 cm dlouhé, celokrajné, na špičce i na bázi téměř stejně zašpičatělé, svrchu leskle zelené, naspodu světlejší. Domovem na jihovýchodě Severní Ameriky. Strom má nápadný zjev s vrbovitě úzkými listy, jež se na podzim zbarvují žlutě.

U nás roste většinou keřovitě a přesahuje sotva výšku 6 m. Větvičky jsou poněkud hranaté, s velkým koncovým pupenem. Listy kožovité, široce oválné až opakvejčité, 10–16 cm dlouhé, po obou stranách se 16–17 souběžně probíhajícími postranními nervy, na okraji ostře zubaté, svrchu živě zelené a lesklé, naspodu světle šedozelené, na podzim krásně sytě kožovitě hnědé. Žaludy 2 cm dlouhé, do poloviny obklopené číškou. Domácí na Kavkaze a v Arménii. Pomalu rostoucí, malý dub, jehož listy upomínají na jedlý kaštan.

Stálezelený, 10–20 m vysoký strom. Koruna často nepravidelná, borka velmi tlustá a korkovitá, listy vejčité až vejčitě protáhlé, 3–7 cm dlouhé, na každé straně se 4–5 krátkými zuby, svrchu leskle tmavozelené, naspodu bílošedě plstnaté. Žaludy 1,5–3 cm dlouhé, číška nahoře s prodlouženými, vzpřímenými nebo odstávajícími šupinami. Domácí v jižní Evropě a severní Africe. Tam se pěstuje již po staletí pro získávání korku. Stromy se v odstupech 6–7 let odkorní, po odebrání kůry se kmen zbarvuje zpočátku nápadně krvavě červeně.

Až 15 m vysoký, i v zimě stálezelený strom, koruna okrouhlá až široce kuželovitá, hustá. Listy opakvejčité až eliptičné, 7–10 cm dlouhé, s 5–6 zuby oddáleně vykrajovaně zubaté, svrchu tmavozelené a lysé, naspodu na listových žilkách chlupaté. Plody stopkaté, asi 2 cm dlouhé, do poloviny obklopené plstnatou číškou. Pochází patrně z křížení mezi Quercus ilex a Quercus robur; ve střední Evropě je téměř všude dostatečně otužilý a podržuje si listy přes zimu.

Dorůstá v 20–30 m vysoký strom. Vnitřní kůra je žlutá; listy podlouhle vejčité až opakvejčité, hluboce a špičatě laločnaté, 12–25 cm dlouhé, na každé straně se 3–4 tupými až zašpičatělými laloky, svrchu leskle tmavozelené, naspodu hlavně v paždích chlupaté. Na podzim se zbarvují kožovitě tuhé listy červenohnědě a oranžově. Žaludy po 1–2, krátce stopkaté, 2 cm dlouhé, většinou až do poloviny obklopené číškou. Domácí na východě Severní Ameriky. Vzhledem k tuhým listům se nazývá také „plechový dub“.

• ‚Concordia‘ – malý strom, listy zlatožluté, přes léto drží barvu
  
  
• ‚Fastigiata‘ – úzce kuželovitý růst, větve a větvičky vzpřímeně postavené, listy jako u plané formy
  
  
• ‚Fastigiata Purpurea‘ – sloupovitý, listy tmavě purpurově červené, pomalu zelenající
  
  
• ‚Pendula‘ – převislý tvar, často pěstován jako loubí; koruna široká, větvičky silně převislé

Dub je strom na generace, a tak se rozhoduje hlavně o místě. Většina druhů dorůstá 20–30 m a vytváří hluboký kůlový kořen, takže sazenici je lepší vysadit rovnou na definitivní stanoviště — přesazování starší rostliny se dubům nelíbí. Do menších zahrad se hodí pomalu rostoucí a nižší druhy: dub arménský (do 6 m), dub libanonský (do 10 m) nebo sloupovité odrůdy dubu letního.

Mladý dub přirůstá zhruba 30–50 cm ročně a při dobré půdě i rychleji; po dvaceti letech růst zvolňuje. Většina druhů snáší sucho i vápnitou půdu, výjimkou jsou dub bílý a dub šarlatový, které kyselou půdu přímo potřebují. Praktické kroky při zakládání shrnuje článek Výsadba stromů, tvarování koruny Řez stromů a další druhy do zahrady Listnaté dřeviny.

Vzrostlý dub hnojení nepotřebuje, mladá výsadba ale ano — první roky rozhodují o tom, jak rychle strom zakoření. Organické hnojivo se hodí lépe než minerální: živiny uvolňuje postupně a nezasolí půdu. Přírodní hnojivo Hnojík se dávkuje na jaře a v létě k patě stromu a zapraví se do půdy zálivkou. Srovnání dávkování pro dřeviny i další rostliny najdete v přehledu univerzálních hnojiv.

Ze dřevokazných hub napadá starší duby nejčastěji pstřeň dubový; poznáte ho podle masitých, jazykovitě vyklenutých plodnic na patě kmene.

Plody dubu se nazývají žaludy. Jsou to vejčité nebo okrouhlé oříšky, které z jedné třetiny až poloviny obklopuje miskovitá číška (cupula). Vyvíjejí se ze samičích květů a u většiny druhů dozrávají na podzim téhož roku; dub cer a dub šarlatový je dozrávají až druhým rokem. Podle tvaru číšky a délky stopky se dají jednotlivé druhy dubů rozlišit.

Typický dubový list je střídavý, na obvodu zpeřeně laločnatý a na bázi klínovitě zúžený. Není to ale pravidlo pro celý rod: dub celokrajný a dub čárkolistý mají listy zcela celokrajné a připomínají spíš vrbu, dub kaštanolistý a dub arménský mají listy hrubě zubaté jako kaštanovník. Řada druhů se pozná až na podzim podle zbarvení — od zářivě šarlatové u dubu šarlatového po zlatohnědou u dubu ceru.

Dub kvete v dubnu až květnu, současně s rašením listů. Květy jsou jednopohlavné a jednodomé — samčí visí ve žlutozelených jehnědách, samičí jsou nenápadné a snadno se přehlédnou. Okrasnou hodnotu květ dubu nemá, opylení obstarává vítr.

Mladý dub přirůstá zhruba 30–50 cm za rok, na hluboké a výživné půdě i o něco víc. Nejrychleji roste prvních dvacet až třicet let, pak se přírůstek zpomaluje a strom mohutní spíš do šířky. Mezi rychle rostoucí druhy patří dub uherský a dub cer, k pomalým naopak dub arménský.

Rozdíl je v stopkách. Dub letní (Quercus robur) má žaludy na dlouhých stopkách a listy téměř přisedlé, s ouškatou bází. Dub zimní (Quercus petraea) je to naopak: žaludy přisedlé nebo krátce stopkaté a listy na zřetelném řapíku. Dub zimní snáší sušší a chudší stanoviště, dub letní má radši hluboké a vlhčí půdy v nížinách.

Do menší zahrady se hodí druhy, které u nás zůstávají nízké: dub arménský roste keřovitě do 6 m, dub libanonský do 10 m a dub zubatý u nás také zdaleka nedosahuje výšky ze své domoviny. Pro úzké prostory jsou vhodné sloupovité odrůdy dubu letního — například ‚Fastigiata‘ nebo ‚Fastigiata Purpurea‘.

V české přírodě rostou tři původní druhy: dub letní, dub zimní a v teplých oblastech dub pýřitý (šípák). Zdomácněl a místy zplaňuje severoamerický dub červený. V parcích a arboretech se ale pěstují desítky dalších druhů — z celosvětových zhruba 450 dubů jich u nás zvládne přezimovat velká část těch z mírného pásma.