Citrusy jsou stálezelené keře nebo stromy, většinou hustě větvené, dorůstající výšky maximálně 15 metrů. U některých se v úžlabích listů tvoří trny, některé jsou naopak zcela beztrnné. Listy mají střídavé a jednoduché, květy vyrůstají jednotlivě nebo v hroznech. Citrusy původně pocházejí z tropů a subtropů Asie, ale časem se rozšířily téměř po celém světě. Z citrusů se využívají plody, které se mohou přímo konzumovat, vyrábět z nich džusy, marmelády, dají se i kandovat, z některých se vyrábějí alkoholické nápoje, citrony se používají jako dochucovadlo pokrmů. Všechny plody citrusů mají výborný vliv na zdraví člověka, neboť obsahují vitamín C, kyselinu citronovou, flavonoidy, vlákninu a mnoho stopových prvků: draslík, vápník, hořčík. Citrusové plody jsou výborným prostředkem pro redukční dietu a také pomáhají předcházet ledvinovým kamenům
Citrusy se od pradávna pěstovaly v Asii, zejména v jejích subtropických a tropických oblastech, které jsou pro citrusy typické. Nejvíce se všechny druhy citrusů pěstovaly v Číně, tam je šlechtili již dávno před tím, než je vůbec objevili Evropané. Byly zde známé pomeranče, mandarinky, citroníky, kumkvaty. Všechny citrusy se pěstovaly v sadech a pěstitelé věděli i mnoho o jejich chorobách a škůdcích a jak se jim bránit.
Do Evropy se jako první citrus dostal cedrát, a to již za starých Řeků. Od nich je převzali a pěstovali i starověcí Římané. V Itálii se prokazatelně pěstoval ve 3. století našeho letopočtu a pokoušeli se jej i šlechtit. Itálie byla pro citrusy výborným stanovištěm, protože tam je celoročně teplo a citrusy se dají pěstovat pod širým nebem.
Dalšími dvěma obdobími rozšíření citrusů po Evropě byly arabské vpády a křížové výpravy. Poměrně pozdě se však dostal do Evropy pomerančovník (asi až v 15. století) a mandarinkovník (asi 18. století). Citrusy byly po celou dobu hlavně dekorativními rostlinami, i když plody byly zřejmě také konzumovány. Protože v severnějších oblastech Evropy byla na citrusy zima, začaly se stavět tzv. oranžerie – skleníky pro pěstování citrusů.
Pěstování citrusů v našich podmínkách je možné, ale musíte dodržet několik předpokladů. Lepší je koupit si vzrostlou rostlinku, která už je otužilá a má „něco za sebou“. Tu pak můžete pěstovat tak, jak vám doporučí v zahradnictví.
Můžete si také vypěstovat citrus ze semínka, jde to výborně z mandarinky, ale počítejte s tím, že se o něj budete muset mnohem více starat, dokud nezesílí. Je velká pravděpodobnost, že vám mladá sazenička odumře (suchem, přemokřením, průvanem apod.). K tomu, aby vám citrusy nejen dělaly dekoraci, ale i plodily, je zapotřebí ještě mnohem větší trpělivosti.
Citrusy potřebují pro zdárné pěstování zejména vhodné stanoviště. Mělo by být světlé a teplé, ideální je zimní zahrada nebo skleník, kde může být citrus umístěn celoročně. Pokud pěstujete citrusy na zahradě, pak jedině v nádobách, které na zimu zazimujete.
Pokud pěstujete citrusy v bytě/domě, pak je můžete v létě letnit, ovšem je potřeba je zvykat na přímé slunce a na podzim zase včas uklidit domů, aby je nepoškodily nízké teploty. Nádoby na citrusy by měly být dobře přenosné, mohou být dřevěné, hliněné i plastové, ale s dobrým odtokem, tedy nejlépe s kamínkovou či oblázkovou drenáží ve spodní části.
Citrusy jsou dlouhověké a poměrně nenáročné. Aby vám opravdu dlouho vydržely, je potřeba jim dát vhodný substrát. Ideální je buď koupit substrát přímo pro citrusy, anebo si namíchat vlastní směs z poloviny písku a poloviny kvalitní zahradní půdy (drnová, listová nebo rašelinová zemina). Vespod květináče by měla být drenáž, jak bylo uvedeno výše. Na povrchu substrátu může být mulč (sláma, seno, posekaná tráva), který chrání půdu před vysycháním, brání růstu plevele a napomáhá vzniku humusu.
Samostatnou kapitolou je pak přesazování citrusů. Vždy bychom měli citrusy přesazovat do stejné zeminy, v jaké byly pěstovány dosud. Mladé rostliny přesazujeme každý rok, vzrostlé jednou za 2 až 3 roky. Vždy volíme o něco větší květináč, který vespod vybavíme drenáží, navrstvíme substrát, přesadíme citrus i s kořenovým balem, můžeme odstranit část kořenů. Na povrch dáme mulč (pokud je tak citrus zvyklý). Ihned po přesazení rostlinu důkladně zalijeme a nepřihnojujeme.
Citrusy, a to zejména ty v nádobách, musíme pravidelně zastřihávat, abychom podpořili růst, násadu květů i dozrávání plodů. Jako doba řezu je ideální konec zimy, protože je to období, kdy rostliny ještě neraší ani nenakvétají.
Nepoužíváme nůžky, ale ostrý nůž, a výhony řežeme na vnější pupen – tj. poslední pupen, který nám zbyde na větvičce směřuje ven. Nejvyšší výhon (tzv. terminální) ponecháme o něco delší než ostatní. Snažíme se o pravidelnost, abychom podpořili tvorbu koruny. Pokud si nejste jistí, je určitě lepší požádat o radu zkušeného pěstitele, který vám rež jednou ukáže, a vy si pak už v následujících letech poradíte sami.
Skvělé hnojivo na citrusy je bezesporu Hnojík. Jeho používání prokazatelně prospívá výživě rostliny, tak zamezí výskytu nemocí a tipických škůdců jako jsou svilušky. Jeden takový test popsal zákazník na FB skupině ZDE. Při běžném hnojení aplikujte Hnojík zálivkou 1-2x za měsíc.
Roubování citrusů, stejně jako roubování jiných rostlin, patří k vegetativnímu množení, a to s cílem vypěstovat novou odrůdu, nebo přenést vhodné vlastnosti roubu na podnož. K roubování tedy potřebujeme podnož (také citrus) a roub. Podnož si připravíme tak, že ji podélně rozřízneme. Roub seřízneme z obou stran do klínu. Klín zasuneme do rozříznuté podnože. Místo roubování stáhneme roubovací páskou, případně ještě zamažeme štěpařským voskem.
Je to z toho důvodu, aby se do místa roubování nedostal vzduch či vlhkost. Rostlinka by měla být ve skleníku, nebo jí musíme zajistit vyšší vzdušnou vlhkost, než se roub uchytí.
V poslední době jsou hodně oblíbené, skoro až módní, mrazuvzdorné citrusy. Ovšem – citrusy jsou stále původně tropické či subtropické rostliny, takže ani vyšlechtění mrazuvzdorných variet není dokonalé. Nejvíce vydrží asi -15 °C, a to ještě jen pokud napadne sněhová pokrývka, anebo jsou dobře zazimované u kořenů (nastýlka).
Mrazuvzdorné jsou určitě odrůdy Eremocitrus glauca, Citrus inchangensis, Citrus reticulata a Citrus unschiue – hledejte podle latinských názvů, protože české zatím nemají. Do zahrady vysazujte alespoň tříleté rostliny, předtím je v nádobách otužujte. Přesto se někdy může stát, že jsou citrusy mrazem poškozeny.
Strom a plody jsou podobné pomerančovníku, ale listy jsou tmavší a mají delší a širší křídlatý řapík. Plody jsou spíše široké než vysoké, slabě zploštělé a při zralosti svítivě oranžové s červenavým nádechem. Povrch plodů je hrubý a jizvovitý. Kůra (oplodí) je tlustá, obsahuje silici s méně příjemnou vůní než u pomerančů a dosti snadno se loupe. Dužnina plodu obsahuje mnoho semen, je kyselá až sladkokyselá a chutná hořce.
Strom s trnitými větvemi roste vzpřímeně, ale do menší výšky než pomerančovník. Starší rostliny v nádobách jsou 2,5–3 m vysoké a jejich průměr je asi 1,5 m. Bigarádie se pěstuje ve Středozemí na větších plochách jako ovocná dřevina a z celých plodů včetně oplodí se vyrábí pomerančový džem výborné chuti. Plody se také používají k výrobě oranžád a pomerančových likérů. Pro voňavkářský průmysl se pěstují zvláštní odrůdy bigarádie.
Původ a nároky na stanoviště: Bigarádie se dostala z Orientu do Evropy jako první citrusový druh a po několik staletí tam také jediným druhem zůstala.
Ve srovnání s pomerančovníkem je bigarádie méně citlivá na výkyvy ve vlhkosti půdy a na chladno v zimě.
Množení: Nejlepší způsob množení je očkování. Citrus aurantium je i vhodnou podnoží pro jiné citrusové druhy.
Choroby a škůdci: Na nedostatečně vzdušných půdách trpí většina citrusových druhů nebezpečnou houbovou chorobou krčkovou hnilobou (Phytophtora), avšak bigarádie této chorobě vzdoruje. Proti jiným houbovým chorobám je ochrana poměrně snadno možná. Důležitá je kontrola štítenek, které sají na listech a mohou způsobit jejich opadání.
Pěstování: Bigarádie se pěstuje v nádobách snadno, takže přezimování v zimní zahradě nebo v malém skleníku je dobře možné. Řez v prvních letech se zaměřuje na tvar koruny; rostlina s protáhle kulovitou nebo pyramidální korunou má menší nároky na místo. Později se koruna jen prosvětluje a odstraňují se odumřelé větve. Nezbytné jsou vydatné dávky vody a pravidelné hnojení na jaře a v létě. V zimě je vhodná teplota v rozmezí 2 °C a 10 °C a omezená zálivka.
Citroník je malý strom nebo velký keř s trnitými větvemi. Mladé listy a poupata mají načervenalou barvu. Vyvinuté listy jsou bledě zelené, podlouhle vejčité, špičaté a mají úzce křídlatý řapík. Velké bílé květy jsou ve svazečcích a objevují se během celého roku. Tyčinky jsou na bázi purpurové, jinak bílé. Oválný plod s 8–10 segmenty obsahuje semena, která jsou malá, vejčitá a uvnitř bílá. Žlutá kůra je dosti tlustá a hrubá.
Původ a nároky na stanoviště: Citroník pochází pravděpodobně z oblasti na jih od východního Himálaje. Mezi 11. a 13. stoletím byl Araby přenesen do Středomoří, kde nalezl příznivé klimatické podmínky. Citroník vyžaduje mírnou zimu a nepříliš teplé léto, aby mohly plody dozrávat během celého roku.
Množení: I když je možné množení semeny, rostliny pro produkci se množí očkováním, tedy vegetativně. K hodnotným odrůdám patří ‘Vernia’, ‘Lisbon’, ‘Feminello’ a ‘Eureka’.
Choroby a škůdci: Citroník je náchylný ke krčkové hnilobě. Preventivní ochranou je udržování půdy (substrátu) bez přikrývky organickým materiálem a zcela bez plevelů.
Pěstování: Citroník je méně robustní než Citrus aurantium a Citrus madurensis. Je také choulostivější na dlouhodobější pokles teploty k bodu mrazu. Kvetení lze podpořit občasným mírným vyschnutím substrátu (rostlina však nemá vadnout) a následně vydatnou zálivkou a tekutým přihnojováním.
Citrus madurensis je přírodní kříženec Citrus reticulata var. austera (velmi kyselá mandarinka) a Fortunella margarita (kumkvat). Plod s 8–10 segmenty připomíná mandarinku, ale je menší (průměr 20–30 mm), kulovitý až slabě zploštělý, na vrcholu plochý nebo mírně prohloubený. Oranžové až oranžově červené oplodí je tenké, jemné a slabě tečkované. Je jedlé a sladké, dobře se loupe jen v plné zralosti.
Dužnina plodu je oranžová, šťavnatá, kyselá a obsahuje malá semena se zelenými děložními lístky. Zralé plody se udrží delší dobu na rostlině, aniž by ztrácely na kvalitě. Rostlina ve volné půdě roste středně silně, vzpřímeně a sloupovitě. Starší exempláře ve větší nádobě mohou být až 1,5 m vysoké. Na větvích nejsou téměř žádné trny, listy jsou malé a široce oválné. Krémově bílé a silně vonící květy se otevírají na jaře.
Původ a nároky na stanoviště: Rostlina pochází z Číny a rozšířila se hlavně na Filipínách a v Indonésii. Jako ovocná dřevina nemá valný význam, ale na Floridě a v Kalifornii se často vysazuje jako okrasný keř. Citrus madurensis se používá v USA a v Evropě jako hrnková nebo kbelíková rostlina. Výborně se uplatňuje v zimní zahradě. Poměrně dobře snáší chladno a i když dává přednost plnému oslunění, snese i slabý polostín.
Množení: Nejvhodnější způsob množení je očkování na podnož, protože semenáče začínají plodit pozdě.
Choroby a škůdci: Štítenky (červci) způsobují žloutnutí a opad listů, proto je třeba proti nim ihned účinně zasáhnout.
Pěstování: Vydatné zalévání a pravidelné tekuté přihnojování je nezbytné od časného jara do vrcholného léta. Se zálivkou a přihnojováním lze pokračovat až do září, pokud bude rostlina přezimovat při dostatku místa ve světlém prostoru. V takovém případě rostlina rychleji narůstá a bohatěji plodí, ale musí se častěji přesazovat – již po 2–3 letech, a nikoliv až po 4–5 letech.
Mandarinka obecná je mnohem proměnlivější ve velikosti plodů, v chuti, ve tvaru růstu a v nárocích na stanoviště než ostatní citrusové druhy. Proto se také různí taxonomické zařazení asi 500 popsaných forem podle jednotlivých autorů.
Pro skupinu mandarinek jsou charakteristické tyto obecné znaky:
•Plody malé až středně velké, většinou zřetelně menší než pomeranče, ploše okrouhlé až silně zploštělé.
•Kůra se snadno loupe, protože oplodí nepřiléhá těsně k dužnině.
•Plod má dutou střední osu, jeho aroma je výrazné.
•Semena mají většinou zelenavé děložní lístky.
Stanoviště: Strom je odolný k chladu, ale plody nikoli. Větve mají jen slabé nebo žádné trny, řapík listu není křídlatě rozšířený.
Původ a nároky na stanoviště: Mandarinka obecná se objevila asi před 200 lety v Itálii. Pro vývin plodů potřebuje více tepla než mandarinka unšiu, ale snese také více horka, protože má plody zastíněné hustým olistěním.
vznikly v jižní Číně jako kantonské mandarinky a v druhé polovině 19. století se dostaly do Alžírska, kde získaly velký význam. Pro vývin plodů potřebují méně tepla, proto plody časně dozrávají. Výnosy se však často snižují, jestliže v době počátečního vývinu plodů nastane příliš teplé počasí.
vznikla v Japonsku a tam se také pěstuje ve větším rozsahu. Ze všech citrusových rostlin je nejvíce vzdorná k mrazu a také pro vývin plodů potřebuje méně tepla než ostatní mandarinky a pomeranče. Proto se může pěstovat i v oblastech, kde je zima pro pěstování ostatních citrusů příliš chladná.
pochází z jižní Číny a Tchaj-wanu. Tam a v Indii se pěstuje na velkých plochách. Této mandarince, která kvete ve třech periodách během roku, lépe vyhovuje tropické než subtropické podnebí. Mandarinka Ponkan vyniká mezi ostatními mandarinkami velkými plody a výbornou kvalitou.
Choroby a škůdci: Stejně jako citrusů ostatních, největší nebezpečí představují krčková hniloba, virové choroby a červci.
Pěstování: Při pěstování v nádobě je třeba předcházet vyčerpanosti rostliny příliš bohatou násadou plodů v jednom roce, která má za následek nízké výnosy v každém druhém roce. Vyrovnanou plodnost lze zajistit vyštipováním přebytečných květů. U všech mandarinek se podporuje tvorba květů občasným vystřídáním sušší periody vydatnou zálivkou a tekutým přihnojováním.
Pomerančovník je středně velký až velký strom s kulatou korunou. Při pěstování ve volné půdě potřebuje prostor 60–70 m². Plné výnosy může přinášet až po dobu 40 let. Na větévkách mladých rostlin vyrůstají z úžlabí listů měkké a ohebné trny.
Popis plodů:
Středně velké květy sedí jednotlivě nebo po dvou. Kulovité až oválné plody mají dosti hladký povrch. Jako u ostatních citrusů se oplodí pomeranče skládá ze dvou barevně odlišných pletivových vrstev. Semena jsou uvnitř bílá. Vývin plodů do zralosti trvá podle odrůdy 11–13 měsíců, proto na rostlině je zjara často vidět květy a zároveň i plody.
Původ a stanoviště: Původ pomerančovníku se klade do severovýchodní Indie a do přilehlých oblastí Barmy a Indočíny. Pěstování započalo v jižní Číně a od poloviny 15. století se pomerančovník pěstoval ve Středomoří. Pomerančovník potřebuje plně slunné stanoviště, propustnou půdu s dobrou drenáží a vydatné a pravidelné zásobování vodou.
Množení: Nejčastěji očkováním na podnože vypěstované ze semen (k tomu se nejvíce používají Citrus aurantium, Citrus reticulata, Citrus sinensis a Poncirus trifoliata).
Pěstování: Pravidelná a vydatná zálivka je velmi důležitá. Především u rostlin v nádobách nemá substrát nikdy vyschnout, protože tím se zhoršuje vývin listů, výhonů a plodů. Jen v posledních týdnech před sklizní plodů během zimního klidu pomerančovník lépe snáší nižší vlhkost substrátu.
Choroby a škůdci: V pěstitelských oblastech je nezbytná intenzivní ochrana rostlin, protože tam jsou pomerančovníky nejvíce ohrožovány škodlivými činiteli. U jednotlivých rostlin, které se pěstují v nádobách, je riziko napadení menší.
Odrůdy
Uvádějí se jen nejdůležitější skupiny odrůd jako jsou ‘Shamouti’ a ‘Valencia’ s pozdní formou ‘Valencia late’. Jinou skupinu tvoří „Naveloranges” (pomeranče s malým vrostlým plodem, pomeranče „s pupkem”) s odrůdami ‘Washington’ a ‘Thomson’. Ve Středozemí a hlavně v Itálii se pěstují pomeranče s krvavě červenou dužninou.
Sleva úspěšně uplatněna!
Vaše sleva byla přidána do košíku.
