Listnaté dřeviny: průvodce výběrem, výsadbou a péčí
Listnáče tvoří páteř každé zahrady. Poradíme, jak vybrat správný druh, jak je vysadit, stříhat a hnojit — včetně přehledu oblíbených druhů od javoru po komuli.
Co jsou listnaté dřeviny a proč patří do každé zahrady
Listnaté dřeviny představují velice rozsáhlou skupinu rostlin, která je vedle jehličnanů nejvýznamnějším prvkem zahradní architektury.
Jsou to rostliny, které kromě estetického působení přispívají značně k ozdravění životního prostředí. Z hygienického hlediska je třeba ocenit listnaté dřeviny jako producenty kyslíku, lapače prachu a jako zvukovou bariéru. Svým estetickým působením ovlivňují lidskou psychiku. Bez nich by snad ani nebylo možné vytvořit sadovnické úpravy.
Patří k nim keře od málo vzrůstných až po několikametrové druhy; stromy nejrůznějších habitů a velikostí, stálezelené druhy nebo zase opadavé. Druhy, které mají pravidelný tvar, druhy bizarní, druhy okrasné svým olistěním, tvarem a barvou květů, plodů, zajímavé charakterem kůry, otrněním, postavením větví a dalšími znaky. Liší se nejenom svým vzhledem, ale i požadavky na prostředí, nároky na ošetření apod.
Jednotlivé druhy se liší od sebe i kořenovým systémem, schopností opylení, schopností vytvořit semena, dobou plodnosti, užitkovostí a dalšími vlastnostmi.
To všechno je předurčuje k jejich funkci a zařazení v sadovnické úpravě.
Jak využít listnaté dřeviny v zahradě: od solitér po živé ploty
Uplatnění listnatých dřevin v zahradě
Pod pojmem uplatnění dřevin ve výsadbách je chápán způsob a možnosti jejich využití v sadovnických úpravách. Zda jsou vhodné pro solitérní výsadbu nebo pro skupinové výsadby, zda mohou vytvořit ochranný pás, podrost, předsadbu nebo zda jsou vhodné jako pokryvné rostliny, jako stromořadí atd.
Při výběru dřevin s určitým záměrem — např. hledáme-li dřevinu s konkrétní barvou květu pro určitou dobu — musíme zároveň vědět, jaký má habitus, do jaké výšky dorůstá v době dospělosti, její nároky atd. To znamená, že nám nestačí jen kusé informace, ale musíme naopak znát co nejvíce. Jen tak bude výsadba, kterou plánujeme, esteticky účinná i v průběhu mnoha dalších let.
Listnaté dřeviny mají ohromné spektrum využití. Uplatňují se ve velkých sadovnických úpravách, v sídlištních výsadbách, na zahrádkách u rodinných domů, na vesnicích, u chalup a chat a v zahrádkových osadách. Mnohé druhy lze využít k výsadbě do vegetačních nádob. Jejich výběr je tak bohatý, že se s jejich pomocí podaří uskutečnit jakýkoli záměr. Ze škály barev olistění od jasné zeleně přes stříbřité stíny až po sytou zeleň, různé odstíny červené, žluté, až po pestrolisté lze vybrat a kombinovat efektní skupinové výsadby, které i v době po odkvětu upoutávají barevností.
Při výběru dřevin musíme uplatnit stejné zásady, které jsme si už uvedli u všech skupin okrasných rostlin. V zahradách rozdělených na užitkovou a okrasnou část musí dřeviny vytvořit sjednocení těchto dvou částí a v sortimentu listnáčů je opravdu dostatečný výběr vhodných druhů. Patří k nim např. kdoulovce, okrasné jabloně, okrasné slivoně, kaliny, meruzalky a mnoho dalších.
V zahradách, které navazují na přírodní partie nebo parkové úpravy, vysazujeme druhy, které se v okolních výsadbách vyskytují, abychom na ně přirozeně navázali a tak s nimi vytvořili harmonický celek s vysokým estetickým účinkem. V městských zahradách můžeme vybírat již z mnohem širšího sortimentu a využívat nejen atraktivní cizokrajné druhy, ale i pestrolisté druhy a odrůdy.
Při osazování zahrad využíváme listnaté dřeviny často k oddělení zahrad nebo jejich částí od okolního ruchu, tzn. vybíráme druhy, které jsou schopny vytvořit živé ploty, dělící stěny apod. V zahradách s přírodními výsadbami volíme ploty vytvořené z volně se rozrůstajících dřevin, často z kvetoucích druhů se zajímavým habitem, které jsou náročnější na prostor, ale jsou přirozeným doplňkem takto koncipovaných zahrad. V malých zahradách jsme nuceni s ohledem na úsporu místa vysazovat k tomuto účelu dřeviny, které snášejí řez. Z nich pak lze vytvořit pravidelné úzké ploty, které ovšem vyžadují více péče, pravidelný řez a jsou náročnější na živiny.
Při výběru listnatých dřevin musíme vycházet i z dalších podmínek. Protože např. v sídlištních úpravách bývá malá vrstva kvalitní ornice, volíme mělce kořenící druhy nenáročné na vláhu, v oblastech se znečištěným ovzduším opět druhy, které takové podmínky snášejí atd.
Jak už jsme si v úvodu řekli, listnaté dřeviny můžeme využít k solitérním výsadbám. K tomu účelu vybíráme druhy a odrůdy s pěkným habitem, zajímavými tvary a barvami květů nebo s nějakými dalšími zajímavými znaky, jako je např. bizarní větvení, které vyniká po opadu listů, nebo efektní podzimní zbarvení listů, barva nebo množství plodů a další znaky. Při této volbě musíme zároveň vycházet z obecných estetických požadavků.
Skupinové výsadby, skalky a vegetační nádoby s listnáči
Skupinové výsadby dřevin umožňují využít barevnosti jejich listů, různorodostí tvarů a i když se často vysazují smíšené skupiny, tj. skupiny jehličnatých a listnatých dřevin, je možné vysazovat i samostatné skupiny listnatých dřevin, kde nám jejich velký sortiment umožňuje vytvořit nekonečné množství kombinací. V malých zahradách musíme vysazovat uvážlivěji a jen druhy méně vzrůstné, ale i v tomto případě máme mnoho možností. Při vytváření skupin z listnatých dřevin bychom měli mít na mysli celoroční působení takovéto výsadby. Měli bychom brát v úvahu vzhled dřevin při rašení, vhodnost barevné kombinace listů, jejich tvarů, kombinaci barev květů, vhodnou volbou dřevin prodloužit dobu kvetení skupiny na maximální délku. Měli bychom dřeviny kombinovat i s ohledem na podzimní vybarvení listů, které může být neobyčejně efektní. A v zimě opět skupina působí větvením, barvou kůry, charakterem vzrůstu, barvou a tvarem plodů. Je pravda, že kromě vědomostí při vytváření takové kompozice spolupůsobí estetické cítění. Důkazem takového citlivého přístupu může být např. park v Průhonicích, jehož tvůrce Arnošt Emanuel Silva — Tarouca byl nejenom vynikající dendrolog, ale i estét, který své estetické schopnosti rozvíjel za spolupůsobení umělců, jakými byli Mánes, Brožík, Schwaiger a další. Další takovou osobností byl v minulosti zahradní architekt Fr. Thomayer, který vytvořil mnoho sadovnických úprav, jako např. v Praze na Karlově náměstí. Na těchto příkladech si můžeme ověřit pravdu, že takto citlivě založená výsadba působí stejně esteticky i po mnoha desítkách let.
Dalším využitím dřevin, tedy určité skupiny málo vzrůstných dřevin, je jejich uplatnění ve skalkách. V těch spolu s ostatními rostlinami vytvářejí přirozená seskupení, napomáhají k vytvoření vhodného mikroklimatu a obohacují skalky o zeleň, barvu květů, plodů a dotvářejí přitom členitost porostů. Stálezelené listnáče se uplatňují i při vytváření klidného rámce skalky. A listnáče vůbec umožňují nenásilné spojení této partie s ostatními výsadbami.
Pro skalky jsou vhodné málo vzrůstné druhy a odrůdy skalníků, brslenů, mochen, dřišťálů, lýkovců, pěnišníků a azalek, tavolníků, javorů, břízy, čilimníků, kručinek, libavky a z dalších druhů jako jsou vřesy a vřesovce a mnohé další.
Rovněž vegetační nádoby, které umísťujeme na rovné střechy domů, na terasy, do atrií apod., osazujeme listnatými dřevinami. Uplatní se zde většinou méně vzrůstné druhy, které jsou vhodné pro skalky, ale podle velikosti nádob popřípadě i vzrůstnější druhy a odrůdy. Při výběru dřevin do vegetačních nádob kromě vzrůstnosti dbáme i na vhodné kombinace, o kterých jsme se zmiňovali u skupinových výsadeb.
Nároky listnatých dřevin na světlo, půdu a vláhu
Nároky na stanovištní podmínky u stálezelených a opadavých listnatých dřevin
Vzhledem k bohatství druhů, které do této skupiny okrasných rostlin řadíme, se mezi nimi setkáváme s druhy s minimálními nároky na prostředí, ale stejně tak s druhy velice náročnými.
Pokud jde o polohu vzhledem k oslunění, existují dřeviny, které se správně vybarvují a kvetou jenom na plném slunci, další, které snášejí i polostín, a konečně druhy a odrůdy, které výborně rostou ve stínu. Lze říci, že velká většina dřevin vyžaduje slunné polohy. Z těch, které snášejí polostín popřípadě stín, můžeme jmenovat např. javory — Acer campestre, A. tataricum, zimostráz, habr, dříny — Cornus mas, C. sanguinea, lísku, hlohy — Crataegus monogyna, C. laevigata, brslen, cesmínu, ptačí zob, zimolezy — Lonicera tatarica, L. xylosteum, mahonii, střemchu, řešetlák, meruzalku, černý bez, pámelník, lípu, jilm, barvánek — brčál, z kalin — Viburnum opulus, V. rhytidophyllum.
Velmi cennou vlastností některých listnatých dřevin je jejich schopnost vytvořit souvislý půdní kryt na místech, kde nejsou pro založení a udržení trávníku vhodné podmínky. Podle požadované výšky půdního krytu a podle dalších podmínek lze využít k těmto účelům zejména pro slunné polohy Cotoneaster salicifolius 'Herbstfeuer' (3—4 kusy na 1 m²), Cytisus decumbens, C. purpureus (2—3, u pomaleji rostoucích 6—8 kusů na 1 m²), Potentilla fruticosa var. arbuscula, P. f. 'Longacre' (3—4 kusy na 1 m²), téměř všechny druhy rodu Rubus, Spiraea decumbens (8—10 kusů na 1 m²). V polostínu se daří Cotoneaster dammeri (3—4 kusy na 1 m²), který vytváří krásnou souvislou zelenou plochu.
Často se nám stává, že potřebujeme ozeleňovat plochy zastíněné stromy, kde se časem vytvoří holá nevzhledná místa. Protože jsou to partie stíněné, musíme vyhledat z dřevin ty nízké druhy, které jsou v takových podmínkách schopny růst a navíc působí esteticky. Vynikající dřevinou pro takové použití je např. třezalka vysoká pouze asi 40 cm, s krásnými listy, která navíc kvete množstvím žlutých květů. Postačí vysadit 4 rostliny na 1 m² a vznikne nám časem hustý zelený koberec. Stejně působí Hypericum × moseranum. Podobnou službu nám zajistí tlustonitník s krásnými kožovitými listy, který tvoří 20—30 cm vysoké keříky. Vyžaduje více vláhy než třezalka. Z dřišťálu lze k pokrytí zastíněných míst využít Berberis buxifolia 'Nana', který se daří i na slunci. Dorůstá 30 až 50 cm. Vhodná je rovněž Lonicera nitida 'Elegant' (3—4 kusy na 1 m²), která však nesnáší příliš chladné podmínky, a L. pileata (4—5 kusů na 1 m²). Mahonia aquifolium (3—4 kusy na 1 m²) patří k velmi pěkným pokryvným dřevinám pro stinné polohy, pokud ji však chceme udržet nízkou, musíme ji stříhat. Pro lehčí půdy se hodí brusinka Vaccinium vitis-idaea (12—15 kusů na 1 m²).
Požadavky na půdu mají listnaté dřeviny také velmi různé. Některé z nich vyžadují hluboké, hlinité až jílovitohlinité živné půdy, jiné jsou přizpůsobivé, další vyžadují půdy písčité, humózní, nebo jsou i naprosto nenáročné jako např. pajasan, trnovník, babyka, škumpa ocetná a další. Mají i různé nároky na půdní reakci. V kyselých půdách se daří např. většině vřesovcovitých rostlin — Erica, Calluna, Andromeda, Bruckenthalia, Daboecia, pěnišníkům, dále dřišťálu, bříze, dřínům, Cornus kousa, jedinému čilimníku (janovci) — Cytisus scoparius (Sarothamnus scoparius), cesmíně, kanadským borůvkám a mnoha dalším. Pokud jde o požadavky dřevin na půdu, můžeme před výsadbou vhodnou zeminu připravit.
K dřevinám, které zase kyselou půdní reakci nesnášejí a naopak vyžadují v půdě obsah vápníku, patří některé javory — Acer campestre, A. platonoides, A. pseudoplatanus, pajasan, olše, dřišťál — Berberis julianae, komule — Buddleia davidii, B. alternifolia, zimostráz, ruj, čilimník, rakytník, ptačí zob, jerlín, vajgélie. Stejně dobře snášejí obsah vápníku v půdě i kdoulovce, skalníky, lýkovec obecný, zákula, štědřenec, okrasné jabloně, tavola, hlohyně, škumpa, meruzalky — Ribes alpinum a R. sanquineum, akát, vrby, šeříky, pustoryl.
Neutrální půdní reakce nejlépe vyhovuje lískám — Corylus avellana a C. colurna, brslenu, topolům a kalinám — Viburnum lantana a V. opulus, vápnostřežné jsou všechny hortenzie, bez hroznatý.
Složitější situace nastává při výběru dřevin podle jejich nároků na vláhu. Pokud máme možnost vodu v případě potřeby doplnit zálivkou, nebudeme při volbě dřeviny omezováni. Ovšem v případě, že vysazujeme např. u chaty, kam dojíždíme jen nepravidelně, zvolíme raději dřeviny na vláhu méně náročné. Zcela nenáročnými dřevinami jsou např. javor, pajasan, dřišťál, čimišník, kdoulovec, skalníky, čilimníky, kručinka, rakytník, zimolezy — Lonicera maackii, L. tatarica, L. xylosteum, tavola, mochna, okrasné mandloně, slivoně, třešně, meruzalka, akáty, ve vyšších polohách bez hroznatý, jerlín, z dalších čimišník, katalpa, žanovec, dřezovec, kustovnice i tamaryšek.
Výsadba dřevin krok za krokem: termíny, hloubka a péče po výsadbě
Výsadba a ošetřování
Nejvhodnější roční dobou pro výsadbu dřevin je podzim a jaro (jaro v méně příznivých klimatických podmínkách a u choulostivějších druhů). Běžné druhy okrasných dřevin, hlavně tzv. krycí keře, se vysazují bez kořenových balů, buď do předem připravených, přiměřeně hlubokých jam, nebo do souvislých rigolů, při jejichž vyhloubení dáváme zvlášť vrchní vrstvu půdy a zvlášť spodinu. V poslední době se stále častěji setkáváme s dřevinami předpěstovanými v tzv. kontejnerech. Mají dokonalé baly, a proto je můžeme vysazovat prakticky po celé vegetační období. Jen letní měsíce s velkou intenzitou slunečního záření nejsou ani v tomto případě vhodné, neboť musíme o nově vysazené rostliny více pečovat, přistiňovat je apod.
Dřeviny vysazujeme obvykle tak hluboko, jak rostly ve školce. Výjimku tvoří pouze štěpované keře jako např. dřevité pivoňky, velkokvěté plaménky apod., které vysazujeme o něco hlouběji, aby i naštěpovaná část zapustila kořeny a mohla tak lépe vyživovat rostlinu. Mělce kořenící hlubokou výsadbou trpí, obzvlášť v těžších půdách.
Dřeviny vysazujeme vždy rovně a dbáme na to, aby se kořeny neohýbaly do stran nebo dokonce směrem vzhůru. Kořeny zasypáváme lepší povrchovou vrstvou půdy, pokud možno obohacenou kvalitním kompostem, a teprve na povrch přidáváme, je-li to nutné, zbývající spodinu. Nové výsadby nehnojíme, počkáme, až dokonale zakoření.
Po vysazení dřeviny důkladně zalijeme a jakmile se voda vsákne, vyplníme vzniklé jamky humózní vrstvou, abychom snížili výpar vody z půdy. To je zvlášť důležité zejména všude tam, kam pouze dojíždíme a nemáme možnost v případě potřeby zalévat. Pokud je nutné vyvázat některé druhy dřevin ke kůlu, zatloukáme kůly vždy na dno jámy ještě před vlastní výsadbou.
Vysazované okrasné dřeviny seřezáváme jedině při jarní výsadbě — pokud je to nutné — a to těsně před výsadbou nebo ihned po ní. Výhony zkracujeme podle potřeby až o dvě třetiny délky. Kratší výhony zkracujeme o něco více než dlouhé, nikdy nezastřihujeme větve do jedné roviny. Zároveň odstraňujeme i poraněné kořeny a rány zahlazujeme ostrým nožem.
Po výsadbě prospěje rostlinám i častější povrchové kypření půdy, které rovněž snižuje odpařování vody. Před vysazením dbáme na to, aby kořeny rostlin nezaschly. Nenecháváme je proto obnažené na slunci nebo větru, popřípadě mrazu. Dojde-li k tomu, je nutné na 24 hodiny ponořit keř do vody, až se svrasklá kůra vyrovná.
Opadavé listnáče se vysazují na podzim od poloviny října do zámrazu a na jaře podle vývoje počasí od března do dubna. Vzácnější a stálezelené listnáče s dokonalými kořenovými baly můžeme vysazovat za příznivého jara až do poloviny května. Totéž platí o vřesovcovitých rostlinách. O výsadbě kontejnerových dřevin byla již zmínka na začátku.
Solitérně vysázeným rostlinám v trávníku ihned po výsadbě upravujeme přiměřeně velké mísy. Umožňují snadnější a důkladnější zálivku a pozdější přihnojení a tráva jim neodebírá vláhu ani živiny. Mísy se vzrůstem dřevin patřičně zvětšujeme a udržujeme bez plevelů. Okraje oddělujeme od trávníku brázdičkou, aby do mís neprorůstala tráva.
Při výsadbě dřevin do živých plotů je nutné správně zvolit vzdálenost mezi jednotlivými dřevinami. U druhů, které budou tvořit volně rostoucí nízké plůtky, postačí 60 cm, u vzrůstnějších druhů 80 až 150 cm. Pokud budeme ploty tvarovat řezem, pak zvolíme hustší výsadbu. Většinou dáváme u dřevin pro nízké tvarované ploty 3—4 rostliny na běžný metr, druhy pro vyšší tvarované živé ploty vysazujeme podle charakteru větvení od 2 do 4 rostlin na běžný metr. Ve skupinových výsadbách zvolíme vzdálenosti mezi jednotlivými dřevinami podle jejich vzrůstnosti, aby v dospělosti došlo k jejich spojení, ale ne k hustému prorůstání.
Řez a průklest listnatých keřů: kdy, jak a které dřeviny stříhat
Zásadou při tvarování živých plotů je řezat častěji a nedělat dlouhý řez. Řezem v prvních letech usměrňujeme zahuštění spodních partií na úkor růstu do výšky. Živý plot necháme vyrůstat pomalu, boční stěny nestříháme kolmo, ale kónicky (dole širší, nahoře užší; postačí 5 cm rozdíl na 1 m výšky). Dřeviny stříháme jednou ročně v době vegetačního klidu — nejčastěji v předjaří a při silném růstu ještě počátkem léta — asi ve 2. polovině června — po ukončení prvního období růstu.
Kromě správné výsadby bude záviset vzhled pěstovaných dřevin na jejich ošetření v průběhu dalších let. Ošetřování se skládá ze zálivky v případě potřeby, z přihnojování, odstraňování odkvetlých květů a květenství a samozřejmě zahrnuje správný řez a průklest. Mnozí zahrádkáři se v tomto případě dopouštějí chyb, protože nemají dost znalostí a nesprávným řezem nebo zase opomenutím tohoto zákroku se připravují o optimální vzhled a kvetení jednotlivých dřevin.
Řez a průklest není zdaleka tak složitá záležitost, jak by se na první pohled zdálo. U všech dřevin bez výjimky odstraňujeme namrzlé a suché výhony a u šlechtěných dřevin navíc tzv. vlky vyrůstající z podnože. U druhů, které silně odnožují, odstraňujeme odnože i s kořeny, pokud ohrožují okolní úpravy. Namrzlé části odstraňujeme až při rašení, abychom si ušetřili pozdější opravný řez.
Dřeviny dělíme na ty, které řez vůbec nepotřebují (spíše by uškodil jejich vzhledu) a na ty, které vyžadují buď pouze občasný, nebo pravidelný každoroční řez a jednou za delší dobu zmlazení.
Vůbec nebudeme řezat javory, stálezelené dřišťály, kdoulovce, dokonce pouze neřezané skalníky se ukáží v plné kráse květů a plodů, dále lýkovce, vilíny, stálezelené třezalky, cesmíny, ořešáky, kalmie, pěnišníky, štědřence, šácholany, dřevité pivoňky, duby, ruje, jilmy, stálezelené kaliny a další.
Občas, někdy radikálněji, jindy zase citlivě zmlazujeme (to znamená, že vyřezáváme staré výhonky a ponecháváme ve stejném počtu mladé) např. muchovník, opadavé dřišťály, odspodu prořídlé listy hlošiny, málo kvetoucí ibišky, kolkvitzie, ptačí zob, zimolez, pustoryl, tavoly, dřevité mochny, meruzalky, pámelníky, šeříky, kaliny, vajgélie a další. Tento zákrok provádíme většinou v době vegetačního klidu.
Poslední skupina dřevin, které vyžadují každoročně řez, se dělí na tři podskupiny podle toho, kdy a na jakém dřevě kvetou. Do první patří listnáče, které kvetou časně zjara na loňském dřevě, do druhé ty, které kvetou v létě na starém a loňském dřevě a do třetí ty, které kvetou v létě a na podzim na letošním dřevě.
Časně zjara kvetoucí dřeviny první podskupiny můžeme během zimy upravit tak, že jim odřežeme všechny slabé a křižující se jalové větvičky a zkrátíme příliš dlouhé výhony. Zimní řez provádíme od konce října do poloviny března a děláme jej poprvé až po několika letech po výsadbě. Správně provádíme řez odspodu a uvnitř keře, řežeme co nejméně a účelně. Udržujeme jim dokonalý tvar a podporujeme násadu poupat. Hlavní řez se pak provádí v době po odkvětu, obvykle v druhé polovině května, aby keře mohly vytvořit ještě do podzimu nové květuschopné letorosty. Ke keřům této skupiny patří např. zlatice, některé druhy tavolníků, mandloně, slivoně, pravé jasmíny, čilimníky, některé dříny a další.
Okrasné dřeviny druhé podskupiny upravujeme tak, že jim zkracujeme silné výhony až o jednu třetinu, aby vytvořily nové postranní výhonky. Typickými představiteli této skupiny jsou okrasné jabloně v prvních letech po výsadbě, jeřáby, hlohy, některé dřišťály, meruzalky, tamaryšky a další.
Dřeviny z poslední podskupiny, jako je např. komule, ořechoplodec a další, které kvetou v létě a na podzim na letošním dřevě, řežeme krátce podle povahy rostlin a síly dřeva na jaře na 2—6 oček a staré nebo slabé větévky zcela odstraňujeme.
Stane-li se, že máme na zahradě keř, který je příliš hustý nebo přerostlý, pak můžeme provést radikálnější řez a průklest. Přestárlé větve odstraníme a část větví zkrátíme o polovinu. Větve odřezáváme až u země a náhradou za ně ponecháme přibližně stejný počet výmladků. Radikálně zmlazujeme postupně ve dvou až třech následujících létech. Příliš zanedbané keře zmlazujeme tak, že silně rostoucí větve seřízneme nebo odstraníme všechno starší dřevo a ponecháme na keři pouze mladé výhony.
Listnaté dřeviny ve skupinových výsadbách upravujeme zimním řezem tak, aby se vzájemně nestínily a měly vždy dostatek slunce a vzduchu. Dřeviny s efektní barvou letorostů zmlazujeme každoročně, abychom nepřišli o jejich estetické působení, a dřeviny s ozdobnými plody nebo kůrou řežeme až na sklonku zimy, aby ještě během zimního období sloužily okrasnému účelu.
Zálivka, hnojení a zimní ochrana listnatých dřevin
Každá půda má jinou schopnost přijímat a hromadit vodu a má další vlastnosti, které ovlivňují množství vody rostlinám přístupné. Jestliže je např. půda málo propustná, srážková voda proniká jen mělce, narušuje strukturu svrchní vrstvy a po odpaření způsobuje zkornatění povrchu a pak jeho pukání. Nepříznivě působí i příliš propustná půda, protože jí voda rychle proniká do hloubky a tak je pro kořeny nedostupná. Bude tedy naším hlavním úkolem pečovat o půdu i z tohoto hlediska. Zlepšíme propustnost půdy podle jejího charakteru a vodu v půdě doplňujeme zálivkou. Ovšem i zalévat se musí s citem. Častá závlaha, která ovlhčí pouze povrchovou vrstvu půdy, je dokonce škodlivá stejně jako častá vydatná zálivka, která způsobuje trvalé nasycení půdy vodou a v důsledku toho vytlačení kyslíku z půdy, který je pro rostlinu stejně důležitý jako vláha.
Budeme dodržovat zásadu, že závlahová dávka má provlhčit kořenovou zónu půdy. Zavlažovat by se mělo ráno nebo večer. U stálezelených dřevin nezapomínáme na to, že potřebují vláhu i v průběhu zimy. Jestliže nemrzne a je sucho, zaléváme je i v zimním období.
Ani kvalita zálivkové vody by se neměla opomíjet. Nejvhodnější je doposud dešťová voda, ovšem s výjimkou průmyslových oblastí, kde obsahuje množství zplodin, které ji znehodnocují. Studniční voda mívá často velký obsah minerálních látek a přesáhne-li jejich množství 1 g na 1 litr vody, je zálivka nevhodná. Problematické jsou i vody vodních toků, které bývají znečištěny odpady z průmyslových závodů.
Listnaté dřeviny po výsadbě rychleji reagují na obsah vody v půdě, a proto bude dobré tuto podmínku spolehlivého ujmutí nepřehlížet. V průběhu jejich pěstování se potom budeme řídit vláhovou potřebou jednotlivých druhů.
Kromě řezu a závlahy je dalším úkolem v rámci péče o dřeviny přihnojování. Výživa a hnojení okrasných listnáčů se nedá zobecnit pro jejich velkou různorodost. V zásadě lze říci, že vytvářením dobré struktury půdy a jejím obohacování o humus třeba v podobě organických hnojiv, zejména kvalitního kompostu, budeme vytvářet dřevinám dobré podmínky k růstu. Průmyslovými hnojivy přihnojujeme až po důkladném zakořenění rostlin, a to podle náročnosti jednotlivých druhů na živiny. Dodržujeme zásadu končit s přihnojováním nejpozději v červenci, aby nové letorosty mohly do příchodu zimy dobře vyzrát.
Nelze opomenout ani péči o zdravotní stav listnáčů. Pokud jim zajistíme optimální podmínky růstu, nebude nám dělat zdravotní stav rostlin velké problémy. Jakmile se objeví choroba nebo škůdce, uděláme po poradě s odborníkem nutná opatření, popřípadě se postaráme o prevenci.
Stává se, že listnaté dřeviny potřebujeme z těch nejrůznějších důvodů přesadit. A tady bychom také měli znát jejich specifické požadavky, abychom zbytečně neznehodnotili rostlinný materiál. Některé druhy přesazování snášejí dobře, jiné do určitého věku a další vůbec ne. Mezi dřeviny, které můžeme přesazovat jako starší exempláře bez problémů, patří javor, jilm, lísky, trojpuky, zlatice, jabloně, platany. Při přesazování starších rostlin je třeba upravit dostatečný kořenový bal, např. u skalníků, čilimníků, lýkovců, hortenzií, mahonií, mochen, lip. Velice špatně nebo vůbec nelze přesazovat starší exempláře břízy, komule, jasanu, vilínu a okrasných slivoní.
Většina listnatých dřevin, které běžně pěstujeme, je odolná vůči mrazům. Ovšem jsou i takové druhy, které před mrazy raději částečně chráníme. Pokrýváme půdu kolem nich vrstvou listí. Tuto ochranu potřebují např. některé javory, komule, cesmíny, paulovnie, střemcha vavřínová, pěnišníky, tavolník a další. Rovněž v zimním a předjarním období chráníme většinu stálezelených dřevin (s výjimkou mahónie, hlohyně a zimostrázu) před osluněním tak, že je přistiňujeme, abychom je ochránili proti následným poškozením mrazy. U japonských javorů se snažíme přistíněním opozdit dobu rašení, protože tyto javory nemají schopnost po namrznutí znovu obrazit.
Rozmnožování listnatých dřevin: generativní a vegetativní metody
Rozmnožování
Dřeviny lze rozmnožovat podle druhů a odrůd různými způsoby. Generativní rozmnožování je nejlevnější a nejefektivnější způsob množení. Je vhodný ve všech případech, kdy potomstvo vykazuje stejné vlastnosti jako rodičovský materiál.
Vegetativní rozmnožování je nevyhnutelné v případě odrůd, protože tady ze semen nezískáme geneticky jednotné potomstvo. Vegetativní rozmnožování může být přímé — řízkováním, hřížením a dělením anebo nepřímé — roubováním, očkováním apod.
U každého druhu a odrůdy je znám nejvhodnější způsob rozmnožování. Doporučujeme pro případ, že by měl někdo zájem vyzkoušet své schopnosti i v této oblasti, odbornou literaturu. Může to být např. od Viléma Waltra „Rozmnožování okrasných stromů a keřů" (SZN, 1985).
Javory (Acer): přehled druhů a odrůd vhodných pro zahradu
Acer L. — javor Aceraceae — javorovité
Rod javorů, mající zhruba 150 druhů, je původem z Evropy, Asie, Severní Ameriky a severní Afriky a tvoří početnou skupinu dřevin různých tvarů a výšek. Javory nacházejí velké použití v sadovnické i zahrádkářské praxi. Jsou všeobecně nenáročné a přihlížíme-li k osobitým požadavkům jednotlivých druhů a odrůd, daří se jim v každé normální zahradní půdě.
A. japonicum Thunb. — pochází z Japonska. Roste keřovitě nebo jako menší strom s krátkým kmenem. Je mimořádně ozdobný jemným rozvětvením, 2 až 4 m vysoký. Pětilaločné až sedmilaločné listy jsou světle zelené, na podzim karmínově červené.
V zahradnické praxi se nejčastěji setkáváme s odrůdou 'Aconitifolium'. Tento středně vzrůstný, keřovitě rostoucí javor má dosti velké, hluboce stříhané, světle zelené listy. Uplatňuje se v malých zahrádkách i ve větších skalkách krásným vzrůstem, purpurovým květem i překrásným podzimním ohnivě až hnědě červeným zbarvením listů. Je půvabný v každé roční době. Dorůstá výšky kolem 3 m.
A. negundo L. — roste v Severní Americe. Bujně rostoucí až 20 m vysoký strom má širokou korunu, často i více kmenů, což přispívá k jeho půvabu, stejně jako široce rozprostřené větve, které jsou hladké a zelené. Listy jsou zpeřené, světle zelené, na podzim zlatožluté. Je vhodný pouze pro velké zahrady a sady. Miluje vlhké polohy, daří se mu však i v dobrých sušších půdách.
'Aureo-variegatum'. Je to zajímavá žlutopestrá odrůda, dorůstající výška 5 až 7 m, s krásným zlatě skvrnitým olistěním. Vhodná pouze do polostínu, jelikož na slunci žluté části listů trpí.
'Odessanum'. Je zlatě až bronzově žlutě olistěná, v době rašení s nádechem do červena. Vzrůst je střední. Zvláště krásná je pouze na plném slunci. V polostínu zůstávají listy zelené.
A. palmatum Thunb. — roste v Japonsku, střední Číně a Koreji. Ve své domovině na vlhkých stanovištích dosahuje výšky 7 až 8 m, u nás většinou do 4 m. Je to keř nebo strom se svěže zelenými listy s překrásným karmínově červeným podzimním zbarvením. Květy jsou bílé až růžovočervené a ozdobné jsou i plody. Tento druh, stejně jako jeho odrůdy, nejlépe prospívá v lehce kyselých půdách a na slunných až lehce zastíněných stanovištích. Všechny se znamenitě uplatňují ve větších skalkách nebo vřesovištích. Jsou odolné a poměrně zimovzdorné.
'Atropurpureum'. Je to středně velký, u nás obvykle 3 až 4 m vysoký, spíše keřovitý strom s ozdobnými, hluboce rozeklanými a trvale po celé léto sytě červenými listy. Roste pomalu, spíše do šířky než do výšky.
'Dissectum'. Tato velice pomalu rostoucí odrůda dorůstá do výšky asi 2 m. Je více keřovitého vzrůstu s listy až k bázi rozdělenými v 5 až 7 laloků. Barva listů se na podzim mění do ohnivě žlutočervených odstínů. Byla vyšlechtěna v r. 1784.
Dalšími odrůdami A. palmatum, které jsou vhodné pro zahrady, jsou např. 'Atrolineare', 'Aureum', 'Crispum', 'Elegans', 'Flavescens', 'Hessei', 'Nicholsonii', 'Osakazuki', 'Reticulatum', 'Ribesifolium', 'Rubellum'. Jsou velmi pěknými solitéry, které se uplatňují v trávníkových plochách, květinových zídkách, terasách, u vodních nádrží apod. Lze je kombinovat i s jinými dřevinami a trvalkami.
Pajasan, muchovník, kyhanka a temnoplodec: nenáročné okrasné dřeviny
Ailanthus Desf. — pajasan Simaroubaceae — simarubovité
Existuje asi 10 druhů, které jsou domovem ve východní Indii, východní Asii a severní Austrálii.
A. altissima (Mill.) Swingle (A. glandulosa Desf.) — pochází z Číny. Je to silně vzrůstný, velmi rychle rostoucí strom se široce rozvětvenou korunou, dorůstající výšky 20 až 25 metrů. Má velké lichozpeřené listy dlouhé až 0,60 m. Od začátku léta kvete dlouhými chomáčky žlutobílých květů. V mladším věku nebo pěstuje-li se jako vícekmenný keř poskytuje více půvabu svým zajímavým olistěním než jako vysoký strom. Je zcela nenáročný, dobře roste v lehčích i sušších půdách, snáší úpal i ovzduší velkoměst a průmyslových oblastí. Jako solitéra má pěkný vzhled, vhodný je i ve skupinách a alejích a pro rychlé zpevnění suchých svahů.
Amelanchier Medik. — muchovník Rosaceae — růžovité
Muchovníky jsou keře nebo menší stromy původem ze Severní Ameriky, Evropy a Asie. Je známo asi 25 druhů. Jsou to převážně cenné, vzrůstné, řídké, do šířky rostoucí a pěkně kvetoucí dřeviny s lákavým podzimním vybarvením listů. Vyhovuje jim každá nepříliš vlhká, spíše trochu sušší zahradní zemina a místo na slunci nebo v polostínu. Vysazují se v zahradách a sadech v menších i větších skupinách a na okrajích porostů vyšších dřevin. Uplatňují se též jako solitéry i ve vegetačních nádobách.
A. canadensis (L.) Medik. — pochází z východní části Severní Ameriky. Vícekmenný keř je 2 až 8 m vysoký se široce vzpřímeným vzrůstem. Bohatě kvete koncem dubna a v květnu dosti velkými bílými květy, uspořádanými v řídkých hroznech. Plody jsou kaštanově červené malvice příjemné chuti. Výhony a listy v době rašení jsou stříbřitě až načervenalé. Listy jsou později zelené, pilovité, v mládí vespod hustě plstnaté a až 80 mm dlouhé. Na podzim se nádherně zlatožlutě až šarlatově vybarvují. Dobře se uplatňuje jako solitéra, zvláště stojí-li před tmavším pozadím jehličnanů. Je vhodný i pro skupinové výsadby. Daří se jak na slunci, tak i v polostínu a v každé zahradní půdě. Dobře roste i v ovzduší průmyslových měst a je medonosný.
Andromeda L. — kyhanka Ericaceae — vřesovcovité
Jde o nepříliš početný rod pomalu rostoucích keřů, vhodných do rašelinišť, vřesovišť i skalek.
A. glaucophylla Link — pochází ze Severní Ameriky. Tvoří 100—300 mm vysoký zakrslý keřík s tenkými větvičkami a šedozelenými úzkými listy. Bílé květy s bledě růžovým odstínem se podobají květům konvalinek. Rozkvétají v pozdním jaru a začátkem léta. Má ráda vlhčí, humózní a kyselé půdy a uplatňuje se ve společnosti dalších vřesovištních rostlin.
A. polifolia L. — tato zakrslá většinou nepřes 100 mm vysoká dřevina pochází ze severní Evropy, severní Asie a Severní Ameriky. Tvoří nízké, větevnaté, rozmarýnu podobné keříky. Kvete v květnu až červnu něžnými bílými až jemně růžovými baňkovitými kvítky.
Aristolochia L. — viz popínavé dřeviny
Aronia Medik. — temnoplodec Rosaceae — růžovité
V přírodě rostou 3 druhy v Severní Americe. Jsou to hodnotné opadavé keře z příbuzenstva jeřábů a hrušní se středně velkými vejčitými listy a bílými nebo bledě růžovými květy v malých chocholících. Vysazují se v zahradách, sídlištích a sadech. Patří k cenným plotovým a krycím keřům. Poskytují ochranu užitečnému ptactvu. Ozdobné jsou také bohatstvím plodů a krásným podzimním rumělkově červeným vybarvením listů.
A. melanocarpa (Michx.) Ell. — nižší, 0,5 až 1 m vysoký keř amerického původu jako předcházející druh. Listy leskle zelené, květy bílé, podobající se květům hlohu, plody černé, lesklé malé malvice. Podzimní zbarvení listů hnědočervené. Do kultur zaveden kolem r. 1700.
Azalea L. — viz Rhododendron L.
Dřišťál (Berberis) a bříza (Betula): dekorativní dřeviny pro živé ploty i solitéry
Berberis L. — dřišťál Berberidaceae — dřišťálovité
Rod dřišťálů zahrnuje stálezelené i opadavé druhy. Jsou to trnité keře se žlutým dřevem, většinou velmi dekorativní, pěkně kvetou a mohou se mnohostranně upotřebit v sadovnictví. Je známo asi 450 druhů pocházejících ze všech světadílů s výjimkou Austrálie. Všechny se snadno pěstují, rostou na slunci i ve stínu a téměř v každé půdě, pokud není příliš suchá. Liší se jak vzrůstem a olistěním, tak i barvou květů, které jsou žluté, zřídka oranžové a objevují se na jaře. Také plody bývají velmi dekorativní a u opadavých druhů jsou červené. Půvabné je také podzimní zbarvení listů.
B. julianae Schneid. — tento keř pochází ze střední Číny. Je až 2,50 m vysoký. Patří k nejlepším a nejodolnějším, vyšším stálezelenným dřišťálům. Výhony jsou hranaté, žlutošedé trny, silné a až 40 mm dlouhé. Listy leskle tmavozelené, na spodní straně světlejší, až 100 mm dlouhé, kožovité. Květy žluté, až po 15 ve svazečcích. Plody eliptické, černé s modravým ojíněním.
B. thunbergii DC. — pochází z Japonska. Známý keř zeleně olistěný, opadavý, 1,50 až 2 m vysoký, s velmi krásným podzimním šarlatově červeným zbarvením listů. Kvete žlutě, plody jsou korálově červené. Vytváří i bez řezu velmi husté živé ploty. Nenáročný na půdu a stanoviště. Je medonosný a vyhovuje mu místo jak na slunci, tak i ve stínu.
'Atropurpurea'. Odrůda byla vyšlechtěna ve Francii v roce 1913. Je krásná, podobná základnímu druhu, avšak se sytě bronzově červeným olistěním během celé vegetační doby. Na podzim se vybarvuje až do šarlatově červené barvy. Je vhodná jako solitéra, pro barevné oživení skupin i na volně rostoucí nebo stříhané živé ploty. Starší rostliny velmi bohatě kvetou a přinášejí množství šarlatově červených plodů.
'Atropurpurea Nana'. Nízká, červenolistá odrůda se stěsnaným, široce kulovitým vzrůstem, vysoká pouze 0,40 až 0,50 m. Zvláště vhodná pro nízké plůtky a svahy; výborně snáší řez. Hodí se do skalek i na hřbitovy, kde vyniká svým nápadným zbarvením. Vznikla v r. 1942.
'Aurea'. Roste stejně jako B. thunbergii, někdy pomaleji, má však citrónově žluté až zlatožluté opadavé listy, ve stínu pouze žlutozelené (1950).
B. verruculosa Hemsl. et Wils. — dřišťál bradavčitý — tento stálezelený, hustý, pomaleji a široce kuželovitě rostoucí keř je čínského původu. Dosahuje výšky asi 1,50 m. Vyznačuje se sytě zelenými lesklými listy, bradavčitými větévkami a v květnu až červnu velkými zlatožlutými květy. Plody jsou podlouhlé, tmavě fialové až černé, s modravým nádechem. Je nenáročný, zimovzdorný. Pouze v nepříznivých podmínkách je vděčný za lehký zimní kryt. Vhodný jako solitéra, pro skupinové výsadby, na živé ploty i pro plošné ozeleňování.
Betula L. — bříza Betulaceae — břízovité
V přírodě roste asi 60 rozličných druhů bříz, všechny na severní polokouli. Patří k nejzákladnějším opadavým listnáčům našich zahrad i sadů. Mnohé druhy patří k půvabným a elegantním dřevinám s pěknými kmeny i větvemi. Některé si zasluhují pozornost zbarvením kůry či borky nebo nápadným jarním a podzimním zbarvením listů. Jsou to stromy, často i vícekmenné, nebo keře. Jsou mimořádně nenáročné na polohu, půdu i klimatické podmínky. To umožňuje bohaté použití těchto dřevin v sadovnictví. Zvlášť dobře prospívají v každé kypré, živnější půdě, pokud je propustná a mírně vlhká. Některé druhy snášejí i více sucha, jiné opět vyžadují přiměřeně vlhké stanoviště. Milují slunce, a proto je nikdy nesázíme do stínu vyšších stromů.
Břízy vysazujeme buď samostatně jako solitéry, nebo ve skupinách. Tvoří i velmi půvabné aleje. Nádherně se vyjímají před tmavým pozadím jehličnanů. Zakrslé horské a nízké severské druhy se uplatňují pouze na vlhčích místech ve větších skalkách.
B. pendula Roth (B. verrucosa Ehrh., B. alba L.) — bříza bílá — pochází z Evropy a Malé Asie. Je to naše nejznámější domácí bříza, která dorůstá výšky 20 až 25 m, má řídkou korunu a bílou, záhy černě korkující kůru. S přibývajícím věkem jsou větve málo či více převislé. Je mimořádně nenáročná na klima, polohu a půdu, zimovzdorná a dosti odolná i proti nepříznivému ovzduší průmyslových oblastí. Je vhodná do sadů, sídlišť, alejí, na větrolamy i pro rekultivaci půd. V kultuře od dávných dob.
'Dalecarlica'. Velmi půvabná bříza s řídkými, lehce převislými větvemi, 10 až 15 m vysoká. Zvlášť ozdobné jsou její hluboce nepravidelné, laločnaté, leskle zelené listy se zlatožlutým podzimním vybarvením. Tato odrůda byla objevena r. 1767 ve Švédsku v lese, a proto se uvádí v zahradnických cenících jako švédská bříza. Krásná solitéra i do menších zahrad.
'Fastigiata'. Má přísně sloupovitý vzrůst, dorůstá do výšky 7 až 15 m, větve jsou mírně pokroucené a listy pěkné, často zůstávají zelené až do listopadu. Zajímavá solitérní dřevina pro menší zahrádky.
'Purpurea'. Velmi ozdobný a slaběji rostoucí strom, který dosahuje výšky 7 až 10 m, vyniká purpurově červeným olistěním, podobně jako červený buk. Vhodný hlavně pro sběratele.
'Tristis'. Je 15—20 m vysoký strom s mírně vytáhlou a vzdušnou korunou. Z přímého kmene vyrůstají vodorovně nebo mírně vystoupavě základní větve s obloukovitě převislými konci a větvičkami. Vhodný jako solitéra do větších zahrad. Ze všech bříz zůstává nejdéle olistěna.
'Youngii'. Známá smuteční bříza s okrouhlou, střechovitou korunou a převislými, často až na zem splývajícími hustými větvemi. Bývá pouze 5 až 7 m vysoká. Výhonky jsou tenké, téměř filigránské a pěkně působí, jsou-li ojíněné. Dobře se hodí do malých zahrad a k pomníkům na hřbitovech.
Komule (Buddleia): letní šeřík a jeho nejlepší odrůdy
Buddleia L. — komule Loganiaceae — loganiovité
Známé letní šeříky, zvlášť oblíbené pro svá bohatá květenství v pozdním létě (červenec až září). Existuje více než 100 druhů, rostoucích převážně v tropech a subtropech východní Asie. V zahrádkách se vysazují zejména jako solitérní rostliny, takže mohou rozkládat své dosti dlouhé větve obsypané květy na všechny strany. Ve velkých zahradách a sadech se vysazují samostatně, v trávníkových plochách v menších skupinách. Daří se jim i na slunných svazích. Kvetoucí keře hojně navštěvují motýli, a proto se jim také říká motýlí keře. Loňské dřevo u komule Davidovy a jejich odrůd většinou zmrzá. Z tohoto důvodu a také proto, aby si keře stále udržovaly pěkný tvar, musí se každoročně v předjaří silně stříhat. Pro tento druh se doporučuje zimní přikrývka kořenů. Keře rostou rychle, dorůstají výšky až 3 m a kvetou již v prvních letech po vysazení.
B. alternifolia Maxim. — pochází ze severozápadní Číny. Keř je až 4 m vysoký s převislými a odstávajícími větvemi, matně zelenými, kopinatými až úzce eliptickými a střídavými listy, na spodu bíle plstnatými. Květy jsou purpurově fialové, uspořádané ve svazečcích podél loňských větévek. Kvete v červnu, silně voní a působí pěkným dojmem. Keře kvetou teprve, když dostatečně zakoření a zesílí. Snášejí řez jen částečně. Uplatňují se jako solitéry.
B. davidii Franch. — letní šeřík původem z Číny tvoří keře, jejichž letorosty jsou až 2 m dlouhé, lehce převislé. Květy v 150 až 250 mm dlouhých latách jsou většinou vonné. Jde hlavně o semenáče různých kříženců, jejichž barva je proměnlivá. Každoroční hluboký řez je bezpodmínečně nutný. V obchodě se dnes nabízejí velmi kvalitní odrůdy:
'Dubonnet'. Vzpřímeně rostoucí keř s bohatstvím lat s tmavě fialovými květy.
'Empire Blue'. Vzrůstný keř s čistě modrými, velmi hustými, 250 až 300 mm dlouhými latami.
'Flaming Violet'. Odrůda s květy tmavě purpurovými.
'Purple Prince'. Má dlouhé, štíhlé laty s fialově červenými květy, které jsou zvláště v dolní části velmi hustě uspořádány.
'Royal Red'. Nejoblíbenější z červenokvětých odrůd, květy purpurově červené, laty až 0,50 m dlouhé, často však menší.
'White Bouquet'. Květy bílé, vonné, se žlutým očkem, uspořádané ve velkých latách.
Všechny kvetou od července do října. Velmi dobře se jim daří v každé normální zahradní půdě na slunném stanovišti.
