Výběr dřevin pro výsadbu: od stanoviště po kvalitní sazenici
Úspěšná výsadba stromů a keřů stojí na třech pilířích: správném výběru taxonu, kvalitním výsadbovém materiálu a příznivých stanovištních podmínkách. Poradíme vám s každým krokem.
Proč záleží na výběru dřevin a co ovlivňuje úspěch výsadby
Výběr dřevin pro výsadbu a zabezpečení jejich stanovištních podmínek
Úvod
Vhodný výběr dřevin je jedním ze základních předpokladů úspěšně zvládnuté výsadby a dosažení pokud možno co nejrychlejší, nejvyšší a dlouhodobé funkčnosti vysazených jedinců na námi předem vybraném stanovišti, ať již ve městech či volné krajině. Společně s ním musíme usilovat i o zabezpečení příznivých stanovištních podmínek pro námi vybrané dřeviny, volbu kvalitního a dostupného výsadbového materiálu a zajištění následné péče o vysazené dřeviny v průběhu několika prvních let po výsadbě.
Volba dřevin pro určité stanoviště by měla především vycházet ze znalosti jeho prostředí a nároků či požadavků dřevin na něj. S určitým typem stanoviště se nestačí seznámit jen studiem z map či různých odborných textů, ale musíme přistoupit i k vlastní prohlídce území, která je naprosto nezbytná pro výsadbu dřevin do něj. Průzkumem stanoviště bychom vždy měli zjistit co nejvíce údajů o všech jeho ekologických složkách, nejen abiotických (klimatických, půdních, vodních apod.), ale i biotických (rostlinných a živočišných, včetně těch ovlivňovaných činností člověka). Vlastní výběr dřevin pak úzce navazuje na námi poznané stanoviště. Vychází především z našich znalostí nároků dřevin na stanoviště a sledování a zhodnocení stavu již rostoucích dřevin na stanovišti či v jeho okolí. Pomůckou pro správný výběr druhů nám pak může být především rajonizace okrasných dřevin (praktické třídění dřevin dle jejich nároků do vhodných stanovišť).
Při výběru dřevin na různé typy stanovišť bychom měli mít na paměti, že se ne vždy jedná o plochy pro dřeviny víceméně přirozené (např. lesní prostředí, volná krajina apod.), ale dosti často o stanoviště činností člověka výrazně pozměněná a pro rostliny více či méně stresující (městská centra, imisní oblasti, zasolená stanoviště, stanoviště antropogenních či devastovaných půd apod.). Na těchto zvláště nepříznivých stanovištích se často stává správná volba dřevin zásadní podmínkou pro jejich další život.
Klíčová kritéria pro výběr správné dřeviny na konkrétní stanoviště
Kritéria výběru dřevin pro výsadbu
Výběr dřevin se musí v našich úvahách ubírat třemi směry, které na sebe vzájemně navazují a nelze je od sebe navzájem oddělit. Nejprve je třeba stanovit si kritéria výběru na konkrétní typ stanoviště, dále věnovat velkou pozornost výběru vhodného taxonu (tj. druhu či kultivaru) stromu a naposledy věnovat veškeré své úsilí výběru kvalitního výsadbového materiálu z okrasných, lesních či ovocných školek.
Výběr vhodných dřevin pro výsadbu na konkrétní stanoviště
Při výběru dřevin na konkrétní stanoviště uvažujeme zejména o jejich historické, architektonické, estetické, psychologické a mikroklimatické funkci. Zajímá nás zejména délka života dřeviny na stanovišti, její rychlost růstu, velikost, tvar, textura, barva a proměnlivost v čase (nejen v průběhu roku, ale i celého života – význam má zejména délka olistění). V případě městského prostředí uvažujeme i o možných negativních účincích dřevin na bezprostřední okolí (např. poškozování inženýrských sítí, chodníků a staveb kořeny, poškozování a zastiňování dopravních značek, fasád a střech, dále přítomnost trnů, ostnů, možná alergenita pylu, ohrožení zdraví či života občanů či jejich majetku v souvislosti se snížením jejich provozní bezpečnosti apod.).
Při výběru dřevin dále zvažujeme dostupnost dřevin v okrasných či lesních školkách, a to nejen taxonomicky, ale i svou velikostí a kvalitou. U stromů přemýšlíme o jejich schopnosti vytvořit rychle dostatečně vysoký a kvalitní kmen, průběžný až do vrcholu koruny, posuzujeme nároky dřevin na řez a reakci na něj, výmladnost (kořenovou, kmenovou i korunovou u stromů, odnožování keřů), potřebu závlahy a odolnost proti chorobám a škůdcům.
Pro městská prostředí vybíráme dřeviny s širokou ekologickou amplitudou (pionýrské dřeviny), odolností vůči vysokým letním teplotám, dřeviny suchovzdorné a odolné vůči účinkům posypových solí a znečištění ovzduší. Suchovzdorné dřeviny do měst rozhodně patří a jejich výběru je též třeba věnovat dostatek pozornosti, protože obecný nedostatek vody v půdě a snížená vlhkost vzduchu jsou vlastnostmi, s nimiž si tyto dřeviny (z aridních oblastí) umějí poradit.
Výběr dřevin odolných vůči působení posypových solí je zejména u dopravních komunikací (např. dálnice v krajině) velmi důležitý. Do míst s vysokou pravděpodobností účinků těchto solí je potřeba vybírat zvláště ty dřeviny, jejichž odolnost je geneticky podmíněna, protože pocházejí z oblastí vysokého výskytu solí (mořská pobřeží, lesostepní a stepní oblasti).
Při výběru dřevin pro výsadby v lesním prostředí či do volné krajiny hrají velmi důležitou roli zejména hlediska ekologická (naopak pro městská prostředí nejsou prvořadá). Zajímá nás především konkurenceschopnost dřeviny, její regenerační schopnosti, mykorhiza, alelopatie, symbióza, parazitismus, vzájemné vztahy mezi dřevinou a živočichy v prostředí atp. Do těchto stanovišť je vhodné zajistit rostlinný materiál pokud možno místní provenience. Při stanovení druhové skladby pro výsadby v konkrétním území je účelné se pokud možno inspirovat dle polopřirozených porostů v nejbližším okolí.
Nezanedbatelným kritériem při výběru dřevin na konkrétní stanoviště je i ekonomické kritérium – kritérium ceny. Usměrňuje druhový výběr z hlediska pořizovacích, event. pěstebních nákladů. Má úzkou vazbu na způsob množení a výroby sazenice nebo jejich částí, velikost, tvar a kvalitu výpěstku. Z tohoto úhlu pohledu platí, že běžné autochtonní druhy jsou levnější než druhy alochtonní nebo dřeviny kulturního původu. Dřeviny množené generativně lze ve školkách získat za nižší ceny než dřeviny namnožené vegetativně. Druhy hůře množitelné jsou dražší. Stejně tak druhy pomalu rostoucí. Stromy v kmenných tvarech jsou výrazně dražší než jejich keřové tvary, pyramidy či špičáky. Se stoupajícím obvodem a výškou kmínku stromu roste progresivně jeho cena. Keře jsou lacinější než stromy. Jehličnany bývají dražší než listnáče, zejména v okrasných školkách. Dřeviny prostokořenné jsou levnější proti dřevinám krytokořenným. Za ekonomickým kritériem si ovšem nelze představit jen cenu vlastní dřeviny, ale také manipulaci s ní od doby nákupu až po její vysazení a následné další pěstování. S malými, resp. mladými sazenicemi zpravidla klesají realizační náklady, ale stoupají náklady pěstební. Sazenice větší zdražují počáteční vstupní náklady, ale zlevňují pěstební péči.
Při výběru vhodné dřeviny si včas uvědomíme, že neexistuje dřevina, která by beze zbytku splňovala veškeré naše požadavky. Kompromisům při výběru se nelze vyhnout (zejména na stresových, člověkem výrazně pozměněných stanovištích)! Platí, že čím jsou extrémnější podmínky stanoviště, tím méně vhodných taxonů nalezneme, a naopak. Na straně druhé, omezíme-li se pouze na výběr vhodného taxonu, nemůžeme z dlouhodobého hlediska uspět. Vždy je třeba s úsilím vynaloženým na výběr vhodného taxonu vyvinout přinejmenším stejné úsilí pro vytvoření či zachování pokud možno co nejlepších stanovištních podmínek, a to nejen před či při výsadbě, ale i v následujících letech po ní.
Rajonizace dřevin: jak ji využít při výběru druhů
Rajonizace dřevin
Při výběru vhodných dřevin pro konkrétní typ stanoviště nám může významně pomoci i rajonizace dřevin. Jedná se o písemné a mapové materiály s údaji o vhodnosti či použitelnosti jednotlivých taxonů dřevin dle jejich nároků a požadavků do určitých typů stanovišť. V sadovnické a krajinářské praxi je možné využívat rajonizace podle zemědělských výrobních typů a podtypů (Scholz, 1967) nebo vegetačních stupňů vůdčích dřevin (Hurych, 1985). Odborné veřejnosti je známá též rajonizace podle klimatických oblastí (Benčat, 1982) zpracovaná pro podmínky Slovenska, kterou lze přiměřeně aplikovat i v podmínkách ČR.
Rajonizace dle zemědělských výrobních typů a podtypů byla vypracována na podkladě genomických map pro rajonizaci zemědělských plodin. Vychází z pěti výrobních typů vymezených nadmořskými výškami (I – kukuřičný typ do 200 m n. m., II – řepařský typ do 350 m n. m., III – bramborářský typ do 500 m n. m., IV – horský typ do 800 m n. m. a V – vysokohorský typ nad 800 m n. m.) a dále členěných dle charakteru půdy na podtypy (a – žitný, b – ječný, c – pšeničný, d – lužní). Tato rajonizace je relativně podrobná, bere v úvahu i rozdílnost půdního prostředí a je doplněna i mapovými podklady (bohužel pouze v oblastech zemědělského půdního fondu).
Rajonizace podle vegetačních stupňů vůdčích dřevin zařazuje dřeviny do čtyř výškových vegetačních stupňů (stupeň dubový do 400 m n. m., stupeň bukový do 800 m n. m., stupeň smrkový do 1350 m n. m. a stupeň klečový nad 1350 m n. m.). Tento typ rajonizace není tak podrobně členěn jako rajonizace předchozí a postrádá i mapové podklady.
S rajonizacemi pracujeme tak, že při volbě sortimentu dřevin si s ohledem na náš konkrétní záměr vypíšeme pro daný typ stanoviště potenciálně vhodné dřeviny. Ty pak dále podrobujeme našemu zkoumání z hledisek, o nichž jsme se již zmínili, až ke konečnému výběru dřevin pro naše účely vhodných. Údaje o vhodnosti dřevin získané z rajonizací (nejlepší je používat obě rajonizace najednou) je vhodné konfrontovat s našimi zkušenostmi a poznáním z terénního průzkumu konkrétního stanoviště.
Dále můžeme při volbě vhodnosti dřevin na stanoviště použít i jiné materiály, např. typologickou klasifikaci lesů, geobiocenologickou klasifikaci vegetace, geobotanické mapy apod. Pomůckou k výběru z okruhu domácích druhů dřevin jsou zejména botanické a lesnické podklady – geobotanické mapy (Mikyška & al., 1968) zpracované pro celé území republiky a lesnické typologické mapy zhotovované pro lesní půdy (ÚHÚL Brandýs nad Labem). Využitelné jsou také materiály o biogeografickém členění České republiky (Culek, 1996). Při výběru nejčastějších šlechtěných dřevin používaných v krajině se lze opřít o požadavky ovocných druhů na stanoviště (např. Blažek & al., 1983) a rajonizaci topolů (Mottl, 1989).
Citované pomůcky jen málo zohledňují deteriorizační faktory, které na některých potenciálních lokalitách zeleně dnes působí. Vznikaly totiž v době, kdy negativní vlivy působily buď v omezeném rozsahu a intenzitě (imise), nebo jejich negativní působení nebylo dokonale známo (posypová sůl), příp. se problematiky dotýkaly okrajově (antropogenní substráty v báňských územích). Tyto otázky se řešily specializovaným výzkumem, z jehož výsledků se vytvořily klasifikace dřevin pro rekultivace antropogenních půd (Štýs & al., 1981, Dimitrovský & Vesecký, 1989; Dimitrovský, 1999). Podobně je k dispozici výběr vhodných druhů dřevin pro výsadby u pozemních komunikací (např. Kolektiv, 1997). Klasifikace sortimentu pro imisní oblasti je zatížena rozdílnými pohledy a způsoby šetření, a proto není vyčerpávající a přesná. Poznatky o odolnosti dřevin k znečištěnému ovzduší publikovali např. Štýs, 1987; Hieke, 1994; Hurych, 1996.
Projektantům a praktikům můžou být prospěšné i další pomůcky vzniklé modifikacemi výše uvedených lesnických a geobotanických podkladů. K nim patří např. výběr dřevin vhodných pro ÚSES (Kolektiv, 1991), založený na geobiocenologické klasifikaci vegetace, či počítačový program pro návrh druhové skladby domácích dřevin do zemědělské krajiny nazývaný Arboreus 1.0 (Dostálek & al., 2001). Také pro tvorbu vegetačních doprovodů vodních toků a nádrží existují seznamy vhodných rostlin. Praktické i užitečné jsou přehledy dřevin sestavované pro nejrůznější ekologické podmínky, účely, resp. vyznačujících se shodnými nebo podobnými morfologickými znaky, fenofázemi atd. (např. Hurych, 1985, Hieke, 1994). V neposlední řadě jako rámcové pomůcky můžou posloužit i každoroční nabídkové katalogy školkařských firem (zejména zahradnických) v tradiční tištěné i moderní internetové podobě.
Typy výsadbového materiálu a co říkají normy ČSN
Výběr kvalitního výsadbového materiálu
Základním předpokladem pro úspěšně provedenou výsadbu a další perspektivy existence dřevin na stanovišti je typ a kvalita výsadbového materiálu.
Typ a kvalita výsadbového materiálu (sazenic)
Výsadbový materiál pro výsadbu dřevin do krajiny i měst získáme buď z okrasných či lesních školek, nebo z přirozených porostů či dřívějších výsadeb. Typ a kvalita výsadbového materiálu je určena technickými normami. Podle těchto norem producenti výsadbový materiál pěstují a dodávají v různých expedičních, tvarových, velikostních i jakostních kategoriích. Pro okrasné dřeviny platí od roku 2001 ČSN 46 4902-1 Výpěstky okrasných dřevin – všeobecná ustanovení a ukazatele jakosti. Kvalitativní ukazatele lesnických sazenic upravuje ČSN 48 2115 Sadební materiál lesních dřevin z roku 1998 a její změna Z 1 z roku 2002. Výroba výpěstků ovocných dřevin je usměrňována prováděcí vyhláškou č. 191/1996 Sb. k zákonu č. 92/1996 Sb., o odrůdách, osivu a sadbě pěstovaných rostlin. Dle ČSN DIN 18 916 Výsadby rostlin musí být rostliny z přirozených porostů a dřívějších výsadeb schopné přesazení, zdravé a s odpovídajícím kořenovým systémem, nepoškozené, tvarem a texturou odpovídající danému taxonu dřeviny.
Výše uvedené normy přesně definují všeobecné i specifické ukazatele jakosti jednotlivých typů výpěstků, které musí být dodrženy. Odchylky od těchto ukazatelů jakosti vyžadují výslovnou dohodu mezi dodavatelem a odběratelem. Dřeviny, které nevyhovují těmto požadavkům, jsou pro výsadbu nevhodné a nesmějí být uváděny do oběhu.
Podle způsobu expedice dřevin ze školky lze pro výsadbu ve městě či v krajině použít následující typy výsadbového materiálu: – prostokořenný materiál – materiál se zemním balem – hrnkový materiál – kontejnerový materiál.
Výsadbový materiál dodávaný se zemním balem, pěstovaný nebo dodávaný v hrncích a kontejnerech se též označuje jako materiál krytokořenný.
Prostokořenný materiál je nejčastějším typem výpěstků nabízených v lesnických, ovocných i okrasných školkách. Se zemním balem se dodávají sazenice především z okrasných školek. Jsou to zejména jehličnany, stálezelené dřeviny, ale také opadavé listnáče, např. břízy, buky, někdy duby, habry. Také vzácnější druhy dřevin a zpravidla větší velikosti všech druhů opadavých listnatých stromů, jehličnanů (konifer) a keřů se expedují se zemními baly. V kontejnerech – vesměs umělohmotných nádobách či obalech nad 1,5 litru – se dnes produkuje v okrasných školkách široký sortiment listnatých i jehličnatých stromů a keřů. V hrncích (nádoby do objemu 1 litru) se pěstují pouze malé keře, popínavé rostliny (např. břečťan) nebo mladý materiál stromů. Rovněž některé lesní školky nabízí krytokořennou sadbu (obalovanou) lesních dřevin, což jsou rostliny pěstované v různých obalech, nejčastěji malých objemů. Prostokořenný materiál je ve srovnání s ostatními typy levnější, jeho použití je však přísně vázáno na jarní a podzimní agrotechnické lhůty výsadby.
Kontejnerová, event. hrnková sadba a rovněž sazenice se zemním balem jsou dražší. Umožňují však lepší „start“ dřevinám na trvalém stanovišti (růst není při výsadbě prakticky přerušen), což je důležité zvláště na špatných půdách. Předností je také možnost jejich vysazování i mimo hlavní agrotechnická období, aniž by to mělo negativní vliv na jejich ujímání a další růst, čímž lze prodloužit výsadbovou sezonu.
ČSN 46 4902-1 Výpěstky okrasných dřevin – všeobecná ustanovení a ukazatele jakosti rozlišuje u nejčastěji vysazované skupiny – listnatých opadavých dřevin – tyto kategorie výsadbového materiálu: keř – rozvětvený, bezkmenný výpěstek s více výhony, špičák – stromovitě rostoucí dřevina bez koruny, případně s postranním obrostem, keřový tvar stromu – vícekmenný strom s kmeny založenými do 50 cm od země a minimální výškou 250 cm od země, pyramida – stromovitá dřevina rostoucí přirozeně pyramidálně nebo s takto od země upravovaným obrostem, vysokokmen – dřevina s kmenem vysokým minimálně 180 cm a korunou, alejový strom – vysokokmen s kmenem vysokým minimálně 220 cm, který se na místě použití musí dále vyvětvovat.
U jehličnanů se tvar obvykle neuvádí, třídění se uskutečňuje podle výšky, ev. šířky. Výsadbový materiál z okrasných školek se označuje botanickým, příp. odrůdovým (kultivarovým) názvem dřeviny, pěstitelským tvarem, způsobem pěstování, velikostní kategorií, příp. jakostí. Ve způsobu pěstování se rovněž uvádí počet přesazení. Velikostní kategorie se píší v rozmezích výšky, event. šířky (keře, špičáky, pyramidy listnáčů, jehličnany) v cm, výškou kmene a rozmezím jeho obvodu měřeného 1 m od kořenového krčku (keřové tvary stromů, vysokokmeny, alejové stromy). Jednotkou měření jsou cm.
Lesnická norma (ČSN 48 2115) rozlišuje tyto kategorie výsadbového materiálu: semenáč – rostlina vyrostlá ze semene, u níž v průběhu pěstování nebyl upravován kořenový systém (přepichováním, školkováním, podřezáváním kořenů, přesazením do obalů, zakořeňováním), sazenice – rostlina vypěstovaná ze semenáčku nebo vegetativním způsobem, u níž byl kořenový systém upravován (přepichováním, školkováním, podřezáváním kořenů, přesazením do obalů nebo zakořeňováním náletových semenáčků) s nadzemní částí o výšce do 50 cm, poloodrostek – rostlina vypěstovaná zpravidla dvojnásobným školkováním, podřezáváním kořenů nebo přesazením do obalu, popř. kombinací těchto operací, s nadzemní částí od 51 cm do 120 cm, popřípadě s tvarovanou korunou, odrostek – rostlina vypěstovaná minimálně dvojnásobným školkováním, podřezáváním kořenů nebo přesazením do obalu, popř. kombinací těchto operací, s nadzemní části o výšce od 121 cm do 250 cm a s tvarovanou korunou.
Lesnické sazenice se pro distribuci označují botanickým názvem dřeviny, dále věkem, způsobem pěstování, rozpětím výšky nadzemních částí (cm) a původem.
U ovocných dřevin je možné výběr výpěstků redukovat pouze na kmenné tvary stromů:
čtvrtkmen – výpěstek s korunkou ve výšce 80–110 cm a minimálně 4 výhony v koruně včetně terminálu, polokmen – výpěstek s korunkou ve výšce 130–150 cm a minimálně 4 výhony v koruně včetně terminálu, vysokokmen – výpěstek s korunkou ve výšce 170–190 cm a minimálně 4 výhony v koruně včetně terminálu.
Podrobnosti a údaje o dalších tvarech přináší vyhláška č. 191/1996 Sb. Jako optimální do extenzivních výsadeb se považují polokmeny a vysokokmeny.
Na úspěšný výběr a ujmutí dřevin má vliv nejen kvalita (jakost) výsadbového materiálu, ale i jeho stáří (čím starší výsadbový materiál, tím se hůře přesazuje a ujímá na novém stanovišti). Záleží dále i na úpravě materiálu před vlastní výsadbou, termínu a způsobu výsadby a povýsadbové péče. O těchto faktorech pojednává následující kapitola o výsadbě dřevin.
Keře, špičáky a vysokokmeny: jak poznat kvalitní sazenici
Keře
Keře jsou rozvětvené, bezkmenné tvary výpěstků s více výhony. Mohou být prostokořenné či v kontejnerech, alespoň jednou přesazované a min. s 2–3 výhony.
Špičáky
Špičáky jsou tvary stromovitě rostoucích listnatých dřevin bez koruny, nanejvýš s postranním obrostem. Musí být nejméně jedenkrát přesazované, od výšky 125–150 cm dvakrát přesazované. Mohou být prostokořenné i v kontejnerech. Špičáky jsou levné, lehce se s nimi manipuluje, ujmutí na stanovišti je poměrně vysoké. Dosažení plné funkčnosti sice trvá více let, na stanovišti se však rychleji ujímají, náklady na výsadbu a povýsadbovou péči jsou nízké, rostliny se rychleji adaptují na nové prostředí.
Problém máme s výsadbou špičáků v centrech měst, kde dochází ke značným ztrátám rostlin způsobených vandalismem. K založení koruny dochází až na stanovišti, což může dále značně prodražit získání kvalitního stromu na finálním stanovišti.
Vysokokmeny
Vysokokmeny jsou tvary listnatých stromů s kmenem a korunkou. Jsou buď dvakrát přesazované, s výškou kmene nejméně 180 cm, nebo třikrát přesazované (od obvodu kmene 16–18 cm), s výškou kmene nejméně 200 cm. Dodávají se prostokořenné, se zemním balem či v kontejnerech (od velikosti 14–16). Nákupem a výsadbou vysokokmenů dosáhneme okamžitého estetického efektu výsadeb. Stromy nejsou zpravidla ničeny vandalismem. Všímáme si především kvality kořenového systému, kmene a koruny.
Kořeny dostatečně husté s dostatkem živých asimilačních kořínků. Jestliže kořenový systém postrádá dostatek jemných kořínků, nebyly stromy dostatečně přesazovány. Architektura kořenové soustavy typická pro daný taxon. Kořeny musí být rovnoměrně rozprostřeny. U prostokořenných stromů musí dle ČSN DIN 18 916 kořenový systém dosahovat 10–15násobku průměru kmene, měřeno 1 m nad zemí.
Kořenový bal by měl být odpovídající velikosti rostliny, hustě prokořeněný, od obvodu kmene 20 cm stažený drátěným pletivem. ČSN DIN 18 916 udává, že průměr balu musí být alespoň osminásobkem průměru kmene měřeného ve výšce 1 m nad zemí. V kořenovém krčku stromu by se neměl bal volně pohybovat. K obalení balu je třeba používat materiály, které nejpozději do 24 měsíců v půdě úplně zetlí, aby nedocházelo k omezování růstu kořenů skrze tyto prvky či k zarůstání prvků do živých pletiv kořene. Používá se nejčastěji juta stažená u velkých balů drátěným černým a žíhaným pletivem, ne silnějším než 2,1 mm, s oky max. 70 mm velkými. Používáme-li tzv. králičí pletivo, průměr drátu nesmí být větší než 1,2 mm.
Kontejnerované stromy musí být pěstovány v kontejnerech alespoň 1 rok, než budou vysazeny na trvalé stanoviště. Zcela zásadní záležitostí je jejich rovnoměrné a husté prokořenění jemnými asimilačními kořínky.
Kmen musí být dostatečně tlustý, rovný, bez jakéhokoli poškození pletiv dřeva a kůry a se zahojenými ranami po odstraněném obrostu. Na kmeni nesmí být patrná známka špatné afinity a srůstu podnože s roubem. Kultivary nelišící se habitem a růstem od původního druhu, na nějž jsou štěpovány, se štěpují v kořenovém krčku. Kultivary tvarové se štěpují v koruně, v minimální výšce 200 cm. Poměr výšky kmene ke koruně stromu nesmí být větší než 1,5:1 (ideální poměr je 1:1 a nižší). Je-li poměr vyšší, strom není možno považovat za kvalitní výsadbový materiál. Koruna musí být mechanicky nepoškozená, pravidelně větvená, habitem a texturou odpovídající příslušnému taxonu, odpovídající průměru kmene, s průběžným kmenem probíhajícím až k vrcholu koruny (výjimkou jsou tvarové kultivary). Za vadu koruny se považují koruny s kodominantními výhony, koruny asymetrické (jednostranně založené), koruny štětkovitě se větvící (tj. z jednoho místa), koruny s velkým množstvím tlakových větvení atp. U kulovitých a převislých kultivarů by měly být v koruně založeny alespoň tři kosterní výhony.
Jehličnaté dřeviny
Stromy i keře musí být od země plně rozvětvené. Rozestupy přeslenů a délka posledního letorostu musí být v přiměřeném poměru k rostlině. Vzpřímené druhy a kultivary musí mít průběžný kmen až do vrcholu koruny (výjimkou je tis). Obtížně se přesazují, vždy jen s balem či v kontejnerech (výjimkou jsou semenáčky z lesních školek).
Z nekvalitního výsadbového materiálu nelze nikdy vypěstovat dlouhověké a plně funkční dřeviny, pro své okolí provozně bezpečné. Vynaložené finanční prostředky na jejich nákup se pak stanou prostředky vynaloženými nanejvýš nehospodárně.
Příprava stanoviště před výsadbou dřevin: na co nezapomenout
Příprava stanoviště pro výsadby dřevin
Stanoviště by před výsadbou dřevin mělo být řádně připraveno tak, aby umožnilo rychlé ujmutí a aklimatizaci jedince na stanovišti. Cílem přípravy stanoviště pro výsadbu dřevin je odstranění či alespoň zmírnění těch stanovištních faktorů, jež mohou být pro budoucí výsadbu nepříznivé či dokonce výrazně stresující. Mezi faktory, kterým při přípravě stanoviště musíme věnovat pozornost, patří zejména: – dostatečně velký prostor pro růst nadzemní části dřeviny, – dostatečně velký prostor pro růst kořenů, – příznivé biologické, fyzikální a chemické vlastnosti půdy, – vodní a vzdušný režim v půdě, – mechanické poškození dřevin (okus zvěří, doprava, vandalismus apod.).
Největší pozornost při úpravě stanovištních podmínek je třeba věnovat kořenům a prostoru, v němž se budou vyvíjet.
Příprava stanoviště pro výsadbu dřevin, resp. zajištění vhodných stanovištních podmínek pro ně, zejména v silně zátěžových a stresových oblastech, je záležitostí vysoce nákladnou. Bez ní však nejsme schopni dostatečně zajistit a zaručit, že zde dřeviny budou plnit dlouhodobě veškeré funkce, které od nich požadujeme, a to v jakémkoli vývojovém stadiu. Pokud budeme záměrně tuto záležitost ignorovat či ji přehlížet, zbude nám již jen jediná jiná a zdánlivě „levná“ varianta: v relativně krátkých periodách opakovaně obměňovat předčasně odumřelé dřeviny, které se nedožily plné funkčnosti.
Dostatečný prostor pro nadzemní část
Každá dřevina potřebuje dostatečný prostor pro rozvoj své nadzemní části. Tento požadavek je naprosto zásadní zejména pro stromy, které jsou na rozdíl od keřů mnohem mohutnější, a vyžadují tudíž i více prostoru pro svůj vývoj. V lesních porostech dřeviny bojují o své místo na slunci a vzhledem k této konkurenci dochází při vývoji jejich korun k deformacím růstu nadzemní části, jako např. k asymetrii koruny, přeštíhlení apod. V městských podmínkách je korunový prostor stromů mnohdy omezen stejně jako v lese. Zde je tomu však především vlivem husté zástavby. Stromy se tak často dostávají ke střetům nikoli s jinými stromy, ale s budovami, produktovody atp., které mohou v nemalé míře i samy poškozovat.
V městském prostředí dostatečný prostor pro rozvoj korun hledáme obtížně. Zde platí pravidlo: Nezbytná nutnost volby správného taxonu na správné místo. Citlivou volbou místa výsadby a výběrem vhodného taxonu jsme ve velké většině případů schopni tento problém vyřešit. Je-li však místo výsadby zvoleno neuváženě, např. v těsné blízkosti budov, aniž by byl respektován přirozený tvar a velikost vysazovaného jedince, zamezení konfliktu v budoucnosti bez bolestných kompromisů či dokonce ztrát již není možné. Proto je třeba volbě taxonu a místa výsadby věnovat dostatečnou pozornost. Místo výsadby je třeba vždy pečlivě uvážit. Vhodnou volbou místa lze již na samém počátku snadno a zdarma zabránit mnoha komplikacím, které buď nebudeme v budoucnu schopni rozumně vyřešit, anebo pouze za vysokých finančních či jiných obětí. Při volbě místa výsadby stromů ve městech může poměrně dobře posloužit Tab. 7.
Kořenový prostor stromů ve městě: proč je zásadní a jak ho zajistit
Dostatečný prostor pro růst kořenů
V krajině (nejčastěji v lesním společenstvu) je zpravidla dostatek prostoru pro růst kořenů dřevin (nebereme-li v úvahu konkurenci kořenů ostatních rostlin a jiné biotické vlivy). Ve městech a obcích může být prostor pro růst kořenů dřevin značně omezený. U výsadeb keřů není požadavek na kořenový prostor tak silný jako u stromů.
Velikost kořenového systému stromů se zvětšuje úměrně s velikostí koruny a jeho rozloha činí přibližně 1,5 násobek průmětu koruny. Omezení kořenového prostoru ve městech a s ním spojená nemožnost dostatečného rozvoje kořenového systému má za následek snižování jeho zdravotního stavu a vitality v důsledku nedostatečného příjmu vody a živin z půdy a v mezním případě i úhyn jedince. Současně s ním se snižuje i provozní bezpečnost stromu, charakterizovaná zejména jeho sníženou odolností proti vývratu. Kořeny stromu, nemající prostor pro svůj zdárný růst, pak mimo jiné nadzdvihují obrubníky a dlažby v bezprostřední blízkosti kmene, vrůstají do základů domů, produktovodů apod., které současně deformují, čímž mnohdy způsobují nemalé škody.
Destrukce chodníku v důsledku nedostatečného prostoru pro vývoj kořenů.
Omezení kořenového prostoru pro stromy ve městech mají na svědomí především neprokořenitelné materiály, jako např. nosné vrstvy komunikací, chodníků či jiných zpevněných ploch. Pro jemné kořeny jsou neprokořenitelné již vrstvy štěrku o mocnosti větší než 20 cm či vrstvy písku hrubé a střední frakce (nebo též vrstvy zhutnělé hlíny a jílu) o mocnosti větší než 30 cm (těchto hodnot lze využít při instalaci drenáží). Přitom je všeobecně známo, že reálná hloubka prokořenění není větší než 0,5–0,8 m. Tomuto nepříznivému stavu je možno čelit několika způsoby:
– zajištěním dostatečně velké plochy volné půdy v kořenovém prostoru, – návazností povrchů propustných pro vzduch a vodu na výsadbovou jámu, – dodáním substrátu odolného zhutnění, – instalací prvků, které zvětšují kořenový prostor, – nakypřením půdy v okolí výsadbové jámy.
Čím větší kořenový prostor pro dřevinu zajistíme, tím lépe, a naopak. ČSN DIN 18 916 vyžaduje pro mladé výsadby stromů kořenový prostor propustný pro vodu a vzduch o ploše alespoň 6 m². Prostor pro prokořenění by měl dle této normy mít povrch alespoň 16 m² a hloubku nejméně 0,8 m.
Před výsadbou se musíme snažit volnou plochu pro kořenový prostor zvětšit na maximálně možnou velikost. Vytvořením povrchů propustných pro vodu a vzduch, které navazují na výsadbové jámy, lze dosáhnout lepšího vodního a vzdušného režimu v kořenovém prostoru.
Půdní substrát určený k výsadbě ve městech by měl obsahovat různorodé zrnitostní složení, jež je odolné vůči zhutnění. Měl by mít vysoký podíl vzduch vedoucích pórů, vysokou schopnost vést vodu a být přiměřeně zásoben minerálními látkami. Nadměrně živný substrát ve výsadbové jámě však omezuje růst kořenů mimo ni a přispívá tak ke vzniku tzv. květináčového efektu (způsobuje růst kořenů pouze ve výsadbové jámě a nikoli mimo ni, což má za následek deformaci kořenového systému, který se stáčí podél stěn výsadbové jámy zpět do prostoru a tvoří rotující kořeny schopné „uškrtit“ samy sebe – snížená provozní bezpečnost stromů, jakož i omezená možnost čerpání vody a minerálních látek z okolní půdy jsou dalšími negativními faktory tohoto efektu). Substrát by měl být i cenově dostupný (použijme cenově dostupné materiály jako písek, spraš, lávu, vermikudit, keramzit, polystyren, polyuretan atp.). Složení substrátu by mělo být podobné okolní půdě mimo výsadbovou jámu. Pokud je to možné, alespoň 50 % z výkopu výsadbové jámy použijeme zpět při výsadbě, abychom zamezili vzniku květináčového efektu. Organický materiál (kompost, rašelina, borka atp.) by se neměl objevit v hloubce větší než 30 cm, jelikož jeho rozkladem je spotřebováván kyslík a produktem případného anaerobního rozkladu by pak byl metan, jenž je pro kořeny dřevin toxický. Kromě toho vysoký obsah organických látek, a to i ve svrchní vrstvě, nemusí být vždy příznivý. Může totiž způsobit nejen mělčí kořenění, ale i nadměrný růst nadzemní části dřevin. Silná vrstva organického materiálu zvyšuje obsah dusíku v půdě až třikrát, zadržuje silně vodu a může v místě spojení s minerálním substrátem působit jako hranice prokořenění.
Cílem výsadby nesmí být pouze zajištění dostatečně velké výsadbové jámy a růst kořenů v ní, ale i plynulé a bezproblémové prokořenění prostoru vně výsadbové jámy. Toho lze dosáhnout jen tehdy, je-li substrát ve výsadbové jámě dostatečně přizpůsobený okolní půdě a okolní půda dostatečně vhodná pro rozvoj kořenů. Není-li tomu tak, je možné na extrémních stanovištích ve městech přistoupit k instalaci větracích a prokořeňovacích prvků (což je poměrně drahá záležitost).
Nakypření půdy v okolí výsadbové jámy pomáhá rozvoji kořenů vysazených dřevin. Jedná se ale o opatření časově omezené, které je nutné v pravidelných intervalech opakovat (asi jednou za 2–3 roky). Kypření půdy provádíme ručně či pomocí zařízení, jako jsou např. Terralift, Bioturbator, Turbojet atd.
Biologické, fyzikální a chemické vlastnosti půdy pro zdravé dřeviny
Příznivé biologické, fyzikální a chemické vlastnosti půdy
Při výsadbě je velmi důležité zajistit co nejlepší biologické, fyzikální a chemické vlastnosti půdy, které jsou zejména v městském prostředí značně nepříznivé. Jedná se často o půdy s téměř nulovým společenstvem půdních organismů, tedy o systém, který není schopen autoregulace, půdy s nevyváženým poměrem vody a vzduchu, půdy zhutnělé, alkalické, zasolené a kontaminované těžkými kovy. Náprava některých negativních vlastností městských půd může mít pro růst dřevin zcela zásadní význam.
Zlepšení biologických vlastností půdy (tj. zejména oživení půdní fauny) lze dosáhnout např. použitím neznečištěné, živné a dobře provzdušněné horní vrstvy půdy, použitím mulče či rostlinného pokryvu apod. Z hlediska ekologie živočichů je optimální použít listovku překrytou borkou, čímž se vytvoří pro městské podmínky biotop s vysokou autoregulační schopností. Použitím biologicky aktivní horní vrstvy půdy vhodné zrnitosti lze vytvořit optimální poměr vody a vzduchu v půdě a zvýšit odolnost půdy vůči zhutnění.
Chemické vlastnosti půdy jsou pro vysazovanou dřevinu příznivé tehdy, pohybuje-li se hodnota pH ve slabě kyselé oblasti, kdy růst a vývoj mykorhizních hub je optimální, stejně jako příjem biogenních prvků rostlinami (zejména P₂O₅, Fe, Mn aj.). Dále je důležité, aby schopnost půdy zadržet a vydávat minerální látky v optimálním množství a vzájemném poměru byla co nejvyšší.
Významným stresovým faktorem je působení posypových solí. Způsobů, jak zlepšit stav půdy i dřevin v místech s intenzivním posypem, je několik. Nepočítáme-li použití taxonů, které jsou více či méně odolné přímým či nepřímým účinkům posypových solí, můžeme:
– dodržovat směrnice při vlastní aplikaci posypové soli (správné dávky a aplikace těchto dávek), – používat jiné posypové látky než NaCl (např. chlorid vápenatý, chlorid hořečnatý, močovinu atd.), – zabránit průniku látek ke dřevinám, např. vyvýšenými kořenovými mísami nad okolní terén, dočasnými zábranami (fólie, balíky slámy ve Vídni před několika lety atd.), odvodněním komunikací a chodníků, odstraňováním prosoleného sněhu ze stromových mís atp., – snížit obsah solí v půdě jarním proléváním půdy ve stromových mísách (100 l vody na m² ve 2–3 dávkách), zálivkou během vegetace či výměnou horní vrstvy půdy (asi 10 cm), – zajistit dostatečné provětrávání půdy (větracími a provzdušňovacími prvky), dostatek vody, minerálních látek v půdě a zlepšení pH.
Zálivka stromů po výsadbě a řešení nedostatku vody v půdě
Vodní a vzdušný režim v půdě
Nedostatek vody
Nedostatek vody patří k nejdůležitějším faktorům, které se podílejí na špatném stavu dřevin ve městech, zejména v prvních týdnech a měsících po výsadbě. Nedostatek vody lze řešit zálivkou. Při zálivce nesmíme zapomínat, že bychom měli dávky vody omezovat pouze na nezbytně nutné minimum, protože jinak se snižuje či dokonce ustává účinnost obranných mechanismů dřevin vůči suchu.
Zálivku lze provádět ručně či automatizovaně, event. s pomocí speciálních zavlažovacích zařízení. Je-li dostatečně velká výsadbová jáma a jsou-li zajištěny dobré vlastnosti půdy, není třeba do půdy instalovat speciální zavlažovací zařízení, stačí pouze vhodně tvarovat vyvýšené okraje kořenové mísy, které zachytí zálivkovou vodu dodanou na povrch kořenové mísy.
Instalace horizontálních i vertikálních (popř. kombinovaných) zavlažovacích zařízení má své opodstatnění v extrémních podmínkách městských center či v místech, kde nejsou dostatečně velké kořenové mísy a kde se předpokládá pravidelná zálivka jako součást povýsadbové péče. Nejčastěji používaným typem zavlažovacího zařízení jsou tzv. kořenové (závlahové) sondy, které jsou při výsadbě instalovány přímo do výsadbových jam. Používají se nejčastěji perforované umělohmotné trubice Flexibil o průměru 5–8 cm s uzávěrem (tzv. husí krk). Tato trubice zajišťuje přístup vzduchu do bezprostředního okolí nově se vytvářejících kořenů a umožňuje efektivní závlahu a možnost dodávky hnojiv ke kořenům v období jejich dynamického vývoje po výsadbě. Její instalace a používání při zálivce má však svá rizika. Díky pravidelné zálivce je bezprostřední okolí této sondy hustě a jemně prokořeněno (dostatek vody i vzduchu). Je-li pravidelná zálivka přerušena, jsou tyto kořeny snadno poškozovány suchem. Toto nebezpečí lze snížit uzavřením otvoru na povrchu neprodyšným uzávěrem, čímž se ale naopak může výrazně snížit větrání, není-li zajištěno jinak. Je též možno použít i malé průměry těchto trubic. (Tato skutečnost je mimochodem jednou z příčin, proč někteří odborníci navrhují, aby větrací prvky nebyly využívány k zálivce). Trubky se zavádějí do hloubky cca 2/3 výšky balu od povrchu kořenové mísy ve tvaru oválu. V případě, že bal stromu je mimořádně velký, spojují se tyto trubice do kruhu se dvěma či více vývody na povrch. Vývod sondy je vhodné připevnit ve vzpřímené poloze (např. ke kotvení – připevnění ke kmeni stromu není příliš vhodné) a je nutno uzavřít jej uzávěrem. Ten zabraňuje nadměrnému vysychání a snižuje nebezpečí ucpání sondy kamínky a odpadky, vhazovanými sem s oblibou chodci. V případě zavedení sondy je bezpodmínečně nutné zajistit pravidelnou zálivku, realizovanou do těchto sond. Funkčnost sondy je jen omezená, cca na dobu 1–3 let. Poté se zpravidla ucpe zeminou, mulčem, listy z rostlinného pokryvu, odpadky od náhodných chodců atp. Její nadzemní část je pak vhodné odstranit, popřípadě ji zasypat dostatečně pro vzduch propustným substrátem a zamezit tak vysoušení kořenů v její blízkosti, na straně druhé zachovat alespoň částečně i její větrací účinek.
Zhutnění půdy a jak mu předejít mulčováním a rostlinným pokryvem
Nedostatek vzduchu (zhutnění půdy)
Zhutnění půdy nepříznivě ovlivňuje vodní a vzdušný režim v půdě a následně i veškeré životní pochody v ní (zejména rychlost a kvalitu mineralizace organických látek a mykorhizu). Zhutnění půdy lze předejít několika způsoby: – instalací mechanických zábran, – mulčováním, – rostlinným pokryvem půdy.
Mechanické zábrany zabraňují zhutnění půdy zejména před opakovaným sešlapáváním chodci a parkujícími automobily. Lze tak využít různých zábradlí, sloupků, ochranných oblouků, vyvýšených okrajů stromové mísy, samonosné kovové mříže, betonového panelu s otvory atd.
Ke zhutnění horní vrstvy půdy může docházet i přirozenou cestou v důsledku deště či rychlé mineralizace organických látek. Tomu může mimo jiné zabránit vhodný mulč. Má i další příznivé účinky, například snižuje výpar z povrchu půdy, zmírňuje extrémní výkyvy teplot a vlhkosti v horních vrstvách půdy, zvyšuje biologickou aktivitu půdy, představuje zdroj živin, které se mineralizací mulče postupně uvolňují, vytváří příznivé podmínky pro rozvoj jemných kořínků, brání nežádoucímu uchycení spontánní vegetace (plevelů), mírní chemické nebo mechanické škody. Má však i své nežádoucí účinky, například podporuje mělké prokořenění stromů, zachycuje část dešťových srážek, které mohou být pro dřeviny v prvních 2–3 letech po výsadbě velmi důležité, zejména v sušších oblastech. Mulč má též široký poměr C:N, a proto je při jeho rozkladu dusík odčerpáván mikroorganizmy z půdy, což na chudších stanovištích může vést až k růstovým depresím. Lze jim předejít vhodnou aplikací pomalu se rozkládajících dusíkatých hnojiv (formou zásobního hnojení – tato hnojiva však urychlí rozklad mulče). V praxi se k mulčování používá nejčastěji drcená borka, méně již dřevěná štěpka. Vzhledem k tomu, že se tyto materiály rozkládají, je nutno je časem doplňovat. K mulčování lze využít i minerální substráty (jako např. Keramzit, štěrk, lávu apod.), ale ty jsou využívány jen okrajově, protože mají malou ekologickou hodnotu a nejsou schopny zabránit výparu vody z půdy v suchých obdobích. Jejich výhodou je však bezesporu menší náročnost na údržbu a delší životnost.
Ochrana půdy před zhutněním je z dlouhodobého hlediska nejlépe zajištěna rostlinným pokryvem. Příznivé účinky rostlinného pokryvu jsou shodné s mulčem, přistupuje k nim ještě výrazný estetický efekt a zachycování opadaných listů ze stromů či keřů, které umožňuje alespoň částečný přirozený koloběh látek na nepůvodním stanovišti. Rostlinný pokryv má své nevýhody, např. zvyšuje vzájemnou konkurenci dřevin o živiny a vodu, což je významné u mladých výsadeb (lze řešit zálivkou a hnojením).
Použití rostlin pro zelené hnojení, jako např. jetele, vojtěšky, komonice apod., není z dlouhodobého hlediska přijatelným řešením. Po několika letech na stanovišti dochází k rozvoji spontánní vegetace, která je nevzhledná a obyvatelstvo ji velmi těžko akceptuje.
Použití trávníku jako rostlinného pokryvu není též příliš vhodné, protože právě hustý travní drn je tím největším konkurentem dřevin o vodu a živiny, zejména v obdobích sucha či vůbec v sušších oblastech, a přispívá tak mnohdy k poměrně značné stresové zátěži rostlin.
Použití letniček a dvouletek, tedy rostlin, které je nutno velmi často obměňovat, což je spojeno s opakovaným poškozováním kořenů stromů, není také zrovna nejvhodnější. Tato skupina rostlin sama velmi špatně snáší konkurenci jiných rostlin. Výsadba a péče o tyto rostliny jsou velmi provozně a ekonomicky náročné.
Použití trvalek a pokryvných keřů se zdá být v současné době nejlepším řešením, ovšem pouze za předpokladu, že budou dodržena některá kritéria. Rostliny musí být dostatečně mrazuvzdorné a odolné vůči chorobám a škůdcům, musí mít dobrou regenerační schopnost (minimálně schopnost obnovovat se samovýsevy), být přizpůsobené stanovišti, nejlépe s obdobnými nároky jako použité stromy, měly by snášet pokud možno co nejvíce negativních vlivů městského prostředí. Co se týká keřů, některé jsou pro kořeny stromů příliš velkou konkurencí a lze je použít pouze tehdy, je-li zajištěna dostatečná zálivka, popř. přihnojování. Mezi tyto dřeviny náleží např. Cotoneaster × suecicus ‚Skogholm‘ či Symphoricarpos × chenaultii ‚Hancock‘.
Ochrana kmenů a kořenů před mechanickým poškozením
Mechanické poškození kořenů a kmene
Mechanické poškození kořenové či nadzemní části dřevin (zejména bází kmenů stromů) není v žádném případě nijak zanedbatelné, zejména ve městech a obcích. Ochrana dřevin ve městech před jejich poškozováním vandaly, automobilismem, stavební činností apod. není jednoduchá, a přestože se dnes ve většině případů řeší pouze instalací mechanických zábran, není zdaleka jedinou cestou, kterou máme k dispozici. Jedna z dalších cest je tvorba legislativních opatření na ochranu dřevin. Takovým počinem v posledních letech je bezesporu i nová česká norma na ochranu stromů, porostů a ploch pro vegetaci při stavebních činnostech (ČSN DIN 18 920). Dalším úkonem může být i pozornost věnovaná projektování inženýrských sítí v bezprostředním okolí mladých výsadeb, které maximálně respektuje biologické potřeby stromů.
Mechanickému poškození lze přímo v praxi zabránit instalací zábran proti zhutnění půdy, dále instalací kotvících kůlů u čerstvě vysázených stromů, ochranných košů na kmeny mladších stromů a košů na ochranu kořenového systému.
Velmi často dochází k mechanickému poranění dřevin zejména pro jejich atraktivitu pro zvěř. Nejčastějšími případy poranění dřevin jsou okus větví, pupenů a kůry dřevin v zimním období zajíci, králíky, srnčí a jelení
