Založení vinice: příprava půdy, výsadba a péče o mladou výsadbu
Chcete správně založit vinici? Poradíme vám s úpravou pozemku, rigolací, zásobním hnojením, výběrem sazenic révy i budováním opěrného zařízení.
Proč je správné založení vinice klíčové pro budoucí sklizně
Založení vinice
Po pečlivé volbě a zhodnocení pozemku a po pečlivém výběru odrůdy pro daný pozemek započneme s plánovitou přípravou půdy.
Úprava pozemku před výsadbou: vyrovnání terénu, odvodnění a terasování svahů
Aby mohlo být provedeno hluboké prokypření půdy, nazývané rigolace, je nutno napřed urovnat pozemek tak, aby na něm nebyly prohlubně a vyvýšeniny, případně zmodelovat jeho povrch tak, aby byla co nejvíce omezena erozívní činnost dešťové vody. Pozemky neplodné, ležící ladem a zarostlé keřovitými porosty se nejprve zbaví porostu dřevitých rostlin a vykopou se pařezy i kořeny, které se pečlivě vysbírají a odstraní. Pokud jsou na pozemku větší kameny či kamenné hráze po bývalých vinicích, odstraníme je. Povrch pozemků rovinných nebo se sklonem do 15 % upravíme pomocí buldozeru tak, aby se terénní vlny přesunuly do proláklin. Nerovný pozemek by se po vysazení vinice obtížně obdělával a mechanizační zařízení by často poškozovalo keře i opěrné zařízení. Kromě toho se v proláklin ách dlouho udržuje mokrá půda a keře mají na takových místech sklon ke žloutence, jejich plodnost je pak kolísavá a brzy uhynou. Všechny povrchové úpravy půdy děláme zásadně před rigolací půdy, protože jde často o větší přesuny půdy, a tak by se mohlo stát, že úpravou zrigolovaného pozemku by byla potom hloubka nakypřeného půdního profilu nestejnoměrná. Na svazích od 15 % do 45 % je nutné dobře zvážit podle situace terénu, délky svahu, náchylnosti půdy na erozi a podle vlhkostních poměrů na daném stanovišti vzhledem k možnosti využívání zatravněných meziřadí v budoucí vinici, zda je vhodné přistoupit k terasování půdy nebo zda postačí vhodné rozmístění vodotečí, které by při přívalových srážkách odvedly povrchové vody do sběrných nádrží. Ke správnému rozhodnutí je nejlepší posudek odborné projekční kanceláře.
Při všech úpravách pozemků musíme vždy pamatovat na odvod srážkové vody, a to jednak nad vinicí, jednak ve vinici samotné. Ke svodu vody mohou dobře posloužit cesty vedené ve směru podél vrstevnic a mírně spádované do svodnice vedené po spádnici, jejíž dno a stěny jsou u mírných svahů zatravněny nebo u prudších svahů vyloženy betonovými koryty, která do sebe zapadají. Vzhledem k nedozírným škodám, které působí vodní eroze jak na půdním fondu splavováním jemnozemě ze svahů, tak na vinicích odkrýváním kořenového systému keřů a vyplavováním živin, je účelná úprava pozemků před výsadbou vinice bezpodmínečně nutná. Aby se taková úprava setkala s úspěchem a byla vhodná i po ekonomické stránce, nemělo by se litovat ani větších finančních nákladů, které úpravy pozemků před výsadbou vinice vyžadují.
Příprava půdy a zelené hnojení: jak obnovit strukturu a živiny před rigolací
Příprava půdy pod vinicí plní několik základních požadavků. Pro mladou sazenici révy musí být půda kyprá a provzdušená, aby se mohl kořenový systém rozvinout hned zpočátku do větší hloubky. To zaručí, že vinice nebude tak snadno trpět suchem. Současně umožňuje hluboká orba prosytit živinami i spodnější vrstvy půdy, kde bývá živin nedostatek. Hlavně jde o zásobení spodních vrstev takovými živinami, které jsou v půdě těžko pohyblivé, což zaručí harmonickou výživu révy na delší období. Kdybychom neprohnojili spodní vrstvy fosforem, draslíkem a hořčíkem, které se v půdním profilu hůře pohybují, pak by se do spodní vrstvy půdy dostával jen dusík, který je v půdě lehko pohyblivý, réva by jej přijímala jednostranně jako nevyrovnanou výživu a to může vést k mnoha poruchám v růstu a plodnosti.
Způsob přípravy půdy a hnojení závisí na tom, jak byla půda využívána v období před plánovanou výsadbou vinice. Má-li být vinice vysazována na pozemku, kde delší období vinice nebyla a půda se využívala polními plodinami, pak bývá zásoba živin soustředěna hlavně ve vrchním horizontu půdy do hloubky 0,3 m, a proto je důležité doplnit živinami spodní půdní horizont od 0,3 m do 0,6 m. Na takových pozemcích, kde se pod polní plodiny oralo stále do stejné hloubky, a to zvláště tam, kde se k tomu užívají těžké traktory, bývá v určité hloubce vytvořeno zhutnělé podbrázdí, jmenovitě na hlinitých půdách. V takové situaci se doporučuje alespoň 2 – 3 roky před založením vinice pěstovat na pozemku rostliny na zelené hnojení, aby se půda za současného rozmetání části dávky kompostu nebo chlévského hnoje obohacovala humusem a zlepšovala se její struktura prokořeňováním půdy rostlinami zeleného hnojení. V prvním roce pozorujeme do konce května růst plevelů, abychom zjistili rovnoměrnost porostu a poznamenáme si do plánku místa, kde je růst slabý. Na nich pomocí rýče zjistíme strukturnost půdy. Obvykle tam půda bývá nejvíce zhutnělá. Těmto místům musíme věnovat při přípravě větší pozornost. Plevele pak rozdrtíme a půdu zoráme na hloubku cca 0,3 m nejlépe pluhem s podrývákem. Po srovnání povrchu ihned zasejeme směsku: 20 kg inkarnátu, 20 kg vikve (Vicia villosa), 30 kg pelušky, 8 kg jíku italského, 6 kg svazenky, 6 kg ředkve olejné. Směska rozvíjí kořeny v různé hloubce a hlavně zlepšuje půdní strukturu. Necháme ji růst přes zimu. Zjara se směska poseče a pak se drtí po zaschnutí zelené masy diskovými branami tak, aby se promíchala s půdou. Je-li to nutné, tedy dvěma směry. Pak následuje znovu hluboká orba do 0,4 m a po urovnání povrchu výsev hluboko kořenících dlouhodobých rostlin: 5 kg inkarnátu, 5 kg švédského jetele, 4 kg bílého jetele, 15 kg vojtěšky, 6 kg jíku italského a 8 kg hořčice žluté, která se musí včas posekat, aby se nevysemenila. Směs zůstane na místě 2 roky. Údaje o množství semen jsou na plochu jednoho hektaru. Před výsevem trvalé směsi zjistíme rozborem půdy obsah živin a je-li nutné přihnojení minerálními hnojivy, rozhodíme jich část před orbou pod směsku. Touto druhou směsí připravíme půdu pro rigolaci do větší hloubky. Stejným způsobem připravujeme půdu i pro výsadbu vinice na pozemku, kde byla stará výsadba vinice vyklučena. Na takových pozemcích je kromě utužené půdy v místech průjezdu traktorů také tzv. únava půdy. Tento nepříznivý projev vzniká při pěstování monokultury na stejném pozemku po dlouhou řadu let. Čím dříve se vysadí vinice po vinici, tím je projev únavy půdy intenzivnější a růst nově vysazených keřů slabší a pomalejší. Únavu půdy je možno likvidovat nejlépe vydatným hnojením chlévským hnojem a pěstováním jiných plodin po dobu několika let. Nejvhodnější jsou takové rostliny, které prokořeňují půdní profil do hloubky 0,6 m. K tomu se velmi dobře hodí vojtěška, tolice dětelová, na vápenitě půdy vičenec nebo do většiny půd i písčitých nebo těžkých je velmi vhodná komonice bílá, která koření hluboko a vytvoří až 30 t sušiny na hektaru plochy. Aby bylo prokořeňování stejně intenzivní ve všech horizontech, jsou vhodné směsi vytrvalých rostlin s různě hluboko se rozvíjejícím kořenovým systémem. Příklad takové směsi s vojtěškou byl uveden výše. Podle půdních poměrů na stanovišti lze vytvářet další směsi i s jinými vytrvalými rostlinami.
Po dvouletém pěstování vytrvalé směsi, kterou sežínáme tak, aby zůstávalo vysoké strniště, připravíme půdu rigolací pro výsadbu vinice. Nejvhodnější termín rigolace je konec srpna, začátek září. Před rigolací rozmetáme zbytek minerálních hnojiv potřebných pro zvýšení zásoby živin. Na pozemcích, kde se již vinná réva pěstovala, není většinou nutné žádné zásobní hnojení. Živin tam bývá dostatek, některých dokonce přebytek. Většinou nebývají rovnoměrně rozděleny do celého půdního profilu. Při rigolaci dojde k promíchání spodních a vrchních vrstev půdy a rovnoměrnost zastoupení živin se zlepší. Na pozemcích, kde se dříve pěstovaly jen polní plodiny, bývá spodní horizont živinami chudý a jejich doplnění je důležité. Nejhorší bývá stav na pozemcích, které byly dlouhou dobu pusté, zvláště tam, kde kromě křovinného porostu rostly i akáty. Tam bývá dohnojení nutné i většími dávkami minerálních hnojiv.
Zásobní hnojení vinice: jak vypočítat správné dávky fosforu, draslíku a hořčíku
Množství minerálních hnojiv, která dáváme do půdy před založením vinice jako zásobní hnojení proto, aby byla dosažena přibližně optimální zásoba živin pro vinnou révu na delší časové období a pokud možno v celém půdním horizontu, z něhož réva živiny odebírá, se řídí jednak obsahem živin v půdě a jednak mechanickým složením půdy. Nejméně živin dáváme do půd lehkých, písčitých nebo štěrkovitých, z nichž by se vyplavily. Na půdách středně těžkých a těžkých je vyšší obsah jílovitých částic a obvykle i vyšší obsah humusu. Tím stoupají poutací síly půdy a živiny jsou v ní zadržovány. Na jílovitých částečkách přilnou minerální látky a jsou jen zvolna uvolňovány do půdního roztoku. Tam, kde se zakládá vinice na těžších půdách, které nebyly obdělávány a byl na nich jen křovinný porost, tam jsou poutací schopnosti jílovitých částeček zvláště vysoké a tam je nutné intenzivnější vyhnojení před založením vinice.
Dávky živin potřebných k dohnojení půdy můžeme přibližně vypočítat z údajů půdního rozboru a v závislosti na obsahu jílu v půdě. Před rigolací odebereme vzorky půdy odděleně z vrchního horizontu A (0 – 30 cm) a z horizontu B (31 – 60 cm). Na ploše jednoho hektaru uděláme podle různorodosti půdního složení 20 – 40 vrypů buď sondovací tyčí, nebo drenážním rýčem. Všechny vrypy z horizontu A smícháme, půdu dobře promícháme a odebereme 1 průměrný vzorek o hmotnosti asi 1,5 kg. Totéž uděláme s půdou z horizontu B. Oba půdní vzorky náležitě označíme a dodáme do laboratoře k rozboru na zjištění obsahu hlavních živin P, K, Mg, CaCO3, případně bóru, a ke zjištění pH. V případě, že se na pozemku vyskytuje v některých částech velmi odlišné složení půdy, odebereme půdní vzorky odděleně.
Před založením vinice by měla půda obsahovat takové množství živin, aby je mohla réva odebírat z půdy rovnoměrně po dobu trvání vinice s tím, že v průběhu let v určitých etapách přidáváme hnojením živiny do vrchního půdního horizontu, protože to již není možné dodávat je do hloubky. Tam je mohou postupně v omezené míře dopravovat jen směsky na zelené hnojení vysévané do meziřadí vinic. Svými kořeny je odebírají z vrchního horizontu a nárůstem kořenů dopravují do horizontu spodního, který by však měl určitou zásobu živin mít již před založením vinice. Práh živin potřebných pro rovnoměrnou výživu révy nazýváme prahem výnosové jistoty.
Pro fosfor je práh výnosové jistoty na lehkých půdách 80 ppm (tj. 80 mg P na 1 kg půdy), na půdách středně těžkých 100 ppm a na půdách těžkých 120 ppm.
Pro draslík je práh výnosové jistoty na písčitých půdách 60 – 80 ppm, na lehkých půdách 120 ppm, na středně těžkých 300 ppm a na těžkých 350 ppm.
Pro hořčík je práh výnosové jistoty závislý na obsahu draslíku v půdě a musí tvořit jednu třetinu obsahu draslíku, aby se obě živiny přijímaly ve správném poměru.
Pro bór je práh výnosové jistoty na lehké půdě 0,8 ppm, na středně těžké půdě 1,2 ppm a na půdě těžké 1,5 – 2 ppm.
Pro vápník nelze udat průměrnou hodnotu, protože ho bývá ve většině vinohradnických půd České republiky nejen dostatek, ale spíše přebytek. Orientačním číslem by měl být obsah kolem 3 % CaCO3 a pH půdy kolem 6 – 7. Meliorační vápnění před založením vinice přichází v úvahu hlavně na půdách s nízkým pH (4 – 5) nebo na půdách písčitých, i když mají pH optimální. Na nich se lehko uvolňuje draslík i hořčík a k nim by měl být v dostatečném množství i vápník, neboť tyto tři živiny se vzájemně velmi ovlivňují při příjmu révou a může docházet k nerovnoměrnému příjmu některé z nich.
Skutečný obsah živin zjištěný v laboratoři porovnáme s obsahem, který by měl u jednotlivých živin v půdě být. Zjištěný rozdíl násobíme číslem 9, a tím vypočteme, kolik kg příslušného prvku musíme do půdy dodat k dohnojení na práh výnosové jistoty. Číslem 9 násobíme proto, že na jednom hektaru půdy je ve vrstvě do 0,6 m asi 9 milionů kg půdy. Laboratoř uvádí obsah prvků v ppm, to je v miliontinách kilogramu. Když máme obsah prvku zvýšit o 1 ppm ve všech kilogramech půdy, kterých je 9 milionů na jednom hektaru, pak musíme chybějící obsah živiny počítaný jako rozdíl mezi skutečným a mezi požadovaným obsahem násobit 9, a tím zjistíme, kolik kilogramů čisté živiny uvedené v prvku musíme na hektar vinice dodat. Například: Na lehké půdě bylo zjištěno 50 ppm P, ale správně by měla obsahovat 80 ppm. Chybí tedy 30 ppm. Na jeden hektar pozemku musíme přidat 30 x 9 = 270 kg P. Chceme-li si určit kolik to je fosforečného hnojiva, pak musíme napřed údaj v prvku P převést na údaj v oxidu, tedy v P2O5, protože se v obchodních hnojivech udává obsah živin v oxidech a nikoliv v prvcích. K tomu musíme znát přepočítávací faktor (tabulka 1).
Vypočtených 270 kg P násobíme faktorem 2,29 a dostaneme potřebu v oxidu P2O5, tj. 618 kg. Tuto potřebu pak musíme převést na množství obchodního hnojiva podle toho, jak vysoký je procentický obsah P2O5 ve hnojivu, které použijeme pro vyhnojení pozemku fosforečným hnojivem.
Pro zásobní hnojení fosforečnými hnojivy používáme většinou nízkoprocentní fosforečná hnojiva nebo Thomasovu moučku (pokud je ještě k dostání), a to hlavně na kyselých půdách. Jinak je možno používat superfosfát, který působí kysele, a proto musíme půdy s nízkým pH napřed vyvápnit.
Budeme-li hnojit do zásoby superfosfátem s obsahem 18 % P2O5, pak potřebu fosforu zjištěnou v kg oxidu, což bylo v našem případě 618 kg, násobíme 100 a dělíme procentickým obsahem oxidu v použitém superfosfátu:
618 x 100 ————— = 3433 kg superfosfátu na jeden hektar budoucí vinice. 18
Stejným způsobem postupujeme při výpočtu dávek draslíku a hořčíku. Zásobní hnojení draslíkem je vhodné pomocí vysokoprocentní draselné soli nebo hnojivem hořečnato-draselným. Ke zvýšení hořčíku na půdách vápenitých použijeme kysele působící kieserit, kdežto na půdách s kyselou reakcí užíváme mletý dolomitický vápenec.
Používání organické hmoty přímo při rigolaci pluhem je omezeno na dobře proleželý kompost či dobře rozložený hnůj. Není dobře zaorávat nerozloženou organickou hmotu, která ke svému rozkladu potřebuje mnoho kyslíku i dusíku. Tím se prostředí kolem kořenů révy o tyto látky ochuzuje a sazenice krní.
Jak skladovat a připravit sazenice vinné révy před výsadbou
Prvotřídní sazenice vinné révy musí mít dokonale po celém obvodu místa štěpování srostlý roub s podnoží. Při přejímání sazenic kontrolujeme zvláště jejich srůsty na žlábkové straně roubu, tj. proti vyrůstajícímu výhonu z roubu. Kontrola se děje mírným tlakem na roub ze žlábkové strany. Při tom pozorujeme místo štěpování, zda se roub neodchlipuje od podnože. Nedostatečně srostlé sazenice jsou méně výkonné na trvalém stanovišti a při zatížení sklizní brzy uhynou. Délka výhonů sazenice není rozhodující, ale hlavně dobrá vyzrálost bazálních oček výhonů. Kořenový kmen sazenic je asi 35 cm dlouhý a je vytvořen z podnože. Na něm nesmí být žádné mechanické poškození ani požer od ponrav. Na patě kořenového kmene mají být kořeny rovnoměrně rozděleny po obvodu a měly by být nejméně tři. Kořeny révy velmi snadno zasychají. Proto je důležité podle vnějšího vzhledu i podle světle hnědé barvy se přesvědčit o jejich nenarušeném stavu. Současně ověříme jejich stav i prořezáváním kořenů ostrým nožem. Kořeny musí být na průřezu velmi světlé. Zaschlé kořeny jsou na průřezu hnědé, později zčernají. Stejně tak musí být výhony z naštěpované části na průřezu světle zelené a rána musí být vlhká.
Když byl při přejímce sazenic zkontrolován jejich stav a počty, přepravují se na místo uchování před výsadbou v uzavřených skříňových vozech. Sazenice nelze přepravovat volně ložené na korbě nákladních aut. V případě nutnosti musí být na takovém dopravním prostředku velmi pečlivě zakryty plachtami tak, aby pod plachty nevnikal vysušující vír vzduchu nebo mrazivý vítr v zimě. Kořeny révy snadno namrzají.
K uložení sazenic révy v zimním období jsou vhodné prostory s teplotou 1 až 2 °C, v nichž se dají sazenice dezinfikované prostředky na ochranu před šířením plísní, zejména plísně šedé, ukládat volně rozprostřené ve svazcích po 25 – 50 ks, jak byly dodány ze školky. V prostorech, kde jsou sazenice uloženy, je nutno udržovat vysokou vzdušnou vlhkost máčením podlahy vodou. Sazenice se pokládají na rošty, aby spodní vrstva neležela trvale ve vodě. Pokud není možnost vychlazovat prostory na tak nízkou teplotu, je jednodušší uložit je v prostorách s teplotou 5 – 8 °C tak, že se svazky prosypávají praným říčním pískem. Svazky se položí kořeny proti sobě a každá vrstva se zasype vlhkým pískem tak, aby byly zasypány kořeny i část kořenového kmene. Pokládáním vrstev svazků na sebe a prosypáváním pískem se vytvoří brahy vysoké až 2 m. V zimním období se udržuje vysoká vzdušná vlhkost a kontroluje se vlhkost písku. Jestliže písek prosychá, musí být znovu provlhčen proudem vody z hadice.
Menší množství sazenic lze ukládat na zimu do krechtů vykopaných na stinném místě v zahradě. Svazky se kladou do vyhloubených rigolů a nejlepší je prosypávat kořeny vlhkým pískem, který udržuje stejnoměrnou vlhkost a kořeny v něm neplesnivějí. Rigoly se pak zaházejí vykopanou zeminou a sazenice se zcela přikryjí, případně se na ně nakladou otepi slámy. Na dobrém uložení závisí do značné míry i úspěch nové výsadby sazenic. Sazenice nesmějí zůstat přes zimu v teplém prostředí, protože jsou náchylné na vysychání; současně by se v nich prodýchalo velké množství zásobních látek a pak by rostly slabě.
Příprava sazenic k výsadbě spočívá ve zkrácení výhonu na 1 – 2 očka a zastřižení délky kořenů podle způsobu výsadby na kratší délku při výsadbě hydrovrtem nebo průbojníkem (3 – 4 cm) a na větší délku (5 – 8 cm) při výsadbě strojem nebo do jamek. Ponechání delších kořenů na patce podnože ovlivňuje kladně délku přírůstků letorostů. Kořeny ve střední části podnože zkrátíme na 1 cm. Jsou-li slabé, tak je zcela odstraníme. Potom se vrchní části sazenic – roub a část podnože – parafínují parafínem pro štěpařské účely. Do parafínu zahřátého na 60 – 70 °C se namočí a okamžitě vytáhnou. Parafínová vrstva je chrání před vyschnutím po vysazení do vinice. Naparafínované sazenice se musí před výsadbou namočit na 1 – 2 dny do vody, aby se všechna pletiva důkladně promočila. Po máčení jsou připraveny k výsadbě.
Metody výsadby révy: sázecí stroje, hydrovrt, průbojník nebo jamky
Před výsadbou se půda urovná smykováním. Pak následuje vytyčení míst výsadby, které je závislé na tom, jakým způsobem se budou sazenice révy vysazovat. Dnes nejobvyklejším způsobem je výsadba sázecími stroji. Pro ně stačí vytyčení šířky meziřadí na koncích, případně uprostřed parcely. Při výsadbě pomocí vodního proudu (hydrovrty) se užívá vytyčení míst výsadby krátkými kolíky nebo na kusy nařezaným révím. Při výsadbě průbojem se vytyčí šířka meziřadí a pak se vysazuje přímo podle lanka opatřeného značkami pro vzdálenost mezi keři. Jen při výsadbě do jamek se tyčí opěrnými dráty.
Většinou se sazenice vysazují v jarním období ve druhé polovině dubna až v první polovině května. Kromě toho je možno vysazovat i na podzim. Podzimní výsadby mají přednost v tom, že není nutné při výsadbě do jamek zalévat vodou a dále v tom, že se do jara půda kolem sazenic dobře slehne a spojí se s kořeny. Proto mají na podzim vysazené sazenice velmi dobrý jarní start. Na podzim vysazené sazenice je však nutno přikrýt na zimu kopečkem půdy i když byly parafínovány, a tak je chránit před poškozením mrazy.
Sázecí stroje pracují na tom principu, že hloubí v půdě souvislou rýhu, ukládají do ní na předem stanovené vzdálenosti jednotlivé sazenice a zahrnují je šikmo postavenými talíři. Dá se jimi sázet na sucho i s aplikací menšího množství vody. Dříve nejběžnější způsob výsadby pomocí hydrovrtů je vhodný hlavně do písčitohlinitých půd. Nehodí se do půd těžkých, kde vznikají příliš zpevněné stěny vodou vyvrtaných jamek a sazenice zpočátku rostou pomalu. Ani v kamenitých půdách nejsou podmínky pro výsadby hydrovrtem. Tam je nejlepší výsadba do jamek vyhloubených rýčem. Jamky půdorysu 20 x 20 cm a do hloubky 40 cm se vyhloubí v řadě tak, aby nevybočovaly do meziřadí. Na dno jamky se dá dobře rozložený kompost, ale nepřidáváme do nich žádná minerální hnojiva, která by po rozpuštění poškodila mladé kořínky révy. Nanejvýš můžeme do jamky přidat tabletu pomalu rozpustného hnojiva užívaného v okrasném zahradnictví nebo v lesnictví při výsadbě dřevin. V úrodných, humusem bohatých půdách a v oblastech bohatších na jarní dešťové srážky se vysazuje průbojem. Tvary průbojů jsou různé. Mohou to být nerezové nebo pozinkované trubky průměru 4 – 5 cm, které jsou zakončeny celokovovou špičkou z tvrdého materiálu a mají na horním konci příčně navařenou rukojeť pro obě ruce, případně v odpovídající vzdálenosti od spodního konce příčný nášlapník určující zároveň hloubku jamky. Průboje mohou být i ploché (sázecí meče), které se zatnou do půdy, otočí se jimi a pracovník je pak nahne k sobě i od sebe, čímž poněkud zpevní stěny jamky, aby se do ní dala vložit sazenice. Výsadba průbojem má tu výhodu, že se nenaruší vláhový systém půdy slehlé po letní rigolaci a okolí sazenic tak nevysychá jako při hloubení jamek rýčem. Kromě toho jde práce podstatně rychleji a výkony jsou podobné jako při používání hydrovrtů. Není nutné vytyčování pomocí „kráčat", ale sází se podle značkami opatřeného lanka. Při použití průbojů je možno vysazovat bez vody nebo se po vložení sazenice do jamky vyhloubené průbojem nalije asi 1 litr vody. Pak se sazenice v jamce upevní tím, že se průboj vetkne vedle sazenice tak, aby se přikloněním průboje k sazenici přitlačila půda k ní.
Při všech způsobech výsadby je důležité, aby byly kořeny révy v jamce náležitě rozprostřeny a nebyly obráceny směrem vzhůru, což se někdy stává při výsadbě hydrovrtem nebo průbojem. Proto se musí sazenice napřed zasunout hlouběji a pak povytáhnout. Tím se kořeny obrátí dolů. Dále je důležité, aby byla půda kolem sazenic dobře upevněná a nebyly tam vzduchem naplněné otvory, v nichž kořeny nebo kořenové kmeny plesnivějí. Proto se musí dávat důraz na dobré upevnění sazenic v půdě zvláště při výsadbě hydrovrtem nebo průbojem. Důležitá je také hloubka výsadby sazenice. Místo štěpování musí z půdy vyčnívat asi 5 cm. Je-li sazenice vysazena tak hluboko, že se místo štěpování dostane pod povrch půdy, pak vznikají na ušlechtilé části sazenice rosné kořeny, které musí být každoročně odstraňovány, což je velmi pracné. Kdybychom je na sazenicích ponechali, byl by brzy potlačen růst kořenů na podnoži, sazenice by se staly pravokořennými a trpěly by suchem, mrazem i révokazem.
Pokud nebyly sazenice parafínovány, nemůžeme je po vysázení ponechat bez zakrytí. Slunce by velice brzy vysušilo roub a sazenice by uhynula. Proto se musí zakrýt navršenou půdou. Nakrýváme jemnou půdou a kopeček udržujeme kyprý, aby letorosty rostoucí z roubu mohly brzy kopečkem půdy prorůst. Nakrývání sazenic na ochranu před sluncem má značné nevýhody v tom, že se musí kopečky stále kypřit a současně i v tom, že jsou jemná pletiva etiolizovaných letorostů napadána drátovci a housenkami můry osenní. Parafínované sazenice těmito škůdci netrpí, ale trpí daleko více okusem zajíci, kteří uhryznou letorost až u dřevité části a tak někdy sazenice zcela zničí. Proto je vhodné dávat na parafínované sazenice ihned po výsadbě ochranné košíky. To ovšem vyžaduje vytyčení pozemku po výsadbě opěrnými tyčkami, aby se košíky mohly uchytit.
Zvláště v suchých vinohradnických oblastech se ujalo mulčování půdy kolem sazenic pomocí pásu černé mulčovací fólie. Sazenice vysazené průbojem bez kráčat se zakryjí pásem mulčovací fólie položené kladečem fólie, podobně jako se to užívá při školkování štěpů v révové školce. Sazenice pod fólií naznačují místa, kde je nutno fólii proříznout nožem nebo propálit drátem, tak aby se roub dostal nad povrch fólie. Kladení fólie je třeba udělat hned po výsadbě, dokud sazenice neprorůstají parafínovou vrstvou, protože by se letorosty ulámaly. Nejlépe se klade fólie za podmračného dne. Je-li slunečno, je pod fólií tak teplo, že se parafín rozpouští a stéká dříve, než stačíme prořezat díry a vysunout rouby nad fólii. Výhody mulčování fólií spočívají v tom, že se půda rychleji ohřívá a přitom se pod fólií udržuje vlhko. To má příznivý vliv na růst sazenic a hlavně na rozvoj kořenového systému. Tím se vinice dostává dříve do plodnosti a současně se zlepšuje i ujatelnost sazenic. Kolem sazenic nerostou plevele a nemusí se tam půda kypřit. Nevýhodou jsou zvýšené náklady na černou mulčovací fólii a nutnost velmi opatrného obdělávání půdy v meziřadí vinice. Kolem fólie se obvykle ničí plevele herbicidem.
Výsadba révy na zahradě a příprava půdy pro soliterní keře
Při výsadbě vinné révy na zahradě, kde se obvykle jedná o výsadbu jednořadovou podél cesty nebo podél plotu či jižní stěny, zpracováváme půdu též do hloubky, ale jen vykopáním příkopu. Pás půdy široký 100 – 150 cm prokypříme do hloubky 60 cm rigolováním. Nejprve vyhodíme do hloubky 20 cm vrchní ornici na jednu stranu příkopu. Poté vyhodíme dalších 20 cm hloubky příkopu na druhou stranu. Pak na dno 40 cm hlubokého příkopu rozházíme kombinované hnojivo s mikroprvky (kupř. Cererit) v množství 0,3 kg na jeden čtvereční metr dna příkopu v půdě lehké a 0,5 kg v těžké půdě. Dále je vhodné rozházet na dno příkopu 5 – 10 kg rozleželého kompostu na jeden čtvereční metr. Nakonec dno příkopu proryjeme na hloubku 20 cm a při tom dbáme, abychom hnojiva dobře promíchávali s nakypřovanou půdou dna příkopu. Po porytí dna příkopu naházíme zpět napřed vrchní ornici a pak na ni půdu z druhé vrstvy. Tím dosáhneme takového stavu, že napřed kořeny sazenic pronikají do vrchní ornice, která bývá dobře prohnojená a strukturní. Až zesílí kořenový systém, vrůstá do spodní vrstvy, která byla prohnojena kompostem a minerálním hnojivem, jež se zatím rozpustilo.
Podobným způsobem postupujeme i při přípravě půdy pro soliterní keře. Pro ně kopeme jámy 150 x 150 cm a stejně jako při prokypřování půdy v příkopu oddělíme od sebe dvě vrchní vrstvy půdy a dno jámy prohnojíme a nakypříme. Pak do ní vrátíme vrchní a nakonec spodní vrstvu půdy.
Péče o mladou vinici v prvním roce: kypření, podlom, přihnojení a zálivka
Mladá výsadba a konstrukce opěr
Intenzivní péče o mladé výsadby se bohatě vyplácí. Během prvních dvou let musí být dosaženo mohutného rozvoje kořenového systému v hluboce prokypřené půdě. Ten je zárukou před negativním působením suchých období a předpokladem pro trvalé sklizně. Nejen prvotřídní sazenice, svědomitá výsadba, ale i dokonalá péče během vegetačního období jsou hlavními předpoklady úspěchu.
Ošetření výsadby v prvním roce
Po výsadbě je půda ušlapaná, a proto je nutné prokypřit jak meziřadí, tak půdu kolem keřů. Kypření půdy se opakuje velmi často a kolem keřů musí být půda stále v kyprém stavu. To podporuje růst kořenů. Současně se kypřením ničí plevele, které rostou rychleji nežli mladé sazenice a brzy by jejich hustý porost sazenice zcela zahlušil. V plevelném porostu se drží rosa a ta podporuje rozvoj houbových chorob na listech sazenic.
Jakmile vyrostou z naštěpované části sazenic zelené výhony, přikročíme k podlomu. Nejprve ponecháme na každé sazenici 2 letorosty a ostatní zcela odstraníme. Podlom uděláme brzy, dokud jsou letorosty kolem 5 cm dlouhé. Ponecháváme na sazenici hlavně letorosty rašící přímo z hlavy (roubu) mladé sazenice. Nejvhodnější jsou letorosty vyrůstající co nejblíže k seříznutému vrcholovému čípku roubu, neboť pomáhají rychle vytvořit zával nad odříznutým čípkem. Jakmile jsou letorosty dlouhé 10 – 15 cm, tak slabší z nich zaštípneme. V následujících letech bude tvořit přechodně ponechávaný mrazový čípek na patě kmene keře. Delší letorost co nejdříve vyvážeme k opěrnému svislému drátu, aby jeho vzpřímená poloha napomáhala rychlému růstu. Častým vyvazováním letorostu, kypřením půdy a přihnojením sazenic můžeme již v prvním roce růstu sazenic vytvořit dostatečně dlouhý přírůstek, aby mohl být ve druhém roce seříznut na výšku kmene.
Pokud nebyly sazenice parafínovány a jsou přikryty kopečkem půdy, musíme pomocí malé motyčky růvek půdy ze stran nakypřit a pak rukou opatrně odkrýt roub sazenice. Letorosty vyrůstající pod růvkem půdy jsou vybělené. Přebytečné letorosty vylámeme a opět vybělenou část ponechaných letorostů zakryjeme půdou. Nezakrytá, vybělená část by byla prudkými slunečními paprsky zničena. Teprve až v pozdním létě, když letorosty zmohutní, může být růvek zcela odkryt.
K urychlení růstu sazenic se užívá letní přihnojování. I když byla půda při rigolaci hnojena zásobním hnojením a chlévským hnojem, jsou tyto živiny většinou z dosahu malého kořenového systému sazenic. Přihnojíme-li v bezprostředním okolí sazenice lehce rozpustnými hnojivy do povrchové vrstvy půdy, prolínají živiny pomalu ke kořenům a růst se posílí. Hnojiva nikdy nerozhazujeme na listy sazenic, ani zcela blízko ke kořenovému kmeni sazenice. Místně zvýšená koncentrace živin by mohla poškodit pletiva. Rozhodíme je v okruhu kolem sazenic a zapravíme kypřením do půdy. Napřed se snažíme vyprovokovat bujnější růst pomocí dusíkatého hnojiva, většinou ledku vápenatého, který rozhodíme v polovině června. Další přihnojení uděláme za měsíc na to kombinovaným, lehce rozpustným hnojivem. Sazenice nepotřebují mnoho živin, a tak stačí malá hrstka kolem každé sazenice.
V suchých obdobích se růst sazenic zpomaluje a k jeho obnovení je nejvhodnější zálivka slabým živným roztokem kombinovaného hnojiva. Užívá se koncentrace 0,1 – 0,2 %. Živný roztok aplikujeme pomocí tenkých hydrovrtů do hloubky 15 cm v okolí sazenice tak, aby k sazenici přišly asi 2 l vody. Nebo se na menších výsadbách dělají do stejné hloubky vpichy průbojem a do nich se nalévá živný roztok konví nebo hadicí z nádoby vezené na přívěsném vozíku. Na zahradě je vhodný i slabý výluh ze slepičinců nebo silně zředěná močůvka.
Pokud bychom zavlažovali sazenice do misek vytvořených při kypření půdy kolem sazenic, pak je k tomu nutné větší množství vody nebo živného roztoku. Po vsáknutí povrchové zálivky se vytvoří v miskách pevná krusta vyschlé půdy. Tu musíme co nejdříve po vyschnutí povrchu rozrušit kypřením, a tím zamezit výparu zálivkové vody a obnovit přístup vzduchu do půdy kolem sazenice. Aby půda kolem sazenic tak rychle nevysychala, můžeme ji nakrýt organickou hmotou (seno, sláma, slamnatý hnůj). Pod takovou pokrývkou se udržuje vlhkost půdy dlouhou dobu. Ke zlepšení výživy mladých sazenic se přidává do každého postřiku proti chorobám kombinované listové hnojivo, neboť i listem se přijímá malé množství živin.
Letorosty sazenic musíme intenzivně ošetřovat nejen proti peronospoře a oidiu, ale hlavně musíme pečlivě sledovat výskyt hálčivců (kadeřavka a svilušky). Jejich působení zastavuje růst letotostů a jeho obnovení po napadení tímto savým hmyzem není snadné. Výskyt hálčivců bývá nejvyšší tam, kde jsou kolem sazenic ochranné kryty před zvěří. Uvnitř krytů se tak nepohybuje vzduch a bývá tam tepleji. Na mladých sazenicích se většinou draví roztoči nevyskytují a nemohou se dostávat z jednoho keře na druhý, dokud není vinice svou listovou plochou v zápoji. Proto je nutné používat proti hálčivcům chemickou ochranu.
Letorosty pečlivě ošetřované výsadby rostou poměrně rychle, a to hlavně v srpnu a září. Při bujném růstu narůstají v úžlabí každého listu osy druhého řádu – zálistky (fazochy). Má-li být výhon v následujícím roce použit k vytvoření kmene budoucího keře, pak musíme zálistky velmi brzy po jejich objevení vylamovat. Kdybychom je vylamovali až na nich naroste několik listů, zůstávají po vylomení na hlavním výhonu velké jizvy. Zcela nevhodné je ponechat zálistky bez vylamování volnému růstu. Mnohé z nich zdřevnatí a pak bychom je museli odstřihovat zjara nůžkami. Vzniklé rány po zdřevnatělých zálistcích se špatně hojí. Kromě toho se vytvářejí v letorostu do zálistků směřující cévní svazky, které jsou tím mohutnější, čím bujněji zálistek roste. Po odstranění zálistku cévní svazky, které do něj směřovaly, odumírají i v hlavním výhonu, a tím se zeslabuje přechodně na určitou dobu růst letorostů na budoucím kmeni. Kromě toho mohou do otevřených ran po odstřižených zálistcích vnikat dřevokazné houby. Z uvedených důvodů je proto důležité často se opakující vylamování zálistků.
Aby růst letorostů neustával, je důležité vyvazovat neustále letorosty k opěrné tyče. Jen vzpřímené letorosty rostou rychle. K vyvazování je vhodný papírový motouz, který zjara při řezu snadno odstraníme a který se v půdě brzy rozloží. Pokud byly sazenice zakryty růvkem půdy, narůstají ve vlhké půdě z naštěpované části rosné kořeny. Ty je třeba včas odstranit hladkým odříznutím od zdřevnatělé části. Při intenzivním ošetřování sazenic a při dostatečné vláze mohou již v prvním roce dosáhnout výhony délky 100 – 150 cm. Z nich je pak možné v následujícím roce vytvořit kmeny vysoké 70 – 90 cm. Aby dřevo letorostů dostatečně vyzrálo, musí být jejich růst koncem léta (září) zastaven. To se děje osečkováním (odstřižením vrcholové části letorostu). V suchých podmínkách, v chudých půdách a bez přihnojování a závlahy by měly v prvním roce dosáhnout letorosty délky alespoň 30 – 50 cm, aby byly sazenice životaschopné i v příštím roce. Pokud se některé sazenice neujmou, což zjistíme během léta v prvním roce, pak je nejlepší vysadit na prázdná místa ještě v létě sazenice náhradní, téže odrůdy vypěstované v kontejnerech tak, aby byla vinice plně obsazena již do podzimu prvního roku, dokud je péče o výsadbu dostatečně intenzivní. Podsadby ve vzrostlé vinici se daří tím hůře, čím je výsadba starší.
Na podzim se musí mladé sazenice zakrýt půdou tak, aby byla zakryta hlava keře a několik spodních internodií výhonu. Zakrýváme přioráním půdy pluhem k sazenicím a pokryv opravíme motykou. Meziřadí se prokypří dlátovitým kypřičem. Pokud se vysazovaly sazenice do černé mulčovací fólie, pak zakryjeme místo štěpování kopečkem půdy položeným na fólii, který zjara zase odstraníme.
Ošetření vinice ve druhém roce: řez, tvarování kmenů a hnojení
Pokud to počasí dovolí, je nejvhodnější postavit na podzim prvního roku nebo zjara druhého roku opěrné zařízení. Jestliže byly letorosty již v prvním roce dostatečně dlouhé a budeme sazenice řezat na kmeny, pak to je bezpodmínečně nutné. I když se budou sazenice seřezávat jen na 2 očka, musíme počítat s tím, že ve druhém roce porostou bujně a nejsou-li opěry dostatečně dlouhé a pevné, mohou je větry vyvrátit nebo nebudou pro délku letorostů dostačovat.
Když zjara oschne půda, odořeme od sazenic z každé strany jednu brázdu a pak rozhrneme motykou zbylý růvek do brázd a opatrně odkopeme půdu zakrývající hlavičky mladých keřů. Kolem keřů je nejlepší odhrnovat půdu rukou nebo dřevěnou špachtlí, abychom povrchová pletiva nepoškodili.
Řez mladých keřů je velmi jednoduchý. Pokud mají keře jeden výhon krátký (zaštipovaný) a jeden dlouhý a dostatečně tlustý (asi 10 mm u báze výhonu), pak seřízneme krátký výhon na jedno nejníže položené očko a dlouhý výhon na budoucí délku kmene podle zvoleného způsobu vedení. Po celé délce budoucího kmene odřežeme úponky tak, aby řezné rány byly co nejmenší. Slabé keře, u nichž není možné ponechat celé kmeny v potřebné výšce, seřízneme tak, že zaštipovaný výhon zkrátíme na jedno očko a nezaštipovaný na dvě očka. Po řezu hlavy keřů opět zakryjeme slabě trochou půdy, aby je prudké jarní slunce nevysušilo. Seřezané výhony, které budou tvořit kmeny, vyvážeme ke svislým opěrným tyčkám, aby byly zcela rovné. Proto je nutné vyvazovat na několika místech po délce výhonu. Kdybychom vyvazovali příliš pevně, došlo by při rychlém tloustnutí kmene k jeho zaškrcení úvazkem a v tom místě by se pak mohl kmen zlomit nebo by byl přerušen tok mízy a keř by krněl. Nejvhodnější je vyslepit proříznutím nejvrchnějšího kolénka poslední stavec, vyrovnat výhon podle opěry a pak drátkem co nejpevněji přivázat poslední stavec k opěře. Tím zamezíme při volnějším vyvazování motouzem po celé délce výhonu sjíždění a pokřivení výhonů, až budou zatěžkány na vrcholku rostoucími letorosty s hrozny.
Slabé keře, které jsme seřízli krátce, ošetřujeme stejně jako v prvním roce jen s tím rozdílem, že při podlomu ponecháváme na keři hlavně výhony rostoucí ze stařiny, tak aby tvořily přímé pokračování kořenového kmene bez přerušování řeznými ranami na čípcích, které jsme tam zanechali při jarním řezu. Čípky tam byly nutné, protože někdy u mladých keřů není dostatečná zásoba spících oček na stařině.
Bujné keře, které jsme seřízli na kmen a vyvázali k opěře, upravíme podlomem tak, aby mohl kmen vzniknout. Na patě kmene ponecháme jeden letorost, pokud možno rostoucí ze stařiny. Na vrcholu kmene ponecháme tři letorosty. Všechny ostatní letorosty vyrůstající po celé délce budoucího kmene vylomíme v době, kdy jsou velmi krátké (2 cm) a jejich vylomení je velmi snadné. Tehdy nezanechávají na výhonu téměř žádné jizvy. Při pozdním vylamování dřevnatá báze letorostu způsobuje vytrhávání pruhů borky a kmen je tím poškozen. Nepotřebné letorosty po délce budoucího kmene se nesmějí ponechat volnému růstu a odřezávat jako zdřevnatělé výhony až v následujícím roce. Řeznými ranami poškozené kmeny ztrácejí na dlouhou dobu dokonalou vodivost mízy a keře krní. Mnohé pěstitele svádí k ponechání letorostů na kmeni úroda hroznů na nich. Bylo by však chybou, přetížit sklizní mladé keře s málo vyvinutým kořenovým systémem. Tím bychom jejich vývin podtrhli a stavbu výkonných kmenů znemožnili. Letorosty ponechané na vrcholu kmenů je nejlepší volně svázat, a tím upevnit k některému z drátů drátěnky. Při letních bouřích se mohou snadno vylomit a pečlivá stavba mladého keře je ohrožena. Během léta překontrolujeme, zda neraší na kmeni nové letorosty z podoček, která na kmeni zůstala. Současně kontrolujeme úvazky kmenů, aby se do dřeva nezařezávaly, ale také aby udržovaly zcela rovný, svislý kmen bez prohýbání. Ten je velmi důležitý pro pozdější mechanizované obdělávání vinice, pro pevnost drátěnkové opěry i pro správné tvarování tažňů.
V jarním období přihnojíme jednou ledkem a potom jednou kombinovaným hnojivem. Závlaha keřů nebývá nutná. Půdu meziřadí často kypříme a stejně tak půdu kolem keřů udržujeme v kyprém a bezplevelném stavu. V letním období chráníme keře proti chorobám a škůdcům. I na letorostech rostoucích z vrcholu kmenů se musí vylamovat zálistky alespoň do 10. listu, pak je můžeme sežínat. Vrcholky letorostů osečkujeme podle bujnosti růstu v období, kdy dosáhly nad vrchní dvojdrátí drátěnky. Protože můžeme ve 3. roce očekávat již větší sklizeň, musí být i výživa keřů intenzivní. Nejlepší je pohnojit meziřadí mladé výsadby chlévským hnojem a zaorat jej na podzim. V širokých meziřadích není zatím kořenový systém tak rozrostlý, aby dosahoval až do středu meziřadí, a proto se obvykle vyorá brázda po obou stranách řady keřů a do ní se rozhodí rozleželý chlévský hnůj, který se pak zaorá. I ve druhém roce se přikrývají na zimu hlavy keřů půdou na ochranu před zmrznutím a vysycháním.
Opěrné zařízení vinice: drátěnky, betonové sloupky a jejich stavba
Průměrná životnost vinice je 30 let. Opěrné zařízení by mělo vydržet po celý věk vinice, pokud možno bez velkých oprav. Musí být tak pevné a trvanlivé, aby poskytovalo liánovité rostlině, která nevytváří tak mohutné a samonosné kmeny, případně ramena keřů, dokonalou opěru zabraňující deformacím stařiny.
V hustě vysázených vinicích středověku byl klasickou opěrou vinného keře dřevěný kůl. Místně se užívaly také odry, což byly vlastně předchůdci dnešních drátěnek. Byly to svislé kůly, které nesly dvě vodorovně na ně připevněná bidla. Spodní bidlo se užívalo k vyvazování ramen a tažňů révových keřů a k vrchnímu bidlu se uvazovaly letorosty z tažňů rostoucí.
Dnes se staví opěry ze svisle do země zapuštěných sloupků a z vodorovně napnutých drátů přichycených na sloupky. Ke zbudování takových opěr – drátěnek – se užívá nejrůznější materiál. Svislé sloupky musí dobře odolávat korozi rozvíjející se nejvíce v místech těsně pod povrchem a nad povrchem půdy. Zatím se nejčastěji v našich vinicích užívaly sloupky betonové. Mívají profil 80 x 80 mm, jsou armovány čtyřmi dráty a vyrábějí se v ocelové formě na vibračním stole. Pro vinice s úzkými meziřadími (150 – 160 cm) se užívaly sloupky délky 220 cm, které se zahlubují 60 cm do země, takže je výška drátěnky 160 cm. Pro vinice se širšími meziřadími se užívají sloupky 260 – 280 cm dlouhé a výška drátěnky je 190 – 200 cm. Okrajové sloupky na konci řad se kotví protivzpěrou. Mají rozšířené místo s otvorem, do něhož se zastrčí kovový trn a na něj se nasadí betonová protivzpěra umístěná proti tahu napínaných drátů. Pata protivzpěry se podloží plochým kamenem nebo plochou betonovou deskou a její spodní části u okrajového sloupku se zabetonují. Řadové sloupky se utěsní jen zeminou, ale nebetonují se. Vzdálenosti mezi sloupky nesmějí být delší nežli 6 m. Při větších vzdálenostech se dráty snadno prohýbají a stabilita keřů je malá. Výhodou betonových sloupků je značná odolnost proti povětrnostním vlivům a je-li stavba důkladně provedena, pak je i stabilita dobrá. Při stavbě by neměla délka drátěnky překročit 150 m. Pak se musí přerušit drátěnka novým kotvením. Delší úseky drátěnek by mohly vyvrátit prudké poryvy bočních větrů. Nevýhodou betonových sloupků je jejich velká hmotnost, která ztěžuje manipulaci při stavbě. Betonové sloupky mají ostré hrany a nejsou v