Zahrádkaření: proč a jak pěstovat s láskou k přírodě
Zahrádkaření má v Česku hluboké kořeny. Od pěstování ovoce a zeleniny až po okrasné zahrady a ochranu přírody — průvodce světem zahrádkářů od historie po současnost.
Co je zahrádkaření a proč ho milují miliony lidí
Zahrádkařit znamená vlastní činností pěstovat ovoce, zeleninu, vinnou révu, květiny a okrasné dřeviny především pro svou zálibu. V naší republice se zahrádkaření věnuje asi milión lidí. A to počítáme jen ty, kteří skutečně občas pracují na zahradě na zdravém vzduchu; nepočítáme ty, kteří mají své „zahrádky“ za oknem nebo v bytě.
Milión lidí — to je úžasná síla, mají-li podobná přání, stejné myšlenky, společné cíle. Nikdo nespočítá, kolik tisíc tun ovoce a zeleniny se na zahrádkách ročně vypěstuje, kolik miliónů květin krášlí naše zahrady, příbytky i pracoviště, kolik statisíců okrasných stromů a keřů v zahradách i na veřejných prostranstvích zpříjemňuje vzhled prostředí a přispívá k ozdravění ovzduší. Zahrádkářské hnutí má velký význam, bez něho by byla naše republika mnohem chudší.
Zahrádkaření je osobní záliba, dá se říci soukromé potěšení jednotlivce. Protože však tato záliba je vyjádřena především vlastní prací, vytvářející hodnoty, které slouží celé společnosti, stává se zahrádkaření významnou složkou hospodářského i kulturního života národa.
Historie zahrádkaření v Čechách: od ovocných sadů po záhrádkové osady
Trochu historie
Zahrádkářství bylo vždy ovlivňováno politickými a hospodářskými poměry na území našeho státu a vždy se snažilo mít svůj podíl na cestě k pokroku.
V posledních desetiletích minulého století začal se, zejména u venkovských obyvatel, probouzet zájem o pěstování ovocných stromů. Zpočátku to znamenalo pouze sázet stromy, sklízet plody a konzumovat je, ale brzy začaly pokusy o odbornější pěstování ovocných stromů, začalo se propagovat množení sazenic, štěpování a ošetřování. Začaly se rozšiřovat štěpované stromky ušlechtilejších odrůd. Začátky spolkaření s sebou nesly osvětovou vzdělávací činnost. Prvopočátek zahrádkaření jako záliby byl tedy v pěstování ovoce, přičemž zvláště na venkově bylo v zahrádce vždy dost zeleniny a kořeninových rostlin. Kromě toho je známo, že na našem venkově se odedávna pěstovaly okrasné rostliny, zvláště růže stolistá, topolovka aj., že i u nejchudší chalupy zbylo místo na keř růže nebo záhonek květin.
Během první republiky se význam a zaměření zahrádkaření vlivem hospodářských poměrů velmi změnily. Chudí lidé na svých zahrádkách museli převážně pěstovat ovoce a zeleninu pro sebe i prodej, takže zde nešlo vlastně o zálibu, ale o výpomocnou výdělečnou činnost. Bohatí si zakládali přepychové zahrady u svých vil a domů, o něž jim většinou pečovali jiní lidé za úplatu. I tady ztratilo zahrádkaření smysl, protože zmizela vlastní činnost. Zahrádkaření, tj. pěstování zahradních rostlin ze záliby, bylo za první republiky charakteristické zejména pro střední vrstvy, i když přesné rozmezí není možné určit.
Většina lidí ze středních vrstev neměla svůj domek a u něho zahradu. Proto tito lidé toužili mít kousek půdy pro pěstování zahradních rostlin někde jinde a tam trávit neděle. Tak začaly vznikat zahrádkové osady. Zájemci se sdružili v organizaci, ta najala pozemek a kus většinou dosud ladem ležící půdy v městech byl zkultivován a ozeleněn. Tato koncentrace zahrádek měla vliv na společenský a odborný život zahrádkářů, vznikala první společná zařízení a rychle se zvyšovala odborná úroveň. Vytváření těchto osadních organizací podstatně upevnilo a rozšířilo zahrádkářskou organizační jednotu.
Když přišla druhá světová válka, zahrádkářské hnutí zesílilo, protože se stalo nutností pěstovat vlastní ovoce a zeleninu, které se na trhu téměř nedostaly. Rovněž po válce jsme dlouho neměli dostatek ovoce a zeleniny na trhu. Prvních deset let po válce se na trhu prodávalo asi 90 % ovoce dodaného drobnými pěstiteli — zahrádkáři. Postupně, s růstem socialistické velkovýroby i v zelinářství a ovocnářství toto množství klesalo a dále klesá. Zahrádkáři velkou měrou přispívali k naplnění našeho trhu ovocem a navíc jako samozásobitelé neodčerpávali toto zboží z trhu. Zanedbatelné nebyly a nejsou ani dodávky ovoce mateřským školkám, školám, domovům důchodců apod., a to většinou zdarma. Zahrádkářské organizace uzavíraly na tyto dodávky závazky.
Zahrádkaření dnes: od užitkových zahrad k ochraně životního prostředí
Přicházíme do současnosti
Ke konci šedesátých let si zahrádkáři začali uvědomovat, že život v naší republice se mění a že jejich pomoc národnímu hospodářství dodávkami ovoce není už tak jednoznačně přijímána. Obchodní organizace začaly vykupovat jen kvalitní ovoce. Později si začaly vybírat i odrůdy, z jádrovin hlavně zimní, požadovaly velké plody ve větších a vyrovnaných partiích. Z letního ovoce raději vykupovaly jahody, rybíz, angrešt, višně. Dnes je situace taková, že státní a družstevní obchod uzavírá — na základě dohod s ÚV ČOZS — smlouvy převážně jen se zahrádkářskými organizacemi a zahrádkáři jsou orientováni, aby jako pomoc trhu pěstovali měkké ovoce, o něž bude mít obchod ještě dlouho zájem.
Pokrokovější zahrádkáři, kteří pomoc státu berou nezištně, opravdově, si už několik roků uvědomují, v čem mohou společnosti nejvíce pomoci, kam napřít sílu statisíců lidí své organizace. Je to oblast ochrany přírody, konkrétně pak zvelebování a ozdravování životního prostředí. Kdysi jsme u nás měli prospěšné organizace — okrašlovací spolky; ty se staraly, aby návsi byly upravené, aby příkopy byly vysekané a voda jimi mohla odtékat, aby stromy v alejích byly ošetřené, aby voda v rybníce nebyla znečišťována, aby za okny byly květiny, aby se vysazovaly okrasné stromy a keře atd. Dnes pociťujeme v této oblasti citelný nedostatek.
Ochrany přírody by se měli ujmout především zahrádkáři; ti jsou přírodě nejblíž, ti umějí všechny tyto zásahy dělat. Zahrádkáři by měli jít příkladem v pěkně upravených zahrádkách, hezkých oknech, hezkých plotech, barevností květin od jara do zimy i v množství zeleně. Měli by pomoci nejen krášlit svými stromy, keři a trávníky prostředí, v němž žijeme, jehož úprava nás všechny potěší, ale měli by pomoci dostatkem zeleně ozdravovat prostředí, pomáhat čistit vzduch.
Podívejme se kolem sebe, jak obrovským tempem pokračuje industrializace a technický pokrok. Máme z toho radost, je to nutné, když chceme lépe žít. Jenže tato industrializace je ve svém překotném růstu — nejen u nás, ale v celém světě — někdy necitelná k přírodě. Popílek stále více dusí vše živé, lesy šednou, vody jsou stále špinavější, životní prostředí se zhoršuje. Jistěže se proti tomu dělají mnohá opatření. Kromě jiného plánovitě se chrání a vysazuje zeleň jako jeden z účinných prostředků k ozdravění ovzduší. Právě zde by měli zahrádkáři víc pomáhat vytvářením pásů zeleně kolem měst a městeček. Je jich milión. Když si to každý uvědomí, když každý z nich položí jen několik kamenů do zelené hráze, kterou musíme stavět proti ničivým dopadům industrializace na přírodu, bude je stavět stále a každý rok — pak bude mít zahrádkářské hnutí současnosti obrovský význam.
Můžeme tedy pozorovat významnou změnu smyslu zahrádkaření včera a dnes. Nejen u nás, ale v celém kulturním světě. Dříve se hledal smysl zahrádkaření v produkci ovoce a zeleniny ke zlepšení výživy občanů; dnes se vidí především v produkci okrasné zeleně jako významného zlepšovatele zdravého a krásného životního prostředí. Znamená to tedy postupný, nezadržitelný přechod od zahrádkářství užitkového k zahrádkaření okrasnému. Tento přechod bude stále zřetelnější.
Cíle moderního zahrádkaření a role ČOZS
Zahrádkaření dneška
I zahrádkaření má mít ve svém celku určitý cíl, který ho zařadí na potřebné místo současné společnosti. Jak se k němu ubírat? Dostatečně zásobovat své rodiny ovocem a zeleninou, hlavně takovými druhy, které špatně snášejí přepravu a jichž je na trhu nedostatek, a bohatou konzumací pomáhat zvyšovat průměrnou spotřebu těchto dieteticky a zdravotně významných potravin. Pro dodávky do státního obchodu pěstovat ty druhy, jejichž výroba vyžaduje větší množství ruční práce; tedy zejména jahody, rybíz, angrešt, maliny, višně a třešně. Zajišťovat tyto druhy velkovýrobou nebo dovozem bude vždy obtížnější než zajišťovat jádroviny a velkoplodé peckoviny. Vzorně upravovat své zahrady — ve městech, na venkově, v osadách — všude, aby hýřily zelení, pestrostí květin, vkusnými doplňky, aby lahodily oku a vyvolávaly pocit příjemného prostředí, v němž se spokojeně a hezky žije. Ve veřejné činnosti pomáhat sázet a ošetřovat zeleň, pomáhat při sadových a parkových úpravách, chránit krásu a zdraví všech přírodních hodnot. Zachovat si a prohlubovat lásku k přírodě, ke květinám, ke stromům a příkladem ji přenášet zvláště na mládež a ostatní občany.
Český ovocnářský a zahrádkářský svaz
Zahrádkáři mají svou organizaci — Český ovocnářský a zahrádkářský svaz. Na Slovensku pracuje též samostatný svaz. ČOZS má na své členy značný vliv. Má pevně vybudovanou organizační strukturu a dobře propracovaný vzdělávací systém. Počet členů ČOZS neustále stoupá, takže ze všech lidí, zabývajících se touto ušlechtilou zábavou, je téměř každý třetí organizován v zahrádkářské organizaci. Osvětově výchovný vliv ČOZS má široké pole působnosti, proto velmi záleží na úrovni vzdělávací práce. Zahrádkářské hnutí u nás má už tradičně dobrou úroveň a mezi instruktory má vzdělané vědecké pracovníky, nejzkušenější profesionální zahradníky i zahrádkáře — milovníky. I tato vzdělávací činnost — vedle veřejně prospěšné činnosti ČOZS — byla zdůrazněna v listopadu 1972, kdy Českému ovocnářskému a zahrádkářskému svazu propůjčil prezident republiky armádní generál Ludvík Svoboda na návrh ÚV KSČ a vlády ČSR za příkladnou práci, dobré hospodářské výsledky a veřejně prospěšnou činnost státní vyznamenání „Za zásluhy o výstavbu“. Stalo se tak u příležitosti oslav 100 let organizovaného ovocnářství v českých zemích a 15 let založení Českého ovocnářského a zahrádkářského svazu.
Údaje o ČOZS z roku 1975 říkají, že má přibližně 300 tisíc členů, organizovaných v 3500 základních organizacích. Jeho členové obhospodařují 40 tisíc hektarů půdy, nevhodné pro zemědělskou velkovýrobu. Z této plochy vyprodukují obrovská množství ovoce a zeleniny, z nichž část — podle zájmu obchodních organizací — dodávají na trh. V roce 1974 to byla asi jedna třetina celostátního nákupu velkého ovoce (jablka, hrušky, švestky, třešně, broskve, meruňky, ořechy aj.), asi polovina nákupu vinných hroznů a plné dvě třetiny celostátního nákupu drobného ovoce (jahody, rybízy, angrešt, maliny aj.). Značnou produkci ovoce, pro něž není odbyt na trhu, zpracují zahrádkáři ve vlastních moštárnách, sušárnách ovoce, pálenicích a povidlárnách. V roce 1974 jich bylo přes šest set a zpracovaly 8500 t (85 tisíc metrických centů) méně hodnotného a padaného ovoce, které by jinak bylo znehodnoceno.
Stejně prospěšnou práci konají členové ČOZS při nejrůznějších akcích ke zlepšování životního prostředí a ochrany přírody vůbec. Podle neúplných údajů odpracovali členové ČOZS v roce 1974 při zkrášlování životního prostředí a podobných veřejně prospěšných akcích přes dva milióny brigádnických hodin. Též organizační činnost je značná — v roce 1974 více než devět tisíc přednášek, besed a instruktáží, téměř tisíc menších i větších výstav — a vydání přes pět miliónů kusů odborně propagačních leporel, vzorových přednášek apod. Zahrádkářský časopis má na naše poměry vysoký náklad — v roce 1975 přes 160 tisíc výtisků měsíčně.
Zahrádkářská organizace roste a sílí. Zájem o zahrádkářskou činnost v kolektivech zahrádkářské organizace stále stoupá. Důvody vidíme především v tom, že industrializace života a technický pokrok oddalují člověka od přírody, proto stále naléhavěji se v něm probouzí potřeba bezprostředního styku s přírodou, třeba jen na malé zahrádce. Zahrádkářská činnost současně představuje ideální formu aktivního odpočinku, který kompenzuje přetíženost duševní prací uvolněním nervového napětí a odstraňuje únavu vznikající při některých stereotypních manuálních pracích. Zahrádkářská činnost slouží i k rozvoji osobnosti tím, že v sobě skrývá množství estetických zážitků. Má svůj význam i při vytváření modelu moderního rodinného života tím, že je vhodným a ekonomicky přijatelným způsobem upevňování společného soužití rodiny a výchovného působení na děti. Zahrádkaření nerozdvojuje členy rodiny, jako například velmi často myslivost, rybářství, většina druhů sportu i některé kulturní podniky, ale umožňuje co nejvíce společných prožitků.
Ze společenského hlediska je zahrádkářství moderním, jednoznačně prospěšným a stále perspektivním způsobem využívání volného času.
Vesnické zahrady a přídomní zahrádky: jak je využít nejlépe
Jaké jsou možnosti?
Nejstarším typem zahrad jsou u nás vesnické zahrady. Mnohde jim nelze říkat zahrádky, protože jsou půlhektarové i hektarové, někde nahrazují záhumenek. Z nich především pramenily dodávky ovoce do státního obchodu. Mnohé se na nich mění, avšak převážně stále jsou na nich vysoké stromy, pod nimiž se pěstuje tráva nebo jiná zelená hmota na krmení, někde brambory, dokonce i obilí. Většinou jsou to zahrady pouze užitkové, bez větších estetických hodnot. Nejčastěji jsou na nich jabloně, hrušně, švestky, třešně, v teplejších oblastech meruňky, broskvoně, vinná réva, v zelinářských oblastech hodně zeleniny. Někde jsou stromy už léta ponechány svému osudu a jen se z nich sklízí — pokud se z nich sklidí něco zdravého a pěkného. Jinde jsou zahrady ve vynikajícím stavu a jsou chloubou obce. Na těch lze pozorovat snahu po intenzívním využití.
Mnohé vesnické zahrady vznikají na místě bývalých selských dvorů, neboť ty při změně vztahů na vesnici ztratily svou hospodářskou funkci. Zemědělská výroba se odděluje od bydlení, vznikají nové, hygieničtější podmínky u domu, a tak mnohé vesnické zahrady přímo souvisejí s obytným stavením a plní též funkci obytně rekreační. Za příznivých podmínek, zejména v létě, se zahrada stává součástí obytného prostoru, a pak nutně do ní přibývají květiny, okrasné keře a stromy. Čím více se budou lidé na vesnici vzdávat záhumenkového hospodaření, čím budou chtít mít pro sebe více volného času, tím větší význam bude pro ně mít zahrada z estetického a kulturního hlediska. I na vesnických zahradách se pomalu, ale jistě bude rozšiřovat okrasné zahrádkaření, zatímco užitkové zahrádkaření se bude plošně zmenšovat, ale současně zintenzívňovat.
Nejrozšířenějším typem zahrad u nás jsou přídomní zahrádky — zahrádky u rodinných domků ve městech, městečkách i na vesnicích. Nebývají velké. Pěstitelsky i esteticky je lze využít nejdokonaleji, neboť se na nich dá pracovat každý den a není třeba ztrácet čas dojížděním. Právě proto by tyto zahrádky měly být hezky uspořádány a intenzívně využity. Pokud je přídomní zahrádka vidět z více stran, měla by být především okrasná, měla by mít estetickou hodnotu. Pokud je za domem, z veřejných frekventovaných míst málo viditelná, může být využita více užitkovými rostlinami. Poblíž domu by měla mít zahrada více obytný charakter, dále od domu lze uplatnit více užitkový ráz. Přitom oba prvky — okrasný i užitkový — se mají vzájemně prolínat a tvořit jeden sladěný celek. Čím menší je zahrádka, tím výrazněji se má tato důležitá zásada vzájemného prolínání užitkové a obytné funkce uplatňovat. Přídomní zahrádky mají také být v souladu s budovou, nemají rušit, nýbrž dokreslovat architekturu budovy. Té mají být podřízeny zejména technické doplňky zahrádky, například vedení cest, průhledy zahradou, odpočívadla atd. Také zeleň má být výtvarně spojena s budovou. Má ji svým rozmístěním nejen doplňovat, ale i zdůrazňovat. Zásadou je, že kolem budovy má být výsadba spíše rozvolněná, ne příliš zahuštěná, ani vysoká; vyšší a hustší zeleň má mít od budovy odstup. Je to také proto, aby budova mohla být osluněna a provzdušněna.
Velmi významným doplňkem vesnických i přídomních zahrad jsou předzahrádky. Je to obyčejně menší prostor mezi domem a ulicí, dosud většinou ohraničený plotem. Úprava předzahrádky je vizitkou majitelů domků. Předzahrádky jsou otevřeny očím kolemjdoucích i kolemjedoucích, a tak není jejich úprava tak docela soukromou věcí. V mnoha obcích ukazují předzahrádky charakter obce, proto také často je občanskou povinností mít vhodné, navzájem harmonující osázení, nejlépe bez plotů, a pokud jsou ještě dočasně ploty nutné, pak mají být nízké, ve vhodné úpravě pro celou ulici. Mnohde je zakázáno pěstovat užitkové rostliny na předzahrádkách, které by všude měly být pouze okrasné. Nezapomeňme, že estetickým doplňkem předzahrádky je také květinová výzdoba okna.
Zahrádkové osady: kolektivní zahrádkaření ve městech
Moderním typem zahrad jsou zahrádky v zahrádkových osadách větších či menších měst. Je o ně obrovský zájem; lidé bydlící v kamenném moři domů touží mít zahrádku a trávit na ní volné chvíle. Většina organizací ČOZS, spravujících zahrádkové osady, má seznam čekatelů — zájemců, trpělivě čekajících několik let, než se některá zahrádka uvolní, aby ji mohli převzít a zrekonstruovat podle svých představ. Toto kolektivní zahrádkaření dává velké možnosti pro vytváření krásy i užitku. Odborně má tento typ zahrádkaření nejlepší perspektivu, protože praktické instruktáže, poradenská činnost přímo na zahrádkách i pěstitelský příklad nejzkušenějších jsou právě v osadách snadné.
Normy společného soužití v zahrádkové osadě udává osadní řád. Zahrádkářské osady však mají i svou problematiku. Jejich vznik většinou spadá do doby, kdy se města nerozšiřovala takovým tempem jako nyní. A tak se stalo, že zahrádkářské osady jednak začínají překážet rozvoji měst a musejí se likvidovat, což je velmi bolestivá záležitost pro zahrádkáře, a jednak byly dovány jako provizoria, jejichž založení nebyla věnována urbanistická péče, a dnes neodpovídají moderním estetickým požadavkům. Konkrétně to znamená, že zahrádkářské osady byly před několika desetiletími budovány jako oplocený soubor individuálních zahrad bez jakéhokoliv funkčního i výtvarného vztahu k okolí.
Funkcionáři organizací spravujících zahrádkářské osady mají plnou hlavu starostí, jak vyhledat nové pozemky dále od měst pro ty, jimž zahrádky byly výstavbou zrušeny, i jak postupně rekonstruovat starší osady, aby odpovídaly dnešním urbanistickým požadavkům. Proto uspořádání a využívání zahrádek v zahrádkových osadách nemůže dnes být výlučně soukromou záležitostí, nýbrž musí se podřídit návrhům na celkové uspořádání a na územní členění osady. Každá osadní zahrádka má mít svůj vztah k osadě jako celku. Dnešní zahrádkářská osada trvalého charakteru má být vybavena řadou moderních společných zařízení. Nemá to být jen hlavní cesta a vodovod, jako tomu bylo kdysi, ale také — podle velikosti osady — klubovna, bufet, sociální zařízení, společná úschovna mechanizačních prostředků a hnojiv, různá zařízení na zpracování ovoce, menší sportovní zařízení atd. To vše má být zasazeno do bohaté, dobře členěné a upravené zeleně, která vyřeší vztah celé osady k okolnímu prostředí a stane se tak součástí vnějšího zeleného pásu města.
Zahrady u chat, sídlišť a tématické zahrádky: moderní typy zahrad
Mnoho zahrádek a zahrad vzniká v posledních letech u rekreačních chat a chalup. Tyto zahrádky mají většinou okrasný charakter, užitkové pěstování ovoce a zeleniny je okrajovou záležitostí. Zahrady u chat a chalup by měly být jednoduché, bez umělého vytváření strohých záhonů a pravidelných tvarů rostlin, s vhodnou volbou odolných dřevin. Mají majiteli poskytovat možnost oddechu i aktivního odpočinku v upraveném prostředí, vhodně začleněném do okolí. Hlavním používaným materiálem by měl být trávník, okrasné dřeviny a trvalky, jejichž plané nebo příbuzné formy rostou v okolních lesích, lukách, polích nebo podél okolních vod. Platí-li pro zahrádkáře, že se má držet vzoru přírody při jakékoli úpravě zahrady, protože ta umí vykouzlit nejhezčí scenérie, platí to tím více pro majitele chaty nebo rekreační chalupy, který je přímo povinen tento vzor vhodně na své zahradě uplatnit. Každá zahrada je totiž součástí přírody, proto by ji neměla porušit.
Novým typem zahrádek jsou prostranství kolem činžovních vil a bloků domů na sídlištích, dané do společné péče nájemníkům. Tato moderní forma by se měla rozšiřovat, protože šeď sebemodernějších domů nezpestří barevné balkónky, nýbrž nejvkusněji a nejlépe hezky udržovaná plocha trávníků, květin nebo okrasných dřevin. Tyto zahrádky by měly být pouze okrasné, a kde je to možné, mohly by být i doplněny malými i většími vodními ploškami pro zlepšení ovzduší i pro estetický účinek vody v zeleni. Součástí by měla být odpočivná zákoutí s lavičkou a výhledem na pěknou partii zahrádky.
S prohlubující se specializací v zálibách některých zahrádkářů stále více vznikají tématické zahrádky. Mezi zahrádkáři jsou milovníci, kteří celou svou zahrádku posázejí kosatci, jiřinami nebo růžemi či jinými okrasnými rostlinami. A když ne celou, tak větší část a nejlepší místa. Ani na těchto zahradách nemá zahrádkář zapomínat na ladnost, úpravu, vhodné technické i rostlinné doplňky a na jejich vhodnou kombinaci.
V posledních letech se u nás často hovoří o tzv. atriových zahrádkách. Atrium je latinské slovo pro pojem vnitřní dvorana; atriová zahrada je tedy zahrada v domě, z více stran obestavěná, poskytující maximální soukromí. V našich podmínkách se atriové zahrady téměř neuplatňují, jsou to zahrady typické pro Itálii a oblasti původního starého římského impéria, kde je horko, kde zeleň a její doplňky svým stínem a nepostradatelná voda vytvářejí chladnější prostředí. Je to tedy obytná forma zahrady — zelený pokoj, přístupný z většiny místností domu. Proto je samozřejmě tato zahrádka jen okrasná. Její výhody pro naše podmínky by byly snad jen v tom, že v souvislosti s dobrým architektonickým plánováním přihlíží k současnému nedostatku
