Ruj vlasatá (Cotinus coggygria)

Opadavý keř se žlutým dřevem, dlouze chlupatým plodenstvím a s krásným podzimním zbarvením.

Stanoviště:
Slunné a sušší místo s normální zahradní půdou.

Výška:
2–3 m.

Doba kvetení:
Červen–červenec.

Množení:
Výsevem a řízky.

Rod Cotinus z čeledi škumpovitých (Anacardiaceae) je zastoupen pouze dvěma druhy, jedním v Severní Americe a druhým v oblasti od jižní Evropy až do Střední Asie.

V zahradě se ruj uplatní jako solitéra i jako barevný akcent ve smíšené výsadbě okrasných keřů. Kvetoucí sousedy pro ni najdete v přehledu kvetoucích keřů, celoroční zelené pozadí zase mezi neopadavými okrasnými keři.

Severoamerický druh Cotinus obovatus se u nás nepěstuje.

V zahradnictvích se ale objevuje jeho kříženec s ruji vlasatou, odrůda ‚Grace‘, která má po obou rodičích velké vínově červené listy a mohutný vzrůst.

je jedna z červenolistých forem, které se často vysazují. Její listy jsou po celou dobu vegetace intenzivně černočervené.

Aby barva vydržela sytá, potřebuje odrůda plné slunce. V polostínu listy zelenají a keř ztrácí to, kvůli čemu se vysazuje.

Zakrslé odrůdy jako ‚Lilla‘ se hodí i do velké nádoby na terasu; ty vzrůstnější potřebují v záhoně nejméně dva metry místa do šířky.

Ruj vlasatá na kmínku je běžný keř naroubovaný na rovný kmen ve výšce zhruba 80–120 cm. Roste pak jako malý stromek s kulatou korunou a hodí se do menších zahrad, k terase nebo do nádoby.

Péče je stejná jako u keřové formy, jen s jedním rozdílem: výhony, které vyraší na kmínku nebo z podnože pod místem roubování, se odstraňují hned, jak se objeví. Jinak podnož korunu přeroste.

Ruj chce plné slunce a spíš sušší, propustnou půdu — přesně to, co jí nesvědčí, je těžká zamokřená zem. Vyhovuje jí i chudší kamenitá půda a vápenité podloží; v úrodné, dobře zalévané půdě roste bujně do listu, ale hůř kvete a podzimní barva je slabší.

Sázet se dá na jaře i na podzim. Kořenový bal se zasadí do stejné hloubky, v jaké rostl v kontejneru, a první sezonu se zalévá pravidelně, než keř zakoření. Potom už si vystačí sám: sucho snáší velmi dobře.

Ruj se bez řezu obejde — kvete a plodenství nasazuje na loňském dřevě, takže silný jarní řez připraví keř o „paruku“. Když jde hlavně o květ, stříhá se jen zlehka hned po odkvětu: odstraní se suché, poškozené a křížící se větve.

Kdo chce naopak co největší barevné listy, může keř na jaře před rašením zmladit sestřihem na 2–3 pupeny. Obrazí mladými silnými výhony s výrazně většími listy, ale ten rok nekvete. Obojí najednou nejde, je to volba mezi parukou a listem. Obecné zásady najdete v článku o řezu keřů a popínavých dřevin.

Ruj patří mezi nenáročné dřeviny. Bohatě jí stačí jedno přihnojení na jaře před rašením — nejlépe organickým hnojivem, které živiny uvolňuje pozvolna, například Hnojíkem zapraveným do půdy kolem keře nebo ve slabém výluhu k zálivce.

Přehnojený keř roste do měkkých dlouhých výhonů, které hůř vyzrávají do zimy, a červenolisté odrůdy blednou. Zalévá se jen v prvním roce po výsadbě a pak už výhradně za dlouhého sucha; zamokřenou půdu ruj nesnáší.

Základní druh se množí výsevem — semena potřebují přes zimu prochladnout, takže se vysévají na podzim do venkovního pařeniště. Rychlejší cesta jsou zelené řízky odebrané v červnu až červenci z letošních, na bázi už dřevnatějících výhonů; zakořeňují se ve vlhkém písčitém substrátu pod fólií.

Odrůdy jako ‚Royal Purple‘ se výsevem nemnoží — semenáčky by barvu listu nezdědily. Kromě řízků se dají množit i hřížením: spodní větev se ohne k zemi, přišpendlí a zasype, a po roce se zakořeněná odnož oddělí.