Řez stromů: kompletní průvodce technikou i technologií
Řez stromů je klíčovou součástí péče o dřeviny. Zjistěte, jak správně vést řez, kdy zasáhnout, jak ošetřit rány a jaký typ řezu zvolit pro mladé i vzrostlé stromy.
Proč stromy vlastně řez potřebují — a co tím sledujeme
Řez stromů
Stromy ve svém přirozeném prostředí (v našich podmínkách většinou v lese) nejsou na řezu závislé. Z vývojového hlediska jej neznají a ani nepotřebují. Nefunkčních větví se zbavují postupně samy v součinnosti zastínění spodních partií koruny okolními stromy a aktivity různých mikroorganizmů (především hub). V koruně tedy zůstávají pouze větve, které nesou efektivní listový aparát.
Pokud dojde ke vzniku rozsáhlejších poranění (např. ke zlomům větví vlivem větrné či sněhové zátěže), může dojít k infekci rány dřevokaznými houbami. V závislosti na vitalitě stromu a na agresivitě patogena může dojít buď ke vzniku dutiny, nebo i k odumření (statickému selhání) celého hostitelského stromu. To ovšem v přirozeném koloběhu živin v přírodě představuje jen další článek potravního řetězce. Zánikem slabších stromů je posíleno společenství celého porostu.
Poněkud jiná situace nastává u stromů v antropogenním prostředí. Stromy zde rostou nikoli proto, že zde nalezly vhodné podmínky pro růst, ale proto, že je zde vysadil záměrně člověk. Vývoj těchto stromů a jejich porostů (parků, zahrad, alejí, příměstských lesů apod.) nelze tedy ponechat pouze na přirozené sukcesi. Máme-li skutečný zájem o zachování konkrétních stromů v dobrém stavu, v neposlední řadě neohrožujících své okolí, je třeba jim věnovat patřičnou péči. Její součástí je i kvalitní řez, který – zejména u solitérně rostoucích jedinců – nahrazuje i absenci vlivu okolního porostu.
Řez stromů je jednou z důležitých činností péče o stromy v naší kulturní krajině. Význam řezu lze shrnout do následujících bodů:
– založení a výchova korun mladých stromů do habitu daného taxonu, – péče o koruny vzrostlých stromů (udržovací řezy), – tvarování stromů, – zajištění provozní bezpečnosti ve všech věkových stádiích stromů, – podpora tvorby květů a plodů u vybraných taxonů stromů, – zlepšení kvality dřeva kmene stromů, – úprava kořenového systému stromů, popř. zmírnění negativních účinků jejich působení.
Co musí arborista zvážit před každým řezem stromu
Řez je stromy vnímán vždy jako poranění. Práce se stromy, včetně jejich řezu, je prací s živými organizmy. Na základě znalostí z biologie stromů musí být každý, kdo se zabývá péčí o dřeviny, schopen sám zodpovědně rozhodnout, zda je či není v konkrétním případě řez stromu nutný a v jakém rozsahu je třeba jej realizovat. Poté volí, s ohledem na cíl, který sleduje, optimální způsob řezu. Tento rozhodovací proces je ovlivněn především:
– požadovanou funkcí stromu na trvalém stanovišti (viz technologie řezu), – biologickými potřebami stromu, – aktuálním zdravotním stavem, vitalitou a provozní bezpečností stromu, – možnými negativními důsledky vyplývajícími z případného řezu, např. rozsáhlý stupeň poranění stromu, trvalé či dočasné snížení funkčnosti a vitality ošetřovaného jedince, zvýšení nákladů na jeho další péči apod., – osobními znalostmi a zkušenostmi s navrhovaným způsobem řezu, – technickým a technologickým vybavením, jež je k dispozici, – konkrétními organizačními aspekty, jež s řezem souvisí, – požadavky jiných oborů a názory veřejnosti, – platnou legislativou.
Základní pojmy: větevní límeček, kornout, kalus a ránové dřevo
Větevní kornout (klín větevního nasazení) je vizuálně patrná zóna, ohraničující pletivo větve vyššího řádu uvnitř pletiva větve mateřské (event. kmene). Protože cévní systém obou částí je v tomto místě propojen pouze ztenčeninami buněčných stěn (neexistují cévy procházející přímo z větve vyššího řádu do větve řádu nižšího), představuje hranice větevního kornoutu jeden z ochranných mechanismů. V případě oddělení větve se po okrajích větevního nasazení vytváří zóna, která znesnadňuje průnik patogenů skrze větevní nasazení do zbylých částí stromu.
Jako větevní límeček je označováno zesílení větve v místě jejího nasazení na stonek mateřský. Jedná se o vizuálně patrný proces vzájemného překrývání se letokruhů vznikajících činností kambia v pletivech větve vyššího řádu a větve mateřské v místě větevního nasazení. Díky tomuto každoročně se opakujícímu mechanismu „drží“ stonky pevně na sobě. Každá větev je při svém růstu v koruně fixována soustavou na sebe navazujících větevních (a kmenových) límečků.
V paždí větvení, tj. v místě styku horní strany dceřiného stonku se stonkem mateřským, je v důsledku druhotného tloustnutí obou stonků vytlačována jejich kůra směrem nahoru a vytváří se tzv. korní hřebínek (hřebínek větevní kůry). Tvorba tohoto hřebínku ukazuje na staticky pevné větvení, které nazýváme větvením tahovým. Při řezu nesmí být tento hřebínek větevní kůry odstraněn ani poraněn.
Pojem samočištění kmene je lesnickým termínem, který označuje jev, kdy vlivem zastínění spodních partií koruny dochází k odumření a odlomení větví, které přestaly být pro strom efektivní. Na tomto procesu se významnou měrou podílejí různé mikroorganizmy – především saprofytické houby, které infikují báze takto oslabených větví a umožňují jejich snazší odlomení od kmene.
Některé druhy listnatých dřevin mohou aktivně vytvářet oddělovací zóny a odvrhovat mladé větvičky. Tento jev se někdy nazývá kladoptozie. Tak nalézáme v pozdním létě a na podzim, především pod topoly a duby, převážně dvou až tříleté výhony, které byly během roku ještě zelené a funkční. Tyto stromy vytvářejí v bázi výhonů o síle až 0,5 cm pod určitým úhlem korkovou oddělovací zónu, nad níž se výhon vlivem větru oddělí. Úhel oddělovací zóny koresponduje s úhlem větevního límečku.
Kalus a ránové dřevo jsou hojivá pletiva vznikající činností kambia z okrajů rány. Úkolem těchto pletiv je postupné překrytí povrchu poranění (tedy uzavření rány) a zamezení vstupu vzduchu a patogenů (zejména dřevokazných hub) do poraněného dřeva. V neposlední řadě je úkolem těchto pletiv i vytvoření pletiv nových, které nahradí funkci pletiv řezem ztracených. Kalus je pletivo složené nanejvýš ze slabě zdřevnatělých buněk, jež jsou schopny dělení a z nichž se tvoří adventivní výhony či adventivní kořeny. Postupně se ale tyto buňky diferencují, výrazně dřevnatí (lignifikují) a přebírající funkci vodivou, mechanickou či zásobní. Vzniká ránové dřevo, zavalující řezem vzniklé poranění. Toto dřevo je velmi dobře vizuálně patrné.
Defekty větvení stromů: tlakové větvení, kodominantní výhony a mechanická poranění
Defektní větvení stromu
Vývoj stonků v přírodě neprobíhá vždy podle výše popsaných pravidel. Poměrně často dochází ke vzniku chybných větvení, která mohou mít v průběhu času značný vliv především na stabilitu koruny. Tato nestabilní větvení, ohrožující bezpečnost provozu, můžeme (zvláště u mladých jedinců během několika prvních let po výsadbě na trvalé stanoviště) řezem poměrně snadno eliminovat.
K defektům větvení náleží zejména: – tlakové větvení, – kodominantní výhony, – mechanicky poraněná větvení.
Tlakové větvení
Jedná se o případ, kdy kambium v místě větevního nasazení z důvodu nedostatku místa není schopné vytlačit lýko do korního hřebínku. Toto lýko a nad ním ležící kůra následně vrůstají mezi obě vrstvy dřeva – dřevo kmene a dřevo větve. Důsledkem je, že větev není spolehlivě spojena s kmenem. Strom se pokouší o stabilizaci těchto větví kompenzačním růstem po stranách větvení. Dochází tak ke vzniku typické boule po stranách takového větvení.
Nebezpečí tohoto defektu spočívá v tom, že k jeho vlastnímu projevu – k rozlomení větvení – dochází často až po mnoha letech od jeho vzniku. Pokud nedojde k odstranění takto chybně se větvící větve co nejdříve po jejím vzniku, není možné ji následně žádným způsobem ošetřit bez vzniku rozsáhlého poranění. Jediným způsobem, jak zamezit jejímu odlomení ve vyšším věku, je založení bezpečnostní vazby. Tím jsou ovšem řešeny pouze následky, nikoli příčina. Jedinou možností, jak vývoji tlakových větvení zamezit, je pravidelně se opakující výchovný a zdravotní řez a pravidelná kontrola vyvíjejících se korun.
Tlaková větvení mohou vznikat z několika důvodů: 1. genetické vlohy – týká se to některých taxonů s úzkým, sloupovitým vzrůstem, ale velmi často tlakové větvení vytvářejí i některé přeslenitě se větvící lípy (např. lípa stříbrná) s většinovým podílem tohoto typu větvení v koruně. Geneticky daná tvorba tlakových větvení je důvodem pouze nepatrného procenta řešených případů. 2. nedostatek místa ve větvení – tento případ se týká většinou solitérně rostoucích stromů postrádajících náležitou péči. Dostatečně osvětlené větve se vyvíjejí a tloustnou v malých odstupech, přičemž k vývoji chybného větvení může v těchto podmínkách dojít výhradně vlivem nedostatku prostoru pro tloušťkový růst. 3. potlačení apikální kontroly – tvar koruny především mladých stromů je výrazně formovaný existencí a růstem vrcholového (terminálního) výhonu. Pokud dojde k jeho poškození či odstranění, je narušena rovnováha fytohormonů (snížení podílu auxinů) a může dojít k poruchám růstu. Nejčastější poruchou je, že postranní větve ztrácejí svůj plagiotropní vzrůst a začínají se napřimovat do role vrcholového výhonu. V důsledku zmenšování úhlu větevního nasazení pak může lehce dojít ke vzniku tlakových větvení. Odstraňování vrcholových výhonů u mladých stromů v rámci povýsadbového řezu je z tohoto důvodu hrubou technologickou chybou.
Kodominantní výhony
Jedná se o větvení růstového vrcholu ve dva stonky se stejnou dominancí. Konečné postavení navzájem si konkurujících výhonů připomíná vidlici – proto často mluvíme o tzv. vidlicovitém větvení. Ve své podstatě se nejedná o typické chybné větvení, přestože zde strom nevytváří větevní kornout, na rozdíl od ostatních větvení s rozdílnou dominancí. Důležitá je ovšem skutečnost, že v důsledku přímého růstu vzhůru u obou částí kodominantního větvení dochází mezi nimi velmi často ke vzniku výše popsaného tlakového větvení.
Skutečnost, že se ve větevním nasazení nevytváří ochranná zóna větve, znamená, že po odstranění jednoho z výhonů nastává zvýšené riziko vzniku infekce rány. Jediný obranný mechanismus, který je strom schopen na tomto místě aktivovat, je kompartmentalizace (proces tvorby ochranných bariér ve dřevní části kmene – viz CODIT), event. v případě některých jehličnanů ronění pryskyřice. Proto je nezbytně nutné napravovat tato větvení v co nejmladším věku stromu, kdy jeho vitalita je nejsilnější a kdy je schopen na poranění efektivně zareagovat. V tomto období je způsobená rána nejmenší a její zavalení kalusem (ránovým dřevem) je též poměrně rychlé. Odstranění silných kodominantních větví je vždy velmi problematické. Řezem nelze zcela odstranit jeden z výhonů, jinak by v místě poranění došlo ke vzniku otevřené dutiny. Jediný způsob stabilizace je (mimo instalaci bezpečnostní vazby) v průběhu několika let postupný redukční řez kodominantní větve, která musí být odstraněna.
Mechanicky poraněná větvení
Riziková jsou mechanická poranění vznikající v místech větvení, především u kosterních větví. Stržení kůry a odumření pletiv mohou způsobit oslabení větve v důsledku porušené komunikace s ostatními částmi stromu. Významné je i odumření kambia v místě poranění a následný deficit tloušťkového růstu. Zásadní vliv na stabilitu koruny má průběh infekce a vznik dutin v těchto místech jako následek předchozího poranění. Důsledkem bývají opět statická selhání větví a částí koruny.
Jak správně vést řez: živé větve, mrtvé větve a tři typy vedení řezu
Technika řezu
Cílem techniky řezu je volba způsobu provedení řezu ve správný čas a na správném místě (v neposlední řadě i vhodné ošetření řezných ran). Technika řezu se opírá o poznatky získané ze studia biologie dřevin. Při řezu je nutné respektovat: – vedení řezu, – maximální velikost vznikajících ran, – termín řezu, – ošetření řezné rány.
Vedení řezu
Řez nadzemních částí probíhá v koruně stromu, kde dochází k odstraňování dvou rozdílných typů větví: – větví živých, – větví mrtvých (suchých).
Řez živých větví
Dochází-li při řezu k odstraňování živých větví, musí být řez proveden se zřetelem na podporu přirozeného obranného systému a ochranné zóny větve stromu. Pokud odstraníme dceřinou větev tak, aby nedošlo k poranění větevního límečku větve mateřské, tyto dva mechanismy relativně spolehlivě (samozřejmě spolehlivě z hlediska přírodních systémů) zabrání průniku patogenů (zejména dřevokazných hub), kteří osidlují čerstvá poranění. Dojde-li však k poranění mateřské větve (jež nastane při řezu za větevní límeček), ochranná zóna jeho větevního nasazení už na aktivní obranu nestačí a strom musí aktivovat další obranné mechanismy – ovšem už ne vždy tak efektivní. Z toho důvodu dochází v průběhu času k šíření patogenů do dřeva mateřské větve a během několika let i ke vzniku dutin.
Odstraňování živých větví vždy představuje zátěž energetického systému stromu, protože dochází nejen k redukci energii produkující asimilační plochy (listů na odstraněné větvi), ale i k poranění, které vyvolává energeticky náročné obranné reakce. Je proto nutné odstraňovat co nejmenší objem větví nutný pro zajištění žádaného účelu řezu.
S obdobným rizikem infikace řezné rány jako u řezu kodominantních výhonů se setkáváme i při řezu terminálního výhonu. I zde platí, že tento řez je nutno provádět pouze u mladých stromů, bezdůvodné odstranění terminálu u dospělých jedinců je hrubou technologickou chybou. Přesto se v některých případech ocitáme v situaci, kdy musíme i poměrně silný vrcholový výhon odstranit. To se týká redukčních řezů korun dospělých stromů, které zasahují svými větvemi do budov, produktovodů, elektrického vedení, dopravních značek, veřejného osvětlení apod. Při redukčním řezu vrcholového výhonu platí zásada, že jej zkracujeme na vedlejší výhon, jehož průměr je alespoň třetinový (lépe poloviční a vyšší), ve srovnání s průměrem odstraňovaného vrcholu.
Velmi často se můžeme setkat s tím, že potřebujeme odstranit dvě větve rostoucí těsně u sebe, popř. vyrůstající ze stejného místa. V takovém případě odstraňujeme každý ze stonků na větevní límeček, čímž mezi nimi zůstane část mateřské větve neporušena. Vytvoříme tak mezi těmito dvěma poraněními tzv. korní můstek, jenž urychlí zavalení způsobených ran.
Řez mrtvých větví
Jiná situace nastává při řezu mrtvých (suchých) větví. Po odumření větve dochází k aktivaci ochranné zóny větve v okolí větevního nasazení větve mateřské. Současně – protože mrtvá větev již sekundárně netloustne – se její báze začíná zavalovat novým každoročním tloušťkovým růstem mateřské větve. V této fázi je potřeba mrtvou větev odstranit, aby mohlo dojít k rychlému uzavření vzniklé rány ránovým dřevem. Mrtvé a odumírající větve musíme proto řezat co nejtěsněji k okraji živého pletiva na bázi větevního nasazení větve mateřské. Její živá pletiva samozřejmě nesmí být v žádném případě poškozena! Zával v okolí větevního nasazení se nijak neformuje ani neupravuje.
Odstranění mrtvých (suchých) větví z koruny stromu je velmi důležité, především z hlediska provozní bezpečnosti. Na druhé straně může v některých případech být odstraňování suchých větví kontraproduktivní. Týká se to především případů, kdy ošetřujeme staré stromy v krajině, které díky svému stáří a vysokému množství mrtvé dřevní hmoty (často již rozpadlé či se rozkládající) představují unikátní biotop pro mnohé další organizmy, které jsou na život v tomto prostředí závislé.
Typy vedení řezu
V praxi se můžeme setkat se třemi typy vedení řezu u živých i mrtvých větví: – paralelní řez (tzv. lízanec), – „věšák“, – řez na větevní límeček.
„Lízanec“ je špatně provedený řez, zasahující až za větevní límeček a velmi často i korní hřebínek (které destruuje), násilně zraňující dřevo větve, kterou chceme zachovat. Ta je pak vystavena negativnímu působení vnějšího okolí a infekčnímu tlaku patogenů. Jehličnany větevní límeček nevytvářejí, zde je tedy nutno řez vést skutečně paralelně s kmenem či mateřskou větví (v tomto případě však o lízanci v pravém smyslu slova nehovoříme).
Vedení řezu paralelně s kmenem („lízanec“)
„Věšák“ vzniká řezem, u něhož nebyla zcela odstraněna dceřiná větev a její větší či menší část zůstává a brzdí tak zavalení rány ránovým dřevem. Kromě toho je zbytek odumřelé části větve místem pro průnik patogenů do oblasti větevního nasazení.
Vedení řezu s ponecháním „věšáku“
Řez na větevní límeček, při němž je řez veden přesně v místě nasazení dceřiné větve na větev mateřskou (popř. kmen) a končí před korním hřebínkem tak, aby tento spolu s límečkem nebyl při řezu poškozen, je v současné době doporučovaným typem řezu, neboť respektuje přirozenou stavbu stromu a biologii jeho růstu a vývoje.
Odstranění silnější větve většího průměru, kterou nejsme při řezu schopni pohodlně udržet ve své volné ruce, nelze učinit najednou, přímo u větevního límečku. Mohlo by při řezu dojít k odtržení kůry či dokonce dřeva větve mateřské, čímž by bylo poškozeno či dokonce zničeno místo, ve kterém dochází k tvorbě ochranné zóny větve, nehledě na mechanické poškození dřeva větve, jež je vystaveno vysokému infekčnímu tlaku patogenů. V takovém případě přistupujeme k „metodě řezu natřikrát“.
Velikost řezné rány a schopnost stromu kompartmentalizovat
Velikost rány
Každý strom reaguje na řez (resp. na poranění) jinak. Rozdílná dynamika obranné reakce je pozorovatelná nejen mezi druhy, ale i mezi jednotlivými stromy stejného druhu. Dynamika reakce je ovlivněna mnoha faktory, zejména věkem, aktuální vitalitou jedince, dobou řezu apod.
Zásadní vliv na efektivitu obranné reakce má velikost rány vznikající po řezu. Zvláště při odstraňování silných větví dochází k obnažení starých letokruhů, které již nejsou fyziologicky aktivní. Průnik dřevokazných hub těmito letokruhy je pak výrazně snazší.
Podle tzv. Hamburské metody řezu (Dujesiefken, 1991), je možné u stromů s dobrou dynamikou obranné reakce (kompartmentalizace) bez zvýšeného rizika odstraňovat větve do velikosti řezné rány 10 cm, u stromů špatně kompartmentalizujících pak pouze do 5 cm. Jedná se samozřejmě o orientační údaje, které v žádném případě nelze chápat jako vždy platné pravidlo.
Dujesiefken uvádí následující příklady dřevin podle typu obranné reakce:
dobře kompartmentalizující dřeviny – javor, buk, dub, habr, lípa
špatně kompartmentalizující dřeviny – jabloň, bříza, jeřáb, topol, jírovec třešeň (rod Prunus obecně),
Jiný aspekt, který nesmíme podcenit při rozhodování o velikosti řezu, je tvorba kalusu a ránového dřeva. Úspěšnost zavalení rány se snižuje se zvyšující se velikostí rány, u velkých ran k překrytí povrchu kalusem často nemůže dojít. Tvoří se tak otevřené dutiny.
Kdy stromy řezat: termín řezu, vegetační klid i krvácející stromy
Termín řezu
Optimální dobou pro realizaci nejčastějšího zdravotního řezu stromů je první polovina vegetačního období – tedy období přibližně od března do června. Řada autorů (Dujesiefken & Liese, 1989; Dujesiefken, 1991) uvádí, že v této době je strom v období nejvyšší aktivity, a může proto nejlépe reagovat na vzniklá poranění. V tomto období je totiž nejefektivnější jak schopnost kompartmentalizace, tak i tvorba kalusu a ránového dřeva.
Realizace řezu během zimních měsíců (období vegetačního klidu) není zcela ideální, protože: – až do doby probuzení kambia v pozdním jaru dochází k vysychání ran a k odumírání parenchymatických buněk i kambia a k sekundárnímu zvětšování ran, – zatímco spory dřevokazných hub nalétávají a klíčí již při minimálních vzestupech teploty vzduchu, strom k probuzení meristematických pletiv a plné aktivaci obranného mechanismu potřebuje nepoměrně delší období teplých dnů, – z čistě provozního hlediska je v zimním období prakticky nemožné rozlišit, např. při zdravotním řezu, větve se sníženou vitalitou od zbylé části koruny.
Přesto lze v době vegetačního klidu stromy řezem ošetřovat. Jedná se zejména o řezy bezpečnostní a některé řezy speciální, které v pravidelných intervalech radikálně redukují uměle vytvořenou sekundární korunu (např. hlavový řez, řez na čípek či zmlazovací řez). V těchto případech převládá skutečnost, že dochází k odstranění značné části fyziologicky aktivních větví, které by v případě vytvořeného asimilačního aparátu představovaly pro strom citelnou energetickou ztrátu. Pro minimalizaci období, kdy dochází k sekundárnímu zvětšování ran, je vhodné tyto zásahy provádět ve druhé polovině období vegetačního klidu.
Nejméně vhodné období pro řez stromu je období predormance a počátek období vegetačního klidu.
Diskutovaným tématem zůstává řez tzv. krvácejících stromů čili stromů se silným jarním mízotokem, mezi něž patří např. břízy, habry, javory, ořešáky apod. Názory na vhodnou roční dobu k jejich řezu se liší, přičemž lze v této souvislosti mluvit o dvou teoriích.
První a starší teorie předpokládá, že řez v době jarního mízotoku způsobuje stromům vysoké ztráty zásobních látek, které jsou v tomto období transportovány z kořenů, kmenů a kosterních větví do obvodu korunové partie, kde jsou určeny k tvorbě nových asimilačních orgánů (listů). Z řezných ran kvůli přetlaku v rostlině tyto látky samovolně vytékají. Podle této teorie stromy ztrácejí důležité energeticky bohaté látky pro svůj růst a vývoj, a navíc vzniklá poranění se hůře a déle hojí. Vitalita stromů je snižována a stromy jsou výrazně oslabeny. Proto je dle této teorie třeba řez provádět v době vegetace, nejdříve až po úplném vytvoření listového aparátu.
Druhá teorie předpokládá, že řez v době jarního mízotoku stromy neoslabuje, protože ztráta energeticky bohatých látek výtokem z řezných ran je vzhledem k celkovému množství těchto látek v organizmu téměř zanedbatelná. Stromy se naopak s řezem lépe vyrovnají, protože díky mízotoku nedochází k embolizaci cév, řezné rány nevysychají a infekce rány patogeny (zejména dřevokaznými houbami) je v této době prakticky nemožná. Tento názor se stále více prosazuje, neboť je známo mnoho případů, kdy je řezem rostlina v této době ošetřena, aniž by později jevila jakékoli známky poškození. Víme například, že řez vinné révy se každoročně provádí právě v předjaří (I.–III.), čili v době silného jarního mízotoku, aniž by keře výrazně strádaly. Zkušenosti známe i z řezu okrasných stromů. Např. hlavový řez javorů se provádí běžně v předjaří na mnoha místech, aniž by stromy ztrátou organicky bohatých látek v mízotoku výrazněji trpěly.
Hovoříme-li o tom, kdy stromy řezem ošetřovat, měli bychom hovořit i o tom, jak často zásah opakovat (v jakém časovém horizontu). V této souvislosti můžeme použít jednoduché a logické pravidlo, jež zní: „Raději často a méně, než jednou a více.“
Od založení kvalitní koruny typické pro daný druh v okrasné školce strom v pravidelných časových intervalech ošetřujeme řezem. Délka těchto časových intervalů je podmíněna:
– vybranou technologií řezu, – druhem stromu, jeho věkem, vitalitou a provozní bezpečností, – stanovištěm, na němž se strom nachází (dáno zejména nároky na jeho estetický vzhled a provozní bezpečnost).
Nelze tedy obecně přesně stanovit, jak často řez u stromů opakovat. Přesto lze, alespoň modelově, stanovit určité časové rozpětí mezi jednotlivými ošetřeními stromů u dále definovaných technologických skupin řezu.
Ošetření řezných ran: nátěry, fungicidy a co skutečně funguje
Ošetření řezných ran
Ošetření povrchu řezné rány spočívá zejména: – v mechanické úpravě povrchu rány, – v chemickém ošetření rány.
Rána po řezu musí být vždy hladká, bez zatržených částí dřeva a kůry. Toho se dá docílit použitím kvalitních pilek s dobře nabroušeným ostřím, nebo kvalitními dvousečnými nůžkami. Možné je zahlazení povrchu rány po řezu ostrým zahradnickým nožem (žabkou). V provozních podmínkách je ovšem tento postup použitelný pouze výjimečně. Na straně druhé jej lze ale velice úspěšně použít u výchovného řezu mladých stromů, kde počet řezných ran není nijak vysoký a řez je možno bezpečně provést ze země či nanejvýš ze žebříku. Hladký povrch rány totiž snižuje riziko odumírání kambia po řezu na minimum a urychluje překrytí povrchu rány ránovým dřevem.
Co se týká chemického ošetření ran, nepanuje mezi odborníky vzájemná shoda. Dá se i říci, že celá odborná veřejnost již poměrně dlouho stále hledá, zdali vůbec, případně jakým způsobem toto ošetření provádět.
Skutečnost, že řezem dochází ke vzniku poranění, sama přímo vybízí k použití „léčebných“ chemických prostředků všemožného typu. Chemické ošetření se tedy zaměřuje především na zamezení (či alespoň zpomalení) průniku patogenů do rány, – podporu tvorby kalusu a ránového dřeva.
Pro chemické ošetření ran se v současné době používají následující skupiny nátěrových hmot:
Penetrační látky – Jedná se zejména o syntetické lazurovací nátěry na dřevo a z nich nejčastěji používaný přípravek Luxol, dnes nejlépe v sériích B (S1023) a S (S1025), který obsahuje i fungicidní přípravky. Tyto nátěry zasakují do dřeva. Nevytvářejí tedy nepropustný překryv rány, přičemž jejich účelem je hloubkově chránit dřevo před jeho narušením vlivem patogenů. Tyto nátěry se používají výhradně na ochranu mrtvého dřeva, nikoli živého, u něhož pronikají do živých buněk a tyto hubí. Tento typ nátěrů je tedy vhodný pro výhradní použití na ošetření ran na mrtvém dřevě či při konzervaci dutin, pokud je tento nátěr nanášen jen na mrtvé dřevo.
Překryvné nátěry – Jedná se zejména o olejové nátěry (přírodní fermeže a fermežové barvy), vodové a emulzní nátěry (např. Balakryl, Latex), z prostředků používaných v zahraničí (jejichž použití u nás v současné době není povoleno) pak Lacbalsam či Santar SM (s příměsí fytohormonů, podporující tvorbu kalusu a ránového dřeva) aj. Z našich prostředků obsahuje příměs syntetických auxinů tzv. Stromový balzám. Tyto nátěry v době bezprostředně po aplikaci poměrně dobře chrání ránu před vysycháním, nicméně po velmi krátké době několika málo dní (maximálně týdnů) svou účinnost postupně ztrácejí, neboť vysycháním rozpraskávají.
Umělé pryskyřice – V současné době se pro zatírání ran po řezu nepoužívají. Jedná se nejčastěji o řadu epoxidových pryskyřic (např. CHS-Epoxy 300 AC aj.). Pryskyřice vytvářejí na povrchu rány nepropustný film, který nepropouští světlo ani vzduch. Podmínky pod tímto filmem tedy vyhovují mnohem více patogenům nežli obrannému mechanizmu stromu. Navíc jejich nanášení na ránu je nesmírně obtížné.
První dva typy používaných prostředků se zpravidla ještě kombinují s fungicidy, které se do nátěrů přidávají. Jedná se buď o fungicidní přípravky v práškové formě, nebo o tekuté přípravky. Při práci s těmito látkami je třeba dobře prostudovat jejich návod a účinnost a dbát předepsaných hygienických předpisů. Vliv fungicidů je ovšem pouze krátkodobý a nelze mu přičítat významnější funkci.
Při hodnocení efektu chemického ošetření ran lze konstatovat, že pozitivní význam jakéhokoli typu nátěru není natolik přesvědčivý, aby bylo možné zatírání ran označit za jednoznačnou technologickou zásadu při řezu stromů. Proti pozitivnímu efektu (snížení vysychání ran, estetický efekt) stojí i některé nevýhody. Jmenujeme především zvýšení finanční náročnosti řezu (především při nutnosti zatírat rány v obvodových partiích koruny) a časté snahy zatřením zakrýt špatně vedený řez. Proto lze akceptovat oba názorové tábory profesionálních arboristů – jak ty, kteří v rámci svých technologií provádí zatírání ran překryvnými nátěry, tak i ty, kteří zatírání ran zavrhují jako nepotřebné.
Zakládací řezy: jak správně formovat korunu mladého stromu
Technologie řezu
Technologie řezu rozhoduje jak o provedení řezu s ohledem na druh, věkové stadium a vitalitu stromu, tak i o požadované funkci řezu vzhledem k umístění a stavu stromu. Lze říci, že technologie řezu je zcela specifická pro každý strom. Pro určité zjednodušení a pro popsání jistých všeobecných zásad je však nutné zavést do používané terminologie určitý systém.
Proto členíme jednotlivé typy řezů z časového hlediska i cíle, který jím sledujeme, na: – řezy zakládací, – řezy udržovací, – řezy speciální, – kácení (likvidační řez).
Jako zvláštní oblast řezu stromů je třeba chápat v současné době se rozvíjející zájem o ošetřování senescentních stromů – tzv. „přírodě blízké“ typy ošetřování stromů.
Zakládací řezy
Jedná se o řezy, které se provádějí u mladých stromů v období jejich intenzivního růstu. Patří sem především řezy, které se provádějí již v okrasné školce při založení koruny. Dále sem řadíme řez při výsadbě stromů na trvalé stanoviště a řezy, které formují korunu stromu do habitu typického pro daný taxon či funkční typ. Zakládací řezy se na trvalém stanovišti provádějí cca do 15–20 let věku stromu a potom postupně a plynule (dle taxonu dříve či později) přecházejí do udržovacích řezů. Zakládací řezy jsou: – založení koruny stromu, – srovnávací (komparativní) řez, – výchovný řez.
Založení koruny stromu
Kvalitní koruna stromu je nejčastěji zakládána v okrasných školkách. S tímto řezem se v praxi setkáme výjimečně. Víme však, že např. při výsadbě stromů u dálnic, vodotečí, břehů rybníků a řek, osazování biokoridorů atp. se velmi často používají tzv. špičáky, tedy jednoaž dvouleté stromy nerozvětvené, bez vytvořené či zapěstované koruny. V takovém případě musíme založit korunu stromu až na trvalém stanovišti a v dalších letech o ni intenzivně pečovat výchovným řezem.
Srovnávací (komparativní) řez
Cílem tohoto řezu je úprava poměru nadzemní a podzemní části při výsadbě stromů na trvalé stanoviště. K úpravě těchto dvou částí stromu nemusí však dojít pouze u výsadby. Tento řez používáme též v případě, kdy např. stavební činností byla jedna z částí stromu (kořenová či korunová) výrazně poškozena (či dokonce odstraněna) a hrozí nebezpečí následného poškození i části druhé vlivem výše zmíněné stresové události.
Pokud tento řez provádíme při výsadbě, je nutné vědět, že při výsadbě na podzim můžeme v koruně ponechat více větví, zatímco při výsadbě na jaře musí být řez koruny radikálnější (odstraníme více větví). Důvodem je nutnost zajištění předstihu vývoje kořenového systému před vývojem asimilačního aparátu.
Výchovný řez
Tento řez se provádí u mladých exemplářů v prvních letech po výsadbě na trvalé stanoviště, méně často pak po řezu zmlazovacím. Výchovný řez se provádí zpravidla do 10–15 (20) let po výsadbě, přičemž plynule přechází do některého z technologických typů řezu udržovacího. Tento řez si klade za cíl: – dosáhnout druhově charakteristického tvaru koruny ošetřovaného jedince, jež je staticky odolná, a připravit podmínky pro rozvoj koruny typické pro daný taxon, – přizpůsobit velikost a tvar koruny funkčním požadavkům stanoviště (např. úpravou podchodné, popř. podjezdné výšky).
Kromě větví poškozených, příp. i suchých, je nutné odstranit kodominantní větvení, navzájem se křížící větve, větve s vrůstající kůrou v úžlabí (tlaková větvení) apod. Tento typ řezu je nesmírně důležitý, protože zde máme jedinečnou možnost zasáhnout bez rozsáhlejších poranění až do kosterního větvení stromu. Je třeba si uvědomit, že tvar stromu a rozložení jeho kosterních větví zůstane po třiceti i více letech ve stejné výšce a v podobném úhlu, v jakém je vidíme dnes. Pouze na místě, kde dnes odstraňujeme výhon malé velikosti (např. do 2 cm), který je schopen úspěšného hojení vzniklé rány, budeme odstraňovat mohutnou větev velikosti 30 i více cm. Uveďme si několik důležitých zásad tohoto řezu: – úprava koruny se provádí prosvětlováním, tj. odstraněním větve až ke kmeni, ale i zkracováním výhonů, – až na výjimečné případy zapěstování stromů na některý z tvarovacích řezů a některých kultivarů nikdy neodstraňujeme terminální (vrcholový) výhon, – dbáme na odstranění konkurenčních (kodominantních) výhonů a tlakových větvení s vrůstající kůrou v úžlabí nebo výhonů s příliš ostrým úhlem větvení, – často je třeba docílit vyšší podchodné výšky pod nasazením koruny – tento fakt je třeba zohlednit již v prvních letech výchovného řezu, kdy nedochází ke vzniku tak rozsáhlých poranění, – řez provádíme buď v předjaří (u velmi hustých jedinců, u nichž musíme zřetelně vidět typ větvení, což nám listy neumožní), nebo lépe v první polovině vegetace (!), – nesmíme nikdy odstranit najednou více než 20 % stávající listové plochy, jinak se vystavujeme nebezpečí narušení hormonální a energetické bilance stromu, – odstraňujeme-li celé výhony u kmene, pak tyto výhony musí mít průměr rovnající se nanejvýš polovině průměru kmene, ne více (ideální je odstranit výhon velikosti třetinové a nižší ve srovnání s velikostí kmene) – zajistíme tak lepší podporu hojení řezné rány, – nikdy neodstraňujeme dva výhony rostoucí těsně u sebe, ideální je mezi jednotlivými řeznými ranami ponechat alespoň 20 cm bez poranění.
Specifickým případem výchovného řezu je úprava podchodné (příp. podjezdné) výšky stromu, čili výšky, v níž se kmen větví v korunu. Alejové stromy pro výsadbu do center měst a obcí jsou distribuovány s korunkou založenou cca ve 2–2,5 m. To je výška vhodná pro pěší zóny. V případě, že se stromy sázejí na okraje silnic a do míst, kde pod korunou budou projíždět i nákladní automobily (např. i pěší zóny s obchody – zásobování), je třeba dodržet podjezdný profil volný do výšky alespoň 4,5 m. Pokud strom nebyl již ve školce připraven na tuto výšku nasazením koruny, může nastat i případ, že nasazení koruny zvýšit nelze (např. kulovité formy – Acer platanoides ‚Globosum‘, Robinia pseudoacacia ‚Umbraculifera‘ apod.). Proto je důležité požadavek výšky nasazení koruny předem specifikovat v objednávkovém listě, případně projednat s dodavatelem konkrétní podmínky.
Naopak u stromů vysazených ve volné krajině, v parcích, zahradách a všude tam, kde je to jen možné, se snažíme spodní větve rostoucí až k zemi výchovným řezem neodstraňovat.
Výchovný řez také připravuje stromek pro speciální typ řezu v budoucnu. Ať už se jedná o hlavový řez nebo o jiné typy speciálního řezu, při výchovném řezu máme první, ale také i poslední možnost k jejich bezproblémovému založení.
Zdravotní a bezpečnostní řez vzrostlých stromů
Udržovací řezy
Tyto řezy provádíme u vzrostlých (dospělých) jedinců, kteří překlenuli období intenzivního růstu. Naším cílem je především zajistit jejich dlouhodobou funkčnost a omezit na minimum jejich případné negativní působení na okolí, v němž se nacházejí. Udržovací řezy jsou – zdravotní řez, – bezpečnostní řez, – redukční řezy.
Zdravotní řez
Jedná se o nejběžnější a v současné době i nejvíce používaný typ udržovacího řezu. Tento řez je řezem komplexním (ostatní řezy udržovací z něho vycházejí). Cílem tohoto řezu je zejména zabezpečení dlouhodobě vysoké funkčnosti stromu, při udržení pokud možno co nejlepšího zdravotního stavu, vitality a provozní bezpečnosti.
Je opakován v několikaletých intervalech, nejméně alespoň jednou za 8–10 let, samozřejmě s ohledem na aktuální stav stromu. U tohoto řezu odstraňujeme či zkracujeme větve: – suché, mechanicky poškozené či zlomené či jinak provozně nebezpečné, – odumírající, napadené chorobami a škůdci, – navzájem se křížící, zahušťující korunu a nevhodně postavené (např. směřující do středu koruny), – kodominantní a tlaková větvení, – se silně sníženou vitalitou, – pahýly, větve v souběhu, výmladky z podnoží atp.
Pokud zkracujeme větve, měli bychom vědět, že musíme vést řez na vnější pupen, s výjimkou kultivarů pyramidálních, u nichž větve zakracujeme na pupen vnitřní (jdoucí do koruny), abychom zamezili rozklesávání koruny.
U stromů napadených některými karanténními chorobami (spála růžovitých, grafióza jilmů) je obdobný typ řezu často nazývaný jako řez sanitární. Nicméně je důležité vědět, že tento řez nesmí být proveden jinak, než pod dohledem příslušného orgánu ochrany přírody či Státní rostlinolékařské správy. Nález či podezření na nález karanténní choroby musí být nejprve neprodleně nahlášen. Rozhodnutí o kácení či ošetření napadených dřevin vydá Státní rostlinolékařská správa a na jejím základě je pak možno v součinnosti s tímto orgánem přistoupit k eventuálnímu ošetření.
Bakterie Erwinia amylovora, původce spály růžovitých rostlin, napadá zejména druhy dřevin z čeledi růžovité – Rosaceae, a to konkrétně z podčeledi Pomoidae, kam náleží zejména tyto ovocné i okrasné stromy: hloh, hrušeň, jabloň, jeřáb, kdouloň a mišpule. Řez těchto stromů může redukovat zdroj nákazy nacházející se na řezem odstraněných větvích, je však ale zároveň příležitostí k šíření nákazy použitým nářadím a k průniku bakterie otevřenými ranami do rostliny. Navíc silný řez stimuluje stromy k tvorbě sekundárních výhonů, náchylných k infekci. Proto jsou-li tyto stromy silně infikovány, je lépe je raději pokácet, než odstraňovat jednotlivé napadené části. Ke kácení se zpravidla přistupuje ve chvíli, pronikla-li infekce do kmene či do poloviny větví v koruně o průměru nad 2,5 cm, a to v místech, kde je od kmene vzdálena méně než 0,5 m. Je-li infekce stromu nižší, nekácíme, ale odstraňujeme napadené větve až na zdravé dřevo, a to ve vzdálenosti ne menší než 30 cm (u větví o průměru do 2,5 cm) či 60 cm (u větví o průměru větším než 2,5 cm) od infikované části. Vlastní postup ošetření, event. odstranění stromů napadených touto karanténní chorobou ovšem stanoví pověřený pracovník Státní rostlinolékařské správy.
Doporučuje se též odstraňovat výmladky, a to zejména na bázi kmene a na kořenech, pokud možno v rané fázi jejich vývoje. Napadené odřezané části je nutno na místě ihned spálit! Řez je lépe provádět ve vegetačním období (jaro – léto), pokud možno ihned po zjištění infekce. Hrozí-li však silná následná infekce spálou (v místech vysokého infekčního tlaku bakteriózy), je lépe jej provést až ke konci vegetace, protože čerstvé rány jsou v jarním a letním období více náchylné pro vstup infekce.
Řez není vhodné provádět za vlhkého počasí a očekávají-li se do 24 hodin bouřky či silný déšť. Za takových podmínek je vysoké riziko šíření spálové bakterie. V místech silně ohrožených spálou je vhodnější slabší řez každoroční než příležitostné silné průklesty. Silnému řezu je nutno se vyhnout, neboť stromy reagují silnějším vegetativním růstem, s nímž je spojena i vyšší náchylnost ke spále. Stromy by se měly po dobu alespoň jednoho měsíce po řezu intenzivně sledovat a v případě opakované infekce strom raději pokácet. Nože, nůžky a pilky se před a po každém použití musí řádně dezinfikovat, a to nejlépe ponořením do 10% roztoku chlornanu sodného či 70% etanolu po dobu 2–3 vteřin. Při práci ve výškách stačí použít k opláchnutí čepelí a listů pilek a nůžek ruční postřikovač.
Tracheomykózami je v současné době napadána celá řada významných rodů stromů: břízy, duby, jasany, javory, jilmy, platany aj. Nejznámější tracheomykózou je bezesporu grafióza jilmů, jejímž původcem je vřeckovýtrusná houba Ophiostoma ulmi (Ophiostoma novo-ulmi). Co se týká řezu mrtvých či napadených částí stromů, nutno zdůraznit, že je třeba jej minimalizovat na skutečně nejnižší nutnou míru, neboť řezné rány jsou snadnou vstupní branou pro patogena. Z korun stromů je nutné pravidelně odstraňovat suché či odumírající větve, beznadějně napadené a odumírající stromy raději vykácet.
Bezpečnostní řez
Jedná se v podstatě o minimální variantu zdravotního řezu, účelově zaměřenou na splnění požadavků provozní bezpečnosti stromu. Je to řez relativně levný a má své místo tam, kde není efektivní investovat do nákladného zdravotního řezu. Bezpečnostní řez odstraňuje větve suché, mechanicky poškozené, nalomené či zlomené, větve volně visící v korunách a bezprostředně hrozící svým pádem na zem apod.
Redukční řezy koruny: prosvětlení, symetrizace, stabilizace i sesazení
Redukční řezy
Skupinu redukčních řezů je možné dále podle charakteru a zaměření redukce koruny členit na: – řez redukční vlastní (redukce ve směru k překážce – budova, dráty el. vedení), – řez prosvětlovací (prosvětlení koruny z důvodu revitalizace stromu), – řez symetrizační (symetrizace koruny vůči náporu větru) – řez stabilizační (SIA) (výšková redukce koruny za účelem stabilizace stromu vypočtená dle metody Static Integrated Assessment), – řez sesazovací (radikální výškové sesazení koruny).
I když jsou všechny typy redukčních řezů zaměřené buď na snížení hustoty koruny, nebo na určitý typ obvodové redukce, v rámci těchto řezů jsou řešena i problematická větvení, odstraňování suchých a infikovaných větví apod. Součástí redukčních řezů je tedy i splnění účelu řezu zdravotního.
Řez redukční vlastní
Řez zaměřený na celkovou či jednostrannou redukci koruny. Tento případ se týká většinou stromů ponechaných delší dobu bez jakékoli péče, stromů rostoucích v blízkosti domů nebo jiných překážek nebo stromů pod elektrickým vedením. Odstraňujeme také větve, které vychylují strom z jeho těžiště, to znamená větve asymetricky postavené (např. u stromů dlouhodobě jednostranně zastíněných či stromů výrazně nakloněných s možností vývratu apod.).
Řez musí být proveden velmi citlivě, jinak by mohlo dojít k nekontrolovatelné korunové výmladnosti. Velice důležité je v tomto případě stromu ponechat, pokud možno, přirozený habitus bez trvalé deformace (což je mnohdy velmi složité, ne-li nemožné).
Rozsáhlejší redukce je třeba realizovat postupně – v několika etapách. Stromy omezené překážkou výškově (např. pod elektrickým nebo telefonním vedením) je třeba opakovaně redukovat v pravidelných časových intervalech.
Musíme si uvědomit, že potřeba redukčního řezu je mnohdy zaviněna: – volbou nevhodného taxonu na konkrétní stanoviště (např. s korunou příliš vysokou nebo s příliš širokou atp.), – nevhodným umístěním stromu na stanovišti (např. zbytečně příliš blízko k obytnému domu, aniž by byly respektovány biologické potřeby stromu).
Řez prosvětlovací
Cílem řezu je prosvětlit korunu, tj. umožnit lepší průnik světla do zastíněných částí koruny tak, aby tyto partie mohly zintenzivnit či dokonce obnovit svou asimilační činnost. Dále napomáhá, byť nepatrně, lepší průchodnosti koruny pro vzduch a snižuje tak větrnou zátěž na ni vyvíjenou. Řez však musí být proveden velmi citlivě, jinak by mohlo dojít k nekontrolovatelné korunové výmladnosti, jež situaci naopak zhorší. Odstraňujeme zejména větve, které se navzájem kříží a třou se o sebe, větve rostoucí do středu koruny a větve zahušťující.
Řez symetrizační
Dřevo jako materiál je velice odolné při namáhání ohybem. Odolnost na torzní zatížení (krut) je ale výrazně nižší. Z toho důvodu je možné obvodovou redukcí asymetrických korun – jejich symetrizací ve směru větrného náporu – docílit významného zvýšení stability ošetřovaného stromu.
Tento typ redukčního řezu je navrhován především u stromů uvolněných ze skupiny, příp. u jedinců ovlivněných nevhodnými redukcemi koruny v minulosti. Důležitou zásadou je, že rozsáhlejší symetrizace koruny musí probíhat postupně v na sebe navazujících krocích.
Specifickým případem redukčního řezu je i tzv. stabilizační řez metody SIA (Static Integrated Assessment). Podle této metody (Erb & Wessolly, 1998) lze kalkulovat zvýšení provozní bezpečnosti daného stromu po navrženém obvodovém řezu koruny. Wessolly uvádí, že prosvětlovací řez
