Rostlina a její prostředí: půda, voda, výživa a ochrana
Jak zajistit rostlinám optimální podmínky? Přečtěte si o vlivu polohy, půdy, vody a výživy — od pH přes kompost až po minerální hnojiva a ochranu před škůdci.
Co ovlivňuje růst a vývin rostliny
Rostlina a její prostředí
Rostlina je složitý živý organismus, jehož základní stavební jednotkou je buňka. Dě lením se buňky množí, a tím rostlina roste. Buňky tvoří jednotlivá pletiva a ta zase tvo ří jednotlivé rostlinné orgány. Každý rostlinný orgán má svou funkci, ať už je to stonek, list, květní nebo listový pupen, kořen, květ atd.
Každá rostlina má určité požadavky na prostředí, ve kterém je schopna optimální ho růstu a vývinu. Prostředí je podmíněno polohou, nadmořskou výškou a podnebím.
Jestliže rostlině zajistíme vhodné podmínky, dochází k jejímu optimálnímu růstu a vývinu. Růst u rostlin probíhá do délky a do tloušťky. Rostliny rostou jen tzv. růstových pásmech, což jsou místa s rychle se dělícími pletivy. Těmito místy jsou růstové vrcholy, pupeny a mízní pletiva ve stoncích. Rychlost růstu různých rostlin je různá. Nejrychleji rostou houby, nejpomaleji stromy. Orgány rostlin nerostou stále stejně rychle. Zpočátku je růst pomalý, později se zrychluje, až dosáhne maxima, a pak se opět zpomaluje, až se zastaví úplně. Vývin rostlin probíhá u vyšších rostlin stejně.
Dozrálé semeno, pokud se dostane do příznivých podmínek, začne klíčit, růst a vyvíjí se V rostlinu. Jakmile rostlina doro ste a dospěje do pohlavní zralosti, vykvete a po oplození se vyvinou semena, která jsou mnohdy ukrytá v plodech. Semena do zrávají a jsou nositeli nového života. Kro mě ze semen Ize mnoho druhů rostlin vypě stovat iz některých orgánů — listů, stonků, oddenků, kořenů a dalších.
Vytrvalými částmi mohou rostliny překo nat nepříznivé životní podmínky a pokra čovat poté opět v růstu. Rostliny jsou při způsobeny některým vlivům, což jim také pomáhá nepříznivým životním podmínkám odolávat.
Podnebí, poloha a mikroklima zahrady
Polohou chápeme sklon pozemku (tzn. ozáření sluncem), větrné podmínky, teplot ní a vlhkostní poměry, zamrzání a rozmrzání půdy. Některé rostliny určitou polohu vůbec nesnášejí. Nadmořská výška rovněž ovlivňuje teplotu, množství srážek, vzdušnou vlhkost a intenzitu slunečního záření a konečně podnebí, které má bud ráz pří mořský, nebo vnitrozemský, popř. se některému z nich blíží.
Podnebí je dáno polohou naší republiky a nemůžeme jej ovlivnit vůbec, pouze ně které nepříznivé vlivy a nadmořské výšky a polohy můžeme upravit. Např. nedosta tek srážek závlahou, proti mrazům účinnou ochranou V podobě vhodné přikrývky, pro ti úpalu přistíněním, popřípadě můžeme zlepšit mikroklima zahrady nebo části za hrady. Ovšem upravit nemůžeme všechny vlivy, proto volíme pro dané podmínky od povídající rostliny, abychom zbytečně neriskovali ztráty.
Znamená to tedy, že nebudeme vysazovat na plné slunce rostliny, kterým úpal škodí, pokud nejsme schopni zabezpečit potřebné přistínění, že v místech malých vodních srážek nebudeme vysazovat rostliny náročné na vláhu, nejsme-li je schopni zajistit závlahou, že místa se silným prouděním vzduchu nebudeme osazovat rostlinami, které v takových podmínkách neprospívají.
Fyzikální a chemické vlastnosti půdy: co musíte vědět
Půda
Půda patří k velice významným faktorům ovlivňujícím růst a vývin rostlin, když ne působí samostatně, ale vždy ve spojeni s klimatickými faktory. Fyzikální, chemické a biologické vlastnosti půdy je nutné poznat a věnovat jim náležitou pozornost, protože jsou nositeli a zprostředkovateli výnosů, růstu a vývinu. Přirozené stanoviště rostlin se nazývá půda, její odebraná část zemina. Úrodná svrchní část půdy je ornice, pod ní je podloží, spodina a mateční hornina.
Půda je komplexem pevných látek, vody a vzduchu. Pevné látky jsou anorganické a organické. K anorganickým patří písek, prach a jíl, k organickým humus a půdní mikroorganismy.
Podle zrnitostního složení se dělí půdy na lehké, střední a těžké.
V zahrádce můžeme např. na stěně výkopu sledovat půdní profil, na kterém rozeznáme několik vrstev pủdy, mocnost půdy, půdní druh a typ. Mocnosti půdy se rozumí výška vrstvy půdy, kterou prokořeňují rostliny a která je snadno zpracovatelná. Mělké půdy mají tuto vrstvu vysokou jen 15 až 30 cm, hluboké až 1 m.
Na půdním profilu je možné rozeznat půdní typ. Na území naší republiky se vy skytují černozemě, hnědozemě, hnědé půdy, illimerizované půdy, podzolové půdy, rendziny, oglejené, glejové, lužní, nivní a solné půdy. Pro každý tento typ jsou charakteristic ké půdní horizonty. Např. nejúrodnější černozemě mají hlavní horizonty — humózní, vysoké 40 až 70 cm, které přecházejí do sprašového substrátu, hnědozemě mají tři hlavní horizonty, a to středně humózní ho rizont s ornicí, hnědý iluviální horizont . (někdy s tmavými koloidními prvky), který zasahuje do hloubky 70 až 100 cm, a spradšový substrát. Při intenzívním zpracování půdy, při jejím neustálém obohacování humusem apod. se význam těchto půdních typů snižuje.
Z fyzikálních vlastností půdy je nejdůle žitější půdní struktura. Je to soubor pevných půdních složek a jejich uspořádání. Drobtovitá struktura, která je charakterizována volně spojenými hrudkami průměru 3 mm, je nejvhodnější. Je nutné mít stále na paměti, že drobtovitá struktura vzniklá působením mikroorganismů při vydatném organickém hnojení, je podstatně stabilněj ší než ta, která vznikla působením klimatických a mechanických vlivů. z toho plyne, že pro zachování této struktury je nutné neustálé obohacování půdy organickými hnojivy. Půdní struktura se nejvyšší mírou podílí na zásobení rostlin živinami a vodou, podporuje mikrobiální aktivitu půdy a umožňuje rostlinám vytvořit dostatečný kořenový systém.
Humus je nenahraditelnou součástí půdy. Při jejím intenzívnějším využívání by měl být jeho obsah v písčitých půdách 2 /o a v hlinitých nejméně 5 % pro zajištění dobrých fyzikálních vlastností, zlepšení chemických vlastností a s ohledem na za chování dobré půdní struktury.
Vlastnost půdy vázat živiny je označová na jako půdní sorpce. Závisí na obsahu jílu a humusu. Působí na dostatečný přísun iontů rostlinám ze sorpčního komplexu půdy. Tím vznikají dobré podmínky k průběžnému zásobování rostlin živinami.
Obsah vzduchu V půdě a jeho poměr k obsahu vody v půdě je rovněž důležitý činitel ovlivňující růst rostlin. Většina rostlin zastavuje růst, jestliže klesne podíl vzduchu v půdě pod 10 % objemu. Rostliny za těchto podmínek nemohou přijímat ani živiny. Dostatečné zásobování půdy vzduchem rovněž zabraňuje hromadění CO V půdě, který je při vyšší koncentraci škodlivý.
Obsah vody v půdě zajišťuje zásobování rostlin vodou a živinami. Závisí na dešťových srážkách, na vodní kapacitě půdy dané vlastnostmi půdy a na výšce hladiny spodní vody. Vodní kapacita půdy je množství vody, které dokáže půda udržet po dostatečném dešti nebo zálivce při volném odtoku vody. Rostlinám je přístupná jenom ta voda, která je V půdě vázána slaběji, než jaké je sací napětí kořenů dané rostliny.
Dobrý biologický stav půdy závisí na obsahu mikroorganismů, a to na obsahu aerobních mikroorganismů. Při nedostatku vzduchu V půdě při stálých a vydatných zálivkách začnou převládat anaerobní organismy, které mohou způsobit odumírání rostlin.
Významná vlastnost půdy, která úzce souvisí s fyzikálními, chemickými biologickými pochody V půdě, je poměr iontů ve výluhu, vyjadřovaný koncentrací vodíkových iontů, tzv. stupnicí pH. Hodnota pH je záporný logaritmus koncentrace vodíkových iontů. Hodnota pH nižší než 7 znamená, že půda má kyselou reakci, pH = 7 znamená reakci neutrální a pH větší než 7 zásaditou. Půdy dělíme z hlediska jejich reakce na velmi silně kyselé (ph do 3,5), silně kyselé (ph od 3,6 do 4,5), kyselé (ph od 4,6 do 5,5) slabě kyselé (ph od 5,6 do 6,5), neutrální (ph od 6,6 do 7,2) a slabě alkalické (ph od 7,3 do 8,0).
V průběhu vegetace působí na půdu mnoho látek (hnojiva, mikroorganismy), které mohou způsobit změnu půdní reakce. Schopnost půdy odolávat těmto vlivům na zýváme ústojčivá schopnost půd. Tuto vlastnost způsobují tzv. ústoje, mezi něž např. patří půdní koloidy. Ve zdravých půdách nedochází ke změnám pH, protože V nich obsažené organické látky jsou schopny poutat kyselé zbytky, které vznikají při fyziologické reakci průmyslových hnojiv.
Půdní reakce pH a jak ji správně upravit
Nesprávná péče o půdu může způsobit, že se zhorší její fyzikální a chemické vlastnosti a zároveň může dojít ke zhoršení bio logických vlastností. Zvýší se výskyt plevelů, přemnoží se škůdci a dojde k rozvoji chorob. To musíme mít na paměti zejména tehdy, jestliže porušujeme agrotechnické zásady.
Půda patří k těm málo faktorům prostředí, které může člověk ovlivnit, tzn. upravit tak, aby se v ní dařily vybrané druhy rostlin. Půdní strukturu můžeme podle potřeby zlepšit vhodnými zásahy, např. pravidelným obohacováním půdy organickými látkami a látkami, které podporují vznik stabilních půdních hrudek, jako např. minerálními komposty, hlínou a jílem. Důležitým činitelem působícím na zlepšení půd ní struktury je účelné zpracování půdy, případná meliorační opatření a zabezpečení půdy před vysycháním. Rovněž můžeme vhodně upravit půdní reakci, a to vápně ním, či použitím fyziologicky zásaditých hnojiv, nebo naopak přidáním rašeliny s kyselou reakcí, popřípadě použitím fyziologicky kyselých hnojiv, či V krajním případě slabého roztoku některé minerální kyseliny.
Zahradnické substráty a zeminy: rašelina, listovka a komerční směsi
K obohacení půdy organickými látkami nebo k úpravě půdní struktury využíváme některé tradiční zahradnické zeminy, jako je např. jehličnatka, tj. hrubý surový humus z borových lesů, který má vysokou nakypřovací schopnost a nasáklivost, ale ne poutá živiny. Je to vhodný materiál pro vřesovištní rostliny a pěnišníky. Je ale těž kodostupný. Smrková jehličnatka není vhodná, má jiné vlastnosti. Odebírání humusu z lesa se považuje za lesní pych.
Další zeminou je rašelina, která vznikla rozkladem odumřelých rostlin za nepřístupu vzduchu a stálého zvlhčení. Podle podmínek vzniku se dělí na rašelinu vrchovištní, slatinu, přechodovou a rašelinné zemi ny. Rašelina se používá k nakypřování a provzdušňování půdy, má kyselou reakci, tzn. že je odolná vůči bakteriálnímu rozkladu a zachovává si dlouho dobré fyzikální vlastnosti.
Mórovka nebo také slatinka má menší nakypřovací schopnost a slabě kyselou až neutrální reakci. Listovka, která vzniká rozkladem listí z listnatých dřevin, má různé vlastnosti podle druhu listí a stáří. K nej kvalitnějším patří buková listovka. Většinou se používá smíšená. Zcela nevhodná je z listů břečťanu. V průběhu zrání se musí přehazovat a zvlhčovat. Je chudá na živiny. Hnojovatka je vlastně organické hnojivo, protože vznikla rozkladem čistého hnoje. Drnovka zase vzniká kompostováním drnů. Kompostní zeminy slouží k obohacování půdy živinami a organickou hmotou. Pisek byl dříve přidáván do půdy pro nakypření a provzdušnění, ale po zhodnocení jeho významu se zjistilo, že to byla mylná představa. Pisek pouze zvyšuje specifickou hmotnost půdy.
Pokud nemáme možnost získat nebo si připravit uvedené zeminy, poslouží k vylepšení půdy některý ze standardních substrátů, které jsou v prodeji. Je to jílovitorašelinový substrát, který je univerzální zeminou a lze jej použít při výsevu a při pěstování mladých rostlin. Rašelinový substrát je vysoce porézní zemina s velkou vodní kapacitou. Má upravenou kyselost. Je vhodný pro pěstování mladých rostlin, rostlin s velkými nároky na obsah vzduchu V půdě a pro rostliny s potřebou kyselé půdní reakce. Kůrové substráty se začaly vyrábět proto, že spotřeba rašeliny je neúměrná k možnostem těžby a kůra jako od pad při zpracování dřeva se nevyužívala. Má dobré vlastnosti, a tak je zpracovávána na substrát, který si zachovává velmidlou ho dobré fyzikální vlastnosti. Je však chudý na živiny stejně jako rašelina, jehličnatka a listovky.
Voda v půdě
Voda V půdě zásobuje rostliny a schopnost poutat potřebné množství dostupné vody pro kořeny rostlin je důležitou vlastností půdy. Schopnost půdy poutat vodu se na zývá vodní kapacita. Liší se podle typu půdy. Ovšem ne všechna voda poutaná půdou je pro rostliny dostupná. Např. hygroskopická voda je rostlinám nedostupná, protože je v plynném skupenství a silně poutaná adhezními silami na půdních koloidech. Na rozdíl od ní je kapilární voda pro kořeny dostupná, vyplňuje půdní kapiláry, ve kterých se pohybuje ve všech směrech. Pro zásobování rostlin vodou je nej důležitější vertikální pohyb (směr gravitační, kapilární). Při dešti nebo zálivce proniká voda do půdy směrem dolů nekapilární mi póry. Tento pohyb vody půdou ·závisí na zrnitosti a struktuře půdy. Čím větší je podíl jemných částic, tím se vsakování vice zpomaluje. Totéž platí pro vzlínání, což je pohyb vody vzhůru kapilárami. Právě toto vzlínání vody je důležité pro zásobení rostlin vodou.
Voda v půdě: vodní kapacita, vzlínání a bod vadnutí
Při dostatečně rychlém vzlínání dochází k rovnoměrnému rozdělení vody V půdě. Voda, která proniká kapilárami až k povrchu půdy, se vypařuje, a protože v době nedostatku vláhy je to jev nežádoucí, přerušíme kapiláry kypřením půdy. Voda je v půdě poutána určitou silou, pro kterou je zaveden pojem kapilární potenciál. Čím méně je vody v půdě, tím mé ně je voda dostupná. Při vysychání půdy dochází ke zvětšování její sací síly, což má za důsledek, že rostlina nemůže další vodu V půdě zužitkovat, protože je pro ni nedostupná, a rostlina vadne. Tomuto stavu se říká např. bod vadnutí. Rostlina ještě nehyne, ale zastaví se její růst, narušují se fyziologické funkce.
Jílovité půdy mají vyšší podíl vody rostli nám nedostupné (asi 2/3), u písčitých půd je naopak více než 2/3 vody rostlinám přístupné.
S množstvím dostupné vody tedy úzce souvisí růst a vývin rostlin. Snížením vlhkosti půdy nebo zeminy můžeme dosáhnout určitého záměru — např. u způsobu pěstování rostlin — bonsaj, tj. omezení růstu. Stejně nepříznivě působí na růst rostlin udržování vysoké hladiny vody v půdě, protože dochází ke snížení objemu půdní ho vzduchu. Rostlinám chybí kyslík k dýchání kořenů a může nastat rozvoj anaerobních mikroorganismů.
Zálivková voda: dešťovka, vodovod, studna — která je nejlepší?
Kapalnou fázi půdy nazýváme půdním roztokem. Je to vlastně voda v půdě, která je obohacena o chemické látky, které vzni kají při rozkladu hnojiv, organických a minerálních látek v půdě. V tomto roztoku dochází k chemickým procesům (sorpce iontů na pevných částicích půdy nebo je jich uvolňování) a je vlastně zdrojem živin pro rostliny. Proto se složení tohoto roztoku neustále mění, stejně jako jeho koncentrace. Ta se zvyšuje s úbytkem vody v půdě a naopak, což ovšem závisí na dalších okolnostech, na aktivitě iontů apod. Voda se dostává do půdy srážkami nebo zálivkou. z vývoje posledních roků je nám známo, že deštová voda může tím, že obsahuje velké množství sloučenin pocházejících z exhalátů, působit negativně na vegetaci. Obsah pohlcených plynů (CO, SO,SOs) někde dosahuje koncentrací, že taková voda působí agresívně na kov, beton a konstrukce. Srážková voda obsahuje pesticidy, radioaktivní prach apod. Při přepočtu na průměrné roční srážky dosahuje spad solí 5080 t.km-2 za rok. Dochází tak k porušení přirozeného samočistícího procesu. Ovšem tyto negativní vlivy, které sice nepříznivě a ve svých důsledcích těžce poškozují životní prostředí, jsou reálně odstranitelné. Člověk včas zareagoval na varující stav a snaží se o nápravu.
Můžeme tedy doufat, že deštová voda bude snad v blízké budoucnosti opět považována za nejlepší zálivkovou vodu, pro měkkost, reakci a vysoký obsah kyslíku i z ekonomického hlediska.
Dalšími zdroji zálivkové vody je voda vodovodní. To je upravená voda, zbavená nečistot a škodlivých látek. Pokud neobsahuje velké množství minerálních látek, je pro zálivku vhodná. Závadou bývá obsah plynného chlóru. Je to ovšem zdroj ekonomicky náročný a v období sucha nepoužitelný.
Studniční voda mívá různou jakost. Ča sto obsahuje minerální látky a při jejich větším obsahu je pro zálivku nevhodná. Může obsahovat tzv. tvrdící soli, což je pro rostliny nežádoucí. Vždy se vyplatí ne chat si udělat její rozbor.
Voda z vodních toků a nádrží může ob sahovat rovněž kromě minerálních látek další znečišťující látky, které jsou pro rostliny nebezpečné.
Nejdůležitější vlastností zálivkové vody je její tvrdost, která je známa od nepaměti a zahradníci ji dokázali odstraňovat ještě dříve, než bylo zjištěno, co ji vlastně způsobuje. Tvrdost vody způsobují minerálnílátky. U zálivkové vody ji můžeme upravit, a to několika způsoby. Bud tím, že ji ředí me dešťovou vodou, nebo do ní přidáme kyselinu šťavelovou.
V praxi se můžeme setkat ještě s některý mi nežádoucími jevy, které vznikají při dlouhodobém působení zálivkové vody na půdu, a to s tzv. zasolením půdy. Může k němu dojít spíše při zálivce substrátů ve sklenících než V půdě na zahrádce, protože se V zimě přebytek solí z půdy vyplaví. Velice nepříznivě působí na rostliny znečištění zálivkové vody oleji, saponáty a fenoly a dalšími chemickými odpady, které jsou pro rostliny toxické.
Rostliny přijímají všechny látky potřebné k životu V minerální formě. z jednodu chých látek dokáží vytvářet složité organic ké látky. K tomuto přetváření dochází V průběhu fotosyntézy, která probíhá za spoluúčasti slunečního záření. Protože ten to proces závisí na příjmu minerálních lá tek, plyne z toho, že jedině jejich optimální množství může zajistit optimální růst a vývin rostlin.
Bylo zjištěno, že existuje deset prvků, tzv. biogenních (kyslík, uhlík, fosfor, vápník, vodík, dusík, draslík, hořčík, síra a železo), které jsou pro rostlinu nezbytné. Dále existují další prvky (bór, měd, molybden, mangan, zinek, kobalt), tzv. oligobiogenní, které jsou rovněž pro výživu nutné, ale jen V nepatrných množstvích. Potom je ještě skupina prvků (hliník, chlór, křemík), které se označují jako užitečné, ale nejsou nepostradatelné.
Výživa rostlin: biogenní prvky a zásady hnojení
Některé živiny mají vyhraněné funkce, jiné jsou prvky stavebními nebo plní oba úkoly.
Protože rostliny přijímají většinu těchto látek z půdy, znamená to, že je půdě odčer pávají a že je nutné tento úbytek doplňovat. K tomu, abychom mohli živiny optimálně doplňovat, je třeba znát obsah pří stupných živin v půdě, který získáme půd ním rozborem. Půdním rozborem získáme informace týkající se fyzikálních vlastností půdy. Ale při pěstování okrasných rostlin postačí, budeme-li je přihnojovat podle osvědčených návodů.
Organická hnojiva: hnůj, kompost, rašelina a zelené hnojení
Živiny dodáváme do půdy bud v podobe organických hnojiv, ze kterých je rostliny mohou čerpat až po předchozí mineralizaci, nebo V podobě hnojiv minerálních. Jak už jsme zdůraznili V části pojednávající o struktuře půdy, jsou organická hnojiva nezbytná pro její stabilizaci, ale zároveň zvyšují obsah živin V půdě. Organická hnojiva mohou být živočišného nebo rostlinného původu. První z nich více ovlivňují chemické, druhá zase fyzikální vlastnosti půdy. Organická hnojiva dodávají do půdy oligobiogenní prvky. Organická hnojiva přidáváme do půdy až po úpravě kompostováním a do půdy je zapravujeme; zůstávají-li na povrchu, dochází ke ztrátám dusí ku. U lehčích půd platí zásada: aplikovat menší dávky V kratších intervalech a zapravovat hlouběji. U těžších půd je to naopak. Z organických hnojiv mají nejlepší výsledky ve zlepšování fyzikálních vlastností půd rašeliny a kůrové substráty. Dalšími organickými hnojivy rostlinného původu jsou: hobliny, slatinka, komposty, sláma, upravené kopřivy, mořské řasy nebo kultury pěstované pro zelené hnojení, které se V průběhu vegetace do půdy zapraví. Sláma a kůra mají vysoký provzdušňovací účinek, ale při jejich rozkladu za pomoci mikroorganismů se dočasně odčerpává dusík, a proto je při jejich použití nutné dodat do půdy navíc dusík. Kromě fyzikálních vlastností půdy ovlivňují organická hnojiva chemické vlastnosti, takže vhodnou kombinací organických hnojiv nebo společnou aplikací organických a minerálních hnojiv můžeme pozitivně ovlivnit růst a vývin rostlin.
Hnůj skotu (chlévský) při použití slámy jako podestýlky je velmi jakostní. Obsahu je V průměru 0,4 % N, 0,1 % P a 0,4 % K. Na lehčích půdách jím hnojíme každé dva roky, na těžších každé čtyři roky. Koňský hnůj je vzdušný, rychle se rozkládá a uvolňuje se přitom velké množství tepla. Využívá se v pařeništích nebo při hnojení těžkých půd. Podobně působí hnůj kozí, ovčí a králičí. Hnůj prasat je vodnatý a pomalu se rozkládá. Doporučuje se jej kompostovat. Drůbeží trus má vysoký obsah živin: 1,7 % N, 0,7 % P, 0,4 % K. Bud se kompostuje, nebo se používá zkvašený. Na díl trusu přidáme 2 díly vody a necháme 10–14 dní vykvasit. Pak před použitím ředíme ještě V poměru 1:5 až 1:10. Močůvka obsahuje 0,2 /% N, a 0,4 /o K. Používá se vykvašená k zálivce V 10–20 násobném ředění a doporučuje se k ní přidat P. Obsahuje růstové látky. Rohová moučka obsa huje 12-14 /% N, 2–4 o P. Používá se k základnímu hnojení V dávce 3–4 kg.m2. čím jemněji je mletá, tím rychleji se rozkládá. Kostní moučka má vysoký obsah fosforu (10–12 %) a 2–3 /% N. Přidává se do kompostu nebo se jí hnojí lehké půdy. Kompost je základní a dostupné hnojivo. Jeho kvalita závisí na složkách, ze kterých byl vyroben, a na dodržení správného po stupu při kompostování. Je tím hodnotnější, čím vice obsahuje organické hmoty.
Správně vyzrálý kompost má mít tmavou barvu, všechny organické hmoty rozložené a dobrou strukturu. Může obsahovat až 2 % N, nad 6 % P, nad 1,2 % K. Vitahum je průmyslově vyráběný kompost, který Ize využít obdobně jako hnůj nebo zahradnický kom post. K hnojení můžeme použít popel (nejlepší ze dřeva), který obsahuje až 15% P, 8 K a 25–40 /o Ca, dále Mg a sloučeniny síry. Nejlepší je přidat popel do kompostu nebo jím pohnojit na podzim. Saze můžeme dávat do půdy nebo do kompostu. Obsahují jen málo živin (N, Ca), ale zvyšují svou barvou záhřevnost půdy. Zelené rostliny můžeme s úspěchem používat právě při hnojení na zahrádce. Obohacují půdu humusem, slouží ke zlepšení půdní struktury, k odplevelení a nenahraditelné je jejich působení při zlepšení písčitých půd. K zelenému hnojení jsou nejvhodnější vikvovité rostliny, které ještě navíc obohacují půdy dusíkem pomocí hlízkových baktérií na kořenech. Je možné použít některé další rostliny, jako je např. hořčice, sva zenka, řepka, pohanka apod. Na neutrál ních a zásaditých půdách používáme všechny jmenované druhy, na kyselých půdách lupinu a pohanku. Na těžkých půdách zarýváme tyto rostliny mělčeji (10 cm) a dříve než na půdách lehčích (15-20 cm). Zarýváme V době, kdy jsou rostliny šťavnaté, nezdřevnatělé.
Existují také některé odpadní látky a hmoty, které mají hnojivé účinky, jako např. šáma, odpadní kaly, slín, křída, karbonhnojiva apod., které se mohou uplatnit i na zahrádkách bud k přímému hnojení, nebo do kompostů.
Minerální hnojiva
Protože se vyrábějí průmyslově, označuje me je jako hnojiva průmyslová. Jsou to hnojiva s vysokou koncentrací živin. Podle počtu druhů hlavních živin V nich obsažených je rozdělujeme na hnojiva jednoduchá a vícesložková a ta ještě na smíšená, sloučená a kombinovaná. Smíšená vznikají při výrobě prostým smícháním jednotlivých složek, sloučená vznikají chemickým procesem při výrobě a kombinovaná hnojiva vznikají kombinací předchozích způso bủ.
Podle fyzikálních vlastností dělíme průmyslová hnojiva na tuhá, která mají původ ní strukturu – krystalickou nebo práškovitou. Moderním způsobem úpravy tuhých hnojiv je granulace nebo perlení. Druhou skupinou jsou hnojiva kapalná, která jsou nejvhodnější při aplikaci postřikem. Třetí skupinu tvoří suspenzní hnojiva, která jsou kombinací hnojiv tuhých a kapalných.
Rychlost působení minerálních hnojiv je jejich důležitou vlastností, podle které je dělíme na: rychle působící a pomalu působící (tzn. zásobní). Rychle působí kapalná hnojiva a většina běžných tuhých hnojiv. Pomalu působícími jsou hnojiva močovino-aldehydová, výměnná (ionexová) a obalovaná.
Jednoduchá hnojiva
Obsahují vždy jen jednu hlavní živinu. Dě líme je na dusíkatá, fosforečná, draselná, vápenatá a hořečnatá. Doprovodnou složku těchto hnojiv rostliny nevyužívají a jeím hromaděním V půdě se mění chemické vlastnosti půdy. Sírany ovlivňují chemismus půdy příznivě, naopak sodík a chloridy nepříznivě.
Minerální hnojiva: typy, složení a správné dávkování
Vicesložková hnojiva
Obsahují bud dvě (dvojitá — NP, NK, PK), nebo tři (plná — NPK) hlavní živiny a většinou ještě Mg a Ca. V poslední době jsou běžně obohacována oligobiogenními prvky (Cu, B, Mn, Zn, Mo). Tato hnojiva obsahují jen nepatrné množství balastních látek. Jsou výhodná, protože při jedné aplikaci dodáme všechny potřebné živiny.
Speciální hnojiva
Jsou to také hnojivé směsi, které jsou urče ny pro speciální kultury, u nichž zastoupení a poměr jednotlivých živin odpovídá potřebám těchto kultur.
Při výběru minerálních hnojiv musíme vycházet z potřeby živin pěstovaných rostlin. Některé druhy rostlin nevyžadují přihnojování, patří k nim zejména skalničky. Těm bychom mohli dokonce hnojením uškodit. Jsou ovšem zase jiné okrasné rost liny, které jsou na živiny náročné. O každém druhu nebo skupině rostlin je známo, jaké jsou optimální dávky živin a většinou se udává i v jaké formě. Proto raději neexperimentujeme. Nezískáme-li předepsané hnojivo, volíme odpovídající náhradu. V průběhu vegetace používáme zpravidla rychle působící hnojiva, do zásoby hnojíme zásobními hnojivy. Na každém balení hnoiva je vyznačeno jeho složení a doporučená dávka na jednotku plochy. Tyto údaje sou pro aplikaci důležité a doporučené dávky nepřekračujeme, protože bychom mohli poškodit rostliny nebo negativně ovlivňovat vlastnosti půdy. Pokud jde o živiny, platí zde ve vztahu k rostlinám zákony, které musíme respektovat. Jestliže v půdě chybí některá živina úplně, nenahradí ji jiná, jestliže nejsou živiny ve vyváženém poměru, je růst a vývin rostliny závislý na té, která je V nejmenším množství. Při porušení harmonické výživy rostlin klesají přírůstky atd.
Ochrana rostlin před chorobami a škůdci: prevence i zásah
Ochrana před chorobami a škůdci
Choroby rostlin mohou být bud fyziologic kého původu, nebo je mohou způsobit viry, mykoplazmy, rickettsie, baktérie a houby. Každá z těchto chorob se projevuje urči tým způsobem a jejich příznaky jsou bud tak typické, že lze chorobu snadno určit, nebo naopak u různých chorob jsou tak podobné, že je lze při zběžném posouzení zaměnit. Znamená to tedy, že při objevení příznaků podobných příznakům některé Z chorob je třeba tuto chorobu správně určit a pak zvolit vhodnou ochranu. Pokud dodržujeme všechna agrotechnická opatření, nemuseli bychom se např. s fyziologickými chorobami setkat (odmyslí me-li území znečištěná průmyslovými exhalacemi). výskyt a rozšíření ostatních chorob jsou podmíněny vhodností nebo nevhodností prostředí, ve kterém rostliny pěstujeme. Ale když přece dojde k onemocnění, musíme reagovat rychle, abychom zabránili škodám nebo případnému rozšíření choroby. Jistotu, že je správně stanovena příčina, budeme mít jedině po po radě s odborníkem. Předepsaný ochranný přípravek aplikujeme přesně podle návodu. Nižší koncentrace je neúčinná, vyšší za se může rostlinu poškodit. Pokud se má prostředek použít opakovaně, dodržíme termín, protože zde nemůžeme nic nechat náhodě. Tím, že dodržíme návod, ušetříme si zklamání. A při aplikaci přípravku dodržujeme přesně hygienické předpisy.
Kromě chorob poškozují okrasné rostliny živočišní škůdci. tady platí, že při do držování agrotechnických opatření bude me mít s těmito škůdci méně práce. Ale když už se stane, a na rostlinách objevíme příznaky napadení některého ze škůdců, přesvědčíme se, že jsme ho správně určili a aplikujeme odpovídající ochranný přípravek. Při malém výskytu některých druhủ postačí k jejich likvidaci mechanický sběr.
A nesmíme zapomenout ani na účinnou pomoc užitečného ptactva. Jeho přítomnost na zahradě můžeme ovlivnit umístěním budek, vytvořením přirozených míst k hnízdění výsadbou některých dřevin a V zimě pravidelným přikrmováním. Jestliže víme, že V místě, kde máme za hrádku, je zvýšený výskyt určitého škůdce, můžeme již preventivními opatřeními snížit škody. Např. jestliže vysazujeme cibulnaté a hlíznaté rostliny tam, kde se vyskytují škodliví hlodavci, jako např. hryzec vodní, nebudeme je vysazovat do volné půdy, ale bud do drátěných košíčků dostatečně velkých, aby nebyl omezován jejich růst, nebo do květináčů, které zapustíme do země. Obdobně uchráníme kořeny vzácnějších dřevin proti hryzci, když jamku před vysazením vyložíme po obvodu pozinkovaným pletivem.
Většina škůdců napadá určitý rostlinný druh, ale jsou takoví, kteří škodí na více druzích, tzn. že při jejich výskytu musíme ošetřit všechny druhy rostlin, které mohou být napadeny.
Při používání chemických prostředků k likvidaci škůdců dodržujeme stejné zásady, jaké jsme uvedli u chorob rostlin.
U určitých rostlin můžeme předcházet rozvoji chorob nebo rozšíření škůdců preventivní ochranou, např. některé choroby hlíznatých a cibulnatých květin se projeví už během skladování. Tady je nejúčinnější a zároveň nejlevnější prevencí dodržení správných skladovacích podmínek. Před dalšími chorobami včas chráníme cibule a hlízy mořením. Jestliže např. houbová choroba napadající listy přezimuje V zemi, odkud se v průběhu další vegetace opět šíří, je nezbytné, abychom tyto listy včas od stranili a spálili. Takových preventivních opatření je mnoho, ale abychom je účinně uplatňovali, musíme znát biologii chorob a škůdců.
