Zahradnické nářadí a pomůcky: kompletní průvodce vybavením zahrádkáře
Co vše potřebuje správně vybavený zahrádkář? Přinášíme kompletní přehled nářadí a pomůcek — od základního kopání přes setí a zalévání až po fóliové kryty a drátěnky.
Ruční nářadí nebo motorové přístroje? Jak si vybrat
TECHNICKÉ POMŮCKY ZAHRÁDKAŘENÍ
Efektivnost práce je pojem, který se stal součástí každé moderní lidské činnosti. Proto i při práci na zahrádce hledáme cesty, jak ji usnadnit a zlevnit. Slouží k tomu mnoho rozmanitého nářadí a pomůcek, neboť i práce na zahrádce je rozmanitá. Dobrý řemeslník má pořádné nástroje, dobrý zahrádkář má pořádné nářadí. A nejen to: je důležité znát, kterou práci jakým nástrojem nebo nářadím lze nejlépe a nejúsporněji vykonat. K tomu je třeba především zkušeností. Předpokladem je obstarat si potřebné nářadí.
V poslední době se stává pro zahrádkáře aktuální otázka, zda dát přednost ručnímu nářadí nebo motorovým přístrojům, jejichž shánění se stalo módní záležitostí. Domácnosti se také vybavují kuchyňskými roboty, pračkami a řadou větších i menších přístrojů. Ovšem každý se již jistě sám přesvědčil právě na těchto přístrojích, že se vyplatí, máme-li pro ně časté použití a že šetří práci i čas jen tehdy, jsou-li jejich čištění a údržba jednoduché. Také velikost domácnosti rozhoduje, zda se ten či onen přístroj vyplatí. U zahrádkářských přístrojů platí stejná hlediska — možnost častého použití, jednoduchá údržba a čištění, a velikost zahrádky. Proto se větší a složitější přístroje vyplatí jen na velkých zahradách nebo pro zahrádkářské kolektivy. Kromě toho každý motor je více či méně hlučný a ruší klid sousedů. V neposlední řadě mluví pro převahu ručního nářadí
i fakt, že práce na zahradě má být aktivním odpočinkem — zdravým pohybem na čerstvém vzduchu.
NÁŘADÍ PRO PRÁCI S PŮDOU Nejpoužívanějším nářadím na zahrádce jsou rýče, které potřebujeme k rytí, rigolování, při výsadbě stromů, k zarovnávání trávníků, zarývání hnoje, přihrnování zeminy apod. Rýče musí být z pevného, trvanlivého materiálu, s násadou zakončenou držadly ve tvaru D nebo T. Na běžné rytí a výsadby se osvědčují rýče ve tvaru zákopnických lopatek s rovným ostřím; do kamenitých, těžkých nebo silně zadrnovaných půd jsou lepší rýče se zašpičatělým ostřím.
Nářadí pro práci s půdou: rýče, vidle, lopaty a hrábě
Rýče doplňují rycí vidle s pevnými širokými hroty, které se používají na letní rytí záhonů po sklizni a pozemků silně zaplevelených pýrem nebo jinými vytrvalými oddénkatými plevely (neboť je vytáhnou a nepřeřežou jako rýč), vyrývání květinových cibulí a obrývání kolem stromů, kde jsou kořínky mělce. Vidle jsou nepostradatelné při přehazování nerozloženého kompostu a při rozhazování hnoje na záhon. Mají pružné hroty, které by měly být od sebe vzdálené jen 2—3 cm. Velmi potřebným nářadím je kopáč, což jsou ohnuté vidle se čtyřmi hroty. Používá se na kypření záhonů po sklizni a pro hrubé pletí prázdných záhonů. Lopaty slouží k pohodlnému přemísťování zemin, převrstvování uleželého kompostu, nakládání různých hmot na kolečko a k mnoha jiným pracem. Mají různé tvary. Lopata pro zahrádkářské účely má mít delší list s takovým sklonem, aby s ní hmota při házení lehce sklouzávala. Pro nakládání hrubších předmětů (kameny) a na odhazování sněhu je vhodná tzv. uhlířská lopata se širokým, po okrajích zvednutým listem.
Pro hrubší zemní práce je potřebný krumpáč — na jedné straně špičatý a na druhé širší, ostrý. Hrábě mají být na každé zahrádce ve třech druzích: železné úzké na uhrabávání menších plošek, železné široké na uhrabávání záhonů a cest, a dřevěné na shrabání trávy. Na dřevěných hrábích je vhodné z druhé strany si udělat znamenák na rozměřování řádků na záhonech před setím nebo sázením. Částečně se zatlučou delší hřebíky 10 cm od sebe, neboť většinou se používá rozteč řádků v násobcích deseti. Znamenák však může být samostatným nářadím s různými rozměry kolíků na obou stranách. Nepostradatelným nářadím na zahrádce jsou tzv. anglické neboli planžovací hrábě, které se připevňují na dlouhou násadu, aby byly pružné. Vymetá se jimi trávník, upravují se pískové pěšinky a plošky apod.
Motyčky, kypřiče a plecí nářadí pro kypření záhonů
Nutným nářadím na zahrádce jsou různé motyčky: širší na mělké okopávání, pletí a rozrušování půdního škraloupu, těžká kovaná s užším listem na těžší úpravy terénu, překopávání uleželého hnoje, kopání mís kolem stromů a přípravu jam pro vysazování, dvojitá (na jedné straně jsou vidličky na pletí a na druhé straně srdcovitá motyčka na kopání v úzkých řádcích zelenin nebo květin) a malá jednoruční motyčka pro práci na malých ploškách a v pařeništích, jednocení zeleniny, pletí ve skalce a v záhonech květin. Motyčky se také běžně používají na kypření půdy, ale okopávání jimi je skutečně namáhavé a pracné a kypří půdu značně hluboko; půda pak příliš vysychá. Na kypření jsou vhodné různé druhy kypřičů, s nimiž se pracuje tahem, tedy s mnohem menším vynaložením síly. Je dobře dát k nim delší pružnou násadu. Nejběžnější je kypřič drápovitý tříhrotý, používají se i kypřice šípovité, jednohroté, dvouhroté i tříhroté. K rozrušování půdního škraloupu jsou určeny rotační kypřiče. Moderním nářadím na kypření půdy, ale také na pletí v meziřádcích jsou plecí očka a plecí rámečky, které provzdušňují půdu a podřezávají kořínky plevelů. Pracuje se s nimi tahem v kyprých půdách.
Ve větších zahradách bývá nepostradatelná pojízdná ruční plečka; z nich je nejvhodnější pojízdná ruční plečka Martínkova, s níž se dá pojíždět dopředu i dozadu. Také prohazovačka je potřebné nářadí, nejen na prohazování písku při různých adaptacích, ale také při přehazování zeminy a uleželého kompostu, z něhož je třeba odstranit případné příměsi, jako kaménky, nerozložené zbytky dřevnatých částí rostlin apod. Válec je třeba k utužení povrchu osetých záhonů, ale hlavně je nepostradatelný při zakládání a ošetřování trávníku.
Málokterý zahrádkář si jej však kupuje a jeho práci nahrazuje různými dřevěnými šlapáky nebo prkny. Přitom není problém si jej zhotovit z větší plechovky s víkem. Po stranách se přivaří držadla, do nichž se volně nasadí tyče na vodění, na jedné straně se provrtá otvor na zátku. Do válce se naleje voda, která se po použití zase vypustí. Do válce dlouhého 1 m o průměru 40 cm se vejde 120 l vody a jeho celková váha asi 130 kg stačí i k rozdrcení hrud nahrubo zrytého záhonu. Mezi nářadí pro práci s půdou patří speciální vypichovák nebo i jen starší delší nůž s trochu zahnutým ostřím na konci na vypichování kořenů vytrvalých plevelů, zvláště pampelišky smetánky z trávníku.
Pomůcky k setí a sázení: výsevné misky, secí strojek a sázecí kolíky
POMŮCKY K SETÍ A SÁZENÍ Pro výsev semen zelenin a květin a k předpěstování sadby jsou potřebné různé výsevné misky, žardinky, širší květináče nebo výsevné truhlíky; nejlepší jsou z bakelitu nebo pěnového polystyrénu. Musí se s nimi zacházet opatrně, protože jsou křehké, jsou však velmi lehké. Výhodně lze použít i sadbovač, neboť do každé buňky se může vysít jiná rostlina a po vzejití přepíchat. V poslední době se hodně používají různé rašelinocelulózové kořenáčky (jiffy pot aj.), které se v půdě po vysazení rozloží. Urychluje se tak ujmutí a vzcházení rostlin. Pro vyznačení řádků a sponů při setí a výsadbě na záhon je potřebný znamenák. Lze také sázet podle zahradnické šňůry (nejvhodnější je z plastické hmoty). Šňůra se na obou koncích dobře připevní na zašpičatělé kolíky zapíchnuté na potřebnou vzdálenost.
Semeno rostlin, které se budou jednotit, vyséváme přímo z papírového sáčku nebo z tužšího papíru a poklepáváním rovnoměrně rozmisťujeme do vyznačeného řádku. Práci usnadní a výsev zpřesní vhodný ruční secí strojek. Šikovný zahrádkář si jej zhotoví sám z kulaté, nejlépe plechové krabičky, do níž vyrazí po obvodu pravidelně vzdálené otvory. Ve středu krabičky se vede osička, připevněná k držadlu. Při pomalém tahu se krabička otáčí a semena vypadávají v pravidelných vzdálenostech. Krabiček může být několik na výměnu. K sázení sadby zelenin a květin jsou potřebné sázecí kolík nebo sázecí lopatka. Nejlepší jsou hladce vylisované z plastické hmoty, musí se však s nimi pracovat jen v nakypřené půdě, neboť jsou křehké. Mohou být
také dřevěné. Železné kolíky se svařovaným švem na rukojeti nadělají mnoho mozolů. Na utlačení malých osetých ploch jsou potřebné různé dřevěné destičky, ať už s držadlem, nebo s oky, do nichž se navlékne noha. K zavlažování výsevů je potřebná jemná rozprašovací stříkačka a na případné prokypření výsevů v truhlících malý kolíček ve formě tužky, který se používá i při přepichování mladých rostlinek.
Zavlažování zahrady: konev, hadice, postřikovač a čerpadla
POTŘEBY K ZAVLAŽOVÁNÍ Konev je nepostradatelným nářadím na zalévání i v těch zahradách, kde je zařízen rozvod vody. Odraženou vodu z různých nádrží, která je pro rostliny nejvhodnější, jinak nevyužijeme než konví, pokud nechceme použít různé nákladné čerpací agregáty. Nejlepší jsou plošší konve z plastické hmoty — jsou lehké. Ke každé konvi bychom měli mít dvě tři různé růžice s různě velkými otvory — od nejjemnějších na malé výsevy po hrubší. Do konví nabíráme jen čistou vodu, aby se nezanášela růžice. Postřikovačů je poměrně velký výběr; nejpoužívanější na malých zahrádkách je kulatý rozstřikovač, který dostříkne asi na 5 m a vytváří téměř vodní mlhu. Dá se snadno přenášet. Pro větší zahrady máme různé revolty; volí se podle dostřiku. Nejčastěji se na zahrádkách zalévá prostě hadicí. Na každé hadici by měla být připevněna tryska, jíž se dá regulovat rozstřik vody od nejjemnější mlhy po velké kapky.
Na rostliny se nemá stříkat přímo prudkým proudem, nýbrž jemnými kapkami obloukem, aby voda dopadala jako jemný déšť. Hadice bývají dlouhé 20 m i více; je třeba také usnadnit jejich přemísťování, aby se nepoškodily rostliny.
U nás se vyrábí naviják na hadice, na nějž se navine až 60 m hadice a protože je připevněn na malém vozíku, dá se s ním zajet i do nejvzdálenějších koutů zahrady. Pokud hadici taháme po zemi kolem záhonů, vyplatí se na rohy záhonů zatlouci hladký železný kolík, kolem něhož se hadice vyhne záhonu a nepoškodí rostliny. Není-li na zahradě rozvod vody a v blízkosti je vodní zdroj, poslouží zahrádkáři čerpací technika. U nás se vyrábí mnoho čerpadel a čerpacích agregátů, od ručních přes motorové po elektrické pro různé způsoby použití. Před koupí je dobře poradit se s odborníkem.
NÁŘADÍ NA OŠETŘOVÁNÍ ROSTLIN Nejpotřebnější jsou nože a nůžky. U nich hodně záleží na kvalitě a broušení. Nekvalitními noži a nůžkami může rostliny poškodit a s nenaostřenými je obtížná práce. Žabka je skvěle vymyšlený, účelně zakřivený zahradnický nůž k řezání všech částí rostlin. Začišťujeme jí také řezné rány na stromech. Neřežeme s ní odumřelé dřevo, aby se nepoškodilo ostří. Žabku kupujeme na míru, aby dobře „padla“ do ruky. Očkovák je ostrý nůž s výběžkem na odchlipování kůry. Je nepostradatelný pro zahrádkáře, který očkuje růže, ovocné stromky, listnáče. Nemá se používat k ničemu jinému, protože by se otupilo ostří, a už by se pro očkování nehodil. Roubovák je špičatý štěpovací nůž. Také ten je jednoúčelový a má se používat pouze k roubování. Zahradnické nůžky potřebujeme na řez ovocných stromů a keřů, sestřihování dřevin a trvalek po odkvětu. Upotřebí se kromě nože také k řezání květin do váz a k estetické úpravě rostlin. Nejvhodnější pro všechny účely jsou zahradnické nůžky dvoubřité, na konci opatřené uzávěrem. Rukojeť nůžek má být opatřena návleky z plastické hmoty, aby v zimě nestudila a nezpůsobovala otlačky. Také zahradnické nůžky mají „padnout“ do ruky a mají být lehké a vždy ostré. Kromě nich se používají speciální nůžky vinařské, školkařské, na růže, pro zahrádkáře pak důležité nůžky na trávu, kterými se zastřihují okraje trávníků a malé plošky, které se nedají ošetřit srpem, a nůžky na stříhání živého plotu, zvané štucovky. V zahraničí se vyrábějí oboje tyto nůžky na baterii, jsou snadno ovladatelné a pracují rychle. Na broušení nožů a nůžek potřebujeme brousky, ostřiče a obtahovací řemeny. Na zahrádce je potřeba také několik druhů pilek a pil: malá pilka na nejmenší řezné rány, pilka ocaska do hustších korun stromů, rámová pilka s utahovacím ostřím, velká rámová pila na řezání dřeva. Výhodná je pilka, která se dá nasadit na tyč; lze jí řezat výhony v koruně. Pilky je třeba občas ostřit. Na pravidelné sežínání trávníku je třeba mít dobré a ostré nářadí. Malé a nepřístupné plochy trávníku (např. pod keři, jejichž větve sahají až k zemi) vysekáváme srpem. Také nově založený trávník je třeba opatrně sekat srpem, aby se nevytrhaly mladé rostliny trávy, nebo — zvláště menší plochy — stříhat nůžkami na trávu.
Nože, nůžky a pily na ošetřování rostlin a trávníku
Podobným nářadím je kosáček, tj. srp s delší rukojetí. Používá se k sečení přerostlého nebo na vysekávání příliš zapleveleného trávníku apod. Kosa musí být z kvalitní oceli s dobrým ostřím, jinak trávu spíše „žvýká“ a nelze s ní dosáhnout rovnoměrné výše pažitu. Kosiště (násada kosy) má být lehké a vyvážené, a také má „padnout“ do ruky. Ručně se nejlépe seká tráva za rosy nebo po dešti, suchá tráva se ohýbá. Nejlepším pomocníkem pro udržování kvalitního okrasného trávníku je žací strojek, ať již ruční, motorový nebo elektrický. Správně se říká, že kvalita trávníku závisí na kvalitě žacího strojku. S tím, jak se mezi zahrádkáři stále více rozšiřuje obliba okrasné zahrady, zvyšují se i nároky na kvalitu trávníku. Proto se žací strojek stává nepostradatelným pomocníkem. Ručním žacím strojkem lze posekat plochu asi 100 m², nejvýše dvojnásobek. Posekání větší plochy je již fyzicky značně namáhavé. Pro větší plochy se vyplatí motorový žací strojek. Benzínové motory však způsobují velký hluk a zápach. Proto je nejvýhodnější elektrický žací strojek. Šikovný kutil si jej může vyrobit sám, protože jinak je tento stroj cenově často nedostupný. Postačí k tomu elektrický motor o síle 0,7 kW s 2800 otáčkami, který je na motorový nebo na světelný proud. Motor se pevně přišroubuje na krabici ze silného plechu o rozměrech 30 × 40 nebo 40 × 50 cm, jejíž boční stěny odpovídají výšce hřídele motoru. Na hřídel se vodorovně připevní ocelový pásek (např. list pilky na železo), na okrajích přiostřený, který otáčením trávu seká. Ke krabici se připevní čtyři kolečka (třeba ze starého dětského kočárku) a vodicí tyče s rukojeťmi. Kabel (dlouhý podle velikosti zahrady) se spínačem upevní k vodicí tyči. V zahraničí se vyrábějí motorové žací strojky pohybující se na principu vzduchového polštáře, které se velmi snadno ovládají. Pravidelné čištění a seřizování všech typů žacích strojků je nutné, aby žací ústrojí nevytrhávalo trsy, a tím nepoškozovalo trávník. Žacím strojkem se tráva kosí za sucha, jinak se vlhké kousky posekané trávy lepí na soukolí strojku. Žací strojky se používají jen ve vyhrabaných trávníkových plochách, kaménky a jiné nečistoty by mohly poškodit žací ústrojí. V zahraničí je doplňuje speciální přístroj na vyčesávání trávníku. Kotoučový kartáč z plastické hmoty odstraňuje posekanou trávu a současně mech. Výška kartáče je nastavitelná. Vyčesaná hmota se shromažďuje v lapači, který se vyprazdňuje vyklápením. Trávník je třeba také občas provzdušnit. K tomu slouží přístroj, který má řadu výkyvných nožů s nastavitelnou výškou záběru. Používá se zejména tam, kde se v trávníku vyskytuje mech.
Ochrana rostlin: stříkačky, chrániče kmenů a další pomůcky
POMŮCKY K OCHRANĚ ROSTLIN Nejdůležitějším nářadím, zvláště v preventivní ochraně, je stříkačka. Typ potřebné stříkačky závisí na tom, jaké stromy se v zahradě pěstují. Jsou-li vysoké, je potřeba stříkačka zádová tlaková, ve velké zahradě i stříkačka pojízdná. Při práci a po práci se s nimi musí šetrně zacházet, jinak jsou vesměs poruchové. Na malé stromy většinou stačí ruční stříkačka, tzv. malířská. V zimě se na ni nasadí hrubší tryska, ve vegetaci jemnější. Na přípravu roztoku potřebujeme nádobu z plastické hmoty, sítko, odměrku a tyčku na míchání. V poslední době se začínají chemické přípravky vyrábět ve formě spraye, připravené v potřebné koncentraci. K nutnému vybavení patří také ochranné pomůcky — brýle, klobouk, plášť, rukavice, holinky. Proti ohryzu zajíci nebo králíky je třeba mít chrániče
kmenů, které se přes léto sundavají. Nejlehčí jsou bambusové, propletené drátem, v zahraničí (NDR) se vyrábějí z plastické hmoty stočené tak, že se jedním koncem nasadí na kmínek a otáčením se ovinou kolem kmene. Výběr chráničů je velký, postačí však i obalení kmínku tvrdším papírem. Dalšími pomůckami k ochraně jsou ocelový kartáč na oškrabání staré borky na kmenech, huseník — jakési nůžky na dlouhé tyči, kterým se ustřihávají zámotky housenek (mohou se jím také ustřihávat slabé letorosty na stromech), skleničky na vosy, které se naplňují sladkou tekutinou a rozvěšují do korun stromů, štěteček a sklenička s lihem na potírání kolonií vlnatky krvavé, pasti a jiné potřeby na likvidování myší a hryzců, na vyhánění krtků atd.
DO ČEHO SKLÍZET A DO ČEHO PLODY UKLÁDAT Ovoce a zeleninu sklízíme do košíků nebo přímo do lísek, do nichž se tvrdé plody skládají k uložení. Na sklizeň drobného ovoce a rajčat potřebujeme loubkové košíčky, které jsou široké a mělké, takže se plody nemačkají. Třešně a švestky sklízíme do proutěných košíků, k nimž připevníme háček z drátu nebo ze dřeva, za který košík při česání zavěšujeme na větev, abychom mohli sklízet oběma rukama. Tvrdé ovoce sklízíme do česacího košíku, vyloženého pytlovinou proti omačkání. Moderní sklízecí nádobou je pytel z pevné plastické fólie, jehož dno se dá snadno otevřít, a tak plody bez pomačkání vysypat na lísku nebo do poloklece.
Sklizeň ovoce a zeleniny: košíky, žebříky a česáček
Na uložení ovoce ze zahrádek jsou nejlepší lísky, ve větší zahradě se používají poloklece. V moderní zahradě, kde se převážná část ovocných stromů pěstuje v nízkých tvarech, je sklizeň poměrně snadná. Pěstujeme-li polokmeny a vysokokmeny, potřebujeme ke sklizni žebříky. Nejjednodušší, ale také nejméně bezpečný je jednoduchý žebřík, který opíráme do koruny stromu. Vhodnější jsou žebříky dvojité, zvané štafle, nebo žebříky s opěrnými tyčemi. Potřebujeme také hůl nebo háček na tyči na přitahování větví na okraji koruny, na nichž bývá nejkrásněji vybarvené ovoce. Velmi potřebným nářadím je také česáček na ovoce — jakýsi pytlík upevněný na dlouhé tyči, kterým se sklízejí jednotlivá jablka nebo hrušky ve vzdálených partiích stromů.
Ostatní vybavení zahrádkáře: kolečko, teploměr a drobné pomůcky
DALŠÍ VYBAVENÍ ZAHRÁDKÁŘE Čas, práci i sílu šetří dobré kolečko. Nemělo by chybět na žádné zahrádce, protože je třeba občas přemístit větší množství hmoty, někdy i na větší vzdálenosti. Dnes se běžně používá kolečko s bantamovým nebo aspoň pogumovaným kolem. Železné kolo na tomto nářadí patří do muzea. Kolečko má být vyvážené tak, aby hlavní váha nespočívala na rukojetích a aby se snadno ovládalo. Nesmíme zapomenout na nářadí všeho druhu: kladiva, kleště, šroubováky, dláta, vrtačku, hřebíky, šrouby — stále je na zahradě co opravovat. Také jsou potřebné dráty různého průměru, provazy, štětce aj. Vhodné je pořídit si soupravu nářadí pro zahrádkáře, v níž je vše nejpotřebnější.
Dále je třeba spousta maličkostí, jimiž má být každá zahrádka vybavena: teploměr (zejména maximominimální), jmenovky, páska z PVC, lýko, bambusové tyče na podpírání rostlin a ovocem obtěžkaných větví stromů, síta, háčky na zavěšování nářadí, ale také rukavice na práci, papír na zabalení řezaných květin, které si nosíme domů, atd.
Jednou z maličkostí, které ulehčují a zpříjemňují práci, je chránič kolen, který si můžeme podle nákresu na str. 101 snadno zhotovit sami. V našich specializovaných obchodech se každým rokem objevují nové a nové pomůcky a nářadí pro zkvalitnění a usnadnění prací na zahrádce. Je dobré tento vývoj sledovat.
Zimní údržba zahradního nářadí: čištění, broušení a skladování
PÉČI A POŘÁDEK Po každém použití je třeba nářadí očistit od země a zbytků rostlin a uklidit na suché místo, chráněné před nepohodou. A na podzim, kdy je jednoho dne veškerá práce skončena, poslední list shrabán a poslední záhonek zryt, nastane chvíle, kdy na delší dobu nebudeme zahradnické nářadí potřebovat. Aby bylo na jaře upotřebitelné a v pořádku, pečlivě je před zimou vyčistíme, opravíme a napustíme olejem.
Oškrábeme rez a poškozené místo zatřeme vazelínou nebo vyjetým olejem. Také natřeme rýče, lopaty a motyky. Všechno nářadí zavěsíme násadou dolů na předem připravený věšák. Postaráme se o důkladné očištění a uložení všech drahých motorových strojů a přístrojů, totéž platí o všech postřikovačích a stříkačkách, u nichž věnujeme pozornost hlavně hlavici, aby v ní nezůstaly zbytky postřiku. Ošetříme kolečko — naolejujeme ložisko, aby nevrzalo, plechovou vanu uvnitř i zvenčí očistíme od rzi a namažeme olejem. Také hadice potřebují na zimu ošetřit, ať jsou z gumy, nebo z plastické hmoty. Gumové hadice je třeba natřít glycerinem, aby zůstaly pružné. Zavěšujeme je nebo natočíme tak, aby se ani v jednom místě nezlomily.
Vyčistíme a ošetříme také všechny nádoby na výsevy — misky, truhlíky, květináče. Vyplatí se propařit je, abychom zničili zárodky chorob a škůdců. Stejně ošetříme i sázecí kolíky a lopatky. I lísky na ovoce ještě před sklizní vyčistíme a vydezinfikujeme, nejlépe zapálením sirné svíce v uzavřené místnosti. Nože a nůžky je třeba naostřit a ostří lehce potřít olejem. Pamatujme, že se nože i nůžky ostří jen z jedné strany, proto je lepší brousek než moderní ostřiče, zejména pro očkovací a roubovací nože.
Pařeniště na zahrádce: stavba, větrání a vytápění
STARŠÍ ZAŘÍZENÍ — PAŘENIŠTĚ Jsou to jednoduché stavby kryté sklem nebo fólií, které se používají k vypěstování sadby zelenin a květin, k přirychlení některých zelenin nebo k založení zelenin na zimu. Není to zařízení příliš moderní, v zelinářské velkovýrobě už pařeniště dosluhují a nahrazují je různé fóliové tunely nebo skleníky, na zahrádce však má své opodstatnění, dá se výhodně využít. Stavíme je v chráněné slunné a teplé poloze na suchém pozemku s propustnou spodinou. Nejlépe je, když pařeniště směřuje od západu k východu, protože pak rostliny využijí veškeré sluneční paprsky. Severní stranu stavíme o 5—10 cm vyšší než jižní. Při tomto sklonu se využije slunce, ale zároveň při dešti lépe stéká dešťová voda s oken. Pařeniště stavíme vždy nejméně na dvě pařeništní okna, nejekonomičtější jsou čtyři okna. Při tomto počtu oken se nejlépe využije teplo a také můžeme v pařeništi pěstovat dostatečné množství rostlin pro veškerou potřebu. Pařeništní okna se prodávají v normalizované velikosti — 150 × 100 cm. Můžeme si je ovšem také vyrobit sami zhotovením jednoduchého rámu z latí, který zasklíme nebo potáhneme fólií, příčně zpevněnou pruhy tkaniny. Fólii přibijeme k rámu hřebíky. Ta se musí každý rok vyměňovat za novou, jen při velmi opatrném zacházení vydrží déle.
Pařeništní rám může být betonový nebo dřevěný. Betonový má větší trvanlivost, ale je nákladný a na zahradu zejména esteticky méně vhodný než dřevěný. Dřevo je zvláště vhodné pro své izolační vlastnosti — zadržuje teplo. Dřevěná pařeniště stavíme ze suchých smrkových prken silných 3—5 cm, širokých 30—40 cm a z dubových kolíků nebo hranolů silných 6—8 cm a dlouhých 80—100 cm. Aby dřevo co nejdéle vydrželo, musíme je impregnovat.
Kolíky zatlučeme hluboko do země a na ně zvenčí přibijeme prkna, takže vznikne pařeništní rám, na jehož horní okraj je třeba přibít lištu, aby se pařeništní okno pevně usadilo. Přenosné lehké rámy používáme jako kryty, jimiž zakrýváme podle potřeby jednotlivé záhony, kde chceme rostliny trochu přirychlit. Boční prkna rámu mají být vysoká asi 30 cm. Mohou být zasklená nebo potažená fólií. V poslední době se osvědčuje polyetylenová fólie DOLIT — ztužená mřížkou z polynetu o rozměrech ok 5 × 5 mm. Je to nový perspektivní materiál, který snese srovnání s podobnými zahraničními výrobky a má proti klasickému materiálu — sklu a normální fólii — četné výhody: několikanásobnou životnost, mnohem vyšší odolnost proti mechanickému poškození i proti pronesení z váhy sněhu a vody, snadné uchycení do rámů a vhodný rozptyl slunečního záření. V Polsku se při pěstování okurek používají lehké fóliové kryty z rámu z dřevěných lišt, potaženého fólií. Rám má rozměry 0,5 × 5 m. Okurky se vysejí na dno brázdy a rám se položí na hřebeny brázd. Když rostliny vyrostou, rám se podloží obrácenými hrnky nebo cihlami, aby se dotykem s fólií rostliny nespálily. Pařeniště je třeba větrat, proto si musíme obstarat větrací kolíky s třemi zářezy, abychom mohli volit výšku zdvižení okna. Pařeniště také musíme přikrývat, aby neprochladlo a rostliny se nepoškodily. Pro tento účel používáme slaměné nebo rákosové přikrývky. Slaměné přikrývky se pletou z rovné dlouhé slámy konopným motouzem namáčeným v oleji na zvláštním rámu. Jejich šířka má odpovídat šířce pařeniště. Nejčastěji se zhotovují ve velikosti 200 × 160 cm, tedy na dvě okna, a rolují se. Stejným způsobem se zhotovují přikrývky z rákosu. Někdy je třeba slaměné přikrývky ještě zakrýt přikrývkou dřevěnou, aby byly uchráněny před promoknutím. Dřevěné přikrývky se sbíjejí z prken tlustých 1,5 cm, která se spojují nahoře a dole latí. Spáry mezi prkny se z vnější strany překryjí 2cm laťkami. Proti přílišnému slunečnímu záření se rostliny v pařeništi chrání stínovkami, které se zhotovují z různého materiálu, nejčastěji z rákosu nebo tenkých latek, spojovaných impregnovaným provázkem nebo drátem. Stínovky nemají být příliš husté, ale nemají také vrhat široké pruhy stínu střídané širokými pruhy prudkého světla. Výhodné je upevnit stínovky do rámu odpovídajícího velikostí rozměrům pařeništního okna. Pařeniště se běžně vyhřívá biologickým topivem — hnojem. Dá se však také vytápět elektrickým proudem, který se vede jednoduše v zemi položeným dobře izolovaným kabelem. Takto lze úspěšně vyhřívat i polyetylénové tunely. Na vyhřívání jednoho pařeništního okna je však spotřeba elektrické energie za 24 hodiny zhruba 3 kW, což představuje měsíčně značnou částku.
NOVĚJŠÍ POMOCNÍK — KRYTY Z FÓLIE Mají podobné použití jako pařeniště nebo lehké přenosné rámy, dají se však snadněji zhotovit a je s nimi lepší manipulace. K výrobě konstrukce jsou nejvhodnější novodurové trubky, z ostatních materiálů jsou vhodné pozinkovaný drát, železné obručové pásy, bambusové nebo vrbové pruty apod. Fólii kupujeme ve formě rukávce, který po rozstřižení dá pás široký 1,2—2 m. Pásy fólie, které chceme spojit, vložíme mezi dvě desky, aby okraje přečnívaly. Okraje svaříme elektrickou žehličkou nebo pájkou. Nejjednodušším typem krytů jsou zvony z plastické hmoty. Kostru zhotovíme z prutů nebo drátu a potáhneme fólií. Tyto zvony mají malé rozměry, snadno se přenášejí a jsou určeny pro krátkodobé použití. Jsou vhodné při pěstování teplomilných plodových zelenin na zakrytí v počátečním období růstu, kdy je nebezpečí nízkých teplot. Jiný jednoduchý fóliový kryt si zhotovíme tak, že středem záhonu vedeme jednoduchou konstrukci z trubek, které můžeme sestavit do potřebné délky. Přes ni přehodíme fólii, jejíž podélné okraje upevníme k zemi silnější latí, cihlami apod. Čelní stěny sepneme kolíčky na prádlo. Větráme čelními stěnami. Nejrozšířenější jsou kryty ve formě tunelů. Stavíme je tak, že na vzdálenost asi 1 m od sebe napícháme oblouky ze silného drátu z pásového železa nebo z bambusových či vrbových prutů. U železných oblouků přivaříme asi 30 cm od země ploché šlapky; sešlápnutím zarazíme oblouk snadno do země, a šlapky kromě toho umožňují zachovat stejnou výši všech oblouků. Na oblouky natáhneme pásy fólie, jejíž podélné okraje připevníme. Jednu stranu přisypeme zemí, takže je napevno, druhou upevníme prknem nebo železnou tyčkou, abychom upevnění mohli snadno uvolnit.
Fóliové kryty a tunely: jak je sestavit a správně větrat
Touto stranou pak větráme tak, že fólii narolujeme ke středu oblouku a tam upevníme kolíčky na prádlo. Při stavbě oblouků dbáme hlavně na to, aby byly zatlučeny pod stejným úhlem a aby byly ve stejné výši. Ke krytí řady rostlin, např. rajčat, lze použít také další jednoduchý kryt. Do řady rostlin se na vzdálenost asi 2 m natlučou kůly asi 60 cm vyčnívající ze země, a na ně se připevní drát. Kolmo k drátu se připevní půlkruhové obruče. Pásy fólie, široké asi 1 m, se připnou k drátu kolíčky na prádlo, dolní okraje se přisypou zemí. Větrá se horem, oba pásy se od sebe odtáhnou podle potřeby a připnou kolíčky k obručím. Skládací tunelové pařeniště se u nás běžně používá. Je určeno pro drobné pěstitele. Sestává ze skládacího kovového rámu, pěti polyetylénových oblouků a polyetylénové zahradnické fólie. Fólie se připevňuje k zemi pomocí speciálních háčků. Toto pařeniště je velmi skladné a lehce přenosné, protože jeho celková váha je jen 17 kg. Je široké 121 cm, vysoké 60 cm (u vrcholu oblouku) a dlouhé 313 cm. Montáž je velmi jednoduchá a rychlá. Větrá se nadzvednutím okraje fólie. Méně se zatím používají tzv. klimatizační buňky, vhodné pro přirychlení teplomilných zelenin — rajčat, okurek, melounů, popřípadě paprik. Klimatizační buňku tvoří čtyři trubky z novoduru ve vzdálenosti 50 × 50 cm, obepnuté fólií a shora zakryté průsvitnou mísou z plastické hmoty. Rostlina uvnitř má skleníkové klima ke svému růstu, a když rostliny dosahují výše mísy (stropu buňky), mísa se sejme a pak už se rostliny pěstují normálně. Vyšší typy staveb z fólií se na zahrádkách používají málo. Jde v podstatě o fóliové skleníky, které jsou tak vysoké, aby pod nimi člověk mohl být vzpřímen. Tyto stavby je třeba umístit na místa chráněná proti větru, protože se fólie silnými nápory větru snadno potrhá. Doporučuje se proto tyto vyšší stavby chránit proti větru napnutím řídké silonové sítě přes fólii.
Typů vyšších staveb je mnoho a záleží hlavně na manuální zdatnosti a šikovnosti zahrádkáře i na jeho fantazii, jak z latí, kovových trubek a fólie takovou stavbu postaví. Nejvhodnější šíře jsou 3 m, 4,5 m a 6 m. Polyetylénová fólie je moderní pomocník zahrádkáře. Vytlačila téměř úplně sklo, protože je docela dobře nahradí. Práce s ní je snadná. Ovšem naše běžná fólie se dá použít jen jednou, nanejvýš dvakrát, pak se trhá a „slepne“. Vyplatí se na nejmenší i na velké zahradní stavby.
Drátěnky pro ovocné stěny: materiál, sloupky a upevnění větví
// DRÁTĚNKY NA OVOCNÉ STĚNY // Zakládání a tvarování ovocných stěn si lze těžko představit bez pomocné drátěnky. Některému pěstiteli stačí drátěnka z jediného drátu, jiní používají dráty dva, někteří také až šest drátů nad sebou a ještě je kolmo prokládají dřevěnými tyčkami. V tomto není ani tak rozdíl pěstitelský, jako ekonomický, neboť drátěnka je poměrně nákladná záležitost, a také estetický — příliš „zadrátovaná“ zahrada není vzhledná. Nejdůležitější prací při stavbě každé drátěnky je zhotovení nosných sloupků na obou koncích. Hezčí jsou dřevěné kůly nebo železné trubky než betonové sloupky. Je třeba je hluboko zabetonovat a ještě vzepřít proti tahu drátu. Když nejsou nosné sloupky dostatečně upevněny, drát se pronáší a větve se těžko k němu vyvazují do správné polohy. Drát má být pružný a dobře vysoké, aby pod nimi člověk mohl být vzpřímen. Tyto stavby je třeba umístit na místa chráněná proti větru, protože se fólie silnými nápory větru snadno potrhá. Doporučuje se proto tyto vyšší stavby chránit proti větru napnutím řídké silonové sítě přes fólii.
vypnutý. Ručně to nikdy dobře nedokážeme, musíme si pomoci stahovákem. Když je drátěnka delší, měl by být každých 8—10 m další podpěrný sloupek. Větve k drátu na drátěnce upevňujeme pomocí menších a větších háčků v podobě písmene S. Máme je mít v zásobě a podle potřeby vyměňovat. Když se větve samy pod tíhou ovoce pokládají a háček se uvolní, zavěsíme jej na drát, aby nespadl na zem a neztratil se v půdě, a po sklizni opět jím větev upevníme do potřebné polohy. Tyto háčky by měly být z pevného izolovaného drátu, aby nepálily. Větve se také mohou přivazovat k drátěnce (nebo jedna k druhé) páskou PVC, je to však pracnější.
