Cypřišek (Chamaecyparis)

Stálezelené, zimovzdorné jehličnany různých barev a tvarů, použitelné v zahradách k různým účelům.

• Stanoviště: slunné až slabě stinné; půdy normální až s vyšším obsahem vápna.

• Výška: podle druhu a růstové formy 2-25 m.

• Doba kvetení: březen-květen.

• Množení: semeny a řízky.

Vysoké stálezelené stromy z čeledi cypřišovitých (Cupressaceae) mají ploché a většinou vějířovitě větvené mladé výhony. Listy jsou křižmostojné a zpravidla šupinovité. Velmi nenápadné samčí a samičí květy jsou na též rostlině (jednopohlavné květy). Šištice jsou malé, kulovité.

Téměř všechny druhy rodu jsou velmi proměnlivé, a tím se vysvětluje velké množství vegetativně rozmnožovaných forem. Ty se od základního druhu liší pozměněným habitem a odlišným zbarvením olistění. V zahradách se zpravidla dává přednost odrůdám před „čistými“ druhy.

Při rozmanitosti forem lze cypřišky používat k mnoha různým účelům: vysoké formy jako solitérní dřeviny, vzpřímené sloupovité formy pro živé ploty, nízké formy jako zakrslé konifery pro předzahrádky, na úzké záhony, do skalek a do žlabů.

Všechny druhy a formy jsou dostatečně zimovzdorné, nemají zvláštní nároky na půdu a dobře se jim daří na místech slunných až slabě stinných.

V zahradnictví se prodává pět druhů a k nim stovky zahradních forem. Následující přehled je řadí od nejrozšířenějšího cypřišku Lawsonova po vzácnější cypřišek zeravovitý; u tří z nich najdete i tabulku nejčastěji pěstovaných odrůd s růstovým tvarem, výškou a barvou jehlic.

Obě jména znějí skoro stejně, ale jde o dva různé rody z téže čeledi cypřišovitých. Cypřišek (Chamaecyparis) má ploché, vějířovitě uspořádané větévky a drobné kulovité šištice velké jen kolem centimetru, které dozrávají už první rok. Cypřiš (Cupressus) má větévky v průřezu spíš čtyřhranné, na všechny strany, a jeho šišky jsou znatelně větší a dozrávají dva roky.

Pro zahradníka je ale podstatnější rozdíl praktický: cypřišky pocházejí ze Severní Ameriky a z Japonska a naše zimy jim nevadí, kdežto většina cypřišů je středomořská a ve volné půdě u nás nepřezimuje. Když tedy v zahradnictví stojíte nad kelímkem s nápisem „cypřišek“, máte v ruce dřevinu, kterou lze vysadit natrvalo ven. Do stejné příbuzenské skupiny patří ještě jalovec a zerav (tuje), se kterými se cypřišek na dálku snadno splete.

Tento vysoký strom je domovem v pacifické oblasti Severní Ameriky. Nejlepé se mu daří na polostinných místech a ve svěží hlinité půdě. Z celkového počtu 150 zahradních forem jsou ty nejdůležitější uvedeny v tabulce.

Je to nejčastěji sázený cypřišek u nás. Od ostatních druhů ho poznáte podle měkce převislé špičky vrcholového výhonu a podle jemné petrželové vůně, kterou rozemnuté větévky uvolňují. Ve volné výsadbě doroste 10 až 15 metrů, sloupovité odrůdy se ale dají dlouhá léta držet střihem v pásu živého plotu.

Úhledný vysoký strom roste v pobřežní oblasti na západě Severní Ameriky, od Oregonu až po Aljašku. Tvoří malé kulovité šišky s charakteristickými hrbolky. Strom má nejen zajímavý vzhled, ale také poměrně dobře snáší znečištění vzduchu imisemi, letní sucho a silné zimní mrazy. Významnou zahradní formou je Ch. nootkatensis ‚Pendula‘, což je pěkný, 15 m vysoký strom s výraznou stavbou převislých větví. K barevným formám patří ‚Aurea‘ (světle tle \u017luté jehlice) a ‚Glauca‘ (modrozelené jehlice).

Ze všech cypřišků je nejodolnější vůči mrazu i vůči městskému ovzduší, takže se hodí i tam, kde ostatní druhy živoří. Převislé formy potřebují dost místa do šířky — počítejte s korunou širokou tři až čtyři metry.

Ve své domovině v Japonsku je tento až 30 m vysoký strom důležitý pro lesnictví a má také nábožens¹ význam. Císařský palác v Kjótu a šintoistické skříně jsou většinou ze dřeva cypřišku tupolistého. V zahradách jsou zakrslé formy tohoto cypřišku velmi oblíbené. Odrůda ‚Crippsii‘ má široce kuželovitý tvar a odstávající větve s převislými špičkami. Dorůstá do výšky 3-5 m. Jehlice jsou většinou zlatožluté, jen uvnitř rostliny žlutozelené.

Právě z tohoto druhu pocházejí nejhezčí zakrslé konifery pro skalky, koryta a japonské zahrádky. Rostou pomalu — často jen dva až pět centimetrů ročně — takže se do malé skalky vejdou na desítky let a nepřerostou sousední skalničky.

Patří k omezenému počtu druhů jehličnanů, které se vyskytují velmi často v japonských zahradách. Také v evropských zahradách se pěstují některé z četných forem. Nejdůležitější odrůdy cypřišku hrachonosného se uvádějí v tabulce.

Jméno má po drobných šišticích velikosti hrášku. Zahradnicky je nejzajímavější skupina odrůd s niťovitými, dlouze převislými větévkami (typ Filifera) a stříbřitě modrá ‚Boulevard‘, která patří k nejprodávanějším koniferám vůbec.

Až 25 m vysoký, štíhlý strom z močálovitých oblastí na východě Severní Ameriky. V kultuře je jen zakrslá forma ‚Andelyensis‘. Dorůstá do 3 m, má krátké, vzpřímeně postavené větve a modrozelené větvičky.

Je to jediný cypřišek, kterému nevadí trvale vlhká půda — v domovině roste přímo v rašeliništích. Hodí se proto k jezírku a na místa, kde by ostatní druhy trpěly, a snese i kyselejší půdu než zbytek rodu.

Cypřišek patří k nenáročným dřevinám, jenže bývá vysazen na místo, které mu nesedí — a to se pozná až po letech, kdy se koruna zevnitř začne prosvětlovat. Vyplatí se proto hlídat čtyři věci.

• Stanoviště: slunné až slabě stinné. Zlaté a žluté odrůdy potřebují slunce, jinak zezelenají; modré a zelené snesou i polostín. Cypřišek nemá rád vysušený vítr, na nechráněné návětrné straně hnědne.
• Půda: propustná, spíš svěží. Většině druhů vyhovují půdy normální až s vyšším obsahem vápna, jen cypřišek zeravovitý snese kyselejší a vlhčí stanoviště.
• Zálivka: první dvě sezony po výsadbě pravidelně, potom už jen v delším suchu. Kořeny má mělké, takže na písčité půdě vysychá dřív, než se to na jehličí projeví — a jednou zahnědlá větévka už nezezelená.
• Řez: nejlépe koncem května a případně ještě v srpnu. Stříhá se vždy jen do letošního zeleného přírůstku. Do starého bezlistého dřeva se řezat nesmí — cypřišek z něj nevyraší a v plotu zůstane díra natrvalo.

Na živý plot se hodí sloupovité a hustě kuželovité odrůdy Lawsonova cypřišku, hlavně ‚Columnaris‘, ‚Green Hedger‘ a ‚Green Pillar‘. Sázejí se ve sponu 60 až 80 cm a od začátku se zaštipují, aby zhoustly odspodu. V nádobě na terase se pěstují zakrslé formy cypřišku tupolistého a hrachonosného — v květináči ale mají omezený objem půdy, takže potřebují častější zálivku i pravidelnější přísun živin než rostliny v zemi.

Čím cypřišek hnojit

Jehličnany rostou pomalu a zásobu živin si budují dlouhodobě, proto jim víc svědčí pozvolný přísun než jedna silná dávka. Rychlé dusíkaté hnojivo vyžene měkké výhony, které pak přes zimu namrzají a hnědnou. Postupně se uvolňující univerzální organické hnojivo je pro cypřišky vhodnější: uvolňuje živiny v čase, jak si je dřevina bere, a zároveň zlepšuje půdní život kolem mělkých kořenů.

Hnojí se na jaře, od dubna do června, do pásu kolem obvodu koruny — tam, kam dosahují sající kořínky, ne ke kmeni. Po polovině srpna se už nehnojí, aby letorosty stihly vyzrát před mrazy. U rostlin v nádobě se hodí menší dávka dvakrát za sezonu, na jaře a na začátku léta. Konkrétní množství najdete v tabulce dávkování.

Na jaře je také ta správná chvíle vyčesat z vnitřku koruny suché jehličí a nahrabaný materiál dát na kompost — cypřišek si tím prosvětlíte a lépe uvidíte, jak si stojí. Podobně jako ostatní jehličnany, i cypřišek ocení mulč z kůry nebo štěpky, který mělkým kořenům udrží vláhu.