Rozptýlená zeleň v krajině: funkce, typy porostů a pěstování dřevin
Rozptýlená zeleň tvoří páteř kulturní krajiny. Zjistěte, jaké funkce plní dřeviny rostoucí mimo les, jak je správně třídit a jak o ně pečovat od výsadby až po kácení.
Co je rozptýlená zeleň a dřeviny rostoucí mimo les
Dřeviny ve volné krajině
Volnou krajinou rozumíme území mimo sídelní útvary, tj. prostor ponejvíce zemědělsky, lesnicky, avšak i jinak hospodářsky využívaný.
V exploataci a zároveň komponování volné krajiny sehrávají důležitou roli dřeviny, buď cíleně pěstované a organizované do různých porostních celků, nebo vzniklé a šířící se spontánní cestou všude, kde nalézají vhodné podmínky k růstu, ve kterém jim nikdo systematicky nebrání. Pro veškeré porosty dřevin, existující ve volné krajině, a také pro trvalé travní porosty se vžilo obecné pojmenování zeleň, resp. trvalá zeleň. Do této kategorie patří jednak lesy, ovocné sady, vinice, chmelnice a zahrady situované vně intravilánů sídel, jednak louky a pastviny (drnový fond) a tzv. rozptýlená zeleň, které společně utvářejí soustavu – systém trvalé zeleně. Všechny vyjmenované druhy (články) trvalé zeleně s výjimkou rozptýlené zeleně obsahově charakterizuje a vymezuje vyhláška č. 126/1993 Sb., ke katastrálnímu zákonu č. 334/1992 Sb., která je současně považuje za samostatné druhy pozemků. Uvedené druhy zeleně, ač konstituované z dřevin, však nejsou předmětem tohoto pojednání. Tím je pouze rozptýlená zeleň, což je termín používaný v územním a krajinném plánování a odborné literatuře zabývající se tvorbou a ochranou krajiny, životním prostředím apod. Tímto pojmem se nazývají jednotlivé dřeviny nebo jejich porosty rostoucí ve volné krajině rozptýleně, a to jak na zemědělské, tak i nezemědělské půdě, které přitom nejsou v katastru nemovitostí zapsány jako les ani zemědělská kultura, mají různý původ, půdorysnou dispozici, prostorovou podobu, druhovou skladbu apod. Ve starší odborné literatuře můžeme pro takovéto porosty nalézt označení nelesní nebo mimolesní, roztroušená, rozvinutá, mozaikovitá či vysoká zeleň.
V novější literatuře se lze také setkat s termínem dřevinné vegetační prvky, které jsou blíže specifikovány jako např. solitérní strom, skupina, stromořadí, porost. V teorii a projektech územních systémů ekologické stability (ÚSES) jsou zmiňované porosty obecně vesměs označovány jako interakční prvky. Všechny uvedené termíny pro rozptýlenou zeleň se v podstatě obsahově kryjí s pojmem, který používá současně platná legislativa – zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, a jeho prováděcí vyhláška č. 395/1992 Sb., a sice dřevina rostoucí mimo les. Názvem dřevina rostoucí mimo les zákon míní stromy či keře rostoucí jednotlivě nebo ve skupinách ve volné krajině i v sídelních útvarech na pozemcích mimo lesní půdní fond. Jak vyplývá z definice, právní norma ošetřuje problematiku ochrany dřevin rostoucích mimo les nejen ve volné krajině, ale také v sídlech.
Proč jsou dřeviny v krajině nepostradatelné: přehled funkcí
Význam a funkce dřevin
Stromy a keře se výrazně podílejí na tvorbě charakteru území. Jsou nezbytnou součástí mnoha procesů probíhajících v krajině a úzce navazují na řadu přírodních i antropických prvků v území. Vytvářejí s nimi úzce propojený polyfunkční celek zformovaný především kulturním vývojem, způsobem využívání a přírodními podmínkami. Dřeviny představují charakteristickou součást krajinné struktury, která vznikala v souvislosti se způsobem dlouhodobého využívání území. Spoluvytvářejí obraz konkrétního území, ovlivňují mikroklimatický režim, hygienické podmínky, obytnost a rekreační hodnotu území, stejně jako jeho biologickou i estetickou úroveň. Ovlivňují podmínky vedoucí k vodní i větrné erozi. Funkčnost dřevin a jejich porostů závisí zejména na jejich umístění a prostorovém uspořádání v území, druhové a věkové skladbě, výškové struktuře, kvalitě i množství.
Pro rozlišení úlohy jednotlivých stromů i porostů v kulturní krajině, a zejména dotváření jejich parametrů člověkem – hospodářem a uživatelem do polyfunkčního systému trvalé zeleně v krajině, slouží následující členění funkcí do tří úrovní:
Prioritní (primární) funkce – funkce, jejíž potřeba vedla k umístění konkrétního porostu a byla rozhodující pro návrh opatření v určité lokalitě. V řadě případů dochází k souběhu funkčních požadavků na konkrétním místě, který řeší sekundární funkce, tj. soubor dalších požadavků, k nimž bylo přihlédnuto při stanovení parametrů porostů na téže lokalitě. Třetí úroveň působení tvoří terciární funkce – komplex pozitivních účinků, kterými působí prvky vegetace na své okolí bez cílevědomého zásahu člověka (produkce O₂, absorbce CO₂, filtrace přízemních vrstev vzduchu, úprava tepelného a vlhkostního režimu prostředí, absorbce hluku a vibrací, produkce bakteriocidních a fytoncidních látek, ovlivnění psychického a psychosomatického stavu obyvatel, stimulace pedologických procesů a úprava vlastností půd, protierozní účinek, dekontaminace půdního profilu a ochrana zdrojů spodních vod, estetický účinek, refugia organismů, sekundární biotopy, migrační cesty, produkce biomasy atp.). Tyto tři dílčí úrovně funkcí se skládají v konečný efekt porostu pro zájmové území i člověka.
Konkrétní význam jednotlivých stromů i keřů a jejich skupin je úzce spjat s lokalizací v krajině. Pro jednodušší osvětlení těchto funkcí slouží následující členění:
Biologická, meliorační a izolační funkce stromů a keřů
Biologická funkce
Charakter funkce: vytváření přírodních refugií, posílení a stabilizace ekologických vazeb v krajinném segmentu, tvorba biotopů původním rostlinám a živočichům vytlačovaným z intenzivně exploatovaných ploch.
Příklady lokalizace: články územního systému ekologické stability, chráněné prvky krajiny, doprovodné porosty, meze a drobné plochy na zemědělské půdě, botanicky a zoologicky nejhodnotnější plochy území.
Meliorační funkce
Charakter funkce: zlepšování mikroklimatických a biologických poměrů, úprava vodního režimu, vyrovnávání tepelných poměrů, zábrana deflaci.
Příklady lokalizace: zamokřené plochy, skládky, výsypky, odkaliště, těžební plochy, neplodná půda, větrolamy, protierozní meze, záchytné příkopy, průlehy.
Izolační funkce
Charakter funkce: ochrana okolí před nepříznivými účinky výfukových plynů, prachu, zápachu, hluku, ochrana určitého prostoru před negativním vlivem okolí, optická bariéra oddělující plochy a objekty.
Příklady lokalizace: výrobní areály, polní hnojišté, silážní jámy a dále okraje sídel, lesních porostů, biocenter, funkčních zón, doprovodné porosty, frekventované silnice, povrchové zdroje vody.
Asanační, kulturní, estetická, naučná, rekreační a produkční funkce zeleně
Asanační funkce
Charakter funkce: plošné zlepšení negativních jevů přítomností většího počtu dřevin, úprava mikroklimatu, vyšší objem vylučovaného kyslíku, těkavých aromatických sloučenin – silic, fytocidů, vyrovnání teplotních extrémů, zlepšení hygienických poměrů ovzduší (filtrace, absorbce).
Příklady lokalizace: skládky, výsypky, odkaliště, erozní nátrže, břehy, půdní sesuvy, kontaminované plochy a další staré zátěže.
Kulturní funkce
Charakter funkce: uchovávání a zvýraznění kulturního charakteru krajiny včetně prvků obvykle vznikajících při charakteristickém způsobu využívání území a vytvářejících osobitý obraz krajiny související s činností člověka. Obvykle se uplatňují tradiční stromy a keře doprovázející kulturní místa, případně i kombinace zemědělských kultur a prvků trvalé zeleně.
Příklady lokalizace: identické a identifikační prvky, drobná sakrální architektura, historická místa, stavby a technická díla (mlýny, pily, hamry…), lidová architektura, úvozové cesty, okraje intravilánu.
Estetická funkce
Charakter funkce: stupňování estetické kvality území, zvýraznění jeho přirozeného charakteru a odclonění nevhodně situovaných objektů a necitlivých zásahů do krajiny.
Příklady lokalizace: lokality a tahy s vysokým pohybem obyvatel, objekty nevhodně začleněné do krajiny, pohledové horizonty, výrobní areály, hřbitovy, drobné plochy a meze ve výrobních plochách, silnice, cesty, čerpací stanice, autobusové zastávky.
Naučná funkce
Charakter funkce: výchova k estetice, kultuře, ochraně přírody, zprostředkování a umocnění výchovného efektu přírodního prostředí, plochy a objekty zprostředkující poznávání přírody a přírodních jevů.
Příklady lokalizace: naučné stezky, turistické cesty, skanzeny, výzkumné plochy.
Rekreační funkce
Charakter funkce: zvýšení rekreačního potenciálu území, tj. schopnosti kladně působit na psychiku člověka, přispívat k regeneraci jeho duševních sil a vytvářet prostředí pro regeneraci fyzických sil.
Příklady lokalizace: hřiště, koupaliště, tábořiště, chatové osady, rekreační areály, studny a prameny, areály zdraví, sportovní areály, silniční odpočívadla.
Produkční funkce
Charakter funkce: přímá hospodářská výroba určitého produktu (ovoce, dřevo, energetická hmota, proutí).
Příklady lokalizace: aleje, lignikultury, prutníky, matečnice, plantáže vánočních stromků.
Jak se třídí porosty dřevin: od solitéru po remízek
8.3 Typologie porostů
Bohatá výrazová škála porostů utvářených dřevinami vyžaduje pro potřeby územního a krajinného plánování, ale i pro praktickou tvorbu a ochranu, bližší rozlišení na charakteristické typy porostů. Typologické členění je možné provádět podle mnoha třídicích znaků, které však mají z pohledu uživatelů rozdílnou vypovídací hodnotu. Proto je nutné znát vždy účel, kterému má diferenciace sloužit, a na základě toho vybrat odpovídající třídicí kritérium. Porosty dřevin utvářející rozptýlenou zeleň nejčastěji třídíme podle způsobu vzniku porostu, půdorysné dispozice, umístění v terénu, výškové struktury, druhové struktury, resp. původnosti dřevin, vývojového stadia, vzhledu (fyziognomie) porostu, prioritní funkce porostu apod.
Podle způsobu vzniku dřevin lze rozlišit dřeviny a porosty: a) přirozené (spontánní) – vzniklé přirozeným způsobem šíření dřevin (nálet, kořenové výmladky) a bez přičinění člověka, b) kulturní (umělé) – vysazené (založené) vědomě, programově a záměrně vůlí člověka, c) kombinované – v uměle založeném porostu existují spontánně vyrostlé dřeviny, resp. přirozeně vyrostlé dřeviny jsou cíleně doplněny výsadbou dalších dřevin.
Podle půdorysné dispozice diferencujeme porosty jako: a) bodové – jednotlivě rostoucí dřeviny neboli solitéry, b) skupinové – zapojené nebo rozvolněné skupiny několika jedinců stromů nebo keřů nebo také stromů a keřů, zaujímající vždy nepatrnou plochu pozemku, c) liniové – souvislé nebo víceméně souvislé dřevinné porosty liniového průběhu (křivka, přímka), které můžeme dále členit na: – stromořadí (aleje), tj. vždy umělá výsadba stromů v řadě nebo několika řadách v pravidelných, ale i nepravidelných vzdálenostech od sebe, – pásy, tj. úzké, zpravidla hustě srostlé porosty složené z keřů a stromů nebo jenom keřů či stromů (např. břehové porosty, živé ploty, stěny, větrolamy),
– pruhy, tj. víceřadé nebo širší (5–30 m) zapojené i nezapojené porosty, v nichž rostou zpravidla stromy i keře (např. větrolamy, břehové porosty), d) plošné – husté zapojené výsadby dřevin nebo jejich spontánní výskyt na menší i větší, nejčastěji nepravidelné ploše (remízek), nebo různá stadia sukcese dřevin na ladem ležících zemědělských pozemcích, plochách nevhodných pro hospodářské využití, extrémních stanovištích, skládkách, lomech apod.
Podle umístění v terénu hovoříme o porostech: a) doprovodných (vázaných) – jsou vázány nejčastěji na liniový technický (silnice, cesta, železniční trať, kanál, terasa, mez, plot) nebo přírodní prvek (řeka, potok), také však plošný (rybník, jezero, vodní nádrž, hnojišté) nebo i bodový prvek (např. skála, elektrický sloup, boží muka) a jsou jeho součástí, b) samostatných (volných) – dřeviny nebo porosty jsou vysazené či vznikly na zemědělských i nezemědělských pozemcích volně (izolovaně) bez vazby na přírodní či technický prvek.
Podle výškové struktury lze členit porosty na: a) vysoké – v porostu výškově dominují stromy, které přesahují výšku 6 m (měřítkem je sloup elektrického vedení), b) středně vysoké – v porostu jsou zastoupeny stromy i keře do výšky maximálně 6 m, pouze ojediněle vyšší, c) nízké – převážná část dřevin utvářejících porost nedosahuje 3 m výšky.
Podle druhové struktury jsou porosty utvářené dřevinami: a) lesními – domácími, cizokrajnými nebo šlechtěnými druhy stromů používanými v lesním hospodářství za účelem produkce dřevní hmoty, b) ovocnými – šlechtěnými ovocnými druhy za účelem produkce ovoce, c) krajinářskými a sadovnickými (okrasnými) – domácími, cizokrajnými nebo prošlechtěnými druhy stromů a keřů vyrostlými či vysazovanými převážně pro jiné než produkční účely, d) kombinací uvedených kategorií, kterou lze blíže určit, např. ovocné a krajinářské, lesní, ovocné a krajinářské.
Podle geografické původnosti jsou porosty tvořeny dřevinami: a) domácími (autochtonními) – v dané oblasti přirozeně (původně) rozšířenými druhy stromů a keřů, b) cizími (alochtonními) – nepůvodními dřevinami, zavedenými (introdukovanými) do pěstování z jiných zeměpisných oblastí, c) kříženými (kulturními) – odrůdami (kultivary) a klony dřevin vzniklými křížením domácích i cizích druhů, které lze dále rozlišit na ovocné odrůdy a ostatní (např. klony topolů a vrb, odrůdy cizích druhů), d) kombinací předchozích kategorií, které lze podrobněji specifikovat, např. křížené a domácí, cizí a domácí apod.
Podle vývojového stadia lze dřeviny a jejich porosty třídit na: a) mladé (juvenilní) – na lokalitě převládají mladé, nedospělé keře a stromy ve formě náletu či nárostů nebo dřeviny nově vysazené, resp. vysazené krátkou dobu, b) dospívající (adolescentní) – v porostu převažují dřeviny mladé, pravidelně narůstající, avšak svými rozměry ještě nedospělé, c) dospělé (adultní) – na lokalitě se nachází převaha narostlých, dospělých stromů a keřů schopných reprodukce, d) stárnoucí (senescentní) – v porostu je převaha stárnoucích dřevin, jejichž znakem je rozpadající se architektura, četné zdravotní vady a nízká vitalita, e) staré a přestárlé (senilní) – v porostu převažují dřeviny se značnými zdravotními vadami, nízkou nebo velmi nízkou vitalitou a silně deformovanou korunou ve stadiu rozpadu.
Podle vzhledu (fyziognomie) dřevin skládajících porosty je členíme na: a) keřové – utvářené keři, liánami nebo mladými stromy, které nepřesáhly výšku 3 m, b) stromové – početně nebo výrazově v nich dominují odrostlé, dospělé nebo stárnoucí stromy, c) kombinované – porosty jsou souborem keřů a stromů.
Podle priority funkcí rozlišujeme dřeviny a porosty na: a) biologické (biologické funkce), b) technické (meliorační, asanační, izolační funkce), c) antroposociální (kulturní, estetická, naučná, rekreační funkce), d) produkční (produkční funkce).
Ochrana, regenerace, rekonstrukce nebo likvidace porostu?
Pěstební úprava stávajících dřevin a porostů
Základním podkladem pro návrh pěstebních zásahů a úpravy konkrétních, již existujících stromů nebo porostů dřevin je jejich bonitace. Ta může být buď individuální, při které se hodnotí zvlášť každý jedinec (solitery, skupiny či stromy v alejích) nebo celková, při níž se bonituje porost jako celek, a kterou lze uplatnit u všech porostů dřevin včetně skupin a alejí. Vlastní bonitace porostů a jednotlivých stromů bude obsahem druhého dílu této publikace.
Pod názvem pěstební úprava je nutné si představit širokou paletu pěstebních zásahů (zákroků), zaměřených jednak na zlepšování kvality růstu a vývoje dřevin v porostech, jednak směrovaných až do samotné podstaty existence porostu.
V teorii a praxi územního i krajinného plánování je možné rozlišit čtyři níže uvedené základní kategorie pěstební úpravy stávajících porostů dřevin charakteru rozptýlené zeleně. Při praktické činnosti v terénu – výkonu pěstebních zásahů u dřevin a v porostech – je bezpodmínečně nutné dodržovat ustanovení zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, a jeho prováděcí vyhlášky č. 395/1992 Sb.
Ochrana – porost nevyžaduje zásadní nebo razantní pěstební zásahy, protože jeho biologický potenciál je bonitován stupněm 1 nebo 2, většina dřevin je dospělá a v dobré zdravotní kondici, má optimální vitalitu a předpoklady k dlouhodobému funkčnímu působení. Změna půdorysné dispozice, prostorové struktury, druhové skladby atd. je vzhledem k aktuální hodnotě biologického potenciálu a funkčním účinkům nežádoucí. Ochrana ovšem neznamená zákaz nebo nevykonávání standardních pěstebních zásahů, kterými jsou např. udržovací řez stromů a keřů, větvování kmenů stromů, odstraňování výmladků u báze kmene a na kmeni stromů, prořezávka, přihnojování, ochrana proti chorobám, škůdcům a plevelům, kosení travobylinného patra apod. Volba konkrétních zásahů a jejich četnost odvisí zejména od typu porostu, jeho prioritní funkce a postavení v systému trvalé zeleně. Ochranou porostu tedy není setrvávání na stávající růstové a vývojové pozici dřevin, nýbrž kontinuální pokračování aktivního pěstování, resp. nastolení řízeného pěstebního cyklu za účelem udržení úrovně jeho prioritní funkce.
Regenerace (revitalizace) – porost potřebuje upravit, např. doplnit, částečně obnovit či výrazněji redukovat v počtu dřevin z důvodů biologických, kompozičních nebo funkčních. Porost je řídký nebo naopak přehoustlý, stromy jsou ještě mladé, nevyvinuté nebo špatně tvarované, či dospělé až staré s vadami zdraví a habitu a nižší vitalitou. Druhová skladba umělých výsadeb je proti původnímu složení částečně pozměněna, stejně tak rytmus a tvary stromů v pravidelných liniových porostech (aleje). V keřovém patru jsou mladí i odumírající jedinci. Jejich početnost, hustota a rozmístění na ploše ukazují na absenci systematické péče. Konkrétní druh pěstebního zásahu do porostu, rozsah a četnost se určují v závislosti na navrhovaném typu a funkci výsadby, která je dlouhodobě požadována. Při regeneraci lze vysazovat nové sazenice stromů a keřů, kácet a klučit nemocné, poškozené nebo druhově nevhodné dřeviny, probírat a prořezávat přehoustlé partie porostu, individuálně ošetřovat dřeviny řezem, vázáním korun, sanováním dutin, hnojením, realizovat ochranu proti zvěři, patogenům a plevelům apod.
Rekonstrukce – porost je žádoucí obnovit. Převážná většina dřevin totiž ztrácí nebo už nemá biologické předpoklady k přirozenému plnění funkcí, neboť jejich potenciál je nízký až velmi nízký (zpravidla stupně 4 a 5²). Dřeviny jsou staré, přestárlé a nemocné (tracheomykózy, karanténní choroby), málo vitální a vykazují četné závady habitu. Rekonstrukce se doporučuje také v situacích, kdy druhová či prostorová struktura porostu je zcela jiná a neodpovídá původní předloze (typické např. pro aleje v krajině v barokních kompozicích) nebo se výrazně změnily ekologické podmínky lokality a území, ve kterých určité druhy dřevin selhávají (např. znečištění půdy a ovzduší posypovými solemi, herbicidy, plynnými imisemi). Cílem rekonstrukce je tedy navrácení nového porostu na stejnou lokalitu. Ten může mít buď původní podobu a funkci, nebo strukturu a funkci úplně jinou, vycházející z nových podmínek a potřeb člověka. Změnu prostorové struktury porostu (např. pás keřů a stromů na alej) označujeme jako převod, změnu druhové skladby nazýváme přeměnou (např. okrasné dřeviny za ovocné stromy).
Likvidace – pozemek nebo část pozemku, na kterém porost roste, je určena k jinému využití, resp. porost na dané lokalitě nemá pozitivní význam. Důvodem k likvidaci porostu jako celku nebo jeho části nebývají zpravidla kvalitativní biologické aspekty dřevin, nýbrž hlediska územního uspořádání a využívání pozemků (arondace zemědělských pozemků, výstavba inženýrských sítí), provozně bezpečnostní (cloní rozhledová pole u křižovatek silnic, vjezdů na silnice, roste pod elektrickým vedením, zužuje průjezdní profil atd.), kompoziční (svými rozměry brání ve výhledu do krajiny). Likvidace se tedy může dotýkat i dřevin sadovnicky velmi hodnotných či porostů s velmi vysokým biologickým potenciálem. Likvidace dřevin v krajině, stejně jako v sídlech, by měla být kompenzována náhradní výsadbou dřevin na jiném vhodném místě, což je zakotveno i v zákoně č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny.
Výsadba nových dřevin a porostů ve volné krajině
Výsadba nových dřevin a porostů
Kromě existujících dřevin a porostů se ve volné krajině zřizují i dřeviny a porosty nové, resp. na nových lokalitách. Může se jednat o náhrady za zlikvidované porosty nebo další doplňování článků systému trvalé zeleně. Praktické zřizování zeleně nazýváme zakládáním (realizací). Označujeme tak soubor prací spojených s výsadbou dřevin nebo jejich reprodukčních částí na trvalém stanovišti a dále práce spojené s vytvořením nového trávníku nebo bylinného patra.
Vnášení nových dřevin a porostů do krajiny by však nemělo probíhat živelně, nýbrž vždy na základě schválených územně plánovacích podkladů (studie, generely, prognózy, územně technické podklady) či dokumentace (územní a regulační plány) rozpracované do projektů řešících konkrétní porost (prvek, článek). Projekt určitého porostu totiž obsahuje nejen návrh půdorysného a prostorového tvaru porostu (funkční typ), ale také jeho druhovou skladbu, typy a velikosti sazenic, složení travní (travobylinné) směsi, technologii založení a povýsadbové (dokončovací) péče o rostliny. Všechno to jsou podstatné informace pro úspěšnou tvorbu. V případě projektu tak máme možnost se k nim ještě před realizací vyjádřit, event. je korigovat, čímž se na počátku vyloučí potenciální chybné kroky vedoucí k pozdějším morálním a ekonomickým ztrátám na zeleni. Při absenci projektu možnost odstranění potenciální vady ve výběru materiálu a technologii zakládání předem neexistuje, riziko neúspěchu výsadby je vyšší a vyšší bývají i náklady na vylepšování a pěstování porostů dřevin.
Založení nových solitér, skupin, liniových a plošných dřevinných porostů je možné provádět těmito způsoby a jejich kombinacemi: 1) výsadbou sazenic produkovaných v zahradnických (okrasných a ovocných) nebo lesních školkách, 2) výsadbou semenáčů (nálety, nárosty, odrostky) a kořenových výmladků vyrostlých v přírodě, 3) výsadbou částí dřevin (hole, pruhy, řízky) 4) přímým výsevem semen dřevin (síje), 5) pokládkou proutí.
Volba způsobu založení je odvislá od celé řady faktorů, mj. projektového záměru a preferovaných funkcí porostu v krajině, přírodních poměrů v území, specifických podmínek lokality, ekonomických možností investora, dostupnosti školkařského, případně množitelského materiálu, odborné erudici realizátora, časových a ekonomických možností vlastníka (udržovatele, pěstitele) porostů atd. Na uvedené základní možnosti je nutné nahlížet jako na prvotní vodítko a pomůcku k usnadnění práce a rozhodování investorů, projektantů i dodavatelů nové rozptýlené zeleně v krajině.
Výchovné období: péče o mladé dřeviny po výsadbě
Pěstování porostů v krajině
Pěstováním (údržbou, ošetřováním) rozumíme soubor prací, které se uskutečňují po založení dřevin a jejich porostů až do doby zániku, popř. obnovy. Pěstování je na rozdíl od zakládání procesem dlouhodobým. Celý proces pěstování dřevin rozdělujeme podle vývojových stadií, kterými dřeviny procházejí, na 3 základní časová období:
1) Období výchovy (stadium juvenilní – nástupu). 2) Období dospívání a dospělosti (stadium adolescence a adultní – dorůstání a optima). 3) Období stárnutí a stáří (stadium senescence a senilní – rozpadání a rozpadu).
Délku jednotlivých období nelze přesně u jednotlivých druhů dřevin nebo čeledí ohraničit. Je to způsobeno mj. jejich rozdílnou genetickou výbavou, způsobem množení, podmínkami stanoviště, množstvím a také intenzitou pěstebních zásahů v předcházejícím období. Např. krátkověké druhy mají uvedená období ve srovnání s dlouhověkými dřevinami kratší. Podobně je tomu u keřů v porovnání se stromy. Generativně množené dřeviny jsou relativně vývojově pomalejší a dožívají se zpravidla vyššího věku než dřeviny rozmnožované z řízku, roubů a oček nebo jiných částí rostlin. Ve špatných podmínkách a při nedostatečné péči probíhají vývojové proměny rychleji a jsou výraznější, než je tomu u dřevin rostoucích ve vhodných podmínkách a se zajištěným systematickým ošetřením.
Období výchovy
Začíná po výsadbě na stanovišti a v závislosti na životních formách dřevin trvá 3–10 (15) let. U keřů je krátké (3–5 let), u stromů podle druhu a typu sazenice 5–10 let. Vyznačuje se silným růstem nadzemních částí i kořenů. Z počátku mohutné letorosty se postupně zkracují a ke konci období se objevují první květy a plody. V tomto období se rozhoduje o nastartování růstu a celkové úspěšnosti vegetačního prvku. Proto je nutné dřevinám, nacházejícím se v juvenilním stadiu, věnovat mimořádnou pozornost.
K důležitým pěstebním opatřením počítáme výchovný řez, zálivku a hnojení dřevin, ochranu proti chorobám a škůdcům, hubení plevelů nebo jiných konkurujících bylin v okolí dřevin nebo uvnitř porostu. U dřevinných porostů vysazených do uměle založeného nízkého travobylinného patra provádíme pravidelné seče. K pravidelně se opakujícím nutným opatřením patří ochrana vůči volně žijící zvěři. Vylepšování (podsazování, nahrazování) je další prací spadající do výchovného období. Rozumíme tím odstraňování uhynulých sazenic a jejich nahrazování novými. Vylepšování je zvláště důležité na plochách, které jsou problematické z hlediska údržby trávníků, jakož i u kompozičně a funkčně exponovaných článků (stromořadí, skupiny) apod.
Do výchovného období spadají také prořezávky hustých náletů a nárostů vyskytujících se např. na silničních pozemcích v lesních úsecích, pozemcích ponechaných ladem, které mají za cíl zpevnění a modelování porostů dřevin již v jejich mladém věku.
Pěstování dospívajících a dospělých stromů: řez, probírky a dosadby
Období dospívání a dospělosti
Časově ho můžeme přibližně vymezit 3–80 (120) léty života na trvalém stanovišti. U keřů, které dospívají rychle, začíná mezi 3.–5. rokem po vysazení a končí okolo 10–25 let růstu na stanovišti. U stromů je věkové rozpětí delší. Přechod z výchovného období začíná nejčastěji kolem 5.–10. roku růstu po přesadbě na definitivní místo a období dospělosti může končit mezi 30.–80. (120.) rokem.
Období dospívání a dospělosti lze ve stručnosti charakterizovat znatelným poklesem intenzivního růstu, což se projevuje zkracováním ročních přírůstků. Dřeviny více rozvětvují do nižších řádů větvení a celkově se stabilizují až do konečných rozměrů. Postupně u nich vzrůstá počet květů a následně i počet plodů. Ke konci období se růst zpomaluje, kvetení a plodnost se snižují, listy jsou menší. Větve začínají prosychat.
K základním pěstebním úkonům patří realizace udržovacích řezů. Podrobněji je tato problematika rozebrána v kapitole 11. U porostů (plošné, pásové, pruhové husté výsadby) se zaměříme na jejich modelování prořezávkami a probírkami. Redukujeme tak počet jedinců na ploše. Prořezávkami likvidujeme nežádoucí výplňové i cílové dřeviny. Probírkami je z porostu odstraňujeme nebo přesazujeme na jiné místo. Porosty prořezáváme nejlépe v zimě, probírky děláme v době, která je nejvhodnější k přesazování – v předjaří a na podzim, abychom mohli dřeviny případně použít k tvorbě jiných porostů. Modelaci systémem prořezávek a probírek uskutečňujeme etapovitě, vždy v odstupu několika roků. K modelačním zásahům patří též tvarování okrajů porostů – odřezání překážejících větví nebo jejich zakracování, vyvětvování stromů, stejně jako stříhání živých keřových plotů.
Realizujeme též dosadby dřevin za uhynulé jedince, ale také z důvodu docílení výškové heterogenity porostu, která je z funkčního pohledu příznivější než výšková a věková vyrovnanost. Pravidelná musí být i kontrola zdravotního stavu a případná ochrana proti škůdcům a chorobám, zejména karanténním.
Péče o stárnoucí dřeviny a likvidace porostů na konci jejich života
Období stárnutí a stáří
Dřeviny v tomto období se vyznačují zastavováním růstu a plodnosti, odumíráním hlavních větví, posléze koruny a kmene. U některých druhů vyrůstají na kosterních větvích, kmeni nebo u jeho paty výmladky.
Pěstební opatření směřujeme k obnově kondice dřeviny, zejména růstu. Prostředkem k obnově je především řez, ve výjimečných a opodstatněných případech i hnojení a agrotechnická opatření (kypření půdy, zálivka, kondicionéry). V tomto období stromy získávají značný význam z pohledu vytváření prostoru pro život dalších organismů. Tyto souvislosti je proto nutné zakomponovat i do realizovaných typů ošetření. Péči o cenné jedince ponecháme zkušené arboristické firmě.
Zmlazovací řez se často aplikuje na keřích rostoucích na svazích nebo tvořících samostatné živé ploty. Uplatňujeme ho však jen u keřů s dobrou regenerační schopností. Při zmlazovacím řezu radikálně seřízneme těsně nad zemí všechny větve. Provádíme ho v době vegetačního klidu křovinořezy i ručním nářadím.
K závěru života dřevin a porostů patří jejich likvidace. Kácení stromů a klučení keřů provádíme s využitím lehké a těžké mechanizace (pily, zemní stroje, dopravní prostředky). Pařezy buď likvidujeme pařezovou frézou, trháním zemními stroji, nebo je ponecháme a natřeme např. Roundupem ředěným vodou v poměru 1:2, čímž je umrtvíme a zabráníme tvorbě kořenových a pařezových výmladků.
