Morfologie dřevin: růstové formy, větvení a nomenklatura
Rozlišujete strom od keře? Víte, co je brachyblast nebo sympodiální větvení? Přehledný průvodce morfologií dřevin a botanickou nomenklaturou pro každého zahradníka.
Co je dřevina a jak ji rozpoznáme od byliny
Základy morfologie a nomenklatury dřevin
Obecný termín „dřevina“ charakterizuje růstový typ rostlin vytvářející více leté vytrvalé, dřevnatící stonky s obnovovacími pupeny, které oboje přežívají nepříznivá roční období (zima, sucho). Pravé dřeviny se vyznačují druhotným fázovým tloustnutím stonku, kdy střídání fáze růstu a klidu vytváří soustředné letokruhy, vnější povrch je kryt kůrou. Nepravé dřeviny splňují první část kritérií, ale nevytvářejí letokruhy vzhledem k odlišnému umístění cévních svazků – ty, které mají alespoň okrajový význam pro naše venkovní podmínky, patří do skupiny jednoděložných rostlin (bambusy, juky).
Růstové formy dřevin: strom, keř a liána
Základní růstové formy dřevin dělíme na strom, keř a liánu, přičemž vyhraněnost jednotlivých forem je omezená s víceméně plynulým přechodem mezi stromem a keřem na jedné straně a keřem a liánou na straně druhé. Strom (např. smrk ztepilý, dub letní) se ve vyhraněné podobě (dospělých jedinců) vyznačuje přímým nevětveným kmenem a rozvětvenou korunou; dosahuje výšky řádově v desítkách metrů. Keř je rozvětven od úrovně země do většího počtu (dále rozvětvených) rovnocenných hlavních větví; dosahuje výšky řádově v metrech. Některé rody dřevin (často druhově bohaté) tvoří výlučně růstovou formu keře, např. dřišťál, rybíz (meruzalka) nebo tavolník. Časté jsou rody, u kterých některé druhy tvoří pouze nebo převážně keře a některé stromy (např. borovice, líska, olše, vrba, jeřáb). Jindy převážně keřovitě rostoucí druhy mohou ve stáří na vhodném stanovišti dosáhnout stromovitého tvaru (např. tis červený, hloh obecný, bez černý). Liána obecně charakterizuje růstovou formu rostlin (nejen dřevin) schopných výškového vzrůstu jen s oporou. Přechodnou skupinu mezi keři a skutečnými liánami v pravém slova smyslu tvoří dřeviny označované někdy jako vzpěrné liány – v podstatě jde o keře s dlouhými ohebnými větvemi, které mohou růst na otevřeném stanovišti bez opory, ale v porostu jiných dřevin mohou růst výše za světlem pomocí opory, které se přichycují specifickým způsobem větvení se zvýšením účinnosti pomocí ostnů
(např. růže šípková nebo ostružiník) nebo trnů (kustovnice cizí). Podle způsobu uchycení můžeme rozdělit pravé dřevité liány pěstované v našich venkovních podmínkách na ovíjivé, úponkaté a kořenující. Ovíjivé liány se přichycují ovíjením stonku kolem opory (např. zimolez kozí list); úponkaté liány se přichycují úponky (réva vinná); kořenující neboli příčepivé liány se přichycují příčepivými kořínky (břečťan popínavý).
Typy větvení dřevin: monopodiální vs. sympodiální
Stonek dřevin se vyznačuje různým stupněm diferenciace. Obecně na něm rozlišujeme jednak nody („uzly“), tj. pozice teoretických bodů reprezentujících umístění primárních šupin, resp. pupenů podle tzv. genetické spirály, a jednak internodia, tj. úseky stonku mezi nody. Podle stáří stonku a jeho délky, resp. podle hustoty internodií je možné stonek dřevin diferencovat (v nejvíce vyvinutých formách u stromů) do několika typů. Nejmladší stonky označujeme v praxi jako výhony. Letošní výhony se nazývají letorosty (rovněž prýty), starší výhony označujeme jako jednoleté nebo – podle potřeby odlišení – jako dvouleté nebo víceleté. Podle délky rozlišujeme dlouhé, zpravidla jarní výhony (makroblasty), letní výhony (dodatečně prodlužující jarní výhon v druhé fázi vegetačního období u bujných výhonů některých dřevin, např. dubu letního) a zkrácené víceleté výhony brachyblasty (např. u modřínu, třešně nebo jabloně).
Charakter větvení dřevin je dán primárně umístěním a postavením pupenů, ze kterých všechny větve vznikají. Základní postavení pupenů je teoreticky v paždí primárních šupin, v praxi nejčastěji v paždí listů, resp. jejich řapíků. Podle pokračování růstu hlavního stonku a prostorového uspořádání specifikujeme dva přístupy v hodnocení charakteru větvení.
1. Podle pokračování růstu hlavního stonku v dalším vegetačním období rozeznáváme monopodiální a sympodiální větvení. Monopodiální větvení je charakterizováno silnou vrcholovou (apikální) dominancí, kdy stonek pokračující z vrcholového (terminálního) pupenu je výrazně delší a silnější než stonky vedlejší (např. smrk, jedle, javor, dub). Sympodiální větvení je charakterizováno zeslabenou vrcholovou dominancí, kdy pokračováním hlavního stonku se stává stonek vyrostlý z postranního (laterálního) pupenu. Zde rozlišujeme dva v praxi významné typy umístění postranních pupenů, resp. větvení: střídavé, označované jako monochasium, které je častější (např. lípa, jilm, habr), a vstřícné, označované jako dichasium (např. šeřík). Vstřícné postavení pupenů mají však také některé dřeviny s monopodiálním větvením (např. jedle, javor, jasan); v případě umístění více než dvou vedlejších větví (původně pupenů) na jednom nodu mluvíme o přeslenitém větvení, což je typické pro umístění větví na terminálním stonku u monopodiálních dřevin, zejména nahosemenných (jehličnanů, resp. konifer).
2. Podle prostorového uspořádání stonků rozlišujeme charakter větvení vzhledem k ose stonku (v místě odbočení větve od hlavního stonku) a vzhledem k orientaci větví při pohledu svisle shora. Vzhledem k ose stonku pak mluvíme o bazitonii (nejsilnější větve vyrůstají na bázi hlavního stonku – typické pro keře), mezotonii (nejsilnější větve vyrůstají ve střední části hlavního stonku) a akrotonii (nejsilnější větve vyrůstají na konci hlavního stonku – typické pro stromy). Vzhledem k orientaci větví rozlišujeme radiální větvení (paprsčité uspořádání rovnocenných větví) okolo víceméně svisle orientovaného hlavního stonku a dorzoventralní větvení u dřevin s víceméně vodorovnou orientací (obloukovitým tvarem) hlavního stonku. U dorzoventrálního větvení lze rozlišit epitonii, amfitonii a hypotonii, resp. preference horní strany hlavního stonku pro vyrůstání bujných postranních výhonů (např. tavolník, bez), bočních stran (časté u jehličnanů) nebo spodní strany (např. dub).
Architektura dřevin a její význam v zahradnické praxi
Architektura dřevin je výslednicí diferenciace a charakteru větvení stonku dřeviny. Podílí se na ní i podzemní prorůstání pupenů do odnoží a kořenových výmladků. K hlavním projevům architektury dřevin náleží: přítomnost kmenu, průběh kmenu a jeho podíl na stavbě koruny, způsob větvení koruny a postavení (úhel) větví, množství a rozmístění výmladkových výhonů na nadzemní a podzemní části, tvorba podzemních odnoží. Architektura dřevin se mění s jejich věkem a je ovlivňována vnějšími faktory stanoviště (abiotické i biotické), způsobem množení a pěstování sazenic i pěstováním dřeviny na trvalém stanovišti.
Znalost charakteru větvení a architektury dřevin je důležitá v zahradnické praxi. Primárně slouží ke správné determinaci dřeviny, posouzení její vitality nebo k bioindikaci stanoviště, jakož i pro volbu vhodného druhu nebo kultivaru dřevin pro zahradnickou tvorbu, resp. projekty a realizace výsadeb dřevin. Na druhé straně je nutná pro zvládnutí správných pěstebních a údržbových činností, zejména probírek, zmlazovacího a úpravného řezu a dalších umělých zásahů do přirozeného vývoje dřeviny nebo jejich porostů.
Základy botanické nomenklatury: proč mají rostliny latinská jména
Nomenklatura dřevin je totožná s nomenklaturou rostlin jako celku, protože vymezení dřevin a bylinných forem rostlin nemá vliv na jejich jmenosloví a související okolnosti. Nomenklatura rostlin se (paralelně a nezávisle k nomenklatuře živočichů) zabývá vědeckým jmenoslovím včetně hierarchických úrovní (tj. kategorií neboli ranků) taxonomických (resp. příbuzenských) skupin, tj. obecně taxonů rostlin, primárně druhů. Jména rostlin slouží k dorozumívání, nikoli k vyjádření jejich znaků, vlastností, zeměpisného rozšíření nebo historie (i když z nich obvykle vycházejí). Jména rostlin jsou plně závislá na akceptovaném taxonomickém pojetí. Taxonomie obecně se zabývá klasifikací organizmů do skupin podle znaků, vlastností, vývojových a příbuzenských vztahů a vyhodnocuje jejich variabilitu; je vědeckou disciplínou, která se snaží postihnout realitu v přírodě. Přes používání vědeckých metod je taxonomie do jisté míry závislá na subjektivním pohledu jednotlivých badatelů a vlivu různých taxonomických škol. Nomenklatura rostlin je součástí celosvětově používaného a historicky dlouhým vývojem vzniklého taxonomicko-nomenklatorického systému. Opírá se o dva systémy jmenosloví řízené dvěma
mezinárodními nomenklatorickými kódy, či správněji kodexy (soubory pravidel a doporučení):
1. Mezinárodním kódem botanické nomenklatury, „International Code of Botanical Nomenclature“, zkráceně ICBN – viz Greuter & al., 2000, který se zabývá jmenoslovím v přírodě přirozenou cestou (evolucí) vzniklých skupin rostlin.
2. Mezinárodním kódem nomenklatury pro pěstované rostliny, „International Code of Nomenclature for Cultivated Plants“, zkráceně ICNCP – viz Trehane & al., 1995, který se zabývá jmenoslovím skupin rostlin existujících s přispěním člověka, tj. uměle vzniklých, vyselektovaných nebo záměrně udržovaných kulturních odrůd, tj. kultivarů rostlin.*
Oba kódy jsou celosvětově vědeckou obcí akceptovaná univerzální pravidla pro výběr, tvorbu a používání jmen rostlin. Oba kódy jsou průběžně měněny a doplňovány v nepravidelných víceletých periodách vždy po odhlasování změn na Mezinárodním botanickém kongresu, resp. sympoziu komise pro NCP. Kód pro pěstované rostliny je pak jakousi nadstavbou kódu botanického, protože jména kultivarů se vždy musí vztahovat k botanickým jménům rostlin (každá kulturní odrůda má původ v přírodních druzích a vznikla z nějaké divoce rostoucí rostliny nebo z části jejího genomu). Jména rostlin vytvořená v souladu s Kódem ICBN jsou označována jako jména vědecká, jsou původně z převážné části latinská, pokud pocházejí z jiných jazyků (hlavně z řečtiny, ale i z různých dalších jazyků), latinizují se, tj. je s nimi zacházeno podle latinské gramatiky, i když jejich původ je jiný. Naopak, z důvodu zřetelného odlišení, jména kultivarů rostlin vytvořená v souladu s Kódem ICNCP počínaje rokem 1959 musí být vytvořena z moderního jazyka, nikoli z latiny (latinská jména kultivarů jsou akceptována jen tam, kde starší kulturní odrůdy, popsané před uvedeným rokem jako botanické taxony, byly dodatečně přehodnoceny jako kultivary). Mimo pravidla Kódu ICBN se ustálil zvyk psát v tištěných textech vědecká jména rostlin – na rozdíl od jmen kultivarů – kurzivou (kromě označení úrovní taxonů).
Přes existující pravidla obou mezinárodních Kódů je nutné konstatovat, že nomenklatura rostlin je komplikovanou problematikou, jejíž výsledky přenášené do praxe v podobě měnících se jmen pro tentýž obsah (stejnou rostlinu) se obvykle laikovi nebo člověku z praxe zdají neúnosné až chaotické. Proto je zde vhodné si připomenout některé důvody, proč tomu tak je. Obecným důvodem je dlouhá historie botaniky, tak jako (biologických) vědeckých disciplín celkově. První návrhy na zavedení nějakých pravidel pro tvorbu jmen rostlin se však objevily až koncem 19. století, takže asi 150 let (od r. 1753, viz níže) byly rostliny popisovány a pojmenovávány bez jakýchkoliv pravidel či zásad. Teprve po roce 1908, vzhledem k narůstajícímu chaosu v rostlinném jmenosloví, se začala celosvětově uplatňovat pravidla, která se postupně zpřesňovala a rozšiřovala do podoby nynějších Kódů.
* Poznámka: Tento tzv. „Saint Louis Code“ byl přeložen, podobně jako předchozí verze z roku 1994, do slovenštiny K. Marholdem a vydán v r. 2000 jako příloha Zpráv České botanické společnosti v Praze, Benátská 2.
Taxonomie a nomenklatura: jak vznikají vědecká jména rostlin
Taxony (rostlin a shodně i živočichů), tj. kategorie třídění organizmů, jsou uspořádány do jednotného, závazného systému, kde jsou hierarchicky řazeny podle pevně zavedené řady úrovní, přičemž základní kategorií je druh (species). Nadřazenou
kategorií nad druhem je rod (genus), dále vzestupně: čeleď, řád, třída, oddělení a říše (všechny rostliny jsou řazeny do jediné říše). Dále se rozlišují druhotné kategorie (úrovně): tribus mezi čeledí a rodem, sekce a série mezi rodem a druhem, varieta a forma pod úrovní druhu. U každé z uvedených hlavních i druhotných kategorií může být rozlišena podkategorie s latinskou předponou sub-, z nichž má v praxi největší význam úroveň poddruhu (subspecies). (Koncem 20. století byla zavedena možnost včlenit mezi uvedené úrovně podle potřeby další umělé kategorie, což je badateli využíváno jen výjimečně v některých skupinách ve speciálních systematických pracích.)
Současná nomenklatura rostlin (i živočichů) využívá tzv. binomický systém, zavedený po polovině 18. století švédským přírodovědcem C. R. Linnéem. Datum vydání jeho základního díla Species Plantarum, 1. květen 1753, je považováno za výchozí časový bod platného zveřejnění vědeckých jmen a počátek moderní nomenklatury cévnatých rostlin (kaprařorostů a semenných rostlin), jména publikovaná před tímto datem nepovažuje Kód ICBN za jména platná. Podle tohoto binomického systému má každý ve vědě známý biologický druh své latinské jméno, které se skládá ze dvou částí: ze jména rodového, psaného s velkým počátečním písmenem, a ze jména druhového, chápaného jako přívlastek, epiteton (např. Tilia platyphyllos). Výsledný binom (binární, tj. „dvojité“ jméno) je doprovázen jménem nebo zkratkou jména původního autora (autorů), který druh pojmenoval a platně popsal (např. Tilia platyphyllos Scop.). Zkratky se používají jen u starších známých autorů (jejich forma je v dnešní době ve vědeckých pracích vyžadována v souladu s dílem „Brummitt & Powell: Authors of Plant Names, Kew, 1992″). Jména taxonů vyšších úrovní než rod jsou jednoslovná, přičemž každá úroveň má svou ustálenou koncovku (např. jména čeledí mají koncovku -aceae, přiřazenou k jazykovému kmenu jména některého ze zahrnutých rodů, např. Fagaceae). Spojení rodového jména se jmény druhotných kategorií podřazených rodu (infragenerických), s druhovým epitetem a případně s dalšími epitety druhotných kategorií podřazených druhu, tj. vnitrodruhových (infraspecifických) se formálně nazývají nomenklatorické kombinace. Před jmény druhotných kategorií musí být vždy uvedena příslušná úroveň, nejčastěji standardně používanou zkratkou (např. subg. pro podrod, sect. pro sekci, subsp. pro poddruh, var. pro varietu, f. pro formu), např. Pinus L. sect. Quinquefoliae Duhamel (což je korektní jméno pro tzv. pětijehličkové borovice). Binomická jména druhů mohou tedy být doplněna o jméno poddruhu, variety nebo formy, pokud byl u konkrétního druhu některý z těchto taxonů rozlišen a platně popsán (např. Tilia platyphyllos subsp. cordifolia).*
Taxony rostlin považované za křížence, resp. taxony hybridního původu se
označují nejčastěji matematickým symbolem násobení „×“ umístěným podle taxonomické úrovně a způsobu označení (druhým, méně obvyklým způsobem je připojení řecké předpony „notho-“ před označení úrovně taxonu, např. nothospecies pro křížence mezi dvěma druhy). Pravidla nomenklatury akceptují dva způsoby označení kříženců: jednak tzv. hybridní formuli, která vznikne pouhým vložením symbolu „ד mezi jména předpokládaných rodičů křížence [např. Populus alba L. × P. tremula L. nebo Pyrus communis L. × Sorbus aria (L.) Crantz], a jednak binární hybridní jméno [pro tytéž příklady viz Populus × canescens (Aiton) J. E. Smith, resp. × Sorbopyrus auricularis (Knoop) C. K. Schneider], jehož vytvoření se řídí stejnými pravidly jako u vědeckých jmen nehybridních taxonů. Podle poslední verze pravidel botanické nomenklatury má být symbol „ד umístěn bez mezery těsně před první písmeno hybridního jména, resp. jeho epiteta (pokud je místo symbolu použito písmeno „x“, je mezera vhodná), což se netýká hybridní formule.
Aby botanická (a rovněž zoologická) nomenklatura mohla být funkční, tj. splňovat svůj hlavní cíl, totiž sloužit k dorozumívání mezi lidmi celého světa, musí být jména taxonů na úrovni čeledi a níže (druhů především) fixována na tzv. nomenklatorický typ (dále jen typ). Typem jména druhu nebo vnitrodruhového taxonu je dokladový exemplář, jeho vzorek, případně ilustrace. Tento typový prvek pak slouží jako srovnávací standard, aby bylo možno co nejobjektivněji zpětně doložit, jaký biologický objekt jméno reprezentuje. Okolnosti typifikace jmen jsou relativně komplikované. Typová metoda je poměrně nová, o typech se začalo uvažovat v polovině 20. století, takže starší jména, vytvářená od doby Linného během období asi 200 let své typy primárně nemá, ale jsou dodatečně vybírány z dostupného materiálu specialisty revidujícími příslušnou taxonomickou skupinu. Od roku 1958 je povinností při popisu nového taxonu rostliny (nebo živočicha) stanovit typ, jinak se jméno nepovažuje za platné. Kromě uvedení typu je dnes mimo jiné nezbytnou podmínkou pro platnou publikaci jména nového taxonu rostliny latinský doprovodný popis, a to alespoň ve stručné formě (nazývané diagnóza).
Synonyma a homonyma: proč se jména rostlin mění
Dále je nutné zdůraznit, že jména rostlin se v principu mění ze dvou specifických důvodů. Jednak, a to ve většině případů, z důvodů taxonomických a v méně případech z důvodů čistě nomenklatorických. Taxonomii a nomenklaturu nelze směšovat či zaměňovat, jsou to dva po sobě jdoucí naprosto nezávislé kroky. Taxonomické studium jednotlivých skupin rostlin vychází z klasických přístupů, ale úroveň poznání v poslední době ovlivňují prohlubující se podpůrné moderní vědecké disciplíny, zejména cytologie, biochemie a molekulární biologie. Výsledkem taxonomické práce je zjištění příbuzenských poměrů ve studované skupině, tj. například vymezení rodů, druhů nebo variet a utvoření určité struktury taxonů. Po skončení taxonomické práce přichází jako druhý krok nomenklatorické řešení. K této taxonové struktuře se přiřazují odpovídající jména a v případě, že neexistuje žádné jméno v souladu s pravidly Kódu ICBN, musí být vytvořeno jméno nové (tj. obvykle musí být dotyčný taxon nově popsán). V moderních taxonomických oborech (např. genetické molekulární analýzy) je největším úskalím interpretace získaných dat a jejich vztah k poznatkům klasických přímých observačních metod (zejména srovnávací morfologie a anatomie). Každá taxonomická koncepce je nomenklatoricky vyjádřena tzv. správným (korektním) jménem, které by pro daný taxon v určitém vymezení, postavení a ranku mělo být podle Kódu ICBN jen jediné. Za korektní jméno rostliny může být přijato jen jméno oprávněné (legitimní), jehož podmínkou je, že to bude jméno platné (validní) a tzv. účinně (efektivně) zveřejněné.
Tyto tři stupně kvality jmen předpokládají soulad s relevantními pravidly (články) Kódu ICBN, které jsou formálně podobné paragrafům zákonů. Poslední, nejnižší stupeň (jméno účinně zveřejněné) se týká způsobu a místa publikace, vyšší stupně – platnost a oprávněnost jména – jsou podmíněny dalšími a dalšími pravidly Kódu ICBN (týkají se obsahu textu doprovázejícího jméno v původní publikaci a vztahu dotyčného jména k příslušné rostlině a jménům dříve publikovaným). Základním problémem nomenklatury však je, že tatáž rostlina může vlivem různých přístupů a metod být různými badateli chápána v různém vymezení (tj. geografickém nebo znakovém), postavení (vzhledem k příbuzným taxonům) a ranku (hierarchické úrovni, tj. taxonomické kategorii). Další problém je, že laická, praktická i odborná botanická veřejnost přebírá botanická vědecká jména z populárnějších a šířeji zaměřených děl (lokální nebo regionální květeny a klíče, obrazové atlasy, tematicky zaměřené příručky), nikoliv ze specializovaných, přísně vědeckých prací. Autoři těchto shrnujících příruček a popularizačních publikací ne vždy vycházejí z přísných pravidel pro efektivitu, validitu a legitimitu jmen a navíc často pouze pasivně přepisují jména z různorodých, starších publikací napsaných v době, kdy poznatky o dané skupině rostlin byly na nižší úrovni.
Používání botanických jmen rostlin
Vědecká jména rostlin nemusí být vždy psána s jejich autory – je to vyžadováno jen v taxonomických nebo nomenklatorických pracích (obvykle s citací literárního pramene včetně strany a roku vydání nebo, v případě potřeby vyjádření časových vztahů, alespoň s uvedením roku v závorce za jménem autora) a tam, kde by vynechání autorství mohlo způsobit zmatek. V populárních publikacích nebo evidenci rostlinného materiálu, různých seznamech a přehledech, ale i v některých floristických příručkách je autorství jmen rostlin často vynecháváno z úsporných důvodů. Pokud by byla přísně v praktických oborech a odpovídající literatuře používána jen správná (korektní) jména, pak by uvádění jejich autorství mohlo být v zásadě zbytečné. Bez speciálních znalostí a nezbytné literatury není však vždy snadné zjistit, které jméno je pro daný taxon správné. Protože bývají často používána i nesprávná jména, může bez uvedení autorství snadno dojít ke zmatku. Podrobnosti k citaci autorství jmen rostlin jsou na příkladu uvedeny níže.
Problematiku nomenklatury rostlin a používání jejich jmen v praxi činí hlavní měrou nepřehlednou synonyma, která vznikala k danému taxonu postupně dlouhým historickým vývojem oboru. Synonyma, jak z významu slova vyplývá, představují slova, resp. jména stejného významu, resp. obsahu. Tím je míněno stejného taxonomického obsahu. V botanice jsou rozlišována synonyma nomenklatorická a taxonomická. Definice říká, že nomenklatorická synonyma jsou založena na stejném typu jména a taxonomická na typech různých. (Zoologie používá stejné rozlišení synonym, ale jsou nazývána synonyma objektivní a subjektivní, což je pro praktického uživatele snadněji pochopitelné.) Paralelně k synonymům se v nomenklatuře rostlin vyskytují také homonyma, tj. jména stejně znějící, ale vytvořená pro různé rostliny. Nejobvyklejším důvodem vzniku nomenklatorických synonym jsou právě tzv. pozdní homonyma, tj. případy, kdy je dodatečně objeveno jméno určitého taxonu, které bylo již v dané kombinaci použito dříve jiným autorem pro naprosto odlišný a obvykle ani ne příbuzný taxon, takže vyvstává potřeba vytvořit nové jméno pro později popsaný taxon se zachováním jeho typu. Příklad: borovice himálajská, Pinus wallichiana A. B. Jackson (1938) byla původně popsána jako Pinus excelsa Wall. ex D. Don (1828) – to je však pozdní homonymum ke jménu Pinus excelsa Lamarck (1778), které samo reprezentuje mladší (nadbytečné) synonymum pro Picea abies (L., 1753) H. Karst. (pro účel homonymity je však Lamarckovo jméno funkční). Pinus wallichiana A. B. Jackson a Pinus excelsa Wall. ex D. Don jsou tedy nomenklatorická synonyma a první z nich je jediné správné (korektní) jméno pro borovici himálajskou, protože bylo záměrně vytvořeno jako nové jméno pro nahrazované pozdní homonymum (tedy je teoreticky vázáno na stejný typ). V uvedeném příkladu se v současnosti používá už pouze korektní jméno, protože bylo zavedeno již dávno, ale v řadě jiných případů se někdy nesprávně používají obě jména pro tentýž taxon, protože užívání korektního jména se zatím nevžilo.
Větší problémy však v praxi způsobují taxonomická synonyma, jejichž uznání (za synonyma) je, ať se jeví důvody pro to sebevíce jednoznačné, závislé na pojetí (vymezení) taxonu, které je teoreticky vždy do určité míry subjektivní. U méně jednoznačných případů, nebo pokud některý badatel nekriticky přebírá starší publikované informace bez prověření, snadno dojde k situaci, kdy jeden badatel považuje dvě (i více) druhových jmen za synonyma, přestože byla popsána z opačných konců geografického rozšíření (areálu) jednoho reálného druhu, a druhý badatel přejímá tato jména jako (považuje je za) správná jména dvou (i více) samostatných druhů. Toto je běžný případ dlouhou dobu známých druhů s rozsáhlým areálem, např. v celé střední a velké části západní Evropy. (Je zde vhodné připomenout, že botanika je aditivní, historicky stará věda, ve které autoři současní navazují na poznatky autorů předchozích, věda, kde výsledky práce starých autorů nelze opominout.) Na následujícím hypotetickém příkladu si ukážeme několik možných, nikoli výjimečných scénářů změn jmen rostlin, k nimž dochází především důsledkem historického vývoje poznání. (Tyto změny jsou často lidmi z praktických oborů považovány za zbytečné „přejmenování“ rostlin.) Hypotetický velkoareálový druh rodu „W“ mohl být (velmi stručně a třeba nevýstižně) popsán koncem 18. století
z Francie pod jménem „x“, dále v polovině 19. století z Polska pod jménem „y“ a začátkem 20. století z Maďarska pod jménem „z“, přičemž jednotliví autoři těchto jmen žili v různé době v různých zemích a neznali rostliny z jiných zemí a třeba ani vzácnou starou literaturu svých starších kolegů. V polovině 20. století badatel, který reviduje příslušnou taxonomickou skupinu, prozkoumá typy jmen „y“ a „z“ a návštíví a nalezením odpovídajících rostlin potvrdí klasickou lokalitu původního nálezu (locus classicus) rostliny, podle níž byl popsán druh „x“ (jeho typ se nikde nenašel, ale údaj lokality je uveden v originálním prameni). Tento badatel srovnáním zjistí, že všechna tři jména reprezentují jediný druh, který musí být podle zásady priority označen nejstarším platným jménem „x“ (pokud se nevyskytnou jiné taxonomické nebo nomenklatorické překážky); v uvedeném příkladě jsou tedy jména „W x“, „W y“ a „W z“ taxonomická synonyma.
Tentýž případ by se však mohl zkomplikovat, kdyby jistý (třeba stejný) badatel později objevil v málo známém francouzském herbáři původní typ jména „W x“ (tj. vzorek jednoznačně označený a signovaný původním autorem) a s překvapením zjistil, že reprezentuje sice příbuzný, ale morfologicky odlišný taxon, který je vhodné akceptovat jako samostatný druh (který se vzácně a lokálně vyskytuje v dotyčné oblasti ve Francii poblíž výskytu nebo místy spolu s druhem s rozsáhlým areálem) – pak musí být jméno „x“ rezervováno pro tento lokální druh a onen druh s velkým areálem musí být „přejmenován“ nutným akceptováním jména „y“ podle zásady priority. Jiný badatel však může mít konzervativnější taxonomické pojetí a určité (subjektivně) preferované důvody považovat lokální francouzský taxon za pouhý poddruh dotyčného druhu velkoareálového, ale bude se muset podřídit nomenklatorické zásadě priority a naopak poddruh s velkým areálem jako mladší taxon podřadit taxonu staršímu, reprezentujícímu druh s lokálním areálem. Proto bude muset vytvořit novou kombinaci „W x subsp. y“ pro poddruh s velkým areálem, čímž automaticky vzniká jako tzv. tautonymum (opakováním výchozího epiteta) kombinace „W x subsp. x“ pro poddruh lokální (pokud je uvažován samostatně) s tím, že za tautonymem se neuvádí jméno autora.
Jednoduchým konkrétním příkladem dvou taxonomických synonym, jejichž nejednotné používání dosud šíří zmatek v dendrologické literatuře a zejména v zahradnické praxi, jsou jména Pinus heldreichii H. Christ (1863), založené na sběru z hory Olymp v Řecku, a Pinus leucodermis Antoine (1864), založené na materiálu z hor poblíž Kotorského zálivu v jižní Dalmácii. Obě jména reprezentují nepochybně jediný reálný, velmi vyhraněný druh borovice rozšířené v jihovýchodní Evropě a dosti běžně pěstované v kultuře, včetně naší republiky. Základní vlastností všech pohlavně se rozmnožujících organizmů je jejich variabilita, projevující se navenek jistou různotvarostí, tj. poněkud odlišným vzhledem jedinců (jedna populace evidentně jediného homogenního druhu vykazuje často větší rozsah individuální variability, než nalezneme mezi průměrnými jedinci ze dvou populací z geograficky vzdálených oblastí areálu téhož druhu). Pokud byl jediný druh popsán v historii botaniky dvakrát nebo vícekrát, je zjevné, že tak nemohlo být učiněno podle morfologicky zcela identického materiálu. V našem konkrétním příkladu borovice Heldreichovy, jejíž správné jméno je podle zásady priority jednoznačně pouze Pinus heldreichii, byl po velmi dlouhé období (o pouhý rok) mladší taxon popsaný Antoinem hodnocen často jako varieta taxonu staršího, tedy jako P. heldreichii var. leucodermis (Antoine) Markgraf ex Fitschen (1930). Důvodem odlišování mladšího taxonu jako samostatné variety byly jisté rozdíly v morfologických popisech obou dotyčných taxonů (ani u jednoho z dotyčných jmen nebyl dosud nalezen nebo vybrán jeho typ) a nedostatečná znalost individuální variability druhu v přirozených populacích. S obecnou tendencí přijímání užšího taxonomického pojetí druhů v botanické vědě v průběhu 20. století pak došlo bez kritického zhodnocení problematiky k opětnému mechanickému používání původního jména P. leucodermis pro údajně samostatný druh. Toto nekritické pojetí publikoval i G. Krüssmann ve své Handbuch der Nadelgehölze (Krüssmann, 1983), která je v zahradnické praxi velmi rozšířenou příručkou a která v této záležitosti prohloubila zmatek v nomenklatuře borovice Heldreichovy.
Jak správně citovat autory botanických jmen rostlin
Na příkladu této borovice lze vhodně demonstrovat také způsob citace autorství jmen rostlin, které bývá obecně různorodě a často chybně interpretováno, což zvětšuje zmatek ve jménech rostlin. (V tomto příkladu pomineme, že uznání variety leucodermis u Pinus heldreichii je taxonomicky neopodstatněné.) Plná citace jména Pinus heldreichii var. leucodermis je: „Pinus heldreichii H. Christ var. leucodermis (Antoine) Markgraf ex Fitschen in Beissner, Handb. Nadelholzk., ed. 3, p. 404. 1930.". Soustředíme se zde pouze na citaci samotné variety, kdy za epitetem „leucodermis" jsou uvedeni vlastně čtyři autoři. Antoine je autor tzv. bazionymu, který je definován jako jméno poprvé přinášející dané epiteton, tj. jmenná kombinace, ve které bylo konkrétní epiteton uvedeno poprvé – v tomto případě kombinace „Pinus leucodermis" v bazionymu „Pinus leucodermis Antoine": autor bazionymu je u variety v závorce, protože byl dodatečně změněn stav (status), tj. původní úroveň taxonu – zde z druhu na varietu [a byl by v závorce i v případě, že by byla změněna kombinace – teoreticky např. přeřazením druhu do jiného rodu, případně současně změněn stav i kombinace, což bylo v tomto případě také uděláno v r. 1916 na základě nedostatečných informací vytvořením jména Pinus nigra J. F. Arnold var. leucodermis (Antoine) Rehder]. Autor bazionymu je ze všech nejdůležitější a (pokud se pro uvádění autorství obecně rozhodneme) nemůže být vynechán (zoologická pravidla nomenklatury uznávají pouze autora bazionymu a další se nikdy neuvádějí, botanická pravidla jsou v tomto ohledu komplikovanější). Fitschen je autorem konkrétní kombinace a úrovně nového taxonu (zde variety), který byl poprvé platně publikován (= in) citovaném díle autora Beissnera na citované straně v r. 1930. Markgraf je uveden před symbolem ex, což znamená, že on jméno v dané kombinaci použil poprvé, ale platně jej nepublikoval. Stručný a v praktických oborech plně dostačující způsob citace autorství je vynechat autora uvedeného před předložkou ex (nikoli obráceně!, jak bývá v praxi běžné) a za předložkou in – tj. jediná správná forma zkrácené citace autorství je „Pinus heldreichii var. leucodermis (Antoine) Fitschen", [nikoli P. h. var. leucodermis (Antoine) Markgraf nebo dokonce P. h. var. leucodermis Markgraf]. Časté je, že na autorství
jména taxonu se podílejí dva nebo více autorů současně – v případě dvou autorů se mezi jejich jmény uvádí symbol et (= latinský výraz pro spojku „a") nebo rovnocenné znaménko (ampersand) „&", v případě více autorů se uvede jen jméno prvního autora (podle pořadí použitého v originálním prameni) a za ním zkratka et al. (= a další); z dvojice autorů spojených symbolem et, resp. „&" nelze žádného vynechat.
Kultivary: jmenosloví a registrace kulturních odrůd
Jmenosloví kulturních rostlin je sice kodifikováno prostřednictvím Kódu ICNCP (viz výše), ale vznik kultivarů je fakticky iniciován snahou po získání novinek pro zahradnický obchod a zemědělskou, případně lesnickou produkci, jejichž společným jmenovatelem je ekonomika, nikoli věda, jako v případě botanické nomenklatury. Z tohoto důvodu vznikají nové kultivary rostlin méně koordinovaně a pravidla jejich jmenosloví jsou v praxi (zejména zahradnické) méně přísně dodržována. Mezi základní pravidla pro formu psaní kultivarových epitet (a tedy jmen kultivarů) patří jejich nelatinská podoba (zmíněná výše) a nezbytnost jejich připojení k akceptovanému botanickému vědeckému, tedy latinskému jménu (v tištěných textech obvykle psanému kurzivou na rozdíl od kultivarového epiteta). V praxi se tedy jména kultivarů připojují nejčastěji za jména druhů, ale lze je připojit přímo za jméno rodu (pokud bližší zařazení není známo nebo dotyčný kultivar vznikl vyšlechtěním z více druhů), případně za jméno vnitrodruhového taxonu (poddruhu nebo variety), který však bývá v praxi obvykle vynecháván. Další důležité pravidlo striktně určuje používat velká začáteční písmena každého slova epiteta (kromě spojek a předložek). Označení kultivaru je dnes povoleno pouze apostrofy těsně před a těsně za epitetem, a to buď rovnými (‛…‘), nebo ve formě jednoduchých horních uvozovek (‛…‘), zatímco označení dvojitými uvozovkami („…“ nebo „…“) nebo zkratkou „cv.“, případně „var.“ by nemělo být používáno. Kultivarová epiteta se mohou skládat z více slov, ale délka epiteta by úhrnem neměla překročit počet 10 slabik a 30 znaků a neměla by být tvořena pouze z obecných popisných slov v adjektivní formě (např. různé jazykové ekvivalenty slov jako „velký bílý“, „plný červený“ apod.). Dále by kultivarová epiteta neměla obsahovat botanické, obecné nebo lidové jméno (v jakémkoli jazyce) nějakého rodu nebo druhu rostliny samostatně (např. ‚Camellia‘, ‚Heather‘), ani jako poslední slovo epiteta (‚Perfect Rose‘, ‚Red Kalmia‘); rovněž by kultivarová epiteta neměla obsahovat slova „variety“ a „form“ ani jejich zkratku.
Kód ICNCP dovoluje uvádět v plných jménech taxonů tzv. kultivarové skupiny, tj. příbuzenské skupiny kultivarů u více prošlechtěných rodů. Kultivarové skupiny nesou vlastní jméno s velkými počátečními písmeny a jako poslední slovo „Group“ nebo jeho jiný jazykový ekvivalent, např. „Skupina“; nejsou uvedeny v apostrofech, uvozovkách nebo jinak označeny, ale pokud jsou spojeny s kultivarovým epitetem, jsou uzavřeny v kulatých nebo hranatých závorkách – např.: Hydrangea macrophylla (Hortensia Group) ‚Ami Pasquier‘, resp. Hydrangea macrophylla ‚Ami Pasquier‘ (Hortensia Group).
Zavedení jména nového kultivaru v dnešní době vyžaduje dodržení dalších podmínek, kromě výše uvedených nomenklatorických zásad. Nové jméno musí být
předně publikováno ve vhodně distribuovaném, datovaném tiskovém materiálu a musí na tomto místě být doprovozeno popisem nového kultivaru. V rámci popisu nového kultivaru se doporučuje uvést znaky, kterými se tento kultivar odlišuje od příbuzných taxonů, předložit jeho ilustraci, uvést jeho známé rodičovství a historii, uvést autora vytvoření kultivaru, autora původu a etymologii epiteta a také uvést distributora (autora zavedení nového kultivaru do oběhu). Mezinárodní akceptování nově zaváděných kultivarů je podle Kódu ICNCP podmíněno zařazením jména do rejstříku Mezinárodních registračních autorit kultivarů (International Cultivar Registration Authorities, ICRAs), kam by měla být poslána kopie originální publikace kultivaru a jeho reprezentativní vzorek (herbářová položka – možno ji poslat také do veřejné herbářové instituce) nebo živá rostlina a rovněž je doporučena barevná fotografie nebo jiný ilustrativní materiál. Mezinárodní registrační autority jsou zemědělská, lesnická a zahradnická pracoviště spravující mezinárodní evidenci kulturních rostlin, která byla jmenovaná institucí „International Society for Horticultural Science“ (ISHS). Jednotlivé mezinárodní registrační autority jsou stanoveny pro různé tematické skupiny (např. cibulnaté a hlíznaté rostliny) nebo taxonomické skupiny (čeledi, rody) rostlin. Jejich seznam je sice uveden v příloze Kódu ICNCP (viz Trehane & al., 1995), ale aktuální informace o mezinárodních registračních autoritách kultivarů najdeme na internetových stránkách ISHS (www.ishs.org). Pro řadu méně prošlechtěných skupin rostlin však tyto autority stanoveny nejsou, takže jejich případné nové kultivary by měly být registrovány alespoň na národní úrovni na pracovištích zabývajících se registrací kultivarů rostlin. V ČR však v současnosti není žádné mezinárodně uznané institucionální pracoviště s tímto statutem (jako první mezinárodní registrační autorita kultivarů v ČR byl nedávno ustanoven Ing. Z. Blahník v Říčanech u Prahy pro rod Lonicera).
Česká jména rostlin a jejich historický vývoj
České jmenosloví rostlin není, na rozdíl od mezinárodní vědecké (latinské) botanické nomenklatury a jmenosloví kulturních rostlin, jednotně kodifikováno, tj. není vytvářeno a používáno na základě závazného systému pravidel. Národní (lidová, vernakulární) jména rostlin představují kulturně-historické a jazykové bohatství každého národa, obraz lidové moudrosti a historické zkušenosti z dob těsného sepětí přírody a člověka. Pro výběr a tvorbu českých jmen existují zásady vytvořené již J. S. Preslem v jeho „Rostlináři“ v roce 1820, tyto zásady v podstatě byly při tvorbě českých jmen zachovávány do současnosti a umožnily vytvořit a do jisté míry stabilizovat české jmenosloví pomocí určitých, poměrně jednoduchých principů. Česká jména rostlin mají stejnou stavbu jako jména vědecká (latinská), tzn. že pro vědecké jméno rodové existuje jedno české rodové jméno (např. Fagus – buk), dále pro druhy, poddruhy a nižší kategorie platí zásada, že za rodovým jménem (substantivem) následují přívlastky (epiteta), např. Vitis vinifera subsp. sylvestris – réva vinná lesní. Tento systém českých jmen je velmi výhodný pro používání a odvozování, jména druhů jsou často překladová a vystihují nějakou charakteristickou vlastnost rostliny (aquaticus – vodní, albiflorus – bělokvětý, ramosus – větevnatý,
esculentus – jedlý apod.). Česká jména domácích a u nás tradičně pěstovaných rostlin cizího původu představují výběr ze starých lidových jmen. Pro některé známé domácí nebo dlouhodobě pěstované druhy se u nás nezřídka již v 19. století vžila také tradiční jména v substantivní formě, např. brčál barvínek, ostružiníkježiník, dub šipák, vrba jíva. Na upevnění českého jmenosloví rostlin měla hlavní vliv botanická díla (rostlinopisy, květeny a klíče) určená pro školy a širší veřejnost, vydávaná začátkem 20. století (zejména Polívkovy rostlinopisy – viz např. Polívka, 1900 nebo Polívka & al., 1928) a po 2. světové válce (Dostálovy Květeny a Klíče – viz Dostál, 1950, 1954). V poslední době, ovlivněné novým taxonomickým poznáním a moderními badatelskými metodami a po dlouhé pauze ve vydávání českých souborných botanických příruček, je české jmenosloví domácích, zplanělých a běžně pěstovaných rostlin stabilizováno dosud neúplnou řadou šesti dílů Květeny ČR (Hejný & Slavík, 1988–1992, Slavík, 1995–2000) a nedávno vyšlým Klíčem ke květeně ČR (Kubát & al., 2002). V zahradnické praxi se však běžně setkáváme s cizími rostlinami, které v těchto dílech nejsou zahrnuty. Pokud jde o cizí dřeviny použitelné pro naše venkovní klimatické podmínky, lze doporučit české jmenosloví použité především v díle Jehličnaté a listnaté dřeviny našich zahrad a parků (Koblížek, 2000), případně ve starších dendrologických příručkách (např. Pilát, 1953, 1964, Hieke, 1978).
