Vermikompostér a chov žížal: jak na vermikompost doma i na zahradě

Vermikompostér je nádoba, ve které žížaly zpracovávají kuchyňské zbytky na vermikompost, tedy žížalí humus. Nezabere víc místa než koš na tříděný odpad, nezapáchá a vejde se do kuchyně, na chodbu nebo na balkon. Rakouský permakulturista Sepp Holzer řadí žížaly k nejdůležitějším pomocníkům zahradníka a jejich chov doma doporučuje i dětem: učí pozorovat, jak funguje koloběh živin.

Ve vermikompostéru žijí tisíce drobných žížal v podestýlce z vlhkého papíru nebo kokosového vlákna. Vy jim přidáváte rostlinné zbytky, ony je spolu s mikroorganismy rozkládají a vylučují drobtovitou tmavou hmotu. To je vermikompost.

Na rozdíl od běžného kompostu se obsah nádoby nezahřívá. Rozklad probíhá při pokojové teplotě a pomaleji, zato rovnoměrně a bez obracení. Pokud žížaly dostávají jen tolik potravy, kolik stihnou zpracovat, voní obsah boxu jako lesní půda.

Holzer upozorňuje, že žížalí humus obsahuje víc dusíku, fosforu, draslíku a vápníku než běžná zahradní zemina a má jemnou, drobivou strukturu. Proto ho doporučuje hlavně pro náročné a vzácné rostliny a pro balkonové květiny.

Do vermikompostéru nepatří žížaly vykopané ze záhonu. Většina půdních druhů potřebuje hluboké chodby a v nádobě by zahynula. Pro chov se používají kompostové druhy, které žijí v povrchové vrstvě rozkládajícího se materiálu a rychle se množí.

Kalifornské žížaly je obchodní název pro žížalu hnojní a Eisenia andrei. S Kalifornií nemají nic společného, jméno se ujalo podle amerických velkochovů. Poznáte je podle tmavě červené barvy a světlejších příčných proužků mezi články.

Holzer popisuje, jak se druhy doplňují: žížala hnojní zpracovává organický materiál na humus, žížala obecná a červená svými chodbami provzdušňují a odvodňují hlubší vrstvy půdy.

• Patrový vermikompostér. Několik plastových nebo dřevěných pater s děrovaným dnem nad sebou. Krmí se do horního patra, žížaly za potravou prolézají nahoru a spodní patra se postupně mění v hotový vermikompost. Sklizeň je nejpohodlnější. Dole bývá sběrná nádoba s kohoutkem na přebytečnou tekutinu.
• Domácí vermikompostér z jedné bedny. Neprůhledný plastový box s víkem, objem 30–60 litrů, s větracími otvory v horní části boků a několika malými otvory ve dně. Nejlevnější řešení a na začátek stačí.
• Vermikompostér do bytu v designovém provedení. Dřevěné nebo keramické nádoby, které se hodí do kuchyně. Princip je stejný, rozhoduje dobré větrání a snadné vybírání.
• Venkovní vermikompostér. Větší dřevěná bedna nebo zapuštěný box na zahradě či na balkoně. Zvládne víc odpadu, ale v zimě potřebuje izolaci (sláma, listí, jutové pytle) nebo přestěhování do sklepa a v létě stín.

Pro domácnost se 2–4 lidmi obvykle stačí nádoba s plochou kolem 50 × 40 cm. U žížal rozhoduje hlavně plocha, ne hloubka, protože pracují v horních 20–30 centimetrech.

1. Připravte podestýlku. Natrhejte nepotištěný karton, noviny nebo papírové ruličky na proužky, případně použijte namočený kokosový substrát. Přidejte hrst zahradní zeminy nebo hotového kompostu, který do boxu vnese mikroorganismy.
2. Navlhčete ji. Podestýlka má být vlhká jako vyždímaná houba. Při zmáčknutí v pěsti z ní vykápne nejvýš pár kapek.
3. Nasypte vrstvu 10–15 cm a nechte ji den dva „odpočinout“, aby se vyrovnala teplota.
4. Vložte žížaly. Na začátek se obvykle kupuje 250–500 g žížal i se substrátem, ve kterém přišly. Rozprostřete je na povrch a nechte víko pootevřené pod světlem. Žížaly před světlem samy zalezou dovnitř.
5. Krmte opatrně. První týden dejte jen malou hrst nakrájených zbytků. Žížaly si musí zvyknout a mikroorganismy se musí rozjet. Další dávku přidejte, až zmizí předchozí.
6. Zakryjte povrch. Na potravu položte vrstvu suchého papíru nebo kartonu. Drží vlhkost, stíní a zakrývá zbytky.

Populace roste postupně. Kompostové žížaly za dobrých podmínek pohlavně dospívají zhruba za dva měsíce a kladou drobné citronově žluté kokony, ze kterých se líhnou mláďata. Množství, které box zvládne, proto během prvního půlroku roste.

Základní pravidlo zní: syrové rostlinné zbytky ano, živočišné a mastné ne. Holzer dodává dvě zkušenosti z praxe. Cibule a česnek žížalám nechutnají a papírové kávové filtry i s lógrem mají naopak velmi rády.

Jak často krmit: Rytmus určují žížaly, ne kalendář. Novou dávku přidejte, až je předchozí z větší části zpracovaná. Za dobrých podmínek zvládnou žížaly denně zhruba polovinu své hmotnosti. Zabydlený box s půl kilem žížal tedy zpracuje asi 1,5–2 kg zbytků týdně. Holzer upozorňuje, že přebytek nezpracované potravy vede k plísním.

Tipy: Zbytky nakrájejte na menší kousky, rozložíte jim práci. Zamražení a rozmražení naruší buněčné stěny a urychlí rozklad. Rozdrcené skořápky vyrovnávají kyselost a na víkend nebo týden dovolené můžete žížaly nechat bez dozoru, pokud je množství potravy úměrné jejich počtu.

• Vlhkost. Obsah nesmí vyschnout ani být promáčený. Holzer si všiml, že při nadbytku vody žížaly blednou. Příliš mokrý obsah vysušíte natrhaným suchým kartonem, suchý pokropíte dešťovou vodou.
• Teplota. Ideální je 15–25 °C, tedy běžná pokojová teplota. Pod 10 °C žížaly zpomalí, při mrazu a nad zhruba 30 °C hynou. Box proto nestavte na slunce, k topení ani do nevytápěné garáže.
• Vzduch. Žížaly dýchají celým povrchem těla. Větrací otvory nezakrývejte a obsah netlačte. Když chybí kyslík, rozklad přejde do hniloby a začne zapáchat.
• Tma. Žížaly jsou citlivé na světlo, proto box držte zavřený a povrch zakrytý.

První vermikompost bývá hotový po 3–6 měsících. Je tmavý, drobtovitý, jednotlivé zbytky v něm už nerozeznáte a voní lesní půdou.

• Patrový vermikompostér: Když je horní patro plné, nasaďte nad něj prázdné s čerstvou podestýlkou a krmte už jen tam. Během několika týdnů žížaly přelezou nahoru a spodní patro vyjmete.
• Jedna bedna, metoda „na stranu“: Hotový obsah shrňte na jednu polovinu a krmte jen na druhé. Za 3–4 týdny se žížaly přestěhují za potravou.
• Metoda „světlo“: Vysypte obsah na fólii na hromádky pod světlem a po chvíli seškrabujte vrchní vrstvu. Žížaly se stahují dolů, až zůstanou u dna a vrátíte je do boxu.

Čerstvě sklizený vermikompost nechte pár týdnů dozrát v otevřeném kbelíku nebo pytli. Přeseje se snáz, když trochu proschne. Vlhký vydrží v chladu několik měsíců, nesmí ale úplně vyschnout.

• Do substrátu pro truhlíky a květináče: Běžně se přimíchává zhruba pětina objemu. Víc nepřidávejte, čistý vermikompost je na kořeny příliš hutný.
• Na povrch záhonu nebo kolem rostlin: Stačí vrstva 1–2 cm, lehce zapravená a zakrytá mulčem, aby nevysychala.
• Při výsadbě: Hrst do výsadbové jamky, promíchaná se zeminou.
• Pokojové rostliny: Tenká vrstva na povrch substrátu jednou za čas nebo přimíchání při přesazování.

Žížalí čaj je výluh z hotového vermikompostu. Běžně se připravuje z asi 1 litru vermikompostu na 10 litrů dešťové vody. Směs nechte 24 hodin stát, několikrát ji promíchejte (případně provzdušněte akvarijním vzduchovadlem), přeceďte a hned použijte na zálivku. Uleželý čaj začne kvasit.

Tekutina ze dna vermikompostéru není žížalí čaj. Je to voda, která protekla i nezpracovanými zbytky. Pokud je jí hodně, znamená to, že box je příliš mokrý. Na zálivku ji ředěte aspoň 1 : 10 a nelijte ji na listy.

Většinu potíží vyřeší stejný postup: týden pauza v krmení a hrst suchého papíru.

Obě metody se nevylučují. Na zahradě se osvědčuje kompostér na objemný materiál a v bytě vermikompostér na kuchyňské zbytky.

Kompostové žížaly se samy objeví v každém venkovním kompostu, který nevysychá. Žížaly do kompostu můžete i přidat z vermikompostéru. V jádru hromady v zimě přežijí, pokud nepromrzne celá.

Holzer chová žížaly přímo na zahradě. Na hromadě připraveného substrátu vyhloubí uprostřed jamku, denně do ní vkládá čerstvé rostlinné zbytky a přikryje je několika hrstmi zeminy. Za vlhkého počasí pak večer rozhazuje žížaly i se zeminou a kokony na nově založené záhony a terasy. Podobně využívá prostor mezi dvěma vyvýšenými záhony, který postupně zaplňuje posečenou trávou, listím a kuchyňskými zbytky. Při vybírání hotového kompostu doporučuje pracovat lopatou opatrně, protože v něm žije spousta žížal.

Pro půdní žížaly je nejdůležitější, aby půda nezůstávala holá. Žížaly jsou citlivé na UV záření a vysychání, proto jim prospívá celoroční mulč, zelené hnojení nebo hustá smíšená kultura. Rytí a chemie jim naopak škodí. Holzer si všímá i toho, že se žížaly rády drží pod kameny, kde je stálá vlhkost. Víc o fungování půdy najdete v článku Životní prostředí pro rostliny a v přehledu permakultury.

Vlastní vermikompost ze zbytků jedné domácnosti obvykle pokryje truhlíky, pokojové rostliny a několik výsadbových jamek. Na větší záhony ho většinou nestačí. Tam se hodí doplnit organickou hmotu kompostem, mulčem nebo zeleným hnojením a podle potřeby přihnojit.

Pokud chcete hnojit organicky, podívejte se na organické hnojivo Hnojík. Dávkování a vhodné rostliny najdete v katalogu. Jako tekutou zálivku z bylin si můžete připravit i kopřivovou jíchu.