Popínavé rostliny: průvodce druhy a odrůdami pro vaši zahradu
Popínavé rostliny spojují dům se zahradou, zdobí pergoly, zdi i ploty. Přinášíme podrobný průvodce druhy — od velkokvětých plaménků přes vistárii až po rychlý loubinec.
Proč sázet popínavé rostliny a jak je využít v zahradě
V současné době, kdy věnují zahrádkáři stále více pozornosti nejen architektonickému řešení zahrádek, ale i vzájemnému vztahu mezi domem a zahradou, staly se právě popínavé rostliny zvlášť vhodným pojítkem a zároveň i důležitým vertikálně i horizontálně rostoucím ozdobným prvkem. Jsou nejen nezbytným prvkem zahradní architektury, ale plní vynikajícím způsobem ještě mnoho dalších funkcí v místech, kde bychom jen stěží hledali jinou vhodnou náhradu. Za zmínku ovšem stojí, že v každém případě není nutno zakrýt porostem popínavých dřevin celou stavbu nebo konstrukci. V mnoha případech postačí pouze vhodné orámování, nepravidelné a třeba i úsporné ozelenění dané plochy. Je však pravda, že zahradní besídky, pergoly, loubí apod. začnou plnit svůj účel teprve ve spojení s vhodnými porosty vytrvalých popínavých rostlin.
Při výběru popínavých rostlin je důležité, abychom věděli, jakým způsobem se jednotlivé druhy přichycují opory. Některé mají příčepivé kořínky nebo terčíky, jako třeba loubinec nebo břečťan, ty lze použít k ozelenění zdí, vysokých stěn, kmenů stromů i sloupů, jiné zase oplétavé úponky. Ty se výborně hodí např. k popnutí plotů, besídek, loubí a pergol. Většinu popínavých však musíme zpočátku usměrňovat, popřípadě vyvazovat k opoře. Některé druhy popínavých dřevin můžeme také vysazovat nad svahy nebo nad vysokými terasami, ze kterých pak volně splývají dolů.
Ještě dříve než přistoupíme k výsadbě pnoucích rostlin, bychom si měli uvědomit, že se nám ne hned v prvních letech po výsadbě představí v plné nádheře. Některé z nich rostou rychleji, jiné přirůstají velmi pomalu. Ovšem jejich značná odolnost a velká životnost nám dává záruku, že se z jejich půvabu budeme těšit velmi mnoho let.
Všechny druhy popínavých dřevin nacházejí v našich zahrádkách mnohostranné použití, jak pro svůj bujný nebo naopak ukázněný vzrůst, zajímavé olistění nebo bohatství svěže zelených na podzim většinou krásně vybarvených listů, tak i pro pestrou paletu mnohdy i velmi krásných květů. Četné výpěstky zdobí ploty, besídky, pergoly, loubí, sloupy, kmeny stromů, terasy, zdi, balvany i svahy a nezřídka ukrývají pod zeleným příkrovem listů nevzhledné stěny, otlučené zdi, chatrné ploty i nevlídná zákoutí zahrádek. U rodinných domků, vil, chalup i chat a také v atriových zahrádkách se obvykle používají jako opory pro popínavé rostliny latě, mříže z latí nebo bambusu a také napnuté dráty. Po nich se jednotlivé výhony rozvádějí a podle potřeby vyvazují. Popínavé rostliny však můžeme s úspěchem pěstovat i na balkónech, terasách, venkovních schodištích i na rovných střechách garáží a domů. Předpokladem však je, že si obstaráme vhodné vegetační nádoby. Mohou to být například velké květináče, dřevěné kbelíky i truhlíky, soudky, keramické nádoby nebo betonová či kamenná koryta.
Jak pěstovat pnoucí rostliny: půda, stanoviště a opory
Pro úspěšné pěstování popínavých dřevin v blízkosti zděných plotů nebo domovních zdí obrácených k jihu je důležitou podmínkou, zvláště u hluboko kořenících druhů, dostatečně hluboká a kyprá půda se spolehlivou drenáží, zaručující bezpečný odtok přebytečné vody. Mnohým z nich docela dobře vyhovuje i vyšší teplota vyhřátých zdí. V některých případech však na těchto stanovištích dochází za velkých veder k poškozování listů připálením. To se většinou stává samopnoucím druhům, které nepotřebují laťkovou či jinou oporu.
V případě, že střecha budovy přesahuje zeď, je nutno rostliny vysazovat nejméně 50 cm od zdi, aby netrpěly suchem.
Aktinidie a akébie: méně známé popínavé dřeviny s jedlými plody
Actinidia Lindl. — aktinidie Actinidiaceae — aktinidiovité
Rod Actinidia čítá asi 250 druhů rostoucích ve východní Asii. Většinou jsou to opadavé, různě vysoké popínavé rostliny s květy uspořádanými v převislých hroznech, z nichž mnohé jsou dvoudomé. Plody jsou rozmanité bobule, podobné angreštu, které jsou u některých druhů jedlé. V naší sadovnické praxi se setkáváme nejčastěji pouze s aktinidií význačnou a aktinidií kolomikta.
A. arguta — Planch. ex Miq. Je opadavá, různopohlavná ovíjivá dřevina, původem z Japonska, Koreje a Mandžuska, dorůstající do výšky 4—5 m. Má podlouhlé, 7,5—12 cm velké, pilovité a lesklé tmavozelené listy, které se zbarvují na podzim do žluta, drží velmi dlouho na větvích. Kvete od června do července malými bílými květy s purpurovými prašníky, ukrytými mezi listy. Bobule žlutozelené barvy jsou jedlé, nakysle sladké, avšak nepříliš chutné.
A. kolomikta — Maxim. Je slaběji popínavá dřevina, dorůstající výšky do dvou metrů, která se pěstuje od roku 1855. Opadavé, široce vejčité, zašpičatělé, 6—10 cm dlouhé listy jsou u samčích jedinců zelené, u špiček bílé a od léta růžově zbarvené. Bílé květy, které se objevují od konce května, jsou rovněž ukryty pod olistěním, takže je objevíme hlavně podle příjemné vůně. V srpnu je následují chutné, sladké, modročerné plody, které záhy opadávají. Rostliny však plodí pouze v případě, když vedle sebe vysadíme samčí a samičí rostliny.
Aktinidie slouží k ozelenění plotů, kmenů vyšších stromů, pergol, loubí, sloupů i domovních zdí, kde ovšem potřebují vhodnou oporu. Prospívají na slunci i v polostínu, vyžadují však kyprou a výživnou půdu, vždy přiměřeně vlhkou. Jsou odolné, zimovzdorné a prospívají i v nepříznivém ovzduší velkých měst a průmyslových oblastí. Velké sucho jim však nesvědčí.
Akebia Decne. — akébie Lardizabalaceae — kokylovité
K méně známým, avšak velmi půvabným a po všech stránkách zajímavým popínavým rostlinám, vhodným i pro naše zahrádky, patří akébie z čeledi kokylovitých. Jsou to opadavé až poloopadavé popínavé dřeviny rostoucí v Japonsku, Číně, Koreji. Z pěti druhů má pro sadovnickou praxi největší význam A. quinata.
A. quinata Decne. Je to zajímavá dřevina s dekorativními, tmavě zelenými, na rubu modrozelenými pětičetnými listy, podobnými velkému pětilistému čtyřlístku, které neopadávají až dlouho do zimy. V teplejších oblastech dokonce zůstávají po celé zimní období. Svým jemným a vzdušným olistěním, zajímavým zavětvením i celým květenstvím je tato rostlina krásným a okrasným prvkem do zahrádky i k domu.
Květy akébie jsou uspořádány v krátkých převislých hroznech; samičí jsou purpurově hnědé, asi 3 cm velké, samčí jsou o trochu menší, purpurově růžové. Obojí jsou na jedné rostlině a příjemně voní. Objevují se od května do června, někdy i dříve, kdy je však může poškodit mráz. V tom případě jsme ochuzeni o zajímavé, lilku podobné plody — purpurově fialové ojíněné bobule, podobné malým okurkám, které působí na rostlině zcela nevšedním dojmem.
Akébie pětičetná dorůstá do výšky až 10 m a znamenitě se uplatňuje na teplých zdech, pergolách i loubích. Hodí se však i k popnutí kmenů vysokých stromů a na ploty, kde vytvoří krásné zelené stěny. Zvlášť pěkně se vyjímá jako ozdoba domovního průčelí, vstupního portálu i prosté zahradní branky. Pomocí vhodné konstrukce lze akébii vyvést i nad nekrytý balkón nebo nad verandu, kde vytvoří v poměrně krátké době příjemné, lehce zastíněné zákoutí.
Této rostlině vyhovují slunná až lehce zastíněná stanoviště v chráněné poloze. Hlavní podmínkou zdárného růstu je výživná kompostní zemina a dobře propustná půda. V prvních letech po výsadbě je vděčná za občasné přihnojení a důkladnou zálivku za déle trvajícího sucha. Dobře snáší řez i zmlazení, je pouze choulostivá na trvale vlhké prostředí.
Podražec, trubač a zimokeř: efektní popínavé dřeviny pro teplé polohy
Aristolochia L. — podražec Aristolochiaceae — podražcovité
Rod podražců má asi 180 rozmanitých druhů, rostoucích v přírodě téměř na celém světě jak v mírných pásmech, tak i v subtropických a tropických oblastech. Jsou to trvalky, keře i popínavé rostliny, z nichž největší význam pro sadovnickou praxi má u nás pouze jediný druh.
A. durior Hill. (A. macrophylla Lam., A. sipho L. Hér.). Původem ze Severní Ameriky. Tato popínavá dřevina, která se pne po každé opoře, jež je v dosahu, ovšem neovíjí ji tak silně, jako třeba vistárie, dorůstá do výšky 6—10 (15) m. Má 10 až 30 cm velké, okrouhlé srdčité až ledvinovité, krátce přišpičatělé, světle až středně zelené, velmi ozdobné listy, které jsou uspořádány tak, že vytvářejí hustou zelenou stěnu.
Starší rostliny přinášejí v červnu zajímavé květy dýmkovitého tvaru, které jsou uvnitř purpurově hnědé a zvenčí žlutavě zelené, až 8 cm dlouhé. Nevšedním dojmem působí asi 12 cm dlouhé plody, podobné štíhlým okurkám.
Podražec prospívá v dobrých, kyprých, přiměřeně vlhkých půdách na slunných i zastíněných stanovištích, nejlépe však v polostínu. Je odolný a zimovzdorný a nejlépe se uplatňuje při ozeleňování domovních zdí, pergol, loubí, sloupů i plotů a také kmenů odumřelých stromů.
Campsis Lour. — trubač Bignoniaceae — trubačovité
Jsou to bujně rostoucí popínavé dřeviny s přísavnými destičkami. Jejich rod má pouze dva druhy původem ze Severní Ameriky a Číny. Rostliny pocházející ze severních oblastí jsou odolnější. Mají velké zpeřené listy, složené z pilovitých lístků a bohatě kvetou jednotlivými, velmi pohlednými šarlatově červenými květy, uspořádanými ve velkých koncových latách.
C. grandiflora (Thunb.) Schum. Je dosti bujně rostoucí dřevina, dorůstající do výšky 3—6 m. Tvoří méně přísavných destiček nežli další druh. Proto je nutno nejdříve přivést hlavní výhon k opoře, později se již sám přichycuje.
Listy jsou eliptické, zpeřené a opadavé, složené z 9—13 vejčitých až vejčitokopinatých listů, hlouběji a hustěji pilovitých nežli u druhu C. radicans. Květy, které se objevují od července do září na mladých výhonech, jsou dosti velké — až 8 cm, nápadné, tmavě oranžové až šarlatově červené, uspořádané ve velkých koncových latách. Předností tohoto trubače jsou především velké, nápadně zbarvené trubkovité květy a zejména pozdní doba kvetení i bohatství květů, hlavně na teplých a dobře chráněných stanovištích.
Trubač velkokvětý je vynikající popínavou dřevinou, vhodnou k oživení domovních stěn, pergol, loubí, sloupů a vysokých zdí v dobře chráněných polohách. Vzhledem k tomu, že kvete na mladých výhonech, vyžaduje, podobně jako réva vinná, každoroční řez. Před příchodem zimy se doporučuje pokrývka půdy nad kořeny vrstvou humusu.
C. radicans. (L.) Seem. Původem ze Severní Ameriky. Podobá se předešlému druhu, dorůstá však do výšky 8 m, ve vinorodých oblastech až 10 m, a má více přísavných destiček nežli C. grandiflora. Jeho zpeřené listy mají 9—11 podlouhlé vejčitých až kopinatých lístků, které jsou nepříliš hluboko pilovité. Kvete trochu menšími, vně oranžovými, uvnitř šarlatovými, 5—8 cm dlouhými trubkovitými květy, podobnými malým gloxiniím, uspořádanými až po 12 ve shlucích.
Oba druhy patří k vynikajícím popínavým dřevinám. Trubač kořenující — C. radicans je však více mrazuvzdorný. Vyžadují kyprou, lehce alkalickou, dobře propustnou, hlubokou půdu s obsahem humusu.
Celastrus L. — zimokeř Celastraceae — jesencovité
Jsou to opadavé, jen zřídkakdy stálezelené, většinou ovíjivé keře. V naší sadovnické praxi používáme pouze dva druhy.
C. orbiculatus. Thunb. Je odolný, nenáročný, vzrůstný a silně ovíjivý keř, dorůstající ve své domovině do výšky 12 m. Má okrouhlé až vejčité, 5—10 cm velké, živě zelené listy, které se zbarvují na podzim do zlatožluta. Kvete v červnu.
C. scandens. L. Je trochu méně vzrůstný a také rostlina je ve všech částech menší nežli u předešlého druhu. Dorůstá do výšky 7 m, jinak se velmi podobá zimokeři okrouhlolisému C. orbiculatus. Kvete rovněž v červnu, květy, a tedy i plody, se však neobjevují na četných postranních větvičkách, nýbrž v koncových, 5—10 cm dlouhých latách.
S tímto pěkným a odolným druhem se však jen zřídkakdy setkáváme nejen v našich, ale i v evropských zahradách. Jeho plody jsou pro lidi jedovaté, stejně jako listy pro koně. I tento zimokeř je dvoudomý.
Velkokvěté plaménky (klematisy): skupiny, řez a nejlepší odrůdy
Plaménky, více známé jako klematisy, patří do čeledi rostlin pryskyřníkovitých. V zahradnické praxi nachází použití pouze několik málo druhů, zato počet zušlechtěných velkokvětých odrůd je dnes velmi obsáhlý a má několik desítek dokonalých výpěstků.
Moderní velkokvěté plaménky patří kromě pnoucích růží k nejkrásnějším a nejobdivovanějším popínavým dřevinám. Jejich sortiment má desítky odrůd s květy měřícími 10—15 i více centimetrů v průměru i četné výpěstky s květy o trochu menšími, avšak neobyčejně bohatě a dlouho kvetoucími, mnohdy už od června až do zámrazu.
U těchto dřevin je neobyčejně důležité, abychom znali jejich zařazení do jednotlivých skupin, podle nichž se většinou řídí způsob ošetřování, hlavně řez, jímž se reguluje správný růst a zejména bohatství květů.
Raně kvetoucí velkokvěté odrůdy, které pocházejí z druhů C. patens a C. florida, nesmíme stříhat v předjaří, neboť kvetou pouze na starém dřevě. Zato později kvetoucí známé fialové a červené plaménky — C. × jackmanii a odrůdu 'Ville de Lyon' řežeme každoročně záhy v předjaří, ještě než začnou rostliny rašit, vždy až téměř u země, přičemž odspodu ponecháváme pouze několik málo pater očkem, neboť právě z mladého dřeva přinášejí nejkrásnější květy.
Velkokvěté plaménky, zařazované do skupiny „jackmanii", dále uváděné pod písmenem (j.), se obvykle pnou do výšky 3—4 m a kvetou množstvím 10—12 cm velkých květů, většinou od července až do října, zpravidla tmavě fialově nebo purpurově zbarvených. U těchto plaménků se doporučuje odstranit každoročně v předjaří „odkvetlé" dřevo ve výšce asi 60 cm od země.
Druhou skupinu plaménků tvoří odrůdy odvozené od druhu C. lanuginosa (l.), plaménku čínského původu, dorůstajícího do výšky okolo 2 m. Jejich květy jsou 10—20 cm široké, objevují se od června do září a mají různé modré a fialové odstíny, některé odrůdy kvetou však i bíle, jako třeba známý výpěstek 'Madame le Coultre'. Všechny přinášejí největší a nejkrásnější květy hlavně v červnu a červenci. Plaménky z této skupiny rovněž vyžadují pečlivý řez v předjaří, ještě než začnou rostliny rašit.
Ve třetí skupině, kterou tvoří odrůdy vyšlechtěné z druhu C. patens (p.), nacházíme také několik krásných výpěstků, s nimiž se často setkáváme na zahrádkách. Dorůstají zpravidla až do výšky 4 m a přinášejí množství 10—15 cm velkých květů, které rozkvétají v červnu, za příznivého jara ještě o něco dříve. Tyto plaménky je nutno stříhat již záhy po odkvětu, aby měly dostatek času vytvořit nové, květuschopné výhony pro příští rok.
Snad k nejznámějším patří plaménky vyšlechtěné z druhu C. viticella (v.). Tyto výpěstky kvetou značným množstvím trochu menších, zato však pěkně vybarvených květů, podle odrůd od července až do října. Řežeme je až v předjaří, ještě než se rostliny probudí k novému růstu.
Z vynikajících velkokvětých plaménků si zasluhují pozornost následující odrůdy. Za jménem výpěstku je uvedena v závorce skupina, podle níž se řídí způsob řezu.
'Barbara Dibley' (p.) s velkými, sytě růžovými květy s tmavě karmínově červenými pruhy na kališních lístcích. Podobá se odrůdě 'Nelly Moser', avšak bohatěji kvete v květnu až červnu.
'Crimson King' (l.) s vínově červenými květy, na spodní straně se dvěma světlejšími proužky. Kvete v červenci až srpnu a miluje polostinné stanoviště.
'Daniel Deronda' (p.) s prvními květy plnými, později jednoduchými, které jsou velké, tmavě fialově modré, ve středu světlejší a s krémovými tyčinkami, jež se objevují od června do září.
'Ernest Markham' (v.) s dosti velkými, světle petúniově červenými květy se sametovým nádechem a velkým množstvím květů od července do září.
'Gipsy Queen' (j.) se sametovými tmavě purpurovými květy se třemi červenavými proužky, na spodní straně se dvěma bělavými proužky, které se objevují od července do října.
'Jackmanii', správně C. × jackmanii (j.), vzniklý křížením C. lanuginosa × C. viticella. Pne se do výšky 3—4 m a kvete obrovským množstvím fialově purpurových květů od července až do října. Odborníky je považován za nejkrásnější, naprosto zimovzdornou popínavou dřevinu. Odrůda 'Superba' (j.) se liší od předcházejícího výpěstku zejména většími kališními lístky a sytější purpurově fialovou barvou květů.
'Lady Betty Balfour' (v.) je vzrůstný velkokvětý plamének se sametově tmavofialovými květy a žlutými tyčinkami. Kvete od srpna do října trochu skoupěji než ostatní výpěstky a miluje místo na plném výsluní.
'Lasurstern' (p.) vyniká časnými, zvlášť velkými a intenzívně modrými květy, které se objevují už v květnu až červnu a znova v časném podzimu. Tato odrůda německého původu se jako jediná dočkala světového rozšíření.
'Marie Boisselot' (l.), často uváděný též pod jménem 'Mme Le Coultre' (l.) — podle G. Krüssmanna nejsou však tyto výpěstky totožné — přináší zvlášť velké, až 20 cm široké, čistě bílé květy se širokými okrouhlými kališními plátky a krémovými tyčinkami. Kvete od června do srpna, kdy jeho mimořádně velké květy vzbuzují zaslouženou pozornost.
'Nelly Moser' (l.) patří k nejznámějším odrůdám, má slézově červené květy, zdobené jedním světle červeným proužkem. Kvete v květnu až červnu a ještě jednou až v září. Nejlépe prospívá na polostinném stanovišti, kde jeho květy neblednou jako na plném výsluní.
'President', někdy uváděný pod jménem 'The President' (p.), s květy až 15 cm velkými, tmavě fialovými, na rubu světleji pruhovanými. Je to krásný plamének, kvetoucí v červnu až červenci a ještě jednou v říjnu. Zajímavé je, že kvete jak na starém tak i na novém dřevě.
'Prins Hendrik' (l.) je zvlášť velkokvětý oblohově modrý plamének se zvlněnými okraji kališních plátků. Kvete v červnu a znovu v srpnu až září. Patří k oblíbeným odrůdám pro rychlení květů, v kultuře je však trochu obtížnější.
'Sir Garnet Wolseley' (p.) se vyznačuje asi 12 cm širokými modravými květy s bronzovým nádechem a švestkově modrým proužkem uprostřed. Rozkvétá obvykle v květnu a kvete do konce června.
'Ville de Lyon' (v.) je vděčná a odolná odrůda, nejrozšířenější z červeně kvetoucích plaménků. Kvete bohatstvím středně velkých, tmavě karmínově červených květů, které se objevují od května do září.
'Vyvyan Pennell' (p.) je neobyčejně půvabný výpěstek s množstvím středně velkých, plných, šeříkově modrých květů, uprostřed s purpurovým a karmínovým nádechem a se zvlněnými okraji kališních plátků. Odborníci jej považují za nejlepší z plnokvětých plaménků. Kvete v létě a květy opakuje ještě jednou na podzim. Ty však bývají už jen jednoduché.
'W. E. Gladstone' (l.) je zvlášť velkokvětá odrůda s květy šeříkové barvy (lila) s tmavším středovým proužkem a nachovými tyčinkami. Kvete od června do září, ovšem spořeji než většina ostatních výpěstků.
Velkokvěté zahradní plaménky vznikly křížením několika druhů, zejména C. viticella, C. florida, C. patens, C. lanuginosa, C. texensis a C. × jackmanii = (C. lanuginosa × C. viticella). Dnešní sortiment pěstovaných velkokvětých plaménků má podle Krüssmanna 99 odrůd, z nichž nejhodnotnější, jak již bylo shora uvedeno, se pěstují a jsou k dostání i u nás.
Všem plaménkům nejlépe vyhovuje slunná, v poledne trochu zastíněná poloha a hlubší, výživná, dobře propustná zahradní půda s obsahem vápníku. Rostlinám prospívá pokrytí půdy po obvodu vrstvou vyzrálého kompostu, zetlelého chlévského hnoje, rašeliny i jiného materiálu.
Půdu nad kořeny plaménku můžeme rovněž zastínit předsadbou rozmanitých trvalek či nižších dřevin. V prvních letech po vysazení se doporučuje zimní přikrývka rostlin větvemi lesní chvoje.
Přírodní druhy plaménků: skalničkové a keřové formy pro každou zahradu
Trochu ve stínu slávy velkokvětých odrůd zahradních plaménků stojí několik přírodních druhů. Snad právě proto není jejich skromnost, odolnost a přirozená krása využita v našich zahrádkách tou měrou, jakou by si právem zasluhovaly.
Tyto plaménky dobře rostou, bohatě kvetou a navíc jsou ozdobné po celý podzim nápadnými a dekorativními, stříbřitě ochmýřenými semeníky.
V přírodě se vyskytují v dobře propustné kamenité půdě s bohatým obsahem humusu, obvykle na vápencových podkladech. Proplétají se mezi křovinami, které ovíjejí a porůstají do značné výšky. V našich zahrádkách jim vyhovuje přiměřeně vlhká, ne však trvale mokrá půda a teplejší slunné až mírně zastíněné stanoviště. Patří k nim:
C. alpina (L.) Mill. (Atragene alpina L.). Tento plamének byl zaveden do kultury v roce 1792. Je to spíš keřík než liána, dorůstá do výšky 2—2,5 m. U nás kvete zpravidla už od května dosti velkými, jasně modrými až zářivě růžovofialovými květy, které nezřídka opakuje až do léta. Má rád místo na slunci až v lehkém polostínu a uplatňuje se zejména ve větších skalkách, kde porůstá velké balvany, skaliny i rozmanité dřeviny. Miluje humózní půdu s obsahem vápníku. Pěkně se vyjímá například mezi kosodřevinami i dalšími jehličnany a také na volných prostranstvích mezi keři, pokud nejde o místa na slunečním úpalu.
Plamének alpský má též několik odrůd, z nichž k nejhezčím patří 'Columbine' s něžně levandulově modrými zvonkovitými květy a 'Pamela Jackman' s květy až 7 cm velkými, sytě azurově modrými.
C. × durandii Durand. Vznikl křížením celolistého C. integrifolia a C. × jackmanii. Není popínavý, roste vzpřímeně keřovitě do výšky 1,2—1,8 m. Má vejčité 8—12 cm dlouhé listy a kvete od června do září tmavě fialově modrými, 8—12 cm velkými květy, uspořádanými většinou po třech. Uvedeného plaménku se používá k rychlení květů ve sklenících a tyto rychlené květy vydrží velmi dlouho svěží ve vázách.
C. integrifolia L. Tento keřovitě rostoucí plamének dorůstá do výšky 60—100 cm, má celokrajné vejčité listy a kvete od května do srpna jednotlivými, nícími zvonkovitými květy ocelově modré barvy. Ozdobné jsou rovněž stříbrošedé semeníky. Tento plamének se hodí i do pozadí větších skalek, do jejich sousedství a také do vřesoviště.
C. macropetala Ledeb. Tento plamének, který odborníci považují za nejkrásnější pro pěstování ve skalkách, roste trochu bujněji než plamének alpský. Dorůstá do výšky kolem 1 m a kvete v květnu až červnu, poněkud většími, velmi krásnými modrofialovými květy. Je známo asi 5 odrůd, například 'Ballet Blanc' s trochu menšími, bílými a plnými květy (J. Jefferies at Son, 1971) a 'Markham's Pink' (Markham 1935) se sytě purpurovými květy se slabým modrofialovým lemováním.
C. montana Buch. — Ham. ex DC. Tento plamének patří k nejodolnějším a nejbohatěji kvetoucím druhům, tvoří liánovité, až 8 m dlouhé porosty, nejraději na teplých a slunných místech.
Nejčastěji se setkáváme s odrůdou 'Grandiflora' se silným růstem a obrovským množstvím květů, bílých hvězdiček, jež dosahují velikosti až 8 cm a objevují se v květnu až červnu. Odrůda 'Rubens' se vyznačuje bronzově zeleným olistěním a bohatstvím 5—6 cm velkých, růžově červených květů. Ročně přirůstá o 2 až 3 m² zelené plochy, takže znamenitě ozeleňuje rozmanité zahradní partie, je neobyčejně odolná a kvete rovněž v květnu až červnu. Odrůda 'Tetrarose' roste bujně a je nápadná zvlášť pěknými, intenzívněji vybarvenými a o trochu většími květy. Má rovněž bronzově zbarvené listy a kvete ve stejnou dobu jako předcházející výpěstky.
C. montana a jeho odrůdy, jež jsou velmi ozdobné i během podzimu svými stříbřitě ochmýřenými semeníky, se uplatňují hlavně při ozeleňování větších ploch na slunných a teplých místech.
C. tangutica (Maxim.) Korsh. Plamének zajímavý zejména svými žlutými květy. Je neobyčejně odolný a zimovzdorný a odborníci jej považují za nejhezčí ze žlutě kvetoucích druhů. Dorůstá do výšky až 3 m, má světle zelené mírně zvlněné listy a upoutává pozornost spoustou zvonkovitých, nících zlatožlutých květů, které dosahují velikosti až 4 cm. Hlavní dobou kvetení je červen, avšak jednotlivé květy se objevují i později.
Břečťan obecný: samopnoucí stálezelená liána na zdi i do stínu
Hedera L. — břečťan Araliaceae — aralkovité
Hedera helix L. — břečťan obecný je stálezelená, pomaleji rostoucí liána, vzácněji keř. Je ozdobná svými listy, které jsou střídavé, řapíkaté a na jedné rostlině různě velké. Kvete v okolících nenápadnými květy. Plody jsou černé peckovice.
Někdy se setkáváme s názorem, že popínavé rostliny narušují svým vzrůstem, vzdušnými kořeny nebo přísavnými terčíky omítku a navíc, že udržují stálou vlhkost zdí. Dlouholetými zkušenostmi je však prokázáno, že porost vytvoří mezi spodní stranou listů a zdí vrstvu vzduchu, která účinkuje jako izolace. Vítr, chlad, horko ani déšť pak nikdy nepůsobí přímo na omítku, a tak ji vlastně chrání před narušením.
Známý francouzský zahradník a šlechtitel Vilmorin již dávno vyvrátil domněnku, že břečťan udržuje vlhkost zdí, že jeho vzdušné kořínky narušují omítku a způsobují trhliny ve zdivu. Jako důkaz uvedl, že existuje velmi mnoho budov, jež porůstá břečťan padesát i více než sto let, aniž by bylo zdivo jeho přičiněním narušeno.
Břečťanu se daří stejně dobře jak ve stínu a polostínu, tak i na plném výsluní. Přestože jde o neobyčejně skromnou rostlinu, velmi se jí zavděčíme kyprou, hluboko zpracovanou půdou s bohatým obsahem humusu a zejména dostatkem vláhy. Na příhodných stanovištích se dožívá značného věku a nejsou vzácností rostliny starší než 400 let.
Pokud roste břečťan ve stínu, potřebují jeho pěkně olistěné větvičky oporu, pnou se nebo visí dolů. Listy jsou matné, tří až pětilaločné s bílými žilkami. Jakmile však dosáhnou místa na slunci, ihned se nápadně mění. Stonky pak rostou vzpřímeně, jsou dřevnaté a pevné. Také vzdušné kořínky zmizí. Nově vyrůstající listy jsou na slunci srdčité nebo vejčité, s žilkami téměř neznatelelnými. A právě zde tato rostlina zdánlivě nikdy nekvetoucí přináší drobné, zelenavě žluté květy, nahloučené v okolících. Z květů se později vytvářejí černé bobule, které slouží jako potrava ptactvu v zimním období.
Byl vyšlechtěn velký počet odrůd, které se liší výškou, habitem, barvou listů, jako např.: 'Aureovariegata', 'Arborescens', 'Cavendishii', 'Crenata', 'Cullisii', 'Discolor', 'Erecta', 'Glymii', 'Maculata', 'Sagittifolia' a další.
Popínavá hortenzie a jasmín nahokvětý: krásy pro polostín a zimu
Hydrangea L. — hortenzie Saxifragaceae — lomikamenovité
H. anomala ssp. petiolaris (Sieb. et Zucc.) Mc Clintock (H. petiolaris Sieb. et Zucc.) — je to silně popínavá samopnoucí dřevina, vhodná zejména pro polostinná a zcela zastíněná místa. Je jediným z 35 druhů rodu Hydrangea, jenž se pne a patří k nejzajímavějším popínavým rostlinám.
Listy jsou až 10 cm velké, vejčité až srdčitě ostře zašpičatělé, tmavě zelené, svrchu lesklé. Květy, které se objevují v červnu až červenci, jsou bílé a vonné, uspořádané ve velkých plochých okolících, širokých 10—25 cm. Množství květů bývá někdy tak bohaté, že ukrývá i husté olistění rostliny.
Popínavá hortenzie miluje trochu chráněné stanoviště, polostín až stín a humózní, dobře výživnou půdu. Používá se zejména k porůstání kmenů vysokých stromů, skal, domovních zdí a holých stěn. Dobře pokrývá i holou půdu v hajních partiích zahrad. Prospívá i na severních stěnách. Za déle trvajícího sucha je tato rostlina velmi vděčná za občasnou důkladnou zálivku, aby nikdy nepřeschla humózní půda.
Jasminum L. — jasmín Oleaceae — olivovité
J. nudiflorum Lindl. — jasmín nahokvětý je popínavý keř, 1—2 m vysoký. Má tenké dlouhé, zelené čtyřhranné větve, které buď leží na zemi, kde snadno zakořeňují, pnou se, nebo ohýbají a převisí k zemi.
K přednostem tohoto keříku patří, že za mírné zimy a v chráněné poloze rozkvétá někdy už o vánocích, většinou během února až března. Kvete pohlednými žlutými květy, usazenými podél celých snítek. Květy jsou odolné a neškodí jim ani několikastupňový mráz. Uříznuté větvičky s poupaty lze snadno přirychlít; zajímavé, sytě žluté asi 2,5 cm velké, prvosence podobné květy, patří k vítané výzdobě váz v zimním období.
Jasmín nahokvětý je zcela nenáročný, spokojí se s každou hlubší humózní a nepříliš suchou půdou. V časném podzimu je vděčný za důkladnou zálivku. Normální zimy přestojí bez úhony.
Jasmín nahokvětý se hodí k popínání stěn, sloupků ozdobných mříží, na svahy, do skalek i vegetačních nádob. Rozmnožuje se řízkováním nebo pohřížením výhonů, ležících na zemi, které přihrneme humózní zeminou a po zakořenění je odstřihneme od mateční rostliny.
Zimolez: vonné popínavé keře kvetoucí od jara do podzimu
Lonicera L. — zimolez Loniceraceae — zimolezovité
L. × brownii Carr. 'Fuchsioides' — krásná odrůda zimolezu Brownova s granátově červenými květy podobnými fuchsiím, dorůstá do výšky 2—3 m. Kvete od května do podzimu.
L. caprifolium L. Tato tzv. „růže z Jericha" dorůstá podle podmínek do výšky 3—5 m. Má vstřícné, široce eliptické, až 10 cm dlouhé, na rubu ojíněné listy. Horní páry listů navzájem srůstají a budí dojem, že jimi větvičky vlastně prorůstají. Rostliny raší už záhy zjara a svěže zelená barva listů zdobí keře po celé léto až dlouho do podzimu. Poupata, která se objevují v paždí listů, především na horních částech výhonů, rozkvétají v květnu až červnu nápadnými, až 5 cm dlouhými, dlouze trubkovitými květy, které jsou na konci široce cípaté.
Květy, které jsou zpočátku bílé, vně načervenalé a později žluté, krásně voní. Nejintenzívněji však až v podvečer, kdy se jejich charakteristická vůně šíří na značnou vzdálenost. Na prahu podzimu vystřídají květy nápadné plody — červené bobule, jež sedí v listovém kornoutku a značnou měrou přispívají k ozdobě rostliny.
L. × heckrottii Rehd. Je to silnější rostoucí popínavá dřevina s keřovitým vzrůstem do 3—4 m. Bohatě kvete velkými, vonnými, masově červenými květy, jejichž barva přechází do zlatožluté. Poupata mají živě růžovokarmínovou barvu. Plody velikosti hrachu jsou purpurově červené. Roste dobře jak na slunci, tak i v polostínu a zdobí pergoly, loubí, sloupy a ploty.
L. henryi Hemsl. Dorůstá do výšky 3—4 m a k jeho velmi cenným vlastnostem patří, že jeho listy za mírné zimy neopadávají, a tak zdobí rostlinu po celý rok. Kvete neobyčejně bohatě od června až do srpna na koncích výhonů asi 2 cm dlouhými, žlutočervenými květy. Rovněž i tento kozí list přináší na prahu jeseně značné množství černých plodů, jež se velmi pěkně vyjímají v podzimní bronzové zeleni listů.
Uplatňuje se při ozeleňování nižších plotů, ozdobných mříží, pergol, sloupů, loubí i balvanů ve velkých skalkách. Nesnáší plné slunce.
L. periclymenum L. Tato liána kvete žlutavě bílými květy, které přecházejí do červena, silně voní. Má nápadné korálově červené plody. Kvete v červnu až srpnu a dorůstá 4—5 m.
L. × tellmanniana Spaeth. Vyniká velkými zlatožlutými, avšak nevonícími květy. Roste velmi bujně a v příhodných podmínkách dosahuje výšky 5—6 m.
Všechny uvedené druhy a odrůdy zimolezů milují slunná až polostinná stanoviště a jsou velmi vděčné za výživnou, přiměřeně vlhkou půdu ve staré síle.
Loubinec a okrasná réva: rychlé ozelenění zdí, pergol a plotů
Parthenocissus Planch. — přísavník, loubinec Vitaceae — révovité
P. quinquefolia (L.) Planch. — je více známý pod lidovým názvem „psí víno". Tato popínavá dřevina má dlanité, pětičetně, široce vejčité a pilovité, až 10 cm velké listy. V létě mají matně zelenou, na podzim jasně oranžovou až krvavě červenou barvu. Pomocí ovíjivých úponků se dovede vyšplhat až do výšky přes 10 m a souvislou zelení olistění pokrýt do výšky i do šířky značnou plochu zdí, plotů, pergol či loubí. Jedinou nevýhodou je, že ke svému růstu potřebuje vhodnou oporu.
Přísavník pětilistý, jenž patří k medonosným rostlinám, roste stejně dobře na slunci i v polostínu a kvete v květnu zcela nenápadnými květy.
P. q. var. engelmannii (Koehne et Graebn.) Rehd. — je varieta s ozdobnými pětidílnými listy, které jsou jemnější a mají velmi pěkné zářivé hnědočervené podzimní vybarvení. Rostliny mají přísavné destičky, jimiž se samy přichycují opory. Používají se k zakrytí zdí, plotů, starých stromů, pergol, loubí i sloupů. Prospívají v každé zahradní půdě, nepříliš suché na slunci i v polostínu.
P. tricuspidata (Sieb. et Zucc.) Planch. — je rovněž samopnoucí, má velké, lesklé trojhroté listy, které se taškovitě překrývají a vytvářejí na stěnách krásnou zelenou plochu. Na podzim se vybarvují do oranžově žlutých odstínů a nakonec do šarlatově červené barvy.
Přísavník trojhrotý dorůstá do výšky až 12 m a rozprostírá se do značné šířky. Vyhovuje mu výživná zahradní půda a slunné až polostinné stanoviště. Mladé rostliny musíme zpočátku udržet u zdi, než se přísavné destičky samy uchytí.
'Veitchii' (P. veitchii (Carr.) Graebn) — odrůda se světle, někdy i temněji zelenými lesklými listy, dorůstá 10 m.
Vitis L. — réva Vitaceae — révovité
V. riparia Michx. (V. odoratissima Donn.) — rostliny mají červenavě hnědé dřevo a zelené až hnědavě zelené letorosty. Je to silně rostoucí popínavá réva s dosti velkými (7—12 cm), trojlaločnými, lesklými, živě zelenými listy, na spodní straně světle zelenými. Květy, které rozkvétají koncem května a dokvétají koncem června, jsou uspořádány až v 15 cm dlouhých hroznech a mají velice příjemnou rezedovou vůni.
Tato skromná réva porůstá poměrně rychle zdi, ploty, pergoly a loubí. Působí pěkným dojmem nejen v době vegetace, ale i na podzim, kdy jsou její listy nažloutlé.
Rdesno popínavé: nejrychlejší pokryvná liána pro velké plochy
Fallopia — viz Polygonum
Polygonum L. — rdesno (Fallopia) Polygonaceae — rdesnovité
P. aubertii L. Henry je mimořádně bujně rostoucí popínavá dřevina, podobající se předcházejícímu druhu. Je však méně dřevnatá a také její bílé až narůžovělé kvítky nejsou tak vzhledné. Je rovněž skromná a na půdu nenáročná, dobře roste na slunci i na místech polostinných. Uplatňuje se stejně jako P. baldschuanicum.
P. baldschuanicum Regel. Je to mimořádně bujná popínavá dřevina s opadavými listy s matně zeleným olistěním. Kvete od července do září, kdy přináší velká množství pohledných bílých až narůžovělých kvítků, uspořádaných v bohatých latách.
Rostliny, které dorůstají výšky 10—12 m, se znamenitě hodí k rychlému ozelenění velkých ploch plotů, k popnutí pergol, loubí, sloupů i starých odumřelých stromů.
Rdesnu se daří v každé půdě a ve slunné až polostinné poloze. Pro svůj bujný růst vyžaduje občasný průklest příliš hustých větví. Vzhledem k tomu, že roste do značné šířky, nehodí se do malých zahrádek.
Vistárie: exotická nádhera převislých květů na slunné zahradě
Wisteria Nutt. — vistárie (glycinie) Viciaceae — vikvovité
Jsou to rostliny, které přinášejí do zahrádek exotickou nádheru květů a tropickou bujnost růstu nejen v teplejších oblastech, ale i v našich podmínkách, ve slunných, vhodně volených polohách. Tyto liány, jež se ovíjejí kolem své opory proti směru hodinových ručiček, mají opadavé listy, které se na podzim pěkně vybarvují.
W. floribunda (Willd.) DC. (W. brachybotrys S. et Z.). Bujněji roste, dorůstá do výšky kolem 8 m a je otužilejší než W. sinensis. Vykvétá o něco později, obvykle po vyrašení listů. Kvete vonnými modrofialovými květy v hroznech dlouhých 15—35 cm a květy v hroznu odkvétají postupně.
W. sinensis (Sims) Sweet (Glycine sinensis Sims) — Oblíbená statná dřevitá liána, dorůstající u nás délky až 10 m. Má 25—30 cm dlouhé listy, složené ze 7—13 zpočátku sametově ochmýřených, později téměř lysých lístků, dlouhých 4—8 cm. Kvete v dubnu až květnu, většinou až po 5 i více letech po vysazení, světle modrofialovými, slabě vonícími květy, seskupenými v hustých a těžkých převislých hroznech dlouhých 15—20 cm. Zajímavé je, že všechny květy hroznu rozkvétají téměř současně. Lusky 10—15 cm dlouhé, hustě sametové, obsahují 1—3 jedovatá semena.
'Alba' se podobá druhu, přináší však bílé květy.
Vistárie vyžadují slunné, teplé a chráněné stanoviště a dobře propustnou, hluboko zpracovanou, spíše lehkou, vždy však velmi kvalitní zahradní půdu, dobře zásobenou živinami. V suchých letech a také v případě, jsou-li rostliny vysazeny v těsné blízkosti zdí nebo v tzv. dešťovém stínu, se jim zavděčíme pravidelnou a bohatou zálivkou. Je sice pravda, že vistárie dobře snášejí i slabší přísušek, vždy se však tato okolnost projeví slabším vykvétáním.
