Citrus
Stálézelené stromy a keře s vonícími květy a plody
Stanoviště: přímo osluněné až polostinné, v zimě chladné a suché
Výška: při pěstování v nádobách 30 až 300 cm
Doba kvetení: po celý rok, hlavně na jaře
Množení: semeny a očkováním
Citrusové rostliny, které patří do čeledi routovitých (Rutaceae), poskytují plody velmi hodnotné pro zdraví člověka. U nás se prodávají hlavně pomeranče, mandarinky, citrony a grapefruit; jiné citrusové plody, například pomelo nebo limety, jsou na trhu méně obvyklé. Některé citrusové rostliny se pěstují ve střední a západní Evropě v nádobách jako okrasný „pomerančový stromek“ (Citrus madurensis a Fortunella spec. = kumkvat). Také jejich plody jsou jedlé a chutné. Pomerančovníky a citroníky se po staletí pěstovaly v zámeckých zahradách a přezimovaly v oranžériích. Stejnou možnost mají dnešní majitelé malých skleníků nebo zimní zahrady. Při určité péči poskytují rostliny v nádobách dostatek plodů a přitom jsou také pěknou ozdobou. Citrus aurantium (bigarádie) má plody podobné pomerančům, chutnají však hořce. Pro přípravu pomerančového džmu jsou plody z vlastní sklizně vítané.
Rod Citrus zahrnuje mnoho druhů a forem. Jejich taxonomické zařazení nebývá vždy zcela jednoznačné, protože u většiny druhů dochází ke vzájemnému křížení a možné je i křížení mezi příbuznými rody. Z mnoha příslušníků rodu jsou pro pěstování v nádobách nejdůležitější následující druhy:
Citrus aurantium (bigarádie, „hořký pomeranč“)
Strom a plody jsou podobné pomerančovníku, ale listy jsou tmavší a mají delší a širší křídlatý řapík. Plody jsou spíše široké než vysoké, slabě zploštělé a při zralosti svítivě oranžové s červenavým nádechem. Povrch plodů je hrubý a jizvovitý. Kůra (oplodí) je tlustá, obsahuje silici s méně příjemnou vůní než u pomerančů a dosti snadno se loupe. Dužnina plodu obsahuje mnoho semen, je kyselá až sladkokyselá a chutná hořce.
Strom s trnitými větvemi roste vzpřímeně, ale do menší výšky než pomerančovník. Starší rostliny v nádobách jsou 2,5–3 m vysoké a jejich průměr je asi 1,5 m. Bigarádie se pěstuje ve Středozemí na větších plochách jako ovocná dřevina a z celých plodů včetně oplodí se vyrábí pomerančový džem výborné chuti. Plody se také používají k výrobě oranžád a pomerančových likérů. Pro voňavkářský průmysl se pěstují zvláštní odrůdy bigarádie.

Původ a nároky na stanoviště: Bigarádie se dostala z Orientu do Evropy jako první citrusový druh a po několik staletí tam také jediným druhem zůstala.
Ve srovnání s pomerančovníkem je bigarádie méně citlivá na výkyvy ve vlhkosti půdy a na chladno v zimě.
Množení: Nejlepší způsob množení je očkování. Citrus aurantium je i vhodnou podnoží pro jiné citrusové druhy.
Choroby a škůdci: Na nedostatečně vzdušných půdách trpí většina citrusových druhů nebezpečnou houbovou chorobou krčkovou hnilobou (Phytophtora), avšak bigarádie této chorobě vzdoruje. Proti jiným houbovým chorobám je ochrana poměrně snadno možná. Důležitá je kontrola štítenek, které sají na listech a mohou způsobit jejich opadání.
Pěstování: Bigarádie se pěstuje v nádobách snadno, takže přezimování v zimní zahradě nebo v malém skleníku je dobře možné. Řez v prvních letech se zaměřuje na tvar koruny; rostlina s protáhle kulovitou nebo pyramidální korunou má menší nároky na místo. Později se koruna jen prosvětluje a odstraňují se odumřelé větve. Nezbytné jsou vydatné dávky vody a pravidelné hnojení na jaře a v létě. V zimě je vhodná teplota v rozmezí 2 °C a 10 °C a omezená zálivka.
Citrus limon (citroník)
Citroník je malý strom nebo velký keř s trnitými větvemi. Mladé listy a poupata mají načervenalou barvu. Vyvinuté listy jsou bledě zelené, podlouhle vejčité, špičaté a mají úzce křídlatý řapík. Velké bílé květy jsou ve svazečcích a objevují se během celého roku. Tyčinky jsou na bázi purpurové, jinak bílé. Oválný plod s 8–10 segmenty obsahuje semena, která jsou malá, vejčitá a uvnitř bílá. Žlutá kůra je dosti tlustá a hrubá.
Původ a nároky na stanoviště: Citroník pochází pravděpodobně z oblasti na jih od východního Himálaje. Mezi 11. a 13. stoletím byl Araby přenesen do Středomoří, kde nalezl příznivé klimatické podmínky. Citroník vyžaduje mírnou zimu a nepříliš teplé léto, aby mohly plody dozrávat během celého roku.
Množení: I když je možné množení semeny, rostliny pro produkci se množí očkováním, tedy vegetativně. K hodnotným odrůdám patří ‘Vernia’, ‘Lisbon’, ‘Feminello’ a ‘Eureka’.
Choroby a škůdci: Citroník je náchylný ke krčkové hnilobě. Preventivní ochranou je udržování půdy (substrátu) bez přikrývky organickým materiálem a zcela bez plevelů.
Pěstování: Citroník je méně robustní než Citrus aurantium a Citrus madurensis. Je také choulostivější na dlouhodobější pokles teploty k bodu mrazu. Kvetení lze podpořit občasným mírným vyschnutím substrátu (rostlina však nemá vadnout) a následně vydatnou zálivkou a tekutým přihnojováním.
Citrus madurensis
Citrus madurensis je přírodní kříženec Citrus reticulata var. austera (velmi kyselá mandarinka) a Fortunella margarita (kumkvat). Plod s 8–10 segmenty připomíná mandarinku, ale je menší (průměr 20–30 mm), kulovitý až slabě zploštělý, na vrcholu plochý nebo mírně prohloubený. Oranžové až oranžově červené oplodí je tenké, jemné a slabě tečkované. Je jedlé a sladké, dobře se loupe jen v plné zralosti.
Dužnina plodu je oranžová, šťavnatá, kyselá a obsahuje malá semena se zelenými děložními lístky. Zralé plody se udrží delší dobu na rostlině, aniž by ztrácely na kvalitě. Rostlina ve volné půdě roste středně silně, vzpřímeně a sloupovitě. Starší exempláře ve větší nádobě mohou být až 1,5 m vysoké. Na větvích nejsou téměř žádné trny, listy jsou malé a široce oválné. Krémově bílé a silně vonící květy se otevírají na jaře.

Původ a nároky na stanoviště: Rostlina pochází z Číny a rozšířila se hlavně na Filipínách a v Indonésii. Jako ovocná dřevina nemá valný význam, ale na Floridě a v Kalifornii se často vysazuje jako okrasný keř. Citrus madurensis se používá v USA a v Evropě jako hrnková nebo kbelíková rostlina. Výborně se uplatňuje v zimní zahradě. Poměrně dobře snáší chladno a i když dává přednost plnému oslunění, snese i slabý polostín.
Množení: Nejvhodnější způsob množení je očkování na podnož, protože semenáče začínají plodit pozdě.
Choroby a škůdci: Štítenky (červci) způsobují žloutnutí a opad listů, proto je třeba proti nim ihned účinně zasáhnout.
Pěstování: Vydatné zalévání a pravidelné tekuté přihnojování je nezbytné od časného jara do vrcholného léta. Se zálivkou a přihnojováním lze pokračovat až do září, pokud bude rostlina přezimovat při dostatku místa ve světlém prostoru. V takovém případě rostlina rychleji narůstá a bohatěji plodí, ale musí se častěji přesazovat – již po 2–3 letech, a nikoliv až po 4–5 letech.
Citrus reticulata (mandarinka)
Mandarinka obecná je mnohem proměnlivější ve velikosti plodů, v chuti, ve tvaru růstu a v nárocích na stanoviště než ostatní citrusové druhy. Proto se také různí taxonomické zařazení asi 500 popsaných forem podle jednotlivých autorů.
Pro skupinu mandarinek jsou charakteristické tyto obecné znaky:
•Plody malé až středně velké, většinou zřetelně menší než pomeranče, ploše okrouhlé až silně zploštělé.
•Kůra se snadno loupe, protože oplodí nepřiléhá těsně k dužnině.
•Plod má dutou střední osu, jeho aroma je výrazné.
•Semena mají většinou zelenavé děložní lístky.

Stanoviště: Strom je odolný k chladu, ale plody nikoli. Větve mají jen slabé nebo žádné trny, řapík listu není křídlatě rozšířený.
Původ a nároky na stanoviště: Mandarinka obecná se objevila asi před 200 lety v Itálii. Pro vývin plodů potřebuje více tepla než mandarinka unšiu, ale snese také více horka, protože má plody zastíněné hustým olistěním.
Klementinky (Clementines)
vznikly v jižní Číně jako kantonské mandarinky a v druhé polovině 19. století se dostaly do Alžírska, kde získaly velký význam. Pro vývin plodů potřebují méně tepla, proto plody časně dozrávají. Výnosy se však často snižují, jestliže v době počátečního vývinu plodů nastane příliš teplé počasí.

Mandarinka unšiu (Citrus reticulata var. unshiu)
vznikla v Japonsku a tam se také pěstuje ve větším rozsahu. Ze všech citrusových rostlin je nejvíce vzdorná k mrazu a také pro vývin plodů potřebuje méně tepla než ostatní mandarinky a pomeranče. Proto se může pěstovat i v oblastech, kde je zima pro pěstování ostatních citrusů příliš chladná.

Mandarinka Ponkan
pochází z jižní Číny a Tchaj-wanu. Tam a v Indii se pěstuje na velkých plochách. Této mandarince, která kvete ve třech periodách během roku, lépe vyhovuje tropické než subtropické podnebí. Mandarinka Ponkan vyniká mezi ostatními mandarinkami velkými plody a výbornou kvalitou.

Choroby a škůdci: Stejně jako citrusů ostatních, největší nebezpečí představují krčková hniloba, virové choroby a červci.
Pěstování: Při pěstování v nádobě je třeba předcházet vyčerpanosti rostliny příliš bohatou násadou plodů v jednom roce, která má za následek nízké výnosy v každém druhém roce. Vyrovnanou plodnost lze zajistit vyštipováním přebytečných květů. U všech mandarinek se podporuje tvorba květů občasným vystřídáním sušší periody vydatnou zálivkou a tekutým přihnojováním.
Citrus sinensis (pomerančovník)
Pomerančovník je středně velký až velký strom s kulatou korunou. Při pěstování ve volné půdě potřebuje prostor 60–70 m². Plné výnosy může přinášet až po dobu 40 let. Na větévkách mladých rostlin vyrůstají z úžlabí listů měkké a ohebné trny.

Popis plodů:
Středně velké květy sedí jednotlivě nebo po dvou. Kulovité až oválné plody mají dosti hladký povrch. Jako u ostatních citrusů se oplodí pomeranče skládá ze dvou barevně odlišných pletivových vrstev. Semena jsou uvnitř bílá. Vývin plodů do zralosti trvá podle odrůdy 11–13 měsíců, proto na rostlině je zjara často vidět květy a zároveň i plody.
Původ a stanoviště: Původ pomerančovníku se klade do severovýchodní Indie a do přilehlých oblastí Barmy a Indočíny. Pěstování započalo v jižní Číně a od poloviny 15. století se pomerančovník pěstoval ve Středomoří. Pomerančovník potřebuje plně slunné stanoviště, propustnou půdu s dobrou drenáží a vydatné a pravidelné zásobování vodou.
Množení: Nejčastěji očkováním na podnože vypěstované ze semen (k tomu se nejvíce používají Citrus aurantium, Citrus reticulata, Citrus sinensis a Poncirus trifoliata).
Pěstování: Pravidelná a vydatná zálivka je velmi důležitá. Především u rostlin v nádobách nemá substrát nikdy vyschnout, protože tím se zhoršuje vývin listů, výhonů a plodů. Jen v posledních týdnech před sklizní plodů během zimního klidu pomerančovník lépe snáší nižší vlhkost substrátu.
Choroby a škůdci: V pěstitelských oblastech je nezbytná intenzivní ochrana rostlin, protože tam jsou pomerančovníky nejvíce ohrožovány škodlivými činiteli. U jednotlivých rostlin, které se pěstují v nádobách, je riziko napadení menší.
Odrůdy
Uvádějí se jen nejdůležitější skupiny odrůd jako jsou ‘Shamouti’ a ‘Valencia’ s pozdní formou ‘Valencia late’. Jinou skupinu tvoří „Naveloranges” (pomeranče s malým vrostlým plodem, pomeranče „s pupkem”) s odrůdami ‘Washington’ a ‘Thomson’. Ve Středozemí a hlavně v Itálii se pěstují pomeranče s krvavě červenou dužninou.