Cist
Cist (Cistus)
Nízké a většinou stálezelené keříky s nápadnými květy.
- Stanoviště: slunné nebo polostinné, jen v mírném klimatu
- Výška: 1–2 m
- Doba kvetení: duben–srpen
- Množení: výsevem nebo řízky
Rod Cistus se 16 druhy patří do čeledi cistovitých (Cistaceae). Je rozšířen hlavně ve Středomoří, kde tvoří složku rostlinných společenství nízkých stálezelených a suchomilných keřů. Takové rostlinné formace se nazývají macchie a garigues.
Cisty jsou nízké keře s ochmýřenými a často lepkavými aromatickými větvemi. Mají vstřícné listy a nápadné pětičetné květy s mnoha prašníky. Při základu bílých až purpurových květních lístků často bývá tmavší barevná skvrna. Květ po jediném dni uvadá, ale stále znovu se objevují další květy.
Většina druhů cistu nepřežívá tužší zimu ve střední Evropě. Jen na jih od Alp a v západní Evropě s mírnou zimou lze pěstovat cisty bez problémů, nejlépe na slunných místech se suchou a dobře propustnou půdou. U nás je možné cisty v nádobách přezimovat ve studeném skleníku.
Všechny původní druhy se množí semeny, kříženci řízky.
Vybrané druhy a hybridy
Cist Aguilarův (Cistus × aguilari, Cistus ladanifer × Cistus populifolius)
přírodní kříženec z Iberského poloostrova a Maroka.
Cist bělavý (Cistus albidus)
stálezelený keř výšky do 1 m, listy má hustě chlupaté a bělavě zelené. Růžové, 4 až 6 cm široké květy podobné šípkové růži se otevírají v červnu. Roste od Španělska po Itálii a od Maroka po Alžír, na kamenitých vápenitých půdách.
Cist Corbarienský (Cistus corbariensis, Cistus populifolius × Cistus salviifolius)
hustě rozvětvený, asi 50 cm vysoký keř s bílými květy (3,5 cm široké) se žlutou skvrnou při základu lístků. Přírodní kříženec z jižní Francie, kvete v červnu a patří k nejotužilejším hybridům.
Cist kyperský (Cistus × cyprius, Cistus ladanifer × Cistus laurifolius)
1–2 m vysoký keř s lepkavými aromatickými výhony, kvete v červnu. Bílé květy (až 7 cm široké) mají karmínově červenou skvrnu při základu a jsou ve svazcích po 3–6.
Cist hybridní (Cistus × hybridus, Cistus populifolius × Cistus salviifolius)
keř až 70 cm vysoký s karmínově růžovými poupaty a bílými květy se žlutou bazální skvrnou. Přírodní hybrid z jižní Francie, velmi odolný.
Cist krétský (Cistus incanus ssp. creticus)
rozšířen v celém Středomoří, až 1 m vysoký a hustý keř. Listy vylučují pryskyřici „ladanum“, která se používá v parfumerii a tradiční medicíně. Kvete v červnu, květy jsou 5–6 cm široké, purpurové až růžové se žlutou bazální skvrnou.
Cist ladanový (Cistus ladanifer)
dorůstá do 1,5 m, má lepkavé aromatické větévky. Kvete v květnu a červnu jednotlivými květy (7–10 cm široké), na bílých lístcích je červenohnědá skvrna. Pochází ze Španělska, Francie, Maroka a Alžíru. Choulostivý druh.
Cist vavřínolistý (Cistus laurifolius)
1–2 m vysoký keř s lepkavými ochmýřenými větévkami, květy (5–7 cm široké) bílé se žlutou bazální skvrnou, voní. Pochází ze severozápadní Evropy a patří k nejotužilejším cistům.
Cist šalvějolistý (Cistus salviifolius)
keř 30–80 cm vysoký, listy na rubu bíle chloupkaté. Kvete v červnu, květy (3–5 cm široké) bílé, jednotlivé nebo v malé skupině. Rozšířen v celé středomořské oblasti.
Cist Skanbergiův (Cistus × skanbergii, Cistus monspeliensis × Cistus parviflorus)
až 1 m vysoký keř s tenkými, bíle ochmýřenými výhony. Světle růžové květy ve skupinách po 6, kvete od června do července. Pochází z Řecka.
Platykodon
Platykodon velkokvětý (Platycodon grandiflorus)
Vytrvalá, bohatě kvetoucí okrasná trvalka.
- Stanoviště: slunné až polostinné, ne příliš suché; písčitohlinitá zahradní půda
- Výška: 15–60 cm
- Doba kvetení: červenec–srpen
- Množení: výsevem nebo dělením
Platykodon velkokvětý je nenáročná, zcela zimovzdorná rostlina, která však nesnáší přílišné sucho. Doporučuje se vysadit ji na místo, které je pouze občas ozářené sluncem. Někdy se označuje jako „balónová květina“ díky svým kulovitě nadmutým květním pupenům, jejichž jednotlivé listy jsou před otevřením navzájem srostlé. Po rozkvětu mají miskovité květy průměr 5–8 cm.
Rostlina raší časně zjara z masitých kořenů a vytváří světlou přízemní růžici, ze které vyrůstají olistěné stonky s četnými koncovými květy. Množení platykodonu se doporučuje provádět na jaře buď výsevem, nebo dělením starších rostlin.
Vhodnými sousedy pro platykodon jsou nízké polštářovité trvalky, například tymián (Thymus vulgaris), kotula (Cotula squalida) nebo kociánek dvoudomý (Antennaria dioica). Čistý druh kvete bledě modře nebo bíle.
Odrůdy dostupné v zahradnictvích
Album
asi 60 cm vysoká odrůda s bílými zvonkovitými květy
Apoyama
nízká odrůda (cca 20 cm) vyšlechtěná v Japonsku, s intenzivně fialově modrými květy
Mariesii
asi 30 cm vysoká, se zářivě modrými květy
Perlmutterschale
cca 60 cm vysoká, s nádhernými perleťově růžovými květy
Vyšší odrůdy platykodonu jsou vhodné také k řezu.
Prstnatec
Prstnatec (Dactylorhiza)
Evropské orchideje pro zkušené pěstitele
Stanoviště: Střídavě vlhké až mokré rašelinné půdy na plně slunném místě nebo v lehkém stínu dřevin.
Výška: Podle druhu 10 až 125 cm.
Doba kvetení: Podle druhu v březnu až srpnu.
Množení: Dělením nebo semeny.
Rod Dactylorhiza z čeledi vstavačovitých (Orchidaceae) byl vyčleněn z rodu Orchis, i když příslušné druhy obou rodů mají podobné znaky. Jméno prstnatec je odvozeno od prstovitě děleného tvaru hlíz. Listy rostliny jsou kopinaté, světle nebo tmavě zelené, skvrnité nebo bez skvrn, listeny podobné listům většinou přečnívají nad květy. Kuželovité květní klasy se při dokvétání rozvolňují.
Všechny druhy jsou vytrvalé. Jejich původní stanoviště v přírodě jsou rozmanitá – horské louky (některé druhy rostou i ve výšce 2400 m n. m.), světlá místa v listnatých a jehličnatých lesích, zaplavované louky a břehy potoků. Dříve prstnatce hojně rostly i v naší přírodě, především na humózních loukách v Polabí (polabské černavy), ale i jinde, na půdách kyselých nebo na půdách vzniklých z vápencových a bázických hornin. Rostliny v přírodě jsou přísně chráněné.
Vybrané druhy prstnatců
Prstnatec plamatý (Dactylorhiza maculata)
Je rozšířen po celé Evropě, včetně Česka. Roste na kyselých půdách lesních světlin, na loukách a rašeliništích. Rostlina dorůstá výšky asi 80 cm a má 6–12 kopinatých listů (asi 2 cm široké, 15 cm dlouhé), většinou drobně skvrnité (někdy bez skvrn). Světle fialové (bílé) květy se objevují od května do srpna. Mírně trojlaločný tmavší pysk je tečkovaný nebo čárkovaný. Ostruha je úzká, kratší než semeník, a směřuje šikmo dolů.
Prstnatec májový (Dactylorhiza majalis)
Naše nejrozšířenější orchidej. Roste hlavně na mokrých loukách. Rostlina dorůstá výšky asi 50 cm a nese 4–6, někdy i 8 kopinatých listů (5 cm široké, 15 cm dlouhé, silně skvrnité). Listeny většinou převyšují tmavě purpurové, asi 2 cm velké květy. Hustě uspořádané květy se objevují od května do srpna, v různé době podle nadmořské výšky stanoviště. Trojlaločný tmavě fialový pysk má větší šířku než délku, postranní laloky jsou často skloněné dolů. Ostruha směřuje dolů.
Prstnatec Traunsteinerův
(Dactylorhiza traunsteineri)
Roste v severní a střední Evropě na kyselých rašelinných loukách. Má 2–5 čárkovitě kopinatých a vzpřímených listů(většinou 2 cm široké, 20 cm dlouhé, v létě zelené a neskvrnité). Doba kvetení trvá od června do srpna. Asi 20 cm dlouhé květenství je složeno z 10–15 purpurově fialových květů v poměrně volném uspořádání. Pysk s tmavší kresbou je slabě až zřetelně trojlaločný, postranní laloky jsou skloněné dolů. Ostruha je o polovinu kratší než semeník.
Prstnatec pleťový (Dactylorhiza incarnata)
Je rozšířen v mnoha částech Evropy a severním Turecku. Vyskytuje se na močálovitých loukách, rašeliništích a v horách až do nadmořské výšky 2100 m. Rostlina má většinou 40 cm (někdy až 70 cm) vysokou dutou lodyhu, která nese 4–7 listů. Podlouhle kopinaté listy jsou obrácené přímo vzhůru, na špičce kápovité a bez skvrn. Od května do července se objevují v hustém květenství 3 cm velké květy růžové nebo masové barvy. Listeny většinou přečnívají nad květy. Malý pysk (7 mm široký) není dělený nebo má jen slabě naznačené tři laloky. Ostruha je zhruba o jednu třetinu kratší než semeník.
Pěstování
Prstnatcům se dobře daří na rašelinných, občas podmáčených a vlhkých loukách; některé z nich dávají přednost místům na okraji lesa. Jsou citlivé na extrémní podmínky, jako jsou sucho, trvalé mokro a příliš vysoká teplota.
Nezbytnými předpoklady pro úspěšné pěstování jsou:
- dobrá drenáž,
- propustný substrát zadržující minerální živiny,
- vhodná doprovodná flóra.
Na vhodném místě, např. u uměle založené bažiny nebo na okraji zahradního jezírka, se doporučuje vytvořit mělké prohlubně a vyplnit je písčitohlinitou zeminou. Pro vápnomilné druhy se přidává vápenec. Aby substrát nevysychal, překryje se 3 cm vrstvou suchého bukového listí nebo borového jehličí. Při první známce rozkladu této vrstvy se má přikrývka obnovit.
Prstnatce lze pěstovat i v květináčích, mísách nebo větších nádobách, kde lze vytvořit miniaturizovaný biotop. Množit se mohou výsevem nebo dělením, ale porušování kořenového balu rostlině neprospívá. Do zahrady lze vysazovat pouze rostliny koupené ve specializovaném zahradnictví. Vysazování vyrytých rostlin z přírody je trestné.
Lotos
Lotos (Nelumbo)
Vytrvalé vodní a bažinné rostliny pro vytápěné venkovní nádrže nebo do kbelíků; nejsou otužilé vůči zimě.
- Stanoviště: slunné, teplé a chráněné
- Výška: až 2 m
- Doba kvetení: červenec–srpen
- Množení: semeny nebo oddělením hojných rhizomů
Lotos žlutý (Nelumbo lutea)
rozšířený v Severní Americe až po Kolumbii v Jižní Americe.
Lotos ořechodárný (Nelumbo nucifera)
rozšířený v Indii, Japonsku a Austrálii.
Lotos ořechodárný má 30–60 cm široké listy deštníkovitého tvaru na 1–2 m dlouhých řapících. Rovněž na dlouhých stvolech vykvétají až 35 cm široké květy, které přecházejí od žlutého základu do růžově červené, mohou však být i čistě bílé. Existuje řada odrůd, které však u nás nebývají k dostání.
Lotos žlutý je ve všech částech menší, má červeně tečkovanou spodní stranu listů a vonné, až 35 cm široké světle sírově žluté květy.
Pěstování
Protože v domácích zahradách jsou málokdy k dispozici vytápěné bazény, doporučuje se pěstovat rostliny v kbelíku a v něm je nechat přezimovat v místnosti, kde nemrzne.
- Nádoba: měla by mít průměr a výšku nejméně 60 cm.
- Substrát: vhodná je jílovitá zemina s příměsí rohových a kostních hoblin.
- Výsadba: rhizomy se zasadí šikmo asi 10 cm hluboko a zakryjí pískem. Pak se naplní tolik vody, aby sahala asi 10 cm nad úroveň substrátu.
Nejlepší doba výsadby je v dubnu. První květy můžeme očekávat v srpnu příštího roku, ale zpravidla musíme čekat ještě další rok. Abychom vývin urychlili, měli bychom již od vyrašení prvních listů hnojit jedenkrát týdně plným hnojivem.
Po zežloutnutí listů na podzim začíná období klidu na bezmrazém místě, kde by teplota neměla přesáhnout 6 °C. Voda se předtím vylije, půda by se měla přes zimu udržovat vlhká, ale ne mokrá. Od května pak přijde kbelík opět na slunné místo v zahradě, doplní se vodou a po objevení prvních listů začneme znovu týdně hnojit.
Odborníci doporučují každé tři roky úplně vyměnit zeminu a zasadit rhizomy do čerstvého substrátu. Možný je též výsev semen, která sami sklidíme, pokud jsme provedli umělé opylení; tento poněkud náročný způsob se však laikům nedoporučuje, pokud je k dispozici dostatek kousků rhizomů pro vegetativní množení.
Kotyledon
Kotyledon (Cotyledon)
Rod kotyledon (Cotyledon) z čeledi tlusticovitých (Crassulaceae) zahrnuje listové i stonkové sukulenty. Následující druhy patří k oblíbeným listovým sukulentům.
Kotyledon okrouhlolistý (Cotyledon orbiculata)
Jeden z nejoblíbenějších listových sukulentů.
- Stanoviště: plně slunné, teplé, v zimě s teplotou neklesající pod 10 °C
- Výška: v domovině až 1,5 m, v kultuře 15–50 cm
- Doba kvetení: léto
- Množení: stonkovými a listovými řízky
V jižní Africe se vyskytuje velmi hojně. Tvoří tlusté dužnaté listy na málo větveném stonku. Oválné až široce lopatkovité listy jsou potažené stříbřitě bílou voskovou vrstvou a jejich okraj je většinou hladký a načervenalý. Až 70 cm vysoké květenství je složeno z velkých převislých květů, které mají tvar červených až červenavě žlutých zvonků.
Kotyledon okrouhlolistý je hodnotná pokojová rostlina. Potřebuje plně slunné místo u okna a v zimě teplotu neklesající pod 10 °C. Mírná zálivka se má opakovat pravidelně po celý rok, avšak s přihlédnutím k teplotě. U příliš silně zalévané rostliny mizí ochranná vosková vrstva na listech.
Množení je jednoduché, zakoření i samotné listy.
Kotyledon zvlněný (Cotyledon undulata)
Listový sukulent pro každou sbírku sukulentních rostlin.
- Stanoviště: slunné místo u okna
- Výška: až 50 cm
- Doba kvetení: konec jara a začátek léta
- Množení: stonkovými a listovými řízky
Tento atraktivní sukulent pochází z oblasti Kapska. Rostlina je až 50 cm vysoká a má málo větvený stonek. Bíle ojíněné okrouhlé listy se zvlněným okrajem jsou čtyřřadě postavené. V latovitě rozvětveném, zhruba 40 cm dlouhém květenství visí oranžově žluté květy s nazpět zavinutými korunními lístky.
Kotyledon zvlněný potřebuje živnou a propustnou písčitou zeminu a s výjimkou zimy vydatnou zálivku. V létě je prospěšná ochrana před slunečním úpalem. V zimě nemá teplota klesat pod 10 °C, ale místo k přezimování má být chladné. Rostlina se může množit řízky i semeny.
Cotyledon ladysmithensis
Kotyledon ladysmithensis není vyšší než 20 cm a má tenké slabě dřevnaté stonky, na jejichž koncích vyrůstají 4 páry dužnatých listů s velmi krátkým řapíkem. Listy jsou chlupaté a na špičce zubaté. Visící květy mají červenohnědé korunní lístky s nazpět zavinutými cípy.
Hrách
Hrách (Pisum sativum ssp. sativum)
Důležitá luskovina bez zvláštních nároků; stará kulturní rostlina.
- Stanoviště: výživná, středně těžká půda; slunce
- Doba výsevu: konec března až červen
- Výška: podle odrůdy od 30 cm až do 1,4 m
- Doba kvetení: květen–červenec
- Doba sklizně: od poloviny června do srpna
- Množení: výsevem
Hrách je stará kulturní rostlina, patří do čeledi vikvovitých (Viciaceae) a pochází z Orientu. Dnes je pěstován téměř všude, ve střední Evropě již od středověku. Nachází použití nejen jako potravina pro polévky a zeleninová jídla, nýbrž hodí se také v nepatrných dávkách jako zelené krmivo. Dříve byl hrách používán i v lidové medicíně, např. ve formě obkladů z hrachové moučky na rány a záněty nebo proti vodnatosti a žloutence a jako prostředek proti neštovicím. Známým se stal hrách také při výzkumu dědičnosti genetiky G. Mendelem a dalšími vědci, jimž sloužil jako materiál ke křížení.
Hrách je jednoletá rostlina. Listy jsou vejčité až široce eliptičné a vybíhají v úponky, jimiž se rostlina přichycuje k opoře. Květenství jsou tvořena zpravidla bílými květy v jedno- až trojkvětých hroznech. Asi 5–10 cm dlouhé lusky jsou zprvu ploché, později téměř kulaté a obsahují 5–10 semen, mnohdy pestrých.
Cukrový hrášek (Pisum sativum ssp. sativum convar. axiphium)
- Doba výsevu: od konce března až do června
- Hloubka setí: 3–5 cm
Když dosáhnou semenáčky výšky asi 15 cm, doporučuje se je přihrnout zemí. Vysoké odrůdy potřebují oporu. Sklizeň probíhá od půli června do srpna. Na rozdíl od hrachu setého lze požívat celé lusky, které je třeba sklízet, dokud jsou ještě šťavnaté.
Protože hrách obohacuje půdu dusíkem, není téměř potřeba dusíkatého hnojení. Po sklizni by se měla dodržovat pauza 4–5 let, během níž se nesmějí vysévat na plochu žádné jiné luskoviny jako následné plodiny.
Odrůdy cukrového hrachu:
- ‚Zuga‘ – nízká
- ‚Denise‘ – nízká
- ‚Rheinische Zucker‘ – středně vysoká
- ‚Edula‘ – vysoká
- ‚Schweizer Riesen‘ – vysoká
Hrách dřeňový (Pisum sativum ssp. sativum convar. medullare)
- Doba výsevu: od dubna až do poloviny června
- Hloubka setí: 5 cm
Když dosáhnou semenáčky výšky asi 15 cm, doporučuje se je přihrnout. Vysoké odrůdy potřebují oporu ve formě drátěného pletiva, větví apod.
Protože hrách obohacuje půdu dusíkem, nepotřebuje již dusíkaté hnojení.
Hrách cukrový – Pisum sativum
34 Kč
Hrách cukrový
Pisum sativum
Semena: 100
Hrách dřeňový pozdní – Pisum sativum
27 Kč
Hrách dřeňový pozdní
Pisum sativum
Semena: 200
Hrách dřeňový velmi raný – Pisum sativum – AVOLA
27 Kč
Hrách dřeňový velmi raný
Pisum sativum/Avola
Semena: 200
Hrách dřeňový raný – Pisum sativum
34 Kč
Hrách dřeňový raný
Pisum sativum
Semena: 200
Máta peprná
Máta peprná (Mentha piperita)
Víceletá léčivá rostlina s charakteristickou vůní; kříženec máty zelené a máty vodní.
- Stanoviště: kyprá vlhká půda, slunná až polostinná poloha
- Výška: 50–60 cm
- Doba kvetení: červen–srpen
- Množení: kořenovými odnožemi (stolony) nebo řízky
Prapůvodní formy máty peprné pocházejí patrně ze Středomoří a z Dálného východu. Již ve starověku byly ceněny různé druhy máty jako léčivé rostliny a osvěžující koření. Máta peprná vznikla teprve koncem 17. století jako mezidruhový kříženec máty zelené (Mentha spicata) a máty vodní (Mentha aquatica) i některých dalších druhů. Brzy se zjistilo, že tento náhodný hybrid má schopnost tvořit a hromadit mentol. Tak se vytvořily záhy rozsáhlé kultury, z nichž největší jsou v Severní Americe.
V Anglii je máta peprná oblíbeným kořením, používaným v mnoha variantách. Tam vznikla i vynikající odrůda Mitcham. Máta peprná neroste planě a množení semeny tedy nepřichází v úvahu. Patří do čeledi hluchavkovitých (Lamiaceae). Kořeny rostou ploše a vytvářejí četné nadzemní i podzemní odnože, proto musíme v zahradě dbát, abychom ji udrželi v určitých mezích. Vzpřímené, více či méně rozvětvené stonky jsou nejprve v horní části čtyřhranné a nesou křižmo vstřícné, špičatě oválné listy tmavozelené barvy.
Zvláště u odrůdy Mitcham mají stonky a listy červenofialový nádech. Růžově fialové květy jsou sestaveny v klasovitých květenstvích, celá rostlina má příjemnou osvěžující vůni. Účinné součásti, jmenovitě éterický olej (s již zmíněným mentolem), třísloviny a hořké látky, jsou však obsaženy skoro výlučně v listech, které je nutno sklízet před rozkvětem.
Pěstování
Pro pěstování v zahradě je nejlépe si opatřit několik odrůdově pravých kořenových odnoží, které se zasadí na jaře mělko a nepříliš hustě (s odstupem řádků asi 30 cm) do vlhké humózní půdy. Protože tato skupina rostlin má silný sklon ke křížení a kromě toho se posunuje podobně jako jahody, měla by se máta peprná každé tři roky znovu vysadit.
Máta peprná – Mentha
27 Kč
Máta peprná
Mentha
Semena: 1 000
Škůdci
Škůdci čerstvě položených stolonů jsou drátovci (nutno zasypat chemickým přípravkem) a houba rez mátová, kterou můžeme omezit silným sestřiháním rostlin.
Během sezóny je možné provést dva až tři hlavní sklizňové řezy, avšak mezitím lze samozřejmě stříhat menší porce pro okamžitou spotřebu. V tuhých zimách potřebuje máta trochu ochrany před mrazem.
Využití
V anglické kuchyni se čerstvými mátovými lístky zjemňují saláty, omáčky a polévky a koření se jimi jehněčí i další masité pokrmy. Olej z máty peprné se zpracovává v cukrářském a lihovarnickém průmyslu. Také ve farmacii má máta peprná významné a mnohostranné uplatnění, podobně jako heřmánek.
Účinky
Účinnou obsahovou látkou je fefermintový olej s mentolem. Uvolňuje například křeče, působí dezinfekčně a tiší bolesti, mírní žaludeční a střevní potíže (pro citlivý žaludek je mírně dráždivý!). Osvěžující, avšak zároveň anestezující a dávicí účinek mentolu působí blahodárně při infekcích dýchacích cest. Doporučenou odrůdou je Mentha piperita Mitcham.
Meloun cukrový
Meloun cukrový (Cucumis melo)
Popis: Jednoletá teplomilná tykvovitá rostlina s četnými varietami a formami.
Stanoviště: Pod sklem nebo pod fólií; půda humózní a živná.
Plocha pro rostliny:1–2 rostliny na 1 m².
Doba pěstování:Pěstování mladých rostlin od konce března, výsadba od poloviny května.
Doba sklizně: Od července.
Množení:Výsevem.
Původ a podmínky pěstování
Původní oblasti rozšíření cukrového melounu z čeledi tykvovitých (Cucurbitaceae) se nacházejí v tropech a subtropech Afriky a pravděpodobně i v Asii. V teplejších zemích je pěstování melounů velmi rozšířené. Ve střední Evropě lze tyto velmi teplomilné rostliny pěstovat pouze pod sklem nebo fólií.
Vedle zálivky a hnojení je nejdůležitějším pěstitelským opatřením řez:
- Hlavní výhon se zaštipuje za 5. listem.
- Postranní výhony se zaštipují za 6. listem.
- Výhony nesoucí plody se zaštipují za 1–2 listy od nasazeného plodu.
- Na rostlině se ponechává maximálně 4–6 plodů.
Druhy a odrůdy
Nejdůležitější variety cukrového melounu:
- Cucumis melo var. reticulatus – meloun síťkovaný se síťkovaným a korkovitým povrchem plodů.
- Cucumis melo var. cantaloupensis – kantalupy s žebernatými plody lahodné chuti.
- Cucumis melo var. inodorus – plody většinou hladké, aromatické a sladké.
‚Ha’on‘, ‚Ogen‘, ‚Zuckerkugel‘, ‚Honigtopf‘, ‚Charentais‘, ‚Polidor‘, ‚Galia‘, ‚Maja‘.
Odrůda ‚Sweetheart‘ je keřovitě rostoucí s krátkými výhony.
Tabák
Tabák viržinský (Nicotiana tabacum)
Tabák viržinský (Nicotiana tabacum) je jednoletá užitková rostlina určená k velkoplošnému pěstování. Dorůstá výšky od 75 cm až do 3 m a kvete od června do září.
Pěstování tabáku
Vyžaduje slunné stanoviště a lehkou písčitohlinitou půdu s vysokým obsahem humusu a vlhkostí. Optimální podmínky pro pěstování zahrnují roční průměrnou teplotu nad 15 °C a průměrné roční srážky 650 mm. Draslík v půdě podporuje doutnavost tabáku, proto se doporučuje přihnojování chlévskou mrvou a draselnými hnojivy.
Tabák je velmi citlivý na mráz, proto je důležité chránit sadbu před severním a východním větrem. Semena je vhodné namočit na 24 hodin do teplé vody před výsevem. Klíčí na světle do pěti dnů. Jakmile mají rostlinky lístky velké 1 cm, vyjednocují se, a při dosažení 6–8 cm se vysazují na konečné stanoviště.
Sklizeň a zpracování
Listy se sklízejí po zežloutnutí, přičemž nejlepší tabák poskytují střední listy. Sklizeň probíhá pouze za suchého počasí. Listy se následně zavěšují jednotlivě na šňůru a suší se na vzduchu. Další zpracování probíhá fermentací, která připravuje tabák pro kouření, žvýkání nebo šňupání.
Rozšíření:
Původně pochází z Jižní Ameriky, odkud se rozšířil do mnoha teplých a mírných oblastí světa. Hlavní pěstitelské regiony dnes zahrnují Kubu, Brazílii, Virginii, Balkán, Írán a Čínu. Ve střední Evropě se pěstuje pouze v nejteplejších oblastech, například v Holandsku, Porýní-Vestfálsku, Rakousku, na Slovensku a v Maďarsku.
Vzhled
Tabák viržinský je rostlina s lepkavými žláznatými chlupy, které vydávají silný, nepříjemný zápach. Listy jsou velké až 50 cm, krátce řapíkaté, celokrajné a střídavé. Rostlina má pyramidový tvar, jehož vrchol tvoří laty květů. Květy jsou červené, číškovité s dlouhou korunní trubkou. Plody mají podobu vejčitých tobolek, které obsahují četná semena.
Zahradnický význam:
Privátní pěstování tabáku nemá význam, protože výsledný produkt nedosahuje kvality průmyslově zpracovaného tabáku.
Ohrožení:
Tabákové rostliny mohou být napadeny různými chorobami a škůdci, což ovlivňuje jejich růst a kvalitu sklizně.
Okurka
Okurka (Cucumis sativus)
Jednoletá teplomilná rostlina s úponky; vytváří mnoho různých forem.
Stanoviště: velmi teplé; půdy záhřevné a humózní
Prostor pro rostliny: různě velký podle odrůdy
Doba pěstování: závisí na odrůdě
Sklizeň: při určité minimální velikosti a váze plodu
Množení: výsevem
Okurka patří k tykvovitým rostlinám (Cucurbitaceae) a pochází z Indie a pravděpodobně také z tropické Afriky. Stonky jednoleté rostliny poléhají na půdě nebo se šplhají vzhůru a na opoře se přichycují úponkami. Vzhledem k původnímu rozšíření v tropech má okurka vysoké nároky na teplo. Při silném kolísání teploty a během chladných nocí se snižuje násada plodů, plody jsou hořké nebo znetvořené.
Okurkám se nejlépe daří v polohách chráněných proti větru a v půdách záhřevných, kyprých a zásobených humusem. Minimální teplota pro klíčení je 10-12 °C, při vyšší teplotě semena klíčí rychleji. Mladé rostliny snesou nižší teplotu vzduchu jen při vysoké půdní teplotě, proto zapravení chlévského hnoje do půdy působí příznivě. Pro optimální růst rostlin a plodů je zapotřebí teplota 20-24 °C.
Nároky na živiny a na vodu jsou vysoké, ale vysoký obsah solí ani zamokření půdy okurka nesnáší. Významným předpokladem pro úspěšné pěstování okurek je dostatek humusu v půdě.
Odrůdy mají různě utvářené květy. Některé mají výhradně samičí květy, jiné převážně samičí květy a další květy oboupohlavné. Partenokarpické odrůdy tvoří plody bez předcházejícího oplození. U okurek vznikly početné typy a odrůdy.
U skleníkových okurek jsou plody dlouhé a štíhlé, u venkovních a pařeništních okurek jsou většinou středně velké. Mnohé venkovní a pařeništní odrůdy se mohou vést stejně jako skleníkové okurky na šňůrách. Okurky k nakládání se sklízejí při velikosti plodů mezi 3 a 15 cm.
Okurky trpí více chorobami, např. padlím, plísní okurkovou, houbovým vadnutím a ve skleníku černí okurkovou. Škůdcem je sviluška.
Pěstování salátových okurek
Salátové okurky se vysévají v polovině dubna. Do květináče (8 cm) zpoloviny naplněného zeminou se pokládají 2-3 semena. Po vzejití se ponechá jen nejsilnější rostlina a květináč se doplní zeminou.
Roubováním okurky na tykev fíkolistou se snižuje nejen citlivost k chladu, ale také náchylnost k chorobám. Sazenice se vysazují v druhé polovině května.
Při pěstování na šňůrách je vhodná vzdálenost rostlin v řadách 50 cm, při venkovním a pařeništním pěstování 1 m. Zvláštním způsobem řezu okurek na šňůrách se zlepšuje násada plodů.
Salátové okurky se sklízejí v létě průběžně, při ponechávání zralých plodů na rostlině se zhoršuje další násada plodů. Skleníkové okurky potřebují nejvíce tepla, okurky pěstované pod fólií a v pařeništi jsou na chlad méně choulostivé.
U okurek s bílou dužninou se sklízejí zvláště velké plody, které se po oloupání zpracovávají jako hořčicové okurky.
Pěstování nakládaček
Nakládačky tvoří menší plody, které se neloupané konzervují v octovém nálevu.
Při přímém výsevu v první polovině května se vkládají 3-4 semena do jednoho místa a místa se semeny jsou v řadě od sebe 30 cm vzdálená. Pokrytí půdy černou fólií působí příznivě na vzcházení a růst okurek. Podle počasí a odrůdy se sklízejí plody (3-15 cm velké) dvakrát až třikrát za týden.
Odrůdy okurek
Salátové okurky
- Pro vytápěné skleníky: Sandra, Bella, Birgit, Alcor, Corona, Valore, Santo
- Pro pařeniště: Hoffmanns Produkta, Saturn, Heike, Cresta, Tanja-Auslese
- Pro venek: Hoffmanns Giganta, Moneta, Sprint, Chinesische Schlangen, Highmark II, Tanja, Marketmore
Okurky k loupání: Riesen Schäl, Hawo, Obi, Fatum, Carnimus
Nakládačky
- Převážně se samičími květy: Osiris, Olympia, Bingo, Favola, Ilonca, Fanto, Mempram
- Partenokarpické (výhradně se samičími květy): Melanie, Christine, Wilma, Accordia
- S oboupohlavnými květy: Mainstolz, Nimbus, Mervita
Okurka salátová skleníková – Cocumis sativus – KALIMERO F1
83 Kč
Okurka salátová skleníková
Cocumis sativus/ KALIMERO F1
Semena: 10
Okurka salátová skleníková – Cocumis sativus – PONY F1
83 Kč
Okurka salátová skleníková
Cocumis sativus/PONY F1
Semena: 12
Okurka salátová skleníková – Cocumis sativus – TOLSTOJ F1
69 Kč
Okurka salátová skleníková
Cocumis sativus/TOLSTOJ F1
Semena: 10
Okurka salátová fóliovník – Cocumis sativus – TWENTY F1
69 Kč
Okurka salátová fóliovník
Cocumis sativus/TWENTY F1
Semena: 10
Okurka salátová polní – Cocumis sativus – JOGGER F1
34 Kč
Okurka salátová polní
Cocumis sativus/JOGGER F1
Semena: 20
Okurka nakládačka jemnoostná – Cocumis sativus – TWIGY F1
44 Kč
Okurka nakládačka jemnoostná
Cocumis sativus/TWIGY F1
Semena: 30
Okurka nakládačka hruboostná – Cocumis sativus – FANTASY F1
44 Kč
Okurka nakládačka hruboostná
Cocumis sativus/FANTASY F1
Semena: 30
Okurka nakládačka hruboostná – Cocumis sativus – ALHAMBRA F1
52 Kč
Okurka nakládačka hruboostná
Cocumis sativus/ALHAMBRA F1
Semena: 30
Okurka nakládačka hruboostná – Cocumis sativus – HERMINA F1
52 Kč
Okurka nakládačka hruboostná
Cocumis sativus/HERMINA F1
Semena: 40
Okurka nakládačka hruboostná – Cocumis sativus – CORVETA F1
44 Kč
Okurka nakládačka hruboostná
Cocumis sativus/CORVETA F1
Semena: 40
Okurka nakládačka hruboostná – Cocumis sativus – ALTAJ F1
44 Kč
Okurka nakládačka hruboostná
Cocumis sativus/ALTAJ F1
Semena: 35
Rohovec olověncovitý
Rohovec olověncovitý (Ceratostigma plumbaginoides)
Přírodní trvalka, cenná zvláště k pokrytí půdy
- Stanoviště: chudé půdy na plném slunci nebo v polostínu
- Výška: 15–25 cm
- Doba kvetení: srpen–září
- Množení: výběžky nebo dělením
Rohovec olověncovitý z čeledi olověncovitých (Plumbaginaceae) pochází ze západní Číny a u nás narůstá do výšky 15–25 cm. Modré trubkovité květy se otevírají na koncích stonků v době od srpna do září. Obvejčité listy jsou sytě zelené a na podzim červenohnědé. Rostlina se rozšiřuje výběžky a lze ji dobře použít k pokrytí půdy.
Rohovec je nenáročný. Nejlépe se uplatní na chudých půdách a na slunných, otevřených místech, např. na svahu ve spojení s kameny. Plně působí až po zaplnění větších ploch. V sousedství mohou být zvonky, len, mydlice nebo cibulnaté rostliny. V drsnějších polohách je potřebná zimní přikrývka.
Láčkovka
Láčkovka (Nepenthes)
Stanoviště: světlé až polostinné; ve skleníku nebo v klimatizovaném květinovém okně
Výška: ve skleníku šplhá do 3–4 m; prodávané druhy a hybridy v koších 60–80 cm
Doba kvetení: nevýznamná, květy nepatrné
Množení: řízky nebo výsevem
Láčkovky tvoří vlastní čeleď láčkovcovitých (Nepenthaceae). Jsou rozšířeny asi 80 druhy od Madagaskaru a Seychelských ostrovů, Indie a Cejlonu na východ, většinou pevniny však v tropické Asii a také v severní Austrálii. Několik druhů dokonce roste v chladném a vlhkém klimatu v horách až do 3000 m n. m. Tyto druhy lze zvlášť těžko pěstovat a i v botanických zahradách se s nimi setkáme jen zřídka. Nemnoho druhů roste vysloveně epifyticky. Avšak ani obvyklé pozemní druhy se nedají pěstovat snadno, neboť kladou vysoké nároky na vzdušnou vlhkost a teplotu a jako liány potřebují hodně světla. Při klesající intenzitě světla a zkracující se délce dne na podzim rostliny rychle chřadnou. Příznivé podmínky jsou zpravidla jen v teplém skleníku nebo v klimatizovaných květinových oknech. Pro pokojovou kulturu se nehodí.
Láčkovky jsou specialisté na výživu. Čepel listu je u nich přetvořena na lapací zařízení v podobě konvicovité láčky. Při dobrém zásobení živinami kořeny však nejsou odkázány na výživu lapáním hmyzu. Existují druhy s obrovskými konvičkami, jako například epifyticky rostoucí Nepenthes truncata, s konvicemi až 45 cm dlouhými, do nichž může lapit kromě hmyzu i trochu větší živočichy. Z menších druhů je třeba zmínit zvláště Nepenthes alata a Nepenthes ventricosa s baňatě džbánkovitými láčkami, a také Nepenthes mirabilis a Nepenthes gracilis. Rostliny rodu Nepenthes nabízené v obchodech jsou většinou hybridy, jichž existuje značný počet. Především se pěstuje velmi vzrůstná Nepenthes ‚Mixta‘ a několik jejích variant.
Láčkovky potřebují propustný substrát neobsahující vápno. Většinou se používá směs ze 2 dílů mechu rašeliníku a 1 dílu hrubé vláknité rašeliny. K tomu se přidávají zetlelé dřevěné štěpky nebo kousky kůry, trochu dřevěného uhlí a sušený kravský hnůj. Jako pěstební nádoby se hodí košíky nebo plastové hrnky. Při hrnkové kultuře musí být substrát zvlášť propustný. Přesazování se provádí nejlépe v únoru, každopádně ještě před novým vyrašením zjara, kdy se současně provádí zpětný řez. K množení řízky se zpravidla využijí výhony získané při zpětném řezu. Použijí se vyzrálé, 15–20 cm dlouhé špičky výhonů a napíchají se do malých hrnků s rašeliníkem. Množárenský záhon musí být uzavřený a je potřeba teploty nejméně 30 °C. Výsev se provádí jen zřídka, protože trvá 2–3 roky, než získáme poněkud statnější rostlinky.
Pěstební opatření
Kromě bezvápenného substrátu vyžaduje kultura také čistou zálivkovou vodu bez obsahu vápna. Dešťová voda v nádržích obsahuje většinou vysoký podíl těžkých kovů jako je zinek, kadmium a olovo, a je proto nepoužitelná.
Během období růstu se doporučuje každé tři týdny hnojení guánem. V mezidobí by se mělo v hlavním období růstu na jaře přihnojovat na list tekutým hnojivem. Za slunných dnů je nutno rostliny denně častěji postřikovat. Suchý vzduch a přeschnutí kořenového balu škodí, neboť vedou k zasychání listů. Snadno se vyskytnou také svilušky, které se obtížně hubí. Na listových žilkách mohou být přisáté štítenky.
Leknín bílý
Leknín bílý (Nymphaea alba)
Bohatě kvetoucí vodní rostlina, náchylná k bujení.
- Stanoviště: slunné, klidné vodní plochy
- Doba kvetení: léto
- Množení: dělením rhizomů
Dříve byl leknín u nás v přírodě hojný v mělkých i hlubokých, slunných a klidných vodách. Porosty leknínů však ustoupily vlivem pokračujícího znečištění životního prostředí a úbytkem vlhkých biotopů. Jako mnohé jiné plané rostliny je přísně chráněn.
Leknínovité (Nymphaeaceae) se vyskytují asi ve 40 druzích ve všech mírných, subtropických i tropických pásmech zeměkoule. U mnohých z nich, rovněž u leknínu bílého (Nymphaea alba), existuje již mnoho hybridů, které se liší hlavně barvou květů od výchozího druhu. Pokusy s křížením jsou známy již z 19. století; z nich pak vzešly později také mnohé zakrslé formy, které jsou dnes žádány pro minirybníčky nebo vodní koryta.
Leknín bílý kvete čistě bílými vonnými květy, velkými 12 cm. U starších rostlin vznikají z rozvětveného žlutavého oddenku, silného jako paže, nové rostliny, takže při odpovídajících podmínkách stanoviště musíme počítat se značným rozšířením a pěstitel musí občas porost redukovat.
Pro tento účel se uchopí část kožovitého, při rašení červeného listu co nejhlouběji pod vodou a škubnutím se utrhne. Pokud je rybník dostatečně hluboký a nemůže promrznout až na dno, nepoškodí rhizomy odpočívající v bahně ani nejkrutější mráz.a
Miskantus
Miskantus (Miscanthus)
Okrasné velké trávy pro sólové umístění v zahradě
- Stanoviště: slunce až polostín
- Výška: 1–4 m
- Doba kvetení: od léta do podzimu
- Množení: dělením
Trávy (čeleď lipnicovité – Poaceae) pocházející z východní Asie nejsou v našich zahradách zatím příliš často k vidění a nedosahují zdaleka popularity tzv. pampové trávy (Cortaderia selloana). Nejkrásněji působí, když jsou rozmístěny jednotlivě, např. blízko zahradního rybníčku, jako vůdčí rostliny v rabatech nebo solitérně v předzahrádce, kde jsou nápadné svými vzpřímenými nebo obloukovitě skloněnými listy a velkými stříbřitými květenstvími.
Vybrané druhy miskantusů
Obří miskantus (Miscanthus floridulus)
Ozdobnice čínská
Pochází ze severní Číny a Japonska a dorůstá výšky až 4 m, což je dvakrát více než Miscanthus sacchariflorus. Je nápadný hlavně svým celkově vzpřímeným, mohutným vzrůstem a obloukovitě převislými, 30 cm dlouhými listy. Vzrostlá rostlina může dosáhnout průměru až 2 m. Stříbřitě bílá květenství (klasy), dlouhá 30 cm, lze v našem klimatu očekávat jen ve velice teplých a dlouhých létech.
Miskantus cukrovitý (Miscanthus sacchariflorus)
Ozdobnice cukrová
Až 2 m vysoká tráva se stříbrnými praporci květenství vykvétá v září a chocholy jejích klasů vydrží až do zimy. Zajímavostí je také červenohnědé zbarvení listů na podzim. Při koupi je třeba dávat pozor, abychom dostali odrůdu Robustus, neboť ta jediná u nás rozkvétá ještě před příchodem mrazů.
Čínský rákos (Miscanthus sinensis)
Tento druh zahrnuje nové odrůdy vysoké od 60 cm do 2,5 m a je intenzivně šlechtěn. Významným šlechtitelem trvalek je Ernst Pagels z Leeru ve Východním Frísku, který zavádí vyšlechtěné odrůdy Graziella, Malepartus, Rotsilber a především Gracillimus, ze které se odvozují další šlechtěné varianty.
První tři uvedené odrůdy získaly v soutěžní přehlídce hodnocení „velmi dobré“ a v katalozích jsou označeny třemi hvězdičkami.
Zajímavé odrůdy miskantusu
- ‚Zebrinus‘ – široké žluté příčné pruhy na převislých listech (bohužel citlivý na mráz, vyžaduje dobrou zimní ochranu).
- ‚Strictus‘ – rovněž žlutě příčně pruhovaný, ale se vzpřímenými listy a podstatně odolnější.
- ‚Variegatus‘ – výrazné bílé podélné pruhy.
- ‚Condensatus‘ – hustě ježatě rostoucí, se širokými listy.
Selekce z typu 'Gracillimus'
| Odrůda | Výška (cm) | Doba kvetení | Zvláštní vlastnosti |
|---|---|---|---|
| Kleine Fontäne | až 120 | srpen | mocné, převislé květy |
| Silberspinne | 100–120 | září | - |
| Sioux | 60 | září | zakrslá forma s nápadným podzimním zbarvením |
| Undine | 200–240 | konec září | velmi jemné listy, růžově zbarvené kvě |
Selekce ze širokolistého typu 'Silberfeder'
| Odrůda | Výška (cm) | Doba kvetení | Zvláštní vlastnosti |
|---|---|---|---|
| Grosse Fontäne | až 200 | půle listopadu | pro volné místo jako solitéra |
| Roland | 200–240 | konec září | - |
| Flamingo | až 180 | začátek září | vysoká, stříbřitě bílá |
| Kaskade | 180–200 | od konce srpna | převislá, růžové květy, bohatě kvetoucí s přestávkami |
Srha
Srha laločnatá (Dactylis glomerata)
Vytrvalá okrasná a pícní tráva
- Stanoviště: Srha roste všude s výjimkou chudých písčitých a vřesovištních půd.
- Výška: Do 120 cm
- Doba kvetení: Květen – červen a znovu v srpnu
- Množení: Výsevem a dělením
Srha laločnatá (srha říznačka) z čeledi lipnicovitých (Poaceae) je rozšířena v Evropě, Asii a v severní Africe. Jako pícní tráva se pěstuje v jižní Americe, Austrálii a na Novém Zélandu. Srha je hodnotná luční tráva, dobře roste a tvoří hodně listové hmoty. Daří se jí dokonce i ve stínu. I když není na půdu nijak náročná, dává přednost živnějším půdám a vyhýbá se vlhkým stanovištím.
Srha je trsnatá tráva s šedozelenými listy. Květní lata složená z klásků je až 18 cm dlouhá a většinou vzpřímená. Pyl může vyvolávat u citlivých lidí rýmu a horečku.
Zahradní forma Dactylis glomerata ‚Variegata‘ má na úzkých listech podélné bílé pruhy a tvoří trsy asi 40 cm vysoké.
Nocenka
Nocenka (Mirabilis)
Kvetoucí trvalky, pěstované většinou jako jednoleté, jejichž květy se otevírají za soumraku.
- Stanoviště: slunné; každá dobrá zahradní půda
- Výška: až 1 m
- Doba kvetení: červen–říjen
- Množení: semeny nebo úkrojky kořenů
Až na jedinou výjimku je všech asi 60 druhů tohoto rodu z čeledi nocenkovitých (Nyctaginaceae) domovem v Americe(Arizona až Mexiko, Peru, Chile). Jejich silně masité oddenky jsou podobně jako u jiřinek vytrvalé, stonky kolénkaté a listy celokrajné, vstřícné.
Nálevkovité květy jsou obklopeny kalichovitým listovým zákrovem, který během kvetení dále roste. Květy jsou přes den většinou zavřené (ne však při deštivém počasí a zatažené obloze), ale večer a v noci se otevírají. Pěstují se jako záhonové trvalky nebo letničkové výsadby v každé dobré zahradní půdě.
Kořenové hlízy se dají podobně jako u jiřin přezimovat na vzduchu a v chladu. Nocenku je možno také každý rok znovu vysít, od května v rozestupech 40–70 cm přímo na stanoviště. Dobře přezimované hlízy však bohatěji a časněji kvetou.
Druhy nocenky
Nocenka jalapenská (Mirabilis jalapa)
Tvoří až 60 cm vysoké trsnaté rostliny s řapíkatými listy, na bázi srdčitými. Koncové květy jsou seskupeny po několika, téměř nevoní.
- U typické formy jsou purpurově červené,
- U četných variet mohou být bílé, žluté, pruhované, troj- až čtyřbarevné.
Květy se otevírají od západu slunce až do rána. Kořeny jsou léčivé, mají pročišťující účinek!
Nocenka jalapenská je také známým objektem výzkumů o dědičnosti. Existuje více odrůd, mezi nimi:
- ‚Variegata‘ – s pestrými listy
- ‚Pumila Variegata‘ – nízkého vzrůstu s vonnými květy
Nocenka dlouhokvětá (Mirabilis longiflora)
Je trvalka až 1 m vysoká, silně rozvětvená, s chlupatými až lepkavými listy.
- Bílé květy s velmi dlouhou trubkou mají uvnitř růžový tón a v noci voní.
- Proto se doporučuje vysazovat poblíž bytu!
- U odrůdy ‚Violacea‘ jsou květy fialové a rozkvétají později.
Morušovník
Morušovník (Morus)
Rodina: Morušovníkovité (Moraceae)
Popis:
Morušovníky jsou středně vysoké opadavé stromy obsahující mléčnou šťávu a rodící jedlé plody.
- Stanoviště: Otevřená, slunná místa; žádné zvláštní nároky na půdu
- Výška: 10–15 m
- Doba kvetení: Květen
- Množení: Většinou výsevem, nemnohé zahradní formy roubováním
Rod moruší, patřící do čeledi morušovníkovitých (Moraceae), zahrnuje 12 druhů rozšířených v severní temperované až subtropické zóně. Všechny druhy obsahují ve výhonech a listech mléčnou šťávu. Mají střídavé, nedělené nebo laločnaté listy a jednodomé či dvoudomé květy ve stopkatých převislých hroznech.
Květy jsou zelenavé a málo nápadné. Četné malé peckovičky, obalené dužnatějícím oplodím, vytvářejí jedlá plodenství podobná ostružině. Morušovníky jsou pěstovány ve své východoasijské domovině již po tisíciletí, jejich listy poskytují potravu pro housenky bource morušového, chovaného v Číně odedávna pro produkci hedvábí. Do Evropy se moruše dostaly už v 11. století.
V jižní Evropě byl chov bource morušového rozšířen až do vynálezu umělého hedvábí; morušovníky byly proto velmi časté. Dodnes můžeme v jižních zemích nalézt staré, hrbolaté exempláře nebo moruše s plochou širokou korunou vytvářející loubí. Někde se moruše využívají i jako větrolamy.
Druhy morušovníku
Moruše bílá (Morus alba)
Až 15 m vysoký strom s málo rozvětvenou, okrouhlou korunou a podélně rýhovanou borkou.
- Listy jsou široce vejčité nebo trojlaločné, 8–20 cm dlouhé, na bázi srdčité, na okraji hrubě pilovité, svrchu hladké nebo jen řídce chlupaté, naspodu chlupaté pouze na žilkách.
- Plodenství jsou 1,5–2,5 cm dlouhá, bílá nebo růžová, mají sladkou, ale mdlou chuť.
- Listy poskytují potravu bource morušovému.
- Strom je poměrně otužilý i ve střední Evropě, daří se mu dokonce na chudých písčitých půdách.
Moruše černá (Morus nigra)
Středně vysoký strom s hustou, okrouhlou korunou.
- Listy jsou široce vejčité nebo dvou- až pětilaločné, 6–20 cm dlouhé, svrchu velmi drsné a leskle tmavozelené, naspodu světlejší a chlupaté.
- Plodenství jsou 2–2,5 cm dlouhá, temně červená až černorudá, sladká a příjemné chuti.
- Pochází ze západní Asie a pěstuje se odedávna i ve východní Asii a v Evropě.
- Dříve se plody používaly jako ovoce, v zemích jihovýchodní Asie jsou dodnes běžně nabízeny.
- Ve střední Evropě je dostatečně mrazuvzdorná pouze ve vinařských oblastech.
Moruše červená (Morus rubra)
Až 20 m vysoký strom s nízko nasazenou, široce okrouhlou korunou a s hnědou, šupinatou borkou.
- Listy jsou široce vejčité až okrouhlé, částečně dvou- až trojlaločné, 8–13 cm dlouhé, na okraji ostře pilovité.
- Plodenství jsou 2–3 cm dlouhá, zpočátku červená, později tmavě purpurová; chutnají sladce.
- Moruše červená pochází z východní části Severní Ameriky a ve střední Evropě je dostatečně mrazuvzdorná.
Dračinka
Dračinka (Cordyline)
Krásná pokojová rostlina s ozdobnými listy
- Stanoviště: velmi světlé, ale bez přímého slunce
- Výška: podle druhu až 3 m
- Doba kvetení: březen–květen
- Množení: výsevem, vrcholovými a kmínkovými řízky
Dračinky patří k agávovitým rostlinám (Agavaceae), stejně jako dračinec, se kterým se často zaměňují. Rozlišení je snadné podle kořenů: u dračinky jsou kořeny masité a bílé, u dračince žlutavé. Mečovité nebo kopinaté listy dračinky jsou většinou shloučené do koruny. Mohou být prostě zelené, ale také purpurově červené, nažloutlé nebo vícebarevné. Kmínek pod korunou z listů je většinou poměrně tenký. Dobře ošetřované starší rostliny mohou také kvést. Bílé květy v latě nejsou příliš nápadné, ale pěkně voní.
Dračinky se řadí k pokojovým rostlinám s nejozdobnějšími listy, jejich ošetřování však není právě snadné. Je třeba znát rozdílné druhové nároky na teplo. Druhy málo náročné na teplo jsou robustnější nežli teplomilné druhy.
Pěstování
Teplomilné dračinky vyžadují po celý rok teplotu 18–20 °C a vysokou vzdušnou vlhkost. Druhy nenáročné na teplo se mohou v létě umístit venku a přezimují v chladnu (při 10 °C). Všechny dračinky se mají chránit před přímým sluncem, ale na příliš tmavém místě se ztrácí barevnost jejich listů. Substrát se má udržovat ve stejnoměrně vlhkém, nikoli však zamokřeném stavu. Nenáročné dračinky na teplo se v zimě méně zalévají.
Rostliny se jednou za měsíc přihnojují – teplomilné dračinky po celý rok, ostatní jen od dubna do září. Časté rosenírostlinám prospívá. Rostliny se podle potřeby přesazují na jaře do čerstvého substrátu, například do jednotné zeminy.
U rostlin na nesprávném místě se častěji vyskytují svilušky a štítenky, které lze odstraňovat proudem vody nebo seškrabáním, případně i chemickými přípravky. Pokud dračinka ztratí více spodních listů, po seříznutí na 10 cm znovu vyraší.
Významné druhy
- Cordyline fruticosa (syn. C. terminalis) – nejvýznamnější teplomilná dračinka, má dlouze řapíkaté listy se znatelnou žilnatinou. Může mít listy zelené, ale pestrolisté odrůdy jsou ozdobnější.
- Dračinka australská – Cordyline australis – nenáročná na teplo, má tlustý kmínek a širokou korunu z listů.
- Cordyline indivisa – má modrozelenou spodní stranu listů a výrazně červené střední žebro.
Nerine
Nerine Bowdenova (Nerine bowdenii)
Elegantní cibulnatá rostlina s růžovými okolíky květů.
- Stanoviště: Slunné, výživná půda
- Výška: 60 cm
- Doba kvetení: Září–listopad
- Množení: Dělením
Atraktivní cibulnatá rostlina patří do čeledi amarylkovitých (Amaryllidaceae) a je zastoupena jediným druhem rostoucím v jižní Africe. Od poloviny září až do listopadu, když většina rostlin již odpočívá, přináší nad úzkými listy hladké, 60 cm dlouhé stvoly s růžově zbarvenými okolíky květů. Každý se skládá z osmi trubkovitých květů s nápadně žlutými tyčinkami a zvlněným okrajem okvětí.
Ze zahradních kultivarů vyniká zejména ‚Fenwick’s Variety‘, která má silný vzrůst a zvlášť velké intenzivně růžové květy, ‚Pink Beauty‘, kvetoucí tmavě růžově, a ‚Pink Triumph‘, jejíž květy září stříbřitě růžovou barvou.
Pěstování a péče
Nerine jsou citlivé na mráz a vyžadují slunné, dobře chráněné stanoviště, ideálně před jižní stěnou. Cibule se vysazují v červenci do hloubky 15 cm do výživné, ale propustné půdy. Po odkvětu listy postupně zatahují, proto se doporučuje jejich okolí osadit nízkými stálezelenými trvalkami, jako je devaterník (Helianthemum) nebo štěničník (Iberis).
V zimě je nutné místo výsadby dobře zakrýt listím, slámou a klestím, nebo cibule před zimou přesadit do velkých hliněných nádob a přezimovat na chladném, ale bezmrazém místě. Tato krásná cibulovina nejlépe kvete, pokud se několik let ponechá nerušeně růst na jednom místě, včetně pěstování v nádobách. Pro rozmnožení se trsy cibulí vyjímají a dělí každé 4–5 let.
Hledíkovka
Hledíkovka zduřelá (Nemesia strumosa)
Nenáročná, bohatě kvetoucí letnička
- Stanoviště: plně slunné polohy; humózní, lehké půdy, středně vlhké
- Výška: 20–60 cm, podle odrůdy
- Doba kvetení: červen–srpen (září)
- Množení: výsevem
Hledíkovka je domovem v jižní Africe a patří do čeledi krtičníkovitých (Scrophulariaceae). Rozvětvený vzrůst dává rostlině trsnatý vzhled. Listy jsou uspořádány vstřícně. Od června začíná doba kvetení. Jednotlivé květy jsou zbarveny podle odrůdy od bílé přes žlutou až do karmínově červené, sedí ve velkých chocholících. Abychom dosáhli opakovaného kvetení v září, musíme květy hned po odkvětu odstřihat.
Hledíkovka se používá s oblibou s jinými letničkami v rabatech. Rostliny se hodí dobře také k řezu.
K množení se vysévá nejlépe od dubna pod sklem. Po vyjednocení se mohou rostliny hned po „zmrzlých mužích“ vysázet na konečné stanoviště venku. Osvědčil se rozestup rostlin 20 × 25 cm.
Kromě původního druhu, jenž dosahuje výšky 60 cm, se prosadily především kompaktní formy, dorůstající jen 20–30 cm.
V nabídce jsou tyto odrůdy:
- ‚Feuerkönig‘ – šarlatově červená
- ‚Orangeprinz‘ – oranžová
- Směsi v různých barvách
Krabilice
Krabilice hlíznatá (Chaerophyllum bulbosum)
Jednoletá nebo dvouletá kořenová zelenina s příjemnou chutí.
Stanoviště: písčitohlinitá, nevysychavá půda
Výška: až 1,5 m
Doba pěstování: výsev od srpna nebo časně zjara
Doba sklizně: červenec
Krabilice hlíznatá roste planě ve střední a severní Evropě, hlavně na březích řek, na okrajích lesů a ve světlých lesích. Patří do čeledi miříkovitých (Apiaceae).
Užitkovou částí dvouleté rostliny je hlízovitý kořen. V zahradách se může krabilice pěstovat i jako jednoletá rostlina. Pro pěstování jsou nejvhodnější písčitohlinité půdy s vysokým obsahem humusu. Místo může být i polostinné. Vysévá se po sklizni semen, od srpna nebo časně zjara. Před jarním výsevem se musí osivo stratifikovat. Vysévá se do řádků vzdálených 20 cm od sebe a 2–3 cm hluboko. Vhodná vzdálenost semen v řádku je 3–5 cm. Krabilice není nijak náročná na živiny, ale zálivka při klíčení semen i při dalším růstu jí prospívá.
Hlízy se sklízejí, když odumírají listy. Malé hlízy se ponechávají v půdě, aby narostly do sklizně v příštím roce. Hlízy dostávají správnou chuť až po vícetýdenním uložení v písku. K jídlu jsou nejlepší od začátku listopadu. Vařené a oloupané hlízy jsou moučnaté a připravují se jako brambory. Chutí připomínají kaštany. Vedle domácí krabilice lze pěstovat i krabilici sibiřskou (Chaerophyllum prescottii), která má větší zažloutlé kořeny.
Krosandra
Krosandra (Crossandra)
Polokeřovitá pokojová rostlina, která pěkně kvete, ale nepěstuje se snadno.
- Stanoviště: světlé až polostinné, bez silného slunce v létě; jen uvnitř
- Výška: v domovině 1 m, v květináči mnohem méně
- Doba kvetení: jaro až podzim
- Množení: vrcholovými řízky na jaře a v létě
Crossandra infundibuliformis
Crossandra infundibuliformis je paznehtníkovitá rostlina (Acanthaceae) pocházející z Cejlonu a Indie. Má zajímavé lososově červené květy v čtyřhranném klasu s krycími listeny a leskle tmavozelené listy. Šlechtění této rostliny pokračuje především v USA, ale dosud nejznámější odrůda ‚Mona Wallhed‘ je švédského původu.
Crossandra nilotica
Crossandra nilotica je 30–60 cm vysoká rostlina s eliptickými listy dlouhými 10 cm. Listy i stonek jsou pýřité. Červené nebo oranžové květy jsou uspořádané v úžlabních klasech dlouhých 10 cm. Řezané květy vydrží nějakou dobu i ve váze.
Pěstování
Teplota vzduchu a půdy nemá klesnout pod 18 °C. Listy a květy nesnášejí smáčení vodou. Zálivka během krátkého zimního odpočinku má být střídmá, ale při plném růstu vydatná. Doporučuje se zvlhčování vzduchu v okolí rostliny. Zálivková voda má být měkká a přibližně stejně teplá jako vzduch v místnosti. Hnojení se v létě provádí každé dva týdny. Po odkvětu lze rostlinu hluboko seříznout, ale výhodnější je pěstování mladých rostlin z řízků od března.
Meta description: Krosandra (Crossandra) je polokeřovitá pokojová rostlina s krásnými květy. Vyžaduje světlé stanoviště, pravidelnou zálivku a teplotu nad 18 °C. Množí se řízky.
Cypřiš
Cypřiš (Cupressus)
- Popis: Vysoký stálezelený a většinou velmi štíhlý jehličnan.
- Stanoviště: Slunné místo v teplých a chráněných polohách; běžné zahradní půdy.
- Výška: Podle stanoviště 5–20 m.
- Doba kvetení: Březen–duben, květy nejsou patrné.
- Množení: Výsevem.
Asi 20 druhů cypřišů je rozšířeno hlavně v oblastech od Středomoří k Himálaji, v severní Africe a Severní Americe, a to v tropických i subtropických pásmech. Patří k čeledi cypřišovitých (Cupressaceae). Ve střední Evropě lze vysazovat jen jediný druh.
Druhy cypřišů
Cypřiš arizonský (Cupressus arizonica)
Nejotužilejší druh rodu, přesto se doporučuje jen pro teplé a chráněné polohy. Snese i vápenité půdy. Má hustou a výrazně štíhlou korunu, drsnou brázditou borku na kmeni a větévky postavené střídavě nebo proti sobě. Modrozelené nebo šedozelené šupinovité listy k větvičkám těsně nepřiléhají. Kulovité šištice s výraznými trny zůstávají dlouho uzavřené a jsou až 2,5 cm velké.
Cypřiš velkoplodý (Cupressus macrocarpa)
Nesnáší naše podnebí. Pochází z Kalifornie (od zálivu Monterey) a často se pěstuje v anglických parcích. Strom dosahuje výšky 10–20 m a má ve stáří široce rozložitou korunu. Kůra je zprvu červenohnědá, později šupinovitě rozpraskaná. Šupinkovité listy při rozemnutí příjemně voní po citronu.
Cypřiš vždyzelený (Cupressus sempervirens)
„Pravý“ cypřiš, který dotváří typický obraz krajiny ve Středomoří. Byl tam již ve starověku přenesen ze severní Persie a Malé Asie. Ve svém typickém tvaru je to štíhlý a 20–30 m vysoký strom s uzavřenou korunou. Planě rostoucí středomořský cypřiš připomíná svými vodorovně odstávajícími větvemi cedr. Oba typy jsou dostatečně mrazuvzdorné jen v teplejších oblastech jižně od Alp.
Mišpule německá
Mišpule německá (Mespilus germanica)
Extenzivní druh jádrového ovoce, pro vzrůst, květy a podzimní zbarvení má pozoruhodnou okrasnou hodnotu.
- Stanoviště: slunné až polostinné polohy; teplá, též vápenitá půda
- Výška: 3 až 5 m
- Prostor stanoviště: 9–25 (36) m²
- Doba kvetení: konec května
- Množení: roubováním, hříženci nebo dřevitými řízky
Mišpule z čeledi růžovitých (Rosaceae) je v zahradách jen zřídka pěstovaný druh jádrového ovoce. Dříve byla u nás vysazována tak často, případně zplaněla, že Carl von Linné se domníval, že je v Německu původní a dal jí druhové jméno germanica. Rozšíření z původního území mezi Kaspickým a Černým mořem probíhalo přes Malou Asii a Řecko do západní a střední Evropy.
Mišpule roste pomalu, spoře a vytváří malebnou korunu. Mladé výhony šedé až černé barvy jsou chlupaté, starší větve a kmínky často zkroucené. Kůra se snadno odlupuje.
Květy
- Koncem května se objevují jednotlivé květy.
- Kališní lístky jsou 3–5 cm dlouhé, úzké.
- Květy jsou bělavé, nevonné a dekorativní.
- Pozdní kvetení a samoopylení jsou zárukou pravidelných sklizní (až 30 kg na 1 strom).
Listy
- Protáhlé s vnořenými žilkami.
- Na svrchní straně tmavozelené, naspodu světlejší.
- Před opadem se zbarvují.
Společně s hojnými plody skýtají pak hezký pohled.
Plody
- Převážně kulovité s mírně drsnou slupkou.
- Zbarvují se od zelené do hněda.
- Na plodech až 7 cm velkých jsou nápadné kališní listy nad prohloubeným květním lůžkem.
- Zprvu světle zelená, později ztmavlá dužnina je jedlá za syrova teprve až změkne mrazem nebo několikatýdenním skladováním po sklizni.
- Trpká chuť se ztrácí a vytváří se svérázné, nasládlé a trochu nakyslé aroma.
Mišpule slouží ponejvíce k přípravě želé a cukroví, často společně s dalšími plody.
Pěstování
- Nároky na půdu jsou nepatrné; lepší jsou teplejší polohy; stromu se daří i v polostínu.
- Při výsadbě je třeba počítat s prostorem 9–25 m².
- Řez provádíme zpočátku tak, jak je obvyklé u jádrovin; později jen prosvětlujeme, ale nesnažíme se o žádné pravidelné tvarování koruny!
- Zpracování půdy je libovolné.
- Hnojení většinou není potřeba.
Sklizeň: začátkem listopadu.
Skladování: plody se skladují v jedné vrstvě, stopkou nahoru.
Škůdci: nehrají prakticky žádnou roli.
Množení
Se provádí většinou očkováním na podnože hrušní nebo hlohu.
Mišpule se všeobecně označují jako Mespilus germanica, bez udání odrůdy, ačkoli ty existují. Sortimenty západní Evropy uvádějí odrůdy:
- Holandská velkoplodá (veliké plody)
- Nottingham (středně velká)
- Královská (střední až velká)
- Kernlose – Bezjaderná (spíše střední, velmi chutná)
Šáchor jedlý
Šáchor jedlý (Cyperus esculentus)
Mnohostranně použitelná užitková a okrasná rostlina
Stanoviště: Rostlina nemá žádné zvláštní nároky
Výška: Asi 30 cm
Množení: Podzemními hlízkami
Šáchor jedlý (zemní mandle) pochází z východní Afriky, pravděpodobně z údolí Nilu. Dnes je rozšířen v teplejších oblastech celého světa. Byl užitkovou rostlinou již ve starém Egyptě, v Řecku a Římě. Šáchor jedlý z čeledi šáchorovitých (Cyperaceae) je víceletý, ale při poklesu teploty pod -8 °C zmrzá. Rostlina tvoří podzemní oddenky, jejichž výhony zduřují v hlízkovité zásobní orgány. V Nizozemsku, kde bývají mírné zimy, se tento vitální šáchor tak rozšířil, že musí být systematicky huben jako nebezpečný plevel.
Před výsadbou se kořenové hlízky máčejí přes noc ve vlažné vodě. Při teplotě kolem 20 °C z nich za 10-14 dnů vyraší výhony a pak se rostliny vysazují do hnízd, která jsou ve vzájemném odstupu 45 cm a v řadách vzdálených 50-60 cm. Šáchor jedlý roste na jaře pomalu, proto se může pěstovat smíšeně s ranou zeleninou nebo s květinami. Daří se mu i na lehkých písčitých nebo na rašelinných půdách. Hlízky obsahují vedle cukru asi 20 % kvalitního oleje, proto je snaha o zemědělské využití rostliny. Předností oleje je, že nevysychá a je tedy dobře použitelný v jemné mechanice.
Sklízejí se hlízky ve velikosti lískového oříšku a požívají se pražené nebo vařené. Pražené hlízky chutnají po kávě a vzhledem k obsahu 28 % škrobu jsou výživné. Ve Španělsku se z hlízek připravuje mlékovitý nápoj, vhodný i k přípravě zmrzliny. Jako krmivo lze využít nadzemní části rostlin.
Příbuzní šáchoru jedlého jsou šáchor střídavolistý (Cyperus alternifolius) a papyrus (Cyperus papyrus), jejichž dužnatý kořenový oddenek je také jedlý. Ve starověku se vyráběl papír z dřeně stonků papyru.
Tykev velkoplodá
Tykev velkoplodá (Cucurbita maxima)
Jednoletá bylina se silně vyvinutými úponkami na stoncích.
- Stanoviště: chráněné místo s humózní a živnou půdou
- Prostor pro rostliny: 1,5 × 1 m
- Doba pěstování: sazenice od poloviny května venku
- Sklizeň: na podzim
- Množení: výsevem
Druhy rodu Cucurbita z čeledi tykvovitých (Cucurbitaceae) pocházejí z Ameriky a po objevení Ameriky Kolumbem se dostaly do Evropy. Bílá semena se vysévají v druhé polovině dubna do květináčů nebo v druhé polovině května přímo do půdy venku. Předpěstování v květináčích trvá asi 3 týdny.
Bujně rostoucí rostlina, vysazená po posledních nočních mrazech, může ochránit hromadu kompostu před sluncem a vysycháním v létě. Rostlina potřebuje místo chráněné před větrem a plné slunce. Většinou netrpí žádnými škodlivými činiteli.
Na podzim se sklízejí velké zralé plody, které lze ve sklepě dlouho skladovat a mají mnohostranné použití v kuchyni. Známější odrůdy jsou ‚Grosser gelber Zentner‘ a ‚Riesenmelonen‘.
Tykev velkoplodá – Cucurbita maxima – BLUE KURI – typ Hokkaido – plazivá
52 Kč
Tykev velkoplodá
Cucurbita maxima/BLUE KURI/typ Hokkaido/plazivá
Semena: 7
Tykev velkoplodá – Cucurbita pepo – JACK O LANTERN – plazivá
34 Kč
Tykev velkoplodá
Cucurbita pepo/JACK O LANTERN/plazivá
Semena: 7
Artyčok kardový
Artyčok kardový (Cynara cardunculus)
Bodlákovitá vytrvalá rostlina, která se pěstuje jako jednoletá zelenina; podobá se artyčoku.
- Stanoviště: půda dobře zásobená vodou a živinami
- Prostor pro rostlinu: 1 x 1 m
- Doba pěstování: předpěstované sazenice se vysazují v květnu; možný i přímý výsev
- Doba sklizně: po vybělení (3–4 týdny) lze používat listové řapíky a žebra ke kuchyňské přípravě
- Množení: výsevem
Kardy patří ke starým kulturním rostlinám a jsou doma ve Středomoří. Náležejí k čeledi hvězdnicovitých (Asteraceae) a od příbuzného artyčoku zeleninového se liší větším vzrůstem. Kardy se pěstují jako chutná zelenina v jednoleté kultuře, jako okrasné rostliny však mohou být při dobré zimní přikrývce víceleté.
Po výsevu v březnu až dubnu se sazenice vysazují v druhé polovině května ve vzdálenostech 1 x 1 m. Také je možný přímý výsev v květnu. Jemné listové řapíky narůstají jen při dostatečné zálivce a dobré výživě.
U rostlin se koncem léta postupně svazují listy a obalují se černou fólií, aby se vybělily řapíky. Kuchyňská příprava řapíků a listových žeber je možná po 3–4 týdnech od začátku bělení.
Před začátkem mrazů se rostliny vyryjí z půdy a založí do tmavého sklepa k vybělení. Tato zelenina vyžaduje hodně práce, proto se málo pěstuje a málokdy se prodává v obchodech.
Známé odrůdy: ‚Vollrippige Stachellose‘, ‚Plainpalais‘, ‚Vert inerme‘ a ‚Von Tours‘.
Rajčenka
Rajčenka (Cyphomandra betacea)
Rajčenka je vysoký keř, který dorůstá až do výšky 3 metrů a vytváří dekorativní žluté nebo šarlatově červené plody. Kvete od druhého roku po výsadbě do větší nádoby.
Pěstování:
- Stanoviště: Přes zimu bez mrazu.
- Půda: Výživná.
- Umístění: V létě prospívá na chráněném místě venku, na konci léta se musí přemístit do prostoru bez mrazu.
- Sklizeň: V době úplného vybarvení plodů.
Rozmnožování:
Rajčenka se množí semeny a řízky.
Využití:
Plody jsou příjemně sladkokyselé a lze je konzumovat syrové nebo vařené jako ovoce či zeleninu.
Původ a rozšíření:
Rajčenka patří do čeledi lilkovitých (Solanaceae) a pochází ze zalesněných oblastí Peru. Dnes se pěstuje v různých částech světa, včetně Nového Zélandu, Austrálie, jižní Afriky, Indonésie, Madeiry a Kanárských ostrovů. Její plody se nabízejí i na evropském trhu.
Pěstování v chladnějších oblastech:
V oblastech se silnými mrazy se doporučuje pěstování rajčenky jako kbelíkové rostliny.
Tupela lesní
Tupela lesní (Nyssa sylvatica)
Vysoký opadavý listnatý strom
- Stanoviště: volné, slunné polohy; čerstvá, pěstěná, kyselá zahradní půda
- Výška: 20–40 m
- Doba kvetení: květen–červen
- Množení: výsevem
Nyssa sylvatica je jedním z šesti druhů rodu Nyssa, které jsou původní na východě Severní Ameriky, v Asii a na Malajském souostroví. Rod patří do malé čeledi tupelovitých (Nyssaceae). Ve střední Evropě se pěstuje skoro výlučně Nyssa sylvatica, jež pochází z východní části Severní Ameriky.
Je to až 40 m vysoký strom se značně úzkou, krásně tvarovanou korunou. Větve i větvičky jsou často převislé, listy střídavé, obvejčité nebo oválné, 5–12 cm dlouhé, většinou celokrajné, svrchu leskle zelené, naspodu namodralé. Na podzim se zbarvují čarokrásně šarlatově nebo modročerveně.
Většinou polygamní květy se objevují v malých, nenápadných zelenavých hlávkách. Jednosemenné, asi 8–12 mm dlouhé, černomodré peckovice se u nás vytvářejí jen zřídka.
Cymbidium
Cymbídium (Cymbidium)
Krásná pokojová orchidej s velkými a barevnými květy
- Stanoviště: světlé místo v chladné místnosti nebo ve skleníku
- Výška: až 90 cm
- Doba kvetení: podle druhu, pozdní zima a léto
- Množení: dělením
Tento známý a oblíbený rod z čeledi vstavačovitých (Orchidaceae) zahrnuje asi 70 druhů, které rostou na půdě, na skalách a některé také na stromech. Pro rod Cymbidium jsou typické velké oválné pahlízy a dosti dlouhé řemenovité listy. Dlouhé květní stvoly vyrůstají od báze pahlíz a nesou velké a dlouho vytrvávající květy.
Oblast rozšíření:
Cymbídia se vyskytují od Himálaje přes Zadní Indii, jižní Čínu, Japonsko a Indonésii až do Austrálie. Botanické druhy jako Cymbidium devonianum, C. pumilum, C. tigrinum, C. grandiflorum, C. tracyanum nebo C. giganteum se v kultuře objevují jen zřídka. Pěstitelsky významné jsou především šlechtěné formy – nesčetné hybridy s širokou paletou barev. Na trhu jsou hlavně jejich řezané květy.
Cymbidium devonianum
Patří ke známým orchidejím studeného skleníku. Ze zakrslých pahlíz vyrůstá 2-5 tuhých světle zelených listů, které dosahují délky 35 cm a šířky 4 cm. Květní stvol, dlouhý asi 30 cm, vyrůstá na jaře až v létě od báze pahlízy. Měl by se podložit, aby nevrůstal do substrátu. Silný převislý květní stvol nese až 15 pevných květů širokých přibližně 4 cm. Nerozlišené květní lístky jsou podlouhle vejčité, olivově zelené až světle hnědé, purpurově tečkované nebo proužkované. Oba postranní laloky masitého, široce vejčitého červeného pysku zdobí tmavě purpurová skvrna.
Pěstování
Cymbídiím vyhovuje noční teplota mezi 13 a 16 °C a denní mezi 16 a 24 °C. Především na podzim je nízká noční teplota důležitá pro indukci kvetení. V létě rostlinám prospívá pobyt venku, například pod ochranou keřů.
- Zálivka: Cymbídia potřebují hodně vody, vzdušnou vlhkost 50-60 % a pravidelné přihnojování roztokem hnojiva pro orchideje.
- Růstový klid: Nastává po vyzrání hlíz, obvykle v zimě. V tomto období se rostlina udržuje v chladu a suchu. Zalévá se jen tolik, aby listy nevadly a pahlízy se nesesychaly.
- Obnovení zálivky: Začíná, jakmile jsou viditelné květní výhony.
Cymbídia se pěstují v květináčích, druhy s převislým květenstvím (například C. devonianum) také v košících.
Substrát a přesazování
Doporučený substrát je propustná směs kůry a kořenů podezřeně (osmundy) s menším množstvím rašeliníku, křemičitého písku a dřevěného uhlí.
Rostlina se přesazuje:
- když jí květináč nepostačuje,
- když substrát ztrácí vzdušnost pokročilejším rozkladem.
Přesazování se provádí po odkvětu, jakmile se objeví nové výhony. Při přesazování lze rostlinu rozdělit na skupiny po 2-4 pahlízách.
Stulík
Stulík (Nuphar)
Žlutě kvetoucí vodní rostlina
Pro malé i velké zahradní rybníčky.
- Stanoviště: plně osluněné a teplé
- Doba kvetení: léto
- Množení: dělením
Stulík se sice nevyrovná pestrostí barev ani velikostí a krásou květů leknínům, ale přece se nenechá tato naše domácí rostlina vyhnat z přírodního rybníčku.
Na severní polokouli je známo asi 25 druhů tohoto rodu z čeledi leknínovitých (Nymphaeaceae), ale pro osídlení vodní zahrady přicházejí v úvahu pouze 4:
Stulík ze Severní Ameriky (Nuphar advena)
Stulík japonský (Nuphar japonica)
Stulík žlutý (Nuphar lutea)
Stulík malý (Nuphar pumila)
Výběr atraktivních hybridů leknínů
| Odrůda | Hloubka vody (cm) | Barva květů |
|---|---|---|
| Alba | 60–200 | bílá |
| Marliacea Albida | 60–80 | bílá |
| Marliacea Chromatella | 60–80 | sírově žlutá |
| Sunrise | 40–60 | zářivě žlutá |
| Attraction | 40–80 | granátově červená |
| Escarboucle | 40–60 | rubínově červená |
| James Brydon | 40–60 | třešňově červená |
| Laydekeri Fulgens | 20–40 | vínově červená |
Myrta
Myrta obecná (Myrtus communis)
Stanoviště: Ve střední Evropě se pěstuje jako kbelíková rostlina na slunných místech.
Výška: Volně rostoucí dosahuje 3–5 m.
Doba kvetení: Červenec – srpen.
Množení: Většinou řízky.
Rod Myrtus z čeledi myrtovitých (Myrtaceae) zahrnuje asi 100 druhů rozšířených v teplejších a mírných pásmech i tropech. Stálezelené keře mají aromatické, vstřícné, krátce řapíkaté nebo přisedlé listy. Květy se objevují jednotlivě nebo po několika ve vrcholících v paždí listů. Mají čtyři kališní a čtyři korunní plátky a četné dlouhé tyčinky. Korunní trubka má tvar kuželky. Plodem je většinou černá bobule kuželovitého až vejčitého tvaru.
Myrta je známá jako nepostradatelná ozdoba svatebčanů. Byla využívána ke kultovním účelům již ve starověkém Egyptě, Persii, Řecku a Římě. V řecké a římské mytologii byla zasvěcena bohyním Afroditě a Venuši a byla považována za symbol panenství, mládí a krásy. Sloužila také světským účelům – její listy obsahují éterické oleje, které se dříve používaly v léčitelství, jako kuchyňské koření a v kosmetice. Od 17. století se myrta pěstuje ve střední Evropě jako kbelíková rostlina v oranžeriích a měšťanských domech.
Myrtus communis se přirozeně vyskytuje ve Středomoří, jihozápadní Evropě a západní Asii, avšak díky pěstování od starověku nejsou hranice jejího přirozeného výskytu přesně známy. Ve své domovině dorůstá do hustých 3–5 m vysokých keřů s kožovitými, hladkými a lesklými listy dlouhými 2,5–5 cm. Tyto listy jsou průsvitně tečkované a po rozemnutí velmi aromaticky voní. Květy o průměru 2 cm se rozvíjejí v červenci až srpnu a vyrůstají jednotlivě v paždí listů.
V našich podmínkách se myrty pěstují výhradně jako kbelíkové rostliny. Vyžadují lehce kyselý substrát a mladé rostliny se přesazují každoročně, později pouze jednou za 4–5 let. V době vegetace je nutná pravidelná zálivka slabým roztokem plného hnojiva. Kořenový bal musí být udržován rovnoměrně vlhký, protože myrty jsou citlivé jak na sucho, tak na přemokření. V létě se umisťují ven na velmi slunné a teplé místo, v zimě do studeného skleníku nebo chladné, světlé místnosti s teplotami pod 10 °C.
Nejkrásnější jsou volně rostoucí myrty, které v létě bohatě kvetou, ale lze je také tvarovat do malých stromků s pravidelnou korunou. Myrty mohou být velmi dlouhověké – existují exempláře staré více než sto let, které se v rodinách dědí z generace na generaci.
Kejklířka
Kejklířka (Mimulus)
Dlouho kvetoucí trvalky, případně letničky pro okraje vod.
- Stanoviště: výživné, čerstvé až vlhké půdy ve slunných až polostinných polohách
- Výška: 30–40 cm
- Doba kvetení: květen–září
- Množení: výsevem nebo řízkováním
Kejklířka z čeledi krtičníkovitých (Scrophulariaceae) roste ve své domovině (Chile až Aljaška) jako vytrvalá. Botanický druh Mimulus luteus je nabízen také u nás jako trvalka a hodí se pro svěží až vlhké půdy ve slunných až polostinných polohách v blízkosti rybníků nebo vodních nádrží. Rostliny jsou často velmi krátkověké, ale na vhodných stanovištích se bohatě vysemeňují. Kejklířka má rozložitý, trsnatý růst, přičemž nízko ležící stonky v uzlinách zakořeňují. Žluté květy s červeně tečkovaným jícnem se objevují od května až do září.
Kromě toho se v obchodech nabízejí jednoletí šlechtěnci, kteří jsou většinou označováni souhrnně názvem ‚Tigrinus Grandiflorus‘. Jejich jednotlivé květy jsou větší, statnější a jsou k dostání v různých barvách. Stanovištní nároky mají stejné jako původní druh, což kejklířce zajišťuje zvláštní postavení mezi letničkami (většina letniček vyžaduje suché, propustné půdy na plném slunci).
Množení: Semeny se provádí od půlky března pod sklem. Ideální klíční teplota je mezi 16 až 18 °C. Poněkud riskantnější, avšak možný, je přímý výsev v dubnu. Podobně jako u pelargonií, mohou se také řezat na podzim řízky ze zvlášť pěkných exemplářů. Ty poměrně rychle zakořeňují a přezimují v hrnkách na světlém a chladném, ale bezmrazém místě.
Další druhy kejklířky
Kejklířka šarlatová - Mimulus cardinalis
má stříbřitě chlupaté listy a daří se mu na sušších místech. Dorůstá výšky 40 cm, květy jsou zářivě červené.
Kejklířka měděná - Mimulus cupreus
zakrslá kejklířka, dosahuje výšky jen 10 cm, má lesklé tmavozelené listy. Stonky jsou poléhavé. Měděně červené květy se objevují od června. Rostliny jsou choulostivé a potřebují ochranu před mrazem.
Kejklířka šklebivá - Mimulus ringens
dává přednost vlhkým polohám a vysazuje se s oblibou jako pobřežní trvalka. Rostliny mohou snášet stav vody až do 10 cm. Modrofialové květy se objevují v červnu až červenci. Nápadný je mohutný, vysoký vzrůst a zubaté listy.
Přehled odrůd Mimulus luteus
| Odrůda | Barva | Výška (cm) | Poznámky |
|---|---|---|---|
| 'Tigrinus Grandiflorus' | žlutočerveně skvrnitá | 40 | velké, statné květy |
| 'Malibu-směs' | různé barvy | 20 | vhodná též jako hrnková a ampulová rostlina |
| 'Viva' | žlutá s červenými skvrnami | 20–30 | |
| 'Royal Velvet' | hnědočervená se žlutým, tečkovaným jícnem | 30 | - |
| 'Roter Kaiser' | měděně šarlatová | 20 | bohatě kvetoucí |
Mechovec
Mechovec (Cotula squalida)
Cenná polštářovitá trvalka s pěknými žlutými květy.
Stanoviště: slunné až polostinné místo se středně vlhkou písčitou nebo hlinitou půdou.
Výška: 3-5 cm
Doba kvetení: červenec-srpen
Množení: dělením
Mechovec patří k hvězdnicovitým rostlinám (Asteraceae) a je domovem na Novém Zélandě. Kvete od července do srpna žlutými úbory (bez jazykovitých květů) s přímými stopkami nad hnědavě zeleným podkladem z peřenodílných listů. Rostlině nejlépe vyhovují středně vlhké písčité až hlinité půdy na slunném až polostinném místě. Na příznivém stanovišti se mechovec polštářovitě rozrůstá. Je vhodnou trvalkou mezi šlapákové kameny a na obruby. Také se dobře spojuje s jarními cibulnatými rostlinami.
Vedle Cotula squalida jsou použitelné i jiné druhy. Cotula dioica s nenápadnými květy je jen 2 cm vysoká rostlina, C. potentillina snáší i suché půdy.
Neoregélie
Neoregélie (Neoregelia)
Teplomilné, na péči dosti náročné rostliny s ozdobnými listy i květy, tvořící růžice.
- Stanoviště: světlé, ne pražící slunce, celoročně teplé
- Výška: podle druhu až 50 cm
- Doba kvetení: rozdílná, podle druhu
- Množení: oddělením dceřiných rostlin
Převážná většina z asi 40 druhů této ananasovité rostliny z čeledi Bromeliaceae je doma v deštných lesích východní Brazílie, kde žijí většinou jako epifyti, a jen několik terestricky. Typické pro ně jsou husté listové růžice, v jejichž středu se rozvíjejí květy s často nápadnými, intenzivně zbarvenými listeny čili srdíčkovými listy.
Neoregélie (Neoregelia carolinae)
Neoregélie (Neoregelia carolinae) s odrůdou ‚Tricolor‘ je nejdůležitější z pěstovaných druhů; její červenavé listy mají krémově bílou podélnou kresbu, listeny jsou zářivě červené. U Neoregelia binotii jsou kožovité, ostnité listy na špičkách červeně skvrnité, na spodní straně mají bílé příčné pruhy. Neoregelia concentrica je nápadná tmavě červenou svrchní stranou listů s nepravidelnými zelenými skvrnami a krémově bílými nebo též purpurově růžovými listeny.
Kromě Neoregelia carolinae najdeme většinu těchto druhů pouze v botanických sbírkách a také amatérům se doporučuje pěstovat je v uzavřených květinových oknech nebo v teplých malých skleníčcích.
Pěstování
Neoregélie vyžaduje nejenom celoroční teploty nejméně 18 °C, nýbrž také co možná vysokou vlhkost vzduchu (aspoň 60 %). Rostliny umístíme nejlépe na okenním parapetu, ne na plném slunci, vyvýšeně do misky s vodou nebo do větší nádoby vyplněné vlhkou rašelinou, případně keramzitem. Přes léto hnojíme každé dva týdny, v zimě až za měsíc nebo i méně.
Koleus
Koleus (Coleus blumei hybridy)
Pokojové nebo zahradní rostliny s nápadně pestrými listy.
Stanoviště: Plně slunné, ve stínu se listy dobře nevybarvují.
Výška: 30–60 cm.
Doba kvetení: Červen–září nebo leden; květenství se většinou odstraňují.
Množení: Řízky nebo semeny.
Rostlina z čeledi hluchavkovitých (Lamiaceae) pochází z tropické Afriky a Asie. Svými pestře zbarvenými listy upoutává pozornost na okraji zahradního záhonu i v květináči. V rozmanitosti barev a kresby na listech se nějaká jiná rostlina sotva může rovnat koleusu. Modrofialové květy nejsou nijak nápadné. Květenství se mají včas odstraňovat, aby se rostlina zbytečně nevyčerpávala.
Pěstování
Rostliny na plném slunci vyžadují vydatnou zálivku a přihnojování jednou týdně od jara do podzimu. Za sklem okna je vhodné je trochu chránit před poledním úpalem. Starší rostliny bývají od spodku holé. Lépe vypadají, jestliže se občas seříznou, aby se rozvětvily. Častěji se pěstují v každém roce mladé rostliny. Pokud přezimují, je pro ně nejvhodnější teplota 10–12 °C. Vyšší teplota je možná jen při velmi světlém umístění. Výhodnější je chladné přezimování rostlin z minulého roku, které se pak použijí jako matečné k získání řízků. Mladé rostliny se zaštipují, aby se lépe rozvětvily.
Poblekla modrá
Poblekla modrá (Catananche caerulea)
Přírodní trvalka pro volné osázení suchých a teplých míst
Stanoviště: slunné; půdy teplé a propustné
Výška: 60 cm
Doba kvetení: červenec–srpen
Množení: dělením a výsevem
Catananche patří do čeledi hvězdnicovitých (Asteraceae) a domovem je ve Středomoří. Nevytrvává po delší dobu. Levandulově modrými květy, které jsou na dlouhých stoncích a objevují se uprostřed léta, připomíná chrpu. Lze ji použít ve skalce, v suché zídce a na trvalkovém záhonu.
Vhodnými společníky jsou vedle jiných rostlin cibuloviny, např. okrasné česneky a botanické tulipány. Rostlina je vhodná i k řezu květů. Pěstují se odrůdy ‚Alba‘ (bílé květní úbory) a ‚Bicolor‘ (bílé květy s fialově modrým nebo růžově červeným podkladem).
Rostliny se nejlépe pěstují ze semen, která se sejí v březnu do pařeniště.
Plektrantus
Plektrantus (Plectranthus)
Vzpřímeně rostoucí nebo poléhavé trvalky nebo polokeře; nejsou zimovzdorné.
- Stanoviště: slunné nebo polostinné
- Výška: až 1 m nebo poléhavé
- Doba kvetení: květy málo nápadné, podle druhu různé
- Množení: vrcholovými řízky
Nejznámější zástupce tohoto rodu z čeledi hluchavkovitých (Lamiaceae) je keřovitě rostoucí Plectranthus fruticosus. Asi 15 cm dlouhé zelené listy, po rozetření silně, ale ne nepříjemně vonící, prý odhánějí moly a byly dříve k tomuto účelu používány.
Plectranthus coleoides má krásnou odrůdu ‚Marginatus‘ s bíle lemovanými listy. Žádaný je také drobnolistý Plectranthus oertendahlii, poléhavý a s dlouhými výhony vhodný do ampulí. Rostlina se uplatní přes léto dobře i v balkonových truhlících, které Plectranthus oertendahlii plně ozelení a visí dolů jako zelenobílá záclona. Pro svůj plazivý růst se nabízí rovněž jako půdopokryvná rostlina pro zimní zahradu.
Plektrantus se vyskytuje kromě Ameriky v tropech a subtropech celého světa.
Ošetřování
- Pokojová kultura: v létě hodně čerstvého vzduchu, v zimě teploty mezi 12 a 15 °C.
- Plectranthus fruticosus je nejlépe vypěstovat každým rokem znovu z řízků, neboť starší rostliny snadno odspodu vyholují a nevypadají pak pěkně.
- Zálivka: v létě potřebuje hodně vody, při chladném přezimování se zalévá přiměřeně méně.
- Hnojení: v zimě se živiny nevyžadují, zatímco od jara do podzimu se hnojí jednou týdně nebo i řidčeji.
Miltonie
Miltonie (Miltonia)
Vděčné pokojové a skleníkové orchideje
Stanoviště: chladné až temperované a polostinné
Výška: 20–60 cm
Doba kvetení: různá, podle druhu
Množení: dělením a ze semen
Rod miltonie (Miltonia) z čeledi vstavačovitých (Orchidaceae) zahrnuje asi 20 epifyticky rostoucích druhů, které jsou rozšířeny od Kostariky, Panamy, Kolumbie a Ekvádoru až do Brazílie v polohách různých výšek a teplotních oblastí. Protáhle vejčité, smáčknuté pahlízy jsou obklopeny několika světle zelenými, dlouhými a úzkými listy. Po straně se objevují z oddenkových listů na bázi pahlíz v různých ročních dobách 15–50 cm dlouhé květní stvoly. Květy, podobné trochu maceškám, jsou vytrvalé a velmi atraktivní.
Druhy
Miltonia roezlii
Pochází z Kolumbie až po Panamu. Až 10 cm vysoké, protáhle zploštělé pahlízy jsou hustě nahloučeny a nesou 2 řemenovité, špičaté, světle zelené, až 50 cm dlouhé listy. Květní stvol, asi 40 cm dlouhý, se objevuje často dvakrát v roce, v zimě a na jaře, a nese 2–4 ploché, vonné, asi 10 cm široké květy. Okvětní plátky jsou bílé a petaly mají purpurové skvrny podobné masce. Velký, dvojitě laločnatý pysk je bílý a často s růžovým nádechem, na bázi žlutý.
Miltonia spectabilis
Pochází z Brazílie. Pahlízy, postavené asi 3 cm od sebe, jsou 7 cm vysoké, oválně zploštělé a nesou 2 světle zelené, řemenovité, až 16 cm dlouhé listy. Na podzim se otevírají asi 8 cm velké, jednotlivě postavené květy. Na jedné statnější rostlině jich často vyroste až padesát. Květy jsou bílé nebo krémově zbarvené, velký, kapkovitý, na okraji lehce zvlněný pysk je světle nachový s tmavšími žilkami.
Pěstování
Druhy z Kolumbie a Panamy potřebují v létě stinné místo, zatímco druhy z Brazílie je třeba stínit jen při horkém poledním slunci. Denní teploty by měly být mezi 18–24 °C, noční teploty kolem 16 °C a vzdušná vlhkost asi 50–60 %. Druhy z vyšších horských oblastí se drží trochu chladněji. V zimě by se měly noční teploty snížit na 13 °C. Během zimní doby klidu se zálivka silně omezí.
Protože pahlízy jsou náchylné k hnilobě, nesmějí se postřikovat, ovšem nemají také vyschnout. Jakmile zelené špičky kořenů ohlašují nové období růstu, je třeba opět vydatně zalévat. Při každé třetí zálivce přidáváme zředěné hnojivo pro orchideje. V této době je možno rostliny také přesazovat, jestliže již přerůstají nádobu nebo když se substrát začíná rozkládat.
Osvědčila se směs z drcené kůry, bukového listí, vláken podezřeně (Osmunda), trošky dřevěného uhlí, rašeliníku a vloček styroporu. Druhy s plazivým rhizomem je nejlépe přivázat na prkénko z dicksonie.
Velké exempláře se mohou při přesazování také rozdělit na skupiny s několika pahlízami. Avšak prospívají a kvetou mnohem lépe, když se nechají vyrůst ve statné rostliny.
Katleja
Katleja (Cattleya)
Krásné velkokvěté orchideje bez větších pěstitelských problémů
- Stanoviště: temperované, velmi světlé; byt nebo skleník
- Výška: 20–90 cm
- Doba kvetení: v průběhu celého roku, podle druhu
- Množení: dělením a semeny (velmi zdlouhavé)
K rodu katleja (Cattleya) z čeledi vstavačovitých (Orchidaceae) patří asi 40 přírodních forem a několik botanických variet, které všechny rostou epifyticky na stromech ve Střední a Jižní Americe. Pro velké květy a snadné pěstování jsou katleje velmi oblíbené. Velikost rostlin je různá, od 15 cm až do 1 m.
Rozlišují se dvě skupiny katlejí:
Skupina Labiata se vyznačuje jediným listem na každé pahlíze a velkým květem. Do této skupiny patří:
- Cattleya labiata
- Cattleya maxima
- Cattleya eldorado
- Cattleya mossiae
- Cattleya gaskelliana
- Cattleya warscewiczii
Druhá skupina zahrnuje druhy se 2–3 listy na každé pahlíze a s mnoha půvabnými, ale menšími květy:
- Cattleya bowringiana
- Cattleya aurantiaca
- Cattleya forbesii
- Cattleya granulosa
- Cattleya guttata
- Cattleya schilleriana
- Cattleya elongata
- Cattleya amethystoglossa
Na konci růstového období se u těchto druhů objevuje na bázi listů plochá květní pochva, z níž pak vyrůstá květenství.
Cattleya bowringiana je vícelistý druh z Belize a Guatemaly. Má velmi štíhlé a až 90 cm vysoké pahlízy. Listy jsou bledě zelené, tuhé, kopinaté, 15 cm dlouhé a 6 cm široké. Pozdě na podzim nebo v zimě vyrůstá uprostřed listů květenství až s 20 květy. Ty jsou 6–8 cm velké, růžově fialové, žilkované a vydrží svěží asi po dva týdny. Pysk je sytě fialový a v jícnu zlatožlutý.
Pěstování
Druhy rodu katleja (Cattleya) vyžadují během růstu vydatnou zálivku, nesnášejí však trvalé mokro u kořenů. Potřebují denní teploty 18–24 °C, noční teploty mezi 13 a 16 °C a vzdušnou vlhkost 50–60 %. Dostatek světla přímo u skla je důležitý pro schopnost kvetení.
Když pahlízy vyzrají, má se podpořit tvorba květů snížením zálivky. Zálivku opět zesílíme, jakmile jsou vidět poupata. Po odkvětu musí následovat růstový klid, přitom se udržuje téměř suchý substrát a zalévá se vždy až po 2–4 týdnech.
Podle potřeby lze rostlinu po ukončení odpočinku přesadit a také rozdělit. Nově se pahlízy vysazují po třech až čtyřech. Nádoby mají být tak velké, aby bylo nutné rostlinu přesazovat až po třech letech. Osvědčuje se směs z kůry, osmundy, rašeliníku a dřevěného uhlí. Kořeny musí být zakryty substrátem. Nové výhony mají mít možnost volně se vyvíjet; nadměrná vlhkost je nežádoucí.
Chejr vonný
Chejr vonný (Cheiranthus cheiri)
Dvouletá, bohatě kvetoucí venkovní rostlina
- Stanoviště: Slunné místo s běžnou zahradní půdou
- Výška: Podle odrůdy 30–70 cm
- Doba kvetení: Duben–květen
- Množení: Výsevem
Chejr pochází z jižní Evropy a jeho příjemná vůně těší majitele zahrad již po staletí. Tato dvouletá rostlina z čeledi brukvovitých (Brassicaceae) kvete již v dubnu a květnu, tedy v době, kdy je oživení zahrady barvou velmi vítané. Výška rostlin závisí na odrůdě, přičemž maximální výška je 70 cm.
Pro chejr je vhodná normální zahradní půda na výsluní. Výsev není zcela jednoduchý, proto může být výhodné sazenice nakoupit. Vysévá se koncem května a začátkem června, nejlépe naširoko do pařeniště. Než semenáčky vzejdou, má být výsevná plocha zakrytá, protože chejr patří k rostlinám klíčícím ve tmě. Vzešlé rostlinky se včas přepíchají a mohou se nasázet do květináčů.
Před silnými mrazy a před zajíci se musí chejr chránit; pro přezimování je vhodné i pařeniště nebo studený skleník. Chejr se dobře uplatňuje vedle tulipánů, pomněnek a macešek.
Osvědčené odrůdy chejru
| Odrůda | Výška (cm) | Barva | Květ |
|---|---|---|---|
| Goliath | 50 | Tmavohnědá | Jednoduchý |
| Goldkleid | 50 | Zlatožlutá | Jednoduchý |
| Frühwunder | 50 | Žlutá | Plný |
| Mischung Hoher Stangengoldlack | 70 | Různé barvy | Plný |
| Zwergstangengoldlack | 30 | Různé barvy | Plný |
| Vulkan | 50 | Červená | Plný |
Ladonička
Ladonička (Chionodoxa)
Časně zjara kvetoucí cibulnatá rostlina
Stanoviště: propustné humózní půdy na slunných a teplých místech při okrajích dřevin
Výška: 8–15 cm
Doba kvetení: březen–duben
Množení: výsevem
Ladonička z čeledi liliovitých (Liliaceae) je drobná cibulnatá rostlina z horských oblastí Malé Asie, Kréty a Kypru. Kvete hned po roztání sněhu a její modré květy zvěstují jaro i v zahradách. Rostlina je až 15 cm vysoká a má úzké žlábkovité listy. Dává přednost slunným a teplým místům, která jsou v létě suchá. Dobře se uplatňuje při okrajích dřevin a ve skalkách, například vedle šafránu, talovínu a hlaváčku. Cibulky se vysazují na podzim do písčito-hlinité půdy 8–10 cm hluboko. Ladonička se hojně vysemeňuje a po letech vytváří pěkné květnaté plochy.
Od nejznámějšího druhu ladoničky (Chionodoxa luciliae) s modrými květy se odvozují osvědčené odrůdy:
- ‚Alba‘ (bílá)
- ‚Pink Giant‘ (růžová)
- ‚Rosea‘ (růžová)
Pěstují se i jiné druhy jako jsou Chionodoxa gigantea s většími květy a Chionodoxa sardensis, což je nižší druh (10 cm) s hořcově modrými květy a bílými nitkami tyčinek.
Zahradní formy ladoničky se množí hlavně dceřinými cibulkami.
× Chionoscilla allenii
Chionoscilla
Tento mezirodový hybrid vznikl křížením ladoničky (Chionodoxa luciliae) s ladoňkou (Scilla bifolia). Má svítivě modré květy. Nejlépe roste a kvete na teplých a dobře osluněných místech s písčitohumózní půdou. Rozkvétá v březnu až dubnu a oživuje jarní zahradu podobně jako šafrány a talovíny.
Meta popis: Ladonička (Chionodoxa) je drobná cibulnatá rostlina kvetoucí brzy na jaře. Preferuje slunná a teplá místa s propustnou půdou. Mezi oblíbené druhy patří Chionodoxa luciliae, C. gigantea a C. sardensis.
Jahodový špenát
Jahodový špenát (Chenopodium foliosum)
Stanoviště: slunné místo s humózní půdou
Výška: až 50 cm
Doba pěstování: od dubna
Doba sklizně: od konce května do začátku kvetení
Jahodový špenát je zplaněle rostoucí merlík, použitelný jako špenát. Patří do čeledi merlíkovitých (Chenopodiaceae) a vyskytuje se zplaněle ve všech evropských zemích, přičemž se rozšiřuje až do západní Asie. Často roste na okrajích cest, ale také na rumištích a výsypkách.
Tento merlík má úzce kopinaté listy s dlouhým řapíkem a malé červené plody, které připomínají jahody. Svítivě červené bobulky jsou jedlé, ale mají mdlou chuť, proto se v zeleninové zahradě využívají spíše jako okrasný prvek. Rostlina se v minulosti více používala jako listová zelenina, ale postupně ji ze zahrad vytlačily jiné druhy, například lebeda zahradní (Atriplex hortensis) a pravý špenát (Spinacia oleracea).
Špenát jahodový
34 Kč
Špenát jahodový
Chenopodium foliosum
Semen: 130
Jahodový špenát je jednoletý a vysévá se od dubna do května přímo do půdy, do řádků vzdálených 25 cm od sebe. Vzešlé semenáčky se jednotí na vzdálenost 20 cm. Pokud se výsev provede později, rostliny rychleji vybíhají do květu a výnos listů je nižší. Pravidelná zálivka a přihnojování dusíkatým hnojivem podporují jemnost listů, avšak krátce před sklizní by se rostlina již neměla přihnojovat.
Podobně se pěstuje i severoamerický merlík (Chenopodium capitatum).
Cereus
Cereus
Rod nejznámějších sloupovitých kaktusů
- Stanoviště: plně slunné a teplé; nepříliš lehký substrát
- Výška: v přírodě více metrů, v nádobě nižší
- Doba kvetení: červen–září, v noci
- Množení: semeny nebo řízky
Jako Cereus se dříve označovaly všechny stromovitě nebo keřovitě rostoucí kaktusy se značně žebernatými těly. Dnes je tento populární rod z čeledi kaktusovitých (Cactaceae) méně obsáhlý. První cereus byl popsán již v roce 1768. Další přiřazování k rodu nebylo vždy nesporné a nejasnosti v rodové příslušnosti přetrvávají ve více případech dodnes.
Pěstitelsky zajímavé druhy cereusů
Cereus jamacaru
Často se pěstuje v podobě monstrózní variety (Cereus jamacaru var. monstrosus). V domovské Brazílii dorůstá až 10 metrů, tvoří krátký kmen a široce rozvětvenou korunu. Ve Středomoří, kde byl volně vysazen do půdy, dorůstá do velkých rozměrů a plně tam vykvétá. Rostlina v květináči (nejlépe s květináčem zapuštěným do rašeliny) může být součástí malé kaktusářské sbírky. Existují i zakrslé formy.
Cereus jamacaru tvoří světle zelené až modrozelené přírůstky stonku. Temeno a areoly jsou žlutohnědě plstnaté, trny nažloutlé až hnědavé a dosti dlouhé. Čistě bílé květy, až 25 cm dlouhé, se otevírají v noci a jsou opylovány včelami. Rostlina je nenáročná, vzrůstná a používá se i jako podnož pro roubované kaktusy.
- Substrát: slabě kyselý s hlinitou složkou
- Zálivka: v létě vydatná, v zimě úplné sucho
- Odolnost: neškodí jí ani slabý mráz
- Škůdci: zvláště monstrózní formy trpí vlnatými červci, puklicemi a štítenkami
Cereus peruvianus
Spolu se svou monstrózní formou (Cereus peruvianus var. monstrosus) patří mezi kaktusy vhodné i pro začátečníky. Má hustější trny než Cereus jamacaru, jeho žebra jsou více plochá nebo monstrózně prolamovaná s hnědými areolami.
- Pěstování: snadné, nesnáší vápno
- Množení: řízky se zaschlými řeznými ranami rychle zakořeňují
Cereus forbesii
Další zajímavý druh pro začátečníky. Má silné, rohovinově zbarvené trny a je poměrně nenáročný.
Choisya
Choisya (Choisya)
Nízké stálezelené keře, které se pěstují jako kbelíkové rostliny
- Stanoviště: slunné až polostinné
- Výška: do 2 m
- Doba kvetení: duben–červen
- Množení: výsevem a řízky
Rod Choisya z čeledi routovitých (Rutaceae) zahrnuje šest druhů stálezelených keřů pocházejících z jihu Severní Ameriky a Mexika. Keře mají vstřícné listy dlanitě dělené na 3–12 celokrajných a průsvitně tečkovaných lístků. Květy se nacházejí v koncových nebo úžlabních květenstvích a plody jsou tobolky otevírající se dvěma chlopněmi.
Choisya ternata
Choisya ternata pochází z Mexika. Tento hustý keř dorůstá výšky 1–2 m a má aromatické, trojčetné listy s kožovitými, podlouhlými až obvejčitými lístky, které jsou na líci leskle zelené a na rubu světlejší. Bílé květy, seskupené v květenstvích po 3–6, výrazně voní po pomerančích. Kvete v dubnu až květnu. Ve střední Evropě však není zimovzdorný, a proto se pěstuje jako kbelíková rostlina. Keř lze v případě potřeby hluboce seříznout.
Merlík
Merlík všedobr (Chenopodium bonus-henricus)
Planě rostoucí rostlina a listová zelenina
- Stanoviště: hlinitá půda s vyšším obsahem humusu
- Výška: do 60 cm
- Doba pěstování: jaro a podzim
- Doba sklizně: od května do začátku kvetení
Merlík všedobr je stará kulturní rostlina z čeledi merlíkovitých (Chenopodiaceae). Roste nejlépe v půdách bohatých na živiny. Dříve se často nacházel blízko stájí a domů, dnes ho najdeme hlavně na rumištích, mezích a podél cest.
Zplanělé rostliny lze pěstovat i v zahradě pro sklizeň listů. Merlík není náročný na klima ani půdu. Vysévá se nepříliš hustě přímo na místo a dorůstá do výšky 15–60 cm. Při dostatečné výživě a pravidelné zálivce tvoří jemné mladé listy a výhonky, které jsou vhodné k přípravě špenátovité zeleniny.
Žumara nízká
Žumara nízká (Chamaerops humilis)
Malá vějířovitá palma, vhodná jako kbelíková rostlina.
- Stanoviště: Slunné až polostinné; substrát s větším podílem hlinité zeminy.
- Výška: V květináči 1 m, ve větší nádobě do 3 m.
- Doba kvetení: Březen–červen.
- Množení: Výsevem a dělením.
Žumara nízká (Chamaerops humilis) z čeledi arekovitých (Arecaceae) je jediný evropský druh palem. Je rozšířena v západním Středomoří. Většinou tvoří více kmínků a nese až 60 cm široké, vějířovité, hluboce dělené, modravě zelené listy. Tato palma dorůstá ve své domovině výšky až 5 m, ale v květináči pouze do 1 m a ve větší nádobě nejvýše do 3 m.
Pěstování
Žumara vyžaduje světlé a slunné místo, v zimě s teplotou 4–12 °C. Při přezimování není náročná na světlo. Od dubna do října se jí nejlépe daří venku. V létě potřebuje vydatnou zálivku, v zimě jen nepatrnou, téměř žádnou. Od března do srpna je třeba přihnojovat každý týden. Přesazení do těžšího substrátu s přídavkem písku je nutné až po silnějším prokořenění nádoby. Příliš teplé přezimování podporuje výskyt mšic a štítenek.
Břestovec
Břestovec (Celtis)
Opadavý strom, podobný jilmu.
Stanoviště: slunné; půdy hluboké, lehké, až vápenité, svěží až suché.
Výška: 15–25 m.
Doba kvetení: duben–květen.
Množení: výsevem.
Rod břestovec zahrnuje přibližně 70 druhů z čeledi jilmovitých (Ulmaceae), které jsou rozšířeny v tropických pásmech. V severním pásmu se vyskytuje kolem 12 druhů. Většina z nich jsou středně velké stromy s listy střídavými, asymetrickými, celokrajnými nebo zubatými, od báze trojžilnými.
Květy jsou nenápadné, samčí se nacházejí ve svazečcích, samičí květy s dlouhou stopkou jsou jednotlivě v úžlabí listů. Plodem je malá kulovitá nebo vejčitá peckovice s hladkou peckou a slabou vrstvou dužniny, která je u některých druhů jedlá. Na rozdíl od jilmů břestovce většinou netrpí chorobami ani škůdci, proto se mohou používat jako náhrada jilmů.
Břestovec jižní (Celtis australis)
Až 25 m vysoký strom s korunou často rozkladitou. Kmen má šedivý a hladký téměř jako u buku. Listy jsou 5–12 cm dlouhé, elipticky podlouhlé, dlouze zašpičatělé, drsné, ostře pilovité a tmavozelené. Plody jsou kulaté, zprvu žlutavě bílé, později fialově hnědé, sladké a jedlé. Tento druh potřebuje hluboké půdy, snáší sucho a nejlépe roste ve vinohradnických oblastech. Původem je z jižní Evropy, severní Afriky a západní Asie.
Břestovec západní (Celtis occidentalis)
Severoamerický druh, dorůstající až 25 m. Koruna je nepravidelná a rozsochatá, kůra šedá, tlustá a hluboce zbrázděná. Listy jsou kopinatě vejčité až široce vejčité, krátce zašpičatělé, ostře pilovité, 5–12 cm dlouhé, na líci leskle zelené a hladké. Plody jsou 7–10 mm široké, oranžové až tmavě purpurové, mdlé chuti. Strom je odolný, v mládí rychle roste a vzdoruje chorobám. Stejně jako břestovec jižní má malé nároky na teplo.
Ktenante
Ktenante (Ctenanthe)
Atraktivní pokojové rostliny s pestrými listy, náročné na vysokou vzdušnou vlhkost a na teplo.
Stanoviště: světlé až polostinné, nejlépe květinové okno
Výška: až 80 cm
Množení:
- vrcholovými řízky zjara (zakořeňování při vysoké teplotě substrátu)
- dělením starších rostlin
Tyto marantovité rostliny (Marantaceae) pocházející z tropických lesů Brazílie jsou tak úzce příbuzné s rodem Calathea, že je jen odborníci se znalostí obou rodů dokážou rozlišit. Jako pokojové rostliny se pěstují dva druhy:
Ctenanthe lubbersiana
žluté panašování na světle zelených listech
Ctenanthe oppenheimiana
zelenavě stříbřité pruhy na líci tmavě zelených listů a červená barva na rubu
Forma 'Tricolor'
má nepravidelně bíle skvrnité listy.
Forma 'Variegata'
má velmi výraznou kresbu.
Pěstování
- Teplota vzduchu a substrátu: v zimě nesmí poklesnout pod 18 °C.
- Zálivka: měkkou a temperovanou vodou, aby byl substrát stále mírně vlhký.
- Vlhkost vzduchu: vysoká vlhkost je nezbytná, doporučuje se časté mlžení.
Tip: Úspěšné pěstování je snazší v uzavřeném květinovém okně, i když vzhledem k velikosti rostliny to může být komplikované.
Hnojení: V létě používejte roztoky hnojiv pro květiny s poloviční koncentrací.
Kryptomérie
Kryptomérie (Cryptomeria)
Vysoký stálezelený jehličnan
Stanoviště: slunné až polostinné, teplé a chráněné; svěží půda
Výška: podle stanoviště 10-30 m
Doba kvetení: únor-březen
Množení: výsevem a řízky
Cryptomeria je monotypický rod, příslušný do čeleďdi tisovcovitých (Taxodiaceae). Jediný druh kryptomérie japonská (Cryptomeria japonica) je domácí v Japonsku, kde tvoří rozlehlé porosty a je tam nejvýznamnějším lesním stromem. U nás, na stanovišti s dostatkem vzdušné vlhkosti, půdní vlhkosti a s dostatkem tepla, kryptomérie naroste jako vysoký strom s nápadně červenohnědou kůrou, která se odlupuje v dlouhých pruzích. Větve jsou hustě postavené, vystoupavé nebo odstávající. Na zelených větvičkách jsou rozestavené spirálovitě v 5 řadách šídlovité tuhé jehlice, 6-12 mm dlouhé. Rostlina je jednodomá a její květy jsou nenápadné.
Kryptomérie jako druh je pro zahrady příliš velká, vhodnější jsou slaběji rostoucí zahradní formy:
Cryptomeria Compacta
Compacta‘ je 5-10 m vysoká a má hustou štíhle kuželovitou korunu. Patří k nejhodnotnějším zahradním formám.
Cryptomeria Cristata
‚Cristata‘ je bizarní forma s nepravidelným větvením a s hřebínkovitě tvarovanými větvičkami, kterou spíše ocení milovník konifer.
Cryptomeria Elegans
‚Elegans‘ je 2-5 m vysoká hustě větvená odrůda. Tenké jehlice jsou v létě zelené a v zimě červenohnědé až hnědavě lila.
Cryptomeria Globosa Nana
‚Globosa Nana‘ roste víceméně kulovitě do výšky 1-2 m. Je dobře až velmi dobře mrazuvzdorná a patří k nejvíce pěstovaným zakrslým formám.
Cryptomeria Gracilis
‚Gracilis‘ má pravidelně kuželovitou korunu a roste do výšky 5 m. Po celý rok má stejné zelené zbarvení. Tento půvabný a rychle rostoucí strom je dobře zimovzdorný.
Cryptomeria Vilmoriniana
‚Vilmoriniana‘ roste nepravidelně kuželovitě do výšky sotva přes 1 m. Tato starší a oblíbená forma je velmi hustá, má krátké a strnulé větvení. Je průměrně až dobře zimovzdorná.
Cryptomeria Yoshino
‚Yoshino‘ roste pravidelně kuželovitě do výšky 10-15 m a v zimě má bronzově zbarvené jehlice. Tato krásná rychle rostoucí odrůda s pravidelným a dosti hustě uzavřeným povrchem je dobře až velmi dobře mrazuvzdorná.
Slzovka obecná
Slzovka obecná (Coix lacryma-jobi)
Jednoletá tráva, kterou lze dobře použít do suchých kytic.
Stanoviště: plně slunná místa s normální zahradní půdou
Výška: až 1 m
Doba kvetení: červen–srpen
Množení: výsevem
Slzovka z čeledi lipnicovitých (Poaceae) pochází z východní Indie. Jsou pro ni typické široké listy a plody perlovitého tvaru, jejichž zelená barva přechází na podzim na barvu šedě fialovou. V červnu až srpnu kvete nenápadnými květy.
Slzovka se používá v letních záhonech jednotlivě nebo v malých skupinách. Velmi dobře působí v suchých kyticích. Tato tráva se vysévá přímo na místo od poloviny května nebo pod sklem v březnu až dubnu. Výsev pod sklem je výhodnější, protože rostliny jsou v době výsadby v květnu více narostlé.
Citrus
Citrus
Stálézelené stromy a keře s vonícími květy a plody
Stanoviště: přímo osluněné až polostinné, v zimě chladné a suché
Výška: při pěstování v nádobách 30 až 300 cm
Doba kvetení: po celý rok, hlavně na jaře
Množení: semeny a očkováním
Citrusové rostliny, které patří do čeledi routovitých (Rutaceae), poskytují plody velmi hodnotné pro zdraví člověka. U nás se prodávají hlavně pomeranče, mandarinky, citrony a grapefruit; jiné citrusové plody, například pomelo nebo limety, jsou na trhu méně obvyklé. Některé citrusové rostliny se pěstují ve střední a západní Evropě v nádobách jako okrasný „pomerančový stromek“ (Citrus madurensis a Fortunella spec. = kumkvat). Také jejich plody jsou jedlé a chutné. Pomerančovníky a citroníky se po staletí pěstovaly v zámeckých zahradách a přezimovaly v oranžériích. Stejnou možnost mají dnešní majitelé malých skleníků nebo zimní zahrady. Při určité péči poskytují rostliny v nádobách dostatek plodů a přitom jsou také pěknou ozdobou. Citrus aurantium (bigarádie) má plody podobné pomerančům, chutnají však hořce. Pro přípravu pomerančového džmu jsou plody z vlastní sklizně vítané.
Rod Citrus zahrnuje mnoho druhů a forem. Jejich taxonomické zařazení nebývá vždy zcela jednoznačné, protože u většiny druhů dochází ke vzájemnému křížení a možné je i křížení mezi příbuznými rody. Z mnoha příslušníků rodu jsou pro pěstování v nádobách nejdůležitější následující druhy:
Citrus aurantium (bigarádie, „hořký pomeranč“)
Strom a plody jsou podobné pomerančovníku, ale listy jsou tmavší a mají delší a širší křídlatý řapík. Plody jsou spíše široké než vysoké, slabě zploštělé a při zralosti svítivě oranžové s červenavým nádechem. Povrch plodů je hrubý a jizvovitý. Kůra (oplodí) je tlustá, obsahuje silici s méně příjemnou vůní než u pomerančů a dosti snadno se loupe. Dužnina plodu obsahuje mnoho semen, je kyselá až sladkokyselá a chutná hořce.
Strom s trnitými větvemi roste vzpřímeně, ale do menší výšky než pomerančovník. Starší rostliny v nádobách jsou 2,5–3 m vysoké a jejich průměr je asi 1,5 m. Bigarádie se pěstuje ve Středozemí na větších plochách jako ovocná dřevina a z celých plodů včetně oplodí se vyrábí pomerančový džem výborné chuti. Plody se také používají k výrobě oranžád a pomerančových likérů. Pro voňavkářský průmysl se pěstují zvláštní odrůdy bigarádie.
Původ a nároky na stanoviště: Bigarádie se dostala z Orientu do Evropy jako první citrusový druh a po několik staletí tam také jediným druhem zůstala.
Ve srovnání s pomerančovníkem je bigarádie méně citlivá na výkyvy ve vlhkosti půdy a na chladno v zimě.
Množení: Nejlepší způsob množení je očkování. Citrus aurantium je i vhodnou podnoží pro jiné citrusové druhy.
Choroby a škůdci: Na nedostatečně vzdušných půdách trpí většina citrusových druhů nebezpečnou houbovou chorobou krčkovou hnilobou (Phytophtora), avšak bigarádie této chorobě vzdoruje. Proti jiným houbovým chorobám je ochrana poměrně snadno možná. Důležitá je kontrola štítenek, které sají na listech a mohou způsobit jejich opadání.
Pěstování: Bigarádie se pěstuje v nádobách snadno, takže přezimování v zimní zahradě nebo v malém skleníku je dobře možné. Řez v prvních letech se zaměřuje na tvar koruny; rostlina s protáhle kulovitou nebo pyramidální korunou má menší nároky na místo. Později se koruna jen prosvětluje a odstraňují se odumřelé větve. Nezbytné jsou vydatné dávky vody a pravidelné hnojení na jaře a v létě. V zimě je vhodná teplota v rozmezí 2 °C a 10 °C a omezená zálivka.
Citrus limon (citroník)
Citroník je malý strom nebo velký keř s trnitými větvemi. Mladé listy a poupata mají načervenalou barvu. Vyvinuté listy jsou bledě zelené, podlouhle vejčité, špičaté a mají úzce křídlatý řapík. Velké bílé květy jsou ve svazečcích a objevují se během celého roku. Tyčinky jsou na bázi purpurové, jinak bílé. Oválný plod s 8–10 segmenty obsahuje semena, která jsou malá, vejčitá a uvnitř bílá. Žlutá kůra je dosti tlustá a hrubá.
Původ a nároky na stanoviště: Citroník pochází pravděpodobně z oblasti na jih od východního Himálaje. Mezi 11. a 13. stoletím byl Araby přenesen do Středomoří, kde nalezl příznivé klimatické podmínky. Citroník vyžaduje mírnou zimu a nepříliš teplé léto, aby mohly plody dozrávat během celého roku.
Množení: I když je možné množení semeny, rostliny pro produkci se množí očkováním, tedy vegetativně. K hodnotným odrůdám patří ‘Vernia’, ‘Lisbon’, ‘Feminello’ a ‘Eureka’.
Choroby a škůdci: Citroník je náchylný ke krčkové hnilobě. Preventivní ochranou je udržování půdy (substrátu) bez přikrývky organickým materiálem a zcela bez plevelů.
Pěstování: Citroník je méně robustní než Citrus aurantium a Citrus madurensis. Je také choulostivější na dlouhodobější pokles teploty k bodu mrazu. Kvetení lze podpořit občasným mírným vyschnutím substrátu (rostlina však nemá vadnout) a následně vydatnou zálivkou a tekutým přihnojováním.
Citrus madurensis
Citrus madurensis je přírodní kříženec Citrus reticulata var. austera (velmi kyselá mandarinka) a Fortunella margarita (kumkvat). Plod s 8–10 segmenty připomíná mandarinku, ale je menší (průměr 20–30 mm), kulovitý až slabě zploštělý, na vrcholu plochý nebo mírně prohloubený. Oranžové až oranžově červené oplodí je tenké, jemné a slabě tečkované. Je jedlé a sladké, dobře se loupe jen v plné zralosti.
Dužnina plodu je oranžová, šťavnatá, kyselá a obsahuje malá semena se zelenými děložními lístky. Zralé plody se udrží delší dobu na rostlině, aniž by ztrácely na kvalitě. Rostlina ve volné půdě roste středně silně, vzpřímeně a sloupovitě. Starší exempláře ve větší nádobě mohou být až 1,5 m vysoké. Na větvích nejsou téměř žádné trny, listy jsou malé a široce oválné. Krémově bílé a silně vonící květy se otevírají na jaře.
Původ a nároky na stanoviště: Rostlina pochází z Číny a rozšířila se hlavně na Filipínách a v Indonésii. Jako ovocná dřevina nemá valný význam, ale na Floridě a v Kalifornii se často vysazuje jako okrasný keř. Citrus madurensis se používá v USA a v Evropě jako hrnková nebo kbelíková rostlina. Výborně se uplatňuje v zimní zahradě. Poměrně dobře snáší chladno a i když dává přednost plnému oslunění, snese i slabý polostín.
Množení: Nejvhodnější způsob množení je očkování na podnož, protože semenáče začínají plodit pozdě.
Choroby a škůdci: Štítenky (červci) způsobují žloutnutí a opad listů, proto je třeba proti nim ihned účinně zasáhnout.
Pěstování: Vydatné zalévání a pravidelné tekuté přihnojování je nezbytné od časného jara do vrcholného léta. Se zálivkou a přihnojováním lze pokračovat až do září, pokud bude rostlina přezimovat při dostatku místa ve světlém prostoru. V takovém případě rostlina rychleji narůstá a bohatěji plodí, ale musí se častěji přesazovat – již po 2–3 letech, a nikoliv až po 4–5 letech.
Citrus reticulata (mandarinka)
Mandarinka obecná je mnohem proměnlivější ve velikosti plodů, v chuti, ve tvaru růstu a v nárocích na stanoviště než ostatní citrusové druhy. Proto se také různí taxonomické zařazení asi 500 popsaných forem podle jednotlivých autorů.
Pro skupinu mandarinek jsou charakteristické tyto obecné znaky:
•Plody malé až středně velké, většinou zřetelně menší než pomeranče, ploše okrouhlé až silně zploštělé.
•Kůra se snadno loupe, protože oplodí nepřiléhá těsně k dužnině.
•Plod má dutou střední osu, jeho aroma je výrazné.
•Semena mají většinou zelenavé děložní lístky.
Stanoviště: Strom je odolný k chladu, ale plody nikoli. Větve mají jen slabé nebo žádné trny, řapík listu není křídlatě rozšířený.
Původ a nároky na stanoviště: Mandarinka obecná se objevila asi před 200 lety v Itálii. Pro vývin plodů potřebuje více tepla než mandarinka unšiu, ale snese také více horka, protože má plody zastíněné hustým olistěním.
Klementinky (Clementines)
vznikly v jižní Číně jako kantonské mandarinky a v druhé polovině 19. století se dostaly do Alžírska, kde získaly velký význam. Pro vývin plodů potřebují méně tepla, proto plody časně dozrávají. Výnosy se však často snižují, jestliže v době počátečního vývinu plodů nastane příliš teplé počasí.
Mandarinka unšiu (Citrus reticulata var. unshiu)
vznikla v Japonsku a tam se také pěstuje ve větším rozsahu. Ze všech citrusových rostlin je nejvíce vzdorná k mrazu a také pro vývin plodů potřebuje méně tepla než ostatní mandarinky a pomeranče. Proto se může pěstovat i v oblastech, kde je zima pro pěstování ostatních citrusů příliš chladná.
Mandarinka Ponkan
pochází z jižní Číny a Tchaj-wanu. Tam a v Indii se pěstuje na velkých plochách. Této mandarince, která kvete ve třech periodách během roku, lépe vyhovuje tropické než subtropické podnebí. Mandarinka Ponkan vyniká mezi ostatními mandarinkami velkými plody a výbornou kvalitou.
Choroby a škůdci: Stejně jako citrusů ostatních, největší nebezpečí představují krčková hniloba, virové choroby a červci.
Pěstování: Při pěstování v nádobě je třeba předcházet vyčerpanosti rostliny příliš bohatou násadou plodů v jednom roce, která má za následek nízké výnosy v každém druhém roce. Vyrovnanou plodnost lze zajistit vyštipováním přebytečných květů. U všech mandarinek se podporuje tvorba květů občasným vystřídáním sušší periody vydatnou zálivkou a tekutým přihnojováním.
Citrus sinensis (pomerančovník)
Pomerančovník je středně velký až velký strom s kulatou korunou. Při pěstování ve volné půdě potřebuje prostor 60–70 m². Plné výnosy může přinášet až po dobu 40 let. Na větévkách mladých rostlin vyrůstají z úžlabí listů měkké a ohebné trny.
Popis plodů:
Středně velké květy sedí jednotlivě nebo po dvou. Kulovité až oválné plody mají dosti hladký povrch. Jako u ostatních citrusů se oplodí pomeranče skládá ze dvou barevně odlišných pletivových vrstev. Semena jsou uvnitř bílá. Vývin plodů do zralosti trvá podle odrůdy 11–13 měsíců, proto na rostlině je zjara často vidět květy a zároveň i plody.
Původ a stanoviště: Původ pomerančovníku se klade do severovýchodní Indie a do přilehlých oblastí Barmy a Indočíny. Pěstování započalo v jižní Číně a od poloviny 15. století se pomerančovník pěstoval ve Středomoří. Pomerančovník potřebuje plně slunné stanoviště, propustnou půdu s dobrou drenáží a vydatné a pravidelné zásobování vodou.
Množení: Nejčastěji očkováním na podnože vypěstované ze semen (k tomu se nejvíce používají Citrus aurantium, Citrus reticulata, Citrus sinensis a Poncirus trifoliata).
Pěstování: Pravidelná a vydatná zálivka je velmi důležitá. Především u rostlin v nádobách nemá substrát nikdy vyschnout, protože tím se zhoršuje vývin listů, výhonů a plodů. Jen v posledních týdnech před sklizní plodů během zimního klidu pomerančovník lépe snáší nižší vlhkost substrátu.
Choroby a škůdci: V pěstitelských oblastech je nezbytná intenzivní ochrana rostlin, protože tam jsou pomerančovníky nejvíce ohrožovány škodlivými činiteli. U jednotlivých rostlin, které se pěstují v nádobách, je riziko napadení menší.
Odrůdy
Uvádějí se jen nejdůležitější skupiny odrůd jako jsou ‘Shamouti’ a ‘Valencia’ s pozdní formou ‘Valencia late’. Jinou skupinu tvoří „Naveloranges” (pomeranče s malým vrostlým plodem, pomeranče „s pupkem”) s odrůdami ‘Washington’ a ‘Thomson’. Ve Středozemí a hlavně v Itálii se pěstují pomeranče s krvavě červenou dužninou.
Skalník
Skalník (Cotoneaster)
Opadavé a stálezelené keře s velmi rozdílným vzhledem
Stanoviště: slunné až polostinné; každá obdělávaná zahradní půda
Výška: podle druhu 0,2–4 m
Doba kvetení: květen–červen
Množení: výsevem, řízky a roubováním
Rod Cotoneaster s 50 druhy patří k obsáhlé čeledi růžovitých (Rosaceae). Je rozšířen od Himálaje až do západní a střední Asie, od Evropy až do severní Afriky. V zahradní kultuře je poměrně hodně druhů a jejich použití je velmi rozdílné. Až na dva evropské druhy, Cotoneaster integerrimus (skalník obecný) a Cotoneaster tomentosus (skalník plstnatý), pocházejí všechny dále uváděné druhy z Číny.
Cotoneaster acutifolius (skalník ostrolistý)
Je 3 m vysoký a široce rostoucí keř s opadavými listy, které jsou 2–5 cm dlouhé, vejčité až eliptické, na líci matně zelené. Načervenalé květy, uspořádané po 2–5 v krátkých chocholících, se objevují v květnu až červnu. Eliptičné, 1 cm dlouhé plody mají černou barvu. Tento robustní keř lze použít do skupin i pro volně rostoucí nebo stříhané živé ploty.
Cotoneaster adpressus (skalník přitisklý)
Je jen 25 cm vysoký keř s opadavými listy na poléhavých větvích. Listy jsou 5–15 mm dlouhé, široké, na okraji zvlněné a na líci matně zelené. V červnu se objevují načervenalé květy jednotlivě nebo po dvou. Keř většinou nemá mnoho červených, vejčitě okrouhlých plodů, přesto především ve skalkách a vřesovištích působí velmi dobře.
Cotoneaster bullatus (skalník puchýřnatý)
Je 3 m vysoký opadavý keř širokého a volného vzrůstu. Špičaté vejčitě podlouhlé listy jsou 3–7 cm dlouhé, temně zelené a svraskalé. V květnu a v červnu se otevírají početné načervenalé květy, uspořádané po 3–7. Světle červené plody kulovitého tvaru jsou 7–8 mm velké. Robustní dekorativní keř s velkým množstvím plodů je vhodný do skupin a krycích výsadeb.
Cotoneaster conspicuus (skalník úhelný)
Je 1–2 m vysoký stálezelený keř s převislými větvemi. Má listy 7–10 mm dlouhé, podlouhle eliptičné a matně tmavozelené. Kvete v květnu. Bílé jednotlivé květy jsou sice drobné, ale je jich mnoho. Keř zdobí kulovité plody, které jsou světle oranžově červené a asi 9 mm velké. Skalník úhelný je pěkný a hojně kvetoucí malý keř. Vyžaduje teplé a chráněné polohy. Odrůda ‘Decorus’ se od základního druhu liší rohožovitým vzrůstem a krátce obloukovitými zakořeňujícími větvemi. Tvoří hustě olistěnou rostlinu s velkým množstvím květů a plodů. Výborně se vyjímá ve skalnatých partiích.
Cotoneaster dammeri (skalník Dammerův)
Je stálezelený plazivý keř. Přikrývá půdu jako hustý a stejnoměrně nízký koberec. Má listy dvouřadě rozložené, 2–3 cm dlouhé, obvejčité, kožovité, hladké a matné. Bílé nebo načervenalé květy vyrůstají jednotlivě nebo po dvou, kulovité plody mají zářivou korálově červenou barvu. Skalník Dammerův se může vysadit i na menších plochách a často se používá k pokrytí půdy. Jestliže se vysadí nad zídkou, pak jeho dlouhé výhony pěkně splývají dolů. Od druhu se odvozují četné zahradní formy. ‘Coral Beauty’ má nízký vzrůst, široce se rozvětvuje a velmi hojně plodí. Je vhodná jen pro pokrytí velkých ploch. ‘Eichholz’ je nižší a velmi dobře zimovzdorná forma, která však trochu méně plodí. ‘Jürgl’ roste rychle, široce plazivě a ne výše než 50 cm. Má leskle zelené listy a mnoho světle červených plodů. Tato forma se výborně osvědčila pro pokrytí půdy. Od druhu se odlišuje forma ‘Major’ většími listy a ‘Streibs Findling’ pomalejším růstem. Posledně jmenovaná odrůda má listy velmi malé, hustě postavené, matně tmavozelené. Pro pokrytí malých ploch, hrobů nebo pro osázení ž labů je nejvhodnější.
Cotoneaster dielsianus, skalník Dielsův
Je 1-2 m vysoký keř s opadavými listy a obloukovitě převislými větvemi. Listy jsou vejčité až široce eliptické, 3 cm dlouhé, tuhé, tmavozelené a na podzim hnědočerveně zbarvené. V červnu se otevírají velmi početné květy, růžové nebo bílé, uspořádané po 3-7. Kulovité leskle červené plody jsou 5 mm velké. Skalník Dielsův se nejlépe uplatňuje v keřových skupinách a ve volně rostoucích živých plotech.
Cotoneaster divaricatus, skalník rozkladitý
Roste do výšky 1-2 m jako keř s volnou stavbou obloukovitě převislých větví. Má listy opadavé, až 2,5 cm dlouhé, široce eliptické, nahoře tmavozelené a na podzim často šarlatově červené. V červnu se objevují bílé květy, sedící po 2-4 na malých postranních větévkách. Keř s ozdobnými vejčitými a leskle červenými plody (8 mm) se může vysadit jednotlivě, do keřových skupin a do volně rostoucích živých plotů.
Cotoneaster horizontalis, skalník vodorovný
Je opadavý nebo poloopadavý keř, sotva vyšší než 40 cm, ale mnohokrát širší. Má dvouřadě rozložené větvičky na rovně odstávajících větvích. Téměř okrouhlé listy jsou 5-12 mm dlouhé, kožovité, nahoře leskle tmavozelené, na podzim oranžově a šarlatově červené. Keř kvete v červnu bílými nebo načervenalými květy, které jsou postavené jednotlivě nebo po dvou. Korálově červené plody ve velikosti hrášku dozrávají ve velkém množství. Skalník vodorovný se vysazuje velmi často, vhodný je i pro ozelenění zdí až do výšky téměř 2 m.
Cotoneaster integerrimus, skalník obecný
Je 1,5 m vysoký opadavý keř s nepravidelnou stavbou. Listy jsou 2-5 cm dlouhé, široce eliptické až vejčité, na líci matně zelené. Kvete v dubnu až květnu. Bílé nebo narůžovělé květy jsou uspořádané po 2-4 v převislých květenstvích. Červené plody jsou až 6 mm velké. Skalník obecný je původní ve střední, jihovýchodní a jižní Evropě. Často roste na kamenitých svazích hor a dává přednost vápenitým půdám. Je velmi dobře použitelný pro ozelenění extrémně teplých a suchých míst.
Cotoneaster microphyllus, skalník drobnolistý
Je stálezelený, většinou poléhavý keř s hustým a poněkud nepravidelným větvením. Někdy dorůstá až 1 m výšky. Listy jsou 5-8 mm dlouhé, eliptické až obvejčité, na líci leskle tmavozelené. V květnu se objevují bílé květy po jednom nebo po dvou, z nichž se později vyvinou červené kulovité plody asi 6 mm velké. Skalník drobnolistý je malý keř s vyššími nároky na teplo. Na zimu zpravidla vyžaduje přikrývku. Dobře se hodí do skalek a do vřesovišť. Hodnotná odrůda je ‚Cochleatus‘. Její poléhavé nebo dolů ohnuté větve a v půdě, listy jsou trochu vese u základního druhu.
Cotoneaster multiflorus, skalnik mnohokvětý
je opadavý ket 2–4 m vysoký a stejně široký. Má volnou stavbu. Větve pou štíhlé a většinou se překlánějí, listy jsou 2–5 cm dlouhé, široce vené až vejčité, shora živě zelené. Bílé květy jsou sestaveny po 10–20 ve volných květenstvích. Keř je v květnu obsypán mnoha květy, které však nepříjemně páchnou. Ozdobou jsou četné plody vejčitého až kulatého tvaru, 8 mm dlouhé a zářivě třešňově červené. Cotoneaster multiflorus var. calocarpus má větší a užší listy, více květů a větší plody nežli druh. Patří k nejdekorativnějším opadavým skalníkům.
Cotoneaster praecox, skalnik raný
je opadavý, asi 50 cm vysoký keř s větvemi poléhavými nebo až 1 m daleko obloukovitě odstávajícími. Listy jsou až 2 cm dlouhé, široce eliptické až okrouhlé, na okraji zvlněné, na líci leskle tmavozelené. V květnu se objevují květy většinou jednotlivě. Živě červené a 1 cm velké kuličky plodů jsou sice nápadné, ale příliš dlouho na keři nevydrží. Skalník raný se hodí především do skalek a pro ozelenění svahů.
Cotoneaster salicifolius, skalník vrbolistý
je stálezelený keř asi 3 m vysoký. Jeho větve jsou dlouhé, daleko se sklánějící, listy 4–8 cm dlouhé a kopinaté. Na líci jsou tmavozelené, svraskalé a s prohloubenou žilnatinou, na rubu zpočátku bíle plstnaté. V květnu se otevírají velmi početné bílé květy v mnohokvětém chocholíku. Keř tvoří velké množství 4–6 mm velkých kulatých plodů korálově červené barvy, které se dlouho zachovávají. Dobře se mu daří v teplých, chráněných polohách a nejlépe se vyjímá jako solitéra.
Cotoneaster salicifolius var. floccosus
se odlišuje od druhu převislejšími větvemi i většími listy kopinatého tvaru. Odrůda ‚Parkteppich‘ má poléhavé větve a roste rohožovitě. Listy na dlouhých větvích jsou delší (25–30 mm) nežli na krátkých větvičkách (7–10 mm). Světle červené plody jsou hustě shloučené. Odrůda se velmi dobře hodí k pokrytí půdy a velkých ploch. Rohožovitý vzrůst má také poléhavá odrůda ‚Repens‘. Její leskle tmavozelené listy jsou 25–35 mm dlouhé, plody světle červené.
Cotoneaster tomentosus, skalník plstnatý
je opadavý keř dorůstající do výšky 1–1,5 m. Listy 3–6 cm dlouhé a široce vejčité jsou na líci šedozelené, na rubu nápadně bíle až šedě plstnaté. Na podzim se zbarvují žlutě. Malá květenství s bílými květy se objevují v květnu až červnu. Kuličkovité plody ve velikosti hrášku jsou zprvu šedě plstnaté, později červené. Skalník plstnatý roste divoce v horách jižní a jihovýchodní Evropy. Je robustní, snese velmi suché půdy a hodně tepla, ale potřebuje půdy s dostatkem vápna. Je vhodný pro volnější smíšené výsadby dřevin a k ozelenění svahu nebo náspů v extrémních podmínkách.
Cotoneaster-Watereri-hybridy
Takto se označuje skupina kulturních odrůd, které vznikly vzájemným křížením druhů C. frigidus, C. salicifolius a C. rugosus. Odrůda ‚Cornubia‘ tvoří vysoký stálezelený keř se šikmo vystoupavými větvemi. Má 7–10 cm dlouhé a matně zelené listy. Téměř kulovité plody, zářivě červené a 7–9 mm velké, zdobí keř velmi hojně. Tato solitéra vyžaduje teplé a chráněné polohy. Neméně dekorativní je odrůda ‚Pendulus‘, která má stejné nároky na stanoviště. Tvoří větve přiléhající k půdě (může se pěstovat s vyvázanými výhony).
Ruj vlasatá
Ruj vlasatá (Cotinus coggygria)
Opadavý keř se žlutým dřevem, dlouze chlupatým plodenstvím a s krásným podzimním zbarvením.
Stanoviště:
Slunné a sušší místo s normální zahradní půdou.
Výška:
2–3 m.
Doba kvetení:
Červen–červenec.
Množení:
Výsevem a řízky.
Rod Cotinus z čeledi škumpovitých (Anacardiaceae) je zastoupen pouze dvěma druhy, jedním v Severní Americe a druhým v oblasti od jižní Evropy až do Střední Asie.
Cotinus obovatus
Severoamerický druh Cotinus obovatus se u nás nepěstuje.
Cotinus coggygria
Cotinus coggygria je statný široký keř.
Jeho listy jsou střídavé, dlouze řapíkaté, oválné až obvejčité, více nebo méně modravě ojíněné, na podzim oranžově zbarvené. Malé nažloutlé květy, často neplodné, jsou uspořádané v koncových latách 10–20 cm dlouhých. Plodenství je velmi dekorativní. Zelené nebo načervenalé stopky plodů jsou prodloužené a porostlé dlouhými odstávajícími chlupy. Společně s nimi vytvářejí stopky neplodných květů dlouho vytrvávající vlasovitou ozdobu – „paruku“.
Ruj je dekorativní keř, který se nejlépe uplatní jako solitéra. Snáší lehčí půdy, sucho a hodně tepla.
Cotinus coggygria Royal Purple
je jedna z červenolistých forem, které se často vysazují. Její listy jsou po celou dobu vegetace intenzivně černočervené.
Krásenka
Krásenka (Cosmos)
Oblíbené letničky, vhodné i k řezu
Stanoviště: slunné, žádné zvláštní nároky
Výška: 0,6-2 m
Doba kvetení: červenec–říjen
Množení: výsevem
Rod Cosmos z čeledi hvězdnicovitých (Asteraceae) zahrnuje 30 druhů, které jsou rozšířeny v Mexiku a Arizoně. V zahradách se pěstují jen dva jednoleté druhy, Cosmos bipinnatus a C. sulphureus. Oba mají dvakrát zpeřeně zařezávané listy, vybíhající do špičatých cípů, a neúnavně kvetou. Velké květy (4,5–8 cm široké) připomínají květy sasanek. U druhu C. bipinnatus jsou bílé, světle nebo karmínově červené, C. sulphureus má květy světle nebo oranžově žluté. Také byla vyšlechtěna odrůda s ohnivě červenými květy.
Když se rostliny krásenky uspořádají v řadě na vzdálenost 15–25 cm, vytvářejí živý plot na jedno letní období. Tato oblíbená letnička se vysévá od dubna do května přímo do půdy venku. Snese obstojně i polostín. Květy vydrží ve váze po dlouhou dobu.
Dřín
Dřín, svída (Cornus)
Opadavé keře a stromy různého vzhledu
- Stanoviště: rozdílné nároky podle druhu
- Výška: 2–6 m
- Doba kvetení: květen–červen
- Množení: výsevem a řízky
Asi 45 druhů rodu je rozšířeno převážně v severním pásmu Evropy, Asie a Severní Ameriky. Náležejí do čeledi dřínovitých (Cornaceae). Nemálo z nich patří k významným zahradním dřevinám.
Svída bílá (Cornus alba)
Svída bílá (Cornus alba) je až 3 m vysoký keř. Zpočátku roste vzpřímeně, později se větve značně sklánějí a zakořeňují do půdy. Mladé výhony jsou krvavě nebo korálově červené, slabě ojíněné a v zimě velmi nápadné. Vejčitě eliptické listy jsou 4–8 cm dlouhé a na podzim se většinou zbarvují červeně. V květnu až červnu se objevují nažloutle bílé květy v plochých, 3–5 cm širokých květenstvích. Plody jsou bílé nebo namodralé. Svída bílá je robustní nenáročný keř do keřových skupin a živých plotů. Snáší i stinné stanoviště.
K druhu svída bílá (Cornus alba) patří některé zajímavé zahradní formy:
- ‚Argenteomarginata‘ s listy více nebo méně bíle lemovanými
- ‚Kesselringii‘ s černohnědými větvemi
- ‚Sibirica‘ s tenkými a korálově červenými větvemi, nápadné především v zimě
- ‚Flaviramea‘ s větvemi zelenožluté kůry, zajímavými hlavně v zimě
- ‚Kelsey’s Dwarf‘ je zakrslá forma s purpurově hnědými větvemi, vhodná pro pokrytí půdy
Svída střídavolistá (Cornus alternifolia)
roste jako malý strom do výšky 5–6 m. Má patrovitě uspořádané a ploše rozložené větve. Listy jsou střídavé, široce vejčité až eliptické, 7–12 cm dlouhé. Bílé květy v mírně vyklenutém a až 5 cm širokém květenství přetrvávají od května do června. Modročerné plody sedí na červených stopkách. Svída střídavolistá je krásná solitérní dřevina výrazného vzhledu. Nejlépe se jí daří ve svěžích půdách.
Kanadská svída (Cornus canadensis)
je trvalka, která dosahuje výšky jen 20–30 cm. Listy jsou vejčité, 2–4 cm dlouhé a při vrcholech výhonů uspořádané v přeslenech. Zelenavě červené květy v koncových hlávkách jsou obklopeny čtyřmi velkými bílými listeny. Plody jsou světle červené. Této pěkné trvalce se nejlépe daří na polostinném až stinném místě se svěží půdou obohacenou rašelinou. Ve vhodných podmínkách se kobercovitě rozrůstá a může se použít k pokrytí půdy ve vřesovišti a na rašelinných záhonech.
Svída sporná (Cornus controversa)
je východoasijský druh s listy podobnými jako má svída střídavolistá. Kvete koncem května v plochých květenstvích a má modročerné plody 6 mm široké. Svída sporná je dekorativní malý strom k solitérnímu umístění. Forma ‚Variegata‘ s atraktivními bíle lemovanými listy je ve srovnání s druhem choulostivější a má vyšší nároky na teplo.
Dřín květnatý (Cornus florida)
je 5–6 m vysoký strom nebo hustě a široce rozvětvený keř. Vejčitě eliptické listy jsou 6–14 cm dlouhé. Malé květy jsou nenápadné, nápadnější jsou čtyři bílé obvejčité listeny, které je obklopují. Tento dřín kvete velmi bohatě koncem května a na podzim na něm září šarlatově červené 1 cm velké plody eliptického tvaru. Je to velmi hodnotná kvetoucí dřevina pro svěží a kyselé půdy.
Nuttalův dřín (Cornus nuttallii)
roste v západoamerické domovině jako strom, u nás většinou jako velký keř. Má 8–12 cm dlouhé, vejčitě eliptické listy a kvete v květnu. Květy jsou v polokulovitých hlávkách, obklopených většinou šesti vejčitě podlouhlými listeny. Žlutavě bílé listeny se zbarvují při odkvétání růžově. Oranžově červené plody jsou 1 cm dlouhé. Nuttalův dřín je nejkrásnější druh rodu. V porovnání se dvěma předcházejícími druhy má větší nároky na stanoviště.
Svída obecná (Cornus sanguinea)
je evropský druh. Keř 3–5 m vysoký roste ve stáří široce a má nahoře červené větve, nápadné především v zimě. Vejčité a 4–10 cm dlouhé listy se na podzim zbarvují tmavě nebo purpurově červeně. V květnu až červnu se objevují hojné bělavé vonné květy v hustých plochých vrcholících. Kulovité fialově modré plody jsou bíle tečkované. Svída obecná je přizpůsobivý a odolný keř, vhodný do krycích a ochranných výsadeb i pro volně rostoucí nebo stříhané živé ploty.
Svída výběžkatá (Cornus stolonifera)
je asi 2 m vysoký keř, s výběžky a s široce překloněnými větvemi, které jsou na sluneční straně purpurově červené. Vejčité až eliptické listy jsou 5–10 cm dlouhé. Keř kvete v květnu a v červnu žlutavě bílými květy v plochých vrcholících a později nese bílé plody ve tvaru 7–9 mm širokých kuliček.
Dřín obecný (Cornus mas)
Casně zjara kvetoucí a bohatě plodící keř nebo malý strom.
Stanoviště: je nenáročný na klima a na půdu, mrazuvzdorný.
Potřeba pěstební plochy: 5–8 m².
Výška: až 6 m.
Doba kvetení: únor–březen.
Doba zralosti plodů: září.
Množení: výsevem nebo řízky.
Dřín obecný náleží stejně jako jiné druhy rodu Cornus do čeledi dřínovitých (Cornaceae). Tento velký keř nebo malý strom se vyskytuje v lesích a křovinách střední a jižní Evropy až v Malé Asii. Roste pomalu a má velmi tvrdé dřevo. Vejčité listy s protáhlou špičkou jsou 5–10 cm dlouhé. Zlatožluté květy v malých okolících jsou jen 3–4 mm velké a jsou samosprašné. Až 2 cm dlouhé jasně červené oválné plody s velkou peckou mají jedlou dužninu. Dozrávají od září.
Dřín obecný je vápnomilný, dobře vzdoruje suchu i mrazu, snáší stín a může se vysadit i ve vyšších polohách. Zpravidla se množí výsevem, ale semena klíčí až po 2 letech. Vybrané hodnotné typy se množí zelenými řízky, které dobře zakoření pod vodní mlhou. Škodliví činitelé se u dřínu prakticky nevyskytují.
Pěstování
Mezi vysazovanými rostlinami se doporučuje vzájemná vzdálenost 3–4 m. Dřín snáší dobře řez. Rostliny v živém plotu mohou být tedy od sebe vzdálené jen 0,8 m, přesto však dobře kvetou. Pravidelný řez není nutný, stačí občasné prosvětlování. Plody postupně dozrávají od září a nemusí se trhat, mohou se snadno sbírat. Po sklizni se jeden týden skladují, aby dozrály a ztratily trpce svíravou chuť. Teprve pak jsou plody příjemně sladkokyselé. Z dospělého stromu lze sklidit 10 kg plodů a na příznivém stanovišti i mnohem více. V Čechách a na Slovensku se pěstují odrůdy ‚Titus‘ a ‚Děvín‘. Obě jsou odolné, ‚Titus‘ má tmavěji červené plody. Plná plodnost následuje v pátém roce po výsadbě.
Použití plodů
Plody obsahují velmi mnoho vitaminu C. Nelze je přímo jíst, ale připravují se z nich kvalitní kompoty, želé, marmelády a ovocné šťávy s příjemně kyselou chutí.
Šafrán
Šafrán (Crocus)
Drobné jarní cibuloviny pro každou zahradu
- Stanoviště: především slunná místa; půdy živné, s dostatkem vápna, propustné, suché až mírně vlhké, např. písčitohlinité
- Výška: 10–15 cm
- Doba kvetení: podle druhu únor–duben nebo září–listopad
- Množení: hlízkami a výsevem
Tento velmi obsáhlý rod náleží ke kosatcovitým rostlinám (Iridaceae) a je různými druhy rozšířen po celé Evropě, v Karpatech a v Malé Asii. Šafrány jsou obecně známé jako na jaře kvetoucí rostliny, ale některé druhy přece kvetou na podzim. Vedle planě rostoucích druhů se pěstují vyšlechtěné zahradní šafrány s velkými květy. Šafrány se používají hlavně při okrajích dřevin, v trávníku a ve skalnatých partiích zahrady. Podle použití a doby kvetení se druhy zařazují do čtyř skupin:
Druhy šafránu kvetoucí zjara a vhodné pro skalky
Tyto šafrány pocházejí z horských poloh jižní Evropy, kde rostou na slunných místech mezi kameny. V zahradě potřebují obdobné podmínky. Nejlépe se jim daří na teplých a slunných suťových plochách a kamenných terasách. Hlízky šafránů (často se označují jako cibulky) se vysazují začátkem podzimu, již v září. Čím dříve před zimou hlízy zakoření, tím lépe na jaře kvetou. Při bezmrazém počasí však lze hlízy vysazovat ještě v prosinci. Při výsadbě se má dodržet hloubka sázení kolem 10 cm a vzdálenost mezi hlízami 7 až 10 cm.
| Druh/odrůda | Výška (cm) | Doba kvetení | Barva | Zvláštnosti | Původ |
|---|---|---|---|---|---|
| Cancyrensis | 5 | únor | zářivě žlutá | velmi vzrůstný | Turecko |
| C. angustifolius | 5-8 | únor-březen | zlatá, hnědé proužky | - | Kavkaz |
| C. biflorus var. alexandr | 8-10 | únor-březen | bílá, purpurový okraj | - | jihovýchodní Evropa |
| C.etruscus 'Zwanenburg' | 5-8 | březen | modrofialová | tvoří velké skupiny, vhodný je zplanění | Itálie' |
| C. flavus 'Goldcrocus' | 7-10 | únor-březen | tmavě oranžovožlutá | vhodný ke zplanění | Itálie, jihovýchodní Evropa |
| C. imperati | 8-10 | leden-březen | fialová, purpurové proužky | hlavně pro suché polohy | Itálie |
| C. sieberi ''Bowles' White' | 7-10 | únor-březen | čistě bílá, tmavožlutý střed | - | jihovýchodní Evropa |
Šafrány kvetoucí na podzim a vhodné pro skalky
V zahradách málokdy vidět. Objevují se od září do listopadu a jsou skutečně půvabné, v barvách od purpurové až po tmavě modrou. Hlízy se vysazují v červenci do hloubky 6–10 cm. Podzimní šafrány vyžadují otevřená a v létě suchá místa ve skalce nebo teplá místa při světlém okraji dřevin. Květy se otevírají zpravidla dříve než narostou trávovité listy, u některých druhů se však ukazují společně s listy.
| Druh/odrůda | Výška (cm) | Doba kvetení | Barva | Zvláštnosti | Původ |
|---|---|---|---|---|---|
| C. kotschyanus | 10 | září říjen | světle lila, zlatožlutý střed | hojně rozšířený, vhodný ke zplanění | Malá Asie |
| C medius | 7-10 | září říjen | světle purpurová, listy zjara | None | Alpy |
| C nudiflorus | 8-10 | září říjen | fialová, oranžově žlutý střed | vhodný ke zplanění | - |
| C. pulchellus | 10-15 | září říjen | levandulově modrá, oranžový střed | - | Řecko |
| C. sativus | 8 | září říjen | lila modrá, dlouhé červené čnělky | hojně rozšířený | Středomoří |
| C. speciosus | 15 | září říjen | tmavomodrá, blizna oranžová | vhodný ke zplanění | Malá Asie |
Druhy šafránu a zahradní šafrány s jarními květy, vhodné pro výsadbu k dřevinám a do trávníku
Tyto šafrány potřebují místa, která jsou v době jarního kvetení slunná, teplá a nikoli suchá. V létě snášejí i stín a sucho. Druhy se většinou snadno vysemeňují a jsou vhodné ke zplanění. Šafrány se často vysazují do trávníku v blízkosti domu, kde jsou vítanými posly jara. Dokud šafrány nezatáhnou listy začátkem jara, je třeba na jejich místech vynechat sekání trávy. Hlízy se vysazují na podzim (v září až říjnu). Během zimy mohou šafrány zničit myši a králíci.
| Druh/odrůda | Výška (cm) | Doba kvetení | Barva | Zvláštnosti | Původ |
|---|---|---|---|---|---|
| C. tommasinianus | 10 | únor-březen | levandulově lila | bohatě kvete, vhodný ke zplanění | Dalmácie |
| C. vemus | 8-15 | březen-duben | bílá, fialová nebo proužkovaná | - | - |
| C. vernus 'Pickwick' | 8-10 | březen-duben | fialově proužkovaná | snadno se vysemeňuje | - |
| C. verus 'Vanguard' | 8-10 | únor-březen | lila | kvete raně, sterilní odrůda | - |
Další šafrány do skalek
Do skalek se také dobře hodí hybridy jihoamerického druhu Crocus chrysanthus. Ukazují dekorativní květy od února do března. Nejlépe se uplatňují u architektonických prvků a ve spojení s kamenem. Daří se jim na otevřených, slunných místech a v propustné půdě. Stejně jako u ostatních šafránů, které kvetou na jaře, se hlízy skalkových šafránů vysazují na podzim.
Crocus-Chrysanthus-hybridy
| Odrůda | Výška (cm) | Barva květu | Zvláštnosti |
|---|---|---|---|
| 'Advance' | 8-10 | žlutá, zvnějšku fialová | velmi vzrůstná |
| "Blue Pearl' | 5-10 | slabě modrá, střed žlutý | voní |
| 'Cream Beauty' | 5-10 | krémově žlutá, zelený jícen | - |
| 'Snow Bunting' | 5-10 | bíle žilkovaná | voní |
| 'Ladykiller' | 8-10 | purpurově fialová, bílý okraj, uvnitř světlejší | - |
Hloh
Hloh (Crataegus)
Malé opadavé stromy s trnitými větvemi.
Stanoviště: slunné; hlohy jsou nenáročné na polohu a půdu.
Výška: 5–10 m.
Doba kvetení: květen–červen.
Množení: výsevem a očkováním.
Rod Crataegus náležející do čeledi růžovitých (Rosaceae) je rozšířen asi 200 druhy v Eurasii a Severní Americe. S výjimkou dvou evropských druhů pocházejí všechny zde uváděné druhy ze Severní Ameriky. Z celkového počtu se pěstuje jen málo druhů a ty nemají žádné zvláštní nároky ani na stanoviště, ani na půdu. Používají se jako solitérní dřeviny s malou korunou, evropské druhy také do stříhaných živých plotů.
Hloh zlatoplodý (Crataegus chrysocarpa)
hloh zlatoplodý, je v zahradách málokdy vysazován. Roste jako 6 m vysoký a hustě rozvětvený strom nebo jako keř na severovýchodě severní Ameriky, kde tvoří houštiny na skalnatých březích řek. Na větvích má trny 4–9 cm dlouhé. Listy jsou kosočtverečné až okrouhlé, 3–5 cm dlouhé a slabě laločnaté. Z bílých, 12–13 mm širokých květů se v září vyvinou cihlově červené plody se žlutou sladkou dužninou.
Hloh kuřinoha (Crataegus crus-galli)
hloh kuřinoha, je až 10 m vysoký strom s ploše širokou korunou strnulého vzhledu. Štíhlé trny jsou až 8 cm dlouhé; listy obvejčité, 2–8 cm dlouhé, hladké, kožovité a na podzim oranžově červené. Bílé květy se otvírají v květnu až červnu. Matně červené, 8–14 mm velké plody vytrvávají na stromě přes zimu.
Hloh obecný (Crataegus laevigata)
hloh obecný, je doma v Evropě. Často roste na okrajích porostů dřevin a na neobdělávaných půdách jako 2–5 m vysoký keř nebo jako malý strom. Trny jsou až 2,5 cm dlouhé, listy 3–5 cm dlouhé, tuhé, obvejčité, v horní části troj- až pětilaločnaté. Květy uspořádané po 5–10 v koncových chocholících se objevují v květnu až červnu. Plody, 10–12 mm dlouhé, vejčitě kulovité a šarlatově červené, jsou sice jedlé, ale mají fádní moučnatou chuť.
Hloh obecný se používá do živých plotů a jako pionýrská dřevina pro ochranné a smíšené výsadby. Je důležitý pro hnízdění ptáků, místy je však ohrožován spálou růžokvětých rostlin. Jako solitérní strom s malou korunou se vysazuje téměř výhradně odrůda ‚Paul’s Scarlet‘. Ta má plné karmínově červené květy ve velkých květenstvích.
Hloh Lavallův (Crataegus × lavallei)
hloh Lavallův, je až 7 m vysoký strom s malou korunou, který se většinou pěstuje jako vysokokmen. Trny jsou až 5 cm dlouhé, listy eliptičně podlouhlé, 5–12 cm dlouhé, hrubě pilovité, leskle tmavozelené, kožovité (vypadají jako stálezelené), na podzim bronzově červené a dlouho vytrvávají na stromě. V květnu se objevují květy v šedě plstnatých chudých květenstvích. Elipsovité plody jsou 1,5–2 cm dlouhé, oranžově červené a tečkované. Je jich mnoho a zůstávají na stromě i po opadu listů. Uvedený kříženec patří k nejhodnotnějším hlohům a dobře se hodí i do vnitřku měst.
Hloh jednosemenný (Crataegus monogyna)
hloh jednosemenný, je 2–6 m vysoký keř nebo malý strom s nepravidelně kulatou korunou. Trny jsou 2–2,5 cm dlouhé, listy široce vejčité až kosočtverečné, troj- až sedmilaločnaté, hluboce stříhané. Hloh jednosemenný kvete o 2–3 týdny později než hloh obecný a jeho květy s jednou čnělkou rovněž vydávají nepříjemnou vůni. Kulovité tmavočervené plody jsou jedlé, ale mají moučnatou chuť. Použití je stejné jako u hlohu obecného. Také tento hloh je náchylný ke spále růžokvětých rostlin. Odrůda ‚Stricta‘ je až 6 m vysoký strom s korunou zpočátku pravidelně sloupovitou, později volně rozšířenou. Květy a plody jsou stejné jako u druhu.
Hloh javorolistý (Crataegus pedicellata)
hloh javorolistý, je až 7 m vysoký a volně rostoucí strom nebo keř. Trny jsou až 5 cm dlouhé, velmi tvrdé a ostré; listy až 10 cm dlouhé, široce vejčité, dvojitě pilovité, se 4–5 krátkými páry laloků v horní části, na líci leskle zelené. Květy ve volných chmýřitých chocholících se otvírají v květnu. Plody jsou 1 cm velké, šarlatově červené a uvnitř suše moučnaté. Hloh javorolistý je odolný, vzdoruje chorobám a má na podzim neobyčejně krásné šarlatově červené zbarvení.
Hloh slívolistý (Crataegus × prunifolia)
hloh slívolistý, je až 7 m vysoký strom s poněkud nepravidelným vzrůstem. Trny jsou 4 cm dlouhé a slabě ohnuté, listy až 8 cm dlouhé, široce eliptické, ostře pilovité, leskle tmavozelené, na podzim žluté a červené. V květnu až červnu se objevují květy v hustých chlupatých chocholících. Šarlatově červené kuličky plodů jsou asi 1,5 cm velké a brzy opadávají. Hloh slívolistý je krásný zahradní a parkový strom s malou korunou.
Zmarličník japonský
Zmarličník japonský (Cercidiphyllum japonicum)
Opadavý strom s malými, při opadu vonnými listy.
- Stanoviště: slunné až polostinné; hluboké a svěží zahradní půdy
- Výška: 15–20 m
- Doba kvetení: před vyrašením listů, v březnu–dubnu
- Množení: výsevem
Cercidiphyllum japonicum (zmarličník japonský)
- Obvykle vícekmený strom se široce kuželovitou, hustou korunou a četnými tenkými výhony.
- Listy jsou vstřícné, asi 6 cm dlouhé, na dlouhých výhonech vejčitě eliptické, na krátkých výhonech okrouhle srdčité.
- Líc listů je namodrale zelený, rub namodralý. Žilky na listech tvoří vějíř, vycházející z červeného řapíku.
- Při rašení jsou listy růžové, na podzim mění barvu na žlutou až lososově růžovou.
- Listy při opadu kořenitě voní.
- Zmarličník je dvoudomá rostlina s malými, nenápadnými květy bez květních obalů, které vyrůstají na konci krátkých výhonů.
Tento strom patří k nejkrásnějším zahradním a parkovým stromům. Roste stále zdravě, ale poměrně pomalu. Pokud je v zahradě dostatek místa, lze zmarličník vysadit jako solitérní strom.
Cercidiphyllum magnificum
Druhý druh, který má o něco větší listy. Je však určen převážně pro dendrologické sbírky.
Bělas viržinský
Bělas viržinský (Chionanthus virginicus)
Opadavý široce rozkladitý keř s bílými květy.
- Stanoviště: slunné až polostinné; každá obdělávaná zahradní půda
- Výška: 3–5 m
- Doba kvetení: červen
- Množení: výsevem
Rod Chionanthus zahrnuje dva druhy a patří do čeledi olivovníkovitých (Oleaceae). Je rozšířen v Severní Americe a Číně. Severoamerický druh Chionanthus virginicus (bělas viržinský) roste v domovském areálu jako strom, u nás jako keř.
Hrubé a leskle tmavozelené listy má vstřícné, úzce eliptické až vejčitě podlouhlé, 8–20 cm dlouhé. V červnu se otevírají na koncích jednoletých větví čistě bílé vonné květy, uspořádané v převislých latách dlouhých 20 cm. Květy mají čtyři jemné a 2–3 mm široké korunní lístky, které připomínají sněhové vločky.
Bělas je krásný keř s nápadnými květy, ale v mládí je poněkud citlivý k mrazu. Nejlépe se mu daří na svěžích písčitohlinitých půdách a na teplých, chráněných místech.
Plamének
Plamének (Clematis)
Pnoucí keře, polokeře nebo vytrvalé byliny s atraktivními květy.
Stanoviště: polostín, půdy spíše hlinité, propustné.
Výška: většinou mezi 2 a 4 m.
Doba kvetení: podle druhu květen–říjen.
Množení: výsevem, řízky nebo roubováním.
Plaménky patří do čeledi pryskyřníkovitých (Ranunculaceae). Jsou to liány s listy vstřícnými, trojčetnými nebo lichozpeřenými, nepravidelně složenými nebo jednoduchými. Květy, většinou oboupohlavné, trubkovité až talířovité s mnoha přechodnými tvary, jsou uspořádané jednotlivě, v koncových nebo postranních latách. Mají zpravidla 4, zřídka 5, 6 nebo 8 květních lístků, mnoho tyčinek a pestíků. Z pestíku se vyvíjí nažka se zachovanou čnělkou, která se často přeměňuje v pérnatě chmýřitý přívěsek.
Asi 250 druhů je rozšířeno na severní polokouli, některé druhy i v Austrálii a na Novém Zélandu. Nejvíce druhů se vyskytuje ve východní Asii, v Severní Americe a v Evropě (10 druhů). Vedle několika druhů plaménku se v zahradách pěstují především velkokvěté hybridy.
Druhy a původní typy
Plamének alpský (Clematis alpina)
roste slaběji do výšky 2-3 m. Má jednotlivé květy s dlouhou stopkou a kvete v květnu až červnu. Květní lístky jsou 3-4 cm dlouhé, úzké, široce rozprostřené a zbarvené v různých modrých odstínech. Od druhu, který je domovem v Alpách, odvozuje se několik odrůd:
„Francis Rivis“ s velkými sytě modrými květy;
„Pamela Jackman“ má velmi úzké sytě azurově modré květní lístky a snadno remontuje;
„White Moon“ kvete pozdě bílými plnými květy.
Bohatě kvetoucí druh včetně odrůd patří k nejkrásnějším „planým“ plaménkům pro chladnější polohy. Velmi dobře se uplatňuje ve skalkách.
Plamének bolševníkolistý (Clematis heracleifolia)
je polokeř 1 m vysoký. Květy jsou 2-2,5 cm dlouhé, trubkovité, bledě modré a připomínají hyacint. Jsou uspořádané v bohatých svazcích nad listy. Doba kvetení je od srpna do září. Tento robustní plamének z východní Číny má v zahradách široké použití jako kvetoucí keř.
Plamének celolistý (Clematis integrifolia)
je 50-70 cm vysoká trvalka se stonkem zpočátku vzpřímeným, později poléhavým. Kvete v červnu až srpnu. Květy visí na dlouhé stopce jednotlivě na koncích stonků. Čtyři květní lístky jsou ploše rozprostřené. Na podzim se na rostlině stříbřitě lesknou četná plodenství. Plamének celolistý je poměrně nenáročný a hodí se do větších skalek. Je původní v oblasti od jihovýchodní Evropy až po střední Rusko.
Plamének Jackmanův (Clematis x jackmanii)
se pne do výšky 3-4 m. Kvete v červenci až říjnu. Početné květy jsou 10-14 cm široké, fialově purpurové, mají 4 ploše rozložené květní lístky a dlouhou stopku. Tvoří se na koncích letorostů.
Uvedený kříženec vznikl roku 1860 v anglické školce Jackman. Je výsledkem prvního křížení mezi evropským a východoasijským druhem. Prvně vyšlechtěná odrůda s velkými modrými květy talířového tvaru byla později použita při šlechtění mnoha velkokvětých hybridů. Clematis x jackmanii patří dodnes k standardnímu sortimentu velmi bohatě kvetoucích a široce použitelných plaménků.
Plamének velkokvětý (Clematis macropetala)
je popínavá dřevina dorůstající do 2-3 m. V květnu až červnu se jednotlivě objevují skloněné a až 10 cm široké modré nebo modře fialové květy se čtyřmi květními lístky. Plamének velkokvětý pochází ze severní Číny, z Mandžuska a ze Sibiře. Působí velmi dobře ve skalkách. Jeho četné květy vzbuzují dojem plnokvětosti a listy mají nádech bronzové barvy. Vyšlechtěné odrůdy se odlišují od druhu hlavně barvou květů:
„Bluebird“ má květy těměř černě modré a velmi velké, „Maidwell Hall“ má poloplné levandulově modré květy; „Marham’s Pink“ je purpurově růžová odrůda; „Rosy O’Grady“ má květy poloplné, hvězdicovité, růžové; „White Moth“ kvete čistě bíle.
Plamének Maximowiczův (Clematis maximowicziana)
Je silně rostoucí, až 8 m vysoký plamének z Japonska. V bohatých latách má bílé, vonné, 3 cm široké květy. Kvete hojně na podzim, v září až říjnu. Dává přednost slunným a teplým místům.
Plamének horský (Clematis montana)
Kvete v květnu, roste 8 m vysoko. Bílé a slabě vonné květy jsou ve svazečcích po 1-5 na starém dřevě. Jejich 4 květní lístky jsou široce rozložené. Plamének horský pochází z Himálaje, ze střední a západní Číny. V zahradách se pěstuje nejčastěji, protože hojně kvete, bujně roste, není náročný a může rychle ozelenit i velké plochy fasád, loubí a pergol. Z četných forem je významná var. rubens s listy purpurovými hlavně při rašení a s květy růžově červenými. Odrůda Tetrarosa silně roste a má květy lila růžové, až 8 cm široké.
Plamének východní (Clematis orientalis)
Šplhá do výšky 3-5 m. Zvonkovité žluté květy jsou 3 až 5 cm široké a mají 4 tlustě masité květní lístky. Plamének východní kvete v srpnu až září a po odkvětu tvoří četná stříbřitá plodenství. Je ozdobný žlutými květy a kapradinovitě dělenými listy. V přírodě je rozšířen od jižní Evropy až po severní Čínu a Mandžusko.
Plamének vzpřímený (Clematis recta)
Je 1 m vysoká trvalka s výhony vzpřímenými nebo níže ležícími, tedy nikoli šplhavými. Květy jsou mléčně bílé, 1,5 cm dlouhé, velmi početné, uspořádané ve velkých vzpřímených latách. Plamének vzpřímený kvete v červnu a v červenci. Je velmi dlouhověkou trvalkou pro slunná až polostinná místa při okraji dřevin. Pochází z jižní a střední Evropy a mírné oblasti Asie.
Plamének tangutský (Clematis tangutica)
Je domovem v Mongolsku a v severní Číně. V zahradách patří k nejkrásnějším a k nejméně náročným žlutě kvetoucím plaménkům. Je 5 m vysoký a jeho nicí, většinou jednotlivé květy jsou až 8 cm široké, zprvu široce zvonkovité, později hodně otevřené. Doba kvetení je rozložena na červen a červenec a na září až říjen. Po odkvětu je na rostlině mnoho pérnatých plodů stříbřité barvy.
Plamének texaský (Clematis texensis)
Roste jako 2 m vysoký polokeř nebo jen jako trvalka. V červenci až září se na něm objevují jednotlivé květy džbánkovitého tvaru, 2-3 cm dlouhé a zbarvené šarlatově červeně nebo karmínově. Vyšlechtěné odrůdy se od druhu odlišují většími zvonkovitými květy a bohatějším kvetením.
Plamének plotní (Clematis vitalba)
Je náš domácí druh. Vyskytuje se v západní a střední Evropě a zasahuje až ke Kavkazu. Roste bujně a rychle do výšky 10 m. Slabě vonné bílé květy jsou asi 2 cm široké a mají mnoho tyčinek. Kvete od července do září. V přírodě se usídluje v lužních lesích, roste při vlhkých okrajích lesa a na polostinných a stinných svazích s živnou a propustnou půdou. Roste tak bujně, že překrývá celé skupiny keřů a vyrůstá do korun vysokých stromů. Pro menší zahrady není vhodný.
Plamének vlašský (Clematis viticella)
Je rozšířen od jižní Evropy až po Kavkaz. Šplhá do výšky 4 m a kvete v červenci až září většinou jednotlivými květy na dlouhých stopkách. Květy jsou 3-5 cm široké, purpurově růžové až fialové a mají 4 ploše rozložené květní lístky. Plamének vlašský se pěstuje v zahradách již po staletí. V minulém století byl použit ke křížení s nově dovezenými východoasijskými druhy a tak se podílel na vzniku velkokvětých hybridů.
Mezi odrůdami ze Viticella jsou zastoupeny nejen odrůdy velkokvěté, ale i odrůdy s poměrně malými květy, které si zachovaly něco z původní přirozené krásy planého druhu.
Velkokvěté hybridy
V zahradách mají zpravidla přednost kříženci s velkými a nápadně zbarvenými květy před planými druhy. Na vzniku těchto velkokvětých hybridů se podílelo několik málo druhů, a to evropské druhy Plamének plotní (Clematis viticella) a Plamének celolistý (Clematis integrifolia), dále z Číny a Japonska pocházející druhy Plamének křovitý (Clematis florida), Plamének rozkladitý (Clematis patens) a Plamének plstnatý (Clematis lanuginosa). První křížení evropských druhů s jedním východoasijským druhem se uskutečnilo roku 1860 v Anglii. Ze semenáčů, které po křížení vyrostly, byl vybrán jeden a označen jako Plamének Jackmanův (Clematis × jackmanii). Velkokvěté hybridy plaménků dnes představují obsáhlou skupinu více než 500 odrůd, z nichž však jen některé mají pěstitelský význam.
V následující tabulce jsou vuedeny odrůdy, které získaly pozitivní hodnocení nizozemské zkušební instituce.
| Odrůda | Barva květu | Doba kvetení |
|---|---|---|
| 'Barbara Jackman' | tmavě fialová, červené střední pruhy | květen-červen |
| 'Boskoop Beauty' | světle modrá, fialově purpurové střední pruhy | červen-červenec |
| 'Capitaine Thuilleaux' | světle růžová, purpurově růžové střední pruhy | květen-červen |
| 'Dorothy Walton' | světle purpurová | červenec-září |
| 'Dr. Ruppel' | bělavě růžová, purpurově růžový střední pásek | květen-červen |
| 'Duchess of Edinburgh' | smetanově bílá, plný květ | červenec-září |
| 'Ernest Markham' | petúniově červená | červenec-září |
| 'Etoile de Malicome' | fialově bílá, fialově | květen-červen |
| 'Etoile Violette' | tmavě purpurová | červen-září |
| 'General Sikorski' | fialově modrá | červen-červenec |
| 'Gipsy Queen' | purpurové střední pruhy | červenec-září |
| 'Guiding Star' | tmavě purpurová, načervenalá žilnatina | červenec-září |
| 'Hagley Hybrid' | sytě růžová | červenec-září |
| 'Henryi' | bílá | červenec-září |
| 'Huldine' | perleťově bílá | červenec-září |
| 'Jackmanii' | tmavomodrá | červenec-září |
| 'Jackmanii Superba' | tmavě purpurově modrá | červenec-září |
| 'Kathleen Dunford' | světle purpurová | květen-červen |
| 'Lady Betty Balfour' | purpurově modrá | září-říjen |
| 'Lady Northcliffe' | světle purpurová | červen-červenec |
| 'Lasurstern' | levandulově modrá | červen-červenec |
| 'Madame Julia Correvon' | sytě vínově červená | květen-červen |
| 'Madame le Coultre' | bílá | červenec-září |
| 'Margaret Hunt' | matně purpurově růžová | květen-červen |
| 'Miss Bateman' | bílá | červenec-září |
| 'Mrs. Cholmondeley' | levandulově modrá | červenec-září |
| 'Mrs. N. Thompson' | fialově modrá, purpurově červené střední pruhy | květen-červen |
| 'Niobe' | sametově tmavočervená | červenec-září |
| 'Perle d'Azur' | blankytně modrá | červenec-září |
| 'Pink Fantasy' | světle růžová | květen-červen |
| 'Rouge Cardinal' | sytě červená až tmavě purpurově červená | červenec-září |
| 'Silver Moon' | fialově bílá | červenec-září |
| 'The President' | fialově modrá | červenec-září |
| 'Twilight' | tmavě růžová | květen-červen |
| 'Ville de Lyon' | purpurově červená | červenec-září |
| 'Violet Charm' | tmavě purpurově modrá | červenec-září |
| 'Vyvyan Pennell' | fialově modrá | červenec-září |
| 'W. E. Gladstone' | tmavě purpurově červená | květen-červen |
| 'William Kennett' | světle fialově modrá | červenec-září |
| 'Xerces' | světle fialově modrá | červenec-září |
Velkokvěté hybridy - odrůdy seřazené do skupin podle barev
V již zmíněných zkouškách v Nizozemsku byly odrůdy hodnoceny podle kritérií „Okrasná hodnota“ a „Růst“ (van de Laar 1985) a přitom byly seřazeny podle barvy květu do skupin.
| Barva | Čistě bílá / Světle růžová | Smetanově bílá / Tmavě červená | Fialově bílá / Tmavě růžová |
|---|---|---|---|
| Bílá | čistě bílá 'Henryi' 'Madame le Coultre' 'Miss Bateman' |
smetanově bílá 'Duchess of Edinburg' 'Silver Moon' |
fialově bílá 'Huldine' |
| Růžová | světle růžová 'Pink Fantasy' |
růžová 'Comtesse de Bouchaud' 'Hagley Hybrid' 'Margaret Hunt' 'Mr. Spencer Castle' |
tmavě růžová 'Twilight' |
| Červená | červená 'Rouge Cardinal' | tmavě červená 'Madame Jules Correvon' 'Niobe' |
purpurově červená 'Ernest Markham' 'Ville de Lyon' |
| Purpurová | světle purpurová 'Dorothy Walton' 'Kathleen Dunford' |
purpurově modrá 'Lady Betty Balfour' 'Prins Hendrik' 'Violet Charm' 'Vyvyan Pennell' 'Xerces' |
tmavě purpur. modrá 'Etoile Violette' 'Gipsy Queen' Jackmanii Superba' 'Lilacina Floribunda' 'Star of India' |
| Modrá | světle modrá General Sikorski' 'Lawsoniana' 'Mrs. Cholmondeley' 'Perle d'Azur' 'W.E. Gladstone' 'William Kennett' |
modrá 'Lady Northcliffe' 'Lasurstern' |
tmavomodrá Jackmanii' 'The President' |
| Pruhovaná | růžovobílá purpurovorůžová 'Bees Jubilee' 'Captaine Thuilleaux' 'Dr.Ruppel' 'John Paul II.' 'Nelly Moser' |
fialovobílá/ fialovopurpurová 'Barbara Jackman' 'Boskoop Beauty' 'Etoile de Malicorne' |
fialovomodrá/ purpurovočervená 'Mrs. N. Thompson' |
Použití a pěstování
Použití: Plaménky patří k nejkrásnějším zimovzdorným liánám. Lze je vysadit na mnoha místech zahrady – nejen ke zdem a k fasádě domu, ale také u plotu, altánu, u loubí, při pergole, optické kulise nebo při volně stojící konstrukci pro popínavé rostliny. Plaménky se dobře spojují s malými stromy nebo s velkými keři a mohou se vysadit i tak, aby se po nich šplhaly, což odpovídá jejich přirozeným nárokům. Všechny žijí na původních stanovištích při okrajích lesů a mýtin ve společnosti dřevin, které slouží jako opora pro jejich stonky.
Plaménky potřebují takovou oporu, aby se k ní mohly listovými úponkami přichycovat. Proto nemá být opěrný prvek tlustší než 25 mm. Opěrné prostředky mají být z trvanlivých materiálů, např. z impregnovaného dřeva, z pozinkovaného nebo potaženého kovu, případně z plastů.
Stanoviště: Plaménky jsou původně lesní rostliny. Dávají přednost půdám drobtovitým, propustným, slabě alkalickým, živným a dostatečně svěžím. Zatímco nadzemní části rostlin mohou být vystaveny plnému slunci, půda u kořenů musí být udržována zastíněním v chladnu. To lze zajistit předsadbou jiné rostliny, přikrytím půdy kameny nebo mulčovací vrstvou. Za sucha je potřebná dostatečná zálivka, zvláště u rostlin vysazených při zdech a budovách.
Výsadba: Všechny plaménky se vysazují tak, aby horní povrch kořenového balu byl 10-15 cm pod povrchem půdy. Při výsadbě u zdí má být zachován odstup 50 cm. Při výsadbě v blízkosti stromů a keřů je pro výsadbu vhodná severní strana dřevin. Po výsadbě časně na podzim nebo zjara se seříznou stonky rostliny blízko u povrchu půdy. Na plošné opěrné konstrukci se mají výhony rozvádět po celé ploše.
Řez: Patří k nejdůležitějším zásahům. Týká se však především velkokvětých hybridů, zatímco u druhů není řez nutný. Pokud plamének nežádoucně přerůstá při fasádě domu nebo příliš bujně pokrývá dřeviny, pak se řežou druhy raně kvetoucí až po odkvětu a pozdě kvetoucí časně zjara.
U velkokvětých hybridů je nutno dbát na rozdíly mezi odrůdami. Jsou odrůdy, které kvetou na krátkých výhonech jednoletých větví, zatímco u ostatních odrůd se květy zakládají na letorostech (výhonech z letošního roku). Jestliže se na jaře seřízne odrůda, která má kvést v květnu a červnu až začátkem července, pak se kvetení v témže roce znemožní. Naopak pozdní odrůdy s hlavní dobou kvetení od července do září se pravidelně na jaře hluboko seřezávají, aby se mohly na nových výhonech tvořit početné květy.
Choroby a škůdci: Nejnebezpečnější chorobou je vadnutí houbového původu. Když škodlivá půdní houba vnikne do cévních svazků a ucpe je, napadená rostlina, často v nejlepším růstu, náhle uvadne a může za několik málo dnů zcela uhynout. Jestliže jsou postiženy jen některé větve, je možné rostlinu zachránit jejich odříznutím pod místem napadení. Velkokvěté hybridy jsou k této chorobě mnohem náchylnější než botanické druhy.
Všechny ostatní choroby jsou zřídka tak závažné, aby bylo nutné použít chemické ochranné prostředky.
Zmarlika Jidášova
Zmarlika Jidášova (Cercis siliquastrum)
Opadavý vysoký keř nebo malý strom.
Stanoviště:
Slunné, teplé a chráněné
Každá zahradní půda, i s vyšším obsahem vápna
Výška: 5–10 m
Doba kvetení:
Před vyrašením listů, v březnu–květnu
Množení:
Výsevem
Ze sedmi druhů rodu Cercis, který je rozšířen v Evropě, Asii a v Severní Americe, pěstuje se téměř výhradně Cercis siliquastrum (zmarlika Jidášova).
Patří do čeledi sapanovitých (Caesalpiniaceae) a vyskytuje se ve Středomoří, v Malé Asii až v Íránu. U nás se zmarlika nejlépe daří ve vinorodých oblastech nebo na chráněných a teplých místech, např. na osluněné jižní straně zdí a budov.
Zmarlika roste většinou jako vysoký, mírně rozvětvený keř.
Listy jsou dvojřadě uspořádané, okrouhlé, srdčité nebo ledvinité, 6–11 cm dlouhé, na líci tmavozelené, na rubu šedozelené.
Květy mají motýlokvětou stavbu, zvonkovitý kalich a dvojstranně symetrickou korunu.
Horní pavéza vznikla ze tří vzpřímených lístků, spodní člunek skládají dva velké, kolmo k nim postavené květní lístky.
Hezké růžově červené květy se otevírají před olistěním. Tvoří se nejen na dvouletých a starších větvích, ale objevují se i přímo na tlustých větvích. Tento botanický fenomén se nazývá kauliflorie.
Zmarlika je zajímavý a působivý kvetoucí keř, vhodný pro zvláštní stanoviště.
Latnatec
Latnatec (Ceanothus)
Opadavé i stálezelené keře s květními latami připomínajícími šeřík.
Stanoviště: slunné, teplé a chráněné; propustné a nepříliš vlhké.
Výška: 1–3 m.
Zahradní půdy.
Doba kvetení: červenec–září, podle druhu.
Množení: převážně řízky.
Z přibližně 55 druhů, které jsou domovem v Severní a Střední Americe, jsou v kultuře jen málokteré. Náležejí do čeledi řešetlákovitých (Rhamnaceae).
Latnatec americký (Ceanothus americanus)
Opadavý, hustě rozvětvený, asi 1 m vysoký keř. Pochází z východních a středních oblastí USA. Listy má střídavé, vejčitě podlouhlé až úzce vejčité, až 8 cm dlouhé, matně zelené. Bílé květy skládají úhledné laty na konci letorostů nebo v úžlabí listů. Objevují se od července do podzimu. Poměrně otužilý latnatec americký je mnohostranně použitelný. Potřebuje dobrou zimní přikrývku a pravidelný hluboký řez na jaře.
Latnatec stromovitý (Ceanothus arboreus)
pochází z Kalifornie a vyrůstá většinou v okrouhlý, 3–5 m vysoký keř. Listy jsou vejčité až eliptické, 4–10 cm dlouhé, na líci tmavě zelené, na rubu světle šedě plstnaté. Květy jsou malé, bledě modré, v úžlabních, až 10 cm dlouhých latách. Doba kvetení v květnu až červnu. ‚Trewithen Blue‘ je odrůda s tmavomodrými květy. Druh ani odrůda nejsou v našich klimatických podmínkách zimovzdorné.
Ceanothus-hybridy
K hybridům s opadavými listy patří několik modře a růžově kvetoucích odrůd. Jsou přibližně stejně mrazuvzdorné, mají stejné nároky a používají se podobně jako C. americanus.
‚Gloire de Versailles‘ bohatě kvete od července do října tmavomodrými květy ve velkých latách a silně roste.
‚Marie Simon‘ zůstává nižší, je dostatečně zimovzdornou a nejhodnotnější růžově kvetoucí odrůdou. Kvete od července do září.
Klívie
Klívie, řemenatka (Clivia miniata)
Pokojová rostlina s krásnými květy
Stanoviště: světlé, ale chráněné před prudkým sluncem
Výška: do 60 cm
Doba kvetení: únor–březen
Množení: výsevem nebo postranními mladými rostlinami
Klívie z čeledi amarylkovitých (Amaryllidaceae) patří k tradičním pokojovým rostlinám. Na přelomu 19. a 20. století byla velmi oblíbená, potom však ztratila své významné postavení. Přispěly k tomu problémy s udržením vhodných podmínek prostředí v bytech. U klívie se musí dodržet období růstového klidu, jinak rostlina nekvete.
Klívie tvoří nízký „kmínek“ ze zdužnatělých bází listů a z něho vyrůstají ve dvou řadách dlouhé řemenovité listy. V pozdní zimě vyrůstá dlouhý a přímý stvol, který nese okolík složený z 12–20 oranžově červených nálevkovitých květů. Aby byly květy dostatečně vysoko nad listy, nesmí se u odpočívající rostliny předčasně začít se zálivkou.
V jižní Africe jsou domácí dva druhy klívií a z nich se pěstuje hlavně Clivia miniata. Ze základního druhu se zelenými listy a oranžově červenými květy vznikla odrůda ‚Citrina‘ se žlutobílými květy a dvě pestrolisté odrůdy ‚Burvenich‘ a ‚Striata‘. Málokdy se pěstuje menší druh Clivia nobilis, který kvete od srpna do listopadu.
Pěstování
Nejlepší místo pro klívii je u okna na východ nebo na západ. Květináčem se nesmí otáčet, jinak rostlina nekvete (užitečná je značka na květináči na straně otočené k oknu). Od září do ledna musí být rostlina v chladnu při 10–12 °C.
V létě je potřebná vydatná zálivka, avšak u spodku kořenů nesmí zůstávat voda. V době růstového odpočinku se zalévá jen tolik, aby listy nevadly. Zálivka se zvýší, jakmile květní stvol naroste více než 10 cm vysoko. Zároveň rostlinu přeneseme na teplejší místo a začneme přihnojovat každý druhý týden. V polovině září se přihnojování zastaví. Uvadlý květní stvol odstraníme. Přesazení rostliny do čerstvého substrátu se opakuje po 3–4 letech vždy po odkvětu.
Klívie tvoří mladé postranní rostliny. Jakmile mají nejméně 4 listy, lze je oddělit a použít k rozmnožení.
Ocún
Ocún (Colchicum)
Zajímavá hlíznatá rostlina pro slunná místa při okraji dřevin.
Stanoviště: převážně slunná místa s živnou a svěží půdou
Výška: 10–20 cm
Doba kvetení: podle druhu srpen až říjen
Množení: hlízkami nebo semeny
Ocúny patří do čeledi liliovitých (Liliaceae) a jsou doma v Evropě a v Malé Asii.
V přírodě jsou složkou různých lučních společenství. Bohužel všechny části těchto půvabných podzimních květin jsou jedovaté.
Ocúny mají zajímavý cyklus vývoje: listy a plody se objevují na jaře, v létě celá nadzemní část odumírá a na podzim rostlina kvete. Svými květy připomíná šafrán. Vhodná doba k výsadbě je v létě, nejlépe začátkem srpna. Podle druhu se hlízy sázejí 6 až 20 cm hluboko. Jednotlivé druhy mají poněkud odlišné nároky na stanoviště, ale obecně jim nejlépe vyhovují převážně slunná místa a svěží živné půdy.
Ocún jesenní (Colchicum autumnale)
Je evropský druh a jeho květy v barvě lila se objevují na vlhčích loukách v měsíci září. Ze všech druhů je na půdní vláhu nejvíce náročný a nesvědčí mu úplné vyschnutí půdy ani v létě. Vzpřímené řemenovité listy raší na jaře. V kultuře jsou četné formy tohoto druhu, mezi nimi i pěkné plnokvěté odrůdy.
Osvědčené odrůdy ocúnu jesenního
| Odrůda | Výška (cm) | Barva květu |
|---|---|---|
| Major | 15 | Lila až růžová |
| Plenum | 15 | Lila až růžová |
| Album | 12 | Čistě bílá |
Colchicum byzantinum
Se vyskytuje v Malé Asii a v Řecku. Je 15–20 cm vysoký a na rozdíl od předcházejícího druhu snáší vyschnutí půdy v létě. Tento nenáročný druh kvete rovněž v září fialově růžovými květy.
Colchicum speciosum
Pochází z Malé Asie a z Kavkazu. Jeho velké a světle fialové květy se otevírají poměrně pozdě, až v druhé polovině září. Rostlina je asi 20 cm vysoká. Existuje i odrůda tohoto druhu s čistě bílými květy (‚Album‘).
Colchicum-hybridy
Se nevysemeňují jako výše uvedené botanické druhy a nevytrvávají tak dlouho. Mají statné a někdy i hustě plné květy.
Přehled odrůd Colchicum-hybridů
| Odrůda | Barva květů | Doba kvetení |
|---|---|---|
| Lilac Wonder | Šeříková | Září |
| The Giant | Růžově lila, velký květ | Září říjen |
| Waterlily | Růžově lila, plný květ | Září |
Ploštičník
Ploštičník (Cimicifuga)
Vysoká trvalka s dlouhými bílými květenstvími. Rostlina zaujme svým půvabem zejména ve stínu stromů nebo před tmavým pozadím, kde její bílé květy vyniknou.
- Stanoviště: polostinné až stinné
- Výška: až 2 m
- Doba kvetení: srpen–září
- Množení: výsevem nebo dělením
Rod ploštičníků (Ranunculaceae – pryskyřníkovité) zahrnuje cenné trvalky, které nejlépe prospívají ve vlhké, humusem bohaté půdě, často ve stínu stromů či zdí. Ploštičníky dosahují plného efektu až po několika letech od výsadby a dlouhou dobu zůstávají na místě.
Ploštičník srdcolistý (Cimicifuga cordifolia)
- Původ: Severní Amerika
- Výška: 1,5–2 m
- Květy: bílé, hustě uspořádané ve štíhlých hroznech
- Doba květu: srpen–září
- Ideální pro polostinná místa.
Ploštičník rozvětvený (Cimicifuga ramosa)
- Nejkrásnější druh ploštičníku
- Výška: až 2 m
- Květy: krémově bílé, příjemně vonící
- Odrůdy:
- ‚Atropurpurea‘: 2 m, bílá barva květů, hnědočervené listy
- ‚Brunette‘: 1,5 m, krémově bílé květy, světle hnědé listy
Ploštičník jednoduchý (Cimicifuga simplex)
- Květenství: rozvětvené, mírně převislé, slabě vonné
- Barva květů: krémově bílá
- Doba květu: září–říjen
- Výška: až 1,5 m (potřebuje opěrný kolík).
Pcháč
Pcháč (Cirsium)
Ostnité luční byliny, plevelné i okrasné rostliny.
- Stanoviště: Podle druhu suché nebo vlhké půdy.
- Výška: 0,2–1,5 m.
- Doba kvetení: Červen–září.
- Množení: Výsevem.
Pcháč, často nesprávně označovaný jako bodlák, je známá rostlina s pichlavými ostny a bujícími kořeny. Některé zajímavě kvetoucí druhy se využívají jako okrasné rostliny v květinových záhonech a skalkách. Všechny druhy patří do čeledi hvězdnicovitých (Asteraceae).
Pcháč potoční (Cirsium rivulare)
Domácí druh, který roste u vody, na lesních loukách a slatinách. Pro zahrady je vhodná odrůda C. rivulare ‚Atropurpureum‘ (1,4 m vysoká). Na vlhkých stanovištích se dobře kombinuje s jinými lučními trvalkami a hodí se i pro květnaté louky. Purpurově červené květy se objevují v červnu a červenci, a pokud rostlinu po odkvětu lehce seřízneme, může znovu vykvést na podzim.
Pcháč bezlodyžný (Cirsium acaule)
Roste na sušších stanovištích, dorůstá výšky jen 20 cm. Má peřenosečné a ostnitě zubaté listy. Kvete od července do září. Poddruh C. acaule ssp. gregarium je vhodný pro skalky.
Pcháč obecný (Cirsium vulgare)
Roste na kamenitých a středně vlhkých půdách. Dorůstá 60–120 cm. Kvete od června do září, jeho květní úbory (asi 4 cm široké) jsou umístěny na koncích stonků po jednom až třech. Listy jsou zespodu šedě plstnaté a vybíhají v dlouhý osten. Horní strana listů je zdrsněná jemnými ostny.
Cirsium diacanthum
Roste na suchých místech, dorůstá 5–20 cm. Načervenalé květy se objevují v srpnu. Dekorativní růžice ostnitých listů je působivá, ale odkvetlá rostlina ztrácí estetický vzhled.
Pcháč bělohlavý (Cirsium eriophorum)
Dvouletý druh, 1 m vysoký, kvete od července do srpna. Působí úhledně i během vysemeňování. Má purpurově fialové květy a bíle vlnaté zákrovní lístky.
Meloun vodní
Meloun vodní (Citrullus lanatus var. caffer)
Teplomilná tykvovitá rostlina s velkými plody.
- Stanoviště: Teplé písčité půdy a slunné klima.
- Prostor pro rostliny: 60 × 100 cm.
- Doba pěstování: Výsev od dubna pod sklem.
- Doba sklizně: Při plné zralosti plodů.
Vodní meloun patří do čeledi tykvovitých (Cucurbitaceae) a je domovem v suchých oblastech tropické a subtropické Afriky. Z původního druhu byla selekcí vytvořena kulturní forma, která se dnes pěstuje ve Středozemí, na Balkáně, v Maďarsku, v jižním Rusku a v USA.
Jednoletá plazivě rostoucí rostlina vytváří rozvětvené výhony s hluboce zařezávanými listy. Ze žlutých květů na koncích výhonů se vyvinou velké kulaté až válcovité plody o hmotnosti 5–20 kg.
Plody
- Slupka je hladká, světle až tmavě zelená, částečně mramorovaná.
- Dužnina má většinou výrazně červenou barvu, zřídka žlutavou nebo bílou.
- Semena jsou rozdělena po celé dužnině, na rozdíl od melounu cukrového.
Pěstování
Vodní melouny potřebují hodně slunce a záhřevné písčité půdy. V našich podmínkách je jejich pěstování možné v teplých vinohradnických polohách nebo ve fóliovém tunelu. Plody dobře snášejí přepravu a lze je prodávat i na vzdálených trzích.
Tip: Plné aroma a osvěžující chuť mají pouze dobře zralé plody – při poklepu znějí dutě.
Mavuň
Mavuň (Centranthus)
Hodnotná přírodní trvalka pro teplá místa a do skalnatých partií
- Stanoviště: plně slunné; propustné, vápenité půdy
- Výška: 60 cm
- Doba kvetení: květen-září
- Množení: semeny
Centranthus ruber patří do čeledi kozlíkovitých (Valerianaceae) a pochází z jižní Evropy. Rostlina roste trsovitě a u spodku snadno dřevnatí. Modrozelené listy jsou široce kopinaté. Růžově červené květy ve volném latovitém květenství se postupně otevírají od pozdního jara až do podzimu, díky čemuž se mavuň řadí k velmi vytrvale kvetoucím trvalkám.
Nejlépe se daří ve vápenitých, propustných půdách a nevadí jí občasné vyschnutí půdy. Mavuň lze použít na střešní zahradě, u suché zídky, na terase nebo na štěrkované ploše. Na příznivém stanovišti se často vysemeňuje.
Vedle přírodního typu (Centranthus ruber) se pěstují odrůdy, jako jsou C. ruber ‚Albiflorus‘ s bílými květy a C. ruber ‚Coccineus‘ s květy karmínově červenými.
Do sousedství lze vysadit chrpy, bělotrn nebo platykodon (Platycodon).
Vlaštovičník
Vlaštovičník větší (Chelidonium majus)
Vytrvalá, planě rostoucí jedovatá bylina, léčivá rostlina
- Stanoviště: žádné zvláštní nároky na půdu, většinou v polostínu
- Výška: 30-100 cm
- Doba kvetení: květen-září
- Množení: výsevem
Vlaštovičník je rozšířen v celé Evropě, dále v částech Asie a Severní Ameriky. Patří do čeledi makovitých (Papaveraceae). Roste hlavně v blízkosti lidských obydlí, na zdech a při cestách, na neobdělávané půdě, na mezích a na rumištích.
Celá rostlina obsahuje žlutou mléčnou šťávu, která chutná ostře a má leptavé účinky. Šťáva obsahuje dva slabě jedovaté alkaloidy. Při sběru čerstvé byliny nutno postupovat opatrně; žlutá šťáva způsobuje podráždění kůže a při otevřených poraněních i otravu.
Rostlinu s rozvětveným stonkem a s výškou 30-100 cm upevňuje v půdě silný kůlový kořen. Stonek a listy jsou slabě chlupaté, modrozelené listy jsou zpeřené a mají vroubkovaný okraj. Zlatožluté květy se čtyřmi korunními lístky jsou uspořádané v okolíkovitém květenství.
Vlaštovičníku se přisuzují zklidňující a protikřečové účinky na žaludek, střeva a žlučník. Vzhledem k leptavým účinkům se často používá k odstraňování bradavic.
Ořechoplodec
Ořechoplodec (Caryopteris)
Nízký opadavý keř s šedými, aromaticky vonícími listy.
- Stanoviště: slunné, teplé, chráněné; půdy hlinité, propustné, vápenité
- Výška: 50–100 cm
- Doba kvetení: září–říjen
- Množení: řízky
Rod Caryopteris zahrnuje 10 druhů pocházejících z východní Asie. Pro zahradní účely je významný pouze jeden druh a jeden kříženec s několika odrůdami. Ořechoplodec patří do čeledi sporýšovitých (Verbenaceae) a vyniká svou pozdní dobou kvetení, což z něj činí významnou pastvu pro včely. Má méně obvyklé modré květy a je ideální pro skalky, vřesoviště či „stepní“ zahrady.
Popis a pěstování
- Květy: modré, svítivě až tmavě modré, vyrůstají z úžlabí vrchních listů.
- Použití: Lze kombinovat s růžově a červeně kvetoucími trvalkami, zakrslými jehličnany, šedolistými dřevinami a trávami.
- Odolnost: Snáší sucho, ale často zmrzá až k zemi – doporučuje se zimní přikrývka kořenů. Kvete na letorostech, proto vyžaduje každoroční silný řez.
Druhy a odrůdy
Ořechoplodec clandonský (Caryopteris × clandonensis)
- Výška: 50–100 cm
- Listy: aromatické, tmavozelené, na spodní straně šedozelené.
- Květy: svítivě modré, úzké vrcholíky.
- ‚Heavenly Blue‘: bohatě kvetoucí odrůda se sytě tmavomodrými květy, vzpřímený růst do výšky 1 m, velmi dlouhá doba kvetení.
- ‚Kew Blue‘: nižší, hustě větvená odrůda s výrazně tmavomodrými květy.
Ořechoplodec šedivý (Caryopteris incana)
- Domácí v Japonsku a ve východní Číně.
- Výška: až 1 m
- Větve: šedě plstnaté.
- Listy: tmavozelené, vespod šedě plstnaté, aromatické.
- Květy: fialově modré, husté úžlabní vrcholíky, kvetou v září. Tento druh je méně běžný než kříženec C. × clandonensis.
Trubač
Trubač (Campsis)
Opadavá liánovitá dřevina s příčepivými kořínky na větvích.
- Stanoviště: slunné, teplé, chráněné; půdy svěží, humózní, živné
- Výška: 8–10 m
- Doba kvetení: červenec–září
- Množení: výsevem a kořenovými řízky
Rod Campsis z čeledi trubačovitých (Bignoniaceae) zahrnuje pouze dva druhy. Campsis grandiflora pochází z Číny a Campsis radicans ze Severní Ameriky. Ve střední Evropě jsou dostatečně mrazuvzdorné pouze Campsis radicans a jeho kříženec Campsis × tagliabuana (C. grandiflora × C. radicans).
Popis rostliny
- Listy: vstřícné, lichozpeřené, složené z 9–11 eliptických lístků dlouhých 3–6 cm.
- Květy: trubkovité, šarlatově nebo karmínově červené, s trubkovitě zvonkovitým kalichem a pětičetnou korunou, která se nad kalichem rozšiřuje.
Květy se tvoří ve svazcích na koncích letorostů. Trubače jsou ideální popínavé rostliny pro zdi a fasády v teplých, chráněných oblastech s mírnou zimou. Příčepivé kořínky jsou poměrně slabé, proto je vhodné některé výhony vyvazovat.
Pěstování
Trubače vyžadují pravidelný řez dlouhých výhonů, podobně jako u révy vinné.
Druhy a kultivary
Campsis radicans (trubač kořenující)
- Výška: až 10 m
- Květy: oranžové až světle oranžové s vnitřní žlutou částí; lem koruny šarlatově červený.
Campsis × tagliabuana 'Madame Galen'
- Růst: více keřovitý, méně popínavý
- Listy: až 45 cm dlouhé, složené z 15 vejčitých, hrubě pilovitých lístků.
- Květy: četné, ve volných latách, trubka koruny zvenčí oranžová, uvnitř šarlatově červená. Kvete postupně od července do září.
Světlice barvířská
Světlice barvířská (Carthamus tinctorius)
Barvířská a olejnatá rostlina, pěstovaná v jižní Evropě.
- Stanoviště: slunné; chudá, lehká, písčitá půda
- Výsev: květen
- Doba sklizně: květy v červenci–září, semena v září–říjnu
Popis rostliny
- Květiny: žlutooranžové, 2–3 cm velké květní úbory, používané k barvení jídel, látek a v kosmetice (např. růž).
- Semena: lisují se na hodnotný olej s nízkým obsahem cholesterolu.
Světlice pochází z domovských oblastí Indie a Egypta, odkud se rozšířila až do jižní Evropy. Patří do čeledi hvězdnicovitých (Asteraceae).
Využití
- Barvení: Květy se rozemílají na prášek, známý jako „nepravý šafrán“, využívaný v potravinářství. Světlici lze také použít ke žlutému barvení látek.
- Kulinářství: Mladé květní úbory se konzumují jako zelenina.
- Pěstování: I v našich vinorodých oblastech s lehkou písčitou půdou lze světlici pěstovat jako zahradní rostlinu.
Katalpa
Katalpa (Catalpa)
Opadavé středně velké stromy s velkými a většinou aromatickými listy.
- Stanoviště: slunné; každá normální zahradní půda
- Výška: 15–20 m
- Doba kvetení: červen–červenec
- Množení: výsevem
V Severní Americe a ve východní Asii se vyskytuje 13 druhů tohoto rodu, které patří do čeledi trubačovitých (Bignoniaceae). Všechny katalpy jsou rychle rostoucí stromy s dosti tlustými výhony.
Popis rostliny
- Listy: velké, dlouze řapíkaté, uspořádané vstřícně nebo po třech, na spodní straně mají v úhlech žilnatiny fialové žlázky.
- Květy: sestavené v koncových latách, mají šikmo zvonkovitou, pětilaločnatou korunu se zvlněným lemem.
- Plody: 10–40 cm dlouhé a úzké tobolky, které často visí na stromě dlouho do zimy.
Katalpy jsou krásně kvetoucí solitérní stromy s široce rozložitou korunou. Jsou vhodné do parků a větších zahrad. Nejlépe prospívají v teplejších polohách, ve svěžích a živných půdách. Mladé stromy je třeba chránit před silnými mrazy, ale později jsou katalpy dostatečně mrazuvzdorné a nevyžadují zvláštní péči.
Druhy Katalpy
Katalpa obecná (Catalpa bignonioides)
- Výška: 15–20 m
- Koruna: nízká, široce klenutá
- Listy: až 25 cm dlouhé, slabě srdčité, při rozemnutí nepříjemně páchnoucí.
- Květy: zvonkovité, asi 5 cm široké, s třepenitým okrajem. Uvnitř bílé koruny jsou purpurové tečky a dva žluté podélné proužky.
Katalpa nádherná (Catalpa speciosa):
- Výška: až 15–20 m
- Koruna: štíhle kuželovitá
- Listy: většinou srdčité, dlouze zašpičatělé, 10–20 cm dlouhé, hladké a leskle tmavozelené, při rozetření nezapáchají.
- Květy: tvoří volné laty až 15 cm dlouhé, koruna je 4–6 cm široká, bílá, uvnitř nezřetelně tečkovaná. Kvete o tři týdny dříve než katalpa obecná.
Podkovka
Podkovka chocholatá (Hippocrepis comosa)
Víceleté kvetoucí byliny nebo polokeře do skalek a do spár zdí.
- Stanoviště: Plně slunné místo se sušší propustnou půdou.
- Výška: Asi 15 cm.
- Doba kvetení: Květen–červenec.
- Množení: Výsevem.
Rod podkovka (Hippocrepis) z čeledi bobovitých (Fabaceae) zahrnuje asi 20 druhů, které jsou rozšířeny v Evropě a až k Íránu. Vhodný druh do skalek je podkovka chocholatá (Hippocrepis comosa), která roste v jihozápadní a střední Evropě a zasahuje až do Anglie. Přírodním stanovištěm této pionýrské rostliny jsou slunné kamenité stráně a okraje cest. Rostlina však roste i v hlinitých a sprašových půdách.
Podkovka tvoří 10–30 cm dlouhé poléhavé až mírně vystoupavé výhony, které při základu dřevnatějí. Listy jsou složené z 5–7 párů lístků a žluté květy jsou uspořádané po 5–12 v hlávkách. Množení je možné výsevem, mladé rostliny se však musí vysadit na definitivní stanoviště co nejdříve.
Žluťucha
Žluťucha (Thalictrum)
Žluťucha je trvalka, která je ideální pro přirozené výsadby v blízkosti dřevin. Patří do čeledi pryskyřníkovitých (Ranunculaceae) a je rozšířena v Evropě a západní Číně.
- Poloha: Střídavě slunná.
- Půda: Výživná a čerstvá.
- Zvláštnost: Rostlina se výborně hodí k lehkému stínu dřevin nebo zdí. S vyšším osluněním je však nutná vyšší vlhkost půdy.
- Výška: 40–180 cm, podle druhu.
- Doba kvetení: Květen až srpen, závisí na druhu.
- Množení: Dělením.
- Růst: Trsnatý, často statný.
Druhy a odrůdy
Žluťucha orlíčkolistá (Thalictrum aquilegifolium)
- Výška: Až 1 m.
- Květy: Něžné květy barvy lila, uspořádané v rozvětvených latách (kvete od května do července).
- Listy: Trojdílné, podobné orlíčku.
Thalictrum dipterocarpum
- Původ: Západní Čína.
- Výška: Až 1,8 m.
- Květy: Růžové až světle fialové, uspořádané v řídkých latách (kvete v červnu a červenci).
- Stanoviště: Chladný stín zdí, čerstvá až vlhká kyselá půda.
Thalictrum minus 'Adianthifolium'
- Výška: Pouze 40 cm.
- Květy: Žlutavé (kvete v květnu a červnu).
- Listy: Silně dělené.
Žluťucha je ceněná planá trvalka, která je vhodná k výsadbě v lehkém stínu a přirozeně se váže na dřeviny. Její trsnatý růst a krásné květy ji činí skvělou volbou pro zahrady s přirozeným designem.
Tořivka
Tořivka (Streptocarpus)
Tořivka jsou bohatě kvetoucí rostliny, které mohou mít drobné nebo velké květy a jsou ideální pro pokojovou kulturu.
Rostlina vyžaduje světlé místo bez přímého slunce.
- Výška: Listy rostou v růžicích bez stonků, květní stopky mohou dosahovat až 60 cm.
- Doba kvetení: Od jara do podzimu.
- Množení: Provádí se semeny nebo listovými řízky.
Listy vyrůstají bez stonků v růžici.
- Druhy: Většinou velké listy.
- Hybridy a odrůdy: Menší, protáhle oválné, lehce svraštělé, s vroubkovaným okrajem.
- Výjimečné druhy: Druhy Streptocarpus grandis a Streptocarpus wendlandii, které najdeme jen v botanických sbírkách, mají jediný přízemní list o délce až 1 m a šířce 60 cm, nad nímž vyrůstá stvol s až 30 modrofialovými květy.
Péče
- Zalévání: V létě pravidelně změkčenou vodou, v zimě méně, ale vodu je nutné temperovat.
- Teplota: V zimě alespoň 18 °C.
- Hnojení: Během růstu hnojíme jednou týdně.
Ožanka
Ožanka (Teucrium)
Ožanka zahrnuje více či méně dřevnatějící trvalky, často s vonnými listy. Její druhy se vyskytují v mírných a teplých zónách a zahrnují jednoleté, dvouleté i vytrvalé rostliny. Typicky mají čtyřhranný stonek, křižmostojně vstřícné malé listy a často jsou slabě chlupaté. Květy se objevují v paždí listů a horní pysk je buď chybějící, nebo sotva patrný.
- Stanoviště: Slunné až polostinné, dobrá normální zahradní zemina.
- Výška: 20–40 cm.
- Doba kvetení: Květen až září (dle druhu).
- Množení: Řízky, dělením nebo výsevem.
Rod ožanka patří do čeledi hluchavkovitých (Lamiaceae) a čítá přibližně 100 druhů. V České republice se přirozeně vyskytuje asi 10 druhů, některé jsou také pěstovány.
Druhy ožanky
Ožanka kalamandra (Teucrium chamaedrys)
Stálezelený polokeř s plazivým oddenkem. Roste na slunných a suchých stanovištích, jako jsou suché trávníky, skály nebo okraje lesů v jižní a střední Evropě.
- Výška: Až 30 cm.
- Listy: Eliptičné, tmavozelené, lesklé, hrubě vroubkované a aromaticky vonící.
- Květy: Purpurově červené kvítky v koncových nepravých hroznech (květen až září).
- Využití: Podpora trávení, chuť k jídlu, snížení horečky.
- Zahradní využití: Hodí se na obruby, skalky či přírodní výsadby. Dobře se množí řízky. Doporučuje se odrůda ‚Rosenteppich‘, která roste šířeji a ploše.
Ožanka šalvějová (Teucrium scorodonia)
Trvalka rostoucí na suchých, málo vápnitých půdách ve vřesovištích, lesích a skalních svazích.
- Výška: 30–60 cm.
- Listy: Podobné šalvěji.
- Květy: Zelenavě žluté, objevují se od července.
- Využití: Léčitelství.
Ožanka česneková/čpavá (Teucrium scordium)
Má ráda vlhko, roste v příkopech, na březích jezer a toků.
- Růst: Oddenek vytváří množství odnoží, stonky jsou zčásti poléhavé a zakořeňující, vzpřímené výhony bohatě větvené.
- Vlastnosti: Huňatě chlupaté stonky, česnekový pach.
- Obsahové látky: Hořké látky, třísloviny, éterické oleje.
Pámelník
Pámelník (Symphoricarpos)
Nízké opadavé skupinové a krycí keře s bílými nebo červenými bobulemi.
Stanoviště: slunná až polostinná místa
Výška: 1–2 m
Doba kvetení: červen–září
Množení: výsevem, dřevitými nebo bylinnými řízky
V Severní Americe, jižně až po Mexiko, je rozšířeno 18 druhů pámelníku, zatímco jeden druh se vyskytuje v západní Číně. Keře jsou hustě trsovité, tvoří hojné oddenky a mají vstřícné, většinou celokrajné listy. Květy jsou malé, málo nápadné, růžově červené nebo bílé, čtyř- až pětičetné a tvoří koncová nebo postranní strboulohovitá květenství. Bobulovité dvouzrnné peckovičky jsou jedovaté a drží na keřích dlouho do zimy.
Pámelník bílý (Symphoricarpos albus)
Až 1 m vysoký keř s tenkými, vzpřímenými, jemně chlupatými výhony. Listy jsou okrouhlé až vejčitě eliptičné, 4–6 cm dlouhé. Červenavé květy se objevují od června do září, plody jsou bílé, 1–1,5 cm široké.
Pámelník čenaultův
(Symphoricarpos x chenaultii)
Vzpřímený keř dosahující výšky člověka, bohatě a řídce větvený. Listy jsou vejčité, 1–2 cm dlouhé, svrchu tmavozelené, naspodu modrozelené. Květy v červnu až červenci v krátkých koncových klasech. Červené plody s bílými tečkami jsou kulovité.
Pámelník Doorenbosův (Symphoricarpos x doorenbosii)
Keř výšky člověka, mohutně rostoucí. Listy jsou eliptičné až široce vejčité, 2–4 cm dlouhé, tmavozelené. Bílé květy s růžovým nádechem. Bílé plody s růžovým líčkem, některé odrůdy mají odlišnou barvu:
Pámelník okrouhlý (Symphoricarpos orbiculatus)
Ztuha vzpřímený, 1–2 m vysoký keř s vejčitě okrouhlými listy, 2–4 cm dlouhými, tmavozelenými. Květy v červenci až srpnu, žlutavě bílé s růžovým nádechem. Plody jsou purpurově červené, držící až do zimy. Pochází ze Severní Ameriky.
Kakaovník
Kakaovník (Theobroma cacao)
Stálezelený tropický strom; u nás vhodný pro teplý skleník nebo zimní zahradu.
Stanoviště: teplý skleník, neustále pod sklem
Výška: až 8 m, v kultuře omezován zpětným řezem
Doba kvetení: květy malé a nenápadné
Množení: výsevem
Rod Theobroma, náležící do čeledi lejnicovitých (Sterculiaceae), zahrnuje 22 druhů rozšířených ve Střední a Jižní Americe. Kakaovník (Theobroma cacao) je z nich hospodářsky nejdůležitější. V přirozeném prostředí dorůstá výšky 10–15 m a vyvíjí se v etážovitě rostoucí strom.
Listy a květy
Tenké, kožovité, hladké a lesklé listy jsou až 30 cm dlouhé, při rašení červené, což je jev typický pro tropické stromy. Květy jsou malé, žlutavě bílé a vyrůstají přímo z kmene a větví (kauliflorie).
Plody a semena
Plody jsou 15–20 cm dlouhé, červenohnědé, bobulovité a tvarem připomínají okurku. Semena, známá jako kakaové boby, jsou uložena v bílé sladké dřeni (pulpě).
Historie a využití
Kakaové boby se získávají především z druhu Theobroma cacao, i když i další druhy poskytují použitelná semena. Fermentované a pražené boby sloužily k výrobě „božského nápoje“ u Mayů, Aztéků a Inků.
Zpracování kakaových bobů
Proces zpracování začíná fermentací při 45 °C, během níž se mění chuť a aroma. Následuje sušení, pražení a mletí bobů.
Pěstování u nás
K úspěšnému pěstování kakaovníku je potřeba skleník s vlhkým teplým klimatem, kde teploty neklesají pod 20 °C a v létě dosahují až 25 °C. Strom vyžaduje vysokou vzdušnou vlhkost a písčitou humózní půdu. Zpětný řez se provádí od pátého roku na jaře.
Syngonium
Syngonium (Syngonium)
Zelené rostliny do pokoje a květinového okna; popínavé rostliny či k podsadbě ve skleníku a zimní zahradě. Ideální pro hydroponii.
Stanoviště: stinné až odcloněné od slunce
Výška: pnoucí několik metrů, plazivé 20–30 cm
Doba kvetení: není vázána na roční období
Množení: řízky
Rod Syngonium z čeledi áronovitých (Araceae) zahrnuje asi 20 druhů rozšířených v Západní Indii, Mexiku a Brazílii. Tyto rostliny se hodí pro stinné a neslunné polohy. U syngonií se v mládí a ve stáří ukazují rozdílné tvary listů. Starší exempláře mohou kvést.
Syngonium auritum
Pochází z Jamajky a Hondurasu. Je to vysoko šplhající liána, která se pěstuje podobně jako filodendron. Starší forma má troj- až pětinásobně dělené leskle zelené listy.
Syngonium podophyllum
Tento druh pochází z Mexika až po Kostariku a je nejznámější. Má velmi variabilní listy – od jednoduše šípovitých v mládí až po mnohonásobně dlanitě dělené ve stáří. Existuje několik krásných odrůd s kreslenými a zbarvenými listy:
Pěstování a péče
Syngonia jsou ideální pro neosluněná místa s teplotami alespoň 18 °C a dobrou vzdušnou vlhkostí. Rychle rostou a mohou pokrýt pnoucí opory a stěny. Syngonium podophyllum s jeho odrůdami lze použít také jako podsadbu a do závěsných nádob (ampulí).
Substrát a rozmnožování
Vysazuje se do humózní, dobře propustné zeminy pro zelené rostliny. Řízky z vyzrálých špiček výhonů a z kousků výhonů lze odebírat celoročně. Teplota při rozmnožování by měla být alespoň 20 °C.
Ošetřování
Syngonia mají nenáročné nároky. Stačí zajistit dostatečnou vlhkost, dobré zásobení živinami a občasné sestříhání, které podporuje větvení.
Kavyl
Kavyl (Stipa)
Trsnatá tráva se svinutými listy a dlouhými osinami klasů
Stanoviště: otevřená, slunná místa na suchých, teplých, pokud možno vápenitých půdách
Výška: stébla 50–70 cm, kvetoucí 70–100 cm
Doba kvetení: červen–červenec–srpen
Množení: výsevem; výsadba jen s hrnkovými baly
Kavyly patří k čeledi lipnicovitých (Poaceae) a pocházejí z největší části ze Středomoří až jižního Ruska. Jejich výjimečná okrasná hodnota spočívá v dlouhých a jemných péřitých osinách, které ovšem nevydrží na klasu příliš dlouho.
Kavyl vousatý (Stipa barbata)
Šedozelené svinuté převislé listy tvoří trs, který dosahuje plné velikosti až po několika letech. Stříbřitě hedvábné osiny mohou být až 40 cm dlouhé a v pozdním létě jsou odnášeny větrem. Poté se doporučuje zpětný řez stébel.
Kavyl vláskovitý (Stipa capillata)
Má husté modrozelené trsy listů, které zůstávají vzpřímené i po odkvětu. Květní laty stojí nad listy, osiny dlouhé 20 cm a často spirálově stočené nejsou chlupaté. Před dozráním je vhodné ostříhat, protože jsou ideální jako suché květiny.
Kavyl obrovský (Stipa gigantea)
Tvoří 50 cm vysoké trsy listů, zatímco květní stvoly dorůstají výšky člověka. Nechlupaté zlaté osiny mohou být až 30 cm dlouhé a volně visí od téměř vzpřímených květních stopek. V drsných polohách tráva vyžaduje zimní ochranu.
Kavyl Ivanův (Stipa pennata)
Domácí druh v Evropě. Matně zelený trs listů dosahuje výšky 40 cm, květenství se vypíná ještě trochu výše. Péřovitě chlupaté osiny, měkounké a dlouhé 20 cm, jsou převislé v měkkých obloucích.
Kavyl sličný (Stipa pulcherrima)
Má 1 mm široké listy a až 1 m vysoká olistěná stébla, která nesou laty dlouhé 10–15 cm s měkkými osinami až 50 cm dlouhými. Tento druh je náročný na teplo.
Kostival
Kostival
Drsně chlupaté trvalky pro vlhká stanoviště; stará léčivá rostlina
Stanoviště: slunné až stinné; vlhká, svěží půda
Výška: 25–150 cm
Doba kvetení: květen–srpen
Množení: výsevem nebo dělením
Kostival, vyskytující se na vlhkých stanovištích téměř ve všech zemích Evropy a Asie, patří do čeledi brutnákovitých (Boraginaceae). Pro tuto čeleď je typická nejen drsná chlupatost, nýbrž i šnekovité zavinutí ještě mladých květenství. Široce kopinaté listy velmi šťavnaté rostliny jsou uspořádány střídavě a rostou na vzpřímeném stonku sbíhavě dolů. Barva malých zvonkovitých květů se mění mezi fialovou, modrou a červenou nebo přechází mnohdy až do bělavé. Různé druhy a odrůdy mají význam v léčitelství, jako krmné rostliny nebo jako zahradní trvalky.
Kostival drsný (Symphytum asperum)
Tento téměř ostnitě či štětinatě chlupatý druh je domácí v jihozápadní Asii, ale z kultur velmi často zplaňuje a setkáme se s ním i jinde. Jeho listy jsou protáhle vejčité a nerostou po stonku splývavě dolů. Velké květy jsou červené až světle modré. Rostlina je přes 1 m vysoká a pěstuje se jako krmivo.
Kostival velkokvětý (Symphytum grandiflorum)
Tato cenná planá trvalka se cítí velmi dobře v polostínu nebo ve stínu mezi dřevinami a je hezkou půdopokryvnou rostlinou. Má tmavozelené chlupaté listy a smetanově žluté květy v převislých hroznech. Je asi 30 cm vysoká a kvete v dubnu až květnu. Existuje také několik odrůd v různých modrých tónech.
Kostival lékařský (Symphytum officinale)
Tato trvalka se často vyskytuje na březích potoků a v příkopech, na vlhkých loukách i na okrajích lesa; je významnou léčivou rostlinou. Již dávno se vědělo, že rostlina obsahuje zejména v kořenech účinné látky, které velice pomáhají při zlomeninách, špatně se hojících ranách, vymknutích kloubů, zánětech nervů atd.
Dlouhé kořeny obsahují skutečně slizové látky a třísloviny, éterický olej, alkaloidy a zejména allantoin, látku urychlující hojení ran. Kořen je zevně černohnědý, uvnitř bílý a slizovitý; chuť je nasládlá a stahující. Vzpřímené stonky jsou asi 1 m vysoké, květy růžové až bělavé.
Tis
Tis (Taxus)
Stálezelený, často keřovitě rostoucí jehličnan.
Stanoviště: stinné až polostinné; vápenité i jiné půdy.
Výška: 50 cm-15 m.
Doba kvetení: březen-duben.
Množení: výsevem nebo řízky.
Rod Taxus s 8 velmi podobnými a blízce příbuznými druhy je rozšířen převážně v mírné zóně severní polokoule, pouze 1 druh pronikl až do Indonésie na jižní polokouli. Tisy patří do čeledi tisovitých (Taxaceae). Jsou to buď keře, nebo malé, silně rozvětvené stromy s hladkou červenavě hnědou kůrou, která se na starších kmenech uvolňuje v plátech. Zploštělé, až 3,5 cm dlouhé jehlice jsou postaveny šroubovitě, na postranních větvičkách často shloučené na vrcholku. Květy jsou jednopohlavné a dvojdomě rozdělené. Početné samčí květy jsou nápadné svými žlutavými prašníky. Samičí květy jsou nenápadné a vyvíjejí se z nich vejčitá, většinou dvouhranná semena, obklopená živě červeným, pohárkovitě otevřeným míškem. Rostliny jsou ve všech částech jedovaté, s výjimkou poněkud nasládle chutnajícího míšku.
V zahradní kultuře patří druhy rodu Taxus a jejich odrůdy k nejdůležitějším jehličnatým dřevinám. Jsou odolné, dlouhověké a málo náročné na stanoviště, daří se jim i na velmi zastíněných místech. Žádný jiný druh jehličnanů se nedá tak bez problémů stříhat jako tisy. Ty jsou proto odedávna používány jako živé ploty nebo jsou rozmanitě stříhány do uměleckých tvarů. Tisy jsou vápnomilné, rostou však i na jiných půdách, ale nesnášejí horké nebo mokré nepropustné půdy. Vysoká snášenlivost zastínění z nich činí cennou podsadbu pod vysoké stromy.
Tis červený (Taxus baccata)
je 10-12 m vysoký strom s korunou zprvu široce kuželovitou, ve stáří zaokrouhlenou. Často je od země vícekmenný, jednotlivé kmeny navzájem srůstají. Větve má vzpřímené nebo téměř vodorovně odstávající a bohatě rozvětvené. Listy postavené šroubovitě jsou jehlicovité, zploštělé, ohebné, 1,5-3,5 cm dlouhé, svrchu leskle tmavozelené s vyvýšeným středním nervem, naspodu světle nebo šedozelené se dvěma širokými, málo nápadnými pruhy průduchů (stomat). Je rozšířen v Evropě, v severní Malé Asii, od Kavkazu až do severní Persie a v západní Africe na kyprých, hlubokých, výživných a dobře propustných půdách, většinou ve světlých až stinných lesích.
Kromě planého druhu, který se používá jako solitéra nebo do živých plotů, pěstují školky spoustu odrůd s odchylkami v habitu a ve zbarvení jehličí. Mezi nimi je i řada forem, které rostou zřetelně slaběji než druh.
Tis japonský (Taxus cuspidata)
Ve své japonské domovině je to 20 m vysoký strom, u nás však zůstává většinou keřovitý. Větve má odstávající nebo vzpřímené, s červenavě hnědou kůrou. Jehlice jsou nepravidelně dvouřadě uspořádané a 1,5-2,5 cm dlouhé, stažené do zřetelně žlutého řapíku, svrchu sytě zelené, naspodu se dvěma žlutavými proužky průduchů. Semena jsou lehce troj- až čtyřhranná, míšek červený. Vyznačuje se velkou zimovzdorností a sytě zeleným jehličím.
Z četných zahradních odrůd se u nás pěstují jenom některé:
- ‚Green Valley‘ – růst nízký s vystoupavým nebo odstávajícím rozvětvením, jehličí značně krátké, široké a tmavozelené.
- ‚Nana‘ – nízkého a keřovitého růstu, velmi nepravidelně široká, až 1 m vysoká a 3 m široká, jehličí krátké a sytě zelené; na jaře velmi brzy raší.
Taxus x media
Stojí svými znaky mezi oběma rodiči. Od Taxus baccata se odlišuje širšími jehlicemi s malou špičkou a výraznou střední žilkou. Jehlice jsou jinak podobné T. cuspidata, ale zřetelně dvouřadě postavené a vodorovně rozprostřené, větvičky jsou olivově zelené. Taxus x media má celou řadu zahradních odrůd, které se často pěstují.
Nejlepší odrůdy Tisu (Taxus baccata)
| Odrůda | Růst a zbarvení jehličí |
|---|---|
| 'Adpressa' | Keřovitý a nepravidelný, pomalu rostoucí; jehlice méně než 1 cm dlouhé, tmavozelené. |
| 'Adpressa Aurea' | Roste poněkud slaběji, jehlice na špičkách výhonů zlatožluté. |
| 'Cavendishii' | Zakrslá forma; větve rozprostřené ploše nad zemí, až 40 cm vysoká, jehlice modrozelené. |
| 'Dovastoniana' | Stromovitý, větve pravidelně přeslenité a vodorovně odstávající, na špičkách převislé; jedna z nejkrásnějších vysoko rostoucích odrůd. |
| 'Dovastonii Aurea' | Růst trochu slabší, výhony zlatožluté, jehličí svrchu většinou žlutozelené se žlutým okrajem. |
| 'Fastigiata' | Zprvu stejnoměrně úzce sloupovitý, ve stáří 4-7 m vysoký a pak často velmi široký; stará a často vysazovaná odrůda. |
| 'Fastigiata Aureomarginata' | Růst jako 'Fastigiata'; jehličí na mladých výhonech zlatožlutě lemované, později světle zelené. |
| 'Fastigiata Melfard' | Velmi štíhlá, až 2 m vysoká sloupovitá forma, velice mrazuvzdorná. |
| 'Fastigiata Robusta' | Úzce sloupovitá, štíhlejší než 'Fastigiata', jehličí netrpí v zimě mrazem jako u 'Fastigiata'. |
| 'Hessei' | Vzpřímený, hustě rozvětvený; jehlice nápadně dlouhé a široké, sytě zelené; zvlášť mrazuvzdorná. |
| 'Overeynderi' | Většinou vyroste v široce vzpřímenou sloupovitou formu; ve stáří až 5 m vysoká. |
| 'Repandens' | Zakrslý tvar, asi 40-50 cm vysoká, větve široce rozprostřené, bývá 2-5 m široká. |
| 'Schwarzgrün' | Kompaktní, stejnoměrně široce trsnatý; jehličí nápadně tmavozelené. |
| 'Semperaurea' | Keřovitý, široce vzpřímený, až 2 m vysoký i široký, jehlice svrchu trvale zlatožluté, naspodu světle žlutozelené. |
| 'Standishii' | Sloupovitý tvar, sevřeně a pomalu rostoucí; jehličí zlatožluté; platí za nejlepší žlutolistou sloupovitou odrůdu. |
| 'Summergold' | Široký a plochý, větve šikmo vystoupavé, jehličí v létě často zcela žluté; velmi stálá na slunci. |
| 'Washingtonii' | Sevřený a řídký, až 2 m vysoký; větve odstávající, na špičkách převislé, jehličí v létě zelenavě žluté, v zimě bronzově žluté. |
| 'Wiesmoor Gold' | Nepravidelně sloupovitý, jehličí v létě žluté, v zimě zlatožluté, netrpí slunečním úpalem. |
Zahradní odrůdy Taxus x media
| Odrůda | Růst a jehličí |
|---|---|
| 'Farmen' | Kompaktní, stejnoměrně široce trsnatý, větve velmi nahuštěné, jehličí tmavozelené. |
| 'Hatfieldii' | Široce kuželovitý, větve vystoupavé, až asi 1,5 m vysoký, jehličí radiálně postavené, sytě zelené. |
| 'Hicksii' | Úzce sloupovitý, větve vystoupavé, celkem na špičce většinou značně širší než na bázi, jehličí na vzpřímených výhonech radiálně, na postranních větvičkách dvouřadě postavené, leskle tmavozelené. |
| 'Nidiformis' | Široký a nízký, větve a větvičky vodorovně rozprostřené, rostlina má uprostřed hnízdovitou prohlubeň. Jehličí tmavozelené. |
| 'Strait Hedge' | Silně vzrůstný, s více větvemi úzce vzpřímený, jehličí sytě zelené, již jako mladší rostlina dobře plodí. |
| 'Stricta Viridis' | Sloupovitý, široce vzpřímený, jehličí nápadně světle zelené, i v zimě, velmi mrazuvzdorná. |
| 'Thayerae' | Široce vázovitý, větve široce vzpřímené, řídké, větvičky odstávající a na špičce převislé, velmi rychle roste; jehličí velmi úzké, leskle světle zelené. |
Stenbergie žlutá
Sternbergie žlutá (Sternbergia lutea)
Zřídka pěstovaná, jen podmíněně zimovzdorná cibulnatá květina.
Stanoviště:
Slunné; propustná, hlinitá půda.
Výška:
Až 35 cm.
Doba kvetení:
Podzim.
Množení:
Dělením postranními cibulkami.
Jediný pěstovaný druh rodu Sternbergia z čeledi amarylkovitých (Amaryllidaceae) se vyskytuje ve středomořské oblasti až do Malé Asie.
Jde o rostlinu vhodnou pro:
- Hrnkovou kulturu v místnosti
- Skalky v krajinách s teplejšími zimami, kde může odolat mrazům pod ochranným krytem.
Slunné, teplé, chráněné polohy jsou předpokladem pro podzimní rozkvět zlatožlutých, krokusům podobných květů, které se objevují asi na 10 cm vysokém stvolu. Podle květů se sternbergie nazývá také „zlatý krokus“.
Pěstování
- Místo výsadby v dobře propustné půdě lze na jaře obohatit několika hrstmi rohových hoblin nebo jiným organickým hnojivem.
- K době květu je vhodné cibule, zasazené asi 10–12 cm hluboko, přihnojit minerálním tekutým hnojivem.
Korunatka
Korunatka (Stefanandra)
Opadavé okrasné keře s bílými květy v dlouhých latách
- Stanoviště: slunná až polostinná místa; jednotlivě nebo jako živý plot
- Výška: 1,5–2 m
- Doba kvetení: červen–červenec
- Množení: výsevem nebo řízky
Rod Stephanandra z čeledi růžovitých (Rosaceae) zahrnuje jen 4 druhy, domácí ve východní Asii. Jsou to okrasné keře se střídavými, dvouřadě postavenými listy, většinou laločnatými. Pětičetné květy jsou malé, jen 4–5 mm široké a vybavené 10–12 tyčinkami, rostou pohromadě v koncových latách. Plody jsou malé, na bázi se rozvírající měchýřky s 1–2 semeny.
Druhy rodu Stephanandra nejsou zvlášť krásné kvetoucí keře, používají se spíše jako krycí výsadby a daří se jim nejlépe na slunných i polostinných místech na čerstvých humózních půdách. Pravidelné prosvětlování keřů je nezbytné.
Korunatka dřípená (Stephanandra incisa)
Je sotva přes 1 m vysoký keř. Větvičky jsou převisle rozprostřené, ohnuté sem a tam a živě hnědočervené. Listy vejčité, hrubě a nepravidelně hluboce řezané a pilovité, dlouze špičaté, na podzim sytě hnědočervené. Žlutavě bílé, 4–5 mm široké květy v latách až 6 cm dlouhých se objevují v červnu. Velice ozdobný, bohatě kvetoucí keř roste planě v Japonsku a v Koreji.
- ‚Crispa‘ je nízká, jen 50 cm vysoká odrůda s výhony ohnutými obloukovitě dolů. Listy má trojúhelníkovitě vejčité, trojlaločné, hrubě dvojitě pilovité, na podzim zbarvené žlutě až hnědě. Jeden z mála opadavých půdopokryvných keřů, kterému se daří i ve stinných polohách.
Korunatka velká (Stephanandra tanakae)
Je až 2 m vysoký a stejně široký keř s tenkými výhony. Listy jsou široce vejčité až trojúhelníkovité, 4–10 cm dlouhé, ocasatě zašpičatělé, značně pravidelně jemně pilovité, na podzim oranžové až červené. Bílé květy se objevují v červnu a v červenci v řídkých, 10 cm dlouhých latách. Pochází z Japonska. Se spoustou bílých květů je atraktivnější než předchozí druh.
Klokoč
Klokoč (Staphylea)
Opadavé keře nebo malé stromy
- Charakteristika: Keře nebo malé stromy s latami květů a nápadnými plodními tobolkami.
- Stanoviště: Slunné až polostinné; čerstvé, výživné půdy.
- Výška: 3–5 m.
- Doba kvetení: Červen.
- Množení: Výsevem.
V Evropě, Asii a Severní Americe se vyskytuje 10 druhů rodu Staphylea, který patří k čeledi klokočovitých (Staphyleaceae).
Keře mají na větvích s hladkou kůrou vstřícné pruhované lichozpeřené listy se 3–7 jemně pilovitými lístky. Bílé nebo světle růžové, dvojitě pětičetné květy se zvonkovitě přikloněnými kališními a korunními lístky rozkvétají v koncových latách. Plody jsou velké, nadmuté tobolky s pergamenovitou pokožkou, mají 2–3 laloky a obsahují 2–3 hladká, lesklá semena o velikosti hrachu, tvrdá jako kámen.
Dekorativní kvetoucí keře rostou nejlépe na slunných místech, ale spokojí se i s polostinnými polohami. Potřebují výživné, humózní, čerstvé půdy, které mohou být i vápenité. Keře netrpí chorobami a úpravy řezem nejsou nikdy nutné.
Z tvrdých, trvanlivých semen se vyrábějí korále (dříve růžence).
Klokoč kavkazský (Staphylea colchica)
- Charakteristika: Ztuha vzpřímený, až 4 m vysoký keř.
- Listy: Na listnatých výhonech pětičetné, na květních výhonech často trojčetné. Lístky vejčitě protáhlé, 5–8 cm dlouhé, svrchu živě zelené, naspodu leskle světle zelené.
- Květy: Žlutavě bílé, 12–15 mm dlouhé, objevují se koncem května, vyrůstají v 5–10 cm dlouhých a stejně širokých vzpřímených latách.
- Plody: 4–5,5 cm dlouhé, většinou delší než široké, dvoucípé až trojcípé, semena 8 mm dlouhá.
- Původ: Kavkaz. Zde se květy nakládají do octa a jedí jako příloha.
Klokoč zpeřený (Staphylea pinnata)
- Charakteristika: Vzpřímený, 3–5 m vysoký keř.
- Listy: Lístky 5–7 vejčitě protáhlé, špičaté, 6–10 cm dlouhé, svrchu živě zelené, naspodu trochu modravé.
- Květy: Bílé, 10–12 mm dlouhé, v převislých latách až 12 cm dlouhých, objevují se v květnu a červnu. Květové plátky mají často růžový nádech.
- Plody: Okrouhlé, o průměru 2,5–3 cm, se 2–3 krátkými špičkami. Obsahují žlutohnědá, 1 cm dlouhá semena.
- Rozšíření: Střední a jižní Evropa, Malá Asie.
Smrdutka
Smrdutka (Stapelia)
Původ: Druhově nejbohatší rod sukulentních klejichovitých rostlin.
Stanoviště: Světlé a slunné, na vrcholu léta chráněné před pražícím sluncem.
Výška: Zřídka vyšší než 20 cm.
Doba květení: Hlavně v létě.
Množení: Dělením, řízky nebo semeny.
Rod Stapelia patří k nejpozoruhodnějším kmenovým sukulentům čeledi klejichovitých (Asclepiadaceae). Jeho domovem je jižní Afrika, Tanzánie, Keňa a Přední Indie. Všechny druhy tohoto rodu mají měkké masité osy, které jsou čtyřhranné a od báze se rozvětvují. Listy jsou redukovány na rychle zasychající a odpadávající šupiny.
Nádheru rostlin vytvářejí květy, které se objevují většinou na bázi stonků na dlouhých stopkách, jednotlivě nebo po několika. Jejich živé zbarvení, většinou v hnědých tónech, je stejně nápadné jako tvar pěticípé hvězdy a často i jejich velikost. Bohužel však šíří téměř stále pronikavý zápach mršiny, na který dává však zapomenout krása květů.
Ošetřování
Při pěstování smrdutky je třeba dbát, aby měl mělce kořenící rostlina mělkou, ale dostatečně prostornou nádobu, nejlépe misku. Zalévá se jenom v době růstu v létě, a i tehdy jen málo. V zimě se drží pokud možno v suchu, ovšem je třeba rostlinu stále pozorovat: stonky nesmějí svraštět, neboť by se již asi nevzpamatovaly.
V období málo světelném by se měla udržovat relativně nízká teplota (5–12 °C), nikdy však přes 18 °C. Množení ze semen nečiní žádné zvláštní těžkosti, jestliže zvládneme nebezpečí hniloby. Vzhledem k silné bastardizaci smrdutek ovšem nejsou většinou semena druhově pravá. Abychom se vyvarovali překvapení, množíme proto raději dělením. Protože i postranní větve mají zpravidla bohaté kořeny, není to žádný problém.
Doporučit z velkého počtu druhů smrdutek určitý výběr je těžké, navíc vymezení druhů navzájem je sporné. Protože snad nejzajímavějším znakem jsou květy, řídí se návrhy v tabulce uvedené vlevo podle toho.
Výběr zajimvých druhů smrdutek
| Druh | Barva květů | Velikost květů (cm) | Poznámky |
|---|---|---|---|
| Stapelia gigantea | většinou světle žlutá, červeně příčně pruhovaná | 25–35 | květy jemně chlupaté |
| S. glanduliflora | zelenavá s červenými tečkami | 3–3,5 | okraje cípů koruny bíle brvité |
| S. grandiflora | hnědočervená | 15 | okraje květů s dlouhými červenavými a bílými brvitými chlupy |
| S. nobilis | vně kalně červená, uvnitř okrově žlutá s krvavě červenými příčnými liniemi | 20–25 | široce zvonkovitá trubka |
| S. nudiflora | světle purpurově hnědá se žlutými příčnými liniemi | 5 | holé květy |
| S. erectiflora | purpurová | 1–1,5 | korunní cípy ohnuty silně zpět, květ jako turecký fez; hustě bíle chlupatá |
| S. pillansii | tmavě purpurově hnědá | 10–13 | okraje cípů až skoro ke špičce purpurově brvité |
| S. semota | čokoládově hnědá, čokoládový kruh se světlejší kresbou | 4,5 | kolem ú stí trubky petihranný čokoládový kruh |
| S. semota var. lutea | čistě světle žlutá (jinak jako druh) | 4,5 | |
| S. longipes | purpurově černá, ve středu bíle skvrnitá a čárkovaná | 6 | korunní cípy ve spodní části s dlouhými purpurovými vlasy, velmi teplomilná |
| S. flavirostris | kalně purpurově červená s bledě žlutými příčnými pruhy | 13–16 | cípy nazpět ohnuté |
| S. variegata (syn. Orbea variegata) | žlutá s tmavě hnědými či červenými skvrnami | 6–8 | velmi variabilní; nejznámější druh; není citlivá |
Toulcovka
Toulcovka (Spathiphyllum)
Tropické pokojové rostliny s exoticky vyhlížejícími áronovitými květy.
Stanoviště: polostinné až stinné, světelné nároky nepatrné
Výška: 30–100 cm
Doba kvetení: většinou jaro nebo léto
Množení: dělením
Kopinaté tmavozelené listy rodu Spathiphyllum, patřícího k čeledi áronovitých (Araceae), vyrůstají trsovitě z krátkého kmínku, sotva přesahujícího povrch země. Často vonné květenství, vyčnívající vysoko nad listy, sestává ze sněhobílého toulce (spatha), jenž se asi po týdnu zbarvuje do světlé zelené a obklopuje krémovou až zelenou květní palici.
Navzájem velice podobné druhy Spathiphyllum floribundum, S. patinii a S. wallisii se u nás sotva ještě pěstují; v obchodech se nacházejí většinou hybridy vzniklé křížením, jako ‚Mauna Loa‘, ‚Marion Wagner‘, ‚Clevelandii‘ nebo ‚McCoy‘.
Pěstování
Nutná je pokojová teplota, která ovšem v zimě může poklesnout až na 18 °C. V létě mírně, ale pravidelně zalévat, občas rosit. Používat jen měkkou odstátou vodu. Každé dva týdny přidávat tekuté hnojivo; v zimě zálivku omezit přiměřeně podle teploty, ale nikdy nenechat substrát vyschnout. Množí se dělením při přesazování. Velmi vhodná rostlina pro hydroponii.
Zevar
Zevar (Sparganium)
Vodní rostlina tvořící odnože pro zahradní rybníčky a bažinaté záhony.
Stanoviště: slunné
Výška: od 20 cm až do 1,5 m
Doba kvetení: léto
Množení: dělením
Rod zevar patří do čeledi zevarovitých (Sparganiaceae). Nejnápadnější jsou na rostlině kulatá květenství, připomínající svinutého ježka. Tvoří se ze zelenavě bílých, okrouhlých květů, nahuštěných vedle sebe v paždích mečovitých listů.
Zevar jednoduchý (Sparganium emersum)
Je 30–50 cm vysoký a doporučuje se zvlášť pro malé rybníčky, protože se nerozbují.
Zevar vzpřímený nebo větvený
(Sparganium erectum)
Silně rostoucí a odnožující druh, 1–1,5 m vysoký, bohatě obsypaný květy a květenstvími. Vhodný spíše pro větší vodní zahrady.
Zevar zakrslý (Sparganium minimum)
Dosahuje jen 30 cm výšky a rozvíjí své úzké listy pod vodní hladinou. Květenství, většinou se dvěma květy, však vyčnívá nad vodu.
Sparaxis
Sparaxis
Hlíznaté rostliny s mnoha barevnými variantami, nejsou zimovzdorné.
Stanoviště: slunné
Výška: 40–60 cm
Doba kvetení: duben–červenec
Množení: dceřinými hlízami (brut)
Nejnápadnější na Sparaxis, rostlině příbuzné Ixia a Freesia, jsou její zářivě pestré květy na jaře a v létě. Tato kosatcovitá rostlina (Iridaceae) sice u nás není spolehlivě zimovzdorná, proto je lepší přezimovat hlízy doma v chladu, ale pro pestrou nádheru květů, především u hybridů, se její pěstování vyplatí.
Po odkvětu potřebují rostliny odpočinek v suchu, při pěstování venku je třeba je při delším období deště přikrýt fólií.
Tyto druhy se u nás v obchodech objevují zřídka. Význam pro pěstování mají především hybridy Sparaxis tricolor, které pokrývají širokou barevnou paletu a kvetou od května do července.
V obchodech dostupné odrůdy
Lilek
Lilek (Solanum)
Okrasné a užitkové rostliny, některé s jedovatými plody
- Stanoviště: slunné až polostinné; čerstvá, humusem bohatá půda
- Výška: od 20 cm až do několika metrů
- Doba kvetení: květen–říjen, podle druhu
- Množení: výsevem nebo řízky
Mezi přibližně 1700 druhy rodu Solanum, rozšířenými převážně v tropických a subtropických oblastech, je okrasných dřevin jen několik.
K tomuto mnohotvarému rodu z čeledi lilkovitých (Solanaceae) patří tak důležité užitkové rostliny, jako např. brambor, rajče nebo baklažán, mnohé pnoucí rostliny a stromy tropů a subtropů, ale také jednoleté či víceleté byliny a keře. Mnohé druhy jsou velmi teplomilné a zároveň touží po slunci, jiné jsou skromnější a daří se i ve stínu. Četné druhy se počítají k léčivým rostlinám a obsahují mj. většinou jedovaté alkaloidy, které se musí užívat velice opatrně. Pro zahradu se hodí vedle zmíněných užitkových rostlin podmíněně také pnoucí rostliny náročné na teplo, jež se pak ve volné půdě pěstují jako jednoleté. Kromě toho se nabízí ještě několik okrasných pokojových rostlin.
Druhy Solanum mají střídavé jednoduché nebo složené listy. Květy stojí jednotlivě nebo ve vrcholících, mají kolovitou až téměř zvonkovitou korunu a pěti- až desetidílný, vytrvávající kalich. Plody jsou mnohosemenné, u některých druhů jedlé bobule.
Lilek vrbolistý (Solanum crispum)
Tento 3–4 m vysoký pnoucí keř má staré větve dřevnatějící, zatímco mladé zůstávají často bylinné. Listy, v mírných zimách stálezelené, jsou vejčité až kopinaté, 7–12 cm dlouhé, na bázi kulaté až srdčité, na okraji často vlnitě kadeřavé. Modré lila vonné květy v koncových, 7–10 cm širokých vrcholících se rozvíjejí od června až do září. Plody jsou žlutavě bílé, velikosti hrachu. Druh je domácí v Chile; pěstuje se také často v Anglii ve zdech, zejména na spalírech. Selekce ‚Glasnevin‘ se vyznačuje zvlášť dlouhou dobou kvetení.
Lilek potměchuť (Solanum dulcamara)
Je domácí v celé Evropě a v části Asie, roste rád ve vlhku a pokud možno ve stínu, v lesích a křovinách, na březích a na haldách štěrku až asi do výšky 1700 m. Polokeř se stonky zčásti dřevnatějícími roste buď převisle, nebo poléhavě, případně se pne po vhodných sousedních rostlinách až do výšky 3 m. Jeho vejčité, zašpičatělé listy jsou dále nahoře opatřeny oušky. Od června se objevují v řídkém květenství pětičetné fialové květy, v jejichž středu stojí jako kontrast do sloupku sdružené prašníky, obklopené malými bílými body. Cípy korunních plátků se ohýbají dozadu. Pak se vyvíjí zpočátku žlutý, později sytě červený bobulovitý plod.
Rostlina obsahuje ve všech svých částech lehce jedovatý alkaloid, bobule se nesmějí v žádném případě jíst. Dříve měla potměchuť jistě veliký význam jako léčivá rostlina, ale ještě dnes se oceňuje alespoň v homeopatii její účinek čistící krev a podporující močení a pocení.
Lilek jasmínokvětý
(Solanum jasminoides)
Keřovitá rostlina s tenkými prutovitými výhony 50 cm až 2 m dlouhými, šplhavými nebo poléhavými. Stálezelené listy jsou jednoduché a celokrajné, někdy také troj- až pětidílné. Ozdobné bělomodré květy jsou asi 2 cm široké, hluboce pětičetné v latovitých, konečných i postranních hroznech. Je domovem v Jižní Americe a Brazílii. V bezmrazých klimatických zónách velmi krásný pnoucí keř. U nás je často nabízen jako kvetoucí hrnková rostlina.
Lilek černý (Solanum nigrum)
Jednoletá rostlina, nanejvýš 80 cm vysoká, roste většinou na štěrkovitých plochách, úhorech a na polích. V zahradě může být obtížným plevelem. Je rozšířen v mnoha varietách a formách. Nese tmavozelené vejčité a vykrajované listy, nevelké bílé květy a bobule, které jsou v zeleném nezralém stavu velice jedovaté; vyzrálé modročerné plody jsou již jen mírně jedovaté. Přesto je třeba dávat si u této rostliny pozor.
Baklažán (Lilek vejcoplodý)
Solanum melongena
Zelenina z příbuzenstva rajčete a papriky; má plody rozmanitých tvarů a barev
- Stanoviště: pěstování pod sklem na humózní, kypré půdě
- Růstový prostor: 70 x 50 cm
- Doba pěstování: předpěstování mladých rostlin (výsev březen až duben); výsadba v květnu do skleníku
- Doba sklizně: vzrostlé a dobře vybarvené plody
- Množení: semeny
Lilek vejcoplodý z čeledi lilkovitých (Solanaceae) pochází z tropické východní Indie a dostal se do Evropy teprve ve středověku. Dorůstá asi 1 m a rozvětvuje se. Jeho stonky a listy jsou chlupaté a mají ostny.
V chladnějším klimatu je pěstování úspěšné pouze pod sklem nebo fólií. Výsev se provádí v březnu až dubnu, při teplotách přes 20 °C. Asi po 2 týdnech se semenáčky nahrnkují a v květnu se vysadí ve sponu 70 x 50 cm do skleníku. Rostliny se přivážou na šňůry nebo tyčky. Při 6–7 postranních výhonech se případně odstraní hlavní výhon.
Rostliny jsou náchylné k napadení mšicemi a molicemi. Lilky se sklízejí nezralé, když jsou vyrostlé, lesknou se a mají typickou odrůdovou barvu. Semena jsou v této době ještě bílá. Lilky vejcoplodé se nedají jíst syrové.
Plody se nesmějí skladovat pod 8 °C. Při nižších teplotách se ukazují hnědé padlé skvrny a rychle zahnívají.
Doporučené odrůdy lilků
- ‚Bonica‘
- ‚Black King‘
- ‚Tania‘
- ‚Adona‘
- ‚Lange Violette‘
Skimie
Skimie - Skimmia
Stálezelené nízké kvetoucí keře do pokoje i do volné půdy.
Stanoviště: chráněná, polostinná až stinná místa; kypré, humózní půdy.
Výška: 50 cm až 1 m.
Doba kvetení: duben–květen.
Množení: převážně řízky.
Rod Skimmia se 7–8 druhy patří do čeledi routovitých (Rutaceae). Jsou to vavřínům podobné stálezelené keře s tlustými kožovitými střídavými listy. Malé bílé, čtyř- až pětičetné květy jsou sestaveny v pohledné koncové laty. Květy jsou oboupohlavné, polygamní nebo jednopohlavné a dvoudomé. Plody jsou kulaté peckovice s 2–4 peckami.
V kultuře vyžadují skimie chráněné, polostinné až stinné polohy v oblastech s mírnými zimami a propustné, humózní, kyselé půdy. V drsných polohách je v zimě nutný kryt před větrem a sluncem.
Skimie nejsou ozdobné jen svými květy, nýbrž i stálezelenými listy a pozoruhodnými hezkými plody. Používají se jednotlivě, v malých skupinách nebo v plošných výsadbách pod vysokými stromy a keři.
Skimie Foremanova - Skimmia x foremanii (S. japonica × S. reevesiana)
Až 50 cm vysoký keř. Listy jsou kopinaté až obráceně kopinaté, žlutozelené, řapíky červenavé, květy většinou čtyřčetné. Plody na témže keři jsou zčásti kulaté, zčásti opakvejčité. Pěstuje se hlavně odrůda ‚Rogersii‘, která se liší tmavozelenými listy se zelenými řapíky. Plody jsou karmínově červené a spíše kulovitě hranaté, nasazuje je i v našem klimatu.
Skimie japonská (Skimmia japonica)
Stálezelený, až 1,5 m vysoký keř. Listy jsou úzce protáhlé až úzce opakvejčité, 6–12 cm dlouhé. Malé čtyřčetné oboupohlavné květy se objevují v dubnu. Plody jsou kulovité až trochu zploštělé, asi 8 mm silné, červené. Pochází z Japonska, z ostrovů Rjúkjú (Nansei) a Tchaj-wanu.
Skimie Reevesova (Skimmia reevesiana)
Nízký, sotva více než 50 cm vysoký keř. Má listy kopinaté až protáhle kopinaté, 5–10 cm dlouhé, svrchu sytě zelené. Oboupohlavné pětičetné květy v 5–8 cm dlouhých latách se rozvíjejí v dubnu až květnu. Plody jsou matně červené, opakvejčité, 8 mm dlouhé. Roste v Číně a na Tchaj-wanu. V kultuře nasazuje plody, které dlouho drží.
Skimie japonská 'Ruby King'
Zajímavá, nízká, bohatě kvetoucí odrůda s tenkými větvemi a matně šedozelenými listy, které na plně slunných stanovištích na okraji často vybledají. Květové pupeny jsou na podzim zbarveny bronzově až hnědočerveně. Bílé květy vyrůstají v dubnu až květnu ve velkých, řídkých latách.
Zahradní odrůdy Skimmia japonica
| Odrůda | Růst | Květy a plody |
|---|---|---|
| 'Emerald King' | ,mírně vysoký, široce vzpřímený | samší forma s matně hnedými poupaty v květenství |
| 'Kew White' | Tmavozelené listy | Plody bílé |
| 'Nymans' | Trsnatý, poměrně vysoký | Plody světle červené, v hustých klubkách |
| 'Rubella' | Okrouhlý, až 1 m vysoký, často samčí odrůda | samří odrůda, na podzim s nápadně hnědočervenými latami květů |
| 'Scarlet Queen' | Řídký, vysoký až velmi vysoký | Plody světle červené, ve velkých latách |
| 'Veitchii' | Mohutný, vysoký a široký | Plody světle červené, velmi veliké laty |
Ostropestřec
Ostropestřec mariánský (Silybum marianum)
Výrazná solitérní rostlina, která se ráda vysemeňuje.
Stanoviště:
Propustné, štěrkovité půdy; zejména osluněné otevřené svahy nebo terasy.
Výška:
Až 1,5 m
Doba kvetení:
Červenec–srpen
Množení:
Výsevem
Stará rostlina selských zahrádek byla dříve používána jako léčivá rostlina. Pochází původně z oblasti Středomoří a patří jako všechny bodláky do čeledi hvězdnicovitých (Asteraceae). Rostlina má dvouletý životní cyklus, může být však pěstována též jako jednoletá. Jako výhodný se ukázal podzimní výsev ostropestřce; jinak se seje od dubna na široko přímo na místo.
Rostliny však upoutají méně svými květy než svou výškou (až 1,5 m) a velkými leskle zelenými a bíle skvrnitými, záhybovitě laločnatými listy se žlutými ostny. Starší květenství se mají nechat stát jen tehdy, je-li žádoucí bohaté vysemenění. Vzhledem k silné vzrůstnosti a velikosti totiž mohou být ostatní rostliny snadno utiskovány.
Ostropestřec mariánský se pěstuje jako solitérní rostlina ve spojení s kameny a v trvalkových zahradách, ale i k ozelenění suchých, štěrkovitých, osluněných svahů. Je to prastará léčivá rostlina, příznivě ovlivňující činnost jater. Sbírají se semena.
Původním domovem hořčice bílé je pravděpodobně Středomoří a Přední Asie. Toto staré koření se uvádí již v Bibli a pěstovalo se dávno před naším letopočtem. Tak mohla rostlina z kultur vždy znovu zplanět a roste dnes v celé Evropě, Asii i Americe. Větší oblasti pěstování jsou v balkánských zemích, v České republice, v Holandsku a ve východním Frísku.
Ostropestřec mariánský – Silybum marianum
27 Kč
Ostropestřec mariánský
Silybum marianum
Semena: 60
Silenka
Silenka - Silene
Cenné plané trvalky pro skalky i jednoleté letničky.
- Stanoviště: Plně slunné polohy; vápenité, propustné, písčité půdy.
- Výška: 2–80 cm, podle druhu a odrůdy.
- Doba kvetení: Červen–září, podle druhu.
- Množení: Dělením nebo výsevem.
Rozsáhlý rod Silene patří k čeledi silenkovitých (Silenaceae) a je doma téměř v celé Evropě. Charakteristické jsou nedělené vstřícné listy a pětičetné květy s navzájem srostlými kališními lístky. Existuje mnoho domácích druhů, jako například silenka nadmutá obecná (Silene inflata ssp. vulgaris) nebo silenka bílá (S. alba), které však nemají žádný zahradnický význam.
Vytrvale rostoucí druhy
Silenka bezlodyžná (Silene acaulis)
vyskytující se v Alpách na kamenitých půdách, se hodí na skalky. Většina vytrvalých druhů silenek se pěstuje také na štěrkových plochách, korunách zdí, střešních zahradách, miskách, korytech a kbelících. Upřednostňují vápenité, propustné, písčito-kamenité půdy na plném slunci.
- Výška: U této skupiny 2–30 cm, většina má řídce trsnatý až polštářovitý růst.
Vhodné sousedství:
- Mochna (Potentilla nitida),
- Zvonek (Campanula turbinata),
- Kakost (Geranium),
- Zvonečník (Phyteuma scheuchzeri).
Silenka elisabetha, silene elisabetha
Silenka elisabetha, vytrvalka s přízemní listovou růžicí, dosahuje výšky asi 10 cm a šířky 20 cm. Je mrazuvzdorná. V létě vykvétají na květonosných lodyhách velké tmavě růžové květy se zelenými středy. Vhodná pro skalky.
Přehled druhů vytrvalých silenek
| Druh/odrůda | Výška (cm) | Doba kvetení | Barva | Poznámky |
|---|---|---|---|---|
| Silene acaulis | 2 | VI-VII | růžová | zelené polštáře, pravidelně přesazovat |
| Silene alpestris | 15 | VI-VIII | bílá | rozvětvená květenství |
| Silene armeria | 30 | VI-X | světle červená | ráda se vysemeňuje |
| Silene maritima 'Weisskehlchen' | 15 | VI-VIII | bílá | řídce trsnatá |
| Silene saxifraga | 20 | VI-VII | bílá | ráda se vysemeňuje; vhodná i do polostínu |
| Silene schafta 'Splendens' | 10 | VIII-X | sytě růžová | velkokvětá |
Jednoleté druhy
Vedle vytrvalých druhů mají zahradnický význam i jednoleté druhy, které se s oblibou využívají v záhonech letniček. Nižší druhy se hodí na obruby.
Množení: Výsevem v dubnu přímo do volné půdy. Po přepíchání se mladé rostlinky vysazují na konečné stanoviště v polovině až koncem května. Od března je možné vysévat i pod sklo. Podle termínu výsevu se květy objevují v červnu až srpnu.
Silene coeli-rosa (nebeská růžička)
Pochází ze Středomoří. Rostliny dorůstají výšky 30–80 cm. Květy se objevují na slabě rozvětvených stoncích. Barva květů se pohybuje od růžové a červené přes modrou až po bílou.
Silene pendula
Pochází rovněž ze Středomoří a je rozšířená v našich zahradách od minulého století. Má nápadné velké růžově červené květy uspořádané v hroznovitých květenstvích.
Výběr odrůd Silene ceoli-rosa
| Odrůda | Výška (cm) | Barva květů |
|---|---|---|
| 'Blauer Engel' | 40 | azurově modrá |
| 'Oculata' | 80 | červená |
| 'Oculata Nana' | 30 | červená |
| 'Rosa Engel' | 30 | zářivě karmínově červená |
Oblíbené odrůdy:
Nízké odrůdy ze skupiny ‚Compacta‘, které dorůstají výšky jen 10 cm.
Sidalcea
Sidalcea (prérijní sléz)
Bohatě kvetoucí dvouletá a víceletá trvalka
Stanoviště: slunné; čerstvá, lehce kyselá zahradní půda
Výška: 60 cm až 1,5 m
Doba kvetení: Červenec-září
Množení: výsevem nebo dělením
V prérii a ve vlhkých nížinách Severní Ameriky se vyskytuje sidalcea asi v 25 různých druzích. Patří do čeledi slézovitých (Malvaceae), jejíž příbuznost lze rozeznat již podle typického tvaru květu (s 5 vykrajovanými korunními plátky). Dalšími znaky jsou většinou okrouhlé nebo dlanitě laločnaté a řapíkaté listy, lehce chlupaté zelené části a na bázi sloupovitě dohromady sdružené četné prašníky. U nás většinou nežije sidalcea dlouho a tvoří jen zřídka velké trsy. Potřebuje slunné místo a propustnou půdu bohatou na humus. V době květu by se měla včas ostříhat – což se také nabízí, neboť květy vydrží dlouho ve váze – aby se rostlinám umožnil vývin nových výhonů. Jinak se může stát, že rostliny po odkvětu v druhém roce odumřou. Další možností množení je včasný výsev v červnu (druhy) nebo dělení trsů na jaře (odrůdy). Mezitím byly u nás vyšlechtěny opravdu zimovzdorné odrůdy, ale musí se dbát, aby rostliny nebyly v zimě vystaveny trvalému mokru.
Sidalcea candida, hrubě chlupatý druh, má jako jediný z prérijních slézů četné velké bílé květy, uprostřed s chomáčem modrých nebo purpurových prašníků.
Zajímavé kulturní formy Sidalcea x cultorum
| Odrůda | Výška (cm) | Barva květů |
|---|---|---|
| 'Brillant' | 60 | karmínově červená |
| 'Croftway Red' | 75 | sytě lososově růžová |
| 'Elsie Heugh' | 80 | něžně růžová; velké květy |
| 'Loveliness' | 80 | svěže růžová; hustý růst |
| 'Pompadour' | 90 | šarlatově červená |
| 'Rose Queen' | 120 | fialově růžová |
| 'Wensleydale' | 90 | stříbřitá až světle modrá; velké květy |
| 'William Smith' | 80 | lososově růžová; velké květy |
Sibiřanka
Sibiraea altaiensis - Sibiřanka altajská
Opadavý nízký keř
- Stanoviště: slunná až polostinná místa
- Výška: až 1 m
- Doba kvetení: duben–květen
- Množení: výsevem nebo řízky
Sibiraea altaiensis (syn. S. laevigata) je jedním ze dvou druhů rodu, který pochází z Evropy a Asie. V kultivaci se vyskytuje pouze S. altaiensis. Patří do čeledi růžovitých (Rosaceae).
Tento malý keř má silné, kulaté, červenohnědé, jen málo rozvětvené výhony, které rostou vzpřímeně nebo vystoupavě. Střídavé, celokrajné, vejčitě podlouhlé listy o délce 5–15 cm mají nápadné modrozelené zbarvení.
V dubnu až květnu rozkvétají bílé květy o šířce 6–10 cm, které tvoří koncové, vzpřímené, 6–12 cm dlouhé dvojité hrozny. Tento keř přirozeně roste na Sibiři.
Využití v zahradě:
Díky svému jedinečnému zbarvení listů je vhodný do větších vřesovišťních zahrad. Nevyžaduje zvláštní nároky na půdu ani polohu.
Sekvojovec
Sekvojovec obrovský
Mohutný stálezelený jehličnatý strom.
Stanoviště: vhodný jen pro velké zahrady a parky.
Výška: 50–80 m.
Doba kvetení: duben–květen; květy nenápadné.
Množení: výsevem nebo řízky.
Sequoiadendron giganteum je stejně jako Sequoia sempervirens jediný druh monotypického rodu a patří do čeledi tisovcovitých (Taxodiaceae). Také on má svůj domov na západě Severní Ameriky na západních svazích Sierra Nevada v Kalifornii, ve výškách většinou mezi 1500 a 2300 m. Roste tam v údolních izolovaných stržích na vlhkých a hlubokých výživných zásaditých a slabě kyselých půdách.
Zatímco sekvoje je nejvyšším druhem jehličnanů, sekvojovec je považován za nejmohutnější. Největší měřený exemplář, „Generál Sherman“, měl v roce 1975 výšku 83,82 m, šířku koruny 32,60 m a na bázi kmene průměr 10 m. Objem kmene tohoto stromu byl vypočítán na 1500 kubických metrů, takže je nejmohutnějším živým organismem na světě. Jeho stáří se odhaduje na 2500 až 3000 let. Nejstarší padlý a přesně prozkoumaný strom byl starý 3200 let. Tím patří S. giganteum také k nejstarším organismům na Zemi a byl překonán pouze borovicí Pinus longaeva, rovněž pocházející z Kalifornie.
Zatímco Sequoia sempervirens je ve velkém rozsahu využívána lesnicky, nepatrné porosty S. giganteum jsou dnes velmi přísně chráněny. Celková plocha hájů „Groves“ činí dnes jen asi 7000 hektarů.
Sequoiadendron giganteum vytváří rovnoměrně kuželovitou, ve stáří rozvolněnou korunu. Dlouhatánský, 5–8 m silný kmen je pokryt 30–60 cm tlustou houbovitou tmavě červenohnědou borkou. Ta chrání strom před ohněm, který způsobují ve vysokých polohách pohoří Sierra Nevada často suché letní bouřky. Tlustá kůra, odolná proti ohni, a vysoký obsah éterických olejů, pryskyřice a tříslovin ve dřevě dávají málo příležitostí k vývinu dřevokazných hub a přispívají tak k očekávané dlouhověkosti stromů.
Strom má ve stáří mohutné, téměř vodorovně odstávající větve. Jeho jehličí je šídlovité až kopinaté a 4–6 mm, na dlouhých výhonech až 12 mm dlouhé. Na jednodomých rostlinách vyrůstají květy, založené již na podzim, na koncích větviček. Z nenápadných samičích květenství se vyvíjejí vejčité, 4–6 cm dlouhé šišky, které zrají ve 2. roce.
Díky odpovídajícímu původu semen, která dávají opravdu mrazuvzdorné potomstvo, lze dnes sekvojovec pěstovat téměř všude ve střední Evropě s úspěchem. Je značně odolnější vůči mrazu než Sequoia sempervirens.
Sekvoj
Sekvoj - správně Sekvoje vždyzelená
Vysoký stálezelený jehličnatý strom.
Stanoviště: vhodný jen pro chráněná stanoviště s mírnými zimami.
Výška: u nás sotva více než 20 m.
Doba kvetení: často začíná již v listopadu; květy bez okrasné hodnoty.
Množení: výsevem nebo řízky.
Sequoia sempervirens
je jediný druh monotypického rodu z čeledi tisovcovitých (Taxodiaceae). Má přirozené rozšíření podél pacifického pobřeží Severní Ameriky, kde stromy mohou dosáhnout výšky až přes 100 m a patří tak k největším živým organismům na Zemi. Mají kuželovitou, ve stáří prořídlou korunu a rovné, v průměru 5–6 m silné kmeny.
Kmeny mají 15–30 cm tlustou houbovitou tmavě až červenohnědou borku, často se šedým nádechem. Borka na starých stromech není hořlavá, skýtá tedy při lesních požárech stromům dobrou ochranu. I když větve a haluze shoří, mohou stromy z uchráněného kmene vytvořit novou korunu. Sekvoje nejenže dosahuje obrovských výšek, může se také dožít vysokého stáří. Stromy 500 až 600 let staré nejsou vzácné, ale ani značně starší exempláře nejsou výjimkou. Co do věku jsou však sekvoje zřejmě překonávány druhy Sequoiadendron giganteum a Pinus longaeva.
Jehlice stromu jsou čárkovité, zploštělé a 4–20 mm dlouhé. Na jednodomých rostlinách vznikají koncové květy na krátkých výhonech. Kvetení začíná často již v listopadu, oplodnění vajíček však nastává teprve v květnu. Šišky jsou 1,5–3 cm dlouhé a sestávají z 12–20 zdřevnatělých šupin.
V kultuře potřebuje sekvoje hluboké a vlhké, ale dobře drenážované, výživné a slabě kyselé půdy. Teprve v novější době se podařilo získat potomstvo z osiva z horských poloh, které přezimovalo při teplotách až -25 °C.
Vraneček
Selaginella – vraneček
Poléhavé nebo trsnaté rostliny ozdobné listem pro milovníky, vhodné do skalky, pokojové vitríny nebo květinového okna.
Stanoviště:
Polostín, ne přímé slunce; venkovní formy chránit proti větru.
Výška:
Většinou poléhavé, tvořící polštáře, mechovité, mnohdy i bohatě rozvětvené a vzpřímené, zůstávají malé.
Množení:
Dělením nebo řízky.
Většina z více než 700 druhů stálezelených rostlin z čeledi vranečkovitých (Selaginellaceae) je rozšířena po celém světě v tropických deštných pralesích; některé z nich jsou rovněž vhodnými pokojovými rostlinami, pokud jim nabídneme dostatečně vysokou vzdušnou vlhkost. Nejlépe se tropickým vranečkům daří při pokrytí půdy ve vlhkých a teplých květinových oknech nebo při osázení vitrín a zahrádek v lahvích, kde se jim daří lépe než na okenním parapetu. U nás pěstované zimovzdorné druhy pocházejí většinou z Evropy, Severní Ameriky nebo Asie.
Zimovzdorné druhy:
Selaginella douglasii, vraneček Douglasův
Asi 10 cm vysoká, poléhavá, tvoří polštáře; má tmavozelené šupinaté listy. Pochází ze Severní Ameriky.
Selaginella helvetica, vraneček švýcarský
Má stejný habitus a je rozšířena od evropských pohoří přes Sibiř až do Japonska. Mechově zelené protáhlé oválné lístky sedí na 6–10 cm dlouhých větvičkách. Rostlinám se daří na stinné skalce nebo suchých zdech.
Selaginella involvens, vraneček stočený
15–20 cm vysoká, pochází z Indie a Japonska. Doporučuje se například k podsadbě pěnišníků a japonských azalek.
Selaginella rupestris, vraneček skalní
Ze Spojených států a Kanady. Poléhavá, má 15–30 cm dlouhé větvičky. Odolná vůči suchu, hodí se na slunná místa ve skalce.
Nezimovzdorné druhy:
Selaginella apoda, vraneček beznožka
Plazivá trvalka tvořící trsy, s výhony až 10 cm dlouhými a světle zelenými, jemně pilovitými lístky.
Selaginella kraussiana, vraneček Kraussův
Plazivá, s větvičkami až 30 cm dlouhými, světle zelenými listy. Jedná se o nejznámější a odolný vraneček. Existuje několik odrůd:
- ‚Aurea‘ se žlutozelenými listy,
- kompaktní ‚Brownii‘,
- ‚Variegata‘ s bílými špičkami výhonů.
Selaginella martensii, vraneček Martensův
Má vzpřímené výhony, které se později vějířovitě rozšiřují. Ozdobné varianty zahrnují například bíložlutou odrůdu ‚Watsoniana‘ (až 30 cm vysoká) nebo ‚Variegata‘ s stříbřitě bílými špičkami listů.
Selaginella pallescens, vraneček bledý
Má nepatrné světle zelené, bíle lemované lístky a vzpřímené výhony až 30 cm dlouhé. Robustnější odrůda ‚Robusta‘ roste sevřeněji, zatímco ‚Aurea‘ má zlatožluté listy.
Selaginella serpens, vraneček plazivý
Její 15–20 cm dlouhé poléhavé výhony ukazují zajímavé změny barvy listů; světle zelená denní barva se mění k večeru na bělavou.
Selaginella stenophylla, vraneček úzkolistý
Má 15–30 cm dlouhé větvičky se slámově žlutými stonky. Odrůda ‚Albospica‘ má žlutobílé špičky výhonů.
Zvláštní druh:
„Rostlina vstalá z mrtvých“ (Selaginella lepidophylla, vraneček živý/znovuzrozený)
- Tato výjimečná rostlina zaujme svou schopností svinout větvičky do koule za sucha a opět je rozevřít za vlhka. Tento proces proběhne i u odumřelých exemplářů.
Podobně se chová i jednoletá „růže z Jericha“ (Anastatica hierochuntica), která pochází z pouštních oblastí od Persie po Maroko, avšak patří k brukvovitým rostlinám (Brassicaceae).
Ošetřování:
Neotužilé vranečky potřebují po celý rok pokojovou teplotu, méně choulostivé druhy ze studeného skleníku snesou v zimě nižší teploty (12–16 °C). Nejvhodnějším stanovištěm je stinné severní okno. Zalévat je třeba šetrně měkčenou vodou, zajišťovat stálou mírnou vlhkost a nikdy nenechat rostliny vyschnout. Hnojit jednou měsíčně slabě koncentrovaným květinovým hnojivem nebo každé dva týdny speciálním hnojivem na listy.
Žito
Žito seté - Secale cereale
Známé obilí
Stanoviště: Slunné; jílovitý písek nebo písčitá jílovitá půda
Výška: Až 2 m
Doba kvetení: Různá podle odrůdy a termínu výsevu
Množení: Výsevem
Prapůvodní forma dnešního kulturního žita pochází patrně z Přední Asie. Teprve mezi dobou bronzovou a železnou přišlo žito do Evropy. První kultury prý byly prokázány v jižním Rusku. Protože neklade žádné zvláštní nároky na půdu a daří se dobře i v drsném klimatu, stávalo se žito stále důležitějším prostředkem základní výživy. Žito roste stejně dobře na písčitých, lehkých půdách jako na vlhkých, trochu těžších, je plně zimovzdorné a dá se pěstovat ještě v nadmořských výškách téměř 2000 m. Vedle pšenice je nejvíce pěstovaným druhem obilí; rod Secale patří k čeledi lipnicovitých (Poaceae).
Výchozími rostlinami dnešní kulturní formy žita jsou plané druhy jako S. fragile, S. vavilovii a S. montanum.
Ve srovnání s pšenicí má žito delší stébla (až skoro 2 m), jeho klasy jsou štíhlejší a jednotlivé květy opatřeny dlouhými osinami. Jako u všech trav jsou i u žita květy opylovány větrem. Semena jsou dlouhá, tenká zrna šedavě hnědé barvy. Rovněž žitná sláma je šedohnědá. Žito obsahuje kromě bílkovin, tuků a uhlohydrátů hodně draslíku, kyselinu křemičitou a důležité vitaminy. Toto obilí není lehce stravitelné, zato však poskytuje sílu. Dobrý chléb se dá z něj péci jen společně s pšenicí. Žitné mouce chybí lepková bílkovina pšeničné mouky, takže čistě žitný chléb je příliš těžký a tuhý.
Kulturní odrůdy žita se dělí na jarní a ozimé. U nás se pěstuje především ozimé žito. Hlavní pěstitelské oblasti jsou Polsko, Rusko a Německo. Mnohdy jsou klasy žita napadeny parazitickou houbou paličkovicí nachovou (Claviceps purpurea). Zrna jsou znetvořena v jedovatý námel, který přezimuje v půdě. Mouka s rozemletými zrny námelu vyvolává poruchy krevního oběhu.
Křiničník
Křiničník, hnědý kořen - Scrophularia
Domácí trvalky s hnědými až žlutými kvítky.
Stanoviště: Většinou vlhké a polostinné
Výška: Od 15 cm až 1 m
Doba kvetení: Duben–září
Množení: Výsevem
Řada druhů spíše nenápadného křiničníku patří k domácí flóře. Rostou v křovinách, na okrajích lesa a na březích potoků, ale i na zdech a v kamenolomech. Rodové jméno dalo název i celé čeledi křiničníkovitých (Scrophulariaceae), k níž patří. Její malé květy jsou totiž skutečně srostlé do chřtánovitého hrdla.
Vytrvale rostoucí křiničník má vzpřímený čtyřhranný stonek, na němž jsou většinou vejčité, zašpičatělé a řapíkaté listy vstřícně uspořádané. Olivově hnědé až žluté květy stojí v koncové řídké latě.
V zahradě se hodí tato nenáročná trvalka do světlého stínu dřevin, ke kapradinám nebo do pobřežní výsadby vlhké zóny.
Křiničník uzlovitý - Scrophularia nodosa
křiničník uzlovitý, je nejznámějším a nejhojnějším druhem rodu. Roste téměř v celé Evropě na stinných a vlhkých místech. Typický je pro něj tlustý uzlovitý oddenek. Rostlina je asi 1 m vysoká a rozkvétá od července do srpna. Při rozemnutí byliny vzniká nepříjemný zápach. Již ze středověku jsou známy léčivé účinky. Esence z čerstvé natě je např. účinná při kožních potížích, zduření žláz a otocích. Přípravky z oddenku se užívají také při cukrovce (diabetes).
Křiničník jarní - Scrophularia vernalis
křiničník jarní, se liší od předchozích druhů žlutými květy, měkkou chlupatostí a nepatrnou výškou (15–45 cm). Roste především na kamenitém podkladu ve vyšších polohách (u nás v Karpatech a zplaněle v Podhůří Jeseníků). Kvete od dubna do června.
Křiničník vodní - Scrophularia aquatica
křiničník vodní, je podobný S. nodosa, jeho listy jsou protáhle oválné a okrouhle zubaté; vyžaduje hodně vlhkosti; hlavní oblastí rozšíření je údolí Rýna a Mosely v Německu.
Černý kořen
Černý kořen - Scorzonera hispanica, hadí mord španělský
Užití:
Ceněná kuchyňská zelenina, známá jako „zimní chřest“.
Stanoviště:
hluboká, kyprá, nekamenitá, alkalická půda.
Spon:
25–30 cm × 6–8 cm.
Doba pěstování:
přímý výsev v půli března – půli dubna.
Doba sklizně:
od konce října.
Množení:
semeny.
Černý kořen, patřící do čeledi hvězdnicovitých (Asteraceae), pochází z jižní Evropy, je vytrvalý a kvete v druhém roce žlutě. Až do středověku byl znám pouze jako planě rostoucí léčivá rostlina. Dnes se pěstuje převážně v Evropě pro konzervárenský průmysl, méně pro čerstvý konzum. Až 30 cm dlouhý kořen je pokryt tmavou korkovou vrstvou, uvnitř se nacházejí četné mléčnice. Lepkavá žlutavě bílá mléčná šťáva barví při čištění pokožku dohněda.
Černý kořen se daří jen na hluboké, kypré půdě s dostatečnou vlhkostí, především v červenci a v srpnu. Doba pěstování je velmi dlouhá. Výsev od poloviny března, kdy půda oschne.
Hloubka setí:
2–3 cm.
Množství osiva:
1,5–2 g/m².
14 dnů po vzejití (3–4 týdny) příliš husté výsevy vyjednotíme. Během pěstování porost vícekrát okopáme, abychom prokypřili půdu a odstranili plevel. V suchém období od července až do září dostatečně zaléváme.
Při nízkých teplotách na jaře může černý kořen již 1. rokem vykvést. Pro zajištění dobré kvality kořenů květenství ihned otrháváme.
Sklizeň:
od konce října až do příštího jara. Kořeny vyhrabáváme opatrně, protože se snadno lámou. Kořeny rychle vysychají, musejí se skladovat při vysoké vzdušné vlhkosti (v hliněném květináči nebo zapuštěné do vlhkého písku).
Doporučené odrůdy:
‚Hoffmanns Schwarzer Pfahl‘, ‚Einjährige Riesen‘ se selekcemi jako ‚Duplex‘, ‚Pilotis‘, ‚Prodola‘, ‚Negro‘.
Šplhavník
Šplhavník - Scindapsus pictus, Scindapsus pestrý
Převislá nebo pnoucí rostlina ozdobná listem, není zimovzdorná.
Stanoviště: světlé až polostinné; ne plné slunce.
Výška: 1,8–2 m.
Množení: vrcholovými řízky.
Atraktivní pnoucí nebo převislá rostlina z čeledi áronovitých (Araceae) pochází z Malajsie. Má asymetrické, černo-zelené, modravě tečkované listy. Kvůli vysokým nárokům na teplotu, ovzduší i půdu je nejúspěšnější pěstování v uzavřeném květinovém okně nebo v teplém skleníku.
Rostlina vyžaduje celoročně pokojovou teplotu, v zimě ne méně než 16 °C. Přes léto je třeba dbát na stejnoměrnou vlhkost pomocí zálivky změkčenou, temperovanou vodou a týdenními dávkami hnojiva. V zimě se může obojí omezit. Doporučuje se mlžení.
Zvlášť hezká, s listy hustě stříbro-bíle tečkovanými, je odrůda ‚Argyraeus‘.
Pajehličník
Sciadopitys verticillata - pajehličník přeslenatý
Cizokrajně vyhlížející stálezelený jehličnatý strom.
Stanoviště: ošetřované, kypré, málo vápenité půdy.
Výška: u nás sotva přes 12 m.
Doba kvetení: květen, květy nenápadné.
Množení: výsevem.
Sciadopitys verticillata je monotypický rod z čeledi tisovcovitých (Taxodiaceae) a jeho domovem je střední a jižní Japonsko. Tam dosahuje strom nezřídka výšek přes 30 m, u nás však zůstává značně nižší.
Má velmi rozdílně utvářené listy; 5 mm dlouhé, roztroušené šroubovitě postavené šupinovité listy těsně přiléhající k větvičce a jehlicovité, 5–15 cm dlouhé a 3–4 mm široké, kožovité, leskle tmavozelené listy, které vznikají v paždí šupin pupenů a jsou uspořádané jako paprsky deštníku na konci výhonu. Tyto listy se nacházejí v kulovitých chomáčích.
Z nenápadných samičích květů se vyvíjejí přímě stojící, vejčité, 7–12 cm dlouhé šišky.
Sciadopitys verticillata roste v kultuře jen velmi pomalu a vyvíjí se jen v nepříliš chladných polohách na ošetřovaných, hlubokých, málo vápnitých půdách. Tam ovšem vyrůstá v opravdu krásné exempláře.
Svým svérázným vzhledem patří strom k nejatraktivnějším jehličnanům, avšak u nás zůstává stále raritou.
Šeflera
Šeflera - Schefflera
Dekorativní robustní stálezelená rostlina ozdobná listem.
Stanoviště: světlé až polostinné, ne přímé polední slunce.
Výška: v kultuře až 1,5 m, v tropech statný strom.
Množení: bylinnými vrcholovými řízky v teplé množárně.
Kolem správného botanického zařazení existuje především v květinářských obchodech několik omylů od té doby, co byl nejznámější druh, Schefflera actinophylla, zaveden jako Brassaia actinophylla a označen jako velká arálie. Protože se u nás navíc nabízejí jen těžko určitelné mladistvé formy této rostliny z čeledi aralkovitých (Araliaceae), jsou navzájem přiřazeny i další druhy, např. S. digitata a S. venulosa. U všech sedí mnohdy dělené, různě tvarované, stálezelené listy na dlouhých řapících.
Od S. arboricola existuje řada odrůd, mezi nimi též žlutě pestré jako ‚Gold-Capella‘ a ‚Green Gold‘. Další odrůdy s rozličnými variantami listů jsou ‚Clementine‘, ‚Renate‘, ‚Henriette‘, ‚Jacqueline‘, ‚Trinette‘ a ‚Compacta‘.
Ošetřování: Na chráněném, ne plně osluněném místě je možný letní pobyt venku. V té době udržujeme rostlinu stejnoměrně vlhkou bez přemokření a po dvou týdnech dáváme tekuté hnojivo. V zimě potřebuje světlé umístění při 12–16 °C a stejné půdní teplotě. Nižší teploty vedou k opadu listí, vyšší k nežádoucímu prodlužování výhonů. Substrát v nádobě udržujeme v období klidu jen mírně vlhký.
Hlaváč
Scabiosa - Hlaváč
Trvalky a letničky pro skalky a záhony; dobré řezané květiny.
Stanoviště: plné slunce; suché až čerstvé písčitohlinité půdy.
Výška: 20–90 cm, podle druhu.
Doba kvetení: červen až říjen, podle druhu.
Množení: dělením nebo výsevem.
Hlaváče patří do čeledi štětkovitých (Dipsacaceae) a jsou domácí v Evropě, Asii a v Africe. Zejména jejich dlouhotrvanlivé květy a nepatrné nároky na stanoviště a péči z nich činí oblíbené zahradní rostliny pro záhony a skalky.
Trvalky
Scabiosa caucasica, hlaváč kavkazský, pochází původně z Kavkazu a jistě nevymizí se svým sortimentem z našich zahrad. Rostliny dávají přednost humózním, výživným půdám na plném slunci. Světle modré květy sedí na dlouhých, vzpřímených, drátovitých stopkách. Rozvětvený růst dává rostlinám bizarní vzhled. Výška činí podle odrůdy 70–90 cm. Přízemní listy jsou protáhlé, stonkové listy naopak peřenodílné. Když se odkvetlé části včas odstřihnou a rostlina se dostatečně hnojí, kvete tento hlaváč prakticky po celé léto. Druh se používá zejména ve výsadbách záhonových trvalek, může se však uplatnit vzhledem k charakteru planých trvalek i na volné ploše. Hlaváč kavkazský se hodí výtečně i k řezu.
S hlaváčem kavkazským lze dobře kombinovat tyto rostliny: astry (Aster amellus), lilie (Lilium bulbiferum), kniphofie (Kniphofia x hybrida), ale i různé zvonky (Campanula). Množení hlaváčů není úplně jednoduché. Nejlépe se proto dělí rostliny až na jaře, kdy začínají obrůstat. Zde uvedené odrůdy i samotný druh náleží – podle hodnocení trvalek – k velmi ceněným a vysoce zařazeným trvalkám:
- Scabiosa ochroleuca, hlaváč žlutý, má podobné stanovištní nároky jako S. caucasica. Dosahuje výšky 60–80 cm. Světle žluté květy se objevují na silně rozvětvených stopkách od června až do října.
Výběr odrůd hlaváče kavzkazského
| Odrůda | Výška (cm) | Barva/tvar květu |
|---|---|---|
| 'Blauer Atlas' | 70 | modrofialová |
| 'Clive Greaves' | 80 | světle modrá, velkokvětý |
| 'Miss E. Willmott' | 80 | lomeně bílá, velkokvětý |
| 'Nachtfalter' | 80 | tmavě fialová, velkokvětý |
| 'Prachtkerl' | 90 | zářivě modrá, velkokvětý |
Vedle toho existují mezi trvalkami některé druhy vhodné pro přírodní výsadby na skalkách nebo na volné ploše. Jsou vzrůstné a nečiní problémy v péči. Na rozdíl od hlaváče kavkazského dosahují tyto rostliny výšky jen 20–40 cm. Dávají přednost suchým a propustným půdám na plném slunci. Zástupci této skupiny se dají dobře kombinovat s trávami, jako např. s osinatcem třtinovitým (Lasiagrostis calamogrostis) nebo s prosem prutnatým (Panicum virgatum).
Výběr druhů vytrvalých hlaváčů
| Druh | Výška (cm) | Doba kvetení | Barva květů |
|---|---|---|---|
| Scabiosa canescens hlaváč sedavý |
30–40 | Červenec–září | světle modrá, vonný |
| S. graminifolia h. trávolistý |
40 | Červen–červenec | lila |
| S. japonica, var. alpina | 20 | Červenec–září | světle fialová, modrá |
| S. lucida hlaváč lesklý |
40 | Červenec–srpen | červená–lila |
Jednoleté letničky
Scabiosa atropurpurea
Scabiosa atropurpurea, hlaváč purpurový (černonachový), letnička s obsáhlým sortimentem, dá se dobře začlenit do trvalkových záhonů. Mezery vzniklé během léta se dají tímto druhem dobře vyplnit; lze jej bez problémů přesazovat i v době květu. Rostliny dosahují výšky až 90 cm. Dává přednost výživným, propustným půdám na plném slunci. Kdo se více zajímá o řezané květiny, měl by si pro něj založit lépe vlastní záhon. Hezké balónky květů se objevují od července do září, podle odrůdy v modrých, červených i růžových tónech, a šíří lehkou pižmovou vůni. Množí se výsevem od půli března pod sklo, po přepichání se vysazuje v květnu na vzdálenost 25 cm. Výsev přímo na místo je možný také již od dubna. Začíná pak kvést ovšem až od srpna.
Výbr odrůd hlaváče purpurového
| Odrůda | Výška (cm) | Květy |
|---|---|---|
| 'Blue Moon' | až 90 | bledě modré |
| 'Cherry Red' | 45–60 | třešňově červené |
| 'Olympia Hybridy' | až 80 | různé barvy, velkokvětý |
Scabiosa stellata
Jako další jednoletá letnička se v obchodech nabízí Scabiosa stellata, hlaváč hvězdovitý. Druh má poměrně skromné květy, hodí se však jako sušené květiny. Jejich sklizeň začíná v půli srpna. Doporučuje se odrůda ‚Sternkugel‘, vysoká 30–40 cm.
Ještěrkovec
Saururus ještěrkovec, ještěrořep
Vysoké, odnožující bahenní trvalky.
Stanoviště: slunné.
Výška: od 30 cm až do 1,2 m.
Doba kvetení: červen–červenec.
Množení: dělením nebo výsevem.
Rhizomy této ještěrkovcovité rostliny (Saururaceae) mohou být až 5 m dlouhé a takovým silným bujením mohou být na obtíž. Zejména u Saururus cernuus se doporučuje výsadba do nádoby v bahnitém záhonu s nízkým stavem vody. Rostliny překryjí zimu pod silnou pokrývkou z listí.
Saururus cernuus je až 1,2 m vysoký, květy se objevují v 15 až 20 cm dlouhých, bílých, příjemně vonících hroznech.
Saururus chinensis je při výšce 30–40 cm mnohem ozdobnější, také žlutobílé hrozny květů jsou značně kratší.
Užovník
Užovník - Sauromatum guttatum
Sauromatum guttatum
užovník kapkatý
Áronovitá rostlina, jež vyhání své květy ze zcela suché hlízy bez půdy.
Stanoviště: světlé až slunné; hlízy raší i při nedostatku světla.
Výška: 30–40 cm.
Doba kvetení: zima–jaro.
Množení: dceřinými hlízami (brut).
Tato rostlina z čeledi áronovitých (Araceae) se objevuje v květinářstvích stále znovu jako kuriozita. Pochází z tropů Afriky a Asie. Áronovitá palice a zvenčí červenavý, uvnitř žlutohnědě skvrnitý toulec (spatha) vyrůstají v zimě a na jaře z úplně suché hlízy bez země. Toulec je v dolní části trubkovitě uzavřen, zatímco horních 20–30 cm je rozevřeno a lehce převislé. Bohužel zápach, který šíří květenství, je tak nepříjemný, že můžeme kvetoucí užovník obdivovat v obytných prostorech jen velmi krátce.
Ošetřování: Hlízu položíme v prosinci až lednu na talíř v teple a na světle blízko okna, ale ne přímo nad tělesem topení. Asi po dvou týdnech vyraší květ.
Po odkvětu hlízu zasadíme do květináče s normální půdou pro květiny, nadále ponecháme v teple a opatrně zaléváme. Od konce května můžeme dát květináč ven nebo užovník zasadit na ne zcela slunném místě do půdy.
Nadále je třeba udržovat ve vlhku a občas přidat tekuté hnojivo. Na podzim rostlina zatáhne, potom se hlíza vyjme před prvními mrazy z půdy a uskladní se v domě až do konce prosince v suchu a chladu asi při 10 °C.
Sassafras bělavá
Sassafras Bělavá, Kašta bělavá - Sassafras albidum
Opadavé, aromaticky vonící stromy
Stanoviště: výživné, hluboké půdy
Výška: 12–15 m
Doba kvetení: květy bez okrasné hodnoty
Množení: výsevem nebo kořenovými odnožemi
Rod Sassafras patří k čeledi vavřínovitých (Lauraceae) a zahrnuje jen dva druhy. Jeden je rozšířen v Severní Americe a druhý v Číně. U nás se v kultuře pěstuje pouze americký Sassafras albidum, opadavý strom dorůstající výšky 12–15 m, který na odpovídajících stanovištích hojně odnožuje.
Listy mají základní tvar elipčitý, avšak jsou velmi variabilní: většinou trojlaločné, ale mohou být také s jedním postranním lalokem nebo zcela bez laloků. Na podzim se listy nápadně zbarvují do oranžové a šarlatově červené barvy.
Nenápadné, zelenavě žluté dvoudomé květy se vyvíjejí v malých hroznech před rozvitím listů. Plodem je černá peckovička velikosti hrášku na ztloustlé, masité stopce. Rostlina je domácí v atlantické Severní Americe až po Texas.
Sassafras prospívá pouze na kyselých, hlubokých a výživných půdách. Tento krásný a příjemně vonící strom je díky svérázně laločnatým a na podzim nádherně zbarveným listům vzácností.
Mydlice
Mydlice - Saponaria
Vděčná květina kvetoucí v létě, vhodná převážně pro skalky
Stanoviště: plné slunce; propustné, vápenité půdy
Výška: 5–80 cm, podle druhu
Doba kvetení: červen–září, podle druhu
Množení: výsevem nebo dělením
Rod Saponaria patří do čeledi silenkovitých (Silenaceae) a je rozšířen především v Evropě. Poměrně malé jednotlivé květy sedí v řídkých vrcholících. Většina druhů jsou trvalky, ale zahradnicky významná je také jedna letnička.
Saponaria ocymoides potřebuje plné slunce a vápenitou půdu
Ozdobou každé skalky jsou karmínově červené polštáře mydlice Saponaria ocymoides
Trvalky
Růst je většinou polštářovitý, malé vejčité až kopinaté listy bývají v době květení téměř úplně překryté. Vzrůstné rostliny se hodí zvláště pro skalky, dobře se uplatní ve štěrbinách, zdech, mezi dlaždicemi, na střešních zahradách a v korytech. Skvěle vyniknou v kombinaci s pupalkou (Oenothera missouriensis), levandulí nebo zvonkem (Campanula portenschlagiana).
Výjimku mezi trvalkami tvoří, pokud jde o použití, mydlice lékařská (Saponaria officinalis), která je v obchodech nabízena především v odrůdě ‚Plena‘. Rostlina dosahuje výšky 60–80 cm, tvoří podzemní oddenky a cítí se nejlépe na okraji porostu dřevin odvráceném od slunce. Bledě růžové květy v koncových svazečcích se objevují od července až do září.
Letničky
Mydlice kalabrijská (Saponaria calabrica) je u nás nabízena jako jediný druh z rodu coby letnička. Jak napovídá botanické jméno, pochází z jižní Itálie a Řecka. Růžové květy se objevují od července do září a sedí v řídkých okolíkovitých latách. Dorůstá výšky 20–30 cm, přičemž tvar růstu je poléhavý a kopinaté listy jsou pýřitě chlupaté. Tato mydlice se s oblibou používá na osluněných svazích, střešních zahradách nebo na korunách zdí. Stanoviště by mělo být teplé a chráněné. Množí se výsevem od dubna přímo do volné půdy. Později se rostlinky jednotí na odstup asi 20 cm.
- Odrůda ‚Scarlet Queen‘ kvete tmavě červeně.
- Odrůda ‚Splendens‘ zářivě červeně.
Přehled nejzajímavějších druhů a odrůd mydlice
| Druh/odrůda | Výška (cm) | Doba květu | Barva květů | Poznámky |
|---|---|---|---|---|
| Saponaria x lempergii | 30 | VIII–X | karmínově červená | silně vzrůstná, dlouho kvete |
| 'Max Frei' | 30 | VII–VIII | světle růžová | - |
| S. ocymoides | 20 | VI–VII | karmínově červená | mohutné polštáře |
| 'Rosa Königin' | 20 | VI–VII | růžová | řídké koberce |
| 'Rubra Compacta' | 20 | VI–VII | tmavě červená | bujně kvete |
| S. X olivana | 5 | VI–VII | růžově červená | pevné polštáře |
| 'Bressingham' | 3 | VI–VII | růžová | velkokvětá |
| S. pulvinaris | 3 | VI–VII | červená | ploché polštáře |
Svatolina
Svatolina - Santolina
Stálezelené, aromaticky vonící keře nebo polokeře
Stanoviště: teplá slunná místa ve skalce nebo na kamenitých záhonech
Výška: 30–50 cm
Doba kvetení: červenec–srpen
Množení: výsevem nebo řízky
Rod Santolina je rozšířen deseti druhy v západním Středomoří. Malé aromatické keříky nebo polokeře mají střídavé, jednoduché nebo zubaté a zpeřené laločnaté listy. Malé, trubkovité, žlutavé až bílé květy jsou sestaveny v malých až středně velkých hlávkách, jednotlivé květy stojí na dlouhých stopkách. Plody jsou trojhranné až čtyřhranné nažky bez chmýru.
Nemnohé pěstované druhy, které patří do čeledi hvězdnicovitých (Asteraceae), jsou ve středoevropském klimatu jen podmíněně zimovzdorné. Potřebují teplé, chráněné stanoviště a v zimě ochranný kryt z chvojí. V zahradě vyžadují slunné místo na propustné, štěrkovité, hlinitohumózní půdě. Nejlépe je vysadit je do skalky nebo na kamenitý záhon, u paty suchých zdí, u jižní stěny domu apod. Snášejí dobře zpětný řez, a proto jsou vhodné na obruby.
Druhy a odrůdy
Santolina chamaecyparissus
Až 50 cm vysoký, kořeněně vonící, hustě rozvětvený keř s poléhavě vystoupavými větvemi. Listy jsou 2–4 cm dlouhé, hustě seskupené, jemně peřenosečné, stejně jako výhony stříbřitě plstnaté. Květy sedí v sytě žlutých hlávkách, které nesou 15 cm dlouhé stopky nad keřem; objevují se v červenci až srpnu. Rozšířena je od Pyrenejí až do severozápadní Itálie na suchých, kamenitých stanovištích. V kultuře jde o nejdůležitější a nejčastěji pěstovaný druh.
Santolina elegans
Tvoří husté, stříbřitě bílé, 5–10 cm vysoké polštáře; výhony jsou krátké a hustě olistěné s vykrajovaně vroubkatými a peřenosečnými listy. Žlutavě bílé květy nese v létě. Roste ve Španělsku ve výškách od 2200 m na suchém štěrku. Při pěstování ve skalce nebo v korytu musí být celoročně chráněna před mokrem.
Santolina rosmarinifolia
Tvoří 30–50 cm vysoké, holé, tmavě zelené, aromaticky vonící trsy s poléhavě vystoupavými výhony. Úkrojky zpeřených listů jsou jen 1 mm dlouhé. Žluté květy v 7–12 mm širokých hlávkách se objevují v červenci až srpnu. Pochází z Iberského poloostrova, jižní Francie a severozápadní Afriky, kde roste na suchých, kamenitých půdách. Používá se podobně jako Santolina chamaecyparissus.
Krvavec toten
Krvavec toten - Sanguisorba officinalis
Domácí luční trvalka, koření a léčivá rostlina
Stanoviště: slunné, vlhká půda
Výška: 40–100 cm
Doba kvetení: červen–září
Množení: výsevem nebo dělením trsů
Již dávno popsaná stará léčivá rostlina patří do čeledi růžovitých (Rosaceae) a je blízce příbuzná s krvavcem menším (Sanguisorba minor); roste téměř v celé Evropě. Rostlinu najdeme na loukách, zejména na vlhkých místech a v příkopech.
Silný, vláknitý kořen krvavce totenu roste plazivě. Sytě zelené listy jsou na spodní straně poněkud světlejší; skládají se z lichozpeřených, vejčitých a na okraji pilovitých jednotlivých lístků. Nad přízemní růžicí listů vyrůstají 50–90 cm dlouhé, téměř bezlisté, lehce větvené stonky.
Květní hlávky sestávají z mnoha červenohnědých oboupohlavných květů, které představují přechod od větrosnubných k hmyzosnubným květům. Hlávky, případně klasy, jsou zpočátku kulovité, později válcovité. Květy se rozvíjejí postupně odshora dolů.
Kultura krvavce totenu v zahradě nemá význam, neboť jeho listy mají ve srovnání s krvavcem menším příliš trpkou chuť. Léčivé účinky květů a listí (např. při přípravě čaje) se využívají při zažívacích obtížích, kořeny se nasazují při vnitřním i vnějším krvácení a zánětech.
Krevnice kanadská
Krevnice kanadská
Sanguinaria canadensis – krevnice kanadská
Apartní, na jaře kvetoucí, stínomilná trvalka.
Stanoviště: polostinné až stinné; humózní, čerstvá půda
Výška: 20 cm
Doba kvetení: duben–květen
Množení: výsevem nebo dělením
U této trvalky domácí v Kanadě známe pouze jmenovaný druh. Rostlina z čeledi makovitých (Papaveraceae) působí křehce a snadno se poraní. Z trhlin nebo míst zlomu prýští žlutočervená šťáva, podobná krví. Půvabná malá rostlina, kvetoucí na jaře, která na svém přirozeném stanovišti roste v lehkém stínu sousedících dřevin. Potřebuje poněkud kyselou, humózní půdu.
V dubnu se objevují současně silně laločnaté, svrchu modrozelené, naspodu lehce stříbřité listy a na něžných stopkách bílé sasankovité květy. V jejich středu se zdvihá chomáč oranžově žlutých prašníků. Krátce po dozrání semen rostlina zatahuje a objeví se pak až zase příští rok zjara.
Zimovzdorná trvalka je pro své speciální stanovištní nároky rostlinou pro milovníky. Poskytneme-li jí však světlý, teplý stín na okraji dřevin a lehce kyselou půdu, pokvete překrásně každý rok.
Do sousedství se hodí trojčet (Trillium), uvulárie (Uvularia) nebo kapradiny. Doporučuje se dělení oddenků v srpnu.
Pro zahradu jsou zajímavé tyto odrůdy:
- ‚Multiplex‘ s plnými bílými květy
- ‚Plena‘ s poloplnými bílými květy.
Jazylka
Jazylka
Jednoletá letnička pro rabata a záhony
Stanoviště: propustné, vápenité půdy na plném slunci
Výška: 60–80 cm
Doba kvetení: červen–září
Množení: výsevem
Rod Salpiglossis, pocházející převážně z Jižní Ameriky, patří do čeledi lilkovitých (Solanaceae) a je u nás zastoupen jediným druhem S. sinuata. Patří spíše k vzácným druhům našich zahrad, patrně proto, že v deštivých a málo slunečných létech nekvete. Na propustných vápenitých půdách v plném slunci potěší rostliny velice působivými květy od června až do září. Podle odrůdy mají zvonkovité květy průměr 6–8 cm a září v barvách žluté a červené až lila.
Jazylka se vysazuje s oblibou do záhonů letniček a na rabatech. Nejlépe se uplatní v malých skupinách. Do sousedství se hodí např. laločnice přímořská (Lobularia maritima) nebo kopretina (Chrysanthemum paludosum).
Jazylka se hodí zásadně k přímému výsevu na místo. Uspokojivé výsledky se dosahují jen v oblastech s mírnými zimami, jinak se doporučuje výsev pod sklem. Pro časnou dobu kvetení se může vysévat již od začátku března až do začátku dubna. Mladé rostlinky se pak vysazují po zmrzlých mužích.
Vrba
Vrba
Salix - Vrba
Opadavé stromy nebo keře pro zahradu a krajinu
Stanoviště: čerstvé až vlhké půdy
Výška: od 10 cm až do 20 m
Doba kvetení: březen–květen
Množení: výsevem, dřevitými nebo bylinnými řízky
V mírné a severní chladné zóně je rozšířeno asi 500 druhů vrb z čeledi vrbovitých (Salicaceae). Jsou to převážně keře nebo stromy, částěčně také plazivé špalírové keře, které se vyskytují především ve vysokohorských nebo polárních krajinách. Střídavé listy jsou většinou krátce řapíkaté, nedělené a kopinaté, čárkovité, vejčité nebo eliptické a vybavené vždy palisty. Květy dvoudomných rostlin, sdružené v tzv. kočičky, se objevují často dlouho před listy. Jednotlivé květy s nektárii sedí v paždí většinou celokrajného listenů a nemají žádné okvětí. Samčí květy mají zpravidla 2, zřídka 3–5 (až 12) tyčinek, samicí dvoulistý jednopouzdrý semenník. Plod je tobolka, početná semena nesou chlupatý chochol.
Vrby doprovázejí již po tisíciletí lidská sídliště; poskytovaly materiál pro výrobu košů, rybářských víší a jiných pletených výrobků. I dnes je vrba spíše užitkovou rostlinou než nápadnĝm kvetoucím keřem, ačkoli její květní kočičky se považují takřka za symbol jara. Vrby se často vysazují jako pionýrské rostliny, zpřístupňují nevyvinutou půdu, zpeňují břehy vod a poskytují materiál k přípravě hatí. U všech vrb jsou samčí květy se žlutými prašníky většinou mnohem dekorativnější než málo nápadné květy samicí.
Vedle několika druhů, majících omezený význam jako kvetoucí keře, je ceněným parkovým stromem zejména převislá smuteční vrba. Některé zakrslé vrby jsou okrasnými malými keři pro skalky nebo zahrádky v korytech. Vrby jsou vysloveně světlomilné a nesnášejí stinná místa. Na půdě nejsou nijak náročné, pokud je dostatečně vlhká.
Salix acutifolia 'Pendulina' - vrba špičatolistá
Až 6 m vysoký a stejně široký keř nebo strom se štíhlými, tmavě červenohnědými, modře ojíněnými větvemi, převislými ve velkých obloucích. Listy jsou kopinaté, 10–16 cm dlouhé, skoro vždy svisle visící. Je známá jen jako samčí forma a má 4–6 cm dlouhé kočičky, které se otvírají velice brzy. Platí za jednu z nejkrásnějších vrb s hezkými kočičkami.
Salix alba - vrba bílá
Rychle rostoucí, až 20 m vysoký strom, ve stáří s hluboce podélně zbrázděnou borkou. Listy jsou kopinaté, 6–10 cm dlouhé, zpočátku po obou stranách hedvábně chlupaté, později navrchu matně zelené, naspodu modravé a chlupaté. Kočky 4–6 cm dlouhé. Roste běžně v Evropě, západní a severní Asii, v lůžních lesích a vlhkých dolinách; jedna z nejdůležitějších užitkových vrb.
Kromě několika rychle rostoucích selekcí patří k S. alba také často pěstované odrůdy pro zahradu a park:
‚Dart’s Snake‘: rychle rostoucí strom s širokou korunou, listy nápadně zkroucené.
‚Chermesina‘: větve zvlášť v zimě živě červené nebo oranžové.
‚Tristis‘: smuteční vrba, až 20 m vysoký strom s tenkými, žútými, dlouze přívěslými větvičkami. Tento krásný parkový strom je však pro většinu zahrad příliš velký.
Vrba bílá Salix alba dává přednost vlhkým stanovištím
Salix arenaria (vrba písečná)
Až asi 50 cm vysoký, plazivý zakrslý keř s krátkými vzpřímenými větvičkami. Výhony jsou silné a chlupaté, listy opakvejčité, na obou stranách hustě a dlouze hedvábně chlupaté, v době rašení nápadně křídově bílé. Domácí je na atlantických pobřežích Evropy, hlavně na dunách. V zahradě se dá použít jako zakrslý keř ve vřesovištích a na skalkách.
Salix aurita (vrba ušatá)
Až 2 m vysoký, široce rostoucí keř. Listy má opakvejčité a obráceně kopinaté, svrchu tmavozelené a velmi vráščité, naspodu modravě zelené a šedě plstnatě chlupaté, s velkými ledvinovitými palisty. Kočky jsou až 2,5 cm dlouhé. Rozšířena je od Evropy až k Severímu ledovému moři a také v Asii. Včelí pastva a často používaná pionýrská dřevina.
Salix x boydii - vrba Boydova
Malý, ztuha vzpřímený, velmi pomalu rostoucí, 50-70 cm vysoký zakrslý keř s krátkými odstávajícími větvičkami. Listy jsou téměř kruhovité, 1-1,3 cm dlouhé, zprvu na obou stranách bíle chlupaté, později svrchu tmavozelené a vrásčité, naspodu krátce bíle vlnaté. 1,5-2 cm dlouhé kočičky s hedvábně chlupatou šupinou a zlatožlutými tyčinkami se objevují v květnu. Jedna z nejatraktivnějších vrb pro koryta a skalky.
Zarkslá vrba Salix x boydii se hodí dobře do koryt a kbelíků
Salix caprea (vrba jíva)
Rychle rostoucí a 3-7 m vysoký keř nebo malý strom. Široce eliptické listy jsou až 10 cm dlouhé, svrchu vrásčité a matně zelené, naspodu šedozelené. Kočičky se objevují v březnu až květnu, samčí jsou nápadně stříbřité, později zlatožluté a vonné. Vyskytuje se téměř po celé Evropě. Od pradávna je v kultuře, má význam jako včelí pastva a mnohostranně použitelná pionýrská dřevina. Časně zjara se řežou větévky jako ozdoba do vázy. ‚Mas‘ je jedna samčí forma s krásnými kočičkami. ‚Pendula‘ se většinou roubuje na kmínek, větvičky pak visí svisle dolů. ‚Silberglanz‘ kvete při mírném počasí již v listopadu.
Salix daphnoides (vrba lýkovcová)
Je rychle rostoucí, až 10 m vysoký velký keř s červenými, modře ojíněnými větvemi. Listy jsou protáhle kopinaté, 5-10 cm dlouhé, svrchu leskle tmavozelené, naspodu modrozelené. Samčí kočičky jsou nápadně velké a stříbřité, později zlatožluté. Domácí je od Evropy až do Střední Asie a v Himálaji. Je ceněna pro kočičky; větvičky se často řežou na Květnou neděli.
Salix x daphones, vrba lýkovcová skýtá kočičky na Květnovou neděli
Salix eleagnos (vrba levandulová)
2-6 m vysoký keř s mnoha výhony nebo malý strom se štíhlými větvičkami. Listy jsou čárkovité až úzce kopinaté, 6-15 cm dlouhé, na okraji ohrnuté, nejprve z obou stran šedě ochlupené, později svrchu tmavozelené a holé, naspodu bíle plstnaté, na podzim zbarvené zlatožlutě. Bledě žluté samčí kočičky se objevují v dubnu až květnu. Roste v horách jižní a střední Evropy a Malé Asie. Důležitá pionýrská dřevina pro vápnité, štěrkopísčité plochy. Pro dlouhé a úzké listy je považována za jednu z nejelegantnějších keřových vrb.
Salix x erythroflexuosa - vrba červenokřivolaká
Na tomto zajímavém ozdobném hybridu lze nalézt rysy obou rodičů: je to malý strom s odstávajícími a široce obloukovitými převislými větvemi a větvičkami, větvičky jsou ohnuté sem a tam a volně vývrtkovitě zkroucené, kůra je zlatožlutá až oranžově žlutá. Listy jsou protáhle kopinaté, většinou zkadeřené a stočené.
Salix hastata 'Wehrhahnii' - vrba hrotolistá
Až 1,5 m vysoký keř s tlustými větvemi a vejčitě okrouhlými, 3–6 cm dlouhými, zprvu oboustranně hustě chlupatými, později navrchu tmavozelenými listy. Odrůda známá jen v samčí formě nese velmi hustě sestavené, zprvu stříbřité, později světle žluté, 3–5 cm dlouhé kočičky. Ve stáří může být trochu sporá a pak je třeba provést silný zpětný řez. Patří k nejkrásněji kvetoucím malým keřům rodu.
Salix helvetica - vrba švýcarská
až 1 m vysoký keř s tlustými křivými větvemi a zprvu hustě bíle plstnatými, později holými a poněkud lesklými výhony. Listy jsou opakvejčité až spíše kopinaté, 4 cm dlouhé, svrchu tmavě šedozelené, naspodu bíle plstnaté. Kočičky jsou velké a tlusté, hustě chlupaté, 3–5 cm dlouhé. Domovem je v Alpách a v Tatrách. Pro šedé listí je považována za jednu z nejkrásnějších zakrslých vrb.
Vrba švýcarská (Salix helvetica) je hustě stěsnaný keř
Salix herbacea - vrba bylinná
Poléhavý, pomalu rostoucí, méně než 10 cm vysoký keř s nitkovitými větvemi, které se plazí i pod zemí. Listy má téměř kruhovité, 8–20 mm široké, oboustranně lesklé. Kočičky dlouhé 0,5–1,5 cm nese v červnu a srpnu. Je původní ve vysokých horách Evropy a severní Asie a v arktické Severní Americe. Hezká zakrslá vrba do alpina.
Salix integra 'Hakuro Nishiki' - vrba japonská
Slabě rostoucí, nepříliš vysoký keř s většinou protistojnými, tenkými, úzce protáhlými listy, které mají základní barvu šedozelenou, ale jsou hustě pokryté bílými nebo růžovými tečkami a skvrnami. Je to vrba pro milovníky pestrolistých forem. Často se roubuje na kmínek a měla by se pravidelně sestříhávat, neboť listy na dlouhých výhonech jsou zvlášť krásně zbarvené.
Salix lanata - vrba vlnatá
je nízký, zakrslý keř se silnými uzlovitými větvemi, jež jsou stejně jako zimní pupeny porostlé bíle vlnatými chlupy. Listy jsou elipticky okrouhlé, 3–7 cm dlouhé, tuhé, v mládí po obou stranách hustě pokryté dlouhými hedvábnými chlupy, později svrchu matně zelené, naspodu spíše modravé. S listy se objevují až 5 cm dlouhé, hustě hedvábně chlupaté kočičky. Domovem je v severní Evropě a severní Asii. Jedna z nejkrásnějších vrb s velkými šedými listy.
Vrba vlnatá (Salix lanata) má hedvábné kočičky
Salix magnifica
Až 2 m vysoký, málo větvený keř s tuhými a tlustými vzpřímenými, zpočátku purpurovými větvemi. Listy má eliptické, tuhé, nápadně velké. Květy se objevují po listech v květnu ve vzpřímených, štíhlých, až 15 cm dlouhých kočičkách. Pochází z Číny. S velkými listy a dlouhými kočičkami v době květu je to neobyčejný zjev.
Salix matsudana 'Tortuosa'
Ve stáří až 10 m vysoký strom s vývrtkovitě zkroucenými šedohnědými větvemi a úzce kopinatými, 5–10 cm dlouhými, rovněž vývrtkovitě stočenými listy. Často pěstovaná, vysoce dekorativní odrůda.
Salix pentandra - vrba pětimužná
Rychle rostoucí, 2 až 6 m, místy až 20 m vysoká vrba s lesklými hnědavě zelenými výhony, které se v místě nasazení snadno lámou. Listy, při rašení poněkud lepkavé, jsou elipticky vejčité, 5–12 cm dlouhé, svrchu sytě zelené a lesklé. Květy se objevují teprve v květnu až červnu po listech, samčí kočičky jsou zlatožluté a 3–5 cm dlouhé. Pionýrská a dekorativní okrasná dřevina, domácí od Evropy až po Kavkaz.
Salix purpurea - vrba nachová
Rychle rostoucí keř s mnoha výhony, s dlouhými, tenkými, pružnými větvičkami a s olistěním s několika zdánlivě protistojnými listy. Listy jsou obráceně kopinaté, 5–10 cm dlouhé, svrchu matně zelené, na podzim žlutavé. Květy jsou seskupeny v 1,5–3 cm dlouhých, štíhlých, většinou trochu ohnutých kočičkách; samčí kočičky před rozkvětem jsou červené, později žluté. Velmi proměnlivý druh, planě rostoucí od Evropy až do severní Afriky, patří k nejcennějším užitkovým vrbám. Odrůda ‚Gracilis‘ je 1–1,5 m vysoká a tvoří hustě rozvětvený kulovitý keř s malými, něžnými, modravě stříbřitými listy. Cenná pastva pro včely. Může být v zahradě vysazena jako živý plot.
Salix repens - vrba plazivá
je poléhavě vystoupavý, pomalu rostoucí zakrslý keř s kmínky plazivými pod zemí, většinou ne vyšší než 1 m. Listy má velice proměnlivé, oválně kopinaté, svrchu šedé až matně tmavozelené, naspodu stříbřité, hedvábně lesklé. Doma je v Evropě a v Malé Asii. Velmi variabilní druh, z něhož se vegetativně množí některé odrůdy: ‚Bergen‘ – široce rostoucí a zvlášť nízký; ‚Voorthuizen‘ – slabě rostoucí, větvičky poléhavé na zemi, listy stříbřitě chlupaté.
Salix reticulata - vrba síťnatá
pomalu rostoucí, poléhavý špalírový keř; větvičky i větve se přizpůsobí každému pohybu půdy. Na hnědých větvičkách jsou nápadně velké zimní pupeny. Listy jsou široce eliptické až široce opakvejčité, 2–5 cm dlouhé, tuhé, svrchu sytě zelené a nápadně vrásčité, naspodu šedostříbřité se silnou síťovitou nervaturou. Kočičky jsou 2–3 cm dlouhé, válcovité. Domácí je v Alpách, v severní Asii, v severní arktické Americe. Pro svérázné listy je mezi špalírovitě rostoucími vrbami snad nejdekorativnějším druhem. Potřebuje v alpinu chladné a stinné místo.
Salix retusa - vrba uťatá
vrba utatá. Plazivý, bohatě rozvětvený zakrslý keř tvořící koberce. Je velmi podobná vrbě síťnaté, je jen menší. Listy jsou nahloučené na koncích větviček, opakvejčité až lopatkovité, 8–35 mm dlouhé. Květy v asi 2 cm dlouhých zelenavých nebo žlutých kočičkách rozkvétají v květnu až červnu. Roste v evropských vysokých horách na vápencích a matečných horninách. Vzrůstná zakrslá vrba, hodí se dobře do skalek a zahrádek v korytech.
Salix x smithiana - vrba Smithova
Silně vzrůstný, 4–6 m vysoký keř má výhony značně tlusté a tuhé, vzpřímeně rostoucí a listy vejčitě kopinaté, 6–12 cm dlouhé. 3–4 cm dlouhé kočičky se objevují před listy. Domácí je v Evropě. Jedna z nejdůležitějších vrb pro kočičky a včelí pastvu.
Salix viminalis - vrba košářská
vrba košařská. Rychle rostoucí, 2–10 m vysoký velký keř nebo strom. Často se pěstuje jako hlavová vrba. Listy jsou čárkovitě kopinaté, 10–25 cm dlouhé, na okraji trochu zarolované, svrchu tmavě zelené, naspodu hedvábně stříbrošedé. Kočičky se objevují v březnu až dubnu a nejsou příliš nápadné. Je rozšířena od Evropy až do severovýchodní Asie a v Himálaji. Jedna z nejdůležitějších vrb pro košíkářské práce, s četnými odrůdami.
Chmel
Chmel
Humulus lupulus - Chmel obecný
Typ: Víceletá popínavá rostlina; sušené chmelové hlávky jsou potřebné pro výrobu piva, mladé výhony se používají jako zelenina.
Stanoviště: slunné; půda hluboká, živná, s vyrovnanou vlhkostí.
Prostor pro rostliny: 1,6 x 1,4 m.
Doba sklizně: od konce srpna.
Množení: vegetativní.
Chmel z čeledi morušovníkovitých (Moraceae) roste planě v Evropě a v Asii. První doložené zprávy o pěstování chmele v západní Evropě pocházejí z 8. století. Chmel se používá hlavně v pivovarnictví, ale pro své uklidňující účinky také při výrobě léčivých přípravků. Hořčiny, éterické oleje a taniny obsažené v chmelových hlávkách dodávají pivu charakteristickou hořkou chuť a jsou důležité pro jeho konzervaci. Jemné špičky výhonů, které na jaře raší od kořenů, se připravují jako chřest.
Chmel je vhodnou víceletou rostlinou k ozelenění stěn. Před výsadbou je nutné hluboko zpracovat půdu. Sadba se získává na jaře nebo na podzim při řezu chmelových rostlin. Z četných výhonů, které vidy po řezu vyrůstají, se ponechávají jen 2-6 a ty se pravotočivě (ve směru hodinových ručiček) zavádějí na zavěšené dráty. Asi od poloviny června se zkracují spodní postranní výhony. Kvetení začíná koncem června.
Ve chmelnicích se pěstují jen samičí rostliny. Samičí květy jsou uspořádané v šišticovitém květenství a nemají být opylovány samčími rostlinami planě rostoucího chmele. Zralé chmelové hlávky se sklízejí od konce srpna a pak se v sušárnách suší. Rozlišují se aromatické a hořčinové odrůdy chmele.
Obávanými houbovými chorobami při pěstování chmele jsou nepravé padlí (Peronospora) a vadnutí houbového původu. Nejčastějšími škůdci jsou mšice chmelová a sviluška.
Chmel japonský
Humulus scandens - Chmel japonský
Typ: Jednoletá popínavá rostlina s hustým olistěním.
Stanoviště: plně slunné místo; prostředně živná a vlhká půda.
Výška: až 6 m.
Doba kvetení: v září (nenápadné květy).
Množení: výsevem pod sklem.
Chmel japonský je příbuzný našeho domácího chmele (Humulus lupulus). Patří rovněž do čeledi morušovníkovitých (Moraceae) a pochází z Japonska. Rostliny jsou dvoudomé, to znamená, že jsou jedinci výhradně se samičími květy a jedinci s květy samčími. Květy však jsou nenápadné a pro okrasnou hodnotu rostliny bezvýznamné. Japonský chmel působí efektně svým růstem a hustým olistěním; vytváří až 6 m vysoké zelené stěny.
Rostlina není samonosná, proto jako oporu pro šplhání do výšky potřebuje dřevěnou konstrukci nebo dráty. Japonský chmel se může použít i k vytvoření ochranné clony proti pohledům zvenčí nebo k ozelenění kmene starých stromů.
S výsevem pod sklem se začíná od začátku března. Do středně velkého květináče se dávají 2-3 semena. Semenáče se vyjednotí a po několika týdnech se přesadí do větších květináčů. Po postupném otužení se sazenice vysazují od poloviny května na definitivní venkovní stanoviště. Během předpěstování se rostliny podpírají tyčkami, přitom jednotlivé květináče nesmějí být umístěny hustě, protože by se výhony sousedních rostlin propletly a jejich uvolnění by bylo obtížné.
Velmi dobře působí odrůda ‚Variegatus‘ s bíle panašovanými listy a silně vzrůstná. V půdách silně vyhnojených a příliš vlhkých listy této formy ztrácejí charakteristickou pestrost a zelenají.
Ječmen
Ječmen obecný
Hordeum vulgare – ječmen obecný
Odedávna pěstovaná jednoletá užitková rostlina.
- Stanoviště: Žádné zvláštní nároky.
- Výška: 60–100 cm.
- Doba kvetení: Květen–červen.
- Množení: Výsevem.
Ječmen patří do čeledi lipnicovitých (Poaceae) a byl pěstován již za doby Sumerů, tedy 5000 let před Kristem. Ječmeny pěstované v dnešní době se odvozují pravděpodobně od druhu Hordeum agriocrithon z východního Tibetu (čtyř- a šestiřadé formy) a H. spontaneum z jihozápadní Asie (dvouřadé formy).
Mnohonásobným křížením se podařilo ječmen rozšířit přes Blízký východ do střední Evropy a odtud do Severní Ameriky. Ječmen se dnes pěstuje v mírném klimatu po celém světě a také v subtropech.
Formy ječmene
Rozlišují se různé formy ječmene:
- Dvouřadá forma (Hordeum vulgare convar. distichon):
Má větší zrna a používá se jako pivovarský ječmen, protože při malém obsahu bílkovin má vysoký obsah výtažku. Naklíčením a následným usušením zrn vzniká slad, významná složka pro výrobu piva. Asi 10 % světové sklizně ječmene připadá na tento účel. Z ječmene se také destilují alkoholické nápoje, především whisky. - Čtyřřadé formy ječmene (H. vulgare convar. vulgare):
Slouží hlavně jako krmné a průmyslové ječmeny, v rozvojových zemích jako chlebové obilí. Dále slouží ke konzumaci jako kroupy (zrna bez pluch a hlazená) a krupice. Takzvaný nahý ječmen se používá k výrobě náhražky kávy.
Pěstování ječmene a jeho popis
Ječmen je jednoletá rostlina s klasem dlouhým 7–15 cm.
- Klasy: Krátké stojí vzpřímeně, dlouhé jsou převislé. Pluchy vybíhají v osiny dlouhé až 15 cm; pěstují se také bezosinaté ječmeny.
- Druhy ječmene: Rozlišují se zimní a letní (jarní) ječmeny.
- Zimní ječmen: Potřebuje více tepla a delší dobu k dozrání.
- Letní ječmen: Dozrává asi za 95 dnů i při nižších teplotách, a je tedy vhodný pro vysoký sever.
Ječmen má malé nároky na půdu, a proto se mu daří i v suchých oblastech, například v severní Africe.
Výsev
- Zimní ječmen se vysévá koncem září.
- Letní ječmen se vysévá v březnu až dubnu.
- Květy: Samosprašné.
- Sklizeň: Zrno se sklízí ve žluté až plné zralosti.
Rakytník úzkolistý
Rakytník úzkolistý
Hippophae rhamnoides – rakytník úzkolistý
Vysoký opadavý a trnitý keř, jehož ozdobné plody obsahují mnoho vitamínů.
- Stanoviště: Slunná sušší místa i s neplodnými půdami.
- Výška: 5–7 m.
- Doba kvetení: Březen–duben (květy nenápadné).
- Množení: Hlavně výsevem, u užitkových rostlin zelenými a polodřevitými řízky.
Hippophae rhamnoides z čeledi hlošinovitých (Eleagnaceae) je rozsochatý, řídký, výběžkatý keř s trnitými větvemi a s čárkovitě kopinatými listy, které jsou 5–7 cm dlouhé a oboustranně leskle stříbřitě šupinaté.
Rakytník je dvoudomá rostlina s nepatrnými květy, které se vyvíjejí ještě před vyrašením listů v listových úžlabích na loňských větvích. Na samičích rostlinách dozrávají od srpna oranžově žluté plody, které jsou vejčitě kulaté, 6–8 mm dlouhé, šťavnaté a obsahují mnoho vitamínů (120–300 mg na 100 g čerstvých plodů).
Rakytník je eurasijský druh keře, který roste ve vlhkých až suchých místech, v suti, v písku, na skalách. Vyskytuje se v nížinách stejně jako v horách a vytváří různé velké skupiny. Nenáročný a suchovzdorný keř se často používá jako pionýrská dřevina pro ozelenění svahů a výsypek. Ve větších zahradách se může použít i jako dekorativní užitkový keř.
Pěstování rakytníku jako užitkové rostliny
Ačkoliv je rakytník velmi nenáročný na půdu, nesnáší půdu zamokřenou. Také potřebuje hodně světla, proto má být keř umístěn volně. Na 10 samičích rostlin má při výsadbě připadat jeden samčí opylovač (např. odrůda ‚Pollmix‘).
Dusíkaté hnojení je zbytečné, protože na kořenech rakytníku žijí houby, které vážou dusík ze vzduchu. Doporučuje se přikrývka půdy organickou hmotou, která snižuje potřebu okopávání a podporuje tvorbu výběžků.
Plody neopadávají, a jejich sklizeň proto zabírá více času. V zahradě lze plody uvolňovat skobou nebo se plodné větévky odřezávají, odlistí se a pak se z plodů se zbytky dřeva získává šťáva (výnos plodů v následujícím roce se však snižuje).
Rakytník netrpí chorobami ani škůdci, ale plody chutnají ptákům.
Množení rakytníku
Rakytník pro okrasné účely se může množit výsevem, ovocné odrůdy je nutné množit zelenými nebo dřevitými řízky.
Odrůdy rakytníku
- ‚Leikora‘: Silně roste, má mnoho trnů a přináší velké množství velkých plodů s vysokým obsahem vitamínů. Plody dozrávají od konce září.
- ‚Hergo‘: Vyznačuje se širokým a mírně převislým růstem. Je méně trnitá než ‚Leikora‘. Poskytuje velmi vysoké výnosy plodů střední velikosti a se středně velkým obsahem vitamínů. Plody dozrávají začátkem září.
- ‚Pollmix‘: Samčí odrůda, vysazuje se jako opylovač.
Hvězdník
Hvězdník "amarylis" - hippeastrum
Cibulnatá rostlina s velkými květy; jako pokojová rostlina je známá po dlouhou dobu
Stanoviště: během kvetení světlé a jen mírně teplé
Výška: květní stvol až 80 cm vysoký
Doba kvetení: v zimě a na jaře
Množení: dceřinými cibulkami
Vžité označení „amarylis“ odpovídá nesprávnému zařazení rostliny do rodu Amaryllis (Linné). Pravý amarylis je Amaryllis belladonna (Amaryllidaceae) původem z jižní Afriky. Jinou jihoafrickou rostlinou z čeledi amarylkovitých je Vallota speciosa. K amarylkovitým rostlinám také patří známé pokojové rostliny – Clivia (klívie), Crinum (krín), Haemanthus (krvokvet) a Hymenocallis.
Hippeastrums asi 75 druhů je domovem v Jižní Americe, kde se vyskytuje v oblastech s výrazným obdobím sucha. Růstový klid je třeba po určitou dobu poskytnout i rostlině pěstované v bytě, jinak by nekvetla.
Pěstitelský význam mají převážně Hippeastrum-hybridy. Z velké cibule vyrůstají jeden až dva stvoly, které jsou duté a až 80 cm vysoké; každý stvol nese 3-4 nálevkovité květy až 30 cm velké. Květy jsou červené, lososové, růžové nebo bílé. U některých odrůd je v základní barvě kontrastní čárkování nebo tečkování, případně je odlišné zbarvení základu kalichu. Délka remenovitých listů se pohybuje mezi 40 a 80 cm.
Hippeastrum Orange Souvereign je velkokvětý hybrid hvězdníku
Hvězdník (Hippeastrum striatum) s několika květy na stvolu
Šlechtění hvězdníku začalo kolem roku 1800 křížením druhů. Přírodní druhy se v obchodě nedostanou a pěstují se jen výjimečně. Kdo má zájem na zachování vlastností hybridu, musí je množit dceřinými cibulkami, nikoli semeny. Za zmínku stojí následující druhy:
Hippeastrum aulicum var. robustum (syn. Amaryllis robusta) je druh s 12-16 dlouhými šarlatově červenými květy s odlišně červenými pruhy a žilkami.
Pěstování na okenním parapetu je možné, ale rostlina nemá být vystavena plnému slunečnímu záření. Květy se objevují v zimě až v předjaří.
Hippeastrum pratense může v teplejších oblastech Evropy přezimovat pod přikrývkou chvojí venku. Kvete na jaře, stvol 50 cm vysoký nese svítivě červené květy se žlutou žilnatinou v jícnu.
Hippeastrum striatum (syn. H. rutilum) patří stejně jako H. aulicum a H. vittatum k druhům podílejícím se na vzniku dnešních hybridů. Na stvolu tohoto druhu se objevuje od listopadu několik šarlatově červených trubkovitých květů.
Hippeastrum vittatum (syn. Amaryllis vittata) tvoří až 1 m vysoký stvol s 4-6 velmi velkými květy, které jsou bíle a červeně pruhované.
Jak pěstovat Hvězdník
Koupená cibule se vsadí do květináče jen o málo většího než je její průměr. Substrát pro pokojové rostliny (jednotná zemina) se dává na asi 2 cm vysokou drenážní vrstvu a cibule se vsazuje tak, aby její vrchní polovina vyčnívala ze zeminy. Při takové mělké výsadbě se zmenšuje riziko napadení hvězdníku obávanou houbovou chorobou (červená spála). Koncem prosince, když se začíná ukazovat květní stvol, umístíme květinu na světlé místo s teplotou 22-25 °C.
Mírná zálivka má začít až v době, kdy je stvol vysoký jako dlaň, jinak vzniká nebezpečí, že předčasně narostou listy a vývin květů zaostane. Zároveň se zálivkou má začít přihnojování v každém druhém týdnu. Také časté rosení je prospěšné, ale jen po dobu, kdy se ještě neobjevují květy. Od vyrašení do začátku kvetení uplyne asi 8 týdnů. Pro kvetoucí rostlinu je vhodnější trochu chladnější místnost, aby kvetla delší dobu. Po odkvetu se odstřihne stvol u základu, aby se cibule nevyčerpávala tvorbou semen. S kvetením v následující sezóně lze počítat jen tehdy, jestliže rostlina po odkvetu při pravidelné zálivce a výživě dobře roste a uloží do cibule dostatek rezervních látek. Nejlepší podmínky k růstu má rostlina na slunném místě v zahradě nebo na terase. Dobré zásobování vodou a živinami během růstu se projeví zřetelným zvětšením průměru cibule po růstovém klidu.
Na růstový klid, který začíná od října, je třeba rostlinu připravit ukončením hnojení v srpnu a postupným menšováním dávek vody až zastavením zálivky od září. Po dalších třech týdnech listy zvadnou (zatahnou) a potom se rostlina umístí na nepříliš teplém tmavém místě kdekoli v domě, například ve sklepě. Teprve koncem prosince následuje přesazení do málo většího květináče s čerstvým substrátem a pak znovu začíná rychlení stejným způsobem, jak již bylo uvedeno. Dobrou ochranou proti červené spále je mokré moření cibulí v roztoku fungicidního přípravku. Před sázením musí cibule dobře oschnout.
Hippeastrum-hybrid
Bolševník
Bolševník
Heracleum (Bolševník)
Solitérní trvalka s velkými bílými okolíky; je jedovatý a nežádoucně se rozšiřuje.
Stanoviště: Slunné až polostinné místo s těžší půdou.
Výška: 2–3 m.
Doba kvetení: Červenec–srpen.
Množení: Výsevem.
Bolševníky jsou dvouleté nebo víceleté mohutné byliny s dekorativními listy a bílými okolíky v létě. Patří do čeledi miříkovitých (Apiaceae) a v mírném pásmu severní polokoule jsou zastoupeny asi 60 druhy.
V zahradách se však zpravidla objevuje jediný druh – Heracleum mantegazzianum, který je dvouletý. V prvním roce narůstají pouze velké a hluboce zřezávané listy. Teprve ve druhém roce, v červenci a srpnu, vyrůstá 2–3 metry vysoká, dutá lodyha s krémově bílými okolíky, které mohou mít průměr až 1 metr. Po odkvětu rostlina odumírá, předtím se však vysemeněním postará o početné potomstvo.
Nebezpečnost:
Bolševník je nebezpečná invazivní rostlina. Dotyk s jeho šťávou při slunečném počasí může způsobit vážné poškození kůže. Proto je při práci s rostlinou nezbytné používat ochranné rukavice. Aby se zabránilo jeho šíření, je nutné odstranit okolíky před dozráním semen.
Pěstování:
Bolševník roste nejlépe na slunných až polostinných místech v těžkých vlhkých půdách. Jako solitérní rostlina dobře působí u vodních ploch a v trávnících. Lze jej využít i ve velkých trvalkových záhonech. Řezané okolíky (které je možné i sušit) mohou být použity pro dekoraci v interiéru.
Upozornění:
Neblahé zkušenosti, zejména ze západních Čech, ukazují, že likvidace porostů zplanělého bolševníku je velmi obtížná, nákladná a že se tato rostlina stává destruktivním prvkem v krajině. Aby se předešlo šíření, je nezbytné zabránit spontánnímu vysemenění.
Bolševník velkolepý
Bolševník velkolepý, známý také jako Heracleum mantegazzianum nebo boľševník obrovský, je vytrvalá rostlina z čeledi miříkovitých. Pochází z Kavkazu, ale byl zavlečen do mnoha částí Evropy a Severní Ameriky. Tato rostlina je často považována za invazivní druh díky její schopnosti rychle se šířit.
Je charakteristický svými velkými, bílými květenstvími a listy, které mohou dosáhnout šířky až 1 metru. Výška rostliny může přesahovat 3 metry. Kvete od června do srpna a jeho plody se šíří větrem nebo vodou.
Jedním z důležitých bodů je jeho nebezpečnost pro člověka. Kontakt s mízou může způsobit vážné kožní popáleniny a puchýře, pokud je pokožka vystavena slunečnímu světlu. Proto je při jeho likvidaci důležité používat ochranné pomůcky.
Tabulka níže zobrazuje základní informace o bolševníku velkolepém:
| Charakteristika | Popis |
|---|---|
| Vědecký název | Heracleum mantegazzianum |
| Původní oblast | Kavkaz |
| Maximální výška | Přes 3 metry |
| Květenství | Velké bílé květy |
| Rizika | Kožní popáleniny |
Vzhledem k jeho invazivní povaze a zdravotním rizikům je kontrola šíření bolševníku velkolepého nezbytná v mnoha regionech.
Bolševník obecný
Bolševník obecný (Heracleum sphondylium) je druh rostliny z čeledi miříkovitých. Vyskytuje se hojně v celé Evropě, často na loukách a okrajích lesů.
Okolíky této rostliny jsou složené z mnoha drobných bílých květů. Tvoří výrazná květenství, která přitahují hmyz.
Přízemní listy, které vytvářejí přízemní růžici, jsou velké a hluboce laločnaté. Tyto listy vytvářejí hustý porost na spodní části rostliny.
Výška bolševníku obvykle dosahuje až 150 cm. Stonky jsou duté a často i v horní části mírně rozvětvené.
Bolševník je odolný vůči mrazu, a proto dobře přežívá v různých klimatických podmínkách. Jeho růstové požadavky se přizpůsobí širokému spektru prostředí.
Tabulka příkladů typických znaků:
| Znak | Popis |
|---|---|
| Výška | 1-1,5 m |
| Květy | Bílé okolíky |
| Listy | Laločnaté přízemní |
| Výskyt | Louky, lesní okraje |
Bolševník obecný má historickou i ekologickou hodnotu. Pěstuje se někdy i na zahradách pro svou dekorativní hodnotu.
Bolševník puchýře
Bolševník velkolepý, známý také jako Heracleum sosnowskyi, je rostlina vyvolávající kožní reakce. Kontakt s mízou této rostliny může vyvolat bolestivé puchýře a zarudnutí na kůži. Tyto reakce jsou způsobeny furanokumariny, které zvyšují citlivost pokožky na sluneční světlo.
Citlivost na světlo se může projevit do 24 až 48 hodin po kontaktu. Poškození může zanechat tmavé skvrny, které přetrvávají několik měsíců. Děti a osoby s citlivou pokožkou jsou obzvláště ohroženy.
Prevence je klíčová. Při práci s bolševníkem je doporučeno nosit ochranný oděv, rukavice a brýle. Také je důležité nevystavovat zasaženou kůži slunci. Právě sluneční záření aktivuje chemikálie v míze, což způsobuje reakci.
Léčba puchýřů zahrnuje důkladné omytí zasažené kůže vodou a mýdlem. Doporučuje se také vyvarovat se slunečnímu záření. Lékařská pomoc je nutná, pokud dochází k těžké reakci či velikému rozsahu postižení.
U boslevníku velkolepého je důležitá také kontrola jeho rozšíření, aby se minimalizoval kontakt s lidmi a výskyt kožních problémů. Tato invazivní rostlina vyžaduje pečlivý přístup k jejímu odstranění.
Bolševník popáleniny
Bolševník je známý tím, že obsahuje chemické sloučeniny zvané furanokumarinů. Tyto látky způsobují fototoxické reakce, které mohou vést k bolestivým popáleninám při kontaktu s pokožkou. K expozici postačí kombinace slunečního světla a dotyku rostliny.
Jedním z hlavních zdravotních rizik při kontaktu s bolševníkem je výskyt popálenin, které se na kůži mohou projevit jako zarudnutí, puchýře nebo otoky. Tato reakce je důsledkem fototoxických vlastností furanokumarinů, jež reagují s ultrafialovým zářením.
Lidé by měli být obzvláště opatrní, pokud se ocitnou v oblastech, kde bolševník roste. Chránící se oblečení a vyhýbání se přímému kontaktu představují klíčová preventivní opatření proti možným zdravotním rizikům.
V případě, že dojde ke popáleninám, je důležité postižené místo ihned omýt vodou a vyhledat lékařskou pomoc, pokud se objeví závažnější příznaky. Rychlá reakce a léčba mohou významně zmírnit dopady fototoxických reakcí na pokožku.
Bolševník likvidace
Bolševník je známý jako invazní druh, který může představovat významné ekologické riziko. Tento nebezpečný invazní druh se rychle šíří a vytlačuje původní vegetaci. Introdukce bolševníku do nových oblastí vede k výrazným změnám v místních ekosystémech.
Efektivní likvidace bolševníku zahrnuje kombinaci několika metod. Mezi nejběžnější patří mechanické odstranění, které zahrnuje sečení rostlin před kvetením. Důležité je také vykopávání kořenů, aby se zabránilo regeneraci.
Chemická kontrola se často používá v kombinaci s mechanickými metodami. Herbicidy jsou aplikovány v období růstu, kdy jsou rostliny nejcitlivější. Používání chemikálií vyžaduje pečlivé plánování a dodržování bezpečnostních pokynů.
Biologická kontrola je další možností, a zahrnuje zavedení přirozených nepřátel bolševníku. Tato metoda vyžaduje dlouhodobý přístup, jelikož úspěch není zaručen okamžitě.
Veřejné povědomí a účast místních komunit hraje klíčovou roli v úspěšné likvidaci této invazní rostliny. Informace o nebezpečí a metodách kontroly pomáhají omezit její šíření a podporují ochranu místních ekosystémů.
Smilek
Smilek
Helipterum roseum (Smilek růžový)
Letnička podobná slaměnkám, vhodná k sušení.
Stanoviště: Výsluní s půdou bez vápna.
Výška: Asi 50 cm.
Doba kvetení: Červen–září.
Množení: Semeny.
Helipterum roseum (syn. Acroclinium roseum) z čeledi hvězdnicovitých (Asteraceae) pochází z Austrálie a jižní Afriky. Rostlina kvete od června do září. Různě zbarvené úbory sedí jednotlivě na tenkých stoncích a kolem žlutého terče je několik řad listenů, které se hedvábně lesknou. Úhledný vzhled rostliny dotvářejí přisedlé úzké listy.
Tato „nesmrtelka“ vyžaduje mírně kyselé půdy. Doporučuje se půdu podle potřeby zlepšit rašelinou nebo křemičitým pískem. Rostlina se používá ve větších skupinách na letničkových záhonech nebo roztroušeně na záhonu se suchomilnými trvalkami, např. ve spojení s okrasnými trávami. Řezané květy se výborně hodí k sušení. Rostlina se řeže při úplném vykvetení a stonky se zavěšují úbory dolů k vysušení.
Smilek se vysévá v květnu přímo na místo nebo od března do studeného pařeniště. Předpěstované sazenice se vysazují venku až po přechodu „zmrzlých mužů“ na vzdálenost 20–30 cm.
Šlechtěné odrůdy tvoří plnokvěté rostliny asi 50 cm vysoké. Nabízejí se v barevné směsi (růžová, karmínově červená, bílá nebo žlutá) nebo v jednotné růžové barvě.
Další druh, Helipterum manglesii, je rovněž zajímavý. Jen 30 cm vysoká rostlina nese na tenkých stoncích převislé úbory. Používá se stejně jako smilek růžový a je také vhodná k sušení.
Otočník
Otočník
Heliotropium arborescens (Otočník, „Vanilka“)
Stará zahradní rostlina pěstovaná jako jednoletá.
Stanoviště: Plně slunné místo s lehkou písčitou půdou.
Výška: Do 50 cm.
Doba kvetení: Červenec–říjen.
Množení: Řízky nebo semeny.
Z obsáhlého rodu Heliotropium (asi 200 převážně keřovitých druhů), který patří do čeledi brutnákovitých (Boraginaceae), se v našich zahradách pěstuje jen Heliotropium arborescens.
Tmavě modré květy rozkvétají v koncových vijanech od července do října a vydávají příjemnou vanilkovou vůni. Odkvetlé květní stonky se mají pravidelně odřezávat, aby se doba kvetení prodloužila.
Rostlina dává přednost chráněným místům na výsluní. Vysazuje se ve skupinách na záhony s humózní a nepříliš živnou půdou, která je lehká. Otočník lze množit řízky nebo výsevem pod sklem již v březnu. Mladé rostliny se vyjednotí a koncem května vysazují ven.
K hodnotným odrůdám patří:
- ‚Marine‘ – vysoká 50 cm.
- ‚Marguerite‘ – květy mají tmavomodrou barvu s bílou skvrnou.
Kaládium
Kaládium (Caladium)
Kaládium (Caladium) je pestrolistá pokojová rostlina, ideální pro květinová okna a zimní zahrady. Řadí se do čeledi áronovitých (Araceae) a patří mezi nejkrásnější rostliny s pestrými listy. V tropické Jižní Americe roste přibližně 15 druhů. Nejvýznamnější kříženci vznikají ze základních druhů, jako jsou kaládium dvoubarevné (Caladium bicolor), C. picturatum a C. schomburgkii. Hybridy se šípovitými listy a velkolisté odrůdy mají živou barevnou kresbu – od čistě bílé přes růžovou až po tmavočervenou, v závislosti na odrůdě.
Stanoviště a pěstování
Kaládium vyžaduje světlé místo bez přímého slunečního záření, ideálně v uzavřeném květinovém okně nebo malém skleníku, kde lze udržet vysokou vlhkost vzduchu (okolo 70 %). Teplota během růstu by měla být 22–25 °C, nesmí však klesnout pod 20 °C. Přímé slunce je vhodné pouze v ranních a večerních hodinách, polední paprsky vyžadují stín.
Zálivka a vlhkost
Čerstvě nasazené rostliny zalévejte střídmě, dokud nezačnou růst. Během hlavní růstové fáze je potřeba zajistit dostatek teplé vody a udržovat substrát vlhký. Smáčení listů není vhodné, ale vysoká vzdušná vlhkost je nutností.
Odpočinek v zimě
Od září zálivku postupně omezujte a před zimou zcela zastavte. Hlízy uložte do suché rašeliny nebo ponechte kořenový bal suchý. Na konci ledna až začátkem února je možné hlízy opět zasadit do humózního a živného substrátu.
Množení a péče
Kaládia se nejčastěji množí oddělením postranních hlízek nebo mladých výhonů s kořeny. Velké hlízy lze rozřezat před vyrašením (v lednu až únoru), přičemž každá část musí mít 1–2 očka. Řezné plochy ošetřete prachem z dřevěného uhlí. Nakoupené hlízy mají průměr 2–8 cm, přičemž menší hlízy rostou slaběji.
- Hnojení:
V hlavním růstovém období přihnojujte jednou týdně roztokem vícesložkového hnojiva (2–3 g na litr vody). - Ochrana před škůdci:
Nejčastějšími škůdci jsou mšice a třásněnky, které se objevují při nízké vlhkosti vzduchu.
Doba kvetení: únor–duben
Výška rostliny: 25–50 cm
Brambořík
Brambořík (Cyclamen)
Kvetoucí hrnková rostlina nebo drobná zahradní trvalka
Stanoviště: v bytě světlé, na zahradě stinné
Výška: do 30 cm
Doba kvetení: různá v průběhu roku
Množení: výsevem a dělením hlíz
Brambořík patří k nejoblíbenějším hrnkovým kvetoucím rostlinám, které se prodávají ve velkých množstvích. Méně známé, ale neméně půvabné, jsou zahradní bramboříky. Všechny bramboříky tvoří zploštělou hlízu, ze které vyrůstají dlouhé řapíky srdčitých listů. Nad listy vyčnívají květy s nazpět otočenými květními lístky.
Bramboříky patří do čeledi prvosenkovitých (Primulaceae) a jejich domovem jsou horské lesy na jihu střední Evropy a ve východním Středomoří.
Nabídka bramboříků v květináčích je velmi bohatá. Na trh se stále dostávají nové odrůdy s lákavějšími barvami a tvary květů, s ozdobnější kresbou na listech a také rostliny v miniaturní podobě. Bramboříky však mají své zvláštní nároky a bez jejich uspokojení nelze počítat s pěstitelským úspěchem.
Pěstování
Pokojový brambořík potřebuje vždy světlé, vzdušné a chladné místo. V žádném případě mu nesvědčí běžná pokojová teplota ani přílišné kolísání teploty. Kvetoucí brambořík vyžaduje vydatnou zálivku (nikoli na hlízu) a přihnojování v každém druhém týdnu. V okolí rostliny je žádoucí vlhčí vzduch, avšak rosení kvetoucích rostlin není možné. Dobrou službu prokazuje elektrický zvlhčovač vzduchu, také pomáhá zvlhčovaná rašelina, do které se zapustí květináč bramboříku.
Zvadlé květy a listy se škubnutím vytrhávají z hlízy. Po odkvětu, většinou v květnu až červnu, se rostlina stále méně zalévá a nehnojí se. Listy zaschnou a rostlina přejde do růstového klidu. Do začátku září se zalévá jen tak málo, aby se hlíza nescvrkla. Potom se hlíza zasadí do čerstvého substrátu a připraví se k obnovenému růstu.
Zahradní bramboříky potřebují propustnou písčitohlinitou půdu s dostatkem humusu na polostinném místě. Žádné sousední rostliny jim nesmějí bránit v růstu. V chladnějších polohách se osvědčuje zimní přikrývka chvojím. Venkovní bramboříky se rozšiřují vysemeňováním.
Rozdělení pokojových bramboříků do skupin
- Celokrajné odrůdy – velké květy v mnoha barvách; nejznámější je ‚Leuchtfeuer‘
- Třepenité odrůdy – okraje květních lístků jsou jemně zařezávané
- Plnokvěté odrůdy – plné květy; známé jsou ‚Mauve‘ a ‚Vermillon‘
- Odrůdy Cristata – květní lístky s hřebínkovitým okrajem; pěstují se zřídka
- Odrůdy Rokoko – značně zvlněné a třepenité květní lístky
- Odrůdy Victoria – dvoubarevné, s výrazným očkem a s odlišným zbarvením okrajů květních lístků
- Odrůdy Wellensiek – malé vonné květy, nejznámější je ‚Sonja‘
Jako pokojové bramboříky, které kvetou od pozdního podzimu do jara, se nejčastěji pěstují hybridy Cyclamen persicum. Šlechtitelé těchto bramboříků se stále snaží vytvářet nové odrůdy a daří se jim to.
Dnes jsou bramboříky s květy malými a velkými, hladkými a třepenitými, s květy bílými, pastelově zbarvenými i sytě červenými, vonnými. Zajímavé jsou i miniaturní bramboříky.
Mezi zahradními bramboříky je mnoho pěkných druhů, které tvoří zpravidla menší rostliny nežli pokojové bramboříky.
- Cyclamen cilicium z Anatolie (kvete v září až říjnu) je citlivý na mráz, musí se na zimu přikrýt.
- Cyclamen coum (kvete v březnu a v dubnu) může mít květy bílé, něžně růžové nebo červené.
- Cyclamen bederifolium (kvete v srpnu až listopadu) má listy podobné břečťanu.
- Cyclamen libanoticum z Libanonu kvete na podzim (v září až listopadu).
- Cyclamen purpurascens (kvete v červenci až září) je krásný druh se stříbřitě mramorovanými listy, avšak jedovatý.
- Cyclamen repandum (kvete v březnu až květnu) je choulostivý a spolehlivěji přezimuje ve studeném skleníku.
Čirok
Čirok dvoubarevný (Sorghum bicolor)
Obilí pro výživu a krmení
Stanoviště: plně slunné, teplé a suché
Výška: až 5 m
Doba kvetení: červen–červenec
Množení: výsevem
Čirok, tráva patřící k čeledi lipnicovitých (Poaceae), pochází z Afriky a Přední Asie, avšak dnes se pěstuje ve všech teplých zónách Země, příležitostně dokonce i ve vinařských oblastech Evropy. Protože je citlivý na mráz, nehodí se k pěstování v chladnějších zeměpisných šířkách.
Stébla čiroku, vyplněná dření, jsou až 5 m vysoká a tvoří na kolénkách postranní výhony. Dvouřadě uspořádané listy jsou dlouhé, úzké a vybíhají do špičky. Koncové laty stojí vzpřímeně, jsou 10–60 cm dlouhé, hustě nahloučené a osazené dvoukvětými klásky, přičemž jeden květ je sterilní a druhý obojaký, který vytváří kulatá zrna žluté, červené, hnědé nebo černé barvy. Ve tvaru laty a barvě klásků může být tento druh velice proměnlivý.
Čirok je nejdůležitějším druhem prosoidních obilovin. Jako rostlina rezistentní vůči suchu může dokonce uschnout a při dalších srážkách znovu růst. Na základě nepatrných nároků na vodu a půdu je v subtropech nejdůležitějším zdrojem výživy.
Sklizeň
Sklizeň nastává, když jsou stébla ještě trochu zelená, ale zrna jsou již úplně zralá. Sklízí-li se později, hrozí nebezpečí, že zrna vypadají nebo je sezobou ptáci.
Zrna čiroku se vaří celá nebo semletá a jedí se jako kaše nebo se zpracovávají na chlebové placky. Ty představují důležitou potravinu, neboť obsahují asi 70 % uhlohydrátů, asi 10 % cenné bílkoviny a 5 % tuku a hodně vitamínů B1 a B2. Ze zrn se dokonce vyrábí pivo s nepatrným obsahem alkoholu. Listy a stonky rostliny najdou uplatnění jako krmivo pro dobytek.
Zdravotní přínosy
Čirok je bohatý na polyfenoly a fitosteroly, které jsou klíčovými prvky pro jeho protizánětlivé a antioxidační vlastnosti. Tyto složky přispívají k prevenci některých chronických onemocnění a k udržení celkového zdraví.
Protizánětlivé a antioxidační vlastnosti
Čirok obsahuje významné množství antioxidačních látek, jako jsou taniny, které pomáhají chránit tělo před škodlivými účinky volných radikálů. Volné radikály mohou způsobit oxidační stres, který je spojen s mnoha chronickými nemocemi včetně kardiovaskulárních onemocnění a rakoviny. Díky svým protizánětlivým účinkům může čirok přispívat k redukci zánětlivých procesů v těle a podporovat tak zdravý imunitní systém.
Prevence a léčba
Studie naznačují, že polyfenoly přítomné v čiroku mohou napomáhat k prevenci rakoviny a podporovat snižování hladiny cholesterolu. Čirok dále obsahuje fitosteroly, které jsou známé svou schopností ovlivňovat hladiny tělesných lipidů a přispívat k přirozenému snižování cholesterolu. Tím se může stát účinným pomocníkem v boji proti kardiovaskulárním onemocněním. Jemně naznačené antidepresivní účinky čiroku mohou být také předmětem budoucích studií, vzhledem k jeho pozitivnímu vlivu na duševní zdraví.
Použití Čiroku
Čirok, známý také jako sorghum, je vícenásobně využitelná obilovina. Je bezlepkový, a proto je vhodným příběhem diet pro celiaky.
V kuchyni je čirok ceněn pro jeho univerzálnost a nutriční hodnoty. Jako bezlepková surovina se z čiroku připravují kaše, placky, muffiny a dokonce i tempeh či rizoto. Čirok dvoubarevný, pěstovaný pro své jedlé zrna, se stává populárním doplňkem mnoha receptů. Pro zpestření jídelníčku lze použít i čirok zrnový ve formě kuskusu, což je příkladem jeho technického využití v oblasti potravin. Je důležité vyvarovat se jedovatých druhů čiroku, které nejsou určeny k vaření a konzumaci.
Kromě použití v potravinářství se čirok využívá i v technickém průmyslu. Například se z něj vyrábí sirup, který je alternativou k tradičním sladidlům, a dokonce je možné z čiroku získat i alkoholické nápoje. Vysoce využitelným produktem z čiroku je také bezlepkový moučný výrobek, který nachází uplatnění v pekárenství a při výrobě těstovin.
Čirok ve světové kuchyni
Čirok, známý také jako čirok, je možná obilovinou v kulinářství po celém světě. Jeho adaptabilita a bezlepková povaha otevírají široké spektrum možností využití v tradičních i moderních receptech.
Čirok se po celé staletí používal v různých kulturách pro jeho výživnou zrna a nejsnadnější pěstování. V Africe je cirok zrnový základ mnoha tradičních pokrmů , jako jsou kaše a placky, které jsou stále oblíbené a mají nutriční hodnotu. V různých částech Asie se z čirok vyrábí sladký sirup a tempeh , fermentovaný produkt, který je oceněn pro své příznivé účinky na zdraví. čirok také najdeme ve formě zrnkového jídla podobného vařené rýži.
V dnešní době je čirok zvláště ceněn v bezlepkové kuchyni , kde se z něj vyrábí čiroková mouka používá pro přípravu chleba, muffinů , noků a dalších pečených výrobků. Tato mouka je známá pro svou mírnou, ořechovou chuť a je skvělou alternativní přísadou pro ty, kteří hledají náhrady běžných obilovin . čirok může být také jako příloha ve formě rizota nebo využit ve sladkých pokrmech. Je důležité si být vědom toho, že existují i jedovaté druhy čiroku, které nejsou určeny pro konzumaci, a proto by se mělo dbát na správný výběr zrn pro vaření. V moderní gastronomii se čirok stává oblíbeným pro svou univerzálnost , výživové hodnoty a prostředek ohlédnutí za tradičními recepty v novém, zdravém podání.
Nutriční aspekty
Čirok představuje výživně bohatou potravinu, poskytující širokou škálu důležitých živin, jako jsou bílkoviny, sacharidy a minerály. Tato obilovina je ceněná kvůli svým příznivým účinkům na lidské zdraví.
Čirok je dobrým zdrojem komplexních sacharidů, které jsou základním stavebním materiálem pro produkci energie v těle. Navíc obsahuje důležité vitamíny skupiny B jako niacin, thiamin a riboflavin, které jsou klíčové pro optimalizaci metabolických procesů. Tyto vitamíny přispívají k efektivnímu využívání energie z přijaté potravy a podporují zdravou funkci nervového systému.
Bílkoviny: Čirok je rostlinným zdrojem bílkovin, důležitých pro růst a opravy tkání.
Vitamín B3 (Niacin): Podporuje zdraví pokožky, nervového systému a trávicího systému.
Vitamín B1 (Thiamin): Nezbytný pro správnou funkci svalů a nervového systému.
Vitamín B2 (Riboflavin): Přispívá k udržení zdravé pokožky a zraku.
Pro správný příjem živin je důležité, aby čirok byl začleněn do vyvážené stravy. Přestože konkrétní doporučené denní příjem se může lišit v závislosti na individuálních potřebách, polovina šálku syrového čiroku může poskytnout významnou část denní potřeby energie a nutričních hodnot.
Minerály v Čiroku:
- Hořčík: Podporuje zdraví kostí a je důležitý pro energetický metabolismus.
- Železo: Zásadní pro tvorbu hemoglobinu, přepravu kyslíku v krvi.
- Mangan: Pomáhá při tvorbě pojivové tkáně, kostí a pohlavních hormonů.
- Selen: Má antioxidační účinky a napomáhá imunitnímu systému.
Makroživiny v Čiroku:
- Sacharidy: Zásadní zdroj energie pro tělo.
- Vláknina: Přispívá k dobrému trávení a pocitu sytosti.
- Lipidy: Ačkoliv jsou přítomny ve většině menším množství, lipidy jsou důležité pro celkové zdraví.
Často kladené otázky
Pěstování čiroku je výhodné z několika důvodů. Rostlina je odolná vůči suchu a může dobře růst v široké škále půdních podmínek, což ji činí ideální pro oblasti s nízkými srážkami. Čirok má nízké nároky na údržbu a poskytuje vysoký výnos zrn, které jsou výživné a bohaté na antioxidanty.
Čirok je vysoce adaptabilní při vaření a může být použit v řadě receptů. Mohou si ho vychutnat i ti, kdo si potrpí na zdravou stravu, neboť čirok je bezlepková obilovina. Je možné ho použít k výrobě mouky, kaší, kuskusu nebo ho přidat do polévek a salátů pro zvýšení nutriční hodnoty.
V kuchyni je čirok ceněn pro jeho univerzálnost. Lze ho použít jako přirozené sladidlo ve formě čirokového sirupu, nebo pro obohacení pečiva a dezertů. Jeho zrna lze také použít k výrobě alternativy popcornu, která je nutričně bohatší a zároveň obsahuje méně kalorií než běžný popcorn z kukuřice.
Methody přípravy čiroku jsou podobné jako u jiných obilovin. Může být vařený, pečený, nebo dušený. Obecná metoda vaření čiroku je podobná vaření rýže, kde se doporučuje použít na dvě části čiroku tři části vody. Jeho jemná chuť a různorodá textura se skvěle hodí pro různé kulinářské kreace.
Jochovec
Jochovec (Clethra)
Opadavý kvetoucí keř s pěkným podzimním zbarvením
Stanoviště: slunné až stinné; zahradní půda svěží, propustná, humózní
Výška: 2-4 m
Doba kvetení: červenec-září
Množení: výsevem
Rod jochovec (Clethra) s 50 druhy z čeledi jochovcovitých (Clethraceae) se vyskytuje roztroušeně v Severní a Jižní Americe, v jižní a jihovýchodní Asii a na Madeiře. Ve střední Evropě jsou dostatečně mrazuvzdorné pouze opadavé druhy. Jsou to keře se střídavými listy a s bílými květy v koncových latách nebo hroznech. Kalich je hluboce pětilaločný, koruna pětičetná. Dále uvedené druhy vyžadují polostinná svěží místa a mohou dobře růst i pod korunou vysokých stromů. U jochovce se oceňuje pozdní kvetení a zpravidla pěkné podzimní zbarvení.
Druhy jochovce
Jochovec olšolistý (Clethra alnifolia)
keř 2-3 m vysoký, vzpřímený a hustě větvený. Listy jsou 4-11 cm dlouhé, obvejčité a ostře pilovité, na podzim částečně červené a žluté. V červenci až září se otevírají vonné bělavě žluté květy ve vzpřímených a plstnatě ochmýřených hroznech. U formy ‚Rosea‘ jsou poupata zprvu růžová a později světle růžová. Kvetení není tak bohaté jako u základního druhu.
Jochovec chlupatožilný (Clethra barbinervis)
3-4 m vysoký keř s volnou stavbou červenohnědých větví. Kůra je hladká, kávově hnědá až světle žlutá a plátovitě se uvolňuje jako u platanů. Úzce obvejčité listy jsou sytě zelené, na podzim červené a žluté. Bílé vonné květy, sestavené v 15 cm dlouhých dvojitých hroznech, se objevují od července do září. Tento jochovec je ze všech mrazuvzdorných druhů nejkrásnější.
Jerlín
Jerlín (Sophora)
Opadavé nebo stálezelené stromy a keře
- Stanoviště: slunné polohy; výživné, hluboké půdy
- Výška: 10–25 m
- Doba kvetení: květen a srpen
- Množení: výsevem nebo roubováním
V severní Asii, na Novém Zélandu a v Chile je domácích asi 50 druhů rodu Sophora, které patří do čeledi bobovitých (Fabaceae). Střídavé listy jsou lichozpeřené, květy rozkvétají v hroznech nebo latách a plody jsou masité členěné lusky s oblou stopkou. Z četných druhů je ve střední Evropě dostatečně otužilá jen Sophora japonica. Pouze v Anglii a na jih od Alp lze pěstovat ještě s úspěchem venku S. tetraptera.
Jerlín japonský (Sophora japonica)
Je 20–25 m vysoký strom se širokou, okrouhlou korunou a nápadně tmavozelenými výhony. Listy jsou až 25 cm dlouhé, se 7–17 eliptickými až vejčitými, 3–6 cm dlouhými leskle zelenými lístky. Kvete velmi pozdě, teprve v srpnu se rozvíjejí žlutavě bílé květy v řídkých koncových latách až 25 cm dlouhých. Květy jsou výbornou pastvou pro včely.
Sophora japonica se daří nejlépe v oblastech s teplým kontinentálním klimatem na propustných půdách. Strom snáší sucho a osvědčil se jako pouliční strom ve městech. Je domácí v Číně a nikoli v Japonsku, jak mylně napovídá druhové jméno.
Vedle původního druhu se často pěstuje také odrůda ‚Pendula‘. Ta spletí převislých větví a výhonů tvoří velice zvláštní tvar stromu. Roste tak pomalu, že najde místo i v menších zahrádkách.
Jerlín čtyřkřídlý (Sophora tetraptera)
Stálezelený nebo aspoň přes zimu zelený strom nebo keř, jenž je ve své novozélandské domovině 3–10 m vysoký. Mladé výhony jsou tenké a často křivolace zohýbané. Listy jsou 3–11 cm dlouhé, na mladých rostlinách se 7–9, na starých rostlinách s 31–41 (nebo i více) lístky, které jsou čárkovitě protáhlé a hedvábně chlupaté.
V květnu se rozvíjejí 3–8 cm dlouhé zlatožluté květy s poněkud trubkovitě vyvinutou korunou, po 2–8 v krátkých převislých hroznech. Je to velice atraktivní kvetoucí dřevina, v anglických zahradách se často pěstuje ve spalírech na stěnách.
Často kladené otázky
Jerlín japonský je ceněn pro své léčivé účinky, které zahrnují podporu cirkulace krve a posílení cévních stěn, což je užitečné při léčbě křečových žil a hemoroidů.
Starost o jerlín japonský zahrnuje umístění na slunečné nebo polostinné místo s dobře propustnou půdou a pravidelnou zálivku, zejména v suchých obdobích.
Pro úspěšné pěstování jerlínu japonského je zapotřebí slunné nebo polostinné stanoviště, chráněné před silným větrem. Důležitá je také průběžná péče a údržba, včetně řezu a pravidelného odstraňování plevelů.
Plody jerlínu japonského jsou podlouhlé lusky, které obsahují semena. Tyto lusky mohou být dekorativním prvkem stromu, zejména v období, kdy strom nenese listí.
Vědecký název jerlínu japonského je Sophora japonica, což je důležité znát pro správnou identifikaci rostliny při nákupu či studiu odborné literatury.
Bezkolenec
Bezkolenec (Molinia caerulea)
Vytrvalá tráva se zvlášť pěkným podzimním zbarvením
- Stanoviště: slunné až polostinné; humózní půda
- Výška: od 30 cm až do 2,5 m (květenství)
- Doba kvetení: červenec–září
- Množení: dělením
Tuto domácí trávu (čeleď Poaceae) je možno použít jako solitéru, stejně jako do trvalkového záhonu a k řezu. Nápadné je podzimní zbarvení, které se podle druhu nebo odrůdy mění od žluté, žlutohnědé až po červenavě hnědou. To podnítilo i šlechtitele k vytvoření několika opravdu odlišných forem.
Od bezkolence rákosovitého (Molinia caerulea ssp. arundinacea) s 2,5 m vysokými květními latami existuje selekce ‚Karl Foerster‘, která se dostala na trh již v roce 1950. Dorůstá do výšky 50/200 cm (výška listů/výška květenství) a na podzim se krásně vybarvuje.
Odrůda ‚Windspiel‘ dosahuje 60/250 cm, má hustá, vzpřímeně rostoucí stébla, která se na podzim zbarvují světle žlutě. Odrůda ‚Transparent‘ je menší a gracilnější, s výškou 50/180 cm.
Mnohem ozdobnější jsou odrůdy bezkolence modrého (Molinia caerulea ssp. caerulea), které nepřesahují výšku 90 cm:
- ‚Moorhexe‘ – nalezena na rašeliništi u Uchte, dále šlechtěna a vhodná do přirozených výsadeb.
- ‚Strahlenquelle‘ – její stébla zůstávají vzpřímená i po zatížení prvním sněhem.
- ‚Variegata‘ – bíle pestrá forma, která nepřesahuje výšku 50 cm a kvete tmavě hnědě.
Citlivka
Citlivka stydlivá (Mimosa pudica)
Malý polokeř, zajímavý svými pohybovými mechanismy; pěstován většinou jen jako jednoletý.
- Stanoviště: světlé až slunné
- Výška: 30–50 cm
- Doba kvetení: v létě
- Množení: semeny
Z téměř 500 druhů této vikvovité rostliny (čeleď Fabaceae), vyskytujících se především v tropické a subtropické Americe, se pěstuje jako pokojová rostlina pouze citlivka stydlivá (Mimosa pudica). Tento malý polokeř reaguje i na nejmenší dotek složením párovitě uspořádaných lístků, načež se celý list skloní dolů tak, že se řapík u větévky ohne. Toto držení odpovídá také spánkovému postavení v noci. Během půlhodiny pak list zaujme původní pozici. Tento v rostlinné říši neobvyklý úkaz činí z citlivky váženou pokojovou rostlinu; k tomu přistupují od jara do pozdního léta hezká kulovitá květenství šeříkově růžové barvy.
Pěstování
Kromě pravidelné zálivky, hnojení ve dvoutýdenním rytmu a světlého až slunného stanoviště nemá citlivka žádné jiné nároky. Další kultura se nevyplácí vzhledem k obtížnému přezimování a málo atraktivnímu vzhledu starších exemplářů. Obchod nabízí malé porce semen v sáčcích, a proto je výhodnější vypěstovat časně zjara nové rostlinky. Při stejnoměrné teplotě asi 20 °C se vloží několik semen do malého hrnku a semenáčky, které vyklíčí po 10 až 14 dnech, se dvakrát přesadí do větších květináčů. Zakrytí fólií nebo sklem podporuje růst. Není radno zaštipovat mladé rostliny.
Další dva druhy rodu Mimosa, M. sensitiva a M. spegazzinii, reagují na podráždění poněkud méně a bývají k vidění jen příležitostně v botanických zahradách. Takzvané „mimózy“, nabízené v květinářstvích v zimě a na jaře jako řezané květiny, jsou ovšem žlutá květenství kapinice stříbrné (Acacia dealbata).
Čistec
Stachys – Čistec
Málo náročná kvetoucí trvalka; stará léčivá rostlina.
Stanoviště: Slunné; normální zahradní zemina, pokud možno vápenitá.
Výška: 20–100 cm.
Doba kvetení: Červen–září.
Množení: Výsevem nebo dělením.
K rodu čistec z čeledi hluchavkovitých (Lamiaceae) patří asi 200 druhů. Mnohé z nich jsou u nás domovem, jiné byly šlechtitelsky vyselektovány a zpracovány. Rostou téměř všude v Evropě a mnohé druhy i v Orientě a subtropech. Plazivý nebo vzpřímený stonek rostlin je čtyřhranný; většinou řapíkaté listy jsou vejčité až kopinaté a na okraji vroubkované, často svrasklé. Rostou při zemi v růžici, na stonku párovitě vstřícné. Stonky a listy jsou většinou více či méně silně chlupaté; květy tvoří koncový lichoklas a rády je navštěvují čmeláci.
Zahradní trvalky
Stachys densiflora
Asi 30 cm vysoký druh tvoří husté trsy z tmavě zeleného listí, nad nimiž stojí od června kompaktní krátké klasy sytě růžových kvítků.
Stachys grandiflora (Stachys grandiflora)
Pochází původně z Íránu a Kavkazu. Existuje odrůda ‚Superba‘ s purpurově růžovými přesleny květů, které dlouho a bohatě kvetou. Rostliny dorůstají asi 40 cm a mohou stát na slunném až polostinném místě. Hodí se dobře např. na okraj dřevin.
čistec vlnatý (Stachys lanata)
Čistec vlnatý, známý též jako „oslí uši“. Tento bíle vlnatě chlupatý druh se rychle šíří svými oddenky na velké plochy. Potřebuje chudé, suché půdy a hodně slunce; přílišná vlhkost způsobuje často hnilobu jeho zimovzdorných listů. U odrůdy ‚Silver Carpet‘ se podařilo vyšlechtit nekvetoucí formu. Hodí se pro obruby, skalky nebo jako půdopokryvná kobercová rostlina.
Stachys lavandulifolia
Jak naznačuje jméno, listy jsou podobné listům levandule: šedozelené a kopinaté, hedvábně chlupaté. Purpurově červené květy se objevují v červenci a v srpnu. Rostliny dosahují výšky jen 15 cm, jsou vhodné na skalky.
Čistec sněhobílý (Stachys nivea)
Tento druh pochází z Kavkazu. Svrasklé, široce kopinaté listy jsou plstnatě chlupaté. Bílé květy potřebují propustnou, kamenitou půdu, hodně slunce a tepla.
Domácí plané trvalky
Čistec lékařský (Stachys officinalis)
Syn. Betonica officinalis (bukvice lékařská). Stará léčivá rostlina hojně rostoucí v našich lesích, na chudých trávnících a vřesovištích. Dosahuje výšky 30–80 cm a nese na málo olistěných, jemně chlupatých stoncích husté lichoklasy purpurově červených květů. Byla ceněna pro účinky na povzbuzení chuti, hojení ran a stahující vliv.
Čistec bahenní (Stachys palustris)
Čistec bahenní roste podél příkopů, na vlhkých polích a v bažinách. Bílé skvrnité květy rostou na rostlinách až 1 m vysokých, které jsou velmi náročné na světlo.
Čistec lesní (Stachys silvatica)
Čistec lesní, lidově „lesní kopřiva“. Vyskytuje se v lesích, křovinách a na lesních cestách. Roste rád ve stínu a dříve byl používán jako léčivá rostlina, zejména k uvolňování křečí.
Čistec Sieboldův (Stachys sieboldii)
Trsnatá trvalka s jedlými kořenovými hlízkami; ve Francii se považuje za delikatesu.
- Stanoviště: kyprá půda bez kamenů
- Prostor výsadby: 30 × 15 cm
- Doba pěstování: výsadba v březnu/dubnu
- Doba sklizně: od října až do jara
- Množení: hlízkami
Stachys sieboldii dosahuje výšky 30–40 cm a vzhledem připomíná hluchavku nebo meduňku lékařskou. Roste zplaněle v severní Evropě a patří k čeledi hluchavkovitých (Lamiaceae). Tento hlíznatý čistec, známý také pod jmény „japonské brambory“ či „čínské artyčoky“, pochází z Číny. Konzumují se ztloustlé bílé hlízky, podobné šňůře perel, které lze vařit, péct nebo fritovat.
Hlízky se sází hnízdovitě vždy po 2–3 kusech v březnu až dubnu (8 cm hluboko) ve sponu 40 × 50 cm nebo v řadě s odstupem 30 × 15 cm. Sklizeň probíhá od října až do jara, pokud není půda zmrzlá. Sklizeň malých hlízek je velmi obtížná. Po sklizni hlízky rychle vysychají a zbarvují se dohněda, proto se mají sklízet jen podle potřeby.
Ostatní informace
Tento oddíl se zabývá vědeckým bádáním týkajícím se Čistce. Vědecké studie poukazují na různorodé využití druhů rodu Stachys v medicíně, přičemž se zaměřují na jejich potenciální přínosy pro zdraví.
Vědecký výzkum rodu Stachys, známého pod českým názvem Čistec, se zabývá různými aspekty této rostliny. Výzkumy z Íránu se například specializují na farmakologické efekty čistce, které mohou zahrnovat podpůrné účinky při stresu a nespavosti, stejně jako pozitivní vliv na krevní tlak. V literatuře je zmíněno několik druhů čistce, podporující biodiverzitu taxonu a celkový pochopení jeho vlastností a aplikací.
Rostlina je také populární v botanických a ekologických studiích. Výzkumníci katalogizují různé druhy čistce a provádějí srovnávací analýzy, které nám umožňují lépe porozumět jejich charakteristickým rysům a stanovištím. Galerie rostlin nabízí vizuální dokumentaci a pomáhá při vzdělávání o tomto rodě.
Cykas
Cykas (Cycas revoluta)
Rostlina podobná palmám, vhodná do většího prostoru, v létě i na terasu.
- Stanoviště: světlé až polostinné, bez slunečního úpalu
- Výška: až 1,5 m
- Doba kvetení: rostlina v květináči nekvete
- Množení: výsevem
Cykas patří k těm vzácným rostlinám, které na Zemi přežívají od pravěku dodnes. Jako kbelíková rostlina se dožívá vysokého věku. Zpočátku roste velmi pomalu, vytvoření nového věnce listů trvá často dva roky. Ještě mnohem déle trvá, než je patrný kmínek a rostlina naroste do větší velikosti.
Cykas se řadí do čeledi cykasovitých (Cycadaceae) a pouze jediný druh rodu, cykas (Cycas revoluta) z jihovýchodní Asie, se pěstuje jako pokojová nebo kbelíková rostlina. Dospělá rostlina tvoří válcovitý kmínek a na něm vějíře zpeřených listů. Listy jsou až 2 m dlouhé, tuhé a tmavě zelené. Rostliny v kultuře téměř nikdy nekvetou.
Pěstování
Cykas roste nejlépe na světlém a vzdušném místě, snese však i polostín; v létě je nejlepší místo venku. Na jaře a v létě je potřebná vydatná zálivka a přihnojování se má opakovat po týdnu. Za teplých dnů rostlině prospívá časté přestřikování.
Cykas sice snese v zimě běžnou pokojovou teplotu, ale teplota snížená o několik stupňů je vhodnější. V zimě se rostlina udržuje více v suchu, nehnojí se vůbec nebo jen občas slabými roztoky organických hnojiv. Po 3–4 letech se rostlina na jaře přesazuje např. do jednotné zeminy s příměsí písku.
Kdo se chce pokusit o vypěstování rostlin ze semen, měl by vědět, že klíčivost se zlepšuje máčením semen po dva dny ve vlažné vodě.
Dosna
Dosna (Canna)
Okázalá vytrvalá květina pro záhony i do nádob. Není mrazuvzdorná.
- Stanoviště: teplé, slunné a chráněné před větrem
- Výška: 50–200 cm
- Doba kvetení: od léta do podzimu
- Množení: dělením hlízovitých oddenků
Dosna, s ozdobnými listy a nádhernými květy v klasovitém květenství, patří do čeledi dosnovitých (Cannaceae). Z Jižní Ameriky ji přivezli španělští a portugalští mořeplavci. Šlechtění této rostliny probíhá již po staletí. V evropských zahradách se dnes pěstují pouze kříženci označovaní jako Canna-Indica-hybridy.
Popis a odrůdy
- Barvy květů: žlutá, červená, oranžová, šarlatová, meruňková, lososová; některé odrůdy mají dvoubarevné květy.
- Známá odrůda: ‚Luzifer‘ – zakrslá s žlutočervenými květy, vhodná především do nádob.
Pěstování
Během letního kvetení dosna vyžaduje vydatnou zálivku a týdenní přihnojování.
- Po prvních mrazech: rostlinu seříznout nízko nad zemí, oddenky uložit do suché rašeliny v prostoru, kde nemrzne.
- Časně zjara: oddenky rozdělit a vysadit do květináčů, předpěstovat v teple a na světle. Ven je možné vysazovat až po pozdních jarních mrazech.
Pampová tráva
Pampová tráva (Cortaderia selloana)
Krásná solitérní tráva robustního vzrůstu
Stanoviště: plně slunné místo s živnou a propustnou půdou
Výška: 80–200 cm
Doba kvetení: září–listopad
Množení: dělením
Pampová tráva (Cortaderia selloana) z čeledi lipnicovitých (Poaceae) je domovem v Jižní Americe. Převislé šedozelené listy s ostrými okraji jsou až 1 m dlouhé. Tato vytrvalá tráva tvoří 2 m vysoké trsy s mnoha květními latami; dekorativní vzhled ji předurčuje k solitérnímu použití. Patří k dvoudomým rostlinám. Samičí jedinec má květenství husté a vzpřímené, zatímco u samčího exempláře je květenství volnější – podle toho lze rozlišit jedince různého pohlaví.
Pampové trávě se nejlépe daří na výsluní a v živné půdě, která však musí být dobře propustná. Přílišnou půdní vlhkost nebo dokonce mokro u kořenů rostlina nesnáší. Ošetřování je náročné hlavně proto, že pampová tráva vyžaduje důkladnou zimní ochranu. Stálezelené listy se svážou k sobě a kolem rostliny se umístí válcovitá ohrádka z drátěného pletiva, která se vyplní listím. Rostlina se vysazuje jen na jaře, během vegetace se pravidelně zalévá a přihnojuje.
Pampová tráva – Cortaderia selloana – bílá
44 Kč
Pampová tráva
Cortaderia selloana/Pampová tráva/bílá
Semena: 200
Doporučit lze následující odrůdy pampové trávy:
- ‚Sunningdale Silver‘ (stříbřitě bílá, se silnými stébly)
- ‚Pumila‘ (zakrslá forma, jen 80–100 cm vysoká)
- ‚Rosea‘ (špinavě bílé a načervenalé květní laty)
- ‚Rendatleri‘ (jemně růžová, vzrůstná)
- Cortaderia selloana (bílá, vysoká)
Černooká zuzana
Černooká Zuzana (Thunbergia alata)
thunbergie, smatovka křídlatá
Oblíbená jednoletá pnoucí rostlina pro slunné stěny nebo pergoly.
Stanoviště: Teplé, slunné, pokud možno chráněné polohy; výživné půdy.
Výška: 1–1,8 m.
Doba kvetení: Červen–říjen.
Množení: Výsevem.
Thunbergie patří botanicky k paznehtníkovitým rostlinám (Acanthaceae), čeledi s tropickým a subtropickým rozšířením. Oranžové až žluté květy s černým středem se objevují přes celé léto a tvoří na sytě zeleném listí pěkný kontrast. Tím se dá lehce oželet na pnoucí rostlinu poměrně nepatrná výška pod 2 m.
Přednost dáváme teplým a chráněným stanovištím. Přitom má thunbergie mnohostranné použití. Můžeme ji nechat šplhat na zdi domů, pergoly, ploty nebo na tyčky. Bez pnoucí podpěry získáme převislé rostliny do balkonových truhlíků nebo do závěsných ampulí. Vysévá se již koncem února nebo začátkem března do plochých misek pod sklo. Klíční teplota by měla být kolem 19 °C. Semenáčky thunbergie musí dostat po vyjednocení včas oporu, aby navzájem neprorostly. Po zmrzlých mužích se pak vysazují ven.
Černooká Zuzana – Thunbergia alata
34 Kč
Černooká Zuzana
Thunbergia alata/Černooká Zuzana/žlutá
Semena: 15
Přehled odrůd thunbergie
| Odrůda | Květy |
|---|---|
| 'Alba' | Bílé s tmavším středem |
| 'Aurantiaca' | Oranžové s černočerveným středem |
| 'Bakeri' | Čistě bílé |
| 'Julietta' | Oranžové, velké |
| 'Lutea' | Čistě žluté |
Černooká zuzana zajímavosti
Symbol spravedlnosti: Černooká Zuzana je často považována za symbol spravedlnosti a tento symbolismus lze vysledovat až do historie.
Původ a výskyt: Tato květina je původem z Severní Ameriky a roste v divočině, polích a zahradách po celém kontinentu.
Přitažlivost pro ptáky a motýly: Černooká Zuzana přitahuje ptáky a motýly, což ji činí nejen krásnou květinou pro pozorování, ale také přispívá k biodiverzitě v zahradě.
Vytrvalá květina: Černooká Zuzana je vytrvalá a může kvést opakovaně, což je přitažlivá vlastnost pro zahradníky a milovníky květin.
Popis: Je vysoká až 5 stop a její květy jsou plně dvojité, připomínající jasně žluté chryzantémy.
Černooká Zuzana je tedy nejen krásnou květinou, ale má i zajímavou historii a ekologický význam.
Vitálka
Vitálka poléhavá - Sanvitalia procumbens
Neúnavně kvetoucí jednoletá letnička pro záhony a květinové truhlíky
Stanoviště: plné slunce; výživné, propustné půdy
Výška: 15–20 cm
Doba kvetení: květen–říjen
Množení: výsevem
Půvabná rostlina patřící k čeledi hvězdnicovitých (Asteraceae) svými nesčetnými malými květy připomíná miniaturní slunečnici. Vitálka pochází ze Střední Ameriky a dorůstá výšky jen 15–20 cm. Rostliny se využívají plošně mezi vysokými letničkami nebo trvalkami, do balkonových truhlíků, kbelíků nebo koryt, stejně tak ve spojení s dlaždicemi nebo zdmi.
Stanoviště by mělo být dobře osluněné, půda výživná a propustná. Zejména dlouhé období kvetení od května do října činí z vitálky zvlášť ceněnou letničku. Důležité je pravidelně odstraňovat odkvetlé části a rostliny přihnojovat plným hnojivem. Vitálky se hodí dobře i k řezu, pouze jejich malá výška růstu toto využití poněkud omezuje.
Vitálka pěstování
S výsevem se začíná od poloviny března do studeného pařeniště. První květy se objevují již za 10 týdnů. Ideální klíčivá teplota je 15–18 °C. Později se sazenice pěstují při teplotě 8–12 °C. Po zmrzlých mužích v polovině května se mohou vysazovat ven. Kvetoucí exempláře lze dobře přesazovat.
Vitálka – žlutá
27 Kč
Vitálka/žlutá
Sanvitalia procumbens
Semen: 150
Vitálka druhy
Výběr nejzajímavějších odrůd vitálky
| Odrůda | Výška (cm) | Barva květu |
|---|---|---|
| 'Gold Braid' | 20 | zlatožlutá s tmavým středem |
| 'Goldteppich' | 15 | světle žlutá s tmavým středem |
| 'Mandarin Orange' | 15 | oranžová s tmavým středem |
| 'Plena' | 15 | žlutá s černým středem, plná |
Zajímavosti o Vitálce
- Vitálka (Sanvitalia) je rostlina známá svými drobnými, ale výraznými žlutými květy, které jsou podobné malým slunečnicím.
- Tato rostlina je považována za letničku, což znamená, že kvete pouze jednu sezónu a potřebuje obnovu každý rok.
- Vitálka je ceněna pro svou schopnost kvést po celou sezónu, což ji činí oblíbenou volbou pro závěsné koše, truhlíky a obruby.
- Existuje několik druhů vitálky, které se liší ve velikosti květů, barvě a vzrůstu, což umožňuje širokou škálu možností při jejich použití v zahradách a kontejnerech.
- Tato rostlina je obvykle nenáročná na péči a snáší dobře sucho, což ji činí ideální volbou pro zahradníky, kteří hledají odolné a atraktivní rostliny pro své záhony.
Aksamitník
Aksamitník, Afrikán (Tagetes)
Nenáročné, pěkně kvetoucí, mnohostranně použitelné letničky.
Stanoviště: Slunné až polostinné polohy; středně těžké půdy.
Výška: 20–90 cm, podle druhu a odrůdy.
Doba kvetení: Červen–říjen.
Množení: Výsevem.
Rod aksamitník (Tagetes) zahrnuje asi 30 druhů, jež jsou všechny domácí v Jižní Americe, od Mexika až po Argentinu. Afrikány přišly do Evropy velmi záhy a patří již přes 400 let mezi nejoblíbenější letničky z čeledi hvězdnicovitých (Asteraceae). Zpeřeně dělené listy jsou tmavě zelené a tvoří krásný kontrast k většinou oranžovým květním úborům. Ty se objevují podle druhu a odrůdy již v červnu a vydrží často až do prvních podzimních mrazů. Silnou vůni afrikánů nemá každý rád; novější odrůdy proto často nevoní.
Aksamitníky se používají jako záhonové rostliny, vyšší druhy jako trvanlivé květiny k řezu, pro obruby nebo k osázení kbelíků, misek a balkonových truhlíků. Na půdu a stanoviště nekladou rostliny žádné zvláštní nároky. Neměly by se příliš hnojit, neboť nadbytečná tvorba listů jde pak na úkor květů.
Aksamitníky se také hojně vysazují pro biologickou ochranu proti škůdcům. Zde se uplatňují určité látky v kořenech, které lákají kořenová háďátka (nematody). Proti těmto půdním škůdcům mohou být chráněny zejména záhony růží, bramborů a rajčat, jestliže na volných místech vysadíme aksamitníky.
Množí se výsevem semen od konce února pod sklo, případně trochu později do pařeniště. Semenáčky se pak přepichují do jednotlivých hrnků; to dává silnější rostliny. Po ledových mužích se vysazuje ven. Kdo potřebuje jen menší množství rostlin, měl by si ušetřit vlastní pěstování a využít bohatý sortiment předpěstovaných rostlin.
Z asi 30 známých druhů rodu aksamitník (Tagetes) mají u nás v podstatě jen tři zahradnický význam:
|
Tagetes erecta (polovysoké odrůdy) Galore F1-hybridy, velkokvětá, hustě plná skupina odrůd; výška v zahradě 50 cm, v květináči 25–30 cm; květy zčásti již od května. |
|
| 'Orange Galore' | Mandarinkově oranžová |
| 'Gold Galore' | Zlatožlutá |
| 'Yellow Galore' | Světle žlutá |
|
Inca F1-hybridy Nová skupina odrůd: velkokvěté, hustě plné a časně kvetoucí; výška v zahradě až 40 cm, v květináči až 25 cm; venku tvoří široké, kulovité trsy, jež kvetou až do podzimu. |
|
| 'Inca Yellow' | Citronově žlutá |
| 'Inca Gold' | Zlatožlutá |
| 'Inca Orange' | Zářivě zlatooranžová |
|
Jubilee F1-hybridy Široce trsnatý Tagetes, v současnosti s největšími květy; výška 50–60 cm. Hodí se pro větší skupiny na záhonech a k řezu; je často vidět ve výsadbách. |
|
| 'Diamond Jubilee' | Světle žlutá |
| 'Golden Jubilee' | Zlatožlutá |
| 'Orange Jubilee' | Zlatooranžová |
|
Lady F1-hybridy Hustě plné koule květů stojí volně nad listy, výška a šířka asi 50 cm; téměř nepotřebují péči, neboť kvetou stále až do podzimu. |
|
| 'First Lady' | Sírově žlutá |
| 'Gold Lady' | Zářivě zlatožlutá |
| 'Orange Lady' | Zářivě oranžová |
| 'Primrose Lady' | Krémově žlutá |
| 'Gay Ladies' | Směs rozličných barev |
|
Perfection F1-hybridy Husté plné koule květů stojí volné nad listy. Co se týče vzrůstnosti, ochoty kvést a odolnosti vůči počasí, lehce předčí odrůdy skupin Inca a Lady; výška 50 cm. |
|
| 'Perfection Gold' | Zánvě zlatožlutá |
| 'Perfection Orange' | Zářivé mandarinkově oranžová |
|
Tagetes erecta (vysoké odrůdy) Americké F1-hybridy: Pro skupinovou výsadbu na záhonech a k řezu, velké (až 12 cm Ø), hustě plné květy; výška 80–90 cm. |
|
| 'Crackerjack' | Žlutooranžové |
| 'Double Eagle' | Zářivě světle oranžové |
| 'Doubloon' | Zářivě citronově žluté |
| 'Sovereign' | Zlatožluté, dlouze stopkaté |
|
Chryzantémokvěté Plné květy; výška 70 cm. |
|
| 'Glitters' | Zářivě žluté |
| 'Gold Coins' | Žlutooranžové |
| 'Goldschmied' | Zlatooranžové |
|
Hvozdíkokvěté Plné květy; výška 60–90 cm. |
|
| 'Golddollar' | Sytě oranžové |
| 'Smiles' | Zlatožluté, dlouze stopkaté |
| 'Sierra Mischung' | Různé barvy |
|
Odrůdy Tagetes tenuifolia Široce trsnaté rostliny s jemně zpeřenými, ozdobnými listy; malé, jednoduché květy. Bohatě kvetoucí, odolné proti dešti. Výška 25–35 cm. Vhodné pro obruby a velkoplošné výsadby. |
|
| 'Gnom' | Zářivě sytě oranžové, středně velké květy |
| 'Lulu' | Zářivě světle žluté, středně velké květy |
| 'Ornament' | Zářivě červenohnědé |
Aksamitník nízký – Tagetes patula – Jednoduchý hnědožlutý
34 Kč
Aksamitník nízký
Tagetes patula/jednoduchý hnědožlutý
Semena: 90
Aksamitník nízký – Tagetes patula – oranžovohnědý
31 Kč
Aksamitník nízký
Tagetes patula/Aksamitník/nízký pln. Oranžovohnědý
Semena: 60
Aksamitník nízký – Tagetes patula – Žlutý žíhaný
34 Kč
Aksamitník nízký
Tagetes patula/Aksamitník/nízký jedn. žlutý žíhaný
Semen: 40
Aksamitník nízký – Tagetes patula – Směs
20 Kč
Aksamitník nízký
Tagetes patula/Aksamitník/nízký pln. směs
Semena: 160
Aksamitník nízký – Tagetes patula – Žlutohnědý
34 Kč
Aksamitník nízký
Tagetes patula/Aksamitník/nízký jedn. Žlutohnědý
Semena: 90
Aksamitník nízký – Tagetes patula – Oranžový
20 Kč
Aksamitník nízký
Tagetes patula/Aksamitník/nízký pln. oranžový
Semen: 130
Aksamitník nízký – Tagetes patula – Červenohnědý
20 Kč
Aksamitník nízký
Tagetes patula/Aksamitník/nízký pln. Červenohnědý
Semen: 160
Aksamitník vysoký – Tagetes erecta
20 Kč
Aksamitník vysoký
Tagetes erecta/Aksamitník/vysoký směs
Semen: 130
Kroton
Kroton (Codiaeum variegatum var. pictum)
Náročnější pokojové rostliny s atraktivními listy
Stanoviště: po celý rok teplé a světlé místo bez silného slunečního úpalu
Výška: do 2 m
Množení: řízky (zakoření při vysoké spodní teplotě) a zakořeňováním stonku do mechu
Kroton z jihovýchodní Asie s rozmanitě tvarovanými a různě zbarvenými listy patří k nejzajímavějším zástupcům pryscovitých rostlin (Euphorbiaceae). V květináčích se pěstuje jako rostlina ozdobná listy. Existují odrůdy, u kterých teprve starší rostliny nabývají definitivní zbarvení listů, takže stále znovu lze očekávat nějaké překvapení.
Pěstování
I když jsou novější odrůdy méně choulostivé a pěstují se snadněji, přesto krotony nejsou vhodné rostliny pro lidi, kteří nemají patřičný cit pro jejich ošetřování. Kroton je velmi náročný na světlo a jeho nedostatkem trpí hlavně v zimě. Nesnáší průvan ani letní pobyt venku. Optimální zimní teplota vzduchu i substrátu je v rozmezí 16 a 18 °C. V létě se doporučuje zvyšovat vzdušnou vlhkost, mírně a přitom pravidelně zalévat a každý týden tekutě přihnojovat. Během zimních měsíců se má zálivka omezit.
Tlustice
Crassula (tlustice)
Kvetoucí trvalky a keře pro pěstování v bytě a v létě venku
- Stanoviště: velmi světlé, slunné, v létě i venku
- Výška: podle druhu od několika málo centimetrů až k několika metrům
- Doba kvetení: podle druhu v zimě nebo časně zjara
- Množení: listovými a stonkovými řízky nebo semeny
Rod Crassula, náležející do čeledi tlusticovitých (Crassulaceae), je nejen obsáhlý (kolem 300 druhů), ale také velmi mnohotvárný. Zahrnuje jednoleté, bahenní i vodní rostliny stejně jako stromovité, víceleté a také výrazně sukulentní rostliny. Jen sukulentní druhy jsou pro pěstitele pokojových rostlin a pro sběratele zajímavé. Sukulentní typy pocházejí téměř výhradně z jižní Afriky. Vzhledem a tlustými dužnatými listy, které mohou být hustě chlupaté nebo ojíněné, představují krásné obohacení sbírky sukulentů. Květy jsou sice většinou malé, ale skládají větší vrcholičnaté květenství a často jsou nápadně zbarvené (bíle, růžově, červeně, oranžově, žlutě). Mnohé druhy mají příjemně vonící květy.
Sukulentní druhy tlustice jsou většinou nenáročné. Potřebují slunné místo a v zimě teplotu neklesající pod 10 °C. Od léta do podzimu, kdy jsou v plném růstu, vyžadují vydatnou zálivku, ve zbývající části roku zálivku střídmou. Nemají-li rostliny v zimě dostatek světla, ztrácejí pěkný vzhled a znetvořují se. Jestliže starší hustě rozvětvené rostliny odumírají od středu, mohou se seříznout. Substrát má být hlinitopísčitý a dostatečně živný.
K hubení škůdců jsou nejvhodnější systémové přípravky, které se mohou aplikovat ke kořenům. Chemickým postřikem se choulostivé květy poškozují. Při použití Hnojíku a svleček ke kořenům se vyhnete chemii i škůdcům. Množení semeny a stonkovými nebo listovými řízky není nijak obtížné. Z velkého množství druhů se obtížně vybírá, proto dále uvádíme jen ty nejzajímavější a osvědčené
Crassula arborescens
narůstá v domovině 3-4 m vysoko, v kultuře ne výše než do 1 m. Na silném kmínku spočívá rozvětvená koruna. Okrouhle oválné listy jsou voskovitě ojíněné, šedozelené, na okrajích červené a často jsou červeně tečkované. Bledě růžové květy se u rostliny objevují jen zřídka.
Crassula argentea (syn. Crassula ovata)
roste v domovině jako 1 m vysoký keř s tlustými rozvětvenými stonky. Šikmo vejčité listy s krátkou špičkou jsou masité, tmavozelené a na hranách červené.
Crassula deceptrix
se přizpůsobuje na původních přírodních stanovištích okolnímu prostředí tvarem i barvou a řadí se tedy k rostlinným mimikry. Rostlina se rozvětvuje hned od základu a vytváří větší skupiny. Stonky větvené až na délku 10 cm nesou hustě shloučené listy, které jsou na průřezu trojúhelníkovité a na povrchu ojíněné. Aby nezmizel voskovitý potah, rostlina se nesmí zalévat na listy.
Crassula falcata (syn. Crassula perfoliata, Rochea falcata)
je známá pokojová rostlina. Častěji než druh se pěstují hybridy, např. ‚Morgan’s Beauty‘. Rostlina kompaktního vzhledu tvoří na krátkém stonku hustě postavené dužnaté listy, které mají tvar vrtule a jsou pěkně šedivě ojíněné. Krásné sytě růžové květy příjemně voní, ale v květenství se dlouho nezachovávají.
Crassula multicava
roste keřovitě do výšky 30 cm a silně se rozvětvuje. Listy jsou podlouhlé, u báze téměř srdčité, šedozelené a jemně důlkaté; květy jsou bělavě růžové. V úžlabích květenství se tvoří mladé rostlinky.
Crassula sarcocaulis
dobře přezimuje při nízké teplotě. Dužnaté, vidličnatě větvené stonky nesou kopinatě špičaté listy a bílé nebo růžové květy.
Crassula schmidtii
roste keříčkovitě. Zelené nebo načervenalé stonky s odstávajícími chlupy jsou až 10 cm dlouhé. Listy jsou srostlé, stěsnané při bázi a mají větší šířku než délku. Na líci jsou ploché a zelené, na rubu načervenalé a vyklenuté, na okraji bíle chlupaté. Květy mají svítivou karmínově červenou barvu.
Crassula socialis
je velmi ozdobný nízký druh se stěsnanými listovými růžicemi, vhodný i pro osázení závěsných nádob. Vejčitě trojúhelníkovité listy jsou uspořádané ve čtyřech řadách. Květy 1-1,5 cm široké skládají hlávkovitý vrcholík.
Tchýnin jazyk
Sanseviera
Tenura, „tchynin jazyk“
Vytrvalé rostliny s kožovitými nebo masitými listy a plazivým oddenkem
Stanoviště: nejlépe na plném slunci
Výška: podle druhu až přes 1 m
Doba kvetení: zpravidla v březnu–květnu
Množení: dělením nebo řízky
Tenura patří k agávovitým rostlinám (Agavaceae). Některé druhy rodu Sanseviera patří ve svých původních územích (tropická Afrika, Madagaskar, Arábie, Indie) k významným prádným rostlinám. Avšak tenury mají mnoho příznivců také jako nezničitelné pokojové rostliny.
Většinou nečetné listy jsou více méně kopinaté a ploché nebo také polokulaté až válcovité, ohebné nebo tuhé, často se světlými skvrnami nebo příčnými pásky, mnohdy také žlutě lemované. Květy jsou naproti tomu málo atraktivní. Květenství jsou podle druhu až 1 m vysoká, samotné květy jsou však nenápadné, většinou bělavé a pěkně vonící.
Tchýnin jazyk květ
Tchýnin jazyk, známý vědecky jako Sansevieria, je zajímavá rostlina nejen svým vzhledem, ale i svým květem. Květenství tchýnina jazyka je složeno z bílých drobných květů, které jsou uspořádané do hroznů. Květy mohou být barevně méně výrazné a vytažené, a kvetení není u této rostliny běžné. K vyvolání květu je potřeba specifických podmínek, obvykle dostatečného sucha a teplotního stresu, což je v domácím prostředí někdy obtížné dosáhnout. V případě, že rostlina kvete, je to považováno za zvláštní úspěch pěstitele, protože květy se objevují jen zřídkakdy a obvykle jen u starších a dobře udržovaných rostlin.
Tchýnin jazyk druhy
Tchýnin jazyk (Sansevieria) je rod rostlin, který zahrnuje mnoho různých druhů. Každý z těchto druhů má své jedinečné vlastnosti, ale všechny jsou ceněny pro svou nenáročnost a odolnost vůči nepříznivým podmínkám. Lidové názvy jako ďáblův jazyk, hadí rostlina, tětivové konopí, nebo džinův jazyk odkazují na rozmanité druhy této rostliny, které se mohou lišit tvarem a barvou listů. Sansevierie jsou populární díky svým dekorativním kvalitám a schopnosti přežít i v tmavších koutech domácností. V současnosti zažívají comeback a stávají se znovu oblíbenými mezi pěstiteli pokojových rostlin.
Tchýnin jazyk pěstování
Ošetřování: Tenury jsou nenáročné. Snášejí i stinné stanoviště, jen nápadné kresby na listech pak blednou, proto bychom jim měli věnovat co nejvíce slunce. Teplota musí být vždy vyšší než 12 °C, a celoročně se má jen mírně zalévat. Kulturní odrůdy se dají množit pouze dělením. U druhově čistých rostlin je možné také nastříhat dobře vyzrálé listy na kousky v šíři dlaně a zakořenit je.
Doporučené druhy
Sanseviera arborescens
Sanseviera arborescens – má hladké kopinaté, ploché, 25–40 cm dlouhé, 2–4,5 cm široké a 5 mm tlusté, na špici hnědavě ztvrdlé trávově zelené listy s bělavými nebo červenavými okraji.
Sanseviera canaliculata
Sanseviera canaliculata – má vzpřímené a válcovité tmavě zelené listy 50–70 cm dlouhé a 2 cm tlusté, na nichž se tvoří několik charakteristických podélných rýh.
Sanseviera grandis
Sanseviera grandis – roste bez kmínku. Oddenek (rhizom) je až 60 cm dlouhý, šupinatý, 3,5 cm silný a na konci s dvěma až pěti listy. Listy jsou eliptické až široce kopinaté, 20–60 cm dlouhé a 8–15 cm široké, téměř hladké, tmavě nebo modravě zelené, v mládí se světlým příčným pruhováním.
Sanseviera trifasciata
Sanseviera trifasciata – rovněž bez kmínku. Na konci plazivého rhizomu se vyvíjí 2–6 listů, které jsou ztuha čárkovité až kopinaté, ploché, 30–100 cm dlouhé, 2,5–8 cm široké, s bělavými nebo světle až tmavě zelenými pruhy. Od tohoto druhu existují četné kulturní odrůdy s různým zbarvením listů.
Tchýnin jazyk jedovatost
Tchýnin jazyk (Sansevieria) je pokojová rostlina, která je známá pro svou odolnost a nenáročnou péči. Nicméně je důležité vědět, že je rovněž zařazena mezi jedovaté rostliny. Úroveň toxicity je sice mírná, ale při pozření může způsobit nevolnost, zvracení a průjem. Z tohoto důvodu by měla být rostlina udržována mimo dosah malých dětí a domácích mazlíčků, kteří by mohli být lákáni ji ochutnat. Při manipulaci s rostlinou nebo jejím přesazováním je také doporučeno používat rukavice, aby se předešlo případnému podráždění pokožky.
Tchýnin jazyk množení
Množení tchýnina jazyka (Sansevieria) je možné provádět dvěma základními způsoby: dělením kořenů nebo listovými řízky. Při dělení se rostlina vyjme z květináče a pečlivě se rozdělí tak, aby každý nový kus měl dostatečný kořenový systém. Tento způsob je jednoduchý a rychle vedoucí k vytvoření nové rostliny. Listové řízky jsou další populární metodou, při které se listy rostliny nakrájejí na menší části, které se nechají zaschnout a poté se zapíchnou do vlhkého půdního substrátu. Rostliny mohou být množeny i celými listy, které se rovněž zapíchnou do substrátu a čeká se na zakořenění. Sansevieria je odolná rostlina, takže množení není obvykle komplikované a je vhodné i pro začínající pěstitele.
Starček
Senecio, včetně Kleinia, starček
Jednoleté i víceleté byliny, polokeře nebo keře.
Stanoviště: u velmi rozdílných druhů velice odlišné.
Výška: až 50 cm, podle druhu.
Doba kvetení: od jara do podzimu.
Množení: řízky nebo semeny.
Rod Senecio patří do čeledi hvězdnicovitých (Asteraceae). Z asi 1300 druhů je snad 100 sukulentních; z nich jsou mnohé pěstovány jako pokojové rostliny. Četné zimovzdorné druhy mají zahradnicky velmi rozdílnou hodnotu.
Starčky jsou zastoupeny v Austrálii a na Novém Zélandu, ale i v alpských regionech Evropy. Sukulentní druhy se vyskytují mj. v Africe, v Přední Indii a v Mexiku.
Zimovzdorné druhy
Senecio abrotanifolius, starček brotanolistý
20–40 cm vysoký, domácí ve východních Alpách a v pohořích bývalé Jugoslávie, má krásné zpeřené listy a zlatožluté květy; ozdobná rostlina pro skalky.
Senecio adonidifolius
je nízká nenáročná trvalka s tmavě zelenými zpeřenými listy a žlutými latami květů; vhodná jako půdopokryvná rostlina.
Senecio cruentus
cinerárie, je hrnkovou květinou a pochází z Kanárských ostrovů; kvete koncem zimy a na začátku jara. Má okrouhlé až srdčité, zubaté listy a sametově červené paprskovité květy s červeným nebo žlutým středem v plochých chocholících. Hybridy S. cruentus existují v mnoha barevných odstínech; dávají přednost světlým, chladným místům a kvetou až do května.
Senecio doronicum
Druh kvetoucí hezky oranžově, 30 cm vysoký; hodí se svými jemně zpeřenými listy dobře do záhonu trvalek.
Senecio elegans, starček výborný
se pěstuje jako letnička a je 40–50 cm vysoký; má měkký, téměř lepkavý list a malé žluté květy.
Sukulentní (tučnolisté) druhy
Tyto druhy se růstem a tvarem výrazně liší, ale společná je forma květenství. Velký počet malých, většinou trubkovitých kvítků sedí těsně nahuštěn na plochém květním lůžku. Mnohé druhy mají kromě trubkovitých květů také jazykovité či paprskovité květy v květních úborech. Sukulentní starčky chtějí světlé, slunné až plně osluněné stanoviště a teploty nejméně 10 °C. Méně choulostivé druhy mohou i u nás stát v létě venku. Rostliny potřebují v létě hodně vody, v zimě jen málo.
Druhy rodu Kleinia mají vegetační dobu na podzim a v létě krátké období klidu. Přezimují poměrně v chladu a na světle.
Druhy se sukulentními kmínky
Senecio articulatus
má válcovité, článkované, světle šedozelené ojíněné výhony. V mládí jsou odspodu olistěné, ve stáří jsou listy jen na koncích výhonů. Buřtovité články jsou 5–15 cm dlouhé, lehce odpadávají a pak ihned znovu zakořeňují. Trochu masité listy jsou řapíkaté, peřenoklané nebo pilovitě stříhané. Žlutavé trubkovité květy ošklivě páchnou.
Senecio kleinia
e na domovském stanovišti na Kanárských ostrovech až 3 m vysoký. Zelené, při silném ozáření sluncem červenavé a bíle ojíněné výhony jsou článkované a rozvětvují se po každém období květu přeslenitě. Články jsou tečkované a vyznačené třemi liniemi probíhajícími směrem dolů. Konce výhonů nesou během vegetační doby chomáče listů podobných oleandru. Květy jsou žlutavě bílé.
Senecio stapeliiformis
ypadá jako smrdutka (Stapelia). Pět až sedm hranatých, zprvu podzemních výhonů se rozvětvuje od země a roste vzpřímeně až do výšky 30 cm. Malé šupinovité lístky sedí na hranách, červenavě hnědá masitá báze listů je srostlá s výhonem. Trubkovité květy jsou šarlatově červené. Rostliny tvoří četné odnože, měly by se proto pěstovat raději v plochých, širokých nádobách.
Druhy se sukulentními listy
Senecio crassissimus
má masité, bohatě větvené výhony s modrofialovým nádechem. Také okraje a špičky listů jsou často fialově ojíněné. Kuriózní je profilové postavení roztroušených široce oválných listů s krátkými řapíky a ostnitou špičkou. Ty se obracejí ke světlu jen svými úzkými hranami. Květy jsou žluté.
Senecio haworthii
(syn. Kleinia tomentosa) je velmi atraktivní druh. Roste keřovitě, ale v kultuře je jen 20–30 cm vysoký. Válcovité, na obou koncích zašpičatělé, 2–4 cm dlouhé listy jsou pokryty hustým bílým povlakem vlasů a jsou rovnoměrně rozmístěny na tenkých, vzpřímených, rovněž ojíněných výhonech. V kultuře rostliny zřídka vykvétají žlutými květy.
Senecio herreanus
se hodí výtečně k osazování ampulí. Na tenkých převislých nebo plazivých osách sedí téměř kulovité listy podobné angreštům, které mají na svrchní straně úzké okénko bez chloroplastů.
Senecio rowleyanus
je podobný, jen poněkud ozdobnější a vzrůstnější. Druh je lidově nazýván také „šňůra perel“. Květní koruna je bílá, prašníky hnědofialové. Květy voní po skořici.
Senecio scaposus
se liší tvarem růstu od výše popsaných druhů. Téměř bezkmenné růžice jsou tvořeny až 7 cm dlouhými, čárkovitými, na špičce trochu rozšířenými a ploše smáčknutými listy, které jsou v mládí pokryty bílou pavučinovitou plstí. Starší listy jsou lysé a zelené. Květy jsou žluté.
Areka
Areka (Chrysalidocarpus lutescens)
Trsnatá pokojová palma
- Stanoviště: teplé a světlé, ale bez přímého slunce, s vlhčím vzduchem
- Výška: v květináči do 2 m (v tropech až 10 m)
- Množení: semeny nebo výběžky
Tato palma z čeledi arekovitých (Arecaceae) pochází z Madagaskaru a v tropických parcích a zahradách dorůstá až do 10 metrů. Tvoří podzemní oddenky, z nichž vyrůstají hladké kmínky s půvabně převislými zpeřenými listy. Je jednodomá – mezi dvěma samčími květy se nachází jeden samičí květ.
České jméno areka se odvozuje od již neplatného botanického zařazení této palmy k rodu Areca. Při dobré péči lze areku dlouhodobě pěstovat v bytě nebo v teplé zimní zahradě.
Pěstování
- Teplota: po celý rok minimálně 16 °C
- Světlo: rozptýlené, nikoli přímé slunce
- Vzdušná vlhkost: vyšší, substrát nesmí vyschnout
- Hnojení: slabými roztoky hnojiva od března do začátku srpna, pravidelně každý týden
- Přesazování: jednou za tři roky do čerstvé jednotné zeminy
📌 Pozor: V příliš suchém vzduchu listy žloutnou a dostávají hnědé skvrny.
Zelenec
Zelenec (Chlorophytum comosum)
Nenáročná pokojová rostlina s ozdobnými listy
- Stanoviště: světlé
- Výška: do 30 cm, dlouhé šlahouny s mladými rostlinami jsou převislé
- Doba kvetení: květen–červenec
- Množení: odnožemi a dělením
Chlorofytum patří mezi zcela nenáročné pokojové rostliny. Spokojí se téměř s každým stanovištěm a snáší i znečištěný vzduch. Na jaře vyrůstají dlouhé převislé stonky s latou drobných bílých květů na vrcholu. Po odkvětu se na těchto stoncích tvoří mladé rostliny s malými listy a kořínky, které lze použít k množení – stačí je oddělit a zasadit do květináčů.
Chlorofytum pochází z jižní Afriky a patří k liliovitým rostlinám (Liliaceae). Nejčastěji se pěstují různé formy Chlorophytum comosum.
- Původní druh: Zelené listy, méně dekorativní.
- Forma ‚Variegatum‘: Bílé nebo krémové pruhy uprostřed listů, zelené pruhy po okrajích.
- Novější odrůdy: Bílé nebo krémově žluté pruhy při okrajích a zelený pruh uprostřed.
Všechny odrůdy chlorofyta vypadají podobně a při dobré péči tvoří husté listové růžice s množstvím převislých stonků, květů a mladých rostlin. Zavěšená rostlina vytváří atraktivní „zelený vodopád“.
Pěstování
Chlorofytum lze umístit na světlé i tmavší místo, do teplé nebo chladnější místnosti. Snáší suchý vzduch, ale zemina v květináči by neměla vysychat ani zůstávat příliš mokrá. Doporučuje se:
- Hnojení: Každý týden od března do září zálivkou s Hnojíkem.
- Přesazování: Když kořeny přerůstají květináč, ideálně do širšího než vysokého květináče s jednotnou zeminou.
Množení je možné kdykoliv během roku. Nedostatek vody způsobuje blednutí listů, což lze napravit ponořením květináče do vody. V suchém vzduchu špičky listů hnědnou, a při nedostatku světla mizí bílé pruhy na listech.
Další odkazy
- dumazahrada.cz – Zelenec, pokojovka nejen pro začátečníky
- westwing.cz – Jak pěstovat zelenec
- ceskestavby.cz – Chlorofytum, Zelenec
- ireceptar.cz – Voděnka a zelenec do každého pokoje
- abicko.cz – Zelenec chocholatý: Rostlina pro každou příležitost
- drevostavitel.cz – Zelenec: efektní pokojovka se snadným množením
Kávovník
Kávovník (Coffea)
Stálezelený keř do bytu nebo do zimní zahrady.
Stanoviště: světlé, v létě chráněné před poledním úpalem
Výška: 3-5 m
Množení: výsevem a vrcholovými řízky
Rod Coffea se svými 60 druhy se řadí do čeledi mořenovitých (Rubiaceae). V přírodě tropické Asie a Afriky dorůstají tyto stálezelené keře až do výšky 8 m. Nejvýznamnějším druhem je Coffea arabica (kávovník arabský), který poskytuje kávová zrna a může se také pěstovat jako pokojová rostlina. Kávovník roste ve vyšších polohách Etiopie v nadmořské výšce od 600 do 1300 m. Rostlina je 3-5 m vysoká a má leskle tmavozelené a slabě zvlněné listy. Rostliny starší než tři roky vykvétají bílými květy, které sedí v malých svazečkách v úzlabí listů, mají hvězdovitý tvar a příjemně voní. Z každého květu se vyvine bobulovitý, asi 1,2 cm dlouhý plod (peckovice) obsahující dvě semena s podélnou rýhou. Plody se v obchodě označují jako kávová zrna. První výsadby kávovníku v letech 1000 až 1300 se uskutečnily na pobřeží Rudého moře. Roku 1450 se kávovník dostal do Mekky a odtud ho poutníci rozšířili do islámských zemí. V 17. století byl kávovník přepraven přes Benátky do německých zemí.
U nás lze kávovník nejlépe pěstovat v uzavřeném květinovém okně, v zimní zahradě nebo v malém skleníku jako rostlinu v nádobě nebo volně vysazenou. Stanoviště má být světlé a jen v létě slabě přistíněné. Vhodná teplota je v rozmezí 15 až 25 °C, přičemž teploty mezi 20 až 25 °C jsou optimální pro růst. Při nízké teplotě jsou listy svinuté a ochable svěšené. Vzdušná vlhkost nemá nikdy poklesnout pod hodnotu 50 %. V letních měsících je potřebná vydatná zálivka, ale v zimě při snížené teplotě se má rostlina udržovat sušeji. Substrát může být složen z listovky, kompostní zeminy, rašeliny a z malého množství písku, jinak lze použít prodávaný substrát pro pokojové rostliny s nižším obsahem hnojiv. Jednostranné hnojení dusíkem zabraňuje kvetení. Vhodné je přihnojování roztoky vícesložkových hnojiv, a to od jara do podzimu jednou týdně, v zimních měsících jednou za 4-6 týdnů.
Svilušky se vyskytují hlavně u rostlin v suchém ovzduší. Také proti štítenkám je třeba včas zasáhnout účinnými akaricidními přípravky. My doporučujeme přírodní cestu. Tj přihnojovat Hnojíkem, případně ke kořenům dávat minimálně 1x za rok trošku svleček. S těmi nebudete mít problémy se škůdci. Pro výsev lze použít jen čerstvá (nepražená) semena.
Rostlina dobře nasazuje semena, pokud roste při dostatku světla, při teplotě 22 °C a její květy opyluje hmyz. Ní-li možné opylování hmyzem, musí se přenášet pyl z květu na květ malým štětečkem. Semena dozrávají za 7-8 měsíců a pak po odstranění dužnatých a slabých pergamenovitých obalů se mohou vysévat. Klíčení při teplotě 30 °C trvá čtyři týdny.
Také je možné vegetativní množení vrcholovými řízky v červnu a červenci. Z řízků, které byly řezány z postranních výhonů, vyrůstají jen vodorovně rostoucí rostliny bez středního výhonu. Pro zakořeňování řízků je třeba hodně tepla a vysoká vzdušná vlhkost.
Šáchor
Šáchor (Cyperus)
Bujně rostoucí pokojové nebo kbelíkové rostliny s trávovitými listy.
- Stanoviště: slunné až polostinné
- Výška: až 2 m
- Doba kvetení: podle druhu v dubnu až září
- Množení: řízky a dělením
Šáchor z čeledi šáchorovitých (Cyperaceae) roste divoce v močálovitých oblastech Afriky a hlavně na Madagaskaru. Také šáchory pěstované v květináčích zůstávají bahenními rostlinami, které musí mít spodní části kořenů ve vodě. Jinak jsou zcela nenáročné. Problém způsobují kočky v domě, které rády požírají listy a stonky.
Všechny šáchory mají dlouhé tenké stonky ukončené deštníkovitě uspořádanými trávovitými listy. Vypadají velmi půvabně, potřebují však kolem sebe dostatek prostoru (hlavně vysoké druhy). V létě se může šáchor umístit do mělké bahenní části zahradního jezírka.
Šáchory jsou ozdobné především listy, ale také kvetou: drobné bělavě zelené květy skládají klásky v chocholu listů.
Pěstování
Ideální je okno na východ nebo na západ, rostlina snáší slunce i slabý stín. V zimě je vhodnější poněkud chladnější umístění. Pokud rostlina zůstane v teple vytápěné místnosti, prospívá jí časté přestřikování.
Nikdy nemá chybět voda v misce pod květináčem a substrát nemá vyschnout. Od dubna do září se rostlina přihnojuje v každém druhém týdnu a vždy na jaře přesazuje do prodávaného substrátu pro pokojové rostliny.
Při přesazování se odstraní odumřelé části a pokud je rostlina silnější, může se rozdělit. Jinak lze šáchory množit odříznutými chocholy listů s krátkou částí stébla, které dobře zakoření ve sklenici s vodou (řízek se má obrátit stonkem nahoru).
Příčinou častého hnědnutí špiček listů je příliš suchý vzduch. Poškozené listy se mohou odstřihnout, ne však až do zdravého pletiva – asi 1 mm odumřelé části listu má zůstat.
Nejznámější druhy
Nejznámější pokojový šáchor je šáchor střídavolistý (Cyperus alternifolius). Téměř 1 m vysoká rostlina má úzké zelené lístky. Nižší rostlinu s širšími listy tvoří šáchor rozkladitý (Cyperus diffusus).
U málo známého druhu Cyperus fertilis vyrůstá z každého listového chocholu nové stéblo.
Pravý papyrus, šáchor papírodárný (Cyperus papyrus), potřebuje vyšší vzdušnou vlhkost a více světla, proto se mu nejlépe daří ve vysoké zimní zahradě. Narůstá do výšky několika metrů a má chocholy složené z nitkovitě tenkých listů.
Jeho zakrslá forma se nazývá Cyperus haspan a není vyšší než 50 cm.
Monstera
Monstera (Monstera spp.)
Dekorativní, velká rostlina ozdobná listem
- Stanoviště: světlé až polostinné, ne pražící slunce
- Výška: jako liána vyžaduje pevnou oporu; ve sklenících botanických zahrad až 10 m i více
- Doba kvetení: různá; květy jen u starších rostlin
- Množení: zpravidla stonkovými řízky
Domovem monstery z čeledi áronovitých (Araceae) je tropická Střední a Jižní Amerika. Je známo asi 50 druhů. Ve své domovině šplhají tyto liány s obrovskými hluboce vykrajovanými listy na dlouhých řapících vysoko na pralesní stromy, tvoří svými výhony a vzdušnými kořeny husté zplstnatělé pletivo.
Při dostatku světla, vody a živin je monstera po několika letech příliš mohutná i do místnosti, je však ideální pro velká schodiště nebo dvouposchoďové prostory, kde vydrží i v pozadí vzdáleném od oken – za předpokladu dostatečně vysoké pevné opory.
Kde je málo prostoru pro příliš vzrostlou rostlinu, lze vrcholek rostliny i s několika vzdušnými kořeny zavčas seříznout a zasadit do květináče. Stejně se může postupovat s postranními výhony, které v propustné zemině bez problémů zakoření.
Monstery nabízené v sortimentu pokojových rostlin jsou zvlášť tolerantní, pokud jde o světlo i teploty, patří proto k nejoblíbenějším a nejsnáze pěstovatelným rostlinám s ozdobnými listy. Přece však je třeba splnit určité podmínky, abychom dosáhli optimálního růstu a hluboce stříhaných, okénkatých listů.
Ideální jsou teploty kolem 20 °C (i v zimě), světlé i částečně slunné místo, stejnoměrná vlhkost kořenového balu a dávky živin každé dva týdny, v zimním pololetí řidčeji. Podle velikosti a vzrůstnosti se rostlina přesazuje každým rokem nebo v delších intervalech.
Tyto údaje platí pro Monstera deliciosa a její poněkud menší odrůdu ‚Borsigiana‘. Zde se můžeme dočkat u starších exemplářů i květů. Válcovité palice, typické pro áronovité rostliny, jsou obklopeny asi 20 cm dlouhým bílým toulcem. Dužnina fialových bobulí, které se objevují na plodních šišticích, je sice chutná, vyvolává však pálivé podráždění sliznic. Pro přípravu bowle se však dají plody s aromatem blízkým ananasu použít.
Poněkud náročnější, a proto vzácněji pěstovaná, je bíle pestrá odrůda ‚Variegata‘. Několik dalších, zřídka nabízených druhů monstery je lépe pěstovat ve vytápěném skleníku nebo, pokud to velikost rostlin dovolí, v uzavřeném tropickém okně.
K těmto druhům patří:
Monstera acuminata
z Guatemaly s protáhle oválnými a teprve ve stáří hluboce stříhanými listy
Monstera obliqua
u níž jsou listy děrované
Monstera adansonii (syn. Monstera pertusa)
která má rovněž až ve stáří listy s okénky
Banánovník
Banánovník (Musa)
Mohutné rostliny s ozdobnými, až 1 m dlouhými listy.
- Stanoviště: teplé a slunné
- Výška: 2 a více metrů z oddělených výběžků
- Množení: výsevem a oddenky
Druhy rodu Musa se uplatní jako kbelíkové rostliny mnohem méně než okrasné banánovníky Ensete ventricosum (dříve nazývané Musa ensete). V tropech Starého světa existuje asi 35 druhů těchto banánovníkovitých rostlin (Musaceae); většina z nich je několik metrů vysoká, všechny mají více či méně ztloustlé nepravé kmeny a podzemní oddenky. Ohromné, až 3 m dlouhé listy, v mládí celokrajné, později větrem po stranách roztřepené, dodávají vytrvalé rostlině impozantní vzhled.
Až na jednu výjimku se všechny druhy pěstují nejlépe v zimní zahradě nebo vzhledem k jejich velikosti v teplém skleníku. Pouze japonský vláknitý banánovník (Musa basjoo) je odolný vůči krátkodobým lehkým mrazům; v mírných klimatických oblastech lze najít někde dokonce venku vysazený starší exemplář, za předpokladu odpovídající zimní ochrany. Pokud není k dispozici žádný světlý a teplý prostor, přezimuje tento druh podobně jako rod Ensete na světle asi při 10 °C.
Ovšem i zde narazí někdy amatérský pěstitel na hranice svých možností, protože tento japonský štíhlokmenný druhmůže dosti rychle dorůst výšky až 4 m. Další druhy banánovníků, které příležitostně nabízejí speciální zahradnictví, jsou Musa acuminata (zakrslý banánovník), jenž dorůstá pouze do 2 m, avšak potřebuje stejně jako ostatní pro přezimování světlý prostor s teplotou aspoň 18 °C, a dále Musa × paradisiaca s četnými, zčásti také červenolistými formami. V tropech je zdrojem hospodářských banánů.
Květů a plodů se v našich krátkých létech sotva dočkáme, leda při trvalém pěstování ve skleníku nebo v zimní zahradě.
Hořčice
Sinapis alba - Hořčice bílá
(Sinapis)
Stará jednoletá kulturní rostlina.
Stanoviště: slunné; propustná, písčitá půda, lehce vápenitá.
Výška: až 1,2 m.
Doba kvetení: červen–červenec.
Množení: výsevem.
Původním domovem hořčice bílé je pravděpodobně Středomoří a Přední Asie. Toto staré koření se uvádí již v bibli a pěstovalo se dávno před naším letopočtem. Tak mohla rostlina z kultur vždy znovu zplanět a roste dnes v Evropě, Asii i Americe. Větší oblasti pěstování jsou v balkánských zemích, v České republice, v Holandsku a ve východním Frísku.
Jednoletá hořčice bílá patří do čeledi brukvovitých rostlin (Brassicaceae). Semena obsahují mastný olej, bílkovinu, sliz a glykosid sinalbin.
V zahradě se může sít hořčice bílá od poloviny března. Neklade žádné zvláštní nároky na půdu, má ráda slunce a teplo a raději sucho než přísušek. Vedle kultury jako koření na semeno se mohou zcela mladé listy sklízet jako salát (podobně jako řeřicha).
Účinek: podporuje trávení a odvodnění.
Použití semen:
- k nakládání tykví, okurek, červené řepy a ryb,
- ke kořenění mnohých uzenin,
- rozemletá k výrobě stolní hořčice.
V léčitelství se dnes používá hořčice bílá stejně jako černá zevně jako dráždidlo na pokožku.
Hořčice polní = hořčice rolní
- Hořčice polní, jinak také hořčice rolní je spíše plevelnou rostlinou. Je to také jednoletá rostlina, podobně jako hořčice setá. Hořčici seté je podobná, ale přesto má některé odlišné znaky:
Celkový habitus rostliny: Dorůstá obvykle do výšky 30–80 cm. Má vzpřímený a rozvětvený vzhled. Rychle roste a dobře se přizpůsobuje různým typům půd.
Listy: Listy hořčice polní jsou střídavé, peřenodílné a mají zubaté okraje. Jsou podobné listům hořčice seté.
Květy: Květy hořčice polní jsou světle žluté až sytě žluté barvy. Stejně jako u hořčice seté jsou květy uspořádány v hroznech.
Plody: Plodem jsou šešulky, které obsahují semena. Semena jsou kulatá a mají hnědou barvu.
Hořčice polní je plevelná rostlina, která se může vyskytovat v zemědělských plodinách (nejčastěji obilí) a neobdělávaných oblastech. Rostlina je známá svou schopností rychle kolonizovat nevyužitá místa. Vzhledem k její schopnosti rychlého růstu a adaptace je hořčice polní považována za nežádoucí rostlinu na polích, kde bere živiny pěstovaným plodinám.
Hořčice plnotučná a další druhy hořčice
Výroba plnotučné hořčice zahrnuje několik kroků, a to zejména zpracování a mletí hořčičných semen. Na hořčici jsou potřeba obvykle aspoň tyto dvě suroviny:
- Hořčičná semena: Obvykle jsou používána semena hořčice bílé (Sinapis alba) nebo hnědé (Brassica juncea).
- Ocet: Je nutný pro dosažení kyselé chuti.
Hořčice se pak vyrábí následujícím postupem: Hořčičná semena jsou mleta najemno. Mletá semena se smíchají s octem a dalšími přísadami podle receptury. Někdy se přidává i sůl a cukr. Směs se ponechá kvasit, aby došlo k rozvoji typické chuti a aromatu. Fermentace trvá několik dní až týdnů. Když je dosaženo požadované chuti, směs je zahřáta, aby se enzymy zničily a fermentace je zastavena. Hotová hořčice se balí do sklenic nebo lahviček a připravena k distribuci.
Další druhy hořčice
Kromě plnotučné hořčice existuje na trhu mnoho jiných druhů hořčice. Záleží na konzistenci, hrubosti namletí i přidaných přísadách. Některé z druhů jsou tyto:
Dijonská hořčice: Její základní ingrediencí jsou bílá hořčičná semena, víno (často bílé) a ocet. Dijonská hořčice má hladší konzistenci a jemnější chuť než tradiční plnotučná hořčice.
Alsaská hořčice – tato hořčice je jemně sladká a přidávají se do ní i bylinky. Je jednou z nejjemnějších francouzských hořčic.
- Bretonská hořčice – další francouzská hořčice, tentokrát jsou zvláštní přísadou mořské řasy.
- Kremžská hořčice – hořčice pochází z rakouského města Kremže a vyrábí se z hrubě mletých žlutých a hnědých hořčičných semínek, cukru, soli, nezkvašeného vinného moštu a vinného octa.
Králík na hořčici - recept, který si oblíbíte
A aby nezůstalo jen u slov, přinášíme vám oblíbený recept, kde hořčici využijete na 100 %.
Co budete potřebovat:
- 1 králík (rozporcovaný na jednotlivé porce)
- 2 lžíce plnotučné hořčice
- 2 lžíce dijonské hořčice
- 2 lžíce olivového oleje
- 2 lžičky medu
- 2 stroužky česneku (nakrájené na tenké plátky)
- čerstvý tymián (podle chuti)
- sůl a pepř podle chuti
Jaký je postup:
Příprava marinády: V misce smíchejte plnotučnou hořčici, dijonskou hořčici, olivový olej, med, česnek, čerstvý tymián, sůl a pepř. Tato směs bude marinádou pro králíka.
Marinace králíka: Kusy králíka položte do hluboké misky nebo pekáče a potřete je marinádou. Ujistěte se, že jsou všechny části králíka dobře pokryty marinádou. Nechte králíka marinovat alespoň 30 minut nebo ideálně přes noc v lednici, aby mohl dobře vsáknout vůni a chuť všech ingrediencí.
Předehřejte troubu na 180 °C.
Pečení králíka: Přeneste kusy králíka s marinádou do pekáče a pečte v předehřáté troubě asi 45-60 minut nebo dokud maso není měkké a dobře propečené. Během pečení můžete králíka občas přelít marinádou.
Podávání: Jídlo podávejte teplé, ozdobené čerstvým tymiánem. Můžete ho podávat s rýží, bramborovým pyré nebo zeleninovým přílohami podle vaší chuti.
Tento recept poskytuje kombinaci sladké a pikantní chuti díky kombinaci plnotučné a dijonské hořčice a medu.
Heřmánek
Heřmánek lékařský (Chamomilla recutita)
Okrasná a léčivá rostlina s mnohostranným použitím
- Stanoviště: slunné místo s chudší a sušší půdou
- Výška: 20–40 cm
- Doba kvetení: červenec–září
- Množení: výsevem
Heřmánek lékařský, původem z jižní Evropy, se u nás pěstuje a roste zplaněle po staletí. Je odedávna oblíbenou a nejvíce používanou léčivou rostlinou. Patří do čeledi hvězdnicovitých (Asteraceae).
Roste planě na polích, při okrajích cest a na neobdělávaných půdách. Jednoletá, 20–40 cm vysoká bylina má rozvětvené stonky, jemně zpeřené listy a koncové květní úbory. „Květy“ s charakteristickou vůní jsou správně květní úbory, které se skládají z bílých jazykovitých kvítků na okraji a ze žlutých trubičkovitých kvítků uprostřed. Úbory se vyznačují kuželovitým, vzhůru vyklenutým a dutým květním lůžkem, okrajové bílé kvítky jsou mírně skloněné dolů.
Éterické oleje a jiné účinné látky květních úborů působí proti zánětům, utišují křeče, posilují žaludek a mají antiseptické vlastnosti. Od začátku června do podzimu se sklízejí za slunných dnů polootevřené úbory a pak se suší na vzdušném a stinném místě.
Pravý heřmánek má i okrasnou hodnotu. Nejlépe se uplatní v přírodně pojatých zahradách, na obrubách bylinkové zahrádky a ve skalnatých částech zahrady.
Heřmánek pravý – Matricaria recutita
27 Kč
Heřmánek pravý
Matricaria recutita
Semena: 3 000
Pampeliška
Smetanka lékařská (Taraxacum officinale)
Domácí luční rostlina se zlatožlutými paprsčitými květy; krmná, salátová a léčivá rostlina.
- Stanoviště: slunné; výživná, čerstvá půda
- Výška: 10–30 cm
- Doba kvetení: březen–květen, případně srpen až listopad
- Množení: semeny
Smetanka lékařská patří do čeledi hvězdnicovitých (Asteraceae) a je jednou z nejznámějších jarních květin našich luk.
- Rozšíření: Vytrvalá bylina původem ze severní polokoule, od nížin až po výšky přes 2000 m. Dnes je rozšířená po celém světě.
- Listy: Tvarově velmi variabilní, vyrůstají v přízemní růžici. Mohou být téměř celokrajné, málo členité nebo hrubě pilovité až skoro peřenodílné.
- Květy: Hlávky (úbory) složené z četných jazykovitých květů, obklopených nazpět ohnutými vnějšími zákrovními listeny. Květy se otevírají pouze za plného slunce. Zajímavostí je, že tvoří semena i bez opylení.
V době zrání semen se rostlina stává foukavou květinou – její semena na padáčcích jsou větrem rozptylována, což často vede k masovému výskytu.
Léčivé a kulinářské využití
- Obsahové látky: třísloviny, hořké látky, éterický olej, inulin, cholin, vitamíny a minerální soli.
- Léčivé účinky: Čistí krev, posiluje žaludek, působí močopudně, podporuje funkci jater a žlučníku.
- Kulinářské využití: Mladé listy jsou vhodné na salát, zejména na jaře. Z pražených kořenů se dříve připravovala náhražka kávy. Ve Francii a Itálii je příprava smetanky jako plané zeleniny běžná.
Pěstování a odrůdy
Při pěstování je třeba vysévat od března pod sklo a v květnu vysadit sazeničky do volné půdy.
- ‚Vollherziger‘ – vhodná pro jarní výsev
- ‚Lyonel‘ – ideální pro rychlení a venkovní kulturu
Čilimník
Čilimník (Cytisus)
Zakrslé a malé keře se zelenými výhony
- Stanoviště: slunné a spíše suché místo s propustnou půdou
- Výška: 20–150 cm
- Doba kvetení: květen–srpen
- Množení: výsevem a řízky
Většina druhů čilimníků z čeledi bobovitých (Fabaceae) je domovem ve Středozemí, některé se vyskytují i ve středoevropské přírodě. Pro výsadbu je ideální výsluní ve skalce, ve vřesovišti, na střešní zahradě nebo ve žlabech. Mnohé druhy jsou krátkověké, takže staré rostliny se musí nahrazovat mladými. Čilimníky trpí okusem králíků. Všechny jejich části jsou jedovaté, obsahují cytisin a spartein. Otrava se projevuje bolestmi, nevolností, zvracením, srdečními potížemi a poruchou oběhového ústrojí.
Druhy čilimníků
Čilimník rozložený (Cytisus decumbens)
- Výška: cca 20 cm
- Větve poléhají na půdu
- Listy: jednoduché, podlouhlé, 8–20 mm dlouhé
- Květy: zářivě žluté, jednotlivě až po pěti, květen–červen
- Roste v jižní Francii až po Balkán, obvykle na suchých a vápenitých svazích
- Vhodný do skalek, záhonů s kameny a žlabů
Čilimník kewský (Cytisus kewensis)
- Malý poléhavý keř, obvykle do 50 cm, ale velmi široký
- Listy: téměř vždy trojčetné
- Květy: světle žluté, široká pavéza, příjemná vůně, květen
- Jeden z nejkrásnějších poléhavých keřů pro skalky, vyžaduje teplé stanoviště
Čilimník černající (Cytisus nigricans)
- Výška: 0,2–1,5 m, vzpřímený keř
- Výhony: načernalé
- Listy: trojčetné, 1–3 cm dlouhé
- Květy: žluté, v dlouhých koncových hroznech, červen–srpen
- Domovem ve východní Evropě, roste ve světlých suchých lesích a na kamenitých svazích
Čilimník raný (Cytisus × praecox)
- Hustě větvený, až 1,5 m vysoký keř
- Výhony: metlovité, často lehce převislé
- Listy: jednoduché, 8–20 mm dlouhé
- Květy: krémově bílé, silně vonné, jednotlivě nebo po dvou po celé délce větví, duben
- Potřebuje volný prostor, ideální pro záhony s kameny a stepní partie
- Vyžaduje teplé chráněné místo a spíše sušší půdu
- Odrůdy:
- ‚Allgold‘ – zlatožluté květy
- ‚Gold Speer‘ – slabší růst, mnoho menších sytě žlutých květů
- ‚Hollandia‘ – purpurově červené květy s krémově bílým obroubením člunku
Čilimník purpurový (Cytisus purpureus)
- Výška: 40–60 cm
- Výhony: obloukovitě skloněné, poléhavé
- Listy: trojčetné, tmavě zelené
- Květy: velké, purpurově růžové, červen–červenec
- Roste ve střední a jihovýchodní Evropě v pohořích s vápenitou horninou
- Vhodný do skalek, suchých zídek a pro ozelenění menších svahů
Janovec metlatý (Cytisus scoparius)
- Výška: až 2 m
- Výhony: tenké, hranaté, leskle zelené
- Listy: trojčetné nebo jednoduché
- Květy: velké, zářivě žluté, vonné, jednotlivě nebo po dvou, květen–červen
- Domovem v severozápadní, západní a střední Evropě
- Roste na okrajích lesů, v listnatých a smíšených lesích, na úhorech
- Vyžaduje výsluní a mírně suché až svěží půdy
- Citlivý na silnější mrazy
Čilimník nízký (Cytisus supinus)
- Výška: cca 0,5 m
- Růst: hustý, vzpřímený až poléhavý
- Listy: trojčetné, zpočátku chlupaté
- Květy: žluté s červenou skvrnou, červen–srpen
- Roste od jihovýchodní Evropy až po západní Asii
- Součást polosuchých travnatých ploch a keřových porostů na vápenitých půdách
- Dobře se hodí do skalek, vřesovišť, žlabů a střešních zahrad
Odrůdy janovce pro zahrady
| Odrůda | Barva květu | Vzrůst |
|---|---|---|
| 'Andreanus splendens' | Pavéza zlatožlutá, křídla sametově červená, člunek žlutý | Široký a převislý |
| 'Burkwoodii' | Pavéza karmínová, křídla červenohnědá s úzkým žlutým okrajem | Vzpřímený, silný |
| 'Dukaat' | Dvoubarevně žlutý | Vzpřímený, 50 cm vysoký |
| 'Firefly' | Pavéza žlutá, křídla červenohnědá | Středně vysoký, přísně vzpřímený |
| 'Fulgens' | Oranžová, křídla hnědá | Stěsnaný, do 1 m |
| 'Golden Sunlight' | Jednobarevně světle žlutý, velmi velký květ | Slabě rostoucí |
| 'Luna' | Pavéza a člunek světle žluté, křídla tmavě žlutá | Vzpřímený, mnoho velkých květů |
| 'Palette' | Pavéza žlutá a bílá, křídla sametově červená, člunek žlutý a lila – velmi pestrý květ | Silný, široce vzpřímený |
| 'Roter Favorit' | Pavéza karmínově červená, křídla sametově červená, člunek světle karmínově červený | Široký a vysoký, vzpřímený |
Oleandr
Oleandr (Nerium oleander)
Stálezelený bohatě kvetoucí keř s jednoduchými nebo plnými květy. Rostlina je jedovatá.
Stanoviště: Ve střední Evropě se pěstuje jako kbelíková přenosná rostlina na teplých, slunných místech.
Výška: 2–3 m
Doba kvetení: Červen – říjen
Množení: Většinou řízky
Druhy rodu Nerium se vyskytují od oblasti Středomoří až po Japonsko. Patří do čeledi toješťovitých (Apocynaceae). Je nutné zdůraznit, že oleandry jsou jedovaté rostliny. Ve všech částech obsahují glykosidy s účinkem podobným náprstníku.
Ze tří známých druhů se pěstuje ve Středomoří jako venkovní rostlina a u nás jako kbelíková rostlina pouze oleandr obecný (Nerium oleander), 2–3 m vysoký, stálezelený, vzpřímený trsnatý keř. Listy stojí v přeslenech po třech nebo vstřícně, jsou protáhle kopinaté, 10–15 cm dlouhé a kožovité. Květy se objevují v koncových vrcholících, jsou růžové nebo bílé a u plané formy asi 3 cm široké. U kulturních odrůd se vyskytují i větší a více či méně plnokvěté typy, jež nejsou jenom bílé či růžové, nýbrž i červené, oranžově červenavé nebo žluté. Květy mají nálevkovitou korunu s hluboce pětidílným okrajem, který je v poupěti stočený. Plod je podlouhlý chlupatý měchýřek.
Oleandr je rozšířen v celé oblasti Středomoří a Orientu. Doprovází, tak jako u nás vrby, vodní toky, které občas vysychají a tvoří rozsáhlé porosty tam, kde si půda udržuje určitou vlhkost i v obdobích sucha. Oleandr patří ke starým kulturním rostlinám lidstva. První zmínky nacházíme u římských autorů. Do střední Evropy se dostal patrně již začátkem 16. století, jak dokládají staré herbáře.
Oleandr se dá pěstovat poměrně snadno jako kbelíková rostlina. Od půli dubna až do října může stát venku na slunném, pokud možno teplém místě, jen tak uspokojivě kvete. Rostlina má vysokou potřebu živin, proto jsou nutné během vegetační doby pravidelné dávky tekutých hnojiv. Potřeba vody v teplých ročních dobách je tak vysoká, že je třeba denně zalévat. Při přesazování starších exemplářů je možné kořenový bal zmenšit tak, že se rostlina vejde opět do starého kbelíku. Přezimovací prostory by měly být pokud možno světlé, teploty by neměly přesáhnout 4–8 °C.
Dřípatka
Dřípatka (Soldanella)
Alpinské trvalky pro milovníky na skalku
- Stanoviště: odcloněné až polostinné polohy; čerstvé až mírně vlhké, humózní půdy
- Výška: 8–10 cm
- Doba kvetení: březen–květen, podle druhu
- Množení: dělením
Dripatky patří do čeledi prvosenkovitých (Primulaceae) a jsou doma v pohořích střední a jižní Evropy. Podle druhu se nacházejí např. v Alpách na matečných horninách a na málo slunných vápencových půdách.
Dřípatka alpská (Soldanella alpina)
Roste zpravidla ve vlhkých muldách, sněžných údolíčkách nebo zavlažovaných nivách v nadmořských výškách mezi 1000 a 3000 m. V zahradě zkoušíme napodobit takové stanovištní podmínky na skalkách v prohlubních s vlhkou půdou. Přednost dáváme humózním půdám na vápencovém štěrku v polohách odvrácených od slunce. Níci, na okrajích třepenité lila květy sedí asi na 8 cm vysokých vzpřímených stopkách a objevují se v březnu až dubnu. Stálezelené listy jsou okrouhlé a tvoří přízemní růžici.
Dřipatka karpatská (Soldanella carpatica)
Roste zpravidla ve vlhkých muldách, sněžných údolíčkách nebo zavlažovaných nivách v nadmořských výškách mezi 1000 a 3000 m. V zahradě zkoušíme napodobit takové stanovištní podmínky na skalkách v prohlubních s vlhkou půdou. Přednost dáváme humózním půdám na vápencovém štěrku v polohách odvrácených od slunce. Níci, na okrajích třepenité lila květy sedí asi na 8 cm vysokých vzpřímených stopkách a objevují se v březnu až dubnu. Stálezelené listy jsou okrouhlé a tvoří přízemní růžici.
Dřipatka horská (Soldanella montana)
Má podobné nároky jako S. carpatica; dosahuje výšky 8 cm, její fialově modré květy se objevují teprve v květnu.
Dřipatka pyrenejská (Soldanella villosa)
Kvete ve světlém stínu skal, přináší v dubnu 3–4 fialově modré květy a je jenom 5 cm vysoká. Je velmi odolná a tvoří podzemní odnože.
Zajímavé odkazy
Jestřábník
Jestřábník - Hieracium
Robustní rostlina pro pokrytí půdy ve skalkách a na slunných svazích
Stanoviště: plně slunné místo se suchší a chudší půdou
Výška: 10-40 cm
Doba kvetení: květen-září
Množení: výsevem nebo dělením
Rod Hieracium z čeledi hvězdnicovitých (Asteraceae) je velmi obsáhlý. Z více než tisíce druhů jednoletých nebo vytrvalých bylin mají však pro zahrady význam jen málokteré. Dále uvedené druhy jsou nízké zimovzdorné trvalky, které se vyznačují tvorbou výběžků, chlupatými listy a malými žlutými nebo červenavými květy (ty připomínají pampelišku).
Hieracium aurantiacum, jestřábník oranžový, je domovem v horách střední Evropy, Ruska a západní Asie. Od června do srpna se objevují na 20-40 cm vysokých lodyhách chumáčky oranžové lutch květu. Když se rostlina nerušeně rozrůstá, vytvoří velký hustý koberec z tmavě chlupatých listových růžic. Protože se rostlina také snadno rozšiřuje semeny, může se stát, hlavně v menší zahradě, nepříjemným plevelom.
Hieracium pilosella, jestřábník chlupáček, se rozšiřuje neméně silně, ale při výšce rostlin 10 až 20 cm tvoří podstatně nižší porost. Světle žluté květy sedí na stoncích jednotlivě a otvírají se od května a po celé léto. Dekorativní hodnotu mají listy, které jsou zvláště u odrůdy ‚Niveum‘ nápadně stříbřitě bílé chlupaté.
Hieracium x rubrum se vzhledem příliš neliší od H. aurantiacum, ale tento kříženec je nižší a méně vzrůstný. Květy mají výraznější tmavě oranžové až purpurové červené zbarvení. Protože květy jsou z větší části sterilní, není třeba se obávat silného rozšiřování jako u jestřábníku oranžového.
Všechny uvedené jestřábníky se výborně hodí k pokrytí půdy na slunných a suchých místech. Ideálními stanovišti jsou skalky, vřesoviště, slunné svahy a násypy. Nejlepšími společníky pro jestřábníky jsou robustní suchovzdorné keříky – levandule, kručinka, janovec, dále středně vysoké a vysoké trávy, kterým nehrozí utlačování rozrůstavou trvalkou.
Jestřábníky se množí snadno dělením. Hieracium rubrum se musí množit dělením, mají-li se zachovat vlastnosti křížence.
Ty vydrží po několik dnů. Objevují se jednotlivě po stranách stonku pod temenem; jsou 4-6 cm dlouhé, mírně ohnuté a mají „dvojitou“ 4 cm širokou korunu.
Vnější okvětní lístky jsou oranžově žluté, prostřední světle rumělkové s krvavě červenými středními proužky, vnitřní jsou bílé až růžové.
Aby rostlina dobře kvetla, má se přezimovat při denní teplotě 15-20 °C a při noční teplotě jen 8-12 °C. Substrát nemá nikdy zcela vyschnout. Při pěstování ze semen je zapotřebí hodně trpělivosti, naproti tomu roubované rostliny rostou rychle. Jako podnože k roubování se používají Harrisia jusbertii a Cleistocactus smaragdiflorus. Také řízky poměrně dobře zakořeňují.
Zajímavé odkazy
Cedr
Cedr (Cedrus)
Cedry jsou impozantní stálezelené jehličnaté stromy, které dorůstají do výšky 20–30 m. Mají rády slunná a chráněná stanoviště s hlubokými, svěžími a propustnými půdami. Kvetou na podzim (září–říjen) a množí se výsevem a roubováním. Rod Cedrus zahrnuje čtyři druhy, které patří do čeledi jedlovitých (Abietaceae).
Jehlice cedru se vyskytují ve dvou uspořádáních – na prodloužených výhonech jsou spirálovitě rozmístěné, na krátkých výhonech tvoří husté svazečky. Samčí květy jsou žluté, samičí purpurové a vejčité. Po dozrání (za 2–3 roky) se šišky rozpadají přímo na stromě. Cedry jsou dlouhověké a dosahují majestátních rozměrů, potřebují mírné klima a vlhké ovzduší, mladé rostliny je třeba chránit před mrazy.
Druhy cedru
Cedr atlaský (Cedrus atlantica)
Tento vysoký strom je původem z pohoří Atlas v Maroku a Alžírsku. Mladé stromy mají pravidelnou, široce kuželovitou korunu, která u starších stromů přechází do široké a nepravidelné. Jehlice jsou modrozelené, asi 3 cm dlouhé. Často se vysazují dekorativní formy:
'Fastigiata': široce sloupovitý růst, jehlice svrchu světle zelené, zespodu modrozelené.'Glauca': ocelově modré jehlice, dekorativní forma.'Glauca Pendula': husté převislé větve a vzpřímený kmen.
Cedr himálajský (Cedrus deodara)
Tento původem z Himálaje vysoký strom má kuželovitou korunu a převislé větévky. Jehlice jsou měkké, svěže zelené, dlouhé 2–6,5 cm. U nás není dostatečně mrazuvzdorný, ale stříbřité formy, jako 'Karl Fuchs' nebo 'Kaschmir', jsou otužilejší.
Cedr libanonský (Cedrus libani)
Charakteristický široce kuželovitou korunou v mládí, která ve stáří přechází do deštníkovitého tvaru. Jehlice jsou 2–3 cm dlouhé, sytě zelené. Vyskytuje se především v Malé Asii a pohoří Taurus. Varieta 'stenocoma' z Turecka je nejotužilejší a má úzkou, smrkovitě štíhlou korunu.
Zajímavé odkazy
Řeřišnice
Řeřišnice (Cardamine)
Planá trvalka vhodná pro přírodní partie.
- Stanoviště: podle druhu vlhké hlinité půdy na slunném až stinném místě
- Výška: 10–30 cm
- Doba kvetení: duben–červen
- Množení: dělením, rostliny původních druhů se snadno vysemeňují
Různé druhy řeřišnice z čeledi brukvovitých (Brassicaceae) jsou domovem ve střední Evropě, Karpatech, Itálii a Severní Americe. Jsou to nenáročné trvalky, často zplaňují.
Druhy a odrůdy
Cardamine pentaphyllos (syn. Dentaria pentaphyllos)
- Původ: Alpy a Pyreneje.
- Výška: až 30 cm.
- Květy: malé, lila, uspořádané v hroznech, objevují se v červnu a červenci.
- Vhodné použití: lesní trvalka pro lehký stín pod vzrostlými dřevinami, snadná údržba.
Řeřišnice luční, plnokvětá forma (Cardamine pratensis 'Plena')
- Výška: až 30 cm.
- Květy: bílé až narůžovělé, kvetou v dubnu a květnu.
- Stanoviště: svěží až vlhké půdy, slunné nebo světlé místo.
- Využití: působí velmi pěkně v extenzivně udržované květnaté louce. Pokud se odkvetlá rostlina neseřízne příliš hluboko, může na podzim vykvést podruhé. Planý druh se snadno vysemeňuje.
Řeřišnice trojlistá (Cardamine trifolia)
- Výška: nižší druh.
- Květy: bílé až růžové, v hroznech, kvetou v červnu.
- Listy: trojčetné, tmavozelené, dobře vyniknou i v chladném období.
- Stanoviště: vápenité půdy.
- Využití: vhodná pro podsadbu a plošnou výsadbu pod vzrostlé stromy. Vhodnými sousedy jsou kapradiny a dymnivka.
Rožec
Rožec (Cerastium)
Rožec (Cerastium) patří mezi známé, silně vzrůstné skalničky. Jsou vhodné nejen do skalek, ale také do vřesovištních zahrad a na osázení suchých zídek.
- Stanoviště: Plně slunné. Půdy vápenité, písčitohlinité, dobře propustné.
- Výška: Přibližně 15 cm.
- Doba kvetení: Kvete v květnu a červnu.
- Množení: Dělením a výběžky.
Rožec polní (Cerastium arvense)
Tento druh je domácí a roste přirozeně na suchých loukách, mezích a železničních náspech.
- Výška: Až 30 cm, zahradní forma ‚Compactum‘ pouze 15 cm.
- Vzhled: Vzdušná stavba, matně zelené listy tvoří pěkné polštáře.
- Stanoviště: Potřebuje slunné a teplé místo, půdy suché až svěží.
- Využití: Spolehlivě pokrývá půdu, dobře se kombinuje s jinými trvalkami.
Rožec plstnatý (Cerastium tomentosum)
Pochází z jižní Itálie.
- Vzhled: Bíle plstnaté, kopinaté listy.
- Květy: Od května do června záplava bílých květů.
- Stanoviště: Nejlépe mu vyhovují písčitohlinité půdy s dostatkem vápna na slunných místech.
- Využití: Pokrývá půdu svými polštáři, dobře se hodí do skalek a na suché zídky.
- Poznámka: Obtížně se kombinuje s jinými rostlinami, protože je může utlačovat. Oblíbená je botanická varieta (var. columnae) s drobnějšími stříbřitými listy.
Cerastium biebersteinii
Další druh rožce, který je velmi bujný a dorůstá výšky až 20 cm.
Kdoulovec
Kdoulovec (Chaenomeles)
Opadavé a většinou trnité keře s nápadnými květy.
- Stanoviště: slunné až polostinné
- Výška: 1–2 m
- Doba kvetení: duben–květen
- Množení: výsevem a řízky
Ve východní Asii jsou domácí 2–3 druhy rodu kdoulovec (Chaenomeles). Náležejí do čeledi růžovitých (Rosaceae) a jsou to trnité keře s nedělenými, střídavými listy, s miskovitými květy a s tvrdými, voňavými, jablíčkovitými plody. V Evropě jsou kdoulovce oblíbené kvetoucí keře již od konce 18. století. Oceňují se u nich intenzivní barvy květů, bohatost kvetení, nenáročnost a robustní růst. Vysazují se jednotlivě, do skupin nebo do volně rostoucích živých plotů, nejlépe na slunných místech. Velké květy v mnoha zářivých barvách se tvoří většinou na bezlistých větvičkách, které vyrůstají po stranách starších větví. Proto se keře pokud možno neseřezávají, pouze se řezem pravidelně prosvětlují. Plody s pevnou dužninou jsou jedlé po tepelném zpracování. Lze z nich připravovat pastu, želé a koření nebo je naložit do alkoholu.
Druhy kdoulovců
Kdoulovec japonský (Chaenomeles japonica)
Nízký keř (1 m) s listy široce vejčitými, 3–5 cm dlouhými. Květy jsou 2,5–3 cm široké, oranžové až cihlově červené, plody okrouhlé, 3–4 cm široké, žluté a většinou s oranžovým tečkováním, silně voňavé. Kdoulovec japonský je krásný keř do skupin.
Kdoulovec lahvicovitý (Chaenomeles speciosa)
Roste vzpřímeně až do výšky kolem 2 m. Listy jsou vejčité až podlouhlé, 3–8 cm dlouhé. Květy jsou 3,5–5 cm široké, růžové až tmavě červené, plody podlouhlé, až přes 7 cm dlouhé, žlutozelené až olivově hnědavé, slaběji vonící než plody kdoulovce japonského (Chaenomeles japonica).
Kdoulovec × superba (Chaenomeles × superba)
Kříženec dvou uvedených druhů. U vyšlechtěných odrůd se projevují kladné vlastnosti rodičů.
Osvědčené a oblíbené odrůdy kdoulovce
| Odrůda | Květ | Růst |
|---|---|---|
| 'Boule de Feu' | lososově oranžový | zvláště slabý |
| 'Carl Ramcke' | rumělkově červený | široký a stěsnaný |
| 'Crimson and Gold' | tmavočervený, se žlutými prašníky | nízký a stěsnaný, sotva vyšší než 1 m |
| 'Elly Mossel' | svítivě tmavočervený, dokvétá v létě | středně vysoký, široký |
| 'Ernst Finken' | ohnivě červený, velmi velký | až 2 m vysoký a široký |
| 'Etna' | šarlatově červený, poloplný | středně vysoký |
| 'Exima' | čistě růžový, velký | silný, vzpřímený, nová odrůda |
| 'Fascination' | sytě šarlatově červený, velmi velký | slabý, rozšířený, až 1 m vysoký |
| 'Fire Dance' | sytě krvavě červený | patří k nejkrásnějším odrůdám |
| 'Nicoline' | ohnivě šarlatový, jednoduchý až poloplný, velmi velký | široký a rozložitý asi 1,5m vysoký |
| 'Nivalis' | bílý, jednoduchý | silný, vzpřímeý, až 2m vysoký |
| 'Youki Gotin' | krémově bílý, plný | středně vysoký, kompaktní, nová odrůda z Japonska |
Kdoulovec recepty
Kdoulovcové Plody v Kuchyni: Receptová Inspirace
Kdoulovcové plody jsou lahodnou a zajímavou přísadou, která může obohatit vaši kulinářskou paletu. Zde máte několik receptů, které vám mohou poskytnout inspiraci, jak využít plody kdoulonosných keřů ve vaší kuchyni.
Kdoulovcový Džem:
- Ingredience:
- 500 g kdoulonosných plodů (umytých, očištěných a nakrájených)
- 400 g cukru
- 1 citron (šťáva a kůra)
- Postup:
- Plody kdoulonosných keřů vložte do hrnce a přidejte cukr.
- Přilijte šťávu a nastrouhanou kůru z citronu.
- Vařte na středním ohni, občas promíchávajte, až se plody změknou a směs zhoustne.
- Džem nalijte do sterilizovaných sklenic a uzavřete. Sklenice obrátit dnem vzhůru a nechat vychladnout.
- Ingredience:
Kdoulovcový Kompot:
- Ingredience:
- 1 kg kdoulonosných plodů (umytých, očištěných a nakrájených)
- 500 g cukru
- 1 skořicový hřebíček
- 3 kardamomové lusky
- Postup:
- Plody kdoulonosných keřů dejte do hrnce a přidejte cukr.
- Přidejte skořicový hřebíček a kardamomové lusky.
- Zalijte vodou tak, aby plody byly zcela ponořeny.
- Vařte na mírném ohni asi 20-30 minut, dokud se plody nezměknou a vytvoří se sirup.
- Kompot nechte vychladnout a pak podávejte.
- Ingredience:
Kdoulovcový Koláč:
- Ingredience:
- 2 hrnky hladké mouky
- 1/2 hrnku cukru
- 1/2 hrnku másla (rozpuštěného)
- 1 vajíčko
- 1/2 lžičky soli
- 1/2 lžičky vanilkového extraktu
- 2 hrnky kdoulonosných plodů (umytých, očištěných a nakrájených)
- Postup:
- V míse smíchejte mouku, cukr a sůl.
- Přidejte rozpuštěné máslo, vajíčko a vanilkový extrakt. Promíchejte do hladkého těsta.
- Těsto rozetřete do formy na pečení a pokryjte kdoulonosnými plody.
- Pečte v předehřáté troubě na 180°C asi 25-30 minut, nebo dokud těsto nezezlátne a plody nezměknou.
- Ingredience:
Poznámka: Při přípravě receptů s kdoulonosnými plody si můžete hrát s různými kombinacemi koření, bylin nebo dalšími ingrediencemi podle svého vkusu. Vyzkoušejte tato jídla a objevte nové dimenze chuti, které kdoulonosné plody do kuchyně přinášejí.
Zajímavé odkazy
Ibišek
Ibišek
Hibiscus (Ibišek)
Byliny, trvalky nebo opadavé dřeviny s velkými květy.
- Stanoviště: Podle druhu – venku, pod sklem nebo v bytě.
- Výška: 1–3 m.
- Doba kvetení: Srpen–září.
- Množení: Výsevem, řízky nebo roubováním.
Rod Hibiscus zahrnuje asi 300 druhů z čeledi slézovitých (Malvaceae), které se vyskytují převážně v tropických a subtropických pásmech. Vedle několika tropických užitkových druhů (hlavně Hibiscus cannabinus a H. sabdariffa) patří do rodu také:
- Hibiscus syriacus – keř, který je ve střední Evropě mrazuvzdorný.
- H. rosa-sinensis a H. schizopetalus – dva keřovité druhy pěstované jako pokojové rostliny.
- H. moscheutos – trvalka.
- H. trionum – letnička.
Hibiscus moscheutos (bahenní ibišek)
Jedná se o asi 1 m vysokou trvalku s vejčitými, dlouze zašpičatělými, pilovitými listy, které jsou na spodní straně šedobíle plstnaté. V pozdním létě se na koncích výhonů objevují květy podobné slézu, široké 10–18 cm, bílé až růžové, s purpurovým základem. Je to krásná a statná pobřežní rostlina vhodná pro vlhká a slunná místa v klimaticky příznivých oblastech. Tento ibišek pochází z bažinatých oblastí na východě Severní Ameriky.
Hibiscus rosa-sinensis (čínský ibišek)
Tento keř, pocházející z tropů, dorůstá výšky 3–5 m a je hustě rozvětvený.
- Listy: Střídavé, vejčité až eliptické, tupě nebo ostře zubaté, dlouhé 6–10 cm.
- Květy: Velké (10–15 cm), růžově červené u původního druhu, u kulturních odrůd mohou být červené, oranžové, žluté, bílé, jednoduché nebo plné.
Pěstování:
- Vytápěné místnosti nebo skleníky.
- V zimě postačuje teplota 12–14 °C.
- Pro zachování nízkého a kompaktního růstu je třeba nové výhony zaštipovat.
- Starší rostliny je nutné v únoru až březnu výrazně seřezat.
- Potřebuje dostatek světla, čerstvý vzduch, teplo a pravidelné hnojení každý týden.
Hibiscus schizopetalus
Keř z tropické Afriky s mírně převislými větvemi, roste méně pravidelně než H. rosa-sinensis. Má vejčitě eliptické listy a červené až oranžově červené květy visící dolů na dlouhých stopkách. Květ má hluboce roztřepené korunní lístky zahnuté nazpět, z nichž vyčnívá sloupek tyčinek. Vyžaduje vyšší teploty než H. rosa-sinensis, ale péče je podobná.
Hibiscus syriacus (ibišek syrský)
Opadavý keř vzpřímeného růstu, dosahující výšky 2–3 m. Ve střední Evropě je mrazuvzdorný.
- Listy: Trojlaločné, kosočtverečně vejčité, 5–10 cm dlouhé, hrubě zubaté.
- Květy: Široké 5–10 cm, u původního druhu fialové.
Pěstování:
- Dobře prospívá na chráněných místech (u domu nebo zdí).
- Mladé rostliny potřebují zimní přikrytí u kořenů.
- Na jaře je nutné seříznout výhony poškozené mrazem.
- Kultivary s velkými květy zahrnují širokou barevnou škálu od čistě bílé přes růžovou až po tmavě fialovou.
Nejdůležitější odrůdy ibišku syrského
| Odrůda | Barva/tvar květu | Poznámky |
|---|---|---|
| Admiral Dewey | čistě bílá, piny | dobře kvete |
| Ardens | lila, hustě plný | kvete raně |
| Blue Bird | modré lila, červené srdíčko | až 12 cm široké květy |
| Boule de Feu | sytě červená, hustě piny | |
| Coelestis | modrofialová s tmavě červenou kresbou, jednoduchý | |
| Duc de Brabant | tmavočervená, plný | |
| Hamabo | bledě růžová a karmínově skvělá, jednoduchý | |
| Jeanne d'Arc | bílá, hustě plný | nazloutlé pupeny |
| Lady Stanley | bílá s růžovým nádechem, květy poloplné | ve středu sytě červená |
| Monstrosus | bílá, ve středu červená, velmi velké květy | jednoduchý |
| Pink Giant | ružová s tmavočervenou skvrnou u základu, jednoduchý | kvete raně a bohatě |
| Red Heart | bílá, ve středu výrazně červená, jednoduchý | četné a velké květy |
| Roseus Plenus | tmavě fialově růžová, hustě plný | při odkvétání nebledne |
| Rubis | červená, jednoduchý | |
| Russian Violet | slézově lila, jednoduchý | mnoho květů |
| Speciosus | bílá, ve středu tmavě červená skvrna, plný | |
| William R. Smith | čistě bílá, jednoduchý, květ velký a široce otevřený | |
| Woodbridge | rubínově červená, jednoduchý, velmi velký květ |
Kdy stříhat ibišky
Stříhání ibišků, zvláště těch pokojových, může pomoci udržet rostlinu zdravou, kompaktní a podpořit kvetení. Ideální období pro stříhání závisí na druhu ibišku a místních podmínkách, ale některé obecné zásady platí:
1. Jarní řez: Většina ibišků, včetně pokojových, bude mít prospěch z lehkého stříhání na jaře, kdy začíná růstová sezóna. To může pomoci odstranit suché nebo poškozené větve a podpořit nový růst. V této době také můžete zkrátit příliš dlouhé výhony, což může vést k většímu bohatství květů.
2. Průběžné odstraňování suchých větví: Během celého roku byste měli průběžně odstraňovat suché, odumřelé nebo nemocné větve. To pomáhá udržovat rostlinu zdravou a předcházet šíření chorob.
3. Řezání po odkvětu: Mnoho druhů ibišků, včetně pokojových, vytváří květy na novém růstu. Po odkvětu můžete zvážit mírné zkrácení výhonů, což může podpořit nový růst a kvetení.
4. Zimní řez: Pokojové ibišky jsou v zimním období často v klidovém stavu. Můžete provést lehký řez, ale snažte se to nedělat příliš intenzivně. Hlavním cílem je udržet rostlinu čistou a odstranit potenciálně problémové větve.
Pamatujte, že stříhání může být stresující pro rostlinu, takže proveďte řez opatrně a neagresivně. Vždy používejte čisté a ostré nástroje, abyste minimalizovali riziko zranění rostliny. U specifických druhů ibišků může být vhodné provést více výzkumu o optimálním čase a způsobu řezu, aby byly dosaženy nejlepší výsledky.
Ibišek jedlý neboli okra- Hibiscus esculentus
Jednoletá rostlina, jejíž nezralé plody se konzumují jako zelenina
Stanoviště: teplé (nejméně 20 °C); humózní, živný substrát
Prostor pro rostlinu: závisí na vzrůstnosti odrůd
Výška: do 2 m
Doba sklizně: dvakrát až třikrát za týden
Hibiscus esculentus (syn. Abelmoschus esculentus) je slézovitá rostlina (Malvaceae), která pochází pravděpodobně z tropické Afriky nebo tropické Asie. V tropech a v některých subtropických oblastech po celém světě se dnes pěstuje mnoho typů neznámého původu, které se liší výškou rostlin, tvarem a barvou plodů. Okra je jednoletá rostlina rostoucí do výšky až 2 m. Má troj- až pětilaločné chlupaté listy a většinou jednotlivé žluté květy. Nezralé plody (tobolky) se konzumují čerstvé nebo vařené jako zelenina. Ve starověku se používaly slizovité plody jako žaludeční lék.
Okra je velmi teplomilná rostlina; její semena klíčí při teplotách nad 16 °C. V teple předpěstované sazenice se vysazují koncem května na vzdálenost 25-30 cm v řadě. Pro pěstování je nejvhodnější malý skleník a v něm se rostliny vedou po šňůrách nebo tyčkách. Pro lepší rozvětvení je nutné rostliny některých odrůd zastřihnout při výšce asi 30 cm. První nezralé tobolky se sklízejí asi 3 měsíce po výsevu, v době 4-5 dnů po odkvětu. Dlouhodoběji než 4 dny nelze čerstvé plody uchovat. Nejčastějšími škůdci jsou mšice, molicovité a svilušky.
Pro pěstování jsou vhodné odrůdy ‚Green Star‘, ‚Emerald‘, ‚Clemson Spineless‘, ‚Perkins Spineless‘, ‚Sun Star‘, ‚Tender Pot‘ (jen ve skleníku).
Zdravotní přínosy: Ibišek jedlý je zelenina s nízkým obsahem kalorií a vysokým obsahem vlákniny, což je prospěšné pro zažívání a regulaci hladiny cukru v krvi. Obsahuje také mnoho vitamínů, minerálů a antioxidantů, které jsou důležité pro udržení zdraví a posílení imunitního systému.
Upozornění: Ibišek jedlý obsahuje soli kyseliny šťavelové, které mohou způsobovat nepříjemné pocity na jazyku nebo hrdle u některých jedinců. Někteří lidé mohou být na tyto sloučeniny citliví, a proto by měli být při konzumaci ibišku jedlého opatrní.
Pokud jste alergičtí na ibišek nebo máte nějaké zdravotní potíže, doporučuje se před konzumací ibišku jedlého nebo jiných potravin poradit se svým lékařem nebo odborníkem na výživu. Jinak je ibišek jedlý výbornou volbou do vaší kuchyně pro zpestření jídelníčku a zásobování těla živinami.
Ibišek květ - Sušený ibišek
Sušený ibišek se obvykle vyrábí z květů ibišku súdánského (Hibiscus sabdariffa) nebo z jiných druhů ibišků, které mají léčivé vlastnosti a jsou vhodné pro konzumaci nebo přípravu nápojů. Sušený ibišek je široce dostupný ve formě sušených květů a může být zakoupen v obchodech s bylinkami, specializovaných prodejnách s čajem nebo online.
Použití sušeného ibišku:
Příprava hibiskusového čaje: Sušený ibišek se používá k přípravě osvěžujícího a lahodného hibiskusového čaje. Stačí zalít sušené květy vroucí vodou a nechat je louhovat několik minut. Po scedění je čaj připraven k pití. Čaj můžete sladit podle svých preferencí medem nebo cukrem.
Příprava studených nápojů: Sušený ibišek můžete také použít k přípravě studených nápojů, jako je ledový čaj nebo ibiškový džus. Stačí nechat květy sušeného ibišku namočené ve studené vodě několik hodin nebo přes noc, aby se uvolnily chutě a barvy.
Kulinářské využití: Sušený ibišek můžete přidávat do různých pokrmů a dezertů pro zvýraznění chuti a dekorativní efekt. Například můžete přidat sušený ibišek do ovocných salátů, dezertů, marmelád nebo zmrzliny.
Tradiční medicína: Sušený ibišek je také známý pro své léčivé vlastnosti a je používán v tradiční medicíně pro podporu zdraví. Čaje nebo odvary z sušeného ibišku se používají jako podpora trávení, snížení krevního tlaku, posílení imunitního systému a jako antioxidační prostředek.
Je důležité si vybírat kvalitní sušený ibišek bez přítomnosti nežádoucích přísad nebo kontaminantů. Při přípravě čaje nebo jiných nápojů z sušeného ibišku dodržujte doporučené postupy a dávkování, aby byly zachovány jeho chutě a léčivé vlastnosti. Pokud máte nějaké zdravotní problémy nebo užíváte léky, měli byste se před konzumací sušeného ibišku poradit s lékařem, aby bylo zajištěno, že nemá žádné nežádoucí interakce s vaším zdravím nebo léky.
Ibišek čaj
Ibišek čaj, známý také jako hibiskusový čaj, je osvěžující nápoj připravovaný z květů ibišku súdánského (Hibiscus sabdariffa). Květy této rostliny jsou bohaté na vitamíny, minerály a antioxidanty, díky čemuž má hibiskusový čaj řadu zdravotních přínosů. Tento nápoj je oblíbený po celém světě a v některých kulturách má dlouhou historii v tradiční medicíně a kulinářství.
Příprava hibiskusového čaje: Hibiskusový čaj se připravuje vařením sušených květů ibišku súdánského ve vroucí vodě. Pro výrobu hibiskusového čaje je možné použít sušené květy, které jsou běžně dostupné v obchodech s čajem nebo specializovaných prodejnách.
Postup:
- Vložte do hrnce vodu a přiveďte ji k varu.
- Přidejte sušené květy ibišku do vroucí vody. Na jednu šálek čaje se obvykle používá 1-2 lžičky sušených květů.
- Nechte květy vařit vodu asi 5-10 minut, nebo dokud nápoj získá požadovanou intenzitu chuti a barvy. Delší doba louhování může vést k intenzivnější chuti a barvě.
- Poté čaj sceďte, abyste odstranili květy ibišku.
- Můžete přidat cukr nebo med pro dochucení, pokud máte rádi sladké nápoje.
- Nalijte si horký nebo studený hibiskusový čaj do šálku a podávejte.
Ibišek čaj účinky
Hibiskusový čaj má mnoho zdravotních přínosů, zahrnující:
Podpora trávení: Může pomoci snížit nadýmání, podporovat zažívání a uklidnit zažívací potíže.
Ochrana srdce: Přispívá ke snížení krevního tlaku a cholesterolu, což je prospěšné pro srdce a cévy.
Boj proti volným radikálům: Díky svému bohatství na antioxidanty může pomoci snížit poškození buněk způsobené volnými radikály.
Podpora imunitního systému: Posiluje imunitu a chrání organismus před infekcemi.
Uklidnění: Má mírně uklidňující účinek, což může přispět k redukci stresu a úzkosti.
Upozornění: Ibišek čaj obsahuje kyselinu askorbovou (vitamin C) a může interagovat s některými léky, zejména léky na snížení krevního tlaku nebo diuretika. Proto je důležité konzultovat užívání hibiskusového čaje s lékařem, zejména pokud máte nějaké zdravotní problémy nebo užíváte léky.
Hibiskusový čaj je chutný a osvěžující nápoj, který můžete vychutnávat horký nebo studený. S jeho mnoha zdravotními přínosy je skvělou volbou pro ty, kteří hledají zdravější alternativu k běžným nápojům.
Je ibišek jedovatý
Ibišky (rod Hibiscus) jsou obecně považovány za nejedovaté rostliny, včetně ibišku syrského (Hibiscus syriacus), ibišku súdánského (Hibiscus sabdariffa) a ibišku čínského (Hibiscus rosa-sinensis). Tyto rostliny nejsou toxické pro lidi ani pro většinu domácích zvířat, a jsou široce pěstovány jako okrasné rostliny nebo pro potravinářské a léčebné účely.
Ibišek čaj, který se připravuje z květů ibišku súdánského (Hibiscus sabdariffa), je oblíbený nápoj a používá se jako bezpečná alternativa k jiným nápojům. Pokud je však čaj připraven správně a není kontaminován nebezpečnými přísadami, je bezpečný pro konzumaci.
Ibišek v těhotenství
Při konzumaci ibišku nebo přípravě hibiskusového čaje je třeba být v těhotenství opatrný a dodržovat několik zásad. Ibišek súdánský (Hibiscus sabdariffa), z něhož se připravuje hibiskusový čaj, obsahuje látky, které mohou ovlivnit hormonální rovnováhu a krevní tlak.
Zde je několik důležitých bodů, které byste měli vzít v úvahu, pokud uvažujete o konzumaci ibišku nebo hibiskusového čaje během těhotenství:
Koncentrace čaje: Ujistěte se, že konzumujete ibišek nebo hibiskusový čaj v mírných množstvích. Příliš vysoká koncentrace čaje nebo nadměrná konzumace může mít nežádoucí účinky na vaše tělo.
Konzultace s lékařem: Pokud plánujete konzumovat hibiskusový čaj nebo ibišek během těhotenství, měli byste se nejprve poradit s vaším lékařem nebo porodníkem. Zdravotní odborník bude moci zhodnotit vaše individuální zdravotní potřeby a doporučit vám vhodné množství a frekvenci konzumace.
Opatrnost v prvním trimestru: V prvním trimestru těhotenství, zejména v prvních 12 týdnech, je nejlepší se vyhnout konzumaci hibiskusového čaje nebo ibišku. V tomto období se vyvíjí plod a mohou být zvýšené riziko potratu nebo vzniku vrozených vad.
Omezení konzumace: I když jste přes první trimestr, doporučuje se omezit konzumaci ibišku nebo hibiskusového čaje na menší množství. Příliš vysoká konzumace může ovlivnit hormonální rovnováhu a krevní tlak, což může mít negativní vliv na zdraví vás a vašeho nenarozeného dítěte.
V každém případě je důležité si uvědomit, že každé těhotenství je jedinečné a každá žena může na potraviny reagovat odlišně. Pokud máte jakékoli obavy nebo pochybnosti ohledně konzumace ibišku nebo hibiskusového čaje během těhotenství, je nejlepší se poradit s vaším lékařem nebo porodníkem pro individuální rady a doporučení.
Zajímavé odkazy
Tisovec
Tisovec (Taxodium)
Vysoké opadavé jehličnaté stromy
Stanoviště: čerstvé až mokré půdy
Výška: 20–50 m
Doba kvetení: březen–duben
Množení: výsevem nebo řízky
Rod Taxodium, patřící do čeledi tisovcovitých (Taxodiaceae), zahrnuje tři druhy, které se přirozeně vyskytují na jihu Severní Ameriky a v Mexiku, především na příbřežních a bahnitých půdách. Stromy často stojí několik měsíců v roce ve vodě.
Charakteristika stromů
Tisovce mají zbrázděnou a šupinatou borku. Větvení je rozděleno na dlouhé a krátké výhony – dlouhé dřevnatí, krátké zůstávají bylinné a na podzim odpadávají spolu s jehličím. Listy jsou střídavé, jehlicovité, ploché a tenké, stojí radiálně na zůstávajících výhonech a dvouřadě na odpadávajících. Krátce stopkaté šišky jsou téměř kulovité, až 2,5 cm dlouhé a ve zralosti se rozpadají.
Druhy tisovců
Tisovec vzpřímený (Taxodium ascendens)
Opadavý strom, dosahující až 25 m výšky, s nepravidelně rozprostřenými větvemi a vzpřímenými postranními větvičkami. Borka je silná, zbrázděná, světle hnědá. Jehlice jsou šídlovité, 5–10 mm dlouhé, světle zelené a na podzim zbarvené do červenohněda. Roste na jihovýchodě USA.
Tisovec dvouřadý (Taxodium distichum)
Strom vysoký 20–40 m, s kuželovitou korunou, která se ve stáří zaokrouhluje. Borka je tenká, hladká, červenohnědá. Listy jsou čárkovitě kopinaté, 5–15 mm dlouhé, na krátkých výhonech dvouřadé, na dlouhých šroubovitě uspořádané. Tento druh je charakteristický pro mokřady (swamps) na Floridě. Na mokrých stanovištích vytváří tzv. „dýchací kořeny“ – kolenovité výběžky až 1,5 m dlouhé a 30 cm tlusté, vyčnívající z vody nebo půdy.
Tisovec mexický (Taxodium mucronatum)
Napůl stálezelený až stálezelený strom s obloukovitě skloněnými větvemi a dlouze převislými větvičkami. Krátké výhony odpadávají až ve druhém roce spolu s jehlicemi. Tento druh není dostatečně otužilý pro střední Evropu.
- Zajímavost: Jeden exemplář v Santa Monica del Tule má při výšce 27 m průměr kmene 16,56 m, což z něj činí nejsilnější strom světa.
Zajímavé odkazy
Dymnivka
Dymnivka (Corydalis)
Domácí vytrvalá bylina s pěknými květy rozvíjejícími se většinou na jaře.
Stanoviště: bez přímého slunce až stinné; svěží půda s dostatkem humusu. Výška: 15-30 cm. Doba kvetení: březen-září, podle druhu. Množení: dělením nebo semeny.
Do rodu dymnivka (Corydalis) z čeledi makovitých (Papaveraceae) patří některé naše domácí rostliny. Dymnivky se na příznivých stanovištích rozšiřují semeny. Nejlépe působí, když zaujmou větší plochu a ukazují mnoho něžných květů. Nejčastěji se používají pod stromy nebo ve skalkách. S výjimkou mladých rostlin dymnivky nejsou náročné na ošetřování. Více péče však potřebují rostliny vysazené v nově založené zahradě.
Dymnivka žlutá (Corydalis lutea)
má zvláštní zálibu růst ve spadaném listí, proto se na podzim nemá listí pod stromy vyhrabávat. Na jaře rostlina listím proroste. Listí uspoří práci, dymnivce prospívá. Pochází původně z jižních Alp a z jižní Evropy. V zahradách je známá jako trvalka vytrvale kvetoucí od května do září. Její světle žluté květy jsou na koncích zbarvené tmavěji. Pěkné zpeřené listy jsou světle modrozelené. Dymnivka žlutá má dužnaté kořeny, rozvětvenou šťavnatou lodyhu a je 25 cm vysoká. Nejčastěji se používá ve spojení s kameny, především na korunách a ve spárách zídek. Potřebuje humózní propustnou půdu, která může být i kamenitá, ale má být svěží. Na místo nemá zasahovat silnější sluneční záření. Dymnivka žlutá se někdy může značně rozšířit vysemeňováním. Vhodnými sousedními rostlinami jsou kapradiny, prvosenky nebo některé ostřice.
Dymnivka dutá (Corydalis cava, syn. C. bulbosa)
je doma po celé Evropě a roste především v bukových lesích. V zahradě se jí nejlépe daří ve stínu vzrostlých dřevin. Kvete v březnu a dubnu. Květy v hroznech jsou růžové až do lila nebo bílé. Průměrná výška rostlin je 25 cm. Dymnivka dutá poměrně brzy zatahuje listy. Její druhové jméno se vztahuje ke starším hlízám, které jsou duté. Rostlina dává přednost svěžím až vlhkým živným půdám a může růst zplaněle pod stromy. Vhodnými společníky jsou řeřišnice (Cardamine trifolia) nebo bledule jarní.
Dymnivka sibiřská (Corydalis nobilis)
je sibiřská dymnivka, která u nás dorůstá 30 cm vysoko a kvete v květnu. Poměrně velké žluté květy s tmavšími tečkami jsou uspořádané v hustém hroznu. Modrozelené hruběji zpeřené listy rostlina záhy zatahuje. Tato dymnivka potřebuje svěží humózní půdu, nejlépe na světlejším místě při okraji dřevin.
Dymnivka plná (Corydalis solida)
roste divoce po celé Evropě a v Malé Asii. Je jen 15 cm vysoká a její červené až purpurové květy se objevují již v březnu a dubnu. Na květních stopkách jsou peřenoklané listeny a lodyhy mají při bázi vždy jeden přízemní list. Dymnivka plná roste nejlépe ve stínu vzrostlých stromů a v písčitohlinité půdě. Má podobné nároky jako dymnivka dutá (Corydalis cava) a na příznivém stanovišti se snadno vysemeňuje. Odrůda Corydalis solida ‚Transsylvania‘ se od druhu odlišuje pouze růžově červenou barvou květů.
Zajímavé odkazy
Líska
Líska (Corylus)
Opadavé stromy a keře vhodné jako okrasné dřeviny a do živých plotů.
- Stanoviště: slunné až polostinné, s jakoukoli zahradní půdou
- Výška: podle druhu 2–20 m
- Doba kvetení: únor–duben
- Množení: výsevem, hřížením a roubováním
Rod Corylus se 14 druhy náleží k čeledi lískovitých (Corylaceae). Je rozšířen v mírném pásmu Evropy, Asie a Severní Ameriky. Odedávna se pěstuje hlavně líska obecná (Corylus avellana).
Líska obecná (Corylus avellana)
je 2–6 m vysoký keř se vzpřímeným vzrůstem a s hustým větvením. Listy jsou střídavé, 6–10 cm dlouhé, okrouhlé až obvejčité a často mají asymetrickou srdčitou bázi. Líska kvete jako první dřevina, často již v únoru. Je jednodomá. Samčí květy jsou v dlouhých převislých jehnědách, samičí se skrývají v pupenovitém obalu, ze kterého vyčnívají červenavé nitkovité blizny. Plodem je oříšek s velkým světlým štítkem, 16–18 mm dlouhý, vejčitě okrouhlý, uložený v pohárkovitém obalu s dřípatým okrajem.
(viz také Corylus avellana jako ovocná dřevina).
Líska obecná je doma v oblasti od Evropy až po Malou Asii a Kavkaz. Nejčastěji roste ve světlých listnatých lesích, na pokrajích lesů a v lužních lesích. Nejlépe se jí daří v půdách hlubokých, kyprých, živných, ale dobře snáší i půdy kamenité a půdy suché až vlhké.
Líska obecná se používá hlavně do živých plotů a do různých ochranných výsadeb. Poměrně oblíbená zahradní forma je Corylus avellana ‚Contorta‘, asi 2 m vysoký keř s vývrtkovitě pokroucenými větvemi.
Líska turecká (Corylus colurna)
je až 20 m vysoký strom s pravidelnou široce kuželovitou korunou. Široce obvejčité listy se srdčitou bází jsou až 15 cm dlouhé. Samčí jehnědy jsou až 12 cm dlouhé, plody shloučené ve svazcích. Ploché oříšky s tlustou skořápkou sedí v žláznatém a hluboce rozdřípeném obalu. Líska turecká pochází z jihovýchodní Evropy a z Malé Asie. Je to krásný strom do parků a do uličních stromořadí, snáší sucho a městský vzduch (viz také Corylus colurna jako ovocná dřevina).
Líska největší (Corylus maxima)
pochází z jižní Evropy a z Malé Asie. V porovnání s lískou obecnou roste silněji. Listy má 5–12 cm široké, okrouhle vejčité až obvejčité, květy jsou stejné jako u lísky obecné. Oříšky sedí v chlupatém obalu, který se trubkovitě zužuje a je dvakrát delší než oříšek. Líska největší vyžaduje lepší půdy a teplejší stanoviště než líska obecná. Pěstuje se hlavně červenolistá forma ‚Purpurea‘ s velkými a leskle černopurpurovými listy. Také kůra, květy a plody jsou tmavě červené. Okrasný účinek keře je velmi působivý (viz také Corylus maxima jako ovocná dřevina při Corylus avellana).
Lískové ořechy zdraví
Lískové ořechy jsou nejen chutné, ale také zdravé ořechy, které mají řadu výživových výhod. Pokud jsou konzumovány v mírných množstvích a zařazeny do vyvážené stravy, mohou přinést několik pozitivních vlivů na zdraví. Zde jsou některé z hlavních zdravotních výhod lískových ořechů:
Bojují proti srdečním onemocněním: Lískové ořechy jsou bohaté na mononenasycené a polynenasycené tuky, což jsou zdravé tuky, které přispívají ke snížení hladiny špatného cholesterolu (LDL) a zlepšují zdraví srdce. Příznivým účinkem na kardiovaskulární systém je snižování rizika srdečních chorob.
Podporují zdraví mozku: Lískové ořechy jsou bohatým zdrojem vitamínu E, který je známý svými antioxidantovými vlastnostmi. Antioxidanty pomáhají chránit mozkové buňky před poškozením volnými radikály a mohou přispět ke zlepšení kognitivních funkcí a paměti.
Poskytují důležité minerály: Lískové ořechy jsou zdrojem minerálů jako hořčík, fosfor a měď. Hořčík je důležitý pro správnou funkci svalů a nervového systému, fosfor je klíčový pro zdravé kosti a zuby, a měď podporuje tvorbu červených krvinek.
Zlepšují trávení: Lískové ořechy jsou bohaté na vlákninu, což je prospěšné pro trávení. Vláknina podporuje střevní pohyb, zabraňuje zácpě a udržuje zdravou střevní flóru.
Regulují hladinu cukru v krvi: Studie naznačují, že konzumace lískových ořechů může pomoci snižovat hladinu cukru v krvi a zlepšovat citlivost na inzulin u osob s diabetem typu 2.
Zajišťují zdravou pokožku: Lískové ořechy jsou bohaté na vitamín E, který pomáhá udržovat zdravou pokožku. Antioxidanty v něm obsažené mohou chránit pokožku před poškozením způsobeným slunečním zářením a stárnutím.
Je však důležité si uvědomit, že i přes tyto zdravotní výhody by měl být konzum lískových ořechů vyvážený a v rámci celkové stravy. Jsou relativně kalorické, takže je vhodné konzumovat je v moderaci, zejména pokud se snažíte udržovat nebo zhubnout váhu. Pokud máte alergii na ořechy, měli byste se vyvarovat jejich konzumace. Vždy je dobré poradit se s lékařem nebo odborníkem na výživu, pokud máte obavy o případné alergie nebo zdravotní dopady lískových ořechů na vaše specifické zdravotní podmínky.
Líska list
Lískové listy mají některé vlastnosti, které mohou přinést zdravotní prospěch. V tradiční medicíně a lidovém léčitelství se lískové listy využívají pro různé účely. Nicméně, je důležité si uvědomit, že vědecký výzkum týkající se léčivých účinků lískových listů je omezený, a proto se doporučuje konzultovat s lékařem nebo odborníkem na byliny, než začnete užívat jakékoliv bylinné přípravky.
Zde je několik způsobů, jak se lískové listy mohou používat pro zdraví:
Čaj z lískových listů: Čaj z lískových listů je oblíbený nápoj, který má mírně ovocnou chuť. Obsahuje antioxidanty, jako je například vitamín C, a může pomoci posílit imunitní systém a chránit tělo před volnými radikály.
Lískový listový extrakt: Z lískových listů se vyrábí také extrakt, který se používá jako doplněk stravy. Má se za to, že může podporovat zdraví srdce a cév a snižovat hladinu špatného cholesterolu (LDL).
Lískové listy pro trávení: V lidovém léčitelství se lískové listy používají pro podporu trávení a zmírnění zažívacích potíží, jako je například nadýmání.
Lískové listy pro kůži: Lískové listy obsahují taniny, které mají adstringentní vlastnosti. Lze je použít na ošetření drobných ran, podráždění kůže a akné.
Lískové listy pro vlasy: V některých případech se extrakt z lískových listů přidává do přípravků na péči o vlasy, aby zlepšil jejich zdraví a lesk.
Lískové ploty
Lískové ploty jsou jednou z možností pro vytvoření živého plotu nebo živé zelené ohrady. Tyto ploty využívají lísku (Corylus) jako rostliny, které jsou hustě vysazeny a postupně spolu srůstají, tvoříce tak neprostupnou a přirozenou bariéru. Lískové ploty mají několik výhod a jsou oblíbenou volbou pro mnoho zahradníků a majitelů nemovitostí. Zde jsou některé z jejich klíčových vlastností:
Přírodní vzhled: Lískové ploty vytvářejí přírodní a esteticky atraktivní vzhled. Listy a větve lísky mají pěknou zelenou barvu a vytvářejí hustou zelenou stěnu, která vypadá přirozeně a ladí s okolní krajinou.
Ochrana soukromí: Díky své hustotě a vzrůstu vysokých plotů poskytují lískové ploty vysokou míru soukromí a ochrany před pohledy sousedů nebo kolemjdoucích.
Zvuková izolace: Lískové ploty dokáží také dobře pohltit zvuky, což je užitečné, pokud máte sousedy nebo rušné prostředí poblíž.
Přírodní ochrana: Živé ploty z lísky jsou atraktivní nejen pro lidi, ale také pro ptáky, hmyz a další drobné živočichy, kteří na nich mohou najít útočiště a potravu.
Ekologická volba: Lískové ploty jsou ekologickou volbou, protože podporují biodiverzitu, poskytují potravu pro opylovače a další živočichy a snižují potřebu použití umělých materiálů pro ploty.
Snadná údržba: Lískové ploty jsou obecně snadno udržovatelné. Jednou z mála činností, kterou je třeba provádět, je pravidelné stříhání, aby si plot udržel požadovaný tvar a hustotu.
Při zakládání lískového plotu je důležité vybrat vhodné druhy lísky a správně je sázet v požadované hustotě. Líska obecná (Corylus avellana) a Líska rohatá (Corylus cornuta) jsou často používanými druhy pro vytvoření živých plotů. Důležité je také zohlednit dostatečný prostor pro růst a péči o nové rostliny, ať už v soukromých zahradách nebo ve veřejném prostoru.
Kdouloň
Kdouloň obecná (Cydonia oblonga)
Ovocná dřevina vysoké užitkové a okrasné hodnoty; používá se i jako slabě rostoucí podnož pro hrušně.
Stanoviště: v teplé poloze; kdouloň není náročná na půdu, ale nesnáší zamokřené a silně vápenité půdy.
Výška: 3-5 (8) m
Plocha pro rostlinu: 9-25 (36) m²
Doba kvetení: konec května
Množení: jako podnož kopčením, velkoplodé odrůdy očkováním
Kdouloň z čeledi růžovitých (Rosaceae) je zajímavá, ne však běžná ovocná dřevina. Dříve se vysazovala častěji nežli dnes. Větší význam má v Rusku, v Turecku, v balkánských zemích a pěstuje se také v zámoří.
Aby se nepoškodily kořeny podnože, které rostou blízko pod povrchem, má se půda obdělávat pouze mělce. Dobře se osvědčuje přikrytí půdy organickým materiálem. Hnojí se jen při zjištěném nedostatku hlavních živin, přičemž dávka čistého dusíku na počátku vegetace nemá být vyšší než 6 g/m². Zálivka je nejúčinnější v době nejsilnějšího vývinu plodů, tedy od srpna do poloviny září.
Sklizeň: Jakmile asi od poloviny října spadnou první plody, je čas ke sklizni. Zralé plody jsou zlatožluté a intenzivně voní. Ne zcela vybarvené a nazelenalé plody se ponechávají déle na stromě, aby zežloutly. Časněji se sklízejí plody, které se mají dále přepravovat. Při pozdnější sklizni dužnina mírně hnědne, avšak tím se neomezuje použitelnost plodů.
Popis jablkovitých (A) a hruškovitých (B) odrůd kdouloně
| Odrůda | Tvar plodu | Velikost plodu | Vzrůst | Sklizeň | Chuť | Poznámky |
|---|---|---|---|---|---|---|
| 'Bereczki' (B) | Hruškovitý | Velký až velmi velký | Silný, vzpřímený | Dobrá, raná | Jemná, aromatická | Náročná na teplo, dužnina vařením červená |
| 'Champion' (B) | Hruškovitý | Středně velký | Středně silný, vzpřímený | Dobrá, velmi raná | Mírná, příjemná | Teplé polohy, poměrně mrazuvzdorná |
| 'Konstantinopeler' (A) | Jablkovitý | Středně velký až velký | Středně silný, široký | Dobrá, raná | Aromatická | Robustní, poněkud citlivá na mráz |
| 'Portugalská kdoulon' (A) | Jablkovitý | Velký | Silný, vzpřímený | Uspokojivá | Mírná, velmi dobrá, vařením červená | Nenáročná, dužnina poměrně mrazuvzdorná, dužnina zůstává bílá |
| 'Leskovacká kdoulon' (A) | Jablkovitý | Velký až velmi velký | Silný, široký | Velmi dobrá, raná | Příjemně kořenitá | |
| 'Ronda' (B) | Hruškovitý | Velký | Silný až velmi silný | Velmi dobrá, raná | Výrazná | Výborná pro šťávy |
| 'Vranja' (B) | Hruškovitý | Velký | Silný, keřovitý | Velmi dobrá | Sladkokyselá | Méně choulostivá, dlouho uchovatelná |
Kdouloň častěji roste jako planý nebo pěstovaný keř nežli jako strom. Může se dožít věku 50 i více let. Původní formy pocházejí z Kavkazu, Turkestánu a ze severního Íránu. Staří Řekové nazývali kdouloň „kydonijské jablko“, protože plody dováželi z oblasti Kydonie na Krétě. Odtud se odvozuje dnešní rodové jméno Cydonia. V antické mytologii, při svatebních obřadech a v léčitelství měla kdoule od pradávna významné místo.
Listy: vejčité až oválné, kožovité, celokrajné a na rubu plstnatě chlupaté.
Květy: světle růžové až růžové s tmavšími žilkami, velké (5-7 cm), jednotlivě postavené, vonné, často vyhledávané včelami.
Plody se využívají hlavně k přípravě kompotů, marmelád, želé, ovocných past a kandovaného ovoce. Vytlačená šťáva je sice trpká a kyselá, ale pro směšování s jinými ovocnými šťávami je velmi vhodná. Počáteční růst po výsadbě bývá silný, postupem času se však zeslabuje. Plná sklizeň začíná od osmého roku. Ze stromu lze sklidit 40 kg a více plodů.
Nároky na stanoviště: Kdouloň sice roste i na méně úrodných a sušších půdách, ale nejlépe se jí daří na teplých a přiměřeně vlhkých místech. V půdách zamokřených a bohatých na vápno trpí chlorózou. Dřevo špatně snáší silné zimní mrazy, proto je důležitá chráněná poloha. Rostlina poškozená mrazem však dobře regeneruje.
Choroby a škůdci
- Monilie napadá květy, mladé listy a plody, způsobuje jejich odumírání. Důležité je odstraňování postižených orgánů.
- Hnědnutí listů se postupně rozšiřuje a na podzim postihuje i plody.
- Škůdci: Na počátku vegetace mohou kdouloně napadnout housenky drobných motýlů a v době kvetení mšice. Červivost plodů je vzácná.
Pěstování: Při výsadbě stromu je nutno počítat s plochou 9-25 m². Osamocená rostlina je většinou dostatečně plodná, ale cizosprášením s jinou odrůdou se výnos zvyšuje. Řez je potřebný jen zpočátku pro utváření volné kostry hlavních větví. Koruna se vytvoří dobře bez větších zásahů a později postačuje občasný prosvětlovací řez.
Šeřík
Šeřík (Syringa)
Opadavé keře s nádhernými, silně vonnými latami květů
Stanoviště: slunná místa; hluboké půdy
Výška: 1–5 m
Doba kvetení: květen–červen
Množení: výsevem, řízky nebo roubováním
Ve východní Asii a v jihovýchodní Evropě se vyskytuje asi 30 druhů šeříků, které patří do čeledi olivovníkovitých (Oleaceae). V kultuře jsou u nás jen opadavé keře se vstřícnými, většinou nedělenými, zřídka laločnatými nebo zpeřenými listy. Malé, často nápadně vonící květy mají válcovitou korunní trubku se čtyřmi odstávajícími úkrojky a stojí v koncových nebo postranních latách na loňských větvičkách. Plod je protáhlá kožovitá tobolka.
Častěji než plané druhy jsou vysazovány kulturní odrůdy, z nichž většina patří k šeříku obecnému (Syringa vulgaris). Všechny druhy a odrůdy vyžadují hluboké, výživné půdy, spotřebují množství živin a jsou vděčné za pravidelné dávky hnojiva. Všechny odrůdy a také mnohé plané druhy se dodávají jako roubované rostliny. Z podnoží často obrážejí plané výhony, které se musejí včas odstranit v místě vzniku. Keře šeříku se stříhají pouze bezprostředně po výsadbě, což platí zejména pro mladé rostliny s málo výhony. Později je řez jen zřídka zapotřebí.
Šeřík amurský
(Syringa reticulata var. mandshurica)
Keř vysoký 3–4 m, slabě, ale široce rostoucí. Listy jsou vejčité až široce eliptičné, 5–12 cm dlouhé, svrchu tmavozelené, naspodu modravě zelené. Má květy bílé až smetanové barvy, bez vůně, v koncových latách dlouhých 10–18 cm, které se objevují v červnu. Roste v Mandžusku a severní Číně.
Šeřík Sweginzowův (Syringa sweginzowii)
Keř vysoký až 3 m s holými, purpurově hnědými větvičkami. Listy jsou vejčité až protáhlé, 5–10 cm dlouhé, tmavozelené. Kvete v červnu. Květy jsou zvnějšku masově růžové, uvnitř bělavé, uspořádané ve vzpřímených, řídkých latách dlouhých až 20 cm.
Šeřík malolistý (Syringa microphylla)
Malý, trsnatý, široce vzpřímený, až 1,5 m vysoký keř. Větvičky jsou tenké a měkce chlupaté, listy okrouhle vejčité až eliptičně vejčité, 1–4 cm dlouhé. Silně vonné květy v barvě bledé lila se objevují v latách dlouhých 4–7 cm. Domácí je v severní Číně. Velmi bohatě kvetoucí druh, často je vysazována odrůda ‚Superba‘, která se liší růžově červenými květy a velmi dlouhou dobou kvetení. Po hlavní době květu se jednotlivé laty objevují až do října.
Šeřík karpatský (Syringa josikaea)
Vzpřímený, 3–4 m vysoký keř. Listy jsou široce eliptičné, 6–12 cm dlouhé, svrchu tmavozelené, naspodu modrozelené až bělavé. Tmavě fialové květy v úzkých, 10–15 cm dlouhých, většinou vzpřímených latách se rozvíjejí v květnu a červnu.
Šeřík Meyerův (Syringa meyeri)
Malý, hustě větvený, 1–1,5 m vysoký keř s lehce čtyřhrannými větvičkami. Listy má eliptičně vejčité, 2–4 cm dlouhé. Fialové květy nese v květnu až červnu v hustých latách dlouhých asi 8 cm. Odrůda ‚Palibin‘ má purpurově červené, později bělavě růžové květy v malých koncových latách, které se objevují v červnu.í
Šeřík čínský (Syringa x chinensis)
Trsnatý, až 3 m vysoký a stejně široký keř s tenkými, obloukovitě převislými větvemi. Listy jsou vejčitě kopinaté, špičaté, 4–8 cm dlouhé. Vonné lila květy vyrůstají v květnu ve velkých volných latách. Nepochází z Číny, nýbrž vznikl ve Francii v kultuře. Bohatě kvetoucí tvar se může po mnoha letech na stanovišti vyvinout v rozložité keře.
Šeřík Julianin (Syringa julianae)
Keř sotva přes 2 m vysoký, rozložitého růstu, tenké větvičky jsou silně plstnatě chlupaté. Listy jsou vejčitě podlouhlé až podlouhle kopinaté, 7–15 cm dlouhé. Purpurově fialové, silně vonné květy vyrůstají v květnu až červnu v 5–10 cm dlouhých latách.
Šeřík perský (Syringa x persica)
Až 2 m vysoký, trsnatý keř. Listy má kopinaté, 3–6 cm dlouhé, zašpičatělé, nezřídka zpeřené nebo trojlaločné. Purpurové lila květy jsou asi 1 cm dlouhé, stojí v 5–8 cm dlouhých latách a objevují se v květnu.
Šeřík Prestonové (Syringa x prestoniae)
Velké, 3–4 m vysoké, rozkladité keře se značně tlustými a holými výhony. Listy jsou široce vejčité, 5–15 cm dlouhé, svrchu sytě zelené, naspodu modrozelené. Květy, bohužel bez vůně, vyrůstají v květnu až červnu ve velkých převislých latách.
Odrůdy Syringa x prestoniae
| Odrůda | Květy | Poznámky |
|---|---|---|
| 'Coral' | Růžové, při odkvětu světlejší | Nejlepší červená odrůda, laty až 20 cm dlouhé |
| 'Donald Wyman' | Sytě růžově červené, i při odkvětu dobře drží barvu | Laty asi 15 cm dlouhé a 2 cm široké, hustě sevřené; velmi krásná odrůda |
| 'Nocturne' | Modravé lila, dobře drží barvu | Laty až 20 cm dlouhé a 10 cm široké, husté |
| 'Redwine' | Karmínově červené, v poupěti tmavší | Nejsilněji červená odrůda |
| 'Royalty' | V poupěti sytě fialové, rozkvetlé modrá lila, poněkud zesvětlají | Laty až 17 cm dlouhé a 10 cm široké, velmi husté; nejtmavší odrůda |
Šeřík přepadavý (Syringa reflexa)
Vzpřímený, asi 3 m vysoký keř. Listy má protáhle vejčité, 8–15 cm dlouhé, tuhé, svrchu tmavozelené, naspodu šedozelené. Květy jsou zevně vínově červené až skoro tmavě růžové, uvnitř téměř bílé.
Šeřík japonský (Syringa reticulata)
Vysoký keř nebo malý strom s krátkým kmenem a vejčitě okrouhlou korunou. Větvičky jsou leskle červenavé. Žlutavě bílé, silně vonící květy rostou v latách až 30 cm dlouhých. Domácí je v severním Japonsku.
Šeřík 'Josee' (Syringa 'Jose')
Asi 1,5 m vysoký, hustě rozvětvený, pomalu rostoucí keř. Listy jsou vejčitě eliptičné, 2–4 cm dlouhé. Lila růžové květy v hustých, 8 cm dlouhých latách se objevují v květnu až červnu. Kvete již jako mladá rostlina a je to krásný, ozdobný zakrslý šeřík, který má růst na slunném a spíše suchém místě.
Šeřík obecný (Syringa vulgaris)
Vzpřímený keř nebo malý strom se silně zkroucenými kmeny. Listy jsou vejčité až široce vejčité, 8–12 cm dlouhé, tuhé. Modrofialové květy se objevují v dubnu a květnu v latách dlouhých 15–20 cm. Roste v jihovýchodní Evropě na plně osluněných až polostinných stanovištích na suchých, slabě kyselých až vápenitých půdách.
Nejdůležitější odrůdy šeříku obecného (Syringa vulgaris)
| Odrůda | Barva květů | Jednoduché | Plné | Vlastnosti |
|---|---|---|---|---|
| 'Andenken an Ludwig Späth' | Tmavě purpurová | X | Velké květní laty, v této barvě nepřekonaná | |
| 'Charles Joly' | Purpurově červená se světlým středem | Laty krátké a sevřené, květy velké, bohatě kvete | ||
| 'Christophe Colomb' | Něžně lila | X | Husté, plné laty, většinou ve dvojitých párech | |
| 'Congo' | Purpurově červená, na rubu světlejší | X | Velké, sevřené, řídké laty | |
| 'Decaisne' | Světle modrá, poupata spíše lila | X | Laty řídké, střední až velké, květy velké; kvete bohatě | |
| 'G.J. Baardse' | Purpurová | X | Laty velké a štíhlé | |
| 'Katherine Havemeyer' | Kobaltově lila s růžovým nádechem | X | Laty velké až střední; roste velmi silně | |
| 'Leon Gambetta' | Lila růžová, poupata červená | X | Laty úzké a dlouhé, květy velké; kvete velmi časně | |
| 'Macrostachya' | Něžně růžová, při odkvětu skoro bílá | X | Laty dlouhé, úzké, kuželovité, vzpřímené a řídké | |
| 'Maréchal Foch' | Karmínově růžová, později lila růžová | X | Laty a květy veliké; roste dobře a bohatě kvete | |
| 'Michel Buchner' | Lila, uvnitř bílá | X | Laty dlouhé a úzké; roste dobře | |
| 'Miss Ellen Willmott' | Sněhově bílá | X | Květy velké a dobře tvarované, kvete pozdě | |
| 'Mme. Antoine Buchner' | Jemně slézově růžová, poupata purpurová | X | Laty mohutné, dlouhé, úzké; kvete pozdě a dlouho | |
| 'Mme. Florentine Stepmann' | Bílá | X | Nejlepší středně raná odrůda k rychlení; vystřídala 'Marie Legraye' | |
| 'Mme. Lemoine' | Čistě bílá | X | Pozdě kvete; nejlepší plná bílá odrůda | |
| 'Monique Lemoine' | Bílá | X | Květní laty velké | |
| 'Mont Blanc' | Čistě bílá | X | Kvete bohatě a pozdě | |
| 'Mr. Edward Harding' | Světle purpurově červená, při odkvětu purpurově růžová | X | Laty a květy velké; nejlepší z plných červených odrůd | |
| 'Olivier de Serres' | Purpurově modrá | X | Květy při odkvětu zblednou | |
| 'Primrose' | Světle prvosenkově žlutá | X | Pro volnou půdu i rychlení | |
| 'Ruhm von Horstenstein' | Sytě lila červená, poupata červená | X | Nejlepší žlutá odrůda | |
| 'Vestale' | Čistě bílá | X | Laty kuželovité se širokou bází; kvete bohatě a časně |
Čaj ze šeříku
Čaj ze šeříku je lahodný a zdravý nápoj, který lze připravit z květů nebo plodů šeříku. Tento čaj má sladkou vůni a chutí, a je oblíbeným nápojem, zejména v oblastech, kde roste šeřík hojně. Čaj ze šeříku má také některé zdravotní výhody, díky obsahu vitamínů a minerálů v šeříkových květech a plodech.
Příprava čaje ze šeříku:
Květový čaj ze šeříku:
- Sesbírejte čerstvé a čisté květy šeříku. Můžete je získat z odrůd šeříku s vonnými květy, jako je šeřík obecný (Syringa vulgaris) nebo šeřík japonský (Syringa reticulata).
- Opláchněte květy pod tekoucí vodou, abyste odstranili případnou nečistotu.
- Připravte si čajovou konvici nebo hrníček s vroucí vodou.
- Do nádoby dejte květy šeříku a zalijte vroucí vodou.
- Nechte květy louhovat v horké vodě asi 5 až 10 minut.
- Poté sceďte čaj a podávejte horký. Můžete ho osladit medem nebo cukrem, podle vaší chuti.
Plodový čaj ze šeříku:
- Sesbírejte zralé a čisté plody šeříku. Plody jsou tmavě červené až fialové a mají charakteristickou tvar malých tobolčiček.
- Opláchněte plody pod tekoucí vodou a odstraňte případné nečistoty.
- Připravte si čajovou konvici nebo hrníček s vroucí vodou.
- Do nádoby dejte plody šeříku a zalijte vroucí vodou.
- Nechte plody louhovat v horké vodě asi 10 až 15 minut.
- Poté sceďte čaj a podávejte horký. Můžete ho osladit medem nebo cukrem, podle vaší chuti.
Zdravotní přínosy: Čaj ze šeříku je bohatý na vitamíny, zejména vitamín C, a také obsahuje flavonoidy, které mají antioxidantové vlastnosti. Díky tomu má tento čaj několik zdravotních přínosů, jako je podpora imunitního systému, snižování zánětů, uklidnění a relaxace. Může také pomoci při nachlazení a nachlazení, podpořit trávení a zlepšit celkové zdraví. Nicméně, jako u každého doplňku stravy nebo čaje, je důležité konzumovat ho s mírou a poradit se s lékařem, pokud máte nějaké zdravotní problémy nebo užíváte léky.
Zajímavé odkazy
Cypřišek
Cypřišek (Chamaecyparis)
Stálezelené, zimovzdorné jehličnany různých barev a tvarů, použitelné v zahradách k různým účelům.
Stanoviště: slunné až slabě stinné; půdy normální až s vyšším obsahem vápna.
Výška: podle druhu a růstové formy 2-25 m.
Doba kvetení: březen-květen.
Množení: semeny a řízky.
Vysoké stálezelené stromy z čeledi cypřišovitých (Cupressaceae) mají ploché a většinou vějířovitě větvené mladé výhony. Listy jsou křižmostojné a zpravidla šupinovité. Velmi nenápadné samčí a samičí květy jsou na též rostlině (jednopohlavné květy). Šištice jsou malé, kulovité.
Téměř všechny druhy rodu jsou velmi proměnlivé, a tím se vysvětluje velké množství vegetativně rozmnožovaných forem. Ty se od základního druhu liší pozměněným habitem a odlišným zbarvením olistění. V zahradách se zpravidla dává přednost odrůdám před „čistými“ druhy.
Při rozmanitosti forem lze cypřišky používat k mnoha různým účelům: vysoké formy jako solitérní dřeviny, vzpřímené sloupovité formy pro živé ploty, nízké formy jako zakrslé konifery pro předzahrádky, na úzké záhony, do skalek a do žlabů.
Všechny druhy a formy jsou dostatečně zimovzdorné, nemají zvláštní nároky na půdu a dobře se jim daří na místech slunných až slabě stinných.
Cypřišek Lawsonův (Chamaecyparis lawsoniana)
Tento vysoký strom je domovem v pacifické oblasti Severní Ameriky. Nejlepé se mu daří na polostinných místech a ve svěží hlinité půdě. Z celkového počtu 150 zahradních forem jsou ty nejdůležitější uvedeny v tabulce.
Nejdůležitější zahradní formy cypřišku Lawsonova
| Odrůda | Růstový tvar | Výška (m) | Barva jehlic |
|---|---|---|---|
| 'Alumii' | úzce kuželovitý | 10-12 | ojíněná modrá |
| 'Blue Surprise' | hustě kuželovitý, kompaktní | 3-5 | nápadně modrozelená |
| 'Columnaris' | úzce sloupovitý | 5-10 | vespod modrozelená |
| 'Elwoodii' | kuželovitý, kompaktní | 2-3 | modrozelená |
| 'Erecta aurea' | kuželovitý, kompaktní | 2-3 | zlatožlutá |
| 'Golden Wonder' | štíhle kuželovitý | 5-6 | tmavě zlatožlutá |
| 'Green Hedger' | hustě kuželovitý | 5-6 | svěže zelená |
| 'Green Pillar' | úzce sloupovitý | 4-8 | světle zelená |
| 'Howarths Gold' | stěsnaně kuželovitý | 2-3 | světle žlutá |
| 'Intertexta' | volně vzpřímený, špičky větévek převislé | 8-10 | modrozelená |
| 'Kelleris Gold' | štíhle sloupovitý | 5-6 | zlatožlutá |
| 'Lanei' | dosti sloupovitý | 5-10 | zlatožlutá |
| 'Minima Glauca' | zakrslý, ploše kulovitý | 1.5 | modrozelená |
| 'Rijnhof' | zakrslý, plochý a převislý | 1 | šedo- až modrozelená |
| 'Spek' | kuželovitý | 10-12 | šedomodrá |
| 'Stardust' | široce kuželovitý | 5-10 | sírově žlutá |
| 'Stewartii' | kuželovitý | 8-10 | žlutozelená |
| 'Thandtensis Caesia' | zakrslý, široce kuželovitý | 1.5 | tupě modrozelená |
| 'Tilgate' | ploše kulovitý | 1 | svěže zelená |
| 'White Spot' | sloupovitý, volně rozvětvený | 4-5 | částečně bílá nebo bíle mramorová |
| 'Wisselii' | úzce kuželovitý | 8-10 | modrozelená |
Cypřišek nootecký (Chamaecyparis nootkatensis)
Úhledný vysoký strom roste v pobřežní oblasti na západě Severní Ameriky, od Oregonu až po Aljašku. Tvoří malé kulovité šišky s charakteristickými hrbolky. Strom má nejen zajímavý vzhled, ale také poměrně dobře snáší znečištění vzduchu imisemi, letní sucho a silné zimní mrazy. Významnou zahradní formou je Ch. nootkatensis ‚Pendula‘, což je pěkný, 15 m vysoký strom s výraznou stavbou převislých větví. K barevným formám patří ‚Aurea‘ (světle tle \u017luté jehlice) a ‚Glauca‘ (modrozelené jehlice).
Cypřišek tupolistý (Chamaecyparis obtusa)
Ve své domovině v Japonsku je tento až 30 m vysoký strom důležitý pro lesnictví a má také nábožens¹ význam. Císařský palác v Kjótu a šintoistické skříně jsou většinou ze dřeva cypřišku tupolistého. V zahradách jsou zakrslé formy tohoto cypřišku velmi oblíbené. Odrůda ‚Crippsii‘ má široce kuželovitý tvar a odstávající větve s převislými špičkami. Dorůstá do výšky 3-5 m. Jehlice jsou většinou zlatožluté, jen uvnitř rostliny žlutozelené.
Oblíbené zakrslé formy cypřišku tupolistého
| Odrůda | Růstový tvar | Výška (m) | Barva jehlic |
|---|---|---|---|
| 'Coralliformis' | volný, výhony niťovité, větévky ztluštěné | 0.5 | modravě zelená |
| 'D. J. Draht' | stroze sloupovitý | 2 | modrozelená |
| 'Nana Gracilis' | vnepravidelný, větvičky mušlovitě stočené | 1 | tmavozelená |
| 'Nana Lutea' | široce kuželovitý, volný | 0.5 | žlutá |
| 'Regid Dwarf' | zprvu sloupovitý, později široce kuželovitý | 1 | tmavozelená |
| 'Tetragona Aurea' | nepravidelně keřovitý, výhony ve tvaru kohoutího hřebínku | 1-2 | leskle zlatožlutá |
Cypřišek hrachonosný (Chamaecyparis pisifera)
Patří k omezenému počtu druhů jehličnanů, které se vyskytují velmi často v japonských zahradách. Také v evropských zahradách se pěstují některé z četných forem. Nejdůležitější odrůdy cypřišku hrachonosného se uvádějí v tabulce.
Často používané zahradní formy cypřišku hrachonosného
| Odrůda | Růstový tvar | Výška (m) | Barva jehlic |
|---|---|---|---|
| 'Boulevard' | úzce až široce kuželovitý | 5 | nápadně stříbřitě modrá |
| 'Compressa' | zakrslý, ploše kulovitý | 0.7 | jemně zelená |
| 'Filifera Aurea Nana' | volný, větévky nitovité | 1.5 | zlatožlutá |
| 'Filifera Nana' | volný, větévky nitovité | 1.5 | zelená |
| 'Filifera Sungold' | široce kuželovitý, větévky převislé | 5 | žlutozelená, na slunci stálá |
| 'Nana' | kuželovitý, velmi hustý | 0.6 | sytě zelená |
| 'Plumosa Nana Aurea' | ploše kuželovitý | 1.2 | celoročně zlatožlutá |
| 'Squarrosa' | vzpřímený, volný | 15 | stříbřitě šedá |
Cypřišek zeravovitý (Chamaecyparis thyoides)
Až 25 m vysoký, štíhlý strom z močálovitých oblastí na východě Severní Ameriky. V kultuře je jen zakrslá forma ‚Andelyensis‘. Dorůstá do 3 m, má krátké, vzpřímeně postavené větve a modrozelené větvičky.
Parožnatka
Parožnatka (Platycerium)
Epifyticky rostoucí kapradiny subtropického deštného lesa.
- Stanoviště: světlá místa s vlhkým vzduchem, v pokoji nebo ve skleníku.
- Výška: převislé listy až 1 m dlouhé, šupinaté lístky asi 20 cm široké.
- Množení: opatrným dělením vegetačních vrcholů nebo spórami ve speciálních zahradnictvích.
Rod Platycerium patří do čeledi osladičovitých (Polypodiaceae). Má dvojí listy: ploché šupinaté a plodné parohovité listy. Pomocí šupinatých listů se pevně drží na hostiteli a sbírá organické látky, které zetlívají na humus. Časem tyto listy rovněž odumírají a nové zelené se posunují nad ně. Parožnaté sporonosné listy vyrůstají ve větším počtu a různé délce z jednoho vegetačního bodu. Jsou tlustě masité a potažené bílým chmýřím.
Parožnatce se daří na světlých místech s vlhkým ovzduším (v létě kolem 23 °C, v zimě kolem 18 °C); v závěsných ampulích na rašelinném substrátu (pH 4-4,5) nebo na drsných kmenech.
Druhy parožnatek
Parožnatka rozsochatá
(Platycerium bifurcatum)
Nejlépe se pěstuje v pokojových podmínkách. Každý nový šupinatý list se rozvíjí přes starý a klene se směrem vzhůru. Zelené laločnaté listy stojí šikmo vzpřímeně, laloky jsou převislé dolů.
Parožnatka obrovská (Platycerium grande)
Větší druh než P. bifurcatum. Šupinatý list dosahuje délky až 50 cm, je zvlněný a silněji vyklenutý vzhůru. Plodné vějíře mohou být až 1,2 m dlouhé. Nejlépe se pěstuje v teplém skleníku.
Parožnatka rozsochatá (Platycerium willinckii)
Doporučeno pouze pro pěstování ve skleníku. Krásně laločnaté, hustě plstnaté vějíře se plně rozvíjejí pouze ve skleníkových podmínkách.
Ledviník
Ledviník vyvýšený (Nephrolepis exaltata)
Ledviník vyvýšený patří mezi nejodolnější a nejznámější pokojové kapradiny.
- Stanoviště: celoročně teplé, ne pod 18 °C; světlé, i osluněné, ale bez pražícího poledního slunce.
- Výška: listy mohou dosahovat délky až 1 metru.
- Množení: oddenky.
Z asi 30 druhů čeledi ledviníkovitých (Nephrolepidaceae), které se vyskytují v tropech a subtropech, je pro pokojové pěstování nejvýznamnější Nephrolepis exaltata. Tato kapradina, známá svými četnými kulturními odrůdami, roste v přírodě buď jako epifyt, nebo jako pozemní rostlina.
Rostlina má zvlněné, zkadeřené nebo stočené vějířovité listy a také silně zpeřené, obloukovitě převislé nebo vzpřímené listy. Existují formy s listy dlouhými až 1 metr, ale i zakrslé varianty.
Odrůdy
Mezi osvědčené odrůdy patří:
- ‚Teddy Junior‘ – odolná a silně rostoucí,
- ‚Bostoniensis‘ – velmi vzrůstná,
- ‚Bornstedt‘ – trsnatého růstu,
- ‚Whitmannii‘ – známá, ale poněkud choulostivější,
- ‚Maassii‘ – odolná s kratšími listy,
- ‚Rooseveltii‘ – odolná a velmi vzrůstná,
- ‚Rooseveltii Plumosus‘ – se zkadeřenými úkrojky listů.
Pěstování
Ledviník snáší více světla než jiné kapradiny a měl by být umístěn na světlém až slunném místě. Snese i mírně nižší vlhkost vzduchu.
- Teplota: v zimě nesmí být teplota půdy nižší než okolní teplota; krátkodobě toleruje teploty pod 18 °C.
- Zálivka: kořenový bal by měl být stále mírně vlhký, zalévá se pouze dešťovou nebo změkčenou vodou.
- Hnojení: v létě se doporučuje každý týden tekuté hnojení.
Chrpa
Chrpa (Centaurea)
Druhově početný rod vytrvalých i jednoletých rostlin, které lze mnohostranně použít, také k řezu květů.
Stanoviště: plné slunce až světlý stín; půdy živné, humózní
Výška: 50–150 cm, podle druhu
Doba kvetení: květen až srpen, podle druhu
Množení: výsevem nebo dělením
Rod Centaurea z čeledi hvězdnicovitých (Asteraceae) zahrnuje více druhů, které lze použít v zahradě. Většinou pocházejí z Kavkazu, Pyrenejí a Alp. Pro celý rod jsou charakteristické koncové různě barevné květní úbory na dlouhých stoncích. Chrpám svědčí slunná místa s živnou půdou. Jsou vhodné k řezu a také poskytují pastvu včelám. Většina druhů patří k vytrvalým rostlinám, např. C. macrocephala a C. montana. Výjimkou je obecně známá chrpa modrá, která je jednoletá a každým rokem se spontánně vysemeňuje.
Hlavní druhy chrpy a jejich charakteristika
Chrpa modrá (Centaurea cyanus)
U nás nejrozšířenější druh chrpy, dříve častý plevel v obilí. Dnes se na obdělávaných polích vyskytuje jen zřídka, protože osiva se čistí dokonalejším způsobem. V zahradách se pěstují plnokvěté formy, které kvetou od července do září modře, růžově nebo bíle. Rostliny jsou 65–120 cm vysoké.
Chrpa modrá se vysévá od dubna venku nebo se předpěstují mladé rostliny pod sklem, aby se uspíšilo kvetení. V krajích s mírnou zimou je možný i podzimní výsev. Na jeden m² postačuje 1 g semen. Vzešlé semenáčky se vyjednotí na vzdálenost 20–25 cm.
Z chorob a škůdců se mohou na rostlinách vyskytovat pravé padlí, svilušky a mšice.
Osvědčené odrůdy: ‚Blauer Junge‘ (výrazně modrá), ‚Schneemann‘ (bílá), ‚Diadem‘ (svítivě modrá) a ‚Rosa Ball‘ (růžová).
Chrpa muškátová (Centaurea moschata)
Jednoletá chrpa, narůstá do výšky 1,2 m a je velmi vhodnou květinou k řezu. Květy intenzivně voní. Pěstuje se z přímého výsevu venku.
Hodnotné odrůdy: ‚Suavolens‘ (žlutá) a ‚Imperialis gemischt‘ (barevná směs, velké květy).
Chrpa bělavá (Centaurea dealbata)
Vytrvalá chrpa s karmínově červenými květy, které sedí na koncích málo rozvětvených stonků. Kvete v červnu a červenci. Rostlina je 80 cm vysoká a nese četné laločnaté listy, vespod šedě plstnaté. Je dobrou květinou k řezu a hodí se pro trvalkový záhon na výsluní nebo pro výsadbu ve slabém stínu při okraji dřevin.
Nejlepší je teplé místo s živnou a humózní půdou. Odkvetlá rostlina nepůsobí právě dobře, proto se doporučuje vysazovat rostlinu jednotlivě, aby po odkvětu nevznikla větší holá plocha.
Dobrými sousedními trvalkami jsou šalvěj, divizna nebo bělotrn.
Odrůdy: ‚Steenbergii‘ (purpurově červená, 60 cm) a ‚Joan Courts‘ (svítivě růžová, 80 cm vysoká).
Chrpa horská (Centaurea montana)
Domovem v Alpách, dále v horách jižní a střední Evropy, kde roste až do nadmořské výšky 2100 m. Často se vyskytuje na pláních s vysokými vytrvalými bylinami a na lesních mýtinách.
Rostlina je rozvětvená, asi 50 cm vysoká a má celokrajné a šedozelené listy. Modré květní úbory, které vypadají roztřepeně a trochu připomínají bodlák, objevují se v květnu a červnu. Když se rostlina po odkvětu seřízne, zpravidla dokvétá v srpnu a září.
Nejlepší půda: živná, svěží, humózní a vápnem dobře zásobená.
Osvědčené odrůdy:- ‚Alba‘ (bílá, 50 cm)
- ‚Grandiflora‘ (modrá, 50 cm)
- ‚Parham‘ (levandulová, 70 cm)
- ‚Rosea‘ (růžová, 50 cm)
Osvědčené odrůdy chrpy horské (Centaurea montana)
| Odrůda | Výška (cm) | Květ |
|---|---|---|
| Alba | 50 | bílý |
| Grandiflora | 50 | modrý |
| Parham | 70 | levandulový |
| Rosea | 50 | růžový |
Chrpa velkokvětá (Centaurea macrocephala)
Lesní trvalka, až 1,2 m vysoká. Z hnědých, tlustých a šupinatých poupat se otevírají čistě žluté květy od začátku července do poloviny srpna.
Odkvetlá rostlina nevypadá úhledně, proto je vhodnější výsadba jednotlivě než ve větší skupině. I tato chrpa je vhodná k řezu květů. Dává přednost živnějším půdám a plně osluněným místům.
Dobře kombinovatelná s: řebříčkem obecným, zvonkem klubkatým nebo chrastavcem.
Chrpa nejkrásnější (Centaurea pulcherrima)
Pěstuje se v zahradách méně často než předcházející druhy, přestože má krásné růžové květy. Na každém stonku se objevuje v červnu a červenci jediný, půvabně utvářený květní úbor.
Rostlina je až 40 cm vysoká, dává přednost teplým půdám a nevadí jí občasné vyschnutí půdy.
Dobře se spojuje s: rmenem (Anthemis biebersteiniana), botanickými tulipány a jinými cibulnatými rostlinami.
Pěstování a péče
Chrpy se množí výsevem nebo dělením. Jednoleté druhy se vysévají od dubna venku, případně na podzim v mírnějších oblastech. Vytrvalé druhy jsou vhodné do trvalkových záhonů a jako doprovodné rostliny pro šalvěj, diviznu či kopretiny. Odkvetlé rostliny by měly být pravidelně seřezávány.
Choroby a škůdci
Chrpy mohou být napadeny pravým padlím, sviluškami nebo mšicemi. Prevence spočívá v dodržení pěstitelských podmínek a ochraně rostlin. Při používání Hnojíku a svleček se těmto problémům vyhnete.
Dřín
Dřín obecný (Cornus mas)
Casně zjara kvetoucí a bohatě plodící keř nebo malý strom.
Stanoviště: Je nenáročný na klima a na půdu, mrazuvzdorný.
Potřeba pěstební plochy: 5–8 m².
Výška: Až 6 m.
Doba kvetení: Únor–březen.
Doba zralosti plodů: Září.
Množení: Výsevem nebo řízky.
Dřín obecný náleží stejně jako jiné druhy rodu Cornus do čeledi dřínovitých (Cornaceae). Tento velký keř nebo malý strom se vyskytuje v lesích a křoviskách ve střední a jižní Evropě až v Malé Asii. Roste pomalu a má velmi tvrdé dřevo. Vejčité listy s protaženou špičkou jsou 5–10 cm dlouhé. Zlatožluté květy v malých okolících jsou jen 3–4 mm velké a jsou samosprašné. Až 2 cm dlouhé jasně červené oválné plody s velkou peckou mají jedlou dužninu. Dozrávají od září.
Dřín obecný je vápnomilný, dobře vzdoruje suchu i mrazu, snáší stín a může se vysadit i ve vyšších polohách. Zpravidla se množí výsevem, ale semena klíčí až po 2 letech. Vybrané hodnotné typy se množí zelenými řízky, které dobře zakoření pod vodní mlhou. Škodliví činitelé se u dřínu prakticky nevyskytují.
Pěstování
Mezi vysazovanými rostlinami se doporučuje vzájemná vzdálenost 3–4 m. Dřín snáší dobře řez. Rostliny v živém plotu mohou být tedy od sebe vzdálené jen 0,8 m, přesto však dobře kvetou. Pravidelný řez není nutný, stačí občasné prosvětlování.
Plody postupně dozrávají od září a nemusí se trhat, mohou se snadno sbírat. Po sklizni se jeden týden skladují, aby dozrály a ztratily trpce svíravou chuť. Teprve pak jsou plody příjemně sladkokyselé. Z dospělého stromu lze sklidit 10 kg plodů a na příznivém stanovišti i mnohem více.
V Čechách a na Slovensku se pěstují odrůdy Titus a Děvín. Obě jsou odolné, Titus má tmavěji červené plody. Plná plodnost následuje v pátém roce po výsadbě.
Použití plodů
Plody obsahují velmi mnoho vitaminu C. Nelze je přímo jíst, ale připravují se z nich kvalitní kompoty, želé, marmelády a ovocné šťávy s příjemně kyselou chutí.
Konvalinka
Konvalinka vonná (Convallaria majalis)
Půvabná jarní květina k podsadbě dřevin
- Stanoviště: světle stinná místa s humózní půdou, nejlépe pod vzrostlými stromy
- Výška: 20-30 cm
- Doba kvetení: květen
- Množení: oddenky s puky
Konvalinky z čeledi liliovitých (Liliaceae) rostou ve světlých lesích po celé Evropě, v Malé Asii a na Kavkazu. Mají svěže zelené přízemní listy eliptického nebo kopinatého tvaru, které rostou po dvou až třech při sobě. V květnu se objevují bílé květy ve vzpřímených hroznech, ze kterých se později vyvinou červené plody. Všechny části rostliny jsou jedovaté. Na vhodném stanovišti se konvalinky rozrůstají četnými podzemními oddenky a pokrývají velké plochy.
Konvalinka je v evropských zahradách starou kulturní rostlinou. Je to nenáročná trvalka, která téměř nevyžaduje péči. Dobrými společníky jsou jiné vhodné trvalky ke stromům, např. plicník, fialka, barvínek nebo bika. Konvalinka je také výborná květina k řezu, avšak neměla by se trhat z porostů ve volné přírodě. Pro použití v zahradách jsou vhodnější šlechtěné odrůdy.
Doporučované odrůdy konvalinek
| Odrůda | Barva květu | Tvar květu |
|---|---|---|
| Fortin's Giant | bílá | velký |
| Grandiflora | bílá | velký |
| Plena | bílá | plný |
| Rosea | světle růžová | jednoduchý |
Celík zlatobýl
Celík zlatobýl (Solidago)
Zářivě žlutá podzimní květina; dobrá včelí pastva
- Stanoviště: slunné; propustná, čerstvá, humózně písčitá půda
- Výška: od 30 cm až do 2 m
- Doba kvetení: červenec–říjen
- Množení: výsevem nebo dělením
Většina druhů (asi 75) rodu Solidago z čeledi hvězdnicovitých (Asteraceae) je domovem v Severní Americe. Jediný náš domácí druh je celík zlatobýl, nebo také zlatobýl obecný (Solidago virgaurea). Díky zplanění ze zahrad se mezitím často setkáme na slunných lesních světlinách, zaplevelených nivách a planinách i s druhy, které původně nepatřily do domácí flóry.
Skromná, vytrvale rostoucí rostlina tvoří četné kořeny, které ji pevně zakotvují v půdě. Silné vzpřímené stonky jsou hustě obsazeny kopinatými listy. Žluté květy, objevující se od července, hojně navštěvují včely.
Zahradní kultura celíku je bez problémů; slunné místo, propustná půda a každé 4–5 let zmlazení trsů dělením. Do sousedství se hodí podzimní astry (např. Aster dumosus), záplevák (Helenium) nebo dřeviny s krásným podzimním listem.
Solidago virgaurea (Celik zlatobýl)
Miluje chudé, písčité půdy a roste na planinách, v křovinách, na lesních světlinách a v poddruzích dokonce i na horách. Jednotlivé květy málo chlupatých rostlin přitahují pozornost věncem vnějších paprskovitých květů, které jsou ve srovnání s ostatními druhy poněkud větší. Dosahuje výšky asi 1 m.
Léčivý účinek kvetoucí rostliny byl znám již ve středověku. Používala se jako močopudný a záněty léčící prostředek.
Celik kanadský (Solidago canadensis)
Druh pocházející ze Severní Ameriky, respektive z Kanady, je dnes díky zplanění dřívějších zahradních rostlin ve středoevropských lesích a na zaplevelených plochách právě tak hojný jako domácí druh. Ochlupená a rozvětvená rostlina může být až 2,5 m vysoká. Větve latovitého květenství jsou od července jednostranně hustě posety malými žlutými květy a jsou poněkud obloukovitě převislé.
Zahradní hybridy celíku (Solidago x hybrida)
| Odrůda | Barva/Tvar květu | Výška (cm) | Doba kvetení |
|---|---|---|---|
| 'Cloth of Gold' | Husté, zlatožluté laty | 50 | Od července |
| 'Goldenmosa' | Žluté laty | 80 | Od srpna |
| 'Laurin' | Tmavožluté, řidší laty | 80 | Od srpna |
| 'Strahlenkrone' | Zlatožluté, ploché, paprskující laty | 70 | Od srpna |
Zlatobýl účinky
Zlatobýl (Solidago) je známý pro své potenciální léčebné účinky a tradiční využití v lidové medicíně. Nicméně je důležité si uvědomit, že informace o účincích rostliny jsou založeny na tradičním používání a folkloru, a není vždy dostatečně podloženo vědeckými studiemi. Zde je několik údajných účinků zlatobýlu:
Diuretické vlastnosti: Zlatobýl byl tradičně používán jako diuretikum, které podporuje močení. Byl používán k podpoře funkce ledvin a vylučování škodlivých látek z těla.
Protizánětlivé účinky: Zlatobýl byl používán pro své protizánětlivé vlastnosti. Může být aplikován místně na pokožku nebo konzumován jako čaj nebo tinktura.
Hojení ran: Některé druhy zlatobýlu byly používány k podpoře hojení ran a popálenin. Rostlina obsahuje slizy a látky, které mohou pomoci zklidnit a ochránit pokožku.
Antioxidanty: Zlatobýl obsahuje antioxidanty, jako jsou flavonoidy, které pomáhají chránit buňky před poškozením volnými radikály.
Je důležité si uvědomit, že před použitím zlatobýlu pro léčebné účely je vhodné konzultovat s odborníkem na bylinnou medicínu nebo lékařem. Mohou poskytnout správné informace o dávkování, bezpečnosti a potenciálních interakcích s jinými léky.
Bez
Bez (Sambucus)
Obsah
Opadavé keře a trvalky s bobulovitými plody.
- Stanoviště: Slunná až stinná místa; v každé nepříliš mokré půdě.
- Výška: 2–6 m.
- Doba kvetení: Duben–červen.
- Množení: Výsevem nebo dřevitými řízky.
Rod Sambucus z čeledi zimolezovitých (Loniceraceae, dříve Caprifoliaceae) je rozšířen asi 40 druhy v mírných a subtropických zónách na obou zemských polokoulích. Většinou jsou to keře s dutými větvemi a plnou dření. Protistojné listy jsou lichozpeřené, lístky pilovité. Malé oboupohlavné květy s kolovitými korunami jsou sestaveny v široké okolíky nebo laty. Plod je bobulovitá peckovice s 1–2 semeny.
Vedle bezu černého (popsaného níže), jenž je v současné době opět vysoce ceněn jako ovocný keř, zahrnuje rod jen málo zahradnicky zajímavých druhů. Všechny jsou málo náročné a daří se dobře na slunných i zastíněných místech; dávají přednost čerstvým, výživným, humózním půdám.
Sambucus caerulea
Sambucus caerulea je v domovině, na západě Severní Ameriky, stromovitý, u nás dosahuje výšky 3–4 m. Větvičky jsou poměrně tenké, zpočátku trochu modravě ojíněné, listy většinou s 5–7 modrozelenými lístky. Žlutavě bílé květy v 10–15 cm širokých květenstvích se objevují v červnu až červenci. Plody jsou modročerné, silně ojíněné, 4 cm velké.
Sambucus canadensis
Sambucus canadensis, 3–4 m vysoký keř vytvářející oddenky, má listy většinou se 7 lístky, světle zelené, naspodu měkce chlupaté. Kvete žlutavě bíle v červnu až červenci ve 20–25 cm širokých okolících. Domácí je v Severní Americe. Odrůda ‚Aurea‘ má zlatožluté listy a světle červené plody.
Sambucus canadensis vyrůsta v hojně kvetoucí keř
Sambucus ebulus - bez chebdí
Sambucus ebulus, bez chebdí, je trvalka domácí v Evropě, na Madagaskaru, v severní Africe, v západní a Střední Asii. Vyskytuje se většinou ve velkých skupinách na slunných místech na čerstvých, výživných půdách. Je 0,5–1,5 m vysoký, má silné, většinou nevětvené stonky a hluboko v půdě ležící rhizomy. Listy s 5–13 lístky jsou jednoduše či dvojitě zpeřené. Květy bílé, mnohdy s červeným nádechem, kvetou v červnu až srpnu. Plody jsou kulovité, černé. Pro své léčivé účinky byl u nás pěstován již začátkem 14. století.
Bez chebdí (Sambucus ebulus) roste jako vytrvalá bylina
Sambucus racemosa, bez hroznatý
Sambucus racemosa, bez červený čili hroznatý, je vzpřímený, 2–3 m vysoký keř s tenkými hladkými výhony a světle hnědou dření. Raší velice brzy. Má listy s 5 vejčitými lístky. Kvete v dubnu až květnu hustými, vejčitými, 4–6 cm dlouhými hrozny. Plody má 5 mm velké, šarlatově červené. Je domovem v Evropě a od Malé Asie až po Čínu, většinou ve stinných lesích a na lesních okrajích. Vhodný pro ozelenění, živé ploty a smíšené výsadby; dává přednost lehkému stínu a chladným, vlhkým polohám. Plody jsou nepoživatelné.
Červené nejedlé plody bezu hroznatého (Sambucus racemosa).
Bez černý - Sambucus nigra
Lužní dřevina, rozšířená po celém světě, ve vyšlechtěných odrůdách úrodný ovocný druh.
- Stanoviště: Slunné polohy; čerstvá a vlhká, výživná půda.
- Výška: Až 6 m, při pěstování s korunou 2,5–3,5 m.
- Prostorové nároky: 18–25 m².
- Doba kvetení: Květen–červen.
- Doba zrání: Srpen–září.
- Množení: Dřevitými nebo zelenými řízky, také odkopky.
Bez černý je rozšířen v celé Evropě až do východní Asie, v Oceánii a na východě Austrálie, v Severní Americe a na západě Jižní Ameriky. Před několika lety vznikly stávající kulturní odrůdy v Dánsku, Německu, Rakousku a Švýcarsku. Velký, až 7 m vysoký keř má hluboce zbrázděnou borku a výhony vyplněné řídkou dření. Zpeřené listy jsou vstřícné, většinou pětičetné s větším koncovým lístkem; jednotlivé lístky jsou až 15 cm dlouhé, eliptické, ostře pilovité a po rozemnutí nepříjemně páchnou. Malé žlutavě bílé květy vyrůstají v plochých vrcholících o průměru 10–25 cm.
6–8 mm velké černorudé lesklé peckovice obsahují sytě červenou šťávu; zrají podle odrůdy v srpnu a září. Druh miluje výživné, kypré a vlhké půdy s dobrým odvodem vody a slunné polohy. Mokré a chladné počasí v době květu vede ke sprchávání plodů. Dřevina je zcela zimovzdorná.
Pro množení se koncem zimy řežou 20 cm dlouhé dřevité řízky z dlouhých loňských výhonů a napíchají se v odstupu 30 cm. Zelené (bylinné) řízky se řežou v časném létě, zakoření se v hrnkách pod sklem nebo fólií a na jaře se zaškolkují.
Při suchém počasí se mohou vyskytnout mšice, zejména černá mšice bezová. Při silném napadení bývá nezbytný postřik insekticidem. Požerkům plodů ptáky je třeba bránit použitím sítí.
Silně vrzůstná odrůda Sambucus nigra Haschberg
Přehled odrůd bezu černého
| Odruda | Zralost | Růst | vysokýnos | Poznámky |
|---|---|---|---|---|
| 'Donau' | středně raná | silný, zježený | střední až vysoký | hojný žír ptáků, větve dost lámavé |
| 'Hamburg' ('Schwarzer Diamant') | pozdní, postupná | velmi silný | vysoký | kyselá, trpká, tmavá šťáva, nedoporučuje se |
| 'Haschberg' | středně raná | velmi silný | vysoký | nesprchává, odolný proti chorobám |
| 'Korsör' | raná | střední | vysoký | mírná, sladká chuť; šťáva dosti světlá |
| 'Sambu' | středně raná | střední | střední | vynikající jakost plodů; šťáva tmavá |
Návod k pěstování a ošetřování:
Vysazují se nejlépe mladé dvouleté stromky nebo keře během zimního klidu do dobře zkypřené půdy, přičemž je třeba zacházet šetrně s tlustými masitými kořeny. Rozestupy rostlin jsou 3,5–4 m, odstup řad 5 m. Při pěstování keřů se ponechává stát 5–6 silných jednoletých a 1–2 dvouleté výhony. Všechny ostatní se odstraní každoročně v zimě až u země. Keřový tvar podporuje tvorbu kořenových odnoží, proto jsou výhodnější metrové kmínky. Po výsadbě se u nich odstraní všechny výhony až na jeden nejsilnější, který se seřízne na 1 m výšky a přiváže se ke kůlu. Na jeho horním konci se ponechají 4 silné výhony, jež se zastřihnou na 2 očka.
V dalších letech se odstraní všechny jednoleté výhony až na 7 nejsilnějších; staré dřevo ohnuté dolů se odstraní nebo seřízne a ponechají se mladé výhony blízko kmene nebo k očkům blízko báze. Přitom by se mělo řezat několik cm nad očkem, aby se zabránilo vyschnutí výhonů s dření.
Půdu je třeba udržovat bez plevele a nejlépe ji pokrýt zetlelým hnojem nebo jiným organickým materiálem. Velmi důležité je důkladné hnojení, zejména dusíkem. Kromě základního hnojení kompostem nebo zetlelým hnojem je radno dát ihned po odkvětu dodatečnou dávku dusíku, při použití ledku vápenatého například 40 g/m².
Sklizeň začíná, když jsou téměř všechny bobule modročerné. Příliš pozdní sklizeň vede k nepatrnému obsahu kyselin a k fádní chuti. Výnos bývá podle odrůdy od 4. roku mezi 18 a 25 kg na jeden stromek.
Plody bezu černého slouží hlavně k přípravě aromatických šťáv, sirupů, želé a cukrovinek. Pití horké bezové šťávy, lehce zředěné vodou a oslazené, je osvědčeným prostředkem proti nemocem z nachlazení. Z květů se připravuje čaj, bezový sekt a pověstné bezové kosmatice.
Černý bez květ
Květy černého bezu sbíráme na jaře, jakmile rozkvetou. Sbíráme jen plně rozvité květy, ale nesmí být překvetlé. Sbíráme nejraději za slunného počasí, dopoledne nebo brzy odpoledne, protože večer už jsou květy unavené a zavírají se.
Květy můžeme sušit na bedýnkách vyložených pečicím papírem – venku na chráněném místě nebo i doma (u topení apod.). Suché květy se hodí na zimu na čaj, který zmírňuje nachlazení, rýmu, kašel i horečku.
Z čerstvých květů si můžeme připravit čerstvou bezovou šťávu: Stačí pár květů dá do velkého džbánu, zalít studenou vodou, přidat med nebo třtinový cukr a kolečko citronu. Šťávu podáváme vychlazenou a čerstvou, je velmi osvěžující za horkého počasí.
Z květů se také připravují kosmatice – obalené květy černého bezu. Nasbíráme velká květenství, zbavíme je broučků a případných dalších nečistot, omyjeme je opatrně vodou a osušíme. Připravíme si těstíčko – z mléka, vajec a mouky + soli tak, aby bylo tekuté, ale drželo na květech. Květy obalujeme v těstíčku a smažíme na rozpáleném oleji. Podáváme s chlebem nebo bramborem a domácí tatarkou.
Černý bez účinky
Černý bez má mnoho blahodárných účinků:
Antioxidant: Černý bez obsahuje vysoké množství antioxidantů, jako jsou flavonoidy a antokyany. Tyto látky pomáhají chránit tělo před volnými radikály a snižují oxidativní stres, který je spojen s různými zdravotními problémy.
Posílení imunity: Černý bez má imunomodulační účinky a může pomoci posílit imunitní systém. Bylo zjištěno, že extrakt z černého bezu stimuluje produkci imunitních buněk a protilátek, což může přispět k obraně proti infekcím.
Protizánětlivé účinky: Různé složky černého bezu mají protizánětlivé vlastnosti a mohou pomoci snižovat záněty v těle. To může být užitečné při podpůrné terapii při zánětlivých onemocněních, jako je artritida.
Symptomatická úleva při nachlazení a chřipce: Extrakt z černého bezu byl tradičně používán k léčbě příznaků nachlazení a chřipky. Může pomoci zmírnit bolest v krku, uvolnit nosní kongesci a snížit zánět dýchacích cest.
Možné protirakovinné účinky: Některé studie naznačují, že látky obsažené v černém bezu mohou mít protirakovinný potenciál. Například flavonoidy ve černém bezu byly spojovány se sníženým rizikem vzniku určitých typů rakoviny, jako je rakovina prsu, střeva nebo plic.
Sirup z květů černého bezu
Pokud se nespokojíte s čerstvou šťávou z květů z černého bezu, můžete si připravit sirup. Je to velmi jednoduché a vydrží vám minimálně celé léto.
Budete potřebovat: několik hrstí květů černého bezu, 2 litry vody a 1 kg cukru + 1 citron nebo 1 kyselinu citronovou.
Postup:
Černý bez zalijte vroucí vodou a nechte stát do dalšího dne. Potom přeceďte, šťávu zahřejte, přidejte cukr a citron nebo kyselinu citronovou a vařte asi 20 minut. Pak naplňte do čistých vymytých sklenic a nechte vychladnout. Popište a uchovávejte v suchu a chladu.
Sirup z černého bezu
Sirupem z černého bezu se rozumí sirup z bobulí černého bezu. Natrhejte si zralé bobule a omyjte je, zbavte je broučků a nečistot a otrhejte je ze stopek. Nejlepší je bobule rozemlít na strojku na maso nebo na na rybíz, abyste se zbavili peciček. Potom rozemletou hmotu nařeďte vodou asi 1:1, přidejte cukr a šťávu z jednoho citronu nebo kyselinu citronovou. Vařte asi 20 minut, dokud šťáva trochu nezhoustne. Nalijte ji do čistých vymytých sklenic a nechte vychladnout. Uchovávejte v chladu a suchu, po načnutí v lednici. Uzavřená vydrží asi 0,5 roku.
Marmeláda z černého bezu
Marmeláda z černého bezu je další možností, jak zpracovat bobule černého bezu. V podstatě můžete postupovat stejně, jako když vaříte sirup, jen místo cukru přidejte želírovací cukr (2:1, 1:1) anebo k obyčejnému cukru želírovací prostředek (1 na litr marmelády). Vařte marmeládu nejméně 20 minut, nebo dokud nezačne želírovat – to poznáte zkouškou na talířek – kápněte lžičku marmelády na malý porcelánový talířek, jakmile ihned zhoustne, je marmeláda hotová.
Marmeládu naplňte do malých skleniček, zavíčkujte je, otočte dnem vzhůru na 5 minut, pak zase zpět a nechte vychladnout. Popište a uskladněte ve spíži nebo ve sklepě. Načnutou marmeládu skladujte v lednici.
Likér z čeného bezu
Výroba domácího likéru z černého bezu je relativně jednoduchá a může být i docela zábavná, zvláště když k tomu přizvete celou rodinu. Zde vám přinášíme základní postup, jak vyrobit likér z černého bezu:
Co budete potřebovat:
- 500 g černého bezu (bobule),
- 500 ml vody,
- 400 g cukru,
- 500 ml vodky nebo jiného silného alkoholu,
- 1 citron (šťáva a kůra),
- skleněnou nádobu s víkem (například uzavíratelnou sklenici).
Postup:
Černý bez omyjte a odstraňte stopky z bobulí. Bobule můžete před použitím také lehce rozmáčknout, aby uvolnily šťávu a chuť, nebo namlít jako v předchozích receptech.
Ve velkém hrnci smíchejte vodu a cukr. Ohřívejte na středním ohni, dokud se cukr úplně nerozpustí, a nechte směs vařit asi 5 minut. Pak odstraňte hrnec z ohně a nechte cukrový sirup vychladnout.
Když je sirup dostatečně vychlazený, přidejte do něj bobule černého bezu, citronovou šťávu a kůru. Promíchejte, aby se všechny složky spojily.
Přelijte směs do skleněné nádoby a zavřete ji pevně. Skladujte na tmavém a chladném místě (například ve skříni) po dobu nejméně 2 týdnů. Během této doby se chutě budou prolínat a likér bude získávat na intenzitě.
Po dvoutýdenním zrání likér přefiltrujte přes jemné síto nebo gázu, aby se odstranily bobule a kůra. Přidávejte vodku nebo jiný silný alkohol a dobře promíchejte.
Přelijte likér do čistých lahviček nebo láhví a uzavřete je. Dejte likér do chladničky a podávejte vychlazený.
Zajímavé odkazy
Koriandr
Koriandr setý (Coriandrum sativum)
Jednoletá léčivá rostlina a koření
- Stanoviště: slunné a teplé místo s lehčí vápnitou půdou
- Výška: 40–70 cm
- Doba kvetení: červen–červenec
- Množení: výsevem
Koriandr je jednoletá rostlina z čeledi miříkovitých (Apiaceae), domácí údajně na Blízkém východě. V kultuře je od pradávna, což dokládají nálezy z hrobů starých Egypťanů. Koriandr přinesli do střední Evropy pravděpodobně Římané. V teplé středomořské oblasti, v Číně, Japonsku, Indii, v Severní a Jižní Americe se koriandr pěstuje na větších plochách.
V našich klimatických podmínkách semena koriandru spolehlivě nedozrávají. Rostlině svědčí výsluní, půdy teplé, sušší a kypré. Koriandr má tenký vřetenovitý kořen a nahoře se rozvětvující stonek. Spodní laločnaté listy brzy opadávají a na lodyze pak zůstávají horní zpeřené listy. Bílé květy skládají okolíky, plody jsou kulovité a nerozpadávají se na jednotlivé nažky.
Nezralé plody a zelené části rostliny, které nepříjemně páchnou, se kdysi považovaly za vhodný prostředek proti štěnicím, blechám a vším. Zralá semena koriandru voní a mají kořenitě sladkou chuť. Obsahují éterické oleje, bílkoviny, hořčiny a cukr.
Koriandr jako léčivá rostlina utišuje křeče, má zklidňující účinky a zlepšuje trávení. Také je známým a oceňovaným kořením. Tvoří složku směsí kari, používá se při nakládání okurek a červené řepy, do celozrnného chleba a do některého vánočního pečiva.
Čekanka
Čekanka salátová (Cichorium intybus var. foliosum)
Modře kvetoucí čekanka je výchozí rostlinou, ze které vznikly různé formy čekankovitých rostlin (Cichoriaceae) – čekanka obecná setá, čekanka salátová (pěstuje se pro rychlené listové puky) a čekanka salátová hlávková.
Kořeny čekanky obecné seté (Cichorium intybus var. sativum) se používaly k výrobě náhražky kávy až do doby po 2. světové válce. Kulturní formy čekanky salátové se používají jako salátová zelenina.
Salátová čekanka
Pro rychlení listových puků
- Stanoviště: hluboké a středně těžké půdy s dostatkem humusu
- Prostor pro rostliny: 35 × 10 cm
- Doba pěstování: od poloviny května
- Doba sklizně: od října, pak následuje skladování a rychlení
Ze světle žlutých až bělavých listových puků tohoto typu čekanky salátové se již od 19. století připravují saláty. Rostlina se vysévá od poloviny května přímo do půdy, která musí být pro vyklíčení semen dostatečně vlhká. Příliš hustě rostoucí semenáčky se vyjednotí na 10 cm. Nadměrnými dávkami dusíku se zhoršuje kvalita puků.
Rostliny se sklízejí v říjnu a listopadu a pak se z nich odřezávají listy 2–3 cm nad vegetačním vrcholem. Kořeny se skladují v chladu (bez mrazu) až do počátku rychlení, kdy se hustě a svisle založí do zeminy v truhlíku nebo v jiné nádobě. Po vydatném zalití se překryje nádoba černou fólií a přenese se do místnosti s teplotou 12–16 °C.
Doba rychlení závisí na teplotě, pohybuje se v rozmezí 4–5 týdnů. Sklízejí se žlutavé, slabě hořce chutnající listové puky, ze kterých se připravují saláty nebo vařená zelenina. Puky rychlené ve tmě lze uchovat delší dobu.
Známé odrůdy salátové čekanky:
‚Zoom-F1‘, ‚Primosa‘, ‚Secosa‘ a ‚Brüsseler Witloof‘.
Čekanka salátová typ Radicchio
Salátová zelenina se slabě hořkou chutí
- Stanoviště: středně těžké půdy
- Prostor pro rostliny: 30 × 15 až 25 cm
- Doba pěstování: výsev v červenci pro podzimní sklizeň, v srpnu pro jarní sklizeň
- Doba sklizně: na podzim a na jaře, podle odrůdy a klimatu
Radicchio se pěstuje hlavně v Itálii. Zahrnuje odrůdy, které vytvářejí listové růžice, a odrůdy s uzavřenými hlávkami. Listy jsou vínově červené a mají bílá žebra.
Pro intenzivní zbarvení a výraznou chuť jsou vhodným doplňkem salátů nejen z listových zelenin, ale i z plodů. Pro podzimní sklizně jsou nejvhodnější výsevy od poloviny června. Pro jarní sklizně se typ Radicchio vysévá v srpnu, a aby silné zimní mrazy nezpůsobily ztráty, chrání se přezimující rostliny slámou, chvojím nebo syntetickou pokrývkou.
Zajímavé červené zbarvení listů se projeví až na podzim po prvních chladných nocích.
K podzimní sklizni se doporučují odrůdy:
‚Palla Rossa‘, ‚Cesare‘ a ‚Marina‘.
Odrůdy pro jarní sklizeň:
‚Roter Veroneser‘, ‚Roter von Treviso‘ a ‚Verona‘.
Čekanka salátová Zuckerhut
Čekanka pro přípravu salátů a vařené zeleniny v zimě
- Stanoviště: slunné místo se středně těžkou půdou
- Prostor pro rostliny: 40 × 35 až 40 cm (odrůdy s dlouhou hlávkou)
- Doba výsevu: druhá polovina července
- Doba sklizně: od října
Čekanka Zuckerhut tvoří pevně uzavřenou a do špičky vybíhající hlávku. Je typickou zimní salátovou zeleninou a vysévá se až v červenci. Rostliny z časných výsevů vybíhají předčasně do květu.
Sklizeň probíhá od října, rostliny snášejí mírné noční mrazy. Dobře zavinuté hlávky lze skladovat po dobu více týdnů.
Čekanka účinky
Čekanka je využívána v různých pokrmech, jako jsou saláty, polévky nebo přílohy. Má vysoký obsah vlákniny a je bohatá na vitamíny (kyselinu listovou, vitamíny A a K) a minerály (hořčík, draslík). Čekanka se používá jako léčivo, protože povzbuzuje chuť k jídlu, zlepšuje střevní peristaltiku a díky obsahu kyseliny listové je vhodná i pro nastávající maminky, protože příznivě ovlivňuje vývoj plodu.
Čekankové puky
Čekankové puky jsou mladé, jemné výhonky čekanky, které se konzumují jako zelenina. Mají lahodnou, hořkou chuť a jsou oblíbenou přísadou v různých pokrmech.
Čerstvé saláty: Čekankové puky můžete přidat do salátů spolu s jinou zeleninou, jako jsou rajčata, okurky, papriky nebo listové saláty. Jejich hořká chuť dodá salátu zajímavou dimenzi.
Přílohy: Čekankové puky lze také krátce orestovat nebo lehce opéct na pánvi s trochou oleje a použít jako přílohu k masu nebo rybám. Opečením se mírně zmírní hořká chuť čekanky.
Smoothie: Můžete také přidat čekankové puky do smoothie spolu s dalším ovocem a zeleninou. Hořká chuť čekanky se může prolínat s ostatními chutěmi, vytvářející zajímavou kombinaci.
Příprava vařené čekanky: Čekankové puky lze také vařit. Nejprve je však vhodné je blanšírovat ve vařící vodě po dobu několika minut, aby se zmírnila jejich hořkost. Poté je můžete použít ve vařených nebo dušených pokrmech.
Kořen čekanky
Kořen čekanky listové i obecné se využívá hlavně jako náhražka kávy. Z kořene čekanky listové se vyrábí melta (oblíbený nápoj našich babiček, který se může podávat s mlékem nebo Salkem a podává se většinou ke snídani), z čekanky obecné se vyráběla cikorka (v dobách, kdy byl kávy nedostatek, nebo byla příliš drahá). I vy si můžete z kořene čekanky vyrobit kávu, stačí když kořeny necháte uschnout a poté je namelete. Samozřejmě se nikdy nebude jednat o pravou kávu, ale zase si ji mohou dopřát i lidé, kteří nesmí z nějakého důvodu konzumovat kofein.
Káva z čekanky
Káva z čekanky není v pravém slova smyslu kávou, jedná se o náhražku kávy. Jmenuje se melta a připravuje se tak, že přivedete 0,5 litru vodu k varu, pak přisypete 2 lžíce melty a necháte několikrát přejít varem – vzkypět. Potom necháte ještě 3 minuty odstát. Přecedíte a nalijete do hrnečků. Můžete přidat mléko, Slako, cukr nebo třeba med. Podává se teplá a je ideální ke sladkým (koláče, buchty) i slaným snídaním.
Čekankové slazení
Čekankové slazení je tekutá čekanková vláknina používaná ke slazení pokrmů a nápojů. Obsahuje pouze tekutou čekankovou vlákninu a žádné další složky. Celkově obsahuje o 95 % cukru méně než ostatní přírodní sladidla a je tedy vhodná pro diabetiky a všechny, kteří se snaží pár kilo zhubnout.
Čekankové slazení (nebo také čekankový sirup) je vhodné sladidlo i pro děti. Může se použít jako náhražka jiných sirupů (javorového) na palačinky, lívance a jiné sladkosti.
Čekanka salát
Čekankový salát je skvělým způsobem, jak využít hořkou chuť čekanky a vytvořit osvěžující a chutný pokrm. Zde je jednoduchý recept na přípravu čekankového salátu:
Co budete potřebovat:
- 2-3 čekanky,
- 1 menší červenou cibuli,
- 1 hrušku (nebo jiné ovoce dle vašeho výběru, např. jablko nebo pomeranč),
- 60 g ořechů (např. vlašské nebo lískové),
- 60 g sýra (např. plísňový sýr nebo kozí sýr),
- čerstvou petrželku nebo jinou bylinku podle chuti,
- olivový olej,
- citronovou šťávu,
- sůl a pepř podle chuti.
Postup:
Čekanky omyjte, nakrájejte na tenké plátky a dejte je do mísy.
Oloupejte červenou cibuli a nakrájejte ji na tenké plátky. Ovoce (např. hrušku) omyjte, oloupejte a nakrájejte na tenké plátky. Přidejte vše do mísy.
Potom přidejte ořechy (vlašské nebo lískové) a nakrájený sýr, dále nasekanou petrželku nebo jinou bylinku.
Pro přípravu dressingu smíchejte olivový olej, čerstvě vymačkanou citronovou šťávu, sůl a pepř. Dressing přidejte do mísy se směsí čekanky, cibule, ovoce, ořechů a sýra. Dobře promíchejte, aby se všechny ingredience spojily a byly obalené v oleji a šťávě.
Salát nechte chvíli rozležet a můžete podávat.
Rebarbora
rebarbora
Obsah
Rebarbora - kráska mezi zeleninou
(Rheum rhabarbarum)
Rebarbora je zelenina, která je známá také pod názvem ředkev rebarbora, ředkev kadeřavá nebo španělská rebarbora. Je to rostlina z čeledi rdesnovitých a její botanický název je Rheum rhabarbarum. Pochází z oblastí střední Asie, ale v současnosti je pěstována a konzumována po celém světě.
Rebarbora má většinou velké listy s dlouhými, tlustými, masitými stonky/řapíky. Tyto stonky jsou jedlou částí rostliny a mají nakyslou chuť. Mnoho lidí používá rebarboru především k přípravě sladkých dezertů, jako jsou koláče, štrůdly nebo kompoty. Kyselost rebarbory lze vyrovnat přidáním cukru nebo kombinováním s ovocem, jako je jahody nebo jablka.
POZOR: Listy rebarbory jsou jedovaté a neměly by se konzumovat. Je důležité oddělovat listy od stonků a používat pouze stonky při přípravě jídel. Rovněž na podzim je rebarbora jedovatá, tedy nejlepší doba sklizně je na jaře.
Rebarbora obsahuje vitamíny C a K, vápník, draslík a další živiny. Je také známá pro své projímavé účinky a tradičně se používá k podpoře trávení.
Rebarbora použití
Rebarbora se v kuchyni využívá především k přípravě sladkých pokrmů, ale může se také použít ve slaných receptech.
Dezerty: Rebarbora je oblíbená přísada při přípravě koláčů, štrůdlů, dortů, muffinů a kompotů. Nejčastěji se stonky rebarbory nakrájejí na menší kousky a smíchají se s cukrem a dalšími přísadami, aby se snížila jejich kyselost. Poté se používají jako náplň do dezertů.
Džemy a marmelády: Rebarborový džem nebo marmeláda jsou další oblíbené způsoby využití rebarbory. Stonky se nakrájejí na menší kousky, vaří se s cukrem a je možné přidat i další ovoce nebo koření pro zvýraznění chuti.
Kompoty: Rebarbora je často používána k přípravě osvěžujících kompotů. Stonky se nakrájejí na menší kousky, vaří se ve vodě s cukrem. Můžete přidat i další tvrdší ovoce, aby byl kompot lahodnější.
Sladké omáčky: Rebarborová omáčka se používá jako přísada ke zlepšení chuti a konzistence jiných sladkých pokrmů, jako jsou palačinky, pudinky nebo zmrzlina. Stonky se vaří s cukrem a lze přidat další aromatické přísady, jako je vanilka nebo skořice.
Saláty a přílohy: I když je rebarbora obvykle spojována s dezerty, může se také použít ve slaných pokrmech. Nakrájené a povařené stonky rebarbory můžete přidány do salátů, příloh nebo marinád. Získáte tak pikantní a kyselou chuť.
Rebarbora pěstování
Rebarbora je rostlina, která se snadno pěstuje v mírném klimatu. Zde je několik základních informací o pěstování rebarbory:
Klimatické podmínky: Rebarbora je odolná rostlina a preferuje chladnější podnebí. Nejlépe roste v oblastech s mírnými léty a chladnými zimami. Může být vystavena plnému slunci, ale snese i polostín.
Půda: Rebarbora upřednostňuje hlubokou a dobře propustnou půdu s dostatečným množstvím organického materiálu. Před výsadbou je vhodné půdu obohatit kompostem nebo dobře rozloženým hnojem.
Výsadba: Rebarbora se obvykle pěstuje z oddenků nebo semen. Nejlepší čas pro výsadbu oddenků je na jaře (březen až duben), zatímco semena se mohou vysévat na podzim i na jaře. Místo pro výsadbu by mělo být dobře připravené a měly by se ponechat dostatečné mezery mezi rostlinami (asi 90 cm až 120 cm), přece jen se jedná o rozlehlé rostliny.
Péče o rostliny: Po výsadbě je důležité udržovat půdu kolem rostlin vlhkou, zejména během suchých období. Je také dobré odstranit plevel. V průběhu sezóny se doporučuje přidávat kompost nebo hnojivo bohaté na dusík ke zlepšení výživy rostlin.
Sklizeň: Rebarbora se sklízí obvykle až ve druhém nebo třetím roce po výsadbě. Stonky se uříznou u země, nejlépe ve chladnějších měsících na jaře. Při sklizni je důležité ponechat na rostlině alespoň několik stonků, aby měla sílu pro další růst.
Zazimování: V oblastech s chladnými zimami je vhodné chránit rebarboru před mrazem. Po oříznutí stonků se doporučuje pokrýt půdu kolem rostlin mulčem nebo listím, což pomůže udržet teplotu a ochránit kořeny.
Kdy sklízet rebarboru
Rebarboru sklízíme ve druhém nebo třetím roce po výsadbě. Sklízíme jen řapíky, protože listy jsou jedovaté (obsahují tanin). Rebarboru sklízejte zejména na jaře, a to raději v chladnějších dnech. Používejte ostrý nůž a uřezejte řapíky přímo u země. Z každé rostliny uřežte jen několik řapíků, aby mohla růst dále. Někdy se sklízí rebarbora i na podzim, ale záleží na odrůdě. Obvykle se uvádí, že na podzim rostlina obsahuje více taninu a je tedy možné, že budou jedovaté i řapíky.
Jak zpracovat rebarboru
Rebarboru zpracovávejte ihned po uříznutí, nebo maximálně ji můžete uchovávat několik dní v lednici (když ji třeba dostanete).
Rebarbora by se měla zpracovávat tepelně. TIP: Nejlepší je rebarborové stonky oškrabat od tuhých částí, nakrájet na malé kousky, prosypat cukrem a nechat odležet, aby pustily šťávu. Šťávu pak sceďte a stonky použijte do koláčů, buchet atd.
Zajímavých chuťových variací dosáhnete, když budete kombinovat rebarboru s jablky nebo jahodami. Ale dá se také přidat do slaných jídel, salátů apod. – bude v nich tvořit kyselé podtóny.
Rebarborový koláč
Zde je základní recept, jak upéct rebarborový koláč:
Suroviny:
- 350 g stonků rebarbory,
- 200 g hladké mouky,
- 150 g cukru,
- 100 g másla (na pokojové teplotě),
- 2 vejce,
- 120 ml mléka,
- 1 čajová lžička prášku do pečiva,
- špetka soli,
- vanilkový extrakt (dle chuti).
Postup:
Troubu předehřejte na 180 °C a připravte si dortovou formu. Vymažte ji máslem nebo vyložte pečicím papírem.
Rebarboru důkladně omyjte a oloupejte vnější vrstvu. Pak ji nakrájejte na menší kousky (asi 1 cm až 2 cm dlouhé).
Ve velké míse smíchejte máslo a cukr, dokud nedosáhnete krémové konzistence. Přidejte vejce a vanilkový extrakt a dobře promíchejte.
V další misce smíchejte mouku, prášek do pečiva a špetku soli.
Postupně přidejte suché ingredience do směsi s máslem a cukrem, střídavě s mlékem. Míchejte, dokud nedostanete hladké těsto bez hrudek.
Přendejte těsto do připravené dortové formy a urovnejte povrch.
Nakrájenou rebarboru rozložte rovnoměrně po povrchu těsta.
Pečte přibližně 35 až 40 minut, nebo dokud není koláč zlatavý a propečený.
Rebarborový koláč s drobenkou
Obměnou je rebarborový koláč s drobenkou.
Budete potřebovat:
- 500 g polohrubé mouky,
- 125 g cukru krupice,
- 2 vejce,
- 125 ml oleje,
- 1 prášek do pečiva,
- 300 ml bílého jogurtu,
- 300 g rebarbory,
- 100 g hrubé mouky + 100 g cukru krupice + 100 g másla na drobenku,
- tuk a hrubou mouku na vymazání a vysypání plechu.
Postup:
Těsto nalijeme na plech vymazaný tukem a vysypaný moukou a rozetřeme, aby bylo rovnoměrné.
Na těsto poklademe nakrájenou rebarboru a posypeme drobenkou.
TIP: Drobenku vytvoříte tak, že suroviny na drobenku (mouku, cukr a tuk) promnete v rukou, až mají lepivou, ale sypkou konzistenci.
Zajímavé odkazy
Krásnoočko
Krásnoočko (Coreopsis)
Dlouhou dobu kvetoucí a působivé trvalky a letničky pro záhony.
Stanoviště: Plně slunné. Půda živná, písčitohumózní, svěží až suchá.
Výška: Podle druhu 25–80 cm (200 cm).
Doba kvetení: Červen–září.
Množení: Dělením, řízky od báze a výsevem.
Rod Coreopsis pochází ze Severní Ameriky a přísluší do čeledi hvězdnicovitých (Asteraceae). Ve svém domově mají jednotlivé druhy dosti rozdílné nároky na stanoviště. Pěstované druhy a odrůdy dávají přednost svěžím a živným půdám na výsluní. Krásnoočka oživují žlutými květy letní a trvalkové záhony uprostřed léta a na podzim, proto jsou významnými zahradními rostlinami. S výjimkou Coreopsis tripteris a C. verticillata jsou ostatní druhy poměrně krátkověké. Na záhonech se krásnoočka výborně kombinují s letními astrami, s ostrožkami, kokardami, šalvějemi a s mochnami.
Coreopsis grandiflora 'Badengold'
dorůstá do výšky 70 cm a má svěže zelené zpeřené listy. Zlatožluté květy na dlouhé stopce jsou až 10 cm široké a objevují se od srpna do září. Coreopsis grandiflora je také vhodnou květinou k řezu. Jiné odrůdy se žlutými květy jsou:
- ‚Sunray‘ (60 cm, plnokvětá).
- ‚Domino‘ (70 cm, s jednoduchými květy).
Coreopsis lanceolata
pochází z jihu Severní Ameriky. Světle žluté květy sedí na holých stoncích v době od června do srpna, listy jsou světle zelené, kopinaté a zpeřené. Tento druh se vyznačuje hustě trsovitým růstem a výškou kolem 25 cm. Rostlina dlouho vytrvává a nejlépe je vyvinutá ve 2. a 3. roce. Seříznutí rostliny po odkvětu má příznivý účinek. Doporučují se odrůdy:
- ‚Sterntaler‘ (zlatožlutá s hnědým středem).
- ‚Goldfink‘ (světle žlutá).
- ‚Lichterstadt‘ (žlutá).
Coreopsis tinctoria
je jednoletá letnička, která se dříve řadila k rodu Calliopsis. Výška rostliny se pohybuje mezi 30 a 100 cm. Vyšší odrůdy jsou vhodné k řezu, nízké se používají na obruby záhonů a na úzké záhony (rabata). Zlatožluté květy se otvírají od června do září. Seříznutím rostliny po odkvětu lze podpořit podzimní kvetení. Toto krásnoočko se vysévá od dubna přímo do půdy nebo již od poloviny března do pařeniště. Je více odrůd, například:
- ‚Golden Crown‘ (60 cm).
- ‚Vysoká směs‘ (100 cm).
- ‚Nízká směs‘ (30 cm).
- ‚Tetra Goldteppich‘ (50 cm, hnědý střed květu).
Coreopsis basalis
Vedle C. tinctoria lze jako letničku pěstovat C. basalis. Tento druh je 50 cm vysoký a má žluté, při základu hnědavě zbarvené květy. Kvete od poloviny srpna do konce září. Nejlépe roste ve svěží půdě, ale nevadí, když v létě půda jednou na krátkou dobu vyschne. Rostlinu lze použít na záhonech, a to nejen na výsluní, ale i v lehkém stínu. Vhodnými společníky mohou být cibulnaté rostliny, např. narcisy, které kvetou již na jaře. Toto vysoké krásnoočko se dobře uplatní i jako solitérní trvalka.
Coreopsis verticillata
pochází ze Severní Ameriky. Odrůda ‚Grandiflora‘ je 60–70 cm vysoká a kvete od června do srpna. Květy jsou žluté a sedí ve skupinách na rozvětvených stoncích. Listy jsou zpeřené v čárkovité úkrojky. Rostlina roste vzpřímeně ve volném trsu. Může se použít na slunných záhonech, případně i v lehkém stínu dřevin. Na vhodných stanovištích rostlina dlouho vytrvává. K nízkým odrůdám patří:
- ‚Zagret‘ (25 cm, zlatožlutá).
- ‚Moonbeam‘ (40 cm, bledě žlutá).
Bohyška
Bohyška
Hosta – bohyška, funkie
Trvalka s ozdobnými listy, vhodná pro záhony a k okrajům dřevin.
- Stanoviště: Polostinné nebo stinné místo s čerstvou a živnou půdou.
- Výška: 30–90 cm.
- Doba kvetení: Červen–srpen.
- Množení: Dělením.
Tato trvalka z čeledi liliovitých (Liliaceae) pochází z Asie. Je známo asi 40 druhů, které poutají pozornost dekorativními listy kopinatého nebo srdčitého tvaru, někdy s krásnou kresbou. Mezi červnem a říjnem vyrůstají z bujného listového trsu dlouhé stonky s bílými, modrými nebo fialovými květy v hroznech.
Vybrané druhy a odrůdy
Hosta crispula
Tvoří 40 cm vysoké husté trsy srdčitých listů, které vybíhají do špičky a na okrajích jsou bílé. Řídké fialové květy se objevují na 60 cm dlouhých stoncích během června a července.Hosta elata (syn. H. fortunei var. gigantea)
Dorůstá výšky 70–90 cm. Zelené srdčité listy mají zvlněný okraj. V červnu se objevují světle fialové květy.Hosta fortunei
Důležitý druh s mnoha krásnými pestrolistými formami. Matně zelené srdčité listy nemají zvlněné okraje. V červnu až srpnu se objevuje mnoho krátkých hroznů se světle fialovými květy.- ‚Aurea‘: Zpočátku svítivě žlutozelené listy, později zelené, fialové květy na 60 cm vysokých stoncích.
- ‚Aureomaculata‘: Má listy nejdříve zlatožluté se zelenými okraji, později zcela zelené.
- ‚Gold Standard‘: Podobná jako ‚Aureomaculata‘, ale zachovává si počáteční zbarvení po celé léto.
- ‚Hyacinthina‘: 50 cm vysoká, s tmavě fialovými květy a listy na líci šedozelenými, na rubu bíle ojíněnými.
- ‚Marginato-Alba‘: Velké šedozelené listy s bílým okrajem a atraktivními fialovými květy. Výška 60 cm.
Hosta lancifolia
Tvoří 30 cm vysokou rostlinu s menšími kopinatými zelenými listy. V srpnu a září se objevují světle fialové květy v jednostranných hroznech.Hosta plantaginea
60 cm vysoká, kvete pozdě. Velké bílé vonné květy se objevují v září až říjnu. Bujné světle zelené listy jsou nápadně lesklé. Nejčastěji se pěstuje velkokvětá forma ‚Grandiflora‘. Vyšší a ranější odrůda s intenzivně vonnými květy je ‚Royal Standard‘.Hosta sieboldiana
Snadno rozpoznatelná podle modrozelených srdčitých tuhých listů. Odrůda ‚Elegans‘ má obzvláště velké a bujné listy. Lila bílé květy se objevují v červnu a červenci na krátkých silných stoncích.Hosta undulata
Kvete v červenci a srpnu bledě fialově. Forma ‚Univittata‘ je 30 cm vysoká, s jemně zvlněnými a bíle panašovanými listy. Odrůda ‚Aureomarginata‘ má zvlněné listy s bílým lemem a je celkově vzrůstnější.Hosta ventricosa
Vzrůstný druh s tmavě zelenými, lesklými a široce srdčitými listy. Stvoly s fialovými zvonkovitými květy se objevují v srpnu a mohou dosahovat až 1 m výšky.
Pěstování bohyšky
Bohyškám se nejlépe daří v polostínu nebo světlém stínu a v dostatečně vlhké úrodné půdě. Jen H. plantaginea dává přednost slunnějším a teplejším stanovištím.
Bohyšky (s výjimkou H. undulata) raší na jaře velmi pozdě, proto se doporučuje vyznačit místo výsadby, aby jejich výhony nebyly neúmyslně poškozeny. Druhy a odrůdy s jemnými listy je třeba chránit před slimáky a plzáky.
Bohyšky se snadno pěstují na trvalkových záhonech nebo při okrajích dřevin. Odrůdy s pestrolistými listy mohou rozzářit stinná zákoutí. Pro pokrytí půdy pod keři se hodí H. lancifolia. K ohraničení záhonů je vhodná H. undulata ‚Univittata‘. Bohyšky lze pěstovat také v nádobách, kde tvoří zajímavý akcent na terasách a balkonech.
Srdčité listy se často používají ve vazačských úpravách jako manžety.
Množení: Bohyšky se rozmnožují dělením na podzim. Při dělení na jaře je třeba dbát na to, aby nebyly poškozeny špičky výhonů.
Mateřídouška
Mateřídouška (Thymus)
Plazivé nebo nízko rostoucí aromaticky vonící trvalky nebo polokeře, zároveň okrasa zahrady i koření.
- Stanoviště: slunné; v chladných polohách nutná zimní ochrana; propustná, písčitá chudá půda.
- Výška: 5–30 cm.
- Doba kvetení: květen–září.
- Množení: výsevem, dělením a řízky.
Mateřídouška – zejména druhy používané pod názvem tymián jako léčivá a vonná bylina i kuchyňské koření – byla patrně známa již v antice.
Víceleté, často i v zimě zelené trvalky z čeledi hluchavkovitých (Lamiaceae) mají domov hlavně v teplých zemích okolo Středozemního moře. Jsou velmi náročné na teplo, na půdu však mají nepatrné nároky a rostou přednostně na suchých, kamenitých svazích na plném slunci. Jejich stonky, při zemi často dřevnatějící, jsou silně rozvětvené a nesou mnoho malých vstřícných listů. Růžové, lila nebo bílé květy stojí většinou přeslenitě v paždích listů. Rostliny voní velmi aromaticky a jsou dobrou pastvou pro včely.
Tymián obecný – Thymus vulgaris
20 Kč
Tymián obecný
Thymus vulgaris
Semena: 500
Mateřídouška citronová (Thymus x citriodorus)
je zakrslý keřík asi 25 cm vysoký s listy vonícími po citronu.
- Odrůda ‚Golden Dwarf‘ má listy žluté až zelené a květy bílé až lila.
- Odrůda ‚Silver King‘ má listy stříbřitě zelené.
Obě odrůdy jsou jen 15 cm vysoké a osídlují pomocí oddenků rychle celé plochy.
Mateřídouška Doerflerova (Thymus doerfleri)
je domácí na Kavkaze. Svým plazivým růstem a mnoha šedozelenými hrubě chlupatými lístky je to hezká kompaktní půdopokryvná trvalka pro kamenité svahy. Od května jsou její polštáře překryty četnými růžovými květy. Nejznámější odrůdou je ‚Bressingham Seedling‘.
Mateřídouška plstnatá
(Thymus pseudolanuginosus)
má bělovlnatě chlupaté listy a tvoří hustý, jen několik cm vysoký koberec. Růžové květy se objevují od června. Rostliny mají snahu přerůst své sousedy, pak je třeba je omezit řezem.
Mateřídouška obecná, planý tymián
(Thymus serpyllum)
Tato naše planá rostlina je asi 30 cm vysoký polokeř. Vyskytuje se téměř v celé Evropě na slunných a suchých místech až do nadmořských výšek 3000 m. Mateřídouška může mít podle stanoviště kulaté nebo čtyřhranné, chlupaté nebo lysé stonky; listy mohou být vejčité nebo kopinaté, květy růžové nebo lila. V každém případě jsou květenství vejčitá až kulovitá a listy jsou žláznatě tečkované. Celá rostlina aromaticky voní a obsahuje tříslovinu, pryskyřici a éterický olej. Její účinek je srovnatelný s pravým tymiánem, ale poněkud slabší.
Z odrůd se prodávají bíle kvetoucí ‚Albus‘ a ‚Coccineus‘ s květy karmínově červenými.
Tymián obecný/zahradní (Thymus vulgaris)
zahradní neboli pravý tymián, tymián obecný, pochází ze Středomoří, kde roste na teplých a slunných stráních. V Itálii a Francii se často pěstuje na poli a vysazuje se v zahrádkách jako kuchyňské koření. V 11. století přišel s benediktinskými mnichy do střední Evropy.
Silně rozvětvená trvalka dřevnatí jak v mohutném kůlovém kořeni, tak ve spodní části stonku. Má množství malých kopinatých listů, jež jsou na spodní straně bíle plstnaté a na okraji lehce zavinuté. Růžové nebo bílé květy v lichopřeslenech se objevují přes celé léto. Rostlina kořenně voní a ani usušené větvičky neztrácejí téměř nic ze své vůně. Obsahové látky jsou podobné jako u T. serpyllum, avšak ještě koncentrovanější. Je třeba vyzdvihnout vysoký obsah thymolu, který působí mj. dezinfekčně a vyhání červy. Čaj z tymiánu pomáhá při odhlenění a proti křečím.
Normálně má tato rostlina, zvyklá na slunce, u nás trochu potíže v zimě. Dnes však již existuje jedna varieta, tzv. zimní tymián, který se méně hodí pro slunečné a teplé klima a je zimovzdorný. Odrůda ‚Compactus‘ pro skalky s hustým šedo-zeleným listem a něžnými lila květy je jen asi 20 cm vysoká.
Pravý tymián potřebuje v zahradě vždy slunné místo, nejlépe ve spojení s kameny, v nichž se střádá teplo, a propustnou, chudou půdu, jinak je velmi soběstačný.
Účinky mateřídoušky
Pěstování mateřídoušky
Éterický olej mateřídouška
Z mateřídoušky se vyrábí éterický olej, který si můžete zakoupit v lékárně. Tento olej se používá jako přírodní léčivý prostředek, který může pomoci s různými zdravotními problémy. Existuje několik způsobů, jak lze tento olej použít:
Aromaterapie: Éterický olej z mateřídoušky lze použít jako aromaterepii pomocí difuzéru, který roztok rozptýlí do vzduchu. Tato metoda může pomoci s uklidněním nervové soustavy, zlepšením nálady a snížením úzkosti.
Masáž: Éterický olej z mateřídoušky se může aplikovat na kůži pomocí masáže. Tento způsob pomáhá uvolnit napětí svalů, zmírnit bolest a zlepšit průtok krve.
Koupel: Přidání několika kapek éterického oleje z mateřídoušky do teplé koupele pomůže uklidnit nervovou soustavu a zlepšit náladu. Kromě toho také pomáhá zmírnit bolest svalů a kloubů.
Inhalace párou: Přidání několika kapek éterického oleje z mateřídoušky do horké vody a inhalování páry pomáhá při nachlazení a problémech s dýcháním.
Pamatujte však na to, že éterické oleje jsou velmi koncentrované a mohou být nebezpečné, pokud se nepoužívají správně. Před použitím je tedy důležité se poradit s lékařem nebo odborníkem na aromaterapii.
Šalvěj
Šalvěj - Salvia
Bohatě kvetoucí trvalky, staré léčivé a kulturní rostliny
Stanoviště: plné slunce; výživné, propustné, vápenité půdy
Výška: 20–100 cm, podle druhu
Doba kvetení: květen–listopad, podle druhu
Množení: dělením nebo výsevem
Velice obsáhlý rod Salvia z čeledi hluchavkovitých zahrnuje přes 600 druhů. Vedle vytrvalých zástupců mají zahradnicky význam také některé jednoleté, respektive u nás jako jednoleté pěstované rostliny. Většina druhů pochází z Evropy, Severní Ameriky nebo Přední Asie. Charakteristické jsou čtyřhranné stonky a křížem vstřícně uspořádané listy. Květní koruna s velmi silně zvýrazněným horním pyskem vyčnívá daleko přes kališní lístky. Další společnou vlastností je, že rostliny vesměs jsou bohaté na éterické oleje.
Šalvěj se používá na volných plochách nebo v rabatech. Obvykle dává přednost plně slunným stanovištím a zvláště vápenitým půdám. Pro zajištění dlouho trvajícího a bohatého kvetení je důležité odkvetlé části ostříhat.
Trvalky pro venkovní plochy
Zde zařazené druhy šalvěje se používají na volné plochy, a to nejlépe v malých skupinách. Do sousedství se hodí mj. řebříček (Achillea), krásnoočko (Coreopsis grandiflora) či pupalka (Oenothera missouriensis):
- Salvia argentea, šalvěj stříbrolistá, pochází z jižní Evropy a dosahuje výšky až 70 cm. Bílé květy se objevují v červnu až červenci. Přízemní růžice listů je plstnatě chlupatá. Rostliny se rády vysemeňují na příhodném stanovišti.
- Salvia azurea, šalvěj modrá, druh pocházející ze Severní Ameriky, dorůstá výšky 90–100 cm. Tmavě modré květy kvetou pozdě na podzim, od října až do listopadu. Tato vlastnost je zvlášť ceněna. Rostliny mají rády čerstvé půdy, které jsou hlinité a přesto propustné. V obchodech je většinou až 1,5 m vysoká odrůda ‚Grandiflora‘.
- Salvia jurisicii, šalvěj srbská, dosahuje výšky jen 30 cm. Když ji použijeme ve větších skupinách, získáme v červenci a v srpnu na záhonu velice půvabnou světle fialovou hru květů. Nápadné jsou chlupaté, zpeřené listy.
- Salvia nemorosa, šalvěj hajní či letní, se vyznačuje hustým trsnatým růstem. Květy se objevují v červnu až červenci. Dává přednost čerstvým půdám, které mohou občas vyschnout. Lze ji použít také jako záhonovou trvalku. Jednotlivé odrůdy jsou cennými trvalkami.
- Salvia officinalis, zahradní šalvěj lékařská, pocházející z hornatých částí jižní Evropy, byla přinesena do střední Evropy patrně již Římany v raném středověku. Od té doby je pěstována jako léčivá a kulturní rostlina. Šalvěj měla vždy pevné místo v selských zahradách. Jako planá rostlina se u nás S. officinalis nevyskytuje.
Přehled odrůd šalvěje hajní čili letní
| Odrůda | Výška (cm) | Barva květů |
|---|---|---|
| 'Blauhügel' | 40 | světle modrofialová |
| 'Mainacht' | 30 | sytě modrofialová (kvete opakovaně) |
| 'Ostfriesland' | 40 | tmavě fialová |
Vzpřímeně rostoucí polokeř má čtyřhranné, na bázi dřevnatějící stonky. Velmi aromatické listy jsou uspořádány křížem vstřícně, jsou úzké až vejčité a mají pro síťovitou nervaturu lehce vrásčitý vzhled. U čepele listu rostou často ještě dvě ouška. Stonky a listy jsou bíle plstnatě chlupaté. Modrofialové květy se objevují od května v lichopřeslenech a rády je navštěvují včely.
Kořeněná vůně listí ukazuje na vysoký obsah éterického oleje. Jsou v nich obsaženy i třísloviny a hořké látky. Šalvějový olej může být v mnoha směrech jedovatý, proto se musí dávkovat velmi opatrně.
V zahradě potřebuje tato oblíbená léčivá rostlina slunné místo chráněné proti větru, s propustnou, lehce vápenitou půdou, zásobenou dostatečně živinami (např. zralým kompostem). Protože stonky během doby stále více dřevnatějí, měly by se rostliny každé 4–5 let obnovovat z řízků nebo oddenků.
Sklízejí se listy a špičky výhonů, jež jsou nejvíce aromatické před květem. Dají se dobře sušit a musejí se uchovávat vzduchotěsně. Pro čerstvou spotřebu se mohou listy průběžně otrhávat. Aby se zabránilo poškození trsů, měla by rostlina mít před zimou dostatek listů. Na jaře se pak seřízne až do starého dřeva, aby keř opět dobře obrážel.
Z mnoha okruhů činností šalvěje lékařské zde připomeňme jen některé. Zvlášť je třeba vyzdvihnout potlačující účinek na pocení, dále snižuje sekreci mléčných žláz a má pozitivní účinek na obsah cukru v krvi u diabetiků. Také v ústech a hrtanu se hojně využívají protizánětlivé vlastnosti šalvěje.
V kuchyni propůjčuje šalvěj mnohým masitým jídlům náležitou chuť, činí pečeně, zvěřinu a drůbež lépe stravitelnými a hodí se dobře i k mnoha pokrmům z ryb.
Hlavně kvůli dekorativním listům se nabízejí v obchodech některé odrůdy (všechny jsou asi 50 cm vysoké).
Výběr zahradních odrůd šalvěje lékařské
| Odrůda | Barva listů a růst |
|---|---|
| 'Aurea' | zlatožlutá |
| 'Berggarten' | široký, trsnatý růst |
| 'Purpurascens' | červenavá |
| 'Tricolor' | šedozelená, žlutavě bílá, světle fialová |
Salvia pratensis, šalvěj luční
je u nás doma a kvete modrofialově v červnu a v červenci. Květy sedí v rozvětvených lichoklasech. Rostliny dosahují výšky až 50 cm.
- Salvia pratensis baematoides je až 80 cm vysoká a vyznačuje se bohatě rozvětveným růstem. Zvlášť půvabná je odrůda ‚Mittsommer‘, kvetoucí levandulově modře.
Salvia sclarea, šalvěj muškátová
pochází ze Středomoří a dosahuje u nás výšky až 1 m. Růžové květy jsou uspořádány v rozvětvených latách a objevují se v červnu až srpnu. Rostliny šíří intenzivní vůni a jsou používány v kuchyni i v lidové medicíně.
Trvalky pro okraj porostů dřevin
Salvia glutinosa, šalvěj lepkavá
je výjimkou mezi druhy šalvějí využívanými v zahradě; dává přednost polostinným stanovištím, třeba pod světlými korunami stromů. Žluté květy se objevují od července až do září a šíří příjemnou vůni. Široký, působivý růst (až 1 m vysoký) je podtržen početnými hrubě pilovitými listy.
Přehled odrůd šalvěje zářivé
| Odrůda | Výška (cm) | Poznámky | Barva květu |
|---|---|---|---|
| 'Feuerzauber' | 30 | bohatě kvete | sytě červená |
| 'Fury' | 20 | časně kvetoucí | zářivě šarlatově červená |
| 'Red Cardinal' | 25 | intenzivně šarlatově červená, kompaktní růst | sytě červená |
| 'Carabiniere' | 20 | husté laty květů | šarlatově červená |
| 'Laser Purple' | 25 | kompaktní růst | tmavě fialová až modrá |
Letničky
Salvia farinacea - šalvěj pomoučená modrá
pochází z jižní části Severní Ameriky a roste tam vytrvale. Rostliny dosahují výšky až 80 cm, mají hustě trsnatý růst s šedobíle pýřitými listy. Fialové přesleny květů se objevují od července až do října. Protože si druh zachoval charakter plané rostliny, hodí se výtečně jako doplněk trvalkových záhonů. Odrůda ‚Viktoria‘ je pouze 50 cm vysoká, zaujme však zářivě fialově modrými květy. Používá se s oblibou v letničkových záhonech a rabatech.
Salvia patens - šalvěj otevřená
je domácí v Mexiku a roste tam rovněž vytrvale. Velké květy barvy námořnické modři se objevují koncem července až začátkem srpna a vydrží až do prvních časných mrazů. Rostliny mají chlupaté vejčité listy a dosahují výšky až 70 cm. Dávají přednost suchým, ne příliš výživným půdám a dají se dobře použít ve spojení s kameny.
Salvia patens přináší od vrcholného léta zářivě modré květy
Salvia splendens, šalvěj zářivá
pochází z Brazílie a patří k nejznámějším jednoletým šalvějím. Zvlášť nápadné jsou zářivě červené květy, které se objevují od června až do října. Nabízené vyšlechtěné odrůdy mají většinou kompaktní růst a hodí se pro záhony letniček, obruby a jako balkonové rostliny.
Jednoleté druhy šalvějí se množí výsevem od začátku března pod sklo. Po přepichování se sázejí rostlinky jednotlivě do hrnků a postaví se pro otužení do pařníku. Od konce května přijdou pak na konečné stanoviště.
Salvia splendens ze série Cleopatra je vhodná jako balkónová rostlina
Šalvěj v těhotenství
Šalvěj může mít některé účinky na tělo, které by mohly ovlivnit těhotenství, a proto by se měla užívat opatrně. Některé zdroje uvádějí, že by těhotné ženy měly šalvěj úplně vynechat.
Existuje totiž riziko, že šalvěj může vyvolat kontrakce dělohy a vést k potratu nebo předčasnému porodu. Dále může také snižovat tvorbu mléka u kojících matek.
Proto doporučujeme, aby těhotné ženy se svým lékařem nebo porodní asistentkou konzultovaly, zda je bezpečné používat šalvěj, a pokud ano, jaký způsob užívání je nejvhodnější. V každém případě by se měla šalvěj užívat opatrně a v malých dávkách. Neškodné je však vnější použití, například při kloktání.
Šalvějový čaj
Šalvějový čaj se tradičně používá jako prostředek k podpoře trávení a k léčbě nachlazení. Připravuje se tak, že čerstvou nebo sušenou šalvěj (1 lžičku) zalijete 250 ml vroucí vody, necháte 10 až 15 minut louhovat, přecedíte a pijete teplé. Doporučené dávkování je 3 šálky denně, a to maximálně po dobu 14 dnů.
Pokud nejste těhotná nebo kojíte, doporučujeme vyhnout se pití šalvějového čaje úplně. V ostatních případech věnujte pozornost kvalitě čaje a sledovat množství, které pijete. Šalvěj může mít vysoký obsah thujonu, což je látka, která může být toxická v příliš velkém množství. Proto je nejlepší konzumovat šalvějový čaj v malých dávkách a ne příliš často.
Pokud máte nějaké zdravotní problémy nebo užíváte nějaké léky, doporučujeme poradit se s lékařem, zda je pro vás bezpečné užívat šalvějový čaj.
Zajímavé odkazy
Špenát
Špenát
Špenát (Spinacia oleracea)
Jednoletá rostlina dlouhého dne; oblíbená listová zelenina.
Stanoviště:
Hluboká, humózní půda s dobrým odvodem vody.
Spon rostlin:
20–25 × 10 cm.
Doba pěstování:
Výsev od února/března v následných sadách.
Doba sklizně:
Kontinuální česání větších listů, než rostliny vyběhnou do květu.
Množení:
Semeny.
Špenát byl přivezen patrně Araby a křižáky do Španělska a odtamtud se šířil dále do střední Evropy. Rostlina z čeledi merlíkovitých (Chenopodiaceae) je bohatá na vitamíny a minerální látky. Listy se mohou jíst syrové jako salát nebo se připravují vařené jako zeleninová příloha.
Špenát se pěstuje převážně na jaře a na podzim, neboť většina odrůd začíná kvést v období dlouhého dne. Klíčí již při 0 °C. Vysévá se od února, jakmile půda oschne, až do konce dubna, pro podzimní sklizeň v srpnu a pro přezimování v září. Pro letní pěstování se hodí jen speciální odrůdy.
Odrůdy
- Jarní a podzimní pěstování: ‚Hermes‘, ‚Monnopa‘, ‚Carambole‘, ‚Summic‘, ‚Vitesse‘, ‚Attica‘, ‚Taurus‘, ‚Trio‘.
- Letní pěstování: ‚Carambole‘, ‚Nordic‘, ‚Solar‘.
- Pěstování na přezimování: ‚Subito‘, ‚Vitesse‘, ‚Hiverna‘, ‚Monnopa‘.
Špenát novozelandský – Tetragonia tetragonioides
27 Kč
Špenát novozelandský
Tetragonia tetragonioides
Semena: 40
Špenát setý – Spinacia oleracea – WINTERRIESEN
16 Kč
Špenát setý
Spinacia oleracea/WINTERRIESEN
Semena: 250
Špenát setý – Spinacia oleracea – GRETA F1
27 Kč
Špenát setý
Spinacia oleracea/Greta F1
Semena: 350
Špenát jahodový
34 Kč
Špenát jahodový
Chenopodium foliosum
Semen: 130
Pěstování
Hloubka výsevu:
2–4 cm. Lépe vzchází po přitlačení půdy. Za sucha zaléváme, aby se zvýšil výnos a zabránilo se vybíhání do květu.
Choroby a škůdci:
Špenát je náchylný na nepravé padlí, napadení mšicemi a na virové choroby. Při hnojení Hnojíkem, případně při zapravení svleček do půdy se těmto problémům spolehlivě vyhnete.
Sklizeň:
Perioda sklizně je krátká. Sklízejí se vždy největší listy. Krátce před rozkvětem se špenát sklidí a zmrazí. Vyběhlé rostliny chutnají hořce.
Zajímavost
To, že je špenát nejlepším zdrojem železa mezi zeleninou vzniklo zřejmě matematickou chybou – chybným zapsáním desetinné čárky, tj. 21 mg/100 g, místo 2,1mg/100 g špenátu.
Jak udělat špenát
Když se vám podařilo vypěstovat si úrodu špenátu, vyzkoušejte také následující recepty.
Listový špenát
Čerstvý špenát, který si natrháte na své zahradě, můžete přidávat do salátů, zdobit jím salátové mísy i obložené chleby. Ale také si z něj můžete vyrobit smoothie – stačí 2 hrsti čerstvého špenátu rozmixovat s troškou vody, popř. přidat i jinou jarní zeleninu.
Jak uvařit špenát
Na klasický špenát jako přílohu použijte také listy. Je to mnohem lepší než špenát koupený v protlaku. Máte totiž jistotu, že ve vašem špenátu bude opravdu jen špenát, a to kvalitní. Budete potřebovat: 1 malou cibuli, olej, 4 hrsti špenátu (listů), sůl, pepř, vajíčko, 2 stroužky česneku, popř. smetanu. Cibuli oloupejte, nakrájejte nadrobno, osmahněte na oleji, přidejte pokrájené listy špenátu, nechte zavadnout, osolte, opepřete, přidejte utřené stroužky česneku, 1 vejce, chvíli povařte, aby se vejce srazilo. Ke konci varu můžete přidat trošku smetany. Vejce a/nebo smetana se přidávají proto, aby byl špenát lépe stravitelný.
Špenátové palačinky
Palačinky si připravíme podobným způsobem jako klasicky, ale do těsta nepřidáme cukr. Odložíme je stranou. Špenát si připravíme podle návodu výše. Každou palačinku pomažeme špenátovou náplní a zabalíme. Jednotlivé palačinky obalíme ve vajíčku a strouhance a opečeme na pánvi. Podáváme např. se zakysanou smetanou nebo se salátem z čerstvého špenátu a sýra Fety.
Špenátový koláč
Na koláč budeme potřebovat: 240 g hladké mouky, 120 g tuku, 1 lžíce studené vody, sůl, na náplň: špenát připravený podle návodu výše, strouhaný sýr a smetana. Ze surovin na těsto uhněteme rychle těsto, které necháme v chladničce aspoň 0,5 hodiny odležet. Mezitím si připravíme špenát. Těstem poté vyložíme kulatou zapékací mísu a předpečeme v troubě dozlatova. Poté necháme mírně vychladnout, naplníme špenátem, který posypeme sýrem a zalijeme trochou smetany. Dopečeme asi 30 v troubě na 200 °C.
Jak zmrazit špenát
Špenát zmrazíme uvařený, protože: 1. bude mít menší objem, 2. déle vydrží. Natrhaný listový špenát pokrájíme, vhodíme do vroucí vody, necháme přejít varem, přecedíme a necháme okapat a vychladnout. Abychom si ušetřili práci s pozdějším rozdělováním zmrzlého špenátu, rozdělíme si ho do malých mističek (např. od paštik apod.), nebo do malých mrazicích sáčků. Dáme zamrazit – vydrží určitě 1 rok. Až budeme špenát potřebovat, jen jej vyjmeme z mrazáku a připravíme jako obvykle.
Bazalka
Bazalka (Ocimum basilicum)
Silně vonná, jednoletá léčivá bylina a koření; dobrá včelí pastva
- Stanoviště: místo exponované na slunci, chráněné před větrem; písčitohlinitá půda
- Výška: 20–50 cm
- Doba kvetení: červenec–září
- Množení: výsevem
Tato rostlina z čeledi hluchavkovitých (Lamiaceae) pochází z Indie, ale velmi brzy se rozšířila do teplých oblastí Středomoří. Jako koření a léčivá bylina byla ceněna již dávno před naším letopočtem, neboť zbytky bazalky byly nalezeny v hrobkách egyptských pyramid. Její využití v zahradách a kuchyních panovníků vedlo k označení „královská bylina“. Ve 12. století byla bazalka přivezena do střední Evropy.
Je velmi náročná na teplo a planě roste pouze jižně od Alp. Je jednoletá, její vzpřímené bylinné stonky se v horní části bohatě větví a mohou dosahovat výšky až 50 cm v závislosti na stanovišti. Listy jsou protáhlé až oválné, lehce vypouklé. Od července se na špičkách stonků objevují drobné bělavé až růžové květy v lichopřeslenech. Intenzita kořeněného aroma celé rostliny závisí na množství slunečního svitu a propustnosti půdy.
Peprná vůně bazalky pochází z éterických olejů. Použití této rostliny je mnohostranné – hodí se jako náhrada pepře, do bylinkového másla, k rajčatům a k pálivé zelenině z jihu. Doporučuje se používat ji samostatně, nikoli ve směsi.
Léčivé účinky
Bazalka působí jako prostředek uvolňující křeče při žaludečních potížích a dalších trávicích obtížích.
Druhy bazalky:
- Drobnolistá bazalka – tvoří nízké trsy, má velmi malé listy a jemné aroma.
- Velkolistá bazalka – celkově větší, má lžičkovité listy, je odolnější, avšak méně aromatická.
Bazalka pravá – Ocimum basilicum – Směs
25 Kč
Bazalka pravá
Ocimum basilicum/Směs
Semena: 250
Bazalka pravá – Ocimum basilicum – trpasličí do květináčů
27 Kč
Bazalka pravá
Ocimum basilicum/trpasličí do květináčů
Semena: 320
Bazalka pravá – Ocimum basilicum – červená
27 Kč
Bazalka pravá
Ocimum basilicum/červená
Semena: 250
Bazalka pravá – Ocimum basilicum – zelená
20 Kč
Bazalka pravá
Ocimum basilicum/zelená
Semena: 400
