Hortenzie latnatá
Hortenzie latnatá (Hydrangea paniculata)
- Stanoviště: slunné až polostinné místo, chráněné před větrem
- Výška: 1,5–3 m podle odrůdy
- Doba kvetení: červenec–září
- Množení: řízky nebo hřížením
Pěstování hortenzie latnaté
Oblíbené odrůdy
Hydrangea paniculata 'Limelight'
Výrazná světlezelená květenství, která se na podzim zbarvují do růžova, výška kolem 2 m.
Hydrangea paniculata 'Grandiflora'
Klasická odrůda s obrovskými bílými latami, dorůstá až 3 m, velmi odolná.
Hydrangea paniculata 'Vanille Fraise'
Bílé květy postupně přecházejí do malinově růžové, dekorativní až do podzimu.
Hydrangea paniculata 'Pinky Winky'
Dvoubarevná květenství, bílá v horní části a růžová ve spodní, výška kolem 2m.
Čajovník
Čajovník (Camellia sinensis)
- Stanoviště: slunné až polostinné místo, chráněné před silným větrem
- Výška: 1–3 m při pěstování v nádobě, až 5 m v přírodě
- Doba kvetení: podzim až začátek zimy
- Množení: semeny nebo řízky
Pěstování čajovníku
Sklizeň a zpracování listů
Sklizeň probíhá několikrát do roka, přičemž se sbírají nejmladší lístky a pupeny. Po utržení následuje proces zpracování, který určuje výsledný typ čaje. Zelený čaj se získává rychlým napařením a sušením, aby se zabránilo oxidaci, zatímco černý čaj prochází úplnou fermentací.
Druhy a odrůdy
Camellia sinensis var. sinensis
Původní čínská forma, má menší listy, odolná proti chladu, vhodná do mírnějších oblastí.
Camellia sinensis var. assamica
Pochází z Indie, má větší listy a vyšší vzrůst, vyžaduje teplejší podmínky.
Gongora
Gongora (Gongora)
- Stanoviště: světlé místo v temperované místnosti
- Výška: 30–60 cm
- Doba kvetení: podle druhu léto–podzim, některé druhy kvetou dvakrát v roce
- Množení: dělením
Pěstování gongory
Druhy a vybrané zástupce
Gongora galeata
Pocházející z Mexika, je nejznámějším druhem. Má pahlízy vysoké asi 5 cm a na nich listy dlouhé až 25 cm. Květní laty mohou dosáhnout délky 20 cm a obsahovat až 20 květů. Květy jsou obvykle hnědavě červené, silně voní po mandarinkách. (Světle žlutá varieta voní po citronech.)
Gongora maculata
Pochází z tropických oblastí Střední a Jižní Ameriky. Vytváří převislé květní stvoly s množstvím žlutozelených květů s červenohnědými skvrnami. Kvete v létě, často velmi bohatě. Vyžaduje teplé a vlhké prostředí, pěstuje se nejlépe zavěšená v košíku v propustném epifytickém substrátu.
Gongora quinquenervis
Má pahlízy až 10 cm a listy až 40 cm dlouhé. Květenství bývá až 50 cm dlouhé a tvořené až 30 květy o velikosti 5 cm. Květy mohou být bílé, červené i tmavě hnědé, často jemně tečkované. Výrazný je složitý trojdílný pysk s růžky.
Další zajímavé druhy:
Gongora truncata, Gongora armeniaca, Gongora vulva, Gongora unicolor
Pěstování cukety
Pěstování cukety
Jak vypěstovat zdravé a plodné rostliny od výsevu až po sklizeň
- Stanoviště: slunné, teplé, chráněné před větrem
- Půda: hluboká, humózní, dobře propustná
- Výsev: konec dubna až polovina května
- Vzdálenost mezi rostlinami: min. 100 × 100 cm
- Zálivka: pravidelná, ke kořenům
- Hnojení: kompost, organická hnojiva nebo Hnojík
Správné stanoviště a podmínky
Cuketa má ráda teplo, slunce a výživnou půdu. Stanoviště by mělo být co nejvíce osluněné, chráněné před větrem. Půdu zryjeme do hloubky, přidáme kompost, dobře rozložený hnůj nebo jiný organický materiál. Vhodné je také použití mulče pro udržení vláhy.
Zálivka a hnojení
Tykev cuketa – Cucurbita pepo – TERMINATOR F1 – zelená
34 Kč
Tykev cuketa
Cucurbita pepo/TERMINATOR F1/zelená
Semena: 10
Péče během vegetace
- Odstraňujte napadené nebo poškozené listy
- Pravidelně sklízejte plody – tím podpoříte další násadu
- V případě výskytu padlí lze použít postřiky na bázi jedlé sody nebo mléka
- Nepěstujte cukety na stejném místě každý rok – střídejte plodiny
Sklizeň
Sklizeň začíná zhruba 6–8 týdnů po výsadbě. Nejchutnější jsou mladé plody dlouhé 15–25 cm. Přerostlé cukety lze využít na zavařování, polévky nebo karbanátky, ale již nejsou tak jemné.
Vhodné odrůdy
Odrůdu volte podle prostoru i chuti – keříčkové se hodí do menších zahrad, plazivé dávají větší výnosy. Mezi osvědčené patří:
- ‚Black Beauty‘ – tmavozelená, raná a výnosná
- ‚Gold Rush‘ – žlutá a sladká
- ‚Eight Ball‘ – dekorativní kulovité plody vhodné k plnění
Hortenzie velkolistá
Hortenzie velkolistá, hrnková hortenzie (Hydrangea macrophylla)
- Stanoviště: v bytě světlé místo bez přímého slunce; rostlina kvete déle při nižší teplotě
- Výška: do 2 m, v květináčích podstatně nižší rostliny
- Doba kvetení: březen až začátek června podle teploty při rychlení
- Množení: řízky z matečních rostlin
Podrobný přehled odrůd a vlastností hortenzie najdete v tomto samostatném článku.
Formy hortenzií s plochým květenstvím, které byly vyšlechtěny nedávno, přispívají k oživení zájmu zákazníků v květinářských obchodech. U hortenzií s polokulovitým květenstvím jsou chocholíky složené z neplodných květů s nápadně velkými a barevnými kališními lístky. Pod nimi jsou nenápadné plodné květy. U hortenzií s plochým květenstvím, které se označují jako talířové hortenzie, jsou velké a barevné neplodné květy postavené na okraji květenství a plodné květy jsou dobře viditelné ve středu „talíře“.
Pěstování
Při pěstování hortenzií je třeba respektovat určité zvláštnosti. To je důležité především při volbě pěstebního substrátu, který musí vykazovat kyselou reakci a pH ne vyšší než 6. Optimální rozsah kyselosti je u hortenzií úzce vymezen a jestliže není dodržen, nepříznivě se tím ovlivňuje vegetativní růst, čistota barev u květů a znemožňuje se modré vybarvení květů. Pro červené a růžové odrůdy je vhodná hodnota pH 5,5–6, pro modré hortenzie 3,5–4,5. Bílé odrůdy postrádají barvivo a jsou proto tolerantní k oběma úrovním kyselosti. Červené a růžové odrůdy mají při pH 5,5–6 čistě a intenzivně zbarvené květy. Při vyšší hodnotě pH dochází k vazbě železa vápníkem a listy pak žloutnou. Jestliže pH klesne pod 5,5, volné ionty hliníku způsobují nečisté červenofialové zbarvení květů.
Modré hortenzie mají čisté barvy při pH 3,5–4,5, protože při takové kyselosti substrátu přechází do roztoku hliník a jeho působením intenzivně a trvale zmodrá barvivo obsažené v červených a růžových odrůdách. Aby se posílil účinek hliníku obsaženého v substrátu, přidává se na 1 m³ substrátu pro modré hortenzie 6–8 kg síranu hlinitého. Jestliže je hodnota pH v substrátu příliš vysoká, neuvolňuje se do roztoku dostatek hliníku a květy pak dostávají nečisté modrofialové zbarvení. Protože hortenzie patří k hrnkovým rostlinám s většími nároky na živiny, přidává se na 1 m³ substrátu dávka 3 kg vícesložkového hnojiva jako základní hnojení a přípravek obsahující železo (Fetrilon v dávce 50 g). Základní hnojení se doplňuje během pěstování a rychlení tekutým přihnojováním. Modrým hortenziím se ještě doplňují dávky síranu hlinitého.
Doba od řízku ke kvetoucí rostlině trvá déle než rok. Během této doby následují po sobě tři odlišné úseky pěstování:
- Vypěstování rostlin s vyzrálými (zelenými) květními pupeny.
Nařezané vrcholové řízky z matečních rostlin se zakořeňují pod sklem a po zakořenění se vysazují do květináčů s odpovídajícím substrátem pro červené nebo růžové odrůdy a pro modré hortenzie. Rostliny v květináčích se pěstují do konce května pod sklem a od začátku června venku. Během léta je důležité pravidelné zalévání a přihnojování jednou až dvakrát týdně roztokem vícesložkového hnojiva (0,2–0,3 %). Rostliny, které mají mít větší počet výhonů, musí se zaštipovat ve správné době; rostliny z raného množení se zaštipují dvakrát (vytvoří 4–6 výhonů), později množené rostliny se zaštipují jen jednou (vytvoří 2–3 výhony). Rostliny množené začátkem června se nezaštipují vůbec a vytvoří jediný výhon. Poslední termín pro zaštipování je 20. června; později zaštipované rostliny již nemají na podzim výhony ukončené vyzrálými květními pupeny. Příliš časné zaštípnutí má za následek předčasné nakvétání rostlin, zatímco při pozdním zaštípnutí se zvětšuje množství slepých výhonů (výhony bez květů). Koncem srpna až začátkem září se zastaví hnojení a omezí zálivka, aby výhony správně vyzrály. Rostliny pak ztrácejí během podzimu listy. Kulaté pupeny na konci výhonů jsou známkou toho, že jsou v nich již založena květenství. - Růstový klid rostlin.
V první polovině září rostliny přecházejí do klidu, potom jsou v úplném růstovém klidu a jejich výhony dřevnatějí. Od začátku do poloviny listopadu se hortenzie uloží při 1–5 °C ve fóliových stavbách nebo ve sklepě. Doba úplného růstového klidu trvá 6–8 týdnů a pak klid doznívá. - Rychlení.
Nejranější rychlení začíná mezi 5.–10. prosincem a pak postupně následuje rychlení dalších rostlin tak, aby se účelně využila skleníková plocha a prodloužila se nabídka kvetoucích rostlin na trhu. Rychlení při teplotě 18–22 °C zaručuje rychlý vývin výhonů, listů a květenství. Doba rychlení od začátku až do vykvetení trvá 8–14 týdnů a na její délku má vliv teplota při rychlení, odrůdové vlastnosti a termín začátku rychlení. Během rychlení rychle vzrůstá potřeba místa. Narůstající rostliny potřebují více vody a také se musí tekutě přihnojovat podobně jako při předpěstování. Nakvétajícím rostlinám a hlavně modrým hortenziím prospívá slabé přistínění při silnějším slunečním zářením.
Choroby a škůdci:
Ošetřování a další použití:
Odrůdy hortenzie velkolisté s plochým květenstvím
| Odrůda | Barva | Začátek rychlení |
|---|---|---|
| ZEFA ‚Fasan‘ | Tmavě červená | PR |
| ZEFA ‚Möve‘ | Červená | PR |
| ZEFA ‚Mücke‘ | Světle růžová | PR |
| ZEFA ‚Bläuling‘ | Světle modrá | PR |
| ZEFA ‚Blaumeise‘ | Modrá | PR |
| LEFA ‚Nachtigall‘ | Fialově modrá | PR |
| ZEFA ‚Pfau‘ | Modrá | PR |
| ZEFA ‚Elster‘ | Bílá | PR |
| ZEFA ‚Libelle‘ | Bílá | PR |
Odrůdy hortenzie velkolisté s polokulovitým květenstvím
| Odrůda | Barva | Začátek rychlení |
|---|---|---|
| enzett-‚Bautzen‘ | Červená | P |
| ‚Böttstein‘ | Červená | PR-P |
| ‚Brugg‘ | Červená | R |
| ‚Brunnegg‘ | Červená | PR |
| enzett-‚Hermann Dienemann‘ | Červená | R |
| ‚Merkur‘ | Červená | PR-P |
| Neu-Friesdorf | Červená | PR-P |
| enzett-‚Schöne Bautznerin‘ | Svítivě červená | PR |
| ‚Ticino‘ | Svítivě červená | R |
| ‚Biberstein‘ | Růžová | PR-P |
| ‚Freudenstein‘ | Růžová | R-PR |
| ‚Marmorprinzessin‘ | Lososově růžová | R-PR |
| enzett-‚Rosalia‘ | Růžová, bílé žilky | PR |
| ‚Blauer Zwerg‘ | Jemně růžová | R-PR |
| ‚Bodensee‘ | Modrá | R |
| enzett-‚Heinrichsburg‘ | Světle modrá | PR |
| enzett-‚Nymphe‘ | Svítivě modrá | PR |
| enzett-‚Schneeball‘ | Bílá | PR |
| ‚Schwann‘ | Bílá | R-PR |
| ‚Soeur Thérèse‘ | Bílá | R-PR |
Vysvětlivky začátku rychlení
| Značka | Typ rychlení | Časové období |
|---|---|---|
| R | Raný | Polovina prosince – konec prosince Polovina ledna |
| PR | Poloraný | Konec prosince – začátek února |
| P | Pozdní | Polovina ledna |
Okra
Okra (Abelmoschus esculentus)
Teplomilná zelenina s jedlými lusky známá také jako „černooká“ nebo „damianův prst“
- Stanoviště: slunné, teplé a chráněné místo s hlubokou výživnou půdou
- Výška: 0,5–2 m podle podmínek
- Doba květu: červen–září
- Sklizeň plodů: červenec–říjen
- Množení: výsevem semen
Pěstování v našich podmínkách
Růst a sklizeň
Hnojení a péče
Okra je náročná na živiny, proto se doporučuje pravidelné přihnojování během vegetačního období. Ideální je použití přírodního hnojiva s vyšším obsahem dusíku a draslíku, například Hnojík, který podpoří jak růst, tak i tvorbu plodů bez chemického zatížení. Půda by měla být stále mírně vlhká, ale nikdy přemokřená. V době květu a tvorby lusků je důležité udržovat stabilní vláhové poměry.
Liči
Liči čínské (Litchi chinensis)
- Stanoviště: světlé a teplé místo chráněné před větrem, bez přímého poledního slunce
- Výška: v domácích podmínkách do 2 m, ve volné půdě až 15 m
- Doba květu: březen–květen
- Doba zrání plodů: červen–srpen
- Množení: nejčastěji semeny, případně řízkováním
Nároky na prostředí a péči
Hnojení a stimulace růstu
Pro podporu růstu i plodnosti se doporučuje pravidelné hnojení od března do září. Ideální jsou přírodní a organická hnojiva s vyšším podílem draslíku a fosforu. Výbornou volbou je například Hnojík, který zajišťuje vyvážený růst bez chemie a zároveň zlepšuje celkovou vitalitu rostliny. Při pěstování v nádobách je důležité každé 2–3 roky rostlinu přesadit, aby se doplnila živinami bohatá půda a prostor pro kořeny.
Kvetení a plody
Množení
Nejběžnějším způsobem množení je výsev semen z čerstvých plodů. Semena je nutné zasít co nejdříve po vyjmutí z plodu, protože rychle ztrácejí klíčivost. Klíčení trvá 2–4 týdny a probíhá při teplotě nad 25 °C. Rostliny vypěstované ze semen však obvykle začínají kvést až po několika letech. Řízkování je méně úspěšné, ale možné u vyzrálých, nezdřevnatělých výhonů.
Zimování a přesun ven
Během teplejších měsíců lze liči pěstovat venku, ideálně na chráněném místě bez průvanu. Na podzim je nutné rostlinu včas přenést zpět do interiéru, ještě než teploty klesnou pod 10 °C. Přes zimu rostlina zpravidla zpomaluje růst a vyžaduje omezenou zálivku. Doporučuje se ponechat liči na světlém místě, kde teplota neklesá pod 10 °C, ale není ani příliš vysoká.
Pěstování hebe
Pěstování hebe
Hebe je okrasný stálezelený keřík pocházející z Nového Zélandu, který se v evropských zahradách pěstuje pro svůj kompaktní růst, bohaté olistění a dlouhou životnost. Díky své nenáročnosti a celoročnímu dekorativnímu efektu je oblíbená nejen ve skalkách, ale i jako součást stálezelených výsadeb či v nádobách na terasách a balkonech. Správným výběrem stanoviště a péčí lze zajistit její zdravý vývoj i v podmínkách střední Evropy.
Nároky na stanoviště a půdu
Pro úspěšné pěstování hebe je klíčové zajistit jí teplé a chráněné stanoviště. Ideální je slunné až polostinné místo v závětří, kde není vystavena prudkým zimním větrům ani kolísavým teplotám. Hebe preferuje propustnou, lehkou půdu bohatou na humus. Půda by měla být mírně kyselá až neutrální. Pro výsadbu je vhodné substrát obohatit o rašelinu a písek, což zajistí odtok přebytečné vody a zamezí hnilobě kořenů.
Zálivka a přihnojování
Rostlina vyžaduje pravidelnou zálivku, zejména během suchých období v létě. Zálivka by však měla být přiměřená, protože hebe nesnáší přemokření. Substrát by měl být vždy mírně vlhký, nikoliv trvale mokrý. Od jara do konce léta se doporučuje rostlinu přihnojovat, ideálně přírodními prostředky. Výbornou volbou je Hnojík, který rostlině dodá potřebné živiny bez použití syntetických látek a zároveň podpoří půdní mikrobiom, což přispívá ke zdraví celé rostliny.
Přezimování
V našich podmínkách není většina druhů hebe plně mrazuvzdorná, proto je třeba věnovat pozornost jejich ochraně v zimních měsících. Hebe pěstovaná v nádobách se na podzim přenáší do světlého a chladného prostoru s teplotou mezi 5 a 10 °C. Pokud je rostlina vysazena ve volné půdě, je nutné ji chránit chvojím nebo netkanou textilií, především v oblasti kořenového krčku. Vhodné stanoviště s dostatečným krytím výrazně zvyšuje šanci na úspěšné přezimování.
Řez a tvarování
Po odkvětu je vhodné rostlinu lehce sestřihnout, aby si udržela kompaktní tvar a podpořilo se větvení. Řez by měl být mírný, protože příliš silný zásah může narušit přirozený habitus keře. Pravidelné tvarování však pomáhá rostlině zhoustnout a lépe odolávat nepříznivým podmínkám, zároveň prodlužuje její životnost a udržuje estetický vzhled.
Množení
Hebe se snadno množí pomocí polodřevitých řízků, které se odebírají během léta. Řízky se zakořeňují ve vlhkém, lehkém substrátu na světlém stanovišti bez přímého slunce. Po zakořenění lze mladé rostlinky přesadit do větších květináčů nebo přímo do zahrady.
Hebe
Hebe (Hebe)
- Stanoviště: slunná, teplá a chráněná místa ve skalkách a ve vřesovištních zahradách.
- Výška: 0,5–1 m
- Doba kvetení: červen–červenec
- Množení: hlavně řízky
Některé druhy mají krásné modré květy, ale u nás zimovzdorné druhy kvetou jen nenápadně bíle. Rostliny pěstované venku zůstávají v našem klimatu podstatně menší než rostliny na Novém Zélandu. U nás působí poněkud cizokrajným dojmem a nejlépe se jim daří na chráněném stanovišti ve skalkách. Potřebují teplé místo, propustnou půdu a zimní přikrývku chvojím.
Následující druhy se osvědčily ve střední Evropě jako poměrně mrazuvzdorné:
Hebe buchananii
Je hustý kompaktní keřík s přímo vystoupavými větévkami, dosahující výšky nejvýše 25 cm. Listy jsou husté, podlouhlé až okrouhlé, tlusté, kožovité, 3–6 mm dlouhé a modrozelené. V červnu až červenci se objevují u konců výhonů bílé květy v malých klasech.
Hebe loganioides
Asi 35 cm vysoký poléhavý keřík připomínající jehličnany. Patří k nejozdobnějším zimovzdorným druhům. Má 3–4 mm dlouhé tmavozelené listy a bílé květy v malých hlávkách, které se rozvíjejí během června až července.
Hebe buxifolia
Vzpřímený keř, dosahující výšky do 1 m. Listy jsou 8–12 mm dlouhé, podlouhlé až obvejčité, leskle tmavozelené a pravidelně postavené ve čtyřech řadách. V červnu až červenci se otevírají bílé květy vyrůstající v paždí horních listů v hustých klasech až 2,5 cm dlouhých.
Hebe ochracea
Často označovaná jako H. armstrongii. Je nejčastěji vysazovaným zimovzdorným druhem. Keř 40–60 cm vysoký má tlusté odstávající hlavní větve a obloukovité nebo vodorovně odstávající postranní větévky. Mladé výhony, které vyrůstají jen na vrchní straně větévek, nesou listy 2 mm dlouhé, trojúhelníkovité, olivově hnědé a hustě přitisklé k větévkám. Kvete zřídka (v červenci až srpnu) a jeho bílé květy nejsou příliš nápadné. Tento nápadný malý keř se vyznačuje svérázným vzhledem.
Hebe pýchavkovitá (Hebe pinguifolia)
Poléhavý nebo více vzpřímený keř s tlustými výhony, dorůstající výšky až 70 cm. Větévky jsou hustě pokryté jizvami po listech. Listy jsou okrouhlé až obvejčité, 6–8 mm dlouhé, tlusté, kožovité, masité, modrozelené a na okraji často červené. Keř kvete v červnu až červenci. Květy v malých klasech na vrcholech větévek jsou bílé s modrými tyčinkami.
Zajímá vás, jak hebe správně pěstovat? Podrobný návod najdete zde: Pěstování hebe.
Mučenka
Mučenka (Passiflora edulis)
- Stanoviště: slunné, chráněné, teplé
- Výška: až 5 metrů s oporou
- Doba kvetení: červen až září
- Plod: vejčitý, jedlý, dozrává od konce léta do podzimu
- Množení: výsevem nebo řízkováním
- Použití: užitková a okrasná rostlina, vhodná do nádob a zimních zahrad
Pěstování mučenky v nádobě
Vybrané druhy a formy
Mučenka jedlá (Passiflora edulis)
Nejčastěji pěstovaný druh s fialovými nebo žlutými plody o velikosti 4 až 8 cm. Vyznačuje se rychlým růstem, dlouhou plodností a vysokou cukernatostí dužniny. Existují kultivary s různým stupněm samosprašnosti a rozdílnou chutí.
Mučenka obrovská (Passiflora quadrangularis)
Mohutná liána se čtyřhrannými lodyhami a plody dlouhými až 20 cm. Vhodná do skleníků, kde dosahuje značné výšky. Vyžaduje vyšší vzdušnou vlhkost a stabilní teploty.
Mučenka modrá (Passiflora caerulea)
Dekorativní mrazuvzdornější druh s modrobílými květy. Plody jsou sice jedlé, ale málo chutné. Rostlina dobře snáší pokles teplot a lze ji pěstovat i ve volné půdě v teplejších oblastech.
Chryzantéma
Chryzantéma (Chrysanthemum)
Výrazná podzimní trvalka s bohatým kvetením v široké paletě barev.
- Stanoviště: slunné, chráněné, propustná a výživná půda
- Výška: 30–120 cm podle druhu
- Doba kvetení: srpen–listopad
- Množení: řízkováním, dělením trsů, výsevem
- Použití: záhony, nádoby, řez květin, dušičková výzdoba, podzimní dekorace
Pěstování
Množení a přezimování
Dělení chryzantém podle kvetení a tvaru
Zahradní chryzantémy se dělí do několika skupin podle doby kvetení a vzhledu květů:
Podle doby květu:
- Raně kvetoucí (letní) – kvetou od srpna, vhodné do záhonů i na řez.
- Středně rané (podzimní) – vrchol kvetení v září až říjnu, často pěstované ve volné půdě.
- Pozdní (dušičkové) – kvetou od října do listopadu, běžně v nádobách nebo pro řez do váz.
Podle tvaru květu:
- Jednoduché – podobné kopretinám, květní terčík zůstává viditelný.
- Poloplné a plné – terčík zakrytý, květy jsou bohaté a husté.
- Jehlancovité, pavoučkovité, anemónkovité – šlechtěné formy s dekorativním uspořádáním jazykovitých květů.
Vybrané druhy a významné kultivary
Chryzantéma indická (Chrysanthemum indicum)
Tento původní druh je jedním ze základních stavebních kamenů při šlechtění moderních zahradních chryzantém. Jedná se o nízkou až středně vysokou trvalku s výrazným keřovitým růstem. Dorůstá do výšky 30–60 cm, v závislosti na podmínkách a kultivaru.
Má drobnější květy, které se objevují v odstínech bílé, růžové, fialové nebo žluté. Vzhledem ke své nižší výšce a dobré odolnosti proti poléhání se výborně hodí do smíšených záhonů i jako obruba. Je také méně náročná na zaštipování. Květy bývají jednoduché až poloplné, často bohatě pokrývají celý keř. Tato skupina chryzantém je často označována jako tzv. zahradní chryzantémy.
Pěstuje se ve volné půdě a je mírně mrazuvzdorná – při dobrém zakrytí zvládá přezimovat bez nutnosti přenosu do interiéru.
Chryzantéma velkokvětá
(Chrysanthemum × grandiflorum)
Chryzantéma korejská
(Chrysanthemum koreanum)
Mezi oblíbené kultivary patří například:
'Altgold'
'Vesuv'
'Anastasia Green'
Lichořeřišnice
Lichořeřišnice (Tropaeolum)
Rychle rostoucí letnička s výraznými květy a štítovitými listy. Hodí se na záhony, do truhlíků i jako půdopokryvná nebo převislá rostlina.
- Stanoviště: slunné, chráněné, lehká a propustná půda
- Výška: 20–300 cm podle druhu
- Doba kvetení: červen–říjen
- Množení: výsevem
- Použití: truhlíky, záhony, zídky, půdopokryvná, převisy, jedlá ozdoba
Pěstování
Vybrané druhy a formy
Každý z těchto druhů lze využít jiným způsobem. Převislé formy do závěsných nádob, plazivé na zakrytí svahů, kompaktní do okenních truhlíků.
Lichořeřišnice větší (Tropaeolum majus)
Nejčastěji pěstovaný druh, bujně rostoucí, výhony až 3 metry dlouhé. Květy v odstínech žluté, oranžové, červené. Existují i kompaktní kultivary vhodné do truhlíků.
Lichořeřišnice menší (Tropaeolum minus)
Kompaktní, nižší formy s menšími listy, vhodná do květináčů a nízkých okrajových výsadeb. Kvete intenzivně a dlouho.
Lichořeřišnice kanárská
(Tropaeolum peregrinum)
Liánovitá rostlina s členitými listy a sytě žlutými květy se třepenitými okvětními plátky. Potřebuje oporu, kvete později než ostatní druhy.
Jedlá a léčivá rostlina
Lichořeřišnice se kromě okrasného využití uplatňuje i v kuchyni a bylinné léčbě. Květy i listy mají lehce pikantní chuť a využívají se do salátů nebo jako ozdoba pokrmů. Semena lze naložit jako „kapary“. Rostlina má antiseptické účinky a podporuje imunitu.
Petúnie
Petúnie (Petunia)
Obľúbená letnička s dlhým obdobím kvitnutia a širokou farebnou paletou. Vhodná do truhlíkov, záhonov aj na verejné výsadby.
- Stanoviště: slunné, chráněné, humózní a dobře propustná půda
- Výška: 20–40 cm podle druhu
- Doba kvetení: květen–říjen
- Množení: výsevem nebo řízkováním
- Použití: truhlíky, závěsy, záhony, obruby, městská zeleň
Pěstování
Množení a výsev
Skupiny a odrůdy
Petunia grandiflora
Velkokvěté odrůdy s květy o průměru až 10 cm. Vynikají atraktivním vzhledem, ale jsou citlivější na déšť a vítr.
Petunia multiflora
Drobnější květy, hustší růst a vyšší odolnost vůči nepřízni počasí. Hodí se do záhonů.
Surfinie (Petunia × hybrida)
Převislé hybridy s extrémně bohatým kvetením, velmi populární na balkonech. Vznikly šlechtěním v Japonsku a rychle se rozšířily po celém světě.
Calibrachoa
(někdy označovaná jako minipetúnie)
Samostatný rod příbuzný petúniím. Tvoří menší květy, ale kvete velmi intenzivně a dlouho. Vyžaduje kyselou půdu a pravidelnou zálivku.
Osteospermum
Dvoutvárka (Osteospermum)
Barevná letnička nebo krátkověká trvalka s květy připomínajícími kopretinu.
- Stanoviště: slunné, chráněné, dobře propustná půda
- Výška: 20–50 cm
- Doba kvetení: květen–říjen
- Množení: výsevem nebo řízkováním
- Použití: truhlíky, květináče, záhony, městské výsadby
Pěstování
Množení a přezimování
Využití v zahradní kompozici
Osteospermum je ideální do truhlíků, okenních parapetů i květinových nádob na terasy a balkony. Výborně vypadá ve spojení s petúniemi, lobelkami nebo verbenami.
Hodí se také na okraje záhonů nebo jako výplň mezi trvalky, kde dodá barevný akcent po celé léto.
Nevěstin závoj
Nevěstin závoj (Gypsophila)
Vzdušná trvalka nebo letnička s drobnými bílými či růžovými kvítky. Vhodná do záhonů, skalek, k sušení i jako doplněk do řezaných kytic.
- Stanoviště: slunné, sušší, vápenitá a dobře propustná půda
- Výška: 30–90 cm podle druhu
- Doba kvetení: červen–srpen
- Množení: výsevem, řízkováním nebo dělením
- Použití: trvalkové záhony, suché vazby, svatební floristika, suché svahy
Pěstování
Řez a hnojení
Rostliny není nutné výrazně přihnojovat. Postačí přírodní hnojivo s obsahem vápníku, například dřevěný popel nebo jemné organické hnojivo jako Hnojík.
Řez vytrvalých druhů se provádí po odkvětu, seříznutí rostlinu omladí a často podpoří druhou vlnu kvetení.
Využití v zahradě i floristice
Lobelka
Lobelka (Lobelia)
- Stanoviště: slunné až polostinné, humózní, mírně vlhká půda
- Výška: 10–25 cm
- Doba kvetení: červen–říjen
- Množení: výsevem na jaře
- Použití: truhlíky, závěsné květináče, okraje záhonů, lemování cest
Pěstování lobelky
Množení a výsev
Lobelka se množí výhradně výsevem ze semínek, ideálně už v únoru až březnu ve vytápěném skleníku nebo doma na okně. Semena jsou velmi drobná, proto se vysévají pouze na povrch substrátu bez zahrnování zeminou. Klíčení trvá 10–14 dní při teplotě kolem 18 °C.
Využití v zahradní kompozici
Lobelky jsou ideální pro kombinaci s dalšími letničkami – například s pelargoniemi, petúniemi nebo begóniemi. Dobře vyniknou ve smíšených výsadbách, kde působí jako barevná výplň nebo převis přes okraje nádob. Nízké formy se uplatní i v lemování záhonů nebo kolem chodníků.
Verbena
Sporýš, verbéna (Verbena)
- Stanoviště: plné slunce; propustné půdy
- Výška: 20–100 cm
- Doba kvetení: červenec–říjen
- Množení: výsevem
Botanické druhy
V této skupině jsou zařazeny sporýše, které si zachovaly na rozdíl od hybridů charakter planých rostlin. Proto se hodí zejména pro použití na trvalkových záhonech; ale také jednotlivě roztroušené v záhonech letniček působí rozvolňujícím dojmem.
Verbena bonariensis
Má do stran trčící růst, čtyřhranný stonek a objímavé listy. Rostliny dosahují výšky 70–100 cm. Květy jsou modrofialové. Tento sporýš se používá s oblibou také jako řezaná květina.
Verbena canadensis
Má sevřenou stavbu a až 7 cm dlouhé laločnaté listy. Dorůstá výšky 20–40 cm. Druh kvete zvlášť bohatě. Jednotlivé květy jsou purpurově červené až tmavě fialové a sestavené v hustých okoličnatých klasech.
Verbena rigida
Má šeříkově modré květy a dosahuje výšky 30 cm. Kvete neúnavně a hodí se i pro polostinné polohy. Stonek je rovněž čtyřhranný a drsně chlupatý, listy jsou hluboce stříhané a pilovité. Verbena rigida je též hezká květina k řezu.
Verbena-hybridy
Nádherně barevné záhonové a skupinové rostliny, také na obruby, vysoké odrůdy jsou vhodné i k řezu. Velice rozsáhlý sortiment obsahuje mnoho jednotlivých barev; růst je spíše kompaktní a trsnatý, výška 20–25 cm, u velkokvětých hybridů 25 cm:
- ‚Derby Rosa‘ (lososově růžová)
- ‚Derby Scharlach‘ (šarlatově červená s bílým okem)
- ‚Sissinghurst‘ (zářivě růžové okolíky květů)
- ‚Verbena Tropic‘ (zářivě vínově červená)
Zakrslé verbeny jsou 20–25 cm vysoké:
- ‚Deflance‘ (sytě červená s bílým okem)
- ‚Delight‘ (korálově růžová)
- ‚Kristal‘ (čistě bílá)
- ‚Madame Dubarry‘ (zářivě vínově červená, odolná vůči počasí)
- ‚Ministar‘ (modrá s bílým okem)
Množení
Množení sporýšů není úplně jednoduché. Vysévá se již brzy zjara, od února, pod sklem při teplotě kolem 19 °C. Předtím se však semena vystaví na několik dní venku a podrobí se působení chladu. Nouzově to jde i v chladničce. Verbeny totiž potřebují k vyklíčení mráz, nebo lépe řečeno chladno. Na přirozeném stanovišti leží semena přes zimu pod sněhovou pokrývkou (při 5–10 °C) a mohou tak vyklíčit až na jaře. Po přepíchání se rostlinky pomalu otužují a od poloviny května se vysazují ven. U botanických druhů můžeme zkusit i podzimní výsev přímo ven na místo.
Chitin
Chitin
Nejrozšířenější přírodní polysacharid v zemědělství, půdě i medicíně
Co je Chitin
Chitin je druhý nejrozšířenější polysacharid na planetě, hned po celulóze. Je základní stavební složkou krunýřů korýšů, těl hmyzu i buněčných stěn hub. Chemicky jde o dlouhý řetězec molekul N-acetyl-D-glukosaminu, který je nerozpustný ve vodě, ale jeho derivát – chitosan – je rozpustný v kyselém prostředí a má významné bioaktivní účinky.
Původ a rozšíření chitinu
Chitin je biosyntetizován v množství až 1010–1012 tun ročně. Komerčně se získává ze skořápek krabů, krevet, hmyzu a hub, ale v půdě jej nejvíce rozkládají bakterie a houby pomocí enzymu chitináza.
Struktura chitinu a deriváty
Chitin tvoří pevné mikrovláknité struktury – v přírodě existuje ve třech formách: α-, β- a γ-chitin. Jeho deacetylací vzniká chitosan, který je aktivní například při ochraně rostlin.
Chitin v půdě a ve hnojivech
Zvyšuje mikrobiologickou aktivitu a stabilizuje pH půdy.
Podporuje přeměnu dusíku na dostupnou formu a zvyšuje tvorbu biomasy kořenů i nadzemních částí rostlin.
Pomáhá potlačovat patogeny, podporuje růst užitečných mikroorganismů a je významný pro regenerativní zemědělství.
Kromě zemědělství má využití v medicíně (hojení ran, tvorba umělé kůže, nanotechnologie).
Podporuje růst probiotických bakterií ve střevě, má antioxidační, protizánětlivé a antimikrobiální účinky.
Výzkumy dokládají efekt chitinu na snížení cholesterolu a stimulaci imunitního systému.
Rizika a vedlejší účinky
Chitin je netoxický, bezpečný pro lidi i zvířata, nemá negativní vliv na zdraví ani ekosystém.
Významné studie a vědecké zdroje:
| Stručný název studie | Odkaz |
|---|---|
| Nanovlákna chitinu, struktura a aplikace | PDF - diva-portal.org |
| Odstranění negativních dopadů nepřetržitého zemědělského využívání chitinem | Frontiers 2022 |
| Biotechnologické a zemědělské využití chitinu a chitináz | BioInterfaceResearch 2021 |
| Historie a přehled výzkumu chitinu | PMC, 2010 |
| Chitosan v ochraně rostlin | Marine Drugs, 2010 |
| Aktualizace o chitinu a chitosanu z hmyzu | PMC, 2024 |
| Fyzikální vlastnosti a aplikace chitinu a chitosanu | Progress in Polymer Science |
| Chitosan v moderním zemědělství | Česká agronomie, 2021 |
| Strukturální vlastnosti a využití chitinu a derivátů | ScienceDirect |
| Multifunkční role chitosanu v zahradnictví | PMC, 2018 |
| Produkce a aplikace chitinu a chitosanu | PMC, 2016 |
Co je chitin a jak funguje?
Chitin je druhý nejrozšířenější přírodní polysacharid na světě. Nachází se v pevných částech těl hmyzu, korýšů, ale i některých hub. V přírodě slouží jako strukturální materiál. V půdě ho rozkládají specifické mikroorganismy, které zároveň vytvářejí velmi příznivé prostředí pro růst rostlin.
Výhody použití chitinu na zahradě
- Podporuje růst kořenového systému a zlepšuje příjem živin
- Zlepšuje strukturu a úrodnost půdy díky podpoře prospěšné mikroflóry
- Bezpečný pro lidi, zvířata i životní prostředí
Papája
Papája (Carica papaya)
Exotická ovocná rostlina s chutnými plody a atraktivním vzhledem.
- Stanoviště: slunné, chráněné, ideálně skleník nebo zimní zahrada
- Výška: v květináči 1,5–2,5 m, v tropickém klimatu až 10 m
- Doba růstu: celoročně při dostatku tepla a světla
- Množení: semeny
- Přezimování: světlé místo s teplotou min. 12 °C
- Využití: jedlé plody, dekorativní listy, léčivé účinky
Jak pěstovat papáju v našich podmínkách?
Plody a léčivé účinky
Plody papáje jsou bohaté na enzym papain, který podporuje trávení bílkovin a má protizánětlivé účinky. Obsahují také vitamín C, beta-karoten, vlákninu a antioxidanty. Konzumují se čerstvé, sušené nebo jako součást džusů a smoothie.
Dekorativní vzhled a exotický efekt
Papája je nejen užitková, ale také vizuálně velmi atraktivní rostlina. Její velké dlanitě dělené listy a rychlý růst z ní dělají dominantní prvek každé zimní zahrady nebo tropické terasy. Pokud ji pěstujete v interiéru, doporučuje se jí dopřát dostatek místa a pravidelný řez pro udržení rozumné velikosti.
Graptopetalum
Graptopetalum (Graptopetalum)
- Stanoviště: slunné, ale nepřehřívané
- Výška: podle druhu několik málo až 80 centimetrů
- Doba kvetení: květen–červenec
- Množení: listovými řízky nebo oddělenými dceřinými růžicemi
Pěstování
Graptopetalum se pěstuje podobně jako echeverie. V létě nejlépe vyhovuje vzdušné a světlé místo bez silného slunečního úpalu. Zálivka má být mírná; rostliny potřebují více vody během kvetení, v zimě se zalévají jen zřídka. Druhy rodu Graptopetalum se musí přezimovat v chladu, nikdy ne při teplotě vyšší než 15 °C, protože jinak by nekvetly.
V kultuře je jen několik málo druhů:
Graptopetalum amethystinum
Má stonky poléhavé, až 40 cm dlouhé. Listy jsou tlusté, 3–7 cm dlouhé, 2,5–4 cm široké, modravě načervenalé. Květy jsou bělavé.
Graptopetalum paraguayense
Tvoří poléhavé stonky s růžicí složenou z 15–25 listů (průměr růžice 10–15 cm). Listy mají zvláštní zbarvení, které proměnlivostí šedozelené a purpurové barvy připomíná perleť.
Graptopetalum filiferum
Je nápadně dekorativní druh, který tvoří polštáře z růžic jen 2–6 cm širokých. Listy vybíhají do štětinatých vláken až 15 mm dlouhých.
V bohatě větveném a 5–8 cm vysokém květenství jsou bílé květy s červenými špičkami.
Graptopetalum bellum
(syn. Tacitus bellus)
Je skutečně krásný druh, jehož kompaktní a na zemině ležící růžice připomínají netřesk. Tmavě šedozelené listy mívají okraje s červenavým nádechem. Karmínově červené květy jsou velmi zajímavé, v jednom květenství je až 10 hvězdiček.
Pěstování levandule
Pěstování levandule: Jak na bohaté květy a zdravou rostlinu s Hnojíkem
Levandule patří mezi nejoblíbenější aromatické rostliny, které si našly své místo nejen v tradičních provensálských zahradách, ale i na balkónech či v interiérech.
Pro úspěšné pěstování levandule je však potřeba znát několik klíčových zásad týkajících se výběru stanoviště, péče, řezů i správného hnojení.V tomto článku najdete komplexní návod, jak zajistit krásnou a zdravou levanduli, která bude zdrojem nádherné vůně, dekorace a léčivých účinků.
Výběr správného stanoviště a příprava půdy
- Slunné místo: Levandule potřebuje minimálně 6 hodin přímého slunce denně. Nejvhodnější je jižní či jihozápadní svah, který zajistí dostatek světla i tepla.
- Dobře propustná půda: Ideální je písčitá až kamenitá půda bohatá na vápník. Pokud máte těžkou jílovitou půdu, doporučuje se ji vylepšit přidáním hrubého písku, drcených skořápek nebo vápna, aby byla lépe odvodněná a zásaditá (optimální pH kolem 6,5 – 7,5).
- Vyvarujte se přemokření: Levandule nemá ráda stojatou vodu a může jí hrozit hniloba kořenů. Proto je důležité, aby půda rychle odsávala přebytečnou vlhkost.
Výběr a výsadba sazenic
- Výsev semen: Začněte 6–8 týdnů před posledními mrazy, semínka vysévejte na povrch půdy, nezakrývejte, protože potřebují světlo. Půdu udržujte vlhkou, ne přemokřenou, klíčení trvá 2–3 týdny.
- Přesazování: Mladé sazenice nebo řízky přeneste ven po odeznění mrazů na jaře. Vysaďte je do jam o cca dvojnásobku velikosti kořenového balu, kořenový krček umístěte do úrovně půdy.
- Rozestupy: Pro volně rostoucí keříky počítejte s minimálně 30–50 cm odstupem, u vyšších kultivarů (např. levandule prostřední) až 70 cm a více. U živých plotů volte hustší výsadbu, kolem 30–40 cm.
Péče o levanduli: zalévání a přihnojování
- Zalévání: Zalévejte opravdu střídmě. Při přílišné zálivce může dojít k úhynu kořenů. Zalévejte hlavně mladé sazenice, dospělé rostliny postačí občasná zálivka při extrémním suchu.
- Hnojení: Levandule není náročná na živiny. Pokud je vysazena do úrodné a dobře připravené půdy, není třeba hnojit často. Pro podporu hustoty a kvetení doporučujeme použít přírodní organické hnojivo Hnojík.
Použití hnojiva Hnojík při pěstování levandule
- Při výsadbě zapracujte cca 25 g Hnojíku do zeminy pod sazenici, což rostlině dodá potřebné živiny od začátku.
- během vegetace můžete jednou za měsíc lehce přihnojit kolem keříků asi 20 g Hnojíku a zapravit do povrchové vrstvy půdy, což podpoří intenzivní růst a tvorbu květů.
- U levandule v nádobách přimíchejte cca 3 g Hnojíku na 1 litr substrátu při výsadbě a průběžně během sezóny přihnojte jednou měsíčně.
- Po aplikaci hnojiva nezapomeňte půdu zalít, aby se živiny mohly správně vstřebat.
Řez a údržba během roku
- Jarní řez: Provádějte ho na jaře po zmrzlých obdobích (konec března až začátek dubna). Seřízněte rostlinu asi o třetinu, odstraňte namrzlé nebo poškozené větve.
- Letní řez: Po odkvětu zastřihněte odkvetlé klasy, což stimuluje další tvorbu květů a udržuje keř pěkně hustý.
- Podzimní péče: Jemně zastřihněte na konci vegetace, případně přikryjte mladé rostliny mulčem nebo chvojím v chladnějších oblastech. Dospělé keře jsou většinou mrazuvzdorné, ale suchá půda a vzduch jsou pro ně v zimě výhodné.
Pěstování levandule v květináči a bytě
Nejčastější chyby a problémy při pěstování levandule
- Přemokření a špatné odvodnění půdy – vede k hnilobě kořenů a úhynu rostliny.
- Nedostatek slunce – za špatného osvětlení levandule špatně kvetou a rostou řídké.
- Nadměrné hnojení dusíkem – způsobuje příliš bujný růst listů, ale slabé a málo voňavé květy. Použitím Hnojíku však riziko přehnojení minimální.
- Chybějící řez – keře rychle dřevnatí, kvetou méně a působí nevzhledně.
- Nevhodný kultivar na klima – některé druhy nejsou dostatečně mrazuvzdorné a musí se na zimu přenést dovnitř.
Maliník
Maliník (Rubus idaeus)
- Stanoviště: humózní, hluboké půdy chráněné před větrem
- Výška: až 1,80 m, podle vývinu
- Odstup řad: 2–2,5 m při pěstování ve stěnách
- Doba kvetení: květen–červen
- Doba sklizně: červen–červenec a podzim
- Množení: kořenovými oddenky nebo tkáňovou kulturou
Sklizeň probíhá po dobu přibližně 4 týdnů. Maliny jsou velice mnohostranně využitelné plody. Téměř všechny odrůdy lze dobře zmrazovat či zpracovat na marmeládu, želé a šťávu. Maliny obsahují méně cukru než ostatní bobulové ovoce, mají však vysoký obsah minerálních látek (vápník, draslík, fosfor), ovocných kyselin a vitaminů.
Jako typická lesní rostlina miluje maliník propustné, humózní půdy, v nichž se jen mělce zakořeňuje. Proto klade ze všech bobulovin nejvyšší nároky. Dává přednost propustné hlinité půdě. Extrémně těžké půdy nebo půdy trvale zamokřené je třeba vyloučit. V létě se musí dbát na dobré zásobení vodou. Důležitá je ochrana proti větru, aby se plodné výhony neolámaly. Plně slunné stanoviště podporuje výnos a kvalitu plodů.
Pěstování a ošetřování
Zpracování půdy by se mělo provádět jako u všech bobulovin plošným zkypřením. Již při výsadbě se musíme rozhodnout pro určitý systém pěstování. Lze použít svislé stěny nebo systém ve tvaru V.
U svislých stěn je třeba zvolit rozestup řad 2–2,5 m. Pro navázání prutů se napnou na silné kůly dráty ve výši 0,7 a 1,5 m. V řadě se pak nasázejí mladé pruty v odstupu 60 cm.
Nevýhodné jsou při svislém systému mladé výhony, které vznikají po stranách plodných prutů a ztěžují sklizeň.
Systém výsadby a vedení
Výhodným systémem je vedení do V. Při něm jsou postaveny dvě řady kůlů šikmo proti sobě a ve výši 1,6 m je napnut napínací drát. Obě strany V by měly mít v této výšce odstup asi 1,1 m. Protože nosné pruty stojí šikmo směrem ven, zbývá dostatek místa pro mladé pruty ve středu V. Plody se mohou snadno sklízet, mladé výhony jsou chráněny. Rozestup výsadby by v systému V měl být 40 cm.
Před půlkou listopadu nejsou ještě k dispozici žádné vyzrálé mladé rostliny. Proto je většinou výhodnější jarní výsadba; přirozeně až když je půda proschlá. Přitom by se měly použít pouze silné, dobře zakořeněné mladé rostliny, které nesázíme příliš hluboko. Půdní pokryv 5 cm nad kořeny je dostačující.
Nejsou-li půdní podmínky optimální, osvědčila se 10 cm silná mulčovací vrstva. Ta podporuje kyprost půdy a snižuje odpařování i růst plevelů. Ovšem rostlinný mulč podporuje také mrazové škody, neboť výhony ukončují později svůj růst.
Hnojení a péče o výhony
Každoroční tvorbu nových mladých výhonů je třeba podpořit hnojením. Za směrná čísla se považuje 50–60 g/m² např. nitrofosfátu apod. Při nabídce více než 8 g/m² dusíku budou pruty příliš silné, takže lze očekávat ztráty na výnosech. Od konce června se již nesmí vůbec hnojit dusíkem, neboť pak výhony nedostatečně vyzrávají a pruty mohou namrznout. Hnojení organickými materiály, jako je chlévský hnůj nebo rohové hobliny aj., je rovněž možné a doporučuje se.
Po sklizni se mohou odplozené pruty odstranit. Musí se však přitom dávat pozor, aby byly mladé výhony chráněny mezi dvěma napnutými dráty nebo stály uvnitř konstrukce V. Jestliže je předčasně přivážeme, odláme se mnoho ještě nezdřevnatělých výhonů. Zkracování prutů na výšku asi 1,6–1,7 m se provádí zásadně na jaře, neboť jinak hrozí větší nebezpečí poškození mrazem.
Na běžný metr maliníkové stěny je potřeba při svislém vedení 5–8 prutů, při V-systému dvojnásobek, tedy 10–16 kusů pro obě strany. Přebytečné mladé výhony je nejlépe vyřezat v květnu až červnu, aby výsadba nebyla příliš hustá. Zbylé pruty jsou pak tím silnější a lépe obrážejí. Omezují se tak rovněž problémy s onemocněním prutů.
Zvláštností jsou odrůdy maliníku plodící na podzim. Po zpětném řezu všech stávajících prutů až k zemi se ponechává stát asi 10 mladých prutů na běžný metr. Od začátku července tyto pruty již dále nerostou, nýbrž počínají od vrcholku kvést a posléze plodit. Od poloviny srpna až do nástupu prvních mrazů lze ještě sklízet krásné plody. Výhodou je, že tyto plody nejsou i bez ochrany napadány larvami brouka malinovníka plstnatého.
Odrůdy maliníku
| Odrůda | Růst | Sklizňová a konzumní zralost / výnos | Barva plodů, velikost plodů | Chuť | Poznámky |
|---|---|---|---|---|---|
| Malling Promise | středně silný | k. června / z. července; střední | středně červená; malá | aromatická, mírná | raná, odolná odrůda |
| Glen Clova | velmi silný | k. června / z. července; velmi vysoký | světle červená; velká | nakyslá | raná, velmi bohatě plodící |
| Meeker | silný | z. července / k. července; vysoký | tmavě červená; střední | sladce nakyslá | spolehlivě plodná, odolná odrůda |
| ZEFA 2 | silný | z. července / k. července; vysoký | tmavě červená; střední | aromatická, sladká | dozrává v krátké době, má dobrou barvu |
| Rutrago | velmi silný | z. července / k. července; vysoký | středně červená; velká | mírná | zdravá rostlina, plody náchylné k šedé plísni |
| Schönemann | silný | z. července / z. srpna; velmi vysoký | tmavě červená | nakyslá, aromatická | nejvýnosnější, odolná odrůda |
| ZEFA Herbsternte | mírný | z. září / k. října; mírný | velká | nakyslá | časně zrající podzimní odrůda, vysoký výnos |
| Autumn Bliss | silný | s. srpna / z. října; vysoký | středně červená; velmi velká | nakyslá, aromatická | kvalitní, cenná podzimní odrůda |
Choroby a škůdci:
Šedá plíseň (botrytida) napadá zralé plody – maliny a mladé výhony, jejichž pupeny pak nevyraší. Existují méně náchylné odrůdy, jejichž plody na rostlině nehnijí.
Hnojení keřů a stromů
- Můžete posypat Hnojík okolo kmene stromu na šířku jeho koruny. Posypte tak, aby to nebyla silná vrstva, ale jemné poprášení.
- Na stromy a keře, které mají listy je vynikající postřik. Rozmíchejte čajovou lžičku Hnojíku v 1L vody a proceďte.
Buxus
Zimostráz (Buxus)
- Stanoviště: slunné až polostinné, chráněné proti větru
- Výška: až 5 m (podle řezu a druhu)
- Doba kvetení: březen až duben
- Množení: řízky nebo výsevem
Pěstování
Pěstování zimostrázu je poměrně nenáročné. Nejlépe se mu daří v hlubších, vápenitých, propustných a humózních půdách, ale zvládne i chudší stanoviště.
Vyhovuje mu chráněná poloha s rozptýleným světlem nebo polostín, kde netrpí úpalem ani přímým větrem. Na slunných místech může dojít k popálení listů, zvláště po řezu.
V prvních letech po výsadbě potřebuje pravidelnou zálivku, později dobře snáší i období sucha.
V posledních letech zimostráz trápí zavíječ zimostrázový (Cydalima perspectalis) invazivní škůdce, jehož housenky mohou během krátké doby způsobit kompletní holožír. Pro ochranu rostlin je nutné pravidelné sledování, ruční odstraňování housenek a použití biologických přípravků (např. Bacillus thuringiensis) nebo v krajním případě i chemických postřiků.
Gazánie
Gazanie (Gazania)
- Stanoviště: plně slunné místo s výživnou půdou
- Výška: podle druhu 15–50 cm
- Doba kvetení: podle druhu od jara do podzimu
- Množení: řízky a výsevem
Gazanie zářivá-směs
34 Kč
Gazanie zářivá/směs
Gazania rigens
Semen: 40
Pěstování
Využití gazánií v zahradě
Gazánie jsou ideální volbou pro výsadbu do slunných záhonů, nádob i skalek, kde vynikne jejich zářivá barevnost. Díky odolnosti vůči suchu a schopnosti kvést celé léto jsou oblíbenou volbou nejen pro okrasu, ale i pro nenáročné pěstitele.
Přezimování gazánií
Gazánie nejsou mrazuvzdorné, proto je nutné je před prvními mrazy přemístit do chráněného prostoru. Nejlépe přezimují v chladném, světlém skleníku nebo na verandě. Rostliny určené k přezimování je vhodné seříznout a omezit zálivku, aby přečkaly zimu v dobré kondici.
Zajímavé druhy gazánií:
| Druh | Způsob růstu / výška (cm) | Barva květu | Velikost květu (cm) |
|---|---|---|---|
| Gazánie braktejkatá (Gazania bracteata) | 20–25 | bílá s tmavožlutým terčem | 5–6 |
| Gazánie dlouhostopečná (Gazania longiscapa) | poléhavý, 16–18 | zlatožlutá, u základu s hnědou a bílou kresbou, žlutý terč | 6–7 |
| Gazánie pávovitá (Gazania pavonia) | vystoupavý až poléhavý, téměř bez stonku | ohnivě oranžová, u základu tmavě skvrnitá | 6–8 |
| Gazánie peřenoklaná (Gazania pinnata) | vzpřímený, až 20 | žlutá, u základu hnědočervená nebo tmavě skvrnitá | 5–7 |
| Gazánie zářivá (Gazania rigens) | částečně poléhavý, 15–50 | ohnivě oranžová, u základu tmavá se světlou skvrnou | 8–10 |
| Gazánie okrasná (Gazania speciosa) | silně větvený | žlutá, při základu černě skvrnitá | 5–7 |
| Gazánie skvostná (Gazania splendens) | silný růst | oranžově červená, s trojúhelníkovou skvrnou u základu, s bílým očkem | 7–8 |
| Gazánie jednoúborová (Gazania uniflora) | vzpřímený, 15–50 | zlatožlutá | 5–6 |
Kukuřice setá
Kukuřice setá (Zea mays)
- Stanoviště: teplé oblasti; humózní, kyprá, lehce záhřevná půda
- Spon: 60–70 × 20 cm
- Doba výsadby: přímý výsev v květnu
- Doba sklizně: při mléčné zralosti zrn
- Množení: semeny
Průmyslové a krmné využití kukuřice
Kromě svých širokých kulinářských využití, jako jsou minipalusky, popcorn nebo čerstvé konzumace v mléčném stádiu, hraje kukuřice také významnou roli v průmyslu a zemědělství. V mnoha evropských regionech slouží jako krmná plodina pro skot a prasata, čímž podporuje mléčné i masné odstavy. Díky vysokému obsahu škrobu je také základní surovinou pro výrobu bioethanolu a dalších biopaliv, čímž přispívá k energetické soběstačnosti . Z kukuřičných zbytků, jako jsou listy či poháňky, se navíc vyrábějí bioplasty, papír, ale i krmné směsky a biopaliva, což zvyšuje její ekonomické i ekologické využití.
Nutriční složení, výnosnost a zdravotní přínosy
Co se týče výživy, kukuřice je bohatým zdrojem komplexních sacharidů, vlákniny, vitamínů (zejména skupiny B a beta-karotenu) a minerálů . Studie ukazují, že jednotlivé části rostliny – nejen zrno, ale i svazečky a listy – obsahují biologicky aktivní látky využívané v tradiční medicíně (např. diuretické či protizánětlivé účinky) . V moderním zemědělství se pak díky šlechtění dosahuje průměrného výnosu až 6 t/ha, což z kukuřice činí jednu z nejvýnosnějších obilnin na světě.
Cukrová kukuřice
Cukrová kukuřice (Zea mays convar. saccharata)
- Typ rostliny: jednoletá teplomilná tráva
- Čeleď: lipnicovité (Poaceae)
- Původ: Střední Amerika
- Stanoviště: teplé, slunné polohy; humózní, kyprá a dobře vyhnojená půda
- Spon: 60–70 × 20 cm
- Doba výsadby: přímý výsev od května nebo výsadba předpěstovaných rostlin po mrazech
- Doba sklizně: srpen až říjen (v mléčné zralosti zrn)
- Množení: semeny
Cukrová kukuřice (Zea mays convar. saccharata) je jednoletá, až 2 m vysoká tráva. Rostlina je jednodomá se samčími květy v koncové latě. Samičí květy tvoří v paždí listů palice obklopené obalnými listeny (šustím). Z nich vyrůstají v době květu blizny, které jsou opylovány větrem, mají léčivé vlastnosti.
Kukuřice cukrová – Zea Mays – TAURIS F1
31 Kč
Kukuřice cukrová
TAURIS F1/Zea Mays
Semena: 20
Pěstování
Kukuřice se daří nejlépe na teplém a slunném stanovišti na dobře vyhnojených, kyprých půdách s dostatečnou půdní vlhkostí. Přímý výsev ne před koncem dubna, neboť kukuřice je citlivá na mráz a osivo klíčí teprve při teplotě půdy nad 10 °C. Bez ochrany fólií je lépe sít teprve v květnu. Je možné předpěstovat mladé rostliny v hrnkách a vysázet je ven až po květnových mrazech. Rozestup řad činí nejméně 60 cm, v řádcích asi 20 cm, hloubka setí 3–5 cm. Je třeba dodržovat dostatečný odstup od krmné nebo okrasné kukuřice, neboť cukrová kukuřice ztrácí po opylení jinými druhy svou sladkou chuť. Především po odhrnutí listenů musí být půda dostatečně vlhká. Při nedostatku vody se projeví nedostatečná násada zrn, hlavně na špičce palice.
Sklizeň
Sklizeň probíhá od srpna až do října, podle termínu výsevu a odrůdy. Pozdní odrůdy často již nedozrají. Vnější známkou sklizňové zralosti, asi 3–4 týdny po objevení blizen, je hnědnutí a usychání blizen.
Ze zrn by měla při stisknutí nehtem ještě prýštit šťáva. Tehdy jsou v mléčné zralosti. Krátce po sklizni je obsah cukru nejvyšší; snižuje se pak velmi rychle, zvláště při vysokých teplotách.
Cukrová kukuřice se má skladovat v chladu a pouze krátce.
Bez červený
Bez červený (Sambucus racemosa)
- Typ rostliny: opadavý keř
- Čeled̆: pižmovkovité (Adoxaceae)
- Původ: Evropa až Malá Asie po Čínu
- Použití: okrasné výsadby, živé ploty, smíšené zahrady
Pěstování a využití bezu červeného
Bez červený je nenáročný, plně mrazuvzdorný keř, ideální pro přirozeně působící zahrady, živé ploty i smíšené výsadby. Daří se mu ve stinných až polostinných stanovištích s vyšší vzdušnou vlhkostí. Plody lákají ptactvo, zatímco lidi je nelákají – jsou obsahují sambunigrin, který však zčásti rozkládá vařením.
Rozmnožování
Nejlépe se množí výsevem nebo dřevitými řízky během vegetačního klidu. Roste rychle a dobře snáší omlazovací řez.
Ekologicky významný keř poskytuje potravu hmyzu, ptákům i drobným savcům. Květy plodně opyluje řada opylovačů a především v přírodních zahradách je cenný kvůli své efektivitě v poskytování potravy i úkrytu.
Gymnokalycium
Gymnokalycium (Gymnocalycium)
- Stanoviště: vzdušné, chráněné před slunečním úpalem
- Výška: podle druhu od několika málo centimetrů až do 30 cm
- Doba kvetení: od jara do podzimu
- Množení: semeny
Druhy rodu gymnokalycium
Druhy rodu gymnokalycium (Gymnocalycium) kvetou velmi ochotně a při jejich pěstování se sotva může udělat něco špatně. Rostlinám se nejlépe daří v humózních zeminách (např. 2 díly humózní zeminy a 1 díl hlinitého písku), které jsou dobře propustné, živné a slabě kyselé. Stanoviště má být vzdušné a světlé, avšak chráněné před silným slunečním zářením v létě. V létě rostliny mohou být na balkoně nebo v odkrytém pařeništi. Jestliže přezimují v chladnu (při 8 až 12 °C) a nikoli zcela v suchu, odvděčí se spolehlivým kvetením. Některé druhy mohou být dokonce zimovzdorné. Pěstování ze semen se daří bez problémů. Více než 100 druhů lze bohužel představit jen v malém výběru, i když zajímavé jsou skoro všechny druhy.
Gymnokalycium Andreae
(Gymnocalycium andreae)
(syn. Echinocactus andreae)
Má na tmavě modrozelených až do bronzova přecházejících tělech 8 žeber a málo trnů. Sírově žluté květy jsou 3 cm dlouhé a 4,5 cm široké.
Gymnokalycium Baldwinovo
(Gymnocalycium baldianum)
(syn. Echinocactus baldianus)
Tvoří drobná zploštěle kulovitá těla s řepovitými kořeny. Na šedých až modrozelených tělech jsou hrbolovitá žebra (9–11) s podélnými ostrými brázdami. Tenké trny přiléhají k tělu nebo směřují do stran. Květy jsou růžově purpurové.
Gymnokalycium Bruchiho
(Gymnocalycium bruchii)
Je proměnlivý a silně odnožující druh. Na malých tělech (výška 3,5 cm) je asi 12 žeber s tenkými štětinatými trny. Zvonkovitě nálevkovité květy jsou zbarvené ve všech růžových odstínech.
Gymnokalycium Capillaense (G. capillaense)
Silně odnožuje. Má široce kulovitá modravě zelená těla až s 13 plochými žebry a s okrajovými žlutavě bílými trny 1,2 cm dlouhými. Bílé až jemně růžové květy jsou až 7 cm dlouhé a 6 cm široké.
Gymnokalycium Damsii (G. damsii)
(syn. Echinocactus damsii)
Má na jednotlivých ploše kulovitých a světle nebo tmavě zelených tělech až 10 širokých žeber, která jsou ostře příčně zařezávaná. Bělavě až hnědě šedé trny jsou 1,2 cm dlouhé, květy jsou dlouhé a bílé.
Gymnokalycium Gibbosum (G. gibbosum)
(syn. Echinocactus gibbosus)
Dorůstá až do výšky 60 cm a má špinavě modrozelené tělo. Poměrně vysoká žebra (12–19) jsou příčně ostře zbrázděná. Dosti silné a dlouhé trny odstávají, jsou mírně ohnuté a u paty často červené. Květy jsou dlouhé a bílé.
Gymnokalycium Leeanum (G. leeanum)
(syn. Echinocactus leeanus)
Má tělo modravě zelené, zploštěle kulovité, často s více než 15 žebry a s polokulovitými hrboly. Tenké krajové trny jsou ohnuté a přiléhavé. Velké bledě žluté květy jsou jednopohlavné.
Gymnokalycium Mihanovichii (G. mihanovichii)
(syn. Echinocactus mihanovichii)
Má šedozelená až červenavě hnědá těla s žebry úzkohrannými, světleji a tmavěji příčně proužkovanými. Odstávající trny jsou až 1 cm dlouhé. Květy jsou většinou zelenavě bledě žluté, u některých variet růžové. Druh se vyznačuje značnou proměnlivostí.
Doporučované druhy rodu Gymnocalycium:
| Druh | Barva květu | Výška (cm) | Poznámky |
|---|---|---|---|
| Gymnocalycium cardenasianum | růžová | několik cm | silné propletené trny |
| Gymnocalycium denudatum | čistě bílá | až 8 | přiléhavé světlé trny |
| Gymnocalycium glaucum | bílá | 6–8 | popelavě šedozelené tělo |
| Gymnocalycium homidispinum | bílá až fialově růžová | několik cm | trny tuhé, odstávající, šedohnědé |
| Gymnocalycium hossei | sytě růžová | málo cm | tmavě hnědozelené tělo |
| Gymnocalycium leptanthum | bílá s načervenalým jícnem | až 5 | 7 přiléhavých trnů na hrbolu |
| Gymnocalycium mostii | světle lososově až růžově červená | asi 7 | tmavě až modře zelené tělo |
| Gymnocalycium saglione | bílá nebo slabě růžová | až asi 2,5 | modrozelené tělo, červenohnědé až černé trny |
Grevilea
Grevilea (Grevillea robusta)
Strom s ozdobnými listy pro pěstování v bytě
- Stanoviště: světlé až polostinné
- Výška: do 3 m
- Doba kvetení: v bytě nekvete
- Množení: výsevem
Pěstování
Rostlina se nemá umístit na prudké slunce, aby její citlivé listy neztratily barvu, ale nemá být ani na tmavém místě. Přes léto se jí dobře daří i venku. Když se rostlina přezimuje ve větším chladu (asi při 12 °C), má méně vytáhlé stonky. Při vyšší teplotě v zimě narůstá rychle do výšky a ztrácí úhledný tvar. Zaštípnutím vrcholů lze získat rozvětvenou rostlinu.
Grevilea potřebuje na jaře a v létě hodně vody, ale nesnáší trvalé mokro u kořenů. V zimě se musí zálivka přizpůsobit teplotě – čím je stanoviště chladnější, tím má být zálivka menší. Za teplých dnů rostlině prospívá časté přestřikování. Od dubna do září se opakuje tekuté přihnojování po dvou týdnech.
Množení
Množení řízky nemá praktický význam, protože zakořeňování řízků často trvá po měsíce. Pěstování ze semen je proti tomu rychlé a bez problémů. Semena se vysévají na jaře nebo v létě. Již v prvním roce vyroste 30 cm vysoký semenáč a do 4–5 let může rostlina narůst až ke stropu. Nejlépe působí jako solitéra.
Gymnokaktus
Gymnokaktus (Gymnocactus)
- Stanoviště: velmi teplé, slunné a vzdušné
- Výška: podle druhu do 15 cm
- Doba kvetení: léto
- Množení: semeny
Pěstování
Pěstování gymnokaktusů bohužel není snadné a pro začátečníky není příliš vhodné. Nejlépe se daří rostlinám vysazeným do pařeniště. Substrát musí být velmi propustný a slabě kyselý. Skládá se např. z písčitominerální zeminy a z kamenné drtě, jejíž podíl může být až 50 %. Letní zálivka má být dostatečná, ale opatrná – stálé zamokření škodí. Gymnokaktus přezimuje v suchu při teplotě 6–10 °C. Pro pokojové pěstování jsou vhodné rostliny roubované na Trichocereus spachianus.
K nejvíce zajímavým druhům patří:
- Gymnokaktus Beguiniho (Gymnocactus beguinii) (syn. Neolloydia smithii) má modrozelené až 15 cm vysoké tělo s areolami pokrytými bílou vlnou. Trny jsou sklovitě bílé a pouze prostřední trny jsou černohnědé. Fialové květy mají zahnědlý vnitřek.
- Gymnokaktus Gielsdorfiánův (Gymnocactus gielsdorfianus) (syn. Thelocactus gielsdorfianus) má na matně nažloutlém až modře zelenošedém těle spirálovitě postavené bradavky. Kvete bíle.
- Gymnokaktus hrůzostrašný (Gymnocactus horripilus) (syn. Thelocactus horripilus) vytváří silným odnožováním celé trsy. Na modrozeleném těle má žlutavě bílé trny, květy jsou purpurově zbarvené.
- Gymnokaktus Knuthův (Gymnocactus knuthianus) (syn. Thelocactus knuthianus) je drobný, rovněž odnožující druh s lesklými tmavě modrozelenými těly. Trny jsou tenké, bílé, na špičce tmavé, květy světle lila růžové.
- Gymnokaktus mandragora (Gymnocactus mandragora) je snad nejzajímavější gymnokaktus. Až 6 cm široké šedozelené tělo se zmlazuje na bázi a přechází v hnědý řepovitý kořen s tlustým korkovým pláštěm. Na bílých květech jsou vespod jemné růžové proužky.
- Gymnokaktus Valdezianus (Gymnocactus valdezianus) (syn. Normanbokea valdeziana) je nejmenší druh rodu. Průměr těla je asi 2,5 cm. Má bílou vlnu na temeni a přiléhavé trny jako zpeřené vlásky. Květy jsou fialově růžové.
Dub
Dub (Quercus)
- Stanoviště: v parcích a velkých zahradách na hlubokých, výživných, pokud možno málo vápnitých půdách
- Výška: 10–30 m
- Doba kvetení: nevýznamná, nemá okrasnou hodnotu
- Množení: výsevem, odrůdy roubováním
Dub bílý (Quercus alba)
Až 30 m vysoký strom, u nás většinou mnohem nižší, koruna široká a okrouhlá, borka nápadně světle šedá, odlupující se v deskách. Listy 12–23 cm dlouhé, opakvejčité, na každé straně se 3–4 laloky, na bázi klínovitě zúžené, navrchu sytě zelené, naspodu modravé až modrozelené, na podzim se barví oranžově až vínově červeně nebo také fialově červeně. Domácí na východě Severní Ameriky, často na lehkých písčitých půdách. Pro své podzimní zbarvení patří k nejzajímavějším dubům. V kultuře je citlivý na vápno. U nás se často pěstuje odrůda ‚Elongata‘: listy má užší, listové laloky více méně lžičkovitě prohnuté, na podzim purpurově fialové.
Dub kaštanolistý (Quercus castaneifolia)
Strom s velkou korunou, až 25 m vysoký. Listy úzce oválné až opakvejčité, 8–18 cm dlouhé, hrubě zubaté, 4–14 párů nervů končí v krátkých chrupavčitých zubech; svrchu jsou leskle tmavozelené, naspodu více méně hvězdovitě chlupaté. Žaludy 2–3 cm dlouhé, vejčitého tvaru, do jedné třetiny až poloviny obklopené číš- kou s nazpět ohnutými šupinami. Domovem na Kavkazu a v Íránu. Druh zajímavý pro duby neobvyklou řezbou listů.
Dub cer (Quercus cerris)
Až 35 m vysoký strom se široce kuželovitou korunou a tmavou, silně boulovatou kůrou rozpukávající na malá políčka. Pupeny obklopené vytrvávajícími nitkovitými palisty. Listy podlouhle oválné, nepravidelně hluboce laločnaté, na každé straně se 4–9 laloky, svrchu tmavozelené, naspodu matně zelené a chlupaté. Žaludy 3 cm dlouhé, asi do poloviny obklopené číškou s šídlovitými, nazpět ohnutými šupinami. Quercus cerris je otužilý a robustní strom, jemuž se daří na suchých, vápnitých stanovištích. Listy se na podzim zbarvují nádherně žlutohnědě. Domácí v jižní Evropě a Malé Asii.
Dub šarlatový (Quercus coccinea)
Až 20 m vysoký strom, koruna okrouhlá a rozvolněná. Listy opakvejčité až eliptičné, 8–15 cm dlouhé, na každé straně se 3–4 odstávajícími laloky, svrchu tmavozelené, naspodu s hnědými úžlabními vousky, na podzim zářivě šarlatově červené. Plody většinou jednotlivě, až 2,5 cm dlouhé, obklopené do třetiny až poloviny číškou. Pochází z východu Severní Ameriky. Zvlášť intenzivním zbarvením listů patří mezi nejkrásnější severoamerické duby. Potřebuje kyselou půdu.
Dub zubatý, japonský císařský (Quercus dentata)
Až 30 m vysoký strom s okrouhlou korunou, borka tlustá a hluboce rýhovaná. Listy veliké, 10–30 cm dlouhé, na každé straně s 5–9 zaoblenými laloky nebo jen se zvlněnými záhyby, svrchu tmavozelené, naspodu žlutozelené. Větvičky nápadně silné a šedě plstnaté, přisedlé žaludy většinou ve svazečcích, 2 cm dlouhé, obklopené číškou do poloviny. Číška má na horním okraji dlouhé, třásnité, odstávající šupiny. Domovem v Japonsku. U nás zůstává značně menší, nachází proto místo i v menších zahradách; je nápadný hlavně na podzim krásným zářivě červenohnědým zbarvením.
Dub uherský (Quercus frainetto)
Až 30 m vysoký strom, koruna zprvu vejčitá, později okrouhlá až široce rozkladitá. Listy opakvejčité, 8–20 cm dlouhé, pravidelně a hluboce laločnaté, na každé straně se 6–10 protáhlými laloky, svrchu tmavozelené, naspodu šedozelené a s hvězdovitými chlupy. Vejčité, téměř přisedlé plody–žaludy po 2–4, až do poloviny obklopené číškou. Doma je na Balkáně, v jižní Itálii a v Turecku. Quercus frainetto je velice zdravý, rychle rostoucí strom, dekorativní zejména pravidelně řezanými listy.
Dub cesmínovitý (Quercus ilex)
Stálezelený, až 20 m vysoký strom. Koruna hustá a široce okrouhlá, borka teprve ve stáří šupinatá. Listy velmi proměnlivé, většinou eliptičné až úzce vejčité, 3–7 cm dlouhé, celokrajné nebo více či méně oddáleně zubaté, v mládí řídce bělavě plstnaté, později svrchu tmavozelené a lesklé, naspodu šedoplstnaté kožovité. Žaludy po 1–3, 2–3 cm dlouhé, do poloviny obklopené číškou. Pochází ze Středomoří. Na klimaticky příznivých místech je i ve střední Evropě dostatečně otužilý; velmi často je pěstován v anglických zahradách.
Dub celokrajný (Quercus imbricaria)
Asi 20 m vysoký strom, koruna v mládí kuželovitá, ve stáří okrouhlá. Listy úzce oválné až protáhle vejčité, 10–18 cm dlouhé, celokrajné, svrchu leskle tmavozelené, naspodu bledě zelené a trochu chlupaté. Žaludy jednotlivé, krátce stopkaté, asi 1 cm dlouhé, skoro do poloviny obklopené číškou. Domácí na východě Severní Ameriky. Mezi ostatními duby vyniká především nelaločnatými listy, na podzim zbarvenými tmavě až hnědavě žlutě.
Dub libanonský (Quercus libani)
Nejvýše 10 m vysoký strom s jemně rozvětvenou, hustou korunou. Listy protáhle kopinaté, 5–10 cm dlouhé, na každé straně s 8–9 souběžně probíhajícími postranními nervy, které končí v zubech listu krátkou osinou; listy svrchu tmavozelené, naspodu světlejší a více méně chlupaté. Plody po 1–2, krátce stopkaté, až 2,5 cm tlusté, do dvou třetin obklopené hustě šupinatou číškou. Pochází ze Sýrie a Malé Asie. Ozdobnými listy zvlášť hezký malý strom.
Dub velkokvětý (Quercus macranthera)
Až 20 m vysoký strom, výhony nápadně silné a velmi silně šedě plstnaté, kmen často nápadně světlý. Listy opakvejčité, 6–15 cm široké, na každé straně se 7–11 zaoblenými laloky, svrchu tmavozelené, naspodu šedě plstnaté. Plody po 1–4, přisedlé, 2 cm dlouhé, obklopené číškou do poloviny. Roste na Kavkaze.
Dub velkoplodý (Quercus macrocarpa)
Mohutný, až 30 m vysoký strom; koruna široce rozkladitá, borka hluboce rýhovaná a šupinatá. Listy opakvejčité, nepravidelně peřenoklané, 10–30 cm dlouhé, na každé straně s 5–7 laloky; horní laloky jsou mnohem větší než spodní; svrchu tmavozelené, naspodu šedozelené až bělavé. Žaludy téměř přisedlé, 3 cm dlouhé, obklopené do poloviny číškou, pokrytou zvnějšku kadeřavými třásnitými šupinami. Původní rozšíření v atlantické Kanadě a Severní Americe. Parkový strom s velikou korunou, ceněný ve své domovině také pro odolnost vůči zakouření.
Dub čárkolistý (vrbovitý) (Quercus phellos)
Až 30 m vysoký strom. Listy úzce kopinaté, 5–12 cm dlouhé, celokrajné, na špičce i na bázi téměř stejně zašpičatělé, svrchu leskle zelené, naspodu světlejší. Domovem na jihovýchodě Severní Ameriky. Strom má nápadný zjev s vrbovitě úzkými listy, jež se na podzim zbarvují žlutě.
Dub arménský (Quercus pontica)
U nás roste většinou keřovitě a přesahuje sotva výšku 6 m. Větvičky jsou poněkud hranaté, s velkým koncovým pupenem. Listy kožovité, široce oválné až opakvejčité, 10–16 cm dlouhé, po obou stranách se 16–17 souběžně probíhajícími postranními nervy, na okraji ostře zubaté, svrchu živě zelené a lesklé, naspodu světle šedozelené, na podzim krásně sytě kožovitě hnědé. Žaludy 2 cm dlouhé, do poloviny obklopené číškou. Domácí na Kavkaze a v Arménii. Pomalu rostoucí, malý dub, jehož listy upomínají na jedlý kaštan.
Dub korkový (Quercus suber)
Stálezelený, 10–20 m vysoký strom. Koruna často nepravidelná, borka velmi tlustá a korkovitá, listy vejčité až vejčitě protáhlé, 3–7 cm dlouhé, na každé straně se 4–5 krátkými zuby, svrchu leskle tmavozelené, naspodu bílošedě plstnaté. Žaludy 1,5–3 cm dlouhé, číška nahoře s prodlouženými, vzpřímenými nebo odstávajícími šupinami. Domácí v jižní Evropě a severní Africe. Tam se pěstuje již po staletí pro získávání korku. Stromy se v odstupech 6–7 let odkorní, po odebrání kůry se kmen zbarvuje zpočátku nápadně krvavě červeně.
Dub Turnerův (Quercus × turneri 'Pseudoturneri')
Až 15 m vysoký, i v zimě stálezelený strom, koruna okrouhlá až široce kuželovitá, hustá. Listy opakvejčité až eliptičné, 7–10 cm dlouhé, s 5–6 zuby oddáleně vykrajovaně zubaté, svrchu tmavozelené a lysé, naspodu na listových žilkách chlupaté. Plody stopkaté, asi 2 cm dlouhé, do poloviny obklopené plstnatou číškou. Pochází patrně z křížení mezi Quercus ilex a Quercus robur; ve střední Evropě je téměř všude dostatečně otužilý a podržuje si listy přes zimu.
Dub sametový (Quercus velutina)
Dorůstá v 20–30 m vysoký strom. Vnitřní kůra je žlutá; listy podlouhle vejčité až opakvejčité, hluboce a špičatě laločnaté, 12–25 cm dlouhé, na každé straně se 3–4 tupými až zašpičatělými laloky, svrchu leskle tmavozelené, naspodu hlavně v paždích chlupaté. Na podzim se zbarvují kožovitě tuhé listy červenohnědě a oranžově. Žaludy po 1–2, krátce stopkaté, 2 cm dlouhé, většinou až do poloviny obklopené číškou. Domácí na východě Severní Ameriky. Vzhledem k tuhým listům se nazývá také „plechový dub“.
Zahradní odrůdy dubu letního
- ‚Concordia‘ – malý strom, listy zlatožluté, přes léto drží barvu
- ‚Fastigiata‘ – úzce kuželovitý růst, větve a větvičky vzpřímeně postavené, listy jako u plané formy
- ‚Fastigiata Purpurea‘ – sloupovitý, listy tmavě purpurově červené, pomalu zelenající
- ‚Pendula‘ – převislý tvar, často pěstován jako loubí; koruna široká, větvičky silně převislé
Eschynantus
Eschynantus (Aeschynanthus)
- Stanoviště: polostinné, s vysokou vzdušnou vlhkostí
- Výška: výhony až 60 cm dlouhé
- Doba kvetení: červen–září
- Množení: řízky
Pěstování
Nejznámější druh je Aeschynanthus speciosus z Jávy a Bornea. Roste převisle nebo vzpřímeně a květy má uspořádané až po deseti.
Aeschynanthus javanicus s vejčitě kulatými listy,
A. lobbianus s šarlatově červenými květy a A. pulcher s velikými a poněkud masitými listy se někdy uvádějí souhrnně jako A. radicans.
Pozdě, až od června, kvete A. parasiticus. Křížením tohoto druhu s A. speciosus vznikl kříženec A. × splendidus.
Z Dánska pochází nová odrůda ‚Rigel‘, která vznikla křížením A. bildelbrandii a A. speciosus. Je méně choulostivá a především o něco lépe snáší suchý vzduch při vytápění.
Řebříček obecný
Řebříček obecný (Achillea millefolium)
Vytrvalá aromatická bylina s bílými květy
- Stanoviště: slunné, suché až mírně vlhké louky, pastviny, okraje cest
- Výška: 20–80 cm
- Doba kvetení: červen–říjen
- Množení: semeny, dělením trsů
Řebříček obecný je hojně rozšířená léčivá rostlina z čeledi hvězdnicovitých (Asteraceae). Roste planě po celé Evropě, Asii i Severní Americe. Má přímou, tuhými chlupy porostlou lodyhu a silně členěné listy připomínající peří – odtud název „tisíc listů“ (millefolium). Květenství je složeno z drobných bílých až narůžovělých úborů, které tvoří ploché chocholíky.
Pěstování
Řebříček je nenáročný na pěstování, vyhovují mu propustné půdy a slunné stanoviště. Snadno se šíří samovýsevem i oddenky. V zahradách se pěstují i vyšlechtěné kultivary s okrasnými růžovými, červenými či žlutými květy.
Štěrbák
Štěrbák zahradní, endivie (Cichorium endivia)
- Stanoviště: slunné místo s humózní a vlhkou půdou
- Prostor pro rostliny: 35 × 50 cm
- Výsev: v březnu nebo od začátku června
- Doba sklizně: v červnu nebo od konce září
Pěstování
Štěrbák se pěstuje většinou jako následná plodina na hluboko zkypřených středně těžkých půdách. Před přímým výsevem se dává přednost výsadbě předpěstovaných sazenic. Po raném výsevu a v případě příliš chladného předpěstování rostliny častěji vybíhají předčasně do květu. Pro sklizeň v časném létě se rostliny vysazují od poloviny března do konce dubna, pro podzimní sklizeň od poloviny července do poloviny srpna. V srpnu je nezbytná zálivka.
U štěrbáku je žádané žluté zbarvení mnoha vnitřních listů. Takové „žluté srdíčko“ vzniká při omezeném přístupu světla, proto se dříve růžice listů svazovaly nebo přikrývaly černou fólií. Dnešní odrůdy se většinou vybělují spontánně. Štěrbák má nahořklou chuť, avšak u žlutých listů se to téměř neprojevuje. Štěrbák lze skladovat ve sklepě a v pařeništi jen po krátkou dobu. Jeho listy se požívají hlavně čerstvé v salátech, v některých zemích i tepelně upravené.
Odrůdy s hladkými a širokými listy:
- ‚Bubikopf‘ (pro letní a podzimní sklizeň),
- ‚Eskariol grüner‘,
- ‚Diva‘,
- ‚Rosabella‘ a ‚Golda‘.
- ‚Elodie‘,
- ‚Melie‘,
- ‚Très fine maraîchère‘ a ‚Wallone‘.
Ďáblík bahenní
Ďáblík bahenní (Calla palustris)
- Stanoviště: polostinné až stinné
- Výška: 15–30 cm
- Doba kvetení: červen–srpen
- Množení: oddenky
Ďáblík bahenní (Calla palustris) je obohacením mokrých míst při březích zahradních jezírek a hodí se také do vodních zahrádek ve žlabech.
Eonium
Eonium (aeonium)
- Stanoviště: přes léto venku ve stínu, jinak v místnosti u světlého okna
- Výška: podle druhu až 1 m
- Doba kvetení: pozdě zjara
- Množení: výsevem, některé druhy vrcholovými nebo listovými řízky
Rod eonium (Aeonium) z čeledi tučnolistých (Crassulaceae) je rozšířen více než 30 druhy na Kanárských a Kapverdských ostrovech, na Madeiře, v severní Africe a ve Středomoří. Listové růžice buď leží přímo na podkladu, nebo vyrůstají na koncích větví. Po dozrání semen odumírá celá rostlina nebo jen jednotlivé větve nesoucí semena. Druhy rodu eonium (Aeonium) jsou zajímavé i bez květů a některé z nich dobře působí jako solitéry.
Pěstování
Je snadné, ale teploty nižší než 10 °C jsou nebezpečné. V létě se mají rostliny chránit před poledním úpalem. Během kvetení je potřeba vody a živin vysoká. Květináče mají být spíše větší než malé. Druhy tvořící nízké růžice lze množit pouze semeny, druhy s keřovitým růstem se množí i řízky.
Vhodné druhy jsou:
Eonium stromovité (Aeonium arboreum)
V kultuře až 1 m vysoká rostlina, která na řídce stoncích rozvětvených tvoří ploché, až 20 cm široké růžice. Listy jsou lopatkovité, krátce špičaté a na okraji bíle obrvené, květenství ze žlutých květů je 25–30 cm vysoké.
Zvláště pěknými mutacemi jsou:
- A. arboreum ‚Atropurpureum‘ (tmavě purpurové listy)
- A. arboreum ‚Albovariegatum‘ (bíle skvrnité listy)
- A. arboreum ‚Luteovariegatum‘ (žlutě skvrnité listy)
- A. arboreum ‚Atropurpureum‘ (tmavě purpurové listy)
Eonium kanárské (Aeonium canariense)
Tvoří velké nálevkovité růžice téměř bez stonku, které se skládají ze lžičkovitých tmavozelených listů s hustým bílým ochlupením na obou stranách. Až 80 cm vysoké květenství nese v rozvětvené latě bledě zelené květy. Po uzrání semen rostlina odumírá.
Eonium Haworthovo (Aeonium haworthii)
Tvoří rozvětvené keře až 60 cm vysoké. Na tenkých větvích sedí růžice o průměru 6–8 cm blízko u sebe. Modravě zelené listy mají červenohnědé slabě zubaté okraje a na spodní straně jsou kýlnaté. Květy jsou bílé až bledě žluté.
Eonium plocholisté (Aeonium tabuliforme)
Je nejnápadnější druh. Na Tenerifě je charakteristickou rostlinou vlhkých soutěsek z příkrých lávových stěn (barrancos). Ploché, talířovité růžice narůstají až do průměru 50 cm. Trávově zelené lopatkovité listy se vzájemně překrývají jako tašky na střeše a jejich okraje jsou jemně obrvené. Starší růžice vytvářejí až 60 cm vysoká květenství se sírově žlutými květy.
Dendrobium
Dendrobium (Dendrobium)
- Stanoviště: podle původu chladné, poloteplé nebo teplé
- Výška: podle druhu 3–4 cm až více než 1 m
- Doba kvetení: rozdílná podle druhu
- Množení: dělením, bezlistými stonky a vedlejšími výhony
Existují miniaturní dendrobia s malými drátovitými nebo hranatými pahlízami, drobné druhy, které mají přehrádkovité tlusté listy bez pahlíz, ale také robustní druhy 1 m vysoké i vyšší. Některé nesou jen 3–5 koncových listů, u jiných jsou celá pahlízy těsně zakryté listy. Opadavé druhy ztrácejí listy po prvním nebo druhém roce, stálezelené druhy si podržují listy 3–4 roky. Hustě stěsnané nové výhony se vyvíjejí u všech druhů v každém roce z oddenků. Charakteristickým znakem květů dendrobií je brada pod semeníkem, což je často spojeno s šikmým postavením kališních lístků. Květy vydrží 2–3 týdny; jsou vhodné i k řezu a ve váze dlouho vydrží.
Dendrobium nobile
Je nejznámější a nejčastěji pěstovaný druh rodu. Ve velikosti a v barvě květu je velmi proměnlivý. Pahlízy jsou 45–90 cm vysoké a vyšší, ve stáří často brázdité. Vstřícné listy jsou až 10 cm dlouhé, kopinaté a většinou opadávají po vegetační době, když je rostlina v růstovém klidu. Z horních listových úžlabí neolistěných dvouletých pahlíz se vyvíjejí od zimy do jara bílé květy s purpurovými špičkami, 7–8 cm velké. Pysk je převážně bílý, na špičce růžový, jícen červenavě purpurový. Na krátkém stonku sedí dva až tři květy.
Dendrobium pierardii
Tvoří štíhlé pahlízy delší než 1 m, které rostou dolů. Tenké a 5–12 cm dlouhé listy opadávají v době klidu, kdy se rostlina udržuje na světle, v suchu a chladu. Na jaře se objevují na neolistěných pahlízách 5 cm velké květy něžně růžové barvy. Okrouhlý pysk je světle žlutý, jícen fialově proužkovaný. V době růstu je potřebné teplé až poloteplé stanoviště s vyšší vzdušnou vlhkostí.
Dendrobium phalaenopsis
Je ve vlhkých tropických oblastech významnou květinou k řezu. Také se využívá při šlechtění. Domovem je severní Austrálie a Nová Guinea. Na trubkovitých, 1,2 m vysokých pahlízách vyrůstají 10 cm dlouhé listy v koncovém postavení. Zpravidla v jarních měsících se objevuje dlouze převislé hroznovité květenství se 4–12 květy. Květy jsou 6–9 cm velké a mohou mít barvu světle lila, načervenalou nebo purpurovou. Rostlina nemá období odpočinku a nejlépe se jí daří na stanovišti teplém a vlhkém po celý rok.
Dendrobium senile
Má válcovité a asi 10 cm dlouhé pahlízy pokryté bílými chlupy. Na konci pahlíz sedí 2–3 listy; jsou kožovité, 7 cm dlouhé a rovněž ochlupené. Z horních uzlin neolistěných pahlíz se na jaře vyvíjejí jednotlivě nebo v párech 4 až 5 cm velké květy. Jsou voskovité, zářivě žluté, voní po citronu a vydrží dlouho svěží. Korunní lístky jsou trochu delší a širší než lístky kališní. Pysk se třemi laloky je vpředu špičatý a v jícnu má světle zelené příčné proužky. Rostlina potřebuje poloteplé stanoviště.
Další známé a oblíbené druhy rodu Dendrobium jsou: D. aggregatum, D. aureum, D. chrysotoxum, D. farmeri, D. formosum, D. infundibulum, D. moschatum, hybrid D. ‚Gatton Sunray‘.
Pěstování
Dendrobiím se nejlépe daří na světlém místě s rozptýleným světlem. Dendrobium nobile potřebuje v období růstu teplo, dostatek světla a vyšší vzdušnou vlhkost. Vhodná teplota v noci je 13–16 °C, ve dne 18–24 °C. Během období odpočinku má být rostlina v chladnu, při noční teplotě poklesající až k 0 °C. Vzdušná vlhkost má být v rozmezí 50 a 70 %. Ostatní druhy dendrobií potřebují obecně více tepla – noční teplotu 16–18 °C a denní 21–29 °C.
Vhodný substrát se skládá z kousků kůry, vláknitých kořenů podezřeně, dále z trochy rašeliníku, keramzitu a dřevěného uhlí. Také lze použít univerzální směs pro epifyty, která se skládá z rašeliníku, drceného pěnového polystyrenu, stříhaného molitanu, drcené kůry a bukového listí. Menší druhy se přivazují ke kusu korku. U vyšších druhů se musí podpírat stonkovitě vypadající pahlízy.
Stálezelené druhy vyžadují stejnoměrnou vlhkost po celý rok, opadavé druhy se pravidelně zalévají jen v období růstu. Následný odpočinek je nutné důsledně dodržet – je podmínkou pro květní indukci. V odpočinkovém období se rostliny občas přestřikují. Během růstového období se všechny druhy občas přihnojují zředěným hnojivem pro orchideje.
Když se ukazují nové výhony a čerstvé špičky kořenů, lze rostlinu přesadit. Přesazení je potřebné, jestliže substrát začíná ztrácet původní vzdušnost. Starší rostliny se rozdělují a oddělené části se 3–4 pahlízami mají vedle mladých mít i starší pahlízy, protože květy se tvoří na výhonech z předcházejícího roku.
Černá hořčice
Černá hořčice (Brassica nigra)
Jednoletá rostlina s černohnědými semeny, odedávna používaná v léčitelství, ke kořenění a k přípravě hořčice
- Stanoviště: roste planě na vlhkých loukách a polích
- Prostor pro rostliny: 20–25 × 30 cm
- Období výsevu: polovina března až polovina května
- Doba sklizně: červenec–září
- Množení: výsevem
Čekanka obecná
Čekanka obecná (Cichorium intybus)
- Stanoviště: slunné, suché; hluboké hlinité půdy
- Výška: až 1 m
- Doba kvetení: červenec–září
- Množení: výsevem
Čekanka z čeledi čekankovitých (Cichoriaceae) je rozšířena téměř po celé Evropě. Podle svítivě modrých květů (zřídkakdy jsou růžové nebo bílé) a rozsochatě větvených stonků se pozná snadno.
Čekanka roste nejčastěji na světlých okrajích cest a polí, na náspech a jiných místech s hlinitou půdou.
Květy sedí v úžlabí listů a na vrcholcích větvených stonků. Otvírají se jen za slunečného počasí a asi za šest hodin po otevření odkvétají.
Kořeny i nať obsahují léčivé hořčiny a třísloviny, které příznivě působí na celkovou látkovou výměnu člověka a posilují ji. Kořeny obsahují také hodně inulinu, proto je čekanka důležitou zeleninou pro diabetiky. Čekanka je starou užitkovou a léčivou rostlinou a v průběhu staletí jí bylo přisuzováno i zázračné působení. Kořeny obsahují mléčnou šťávu a pronikají hluboko do půdy. Hranatá, drsně chlupatá lodyha nese jen málo listů a jen obtížně se dá zlomit.
Čekanka obecná setá (Cichorium intybus var. sativum)
Je varieta s řepovitým kořenem, která se pěstuje jako polní plodina. Ze sušených a pražených kořenů se vyráběla kávovina – cikorkačekanka obecná.
Datlovník
Datlovník (Phoenix)
- Stanoviště: světlé při pokojové teplotě, v jednotné zemině; v létě slunné stanoviště venku
- Výška: na přirozeném stanovišti přes 20 m; při pokojové kultuře od 25 cm až do 2 m
- Množení: semeny, i semeny z kandovaných datlí
Pravá datlová palma (Phoenix dactylifera) je typický oázový strom. V Arábii a v severní Africe, kde je doma, dorůstá až 20 m výšky. Patří do čeledi palmovitých (Palmae). Také v příhodné místnosti může dosáhnout pozoruhodných rozměrů.
Pro pokojovou kulturu je často nabízena kanárská datlová palma (Phoenix canariensis) jako velmi odolný druh. Mladé listy stojí vzpřímeně, starší se ohýbají mírně směrem ven. Oba jmenované druhy tráví léto rády venku. V zimě potřebují teplotu 8 °C.
Ošetřování
Echmea
Echmea (Aechmea)
- Stanoviště: světlé, bez slunečního úpalu, celoročně pokojová teplota
- Výška: asi 60 cm, květenství přesahuje nad listovou růžici, mnohé druhy jsou příliš mohutné pro pěstování v bytě
- Doba kvetení: je možná v průběhu celého roku
- Množení: oddělováním větších odnoží
Další druhy jsou:
A. chantinii – se svítivě červeným květenstvím a stříbřitě šedými, tmavozeleně páskovanými listy,
A. fulgens var. discolor – se zelenými listy a šarlatově červeným květenstvím,
A. weilbachii var. leodiensis – rovněž se zelenými listy a s úzkou šarlatově červenou květní latou,
A. miniata var. discolor – s červeně fialovou spodní stranou listů.
Pěstování
Substrát v květináči má být po celý rok mírně vlhký, ale nezamokřený. Malá vodní zásoba v nádržce uprostřed růžice není na závadu. I když rostlina snáší suché ovzduší, s ohledem na kvetení se při zimním vytápění doporučuje občasné rosení měkkou vodou o pokojové teplotě. Během léta je prospěšné přihnojování slabým roztokem hnojiva pro květiny každý druhý týden, během zimy jednou za měsíc. Do nádržky v růžici se nemá dávat žádné hnojivo a znečištěná nádržka se má vypláchnout. Druhy s měkkými listy snášejí suchý vzduch hůřeechmea.
Felície
Felície (Felicia)
- Stanoviště: slunné až polostinné
- Výška: do 50 cm
- Doba kvetení: hlavně v létě, podle druhu od ledna do prosince
- Množení: výsevem nebo řízky
Pěstování:
Felície potřebují hodně světla a snášejí plné slunce. Víceleté rostliny v nádobách se přezimují v chladnu, nejlépe při teplotě 10–12 °C. V deštivém létě se nijak nedaří rostlinám vysazeným do půdy v zahradě, především pokud není půda dobře propustná a kyprá. Substrát v nádobách se má udržovat stále mírně vlhký. Od dubna do srpna se doporučuje tekuté přihnojování v každém druhém týdnu. Víceleté felície se přesazují na jaře do vzdušného a živného substrátu.
Pro pěstování se používají hlavně tři druhy:
Felicia amelloides
Víceletý keřovitý druh s blankytně modrými květy, které při správném umístění a chladném přezimování rostliny vykvétají po celý rok.
Starší rostlina narůstá až do výšky 50 cm. Dobré rozvětvení se dosáhne zaštipováním mladé rostliny.
Mladé rostliny začínají kvést asi po 4 měsících od doby řízkování.
Felicia bergeriana
Menší než F. amelloides, narůstá jen 15 cm vysoko. Rostlina je hustě chlupatá a kvete v červenci až srpnu; je jednoletá.
Felicia tenella
Rovněž jednoletý druh. Rostlina je 30 cm vysoká, kvete v červenci až srpnu a má menší květy.
Divizna velkokvětá
Divizna velkokvětá (Verbascum densiflorum)
Statná dvouletá bylina s vysokým květním stvolem a léčivými květy
- Stanoviště: slunné, sušší, vápenitá půda
- Výška: 100–200 cm
- Doba kvetení: červenec–září
- Množení: výsevem
Divizna velkokvětá (Verbascum densiflorum) je mohutná dvouletá rostlina z čeledi krtičníkovitých (Scrophulariaceae), původní v Evropě. V prvním roce vytváří přízemní růžici plstnatých, šedozelených listů. Ve druhém roce vyhání silný, přímý, chlupatý stonek s hustým klasem velkých žlutých květů, které se rozvíjejí postupně zdola nahoru.
Divizna preferuje suchá, slunná stanoviště, ideálně s vápenitou půdou. Nesnáší trvale mokré nebo těžké půdy. Vysévá se na jaře přímo na stanoviště, klíčí na světle – semena se jen lehce přitlačí k půdě. Rostlina je nenáročná, mrazuvzdorná a hodí se i do přírodních a léčivých zahrad.
Fazol šarlatový
Fazol šarlatový (Phaseolus coccineus)
- Stanoviště: plné slunce; výživné humózní půdy
- Výška: až 4 m
- Doba kvetení: červen–září
- Množení: výsevem nebo kořenovými hlízami
Klíčí snáze a je odolnější proti chorobám a škůdcům. Množí se počátkem května výsevem semen přímo na místě, kde poklademe fazole v rozestupech 25 až 30 cm a zakryjeme 1–2 cm zeminy. Komu záleží spíše na sklizni chutných plodů než na okrasné hodnotě, měl by zatlouci opěrné tyčky ve vzdálenosti 80 × 110 cm, protože rostliny potřebují hodně místa. Ke každé tyčce se zasije 4–5 fazolí. Druhý výsev počátkem června prodlouží sklizeň až do podzimu. Fazol šarlatový se pro krásné květy hodí také k osázení kbelíků nebo balkonových truhlíků. Kromě množení výsevem se mohou také vyhrabat a přezimovat kořenové hlízy, podobně jako u jiřinek.
Výběr doporučených odrůd:
| Odrůda | Popis |
|---|---|
| Preisgewinner | Květy šarlatově červené, fazole (semena) hnědě mramorované, dobrý výnos. |
| Wisse Riesen | Květy bílé, fazole rovněž bílé, dobrý výnos. |
| Hammonds Dwarf Scarlet | Kompaktní, 40 cm vysoká forma. |
| Butler, Desirée, Emergo, Mergoles, Polestar | Další odrůdy vhodné pro pěstování. |
| Dufrix | Keříčková forma – poskytuje dobrou úrodu. |
| di Vigevano nano | Dekorativní odrůda – mramorované lusky. |
Ferokaktus
Ferokaktus (Ferocactu)
- Stanoviště: plně slunné, v létě i venku
- Výška: podle druhu do 3 m
- Doba kvetení: v létě, kvetou jen velké rostliny
- Množení: semeny
Pěstování
Ferokaktusy se nepěstují snadno. Potřebují písčitohlinitou zeminu, nepříliš těžkou, dobře propustnou, živnou a mírně kyselou (pH 5,5–6,5). Mokro u kořenů je nebezpečné, ale pravidelná zálivka je během růstu nezbytná. Rostliny potřebují mnoho tepla a světla, nesnášejí však prudké slunce. Přezimují se při 10–14 °C zcela v suchu. Jen některé druhy vydrží i slabé mrazy. Ferokaktusy rostou pomalu i při dobré péči, což platí především pro rostliny v květináčích.
Pro pěstování v bytě jsou vhodné jen některé druhy, oblíbené jsou hlavně následující:
Ferocactus latispinus
Má kulovité tělo s mírně prohloubeným temenem a dorůstá do šířky 25–40 cm. Na 15–23 žebrech sedí velké areoly. Krajní trny jsou tenké, příčně kroužkované, bílé až růžové. Silné středové trny jsou intenzivně červené, často také žlutě zbarvené; některé z nich značně zploštělé, hákovité a směřují dolů. Tento druh se nepěstuje snadno.
Ferocactus acanthodes
Má sudovité tělo s asi 27 žebry 2 cm vysokými a s hnědými areolami. Krajní trny jsou tenké a početné, středové jsou zploštělé, až 12 cm dlouhé, přímé nebo stočené, bělavé, růžové nebo nažloutlé. Žluté až oranžové květy vyrůstají z mladých areol na temeni těla.
Ferocactus glaucescens
Je jedním z nejkrásnějších druhů. Tvoří jednotlivé tělo nebo více kulovitých těl s modrozeleným povrchem, který pěkně kontrastuje se zlatožlutými, až 3 cm dlouhými trny. Květy jsou žluté.
Ferocactus macrodiscus
Má ploše stlačené tělo s asi 16 ostrohrannými žebry a narůstá do průměru až 45 cm. Krajní trny má jehlovité a nažloutlé, středové trny o něco silnější.
Ferocactus histrix
Narůstá časem do tvaru velké koule se šikmým temenem. Na olivově až modravě zeleném těle jsou nápadné jantarově žluté trny. Semenáče jsou v kultuře poměrně odolné, ale trvá několik desetiletí, než začnou kvést.
Dobromysl
Dobromysl obecná (Origanum vulgare)
- Stanoviště: teplé místo; propustná, pokud možno sušší půda
- Výška: 40–70 cm
- Doba kvetení: červenec–září
- Množení: výsevem, dělením nebo řízky, případně odtržky
Bohatě rozvětvené kořání slouží k zakotvení v půdě i na velmi skalnatých místech. Bylinné stonky, většinou s červenavým nádechem, se větví teprve v horní části. Vstřícně postavené listy jsou různě velké, vejčité, celokrajné, listy a stonky jsou většinou chlupaté a žláznaté. Barva květů, rozvíjejících se v červenci, kolísá od červenofialové přes růžovou až do téměř bílé. Podle stanoviště a klimatu se najdou velice rozdílné varianty rostliny. Na velmi teplém stanovišti je mnohem aromatičtější než v chladném, vlhkém prostředí.
V lidové mluvě našla dobromysl neboli divoká majoránka spoustu jmen, jako červená lebeda, dobráček, pamajorán, saský balzám, zimní majoránka, plané oregano, oregano atd., a stejně tak i v cizích jazycích.
Difenbachie
Difenbachie (Dieffenbachia)
- Stanoviště: světlé, ale bez přímého slunce
- Výška: podle druhu 50–150 cm
- Množení: řízky ve vodě
K nejkrásnějším difenbachiím patří D. bowmannii a její nejoblíbenější odrůda ‘Exotica’. Mimořádně impozantní listy má Dieffenbachia seguine ‘Rudolph Roehrs’, může být až 1 m vysoká. Vzrůstnější druh Dieffenbachia amoenamůže být více než 1,3 m vysoká (zvláště krásná je odrůda ‘White Tropic’). Tento druh, který se objevil až v kultuře, pochází od známého druhu D. seguine, ten má až 40 cm dlouhé listy.
Pěstování
Árón východní
Árón východní (Arum orientale)
Stínomilná lesní rostlina s dekorativními květy a nápadnými bobulemi
- Stanoviště: stinné až polostinné, humózní a vlhčí půda
- Výška: 20–40 cm
- Doba kvetení: duben–květen
- Množení: dělením hlíz, výsevem
Árón východní patří do čeledi áronovitých (Araceae) a je původní ve východní a jihovýchodní Evropě. Ve střední Evropě se vyskytuje spíše vzácně, ale v příznivých podmínkách může dobře zplaňovat. Vzhledem i způsobem kvetení se podobá známějšímu árónu plamatému.
Rostlina tvoří podzemní hlízu, ze které vyrůstají široce kopinaté, často tmavě skvrnité listy. Květenství tvoří typická palice obklopená světle zeleným až nažloutlým toulcem. Květ slouží jako past pro opylující hmyz. Po odkvětu se z palice vyvíjejí nápadné, kulovité červené bobule, které jsou jedovaté.
Árón východní je vhodný pro přírodní zahrady, stinné trvalkové výsadby a podrosty pod stromy. Vyžaduje živnou, mírně vlhkou půdu a chráněné stanoviště. Dobře se množí dělením nebo výsevem, ale nesnáší přesazování během vegetace.
Diascie
Diascie (Diascia cordata)
- Stanoviště: plně slunné místo s vápenitou a v létě suchou půdou
- Výška: 10 cm
- Doba kvetení: červenec–září
- Množení: dělením
Křídlatka
Křídlatka (Fallopia)
- Stanoviště: vlhké, slunné až polostinné
- Výška: 1,5–3 m
- Doba kvetení: srpen–září
- Množení: oddělky, výjimečně semeny
Cibule kuchyňská
Cibule kuchyňská (Allium cepa)
- Stanoviště: slunné, teplé, půdy humózní a hluboké
- Prostor pro rostliny: závislý na odrůdě
- Doba pěstování: jaro nebo podzim
- Doba sklizně: srpen–září, květen–červenec
- Množení: přímým výsevem (možné i přesazení) nebo pěstování ze sazečky
Pěstování
Cibuli lze pěstovat z přímého výsevu na jaře (hloubka výsevu 2–3 cm), letní výsev k přezimování je možný jen v klimaticky příznivých oblastech. Semenáčky se také mohou přesazovat. Pěstování ze sazečky (malé cibulky z výsevu v předcházejícím roce) trvá kratší dobu než pěstování z výsevu. Nejvhodnější je sazečka malé velikosti (cibulky menší než 2 cm), která nevybíhá předčasně do květu. Sazečka se sází v březnu až dubnu ve vzdálenosti 25 × 6 cm a pak v podmínkách dlouhého dne cibule narůstají.
Počáteční růst cibule je pomalý, proto je potřebné pletí a kypření půdy. Za sucha v červnu a červenci se zálivkou podpoří růst cibulí. Od konce srpna, když nať polehne, cibule dozrávají. Cibule dosušené po sklizni na suchém místě se lépe skladují.
Choroby a škůdci
Na cibuli se často vyskytují některé choroby a škůdci: plíseň cibulová, krčková hniloba, květilka cibulová a mol cibulový. Odrůdy cibule se liší tvarem, barvou, velikostí, délkou pěstební doby a způsobem použití (suchá cibule, sazečka, zelenačka s natí, zeleninová cibule). Dnešní šlechtěné odrůdy cibule kuchyňské vznikaly z krajových odrůd (Všetatská, Hradecká aj.), a tak tomu bylo nejen u nás, ale i v jiných zemích.
Zeleninové cibule
Jako zeleninové se označují odrůdy s velkými cibulemi, s mírnou chutí a s bílým vnitřkem. Dosud se pěstovaly hlavně ve Španělsku, Portugalsku a v USA. Mohou se pěstovat i u nás, ale příliš vlhké polohy jim nesvědčí. Vysévají se v dubnu přímo na místo nebo se předpěstované sazenice vysazují v dubnu venku (25 × 15 cm). Zralé zeleninové cibule jsou choulostivé na otlačení a nevydrží dlouho. Nejznámější odrůdy jsou: ‘The Kelsae’, ‘Exhibition’, ‘Denia’, ‘Yellow Sweet Spanish Sperlings Jumbo’.
Naťové cibule
Naťové odrůdy tvoří malé cibule a listy s dlouhou bílou pochvou. Podstatnou konzumní částí jsou listy, nikoliv cibule. Podle odrůdy a podle klimatu je možný jarní nebo podzimní výsev.
Odrůdy:
- ‘Weisse Frühlingszwiebel’,
- ‘Weisse Königin’,
- ‘Kaigaro’,
- ‘Evergreen Bunching’, ‘Keep Well’,
- ‘Dragon Eye’
- a ‘White Spear’.
Citronečník trojlistý
Citronečník trojlistý (Poncirus trifoliata)
Opadavý keř, vyzbrojený silnými trny
- Stanoviště: slunné, teplé a chráněné
- Výška: 2–3 m
- Doba kvetení: duben–květen
- Množení: výsevem
Citronečník je monotypický rod s jediným známým druhem a patří k čeledi routovitých (Rutaceae). Je příbuzný s citrusovými rostlinami a slouží jim často jako podnož. Je však především výjimečným kvetoucím keřem, jenž bohužel přečká zimu jenom v klimaticky příznivých polohách.
Vyvine se v trnitý, asi 2–3 m vysoký keř. Větvičky jsou nápadně tmavozelené a osazené silnými a tuhými zelenými trny. Listy jsou trojčetné, průsvitně tečkované olejovými žlázkami, řapík je křídlatý, lístky 3–6 cm dlouhé, kožovité, tmavozelené, postranní jsou opakvejčité a prostřední vejčitě eliptičné.
V paždí listů se objevují jednotlivě bílé, 3,5–5 cm velké, vonné květy, jejichž 5 korunních plátků je posléze ploše rozprostřeno. Až do podzimu se vyvíjejí 3–5 cm velké, žlutozelené, plstnatě chlupaté, nejedlé plody.
Keř je původní v severní Číně a v Koreji. V klimaticky příznivých oblastech by se měl pěstovat mnohem častěji. Pěstuje se ve směsi rašeliny s kompostem na světlém, ale nijak zvláštním místě při 18 °C v létě, 13 °C v zimě.
Stévie
Stévie (Stevia rebaudiana)
Sladká rostlina bez kalorií, vhodná pro domácí pěstování
- Stanoviště: slunné, chráněné, propustná půda
- Výška: 40–80 cm
- Doba kvetení: červenec–září
- Množení: řízky, výsevem
Stévie je víceletá bylina původem z Jižní Ameriky, známá svými sladkými listy, které obsahují přírodní glykosidy (zejména steviosid). Ty jsou až 300× sladší než cukr, ale nemají žádné kalorie, nezvyšují hladinu cukru v krvi a jsou vhodné i pro diabetiky.
Rostlina vytváří keřík s drobnými, podlouhlými listy a drobnými bílými kvítky. U nás se stévie obvykle pěstuje jako jednoletka nebo přenosná rostlina v květináči, protože nesnáší mráz. Přes zimu je třeba ji uchovávat v bezmrazé místnosti s dostatkem světla.
Listy se sklízí před květem, kdy mají nejvyšší obsah sladkých látek. Sušené se používají jako sladidlo do čaje, dezertů nebo k výrobě domácích sirupů. Čerstvé listy lze rovněž žvýkat nebo přidat do nápojů.
Pěstování stévie je nenáročné – potřebuje dostatek tepla, světla a pravidelnou zálivku bez přemokření. Prospěšné je hnojení organickým hnojivem a pravidelný řez pro zahuštění rostliny.
Moringa
Moringa olejodárná (Moringa oleifera)
- Stanoviště: teplé a slunné, propustná půda, chráněné místo
- Výška: 5–12 m (v květináči podstatně méně)
- Doba kvetení: v tropickém pásmu celoročně, v mírném pásmu dle podmínek
- Množení: výsevem nebo řízky
Černucha
Černucha (Nigella)
- Stanoviště: slunné; výživná, těžká půda
- Výška: 30–50 cm
- Doba kvetení: červen–září
- Množení: výsevem
Černucha setá (Nigella sativa)
tzv. černý kmín, se rozšířil ze západní Asie, severní Afriky a Habeše do jižní Evropy. V medicíně sloužil dříve černý kmín jako prostředek proti střevním katarům, žloutence, průjmu a plicním potížím. Ve Francii byl používán mletý jako pepř. Ve východní Indii z něho získávají jedlý olej. Nigella sativa je jednoletá ozdobná bylina s jednoduchým nebo rozvětveným, ochlupeným stonkem. Listy jsou několikrát zpeřené, s čárkovitě kopinatými cípy. Velké modrozelené květy rozkvétají jednotlivě.
Pět bradavičnatých plodolistů srůstá na bázi v jeden semeník, jehož jednotlivé měchýřky ve zralosti praskají a uvolňují semena; při jejich rozetření se uvolňuje vůně muškátového oříšku. Chuť je zpočátku hořká, později ostrá.
a nitkovitě dřípené listy.
Černucha damašská (Nigella damascena)
„Panna v zeleném“, tradiční letnička selských zahrad, se hodí zvláště pro pestré záhony a k řezu. Pochází z jižní Evropy a severní Afriky, kvete bíle a blankytně modře. V kultuře jsou kromě původního druhu hlavně plnokvěté hybridní odrůdy. ‘Miss Jekyll’ je nejznámější a má plné květy v barvách modré, bílé a tmavě fialové. ‘Persian Jewels’ je velmi atraktivní barevná směs.
Banksie
Banksie (Banksia)
- Stanoviště: slunné, substrát bez vápna, propustný a nesmí být přemokřený ani přeschlý
- Výška: několik metrů
- Doba kvetení: zima a jaro
- Množení: obtížné, vyzrálými řízky
Banksie z čeledi proteovitých (Proteaceae) pochází z Austrálie. U nás se může úspěšně pěstovat jen v zimní zahradě nebo ve skleníku.
Je to stálezelený keř vysoký několik metrů. Má atraktivní, 10–30 cm dlouhé květenství ve tvaru válcovitých klasů nebo jehněd. Barva květů je různá.
Barborka obecná
Barborka obecná (Barbarea vulgaris)
- Stanoviště: humózní, vlhké půdy
- Prostor pro rostliny: 20 × 20 cm
- Období pěstování: jaro nebo podzim
- Doba sklizně: v létě nebo až do jara
- Množení: výsevem
Biskupská čepice
Astrofytum (Astrophytum), „biskupská čepice“
- Stanoviště: teplé a podle druhů slunné nebo polostinné, substrát minerální, živný a kyprý
- Výška: v přírodě podle druhů až 1,5 m, v kultuře podstatně menší
- Doba kvetení: v každém ročním období
- Množení: snadno semeny
Pěstování
Doporučené druhy k pěstování
Astrofytum hvězdovité (Astrophytum asterias)
Překrásná rostlina s obdivuhodnou symetrií. Má ploše kulovité, šedozelené, pravidelně utvářené a beztrnné tělo se 7–8 širokými žebry. Temeno je slabě pokryté vlnou, areoly jsou velké, tlusté a bíle plstnaté. Široce otevřené, 3 cm dlouhé a 4–5 cm široké květy jsou uvnitř citronově žluté, v jícnu slabě červené a zvenčí leskle slámově zbarvené.
Astrofytum kozorohé (Astrophytum capricorne)
Má areoly s maximálně deseti růžkovitě zahnutými, až 7 cm dlouhými propletenými trny, které pokrývají kulovité tělo. Světle až citronově žluté lesklé květy jsou velké a při bázi karmínově červené.
Astrofytum „biskupská čepice“
(Astrophytum myriostigma)
Nejznámější druh rodu. Má kulovité až slabě protáhlé beztrnné tělo s prohloubeným temenem a s ostrohrannými žebry (nejčastěji 5, nejvíce 5–8, nejméně 3–4). Povrch je pokryt bílými plstnatými vločkami. Až 6 cm velké květy jsou žluté a hedvábně lesklé.
Tento kaktus vyžaduje světlé a teplé stanoviště. Forma bez bílých vloček, Astrophytum myriostigma var. nudum, má tělo čistě zelené a jako „nahý“ kaktus vyžaduje polostín, jinak se zbarvuje slabě červeně.
Astrofytum ozdobné (Astrophytum ornatum)
V mládí kulovité, ve stáří sloupovité. Má 8 žeber, která jsou v obloukovitých pruzích posázena bílými vločkami. Trny jsou dlouhé, přímé, žlutavé až tmavohnědé. Světle žluté květy jsou velké, až 9 cm široké.
Badyáník pravý
Badyáník pravý (Illicium verum)
Stálezelené aromatické stromy a keře
- Stanoviště: u nás pouze ve skleníku; humózní svěží substrát
- Výška: 3–5 m
- Doba kvetení: březen–květen
- Množení: výsevem a řízky
Asi 40 druhů rodu badyáník (Illicium) z čeledi badyáníkovitých (Illiciaceae) se vyskytuje ve východní a jižní Asii a v Jižní Americe. Stálezelené aromatické stromy a keře mají střídavé, téměř přeslenovitě shloučené jednoduché tlusté kožovité listy. Malé květy se objevují většinou jednotlivě v paždí listů; jsou červené nebo žluté a jejich četné obalové lístky nejsou rozlišené. Plodem je kožovitá hvězdicovitá tobolka. Některé druhy patří k užitkovým rostlinám.
Je malý strom pocházející z jižní Číny. Má kopinaté, 7–14 cm dlouhé listy. Květy uvnitř červené a zvnějšku růžové mají kulovitě tvarované květní lístky. Badyáník pravý se u nás může úspěšně udržet jen v teplém skleníku, který je dostatečně světlý a vzdušný.
V jižní Číně se strom pěstuje kvůli plodům, které se používají jako koření a ve farmacii. Z plodů, větévek a listů se získává anýzová silice pro výrobu anýzového likéru.
Badyáník pravý se dostal do Evropy pravděpodobně koncem 16. století; již v 17. století se v Holandsku používal k ochucování nápojů.
Badyáník posvátný (Illicium anisatum)
Je rozšířen v oblasti od jižního Japonska po jižní Koreu. Keř nebo malý strom má listy krátce řapíkaté, eliptické, 5–12 cm dlouhé, lesklé a živě zelené. Větve jsou šedohnědé, v mládí načervenalé. Keř kvete v květnu hojně, ale bez vůně.
Květy jsou 2,5 cm široké a zelenavě žluté. Badyáník není zimovzdorný podobně jako kamélie. Jižně od Alp je nezřídka vysazován v parcích, u nás se může pěstovat jen ve studeném skleníku. Plody jsou jedovaté. Plody a kůra se používají k přípravě kadidla.
Illicium floridanum
Pochází z jihovýchodu Severní Ameriky. Keř 2 m vysoký má podlouhle kopinaté a 5–10 cm dlouhé listy. V květnu ukazuje 5 cm široké karmínově až purpurově zbarvené skloněné květy. Podobně jako Illicium anisatum se u nás dá pěstovat pouze ve studeném skleníku.
Borůvka
Borůvka chocholičnatá (Vaccinium corymbosum)
- Stanoviště: silně kyselé, kypré, dobře provzdušněné půdy, humózní půda, plné slunce
- Výška: 80–200 cm
- Potřeba prostoru: 6–8 m²
- Doba kvetení: květen
- Doba zrání: červenec–září
- Množení: výsevem nebo zelenými řízky
Podle druhu odrůdy dorůstají do výšky 0,8 až 2 m a tvoří keře se vzpřímenými větvemi. Květy jsou válcovité nebo džbánkovité, bílé. Tmavě modré, světle modré ojíněné plody s bezbarvou dužninou mají průměr 8–20 mm a sedí v řídkých až hustých hroznech.
Návod k pěstování a ošetřování:
Rozmnožování a řez:
Rozmnožují se řezem dřevitých řízků silné alespoň jako tužka, dlouhé 10–15 cm s 5–6 pupeny – nejlépe v březnu – a píchají se do směsi rašeliny s pískem (1:1) v odstupu asi 5 cm, tak hluboko, že vyčnívá jen nejhořejší očko. Nejprůznivější jsou půdní teploty 20–25 °C. V červenci začíná tvorba kořenů. Plochu rozmnožení je třeba přikrýt plastovou fólií, abychom zabránili růstu nežádoucích výhonů. Ještě výhodnější je mlžení.
Choroby a škůdci:
Kulturní borůvky nepotřebují většinou žádnou ochranu, neboť choroby a škůdci se vyskytují jen zřídka. Houbové onemocnění bývá způsobeno houbou, která infikuje rostliny především od opadu listů až do období kvetení v květnu nebo ke zasychání jednotlivých výhonů; ty je třeba ihned odstraňovat a spálit. Jako prevence je dobré zabránit nadměrnému hnojení. Na jaře se někdy vyskytnou píďalky, proti nimž smíme zasáhnout jen přípravky neohrožujícími včely. Lepší je přenechat tuto práci sýkorkám, pro něž můžeme zavěsit hnízdní budky.
Doporučené odrůdy kulturní borůvky pro domácí zahradu:
| Odrůda | Zrání | Vzrůst | Plody | Chuť | Řez |
|---|---|---|---|---|---|
| ‘Bluetta’ | VII | velmi nízký | modré | dobrá | mírný |
| ‘Patriot’ | VII | střední | světle modré | velmi dobrá | střední |
| ‘Spartan’ | VII | vysoký | obrovské, světle modré | dobrá | silný |
| ‘Ivanhoe’ | VII–VIII | vysoký | světle modré | středně dobrá | střední |
| ‘Bluecrop’ | VII–VIII | vysoký | světle modré | velmi dobrá | silný |
| ‘Ama’ | VIII | střední | velké, modré | velmi dobrá | střední |
| ‘Berkeley’ | VII | velmi vysoký | středně modré | dobrá | mírný |
| ‘Heerma’ | VIII | velmi vysoký | středně modré | dobrá | střední |
| ‘Goldtraube 71’ | VIII | vysoký | velmi modré | dobrá | silný |
| ‘Darrow’ | VIII–IX | vysoký | obrovské, velmi modré | velmi dobrá | středně silný |
Brutnák
Brutnák lékařský (Borago officinalis)
- Stanoviště: slunné, dostatečně vlhké
- Půda: propustná a živná
- Výška: 40–80 cm
- Doba kvetení: květen–září
- Množení: výsevem
od jara až do podzimu.
Využití
Bob obecný
Bob obecný (Vicia faba)
Výživná a chutná zelenina pro znalce
- Stanoviště: slunné; humózní, dobře nakypřená hlinitá půda
- Výška: 60 cm–1,2 m
- Doba kvetení: květen–červen
- Množení: semeny
Pěstování
Odrůdy
Výraznější a vlastně typickou chuť mají odrůdy se skvrnitými květy, jako:
- ‚Con amore‘
- ‚Gruno‘
- ‚Hedosa‘
- ‚Osnabrücker Markt‘
- drobnoplodá odrůda ‚Felix‘
Existují odrůdy s čistě bílými nebo bíločerně skvrnitými květy. Bílé odrůdy mají jemnější chuť, např.
- ‚Melissa‘
- ‚Eureka‘
- ‚Bianka‘
Anýz
Bedrník anýz (Pimpinella anisum)
Jednoletá rostlina s aromatickými semeny; chráněná léčivka a koření
- Stanoviště: teplé a slunné; propustné, humózní půdy
- Výška: 30–50 cm
- Doba kvetení: červenec–srpen
- Množení: výsevem
Anýz pochází z východního Středomoří a je starou kulturní rostlinou, která byla ceněna již ve starověku. Ve středověku přišlo toto jednoleté koření do našich zahrad. Hlavní oblasti pěstování jsou dnes v Rusku a ve Španělsku. Naše klima se hodí pro jeho kulturu jen podmíněně, neboť semena anýzu potřebují k dozrání velmi mnoho tepla.
Rostlina patřící do čeledi mrkvovitých (Daucaceae) vytváří vřetenovitý kořen a vyhání vzpřímený, žlábkovaný stonek, který se směrem vzhůru stále více větví. Tvar listů se mění odspoda nahoru od téměř nedělených přes vícelaločné až po peřenodílné. V létě rozkvétající bílé okolíky květů mají mnoho paprsků. Plody sestávají ze dvou plůdků.
potřebuje v zahradě slunné místo.
Avokádo
Avokádo, persea americká (Persea americana)
- Stanoviště: v létě světlé až slunné (bez pražícího slunce přes poledne), přezimování světlé a chladné
- Výška: až 20 m (v tropech!)
- Doba kvetení: při hrnkové kultuře nekvete
- Množení: semeny
a vydrží venku jen přes léto.
Jak na pěstování avokáda od pecky až po sazeničku
Avokádo si doma zvládne vypěstovat téměř každý. Nejčastějším trikem je naklíčení pecky. Tu lze zapíchnout třemi špejlemi a položit nad sklenici vody tak, aby byla spodní část ponořená. Vodu je třeba pravidelně doplňovat a měnit. Po několika týdnech pecka pukne a objeví se kořínek. Existuje také metoda v sáčku. Pecku vkládáme do mokré vaty uvnitř uzavřeného sáčku, což urychluje klíčení díky vyšší vlhkosti.
Podrobného průvodce s praktickými tipy na pěstování avokáda doma najdete v článku Pěstování avokáda.
Tipy světových pěstitelů avokád (praktické rady z ciziny)
Tyto triky využívají úspěšní pěstitelé od Řecka po Nový Zéland.
- Ve světě se často pro domácí pěstování používá zemina s příměsí perlitu nebo kokosového vlákna kvůli lepší vzdušnosti.
- Avokádo má rádo mírné sucho a světlé stanoviště, ale při silném slunci doporučuje se zpočátku krátce zastínit.
- V době růstu sazenic používej slabé organické hnojivo jednou za dva týdny a vyhni se přehnojování.
- Na zimu je optimální přesunout rostlinu na chladnější světlé místo kolem třinácti stupňů.
Problematika domácího pěstování časté chyby a řešení
Při přemokření substrátu může dojít k zahnívání kořenů. Listy pak žloutnou a opadávají. Prudké slunce způsobuje zasychání okrajů listů, zejména u mladých rostlin proto doporučujeme stínění.
Pokud avokádo rychle ztrácí listy, bývá na vině teplotní šok nebo přeschnutá půda.
Nejčastějšími škůdci jsou svilušky a mšice, výskyt řešíme postřikem vodou nebo biologickými prostředky.
Ekologická stránka pěstování a spotřeby avokáda
V posledních letech se stále více mluví o enviromentálních dopadech velkoprodukce avokáda. Vyplatí se proto sledovat certifikace jako Fair Trade, volit plody od šetrných pěstitelů a zamyslet se nad množstvím vody potřebné k produkci. Při domácím pěstování je však ekologická stopa zanedbatelná.
Zajímavosti o avokádu co jste možná nevěděli
- Avokádo je botanicky bobule s jednou velkou peckou nikoliv zelenina.
- Ve světě existuje více odrůd. Hass převažuje v obchodech, ale známé jsou i Bacon, Reed nebo Pinkerton.
- Plody sklizené před úplným dozráním změknou doma rychleji v papírovém sáčku spolu s banánem díky ethylenu.
- Méně známá fakta jsou například ta, že v Brazílii se avokádo používá i do sladkostí a zmrzliny.
Bouvardia
Bouvardie (Bouvardia)
- Stanoviště: světlé, ale bez slunečního úpalu
- Výška: 30–90 cm, podle druhu
- Doba kvetení: léto až podzim
- Množení: vrcholovými řízky zjara
Bouvardie jsou původem středoamerické keře z čeledi mořenovitých (Rubiaceae). Kvetou koncovými vrcholičnatými květenstvími. Čtyřčetné květy s dlouhou trubkou jsou bílé, růžové nebo červené. Kříženci (Bouvardia-hybridy) se používají jako řezané květiny, ale pro pěstování v květináčích jsou vhodnější bouvardie (Bouvardia leiantha) a bouvardie (Bouvardia longiflora).
je neobvyklou pokojovou rastlinou.
Pěstování
Přes léto rostlinám prospívá pobyt venku, někde na nepříliš silně osluněném místě, pravidelná zálivka a přihnojování v každém týdnu. Přezimování má být chladné a světlé. Bouvardie leiantha nemá výrazný růstový klid, kdežto Bouvardia longiflora přečkává období růstového odpočinku v relativním suchu. Mladé rostliny se musí vícekrát zaštipovat.
Toulitka
Toulitka, Anturium (Anthurium)
- Stanoviště: světlé, ale bez slunečního úpalu
- Výška: až 75 cm
- Doba kvetení: v každé roční době
- Množení: výsevem nebo dělením
Za květ se obecně považuje velký barevný listen (toulec) kolem palice složené z nenápadných květů. Červený, oranžový a někdy i bílý toulec je lesklý, stejně jako velké srdčité listy. Hlavní doba kvetení je v pozdní zimě až v časném létě. V dobrých podmínkách rostlina může kvést i jindy. Anturia se velmi dobře hodí pro hydrokulturu, při té však nesmí být hladina živného roztoku příliš vysoko.
Pěstování
Nápadné barevné listeny tvoří hybridy Anthurium andreanum (velkokvěté anturium) a hybridy Anthurium scherzerianum (malokvěté anturium). Prvně uvedené velkokvěté hybridy mají velký barevný toulec a přímou žlutou květní palici. Malokvěté anturium tvoří více květů se zahnutou oranžově červenou palicí. Ošetřování je u obou typů stejné.
Anturium krystalové (Anthurium crystallinum), pocházející z Kolumbie, se pěstuje kvůli nádherným listům. Ty jsou sametově lesklé, tmavozelené a mají bílou žilnatinu. Tento druh je choulostivější než kvetoucí anturia, potřebuje více tepla a ještě vlhčí vzduch.
Anigozantus
Anigozantus (Anigozanthos)
- Stanoviště: velmi světlé, ale bez slunečního úpalu
- Výška: asi 1 m
- Doba kvetení: květen–červen
- Množení: výsevem a dělením
Pěstování
Od konce května rostlinu umístit na balkoně nebo v zahradě, případně v místnosti u světlého okna na východní nebo západní stranu. V zimě rostlině dopřát co nejvíce světla při nižší teplotě, 10–12 °C. Přes léto třeba zalévat bohatě, v zimě jen tolik, aby zemina nevyschla. Rostlina je citlivá na vápník, proto se má používat měkká voda a hnojiva neobsahující vápník (hnojivo pro azalky). V létě se má přihnojovat po dvou týdnech poloviční dávkou, než je uvedeno na obalu hnojiva.
Anigozantus lze pěstovat po delší dobu v bytě (ve skleníku) nebo dočasně v zahradě. Rostlině svědčí v létě čerstvý vzduch na teplém místě venku, ale před prvním mrazem se musí přenést do bytu nebo do skleníku. V deštivém a málo slunném létě rostlina většinou nekvete.
Aktinidie
Aktinidie (Actinidia)
Liány s velkými opadavými listy
- Stanoviště: slunné, normální až kyselé zahradní půdy
- Výška: 3–10 m
- Doba kvetení: květen–červen
- Množení: výsevem a řízky
Kolem 40 druhů rodu aktinidie (Actinidia) z čeledi aktinidiovité (Actinidiaceae) je rozšířeno ve východní Asii. Jsou to opadavé levotočivé liány s hladkými nebo plstnatě chlupatými větvemi. Listy jsou střídavé, jednoduché, pilovité nebo zubaté, květy oboupohlavné, polygamní nebo jednopohlavné, bílé, žluté nebo načervenalé, často v úžlabních vrcholících, s četnými prašníky a čnělkami, které již v době kvetení stojí na tlustých semenících.
Pěstované druhy jsou bujně rostoucí a dekorativní popínavé rostliny s nápadným olistěním. Potřebují silnou opěrnou konstrukci a mohou ozeleňovat fasády domů, zdi, pergoly a loubí. Aktinidie čínská (Actinidia chinensis) se může pěstovat ve vinorodých oblastech pro sklizeň plodů. Aktinidie vyžadují hluboké, kypré a dostatečně svěží půdy, místa slunná až polostinná. Až na choulostivější aktinidii čínskou (Actinidia chinensis) jsou u nás všechny druhy dostatečně mrazuvzdorné.
Druhy aktinidií:
Aktinidie význačná (Actinidia arguta)
V domovině je to liána až 20 m dlouhá, u nás 8–10 m. Listy má široce vejčité, 8–12 cm dlouhé, svrchu leskle tmavozelené, vespod s krátkými chlupy na žilnatině, na okraji ostře pilovité. Květy jsou 2 cm široké, zcela bílé nebo se žlutavou skvrnou na bázi, vonné. Plody jsou 2–2,5 cm dlouhé, vejčité, žlutozelené, podobné angreštu, sladkokyselé, jedlé. Aktinidie význačná je vzrůstná a nenáročná popínavá rostlina.
Aktinidie kolomikta (Actinidia kolomikta)
Kvete v květnu, ostatní druhy v červnu. Plody jsou jedlé bobule s mnoha semeny, kulaté nebo podlouhlé, hladké nebo chlupaté. Roste více keřovitě a je asi 3 m vysoká. Listy jsou široce vejčitě podlouhlé, 10 až 15 cm dlouhé, dlouze zašpičatělé, nepravidelně pilovité, tenké a měkké, oboustranně matně zelené. Část listu v horní polovině je bílá, později růžová. Toto vybarvení je u samčích rostlin výraznější než u samičích. Květy jsou 10–15 mm široké, bílé, vonné. Plody žlutozelené, až 2 cm dlouhé, chutné.
Aktinidie stříbrná (Actinidia polygama)
Rostlina se šplhá až do výšky 5 m. Listy jsou široce až podlouhle vejčité, 5–15 cm dlouhé, dlouze zašpičatělé, na okraji jemně zubaté, v horní polovině často stříbřitě bíle zbarvené, hlavně u samčích rostlin. Květy jsou 1,5 cm široké, bílé, vonné. Plody 2–3 cm dlouhé, vejčité, hořké. Nároky a použití jsou stejné jako u aktinidie význačné (Actinidia arguta).
Aktinidie čínská (Actinidia chinensis, kiwi)
Je zajímavá i jako okrasná dřevina, jako ovocná dřevina se uvádí na:
Ananas
Ozdobný ananas (Ananas)
Terestrická broméliovitá rostlina, formy s bíle nebo žlutě pruhovanými listy.
- Stanoviště: světlé, bez přímého poledního slunce, celoročně s pokojovou teplotou
- Výška: 25–75 cm
- Množení: odnožemi, případně zakořeněním listové růžice z koupených plodů
- ‚Variegatus‘ s bíle pruhovanými listy
- ‚Porteanus‘ se širokým žlutým pruhem uprostřed listů
- ‚Aureovariegatus‘ s načervenalými pruhy – tato forma byla získána selekcí z Ananas comosus ‚Variegatus‘
Ostré zuby na okraji listů mohou být na obtíž, proto u některých nových odrůd chybějí. Ananas bracteatus je malý druh, jehož odrůda ‚Striatus‘ byla před 20 lety dovezena z Ameriky. Její listy jsou zelenožlutě páskované. Zakrslým druhem vysokým 20–30 cm je Ananas nanus.
Pěstování
Artyčok zeleninový
Artyčok zeleninový (Cynara scolymus)
Víceletá bodlákovitá rostlina až 2 m vysoká; dužnatá lůžka květních úborů se zákrovními listeny se připravují jako zelenina.
- Stanoviště: v teplých oblastech, slunné místo s výživnou půdou
- Prostor pro rostlinu: 0,8 × 1 m
- Doba pěstování: výsadba v květnu
- Doba sklizně: před vykvetením
- Množení: výsevem nebo dělením
- ‚Grosse Grüne von Laon‘
- ‚Green Globe‘
Pěstování
Pěstování artyčoků má dlouhou historii, začalo již ve starém Egyptě. Dnešní pěstitelsky významné oblasti jsou ve Francii, Itálii a ve Španělsku. Artyčoky pocházejí ze Středomoří a náležejí k čeledi hvězdnicovitých (Asteraceae). Jsou teplomilné, bez zimní ochrany přezimují jen v oblastech s mírnou zimou.
Po výsevu v březnu až dubnu se sazenice vysazují v druhé polovině května ve vzdálenostech 0,8 × 1 m. Starší rostliny lze množit dělením. Tříletá až čtyřletá kultura vyžaduje dobrou základní přípravu půdy. Květní úbory se vyvíjejí v letních měsících. Když se vyvinou poupata, ale ještě se neukazují fialové květy, je vhodný čas ke sklizni květních úborů.
Zornice
Zornice (Amaryllis bella-donna)
- Stanoviště: slunné a chráněné proti dešti
- Výška: až 80 cm
- Doba kvetení: polovina srpna až konec září
- Množení: výsevem a postranními cibulkami
Zornice z čeledi amarylkovitých (Amaryllidaceae) je jediný „pravý“ amarylis, jediný druh rodu. Cibulnatá rostlina, která se označuje vžitým jménem amarylis a kvete v pozdní zimě, se správně jmenuje hvězdník (Hippeastrum).
U zornice vyrůstají na jaře dlouhé řemenovité listy, které se v létě ztrácejí. Potom se na každém stvolu vyvíjejí trubkovité květy (až 10 květů) vonící po broskvích. Květy jsou většinou růžové s tmavším okrajem. Jsou také odrůdy s tmavočervenými a s bílými květy.
Nakvétající rostlina se většinou neprodává, ale je možné ji vypěstovat z koupené cibule, která je slabě hruškovitá a velká jako pěst. V zahradě lze zornici pěstovat a přezimovat jen v teplejších polohách a s odpovídající zimní přikrývkou. Vhodnější je pěstování v nádobách, při kterém rostlina pobývá venku jen v létě.
Pěstování
Zornice vyžaduje slunné, vzdušné a chráněné místo – v létě před deštěm a v zimě před mrazem. Rostlinu v květináči nelze přes zimu nechat ve vytápěné místnosti, potřebuje co nejchladnější prostor bez mrazu. Nasazená cibule do květináče má z jedné třetiny vyčnívat ze zeminy. Přesazuje se vždy po třech letech, např. do jednotné zeminy.
Po výsadbě následuje jen mírná zálivka, a teprve když je výhon několik centimetrů vysoký, zvětšuje se množství vody.
V zimě je nezbytný růstový klid bez zálivky. Během růstu je třeba přihnojovat vždy po dvou týdnech. Vadné listy a odkvetlé květní stvoly se odstraňují.
Nejčastější chyby a rady, jak jim předejít
Zornici škodí nadměrná zálivka, zejména v období klidu, kdy může cibule uhnít. Nebezpečná je i výsadba do těžkých a trvale vlhkých půd.
Naopak nedostatek světla způsobuje slabý růst a nevýrazné květy. Pokud květní stvol potřebuje oporu, můžete ho lehce přivázat k tyčce, aby se rostlina neohnula pod tíhou květů.
Škodlivé je přílišné roseni květů, které může vést k hnilobě. Ideální je rosit listy a zabránit, aby voda zůstávala na květech.
Badil
Badil (Sisyrinchium)
Okrasné zimovzdorné trvalky s trávovitými listy
- Stanoviště: slunné, písčitohumózní půda
- Výška: 20–80 cm
- Doba kvetení: květen–červen
- Množení: výsevem nebo dělením
Rod badil (Sisyrinchium) z čeledi kosatcovitých (Iridaceae) se vyskytuje převážně v Americe. Z přibližně 100 druhů je v obchodě jen několik. Mají trávovité až kosatcovité listy a hvězdovité květy fialové, žluté nebo krémové barvy.
Úzkolistý badil (Sisyrinchium angustifolium)
tvoří husté, 20 cm vysoké tmavozelené chomáče listů, z nichž se zdvihají mezi květnem až červencem asi 1 cm velké fialově modré květy. Hezký druh pro skalku nebo do koryta, který miluje světlé místo a propustnou, písčitohumózní půdu.
Badil pruhovaný (Sisyrinchium striatum)
je nápadná ozdobná trvalka s kosatcovitými listy a až 80 cm dlouhými stonky, na nichž se v červnu až červenci objevují krémově bílé až světle žluté květy. Dává přednost chráněným místům na slunci a písčitohumózním půdám. Vhodná stanoviště jsou skalky a zahradní rabata. Apartní kombinace vznikají s šedolistými nebo stříbřitolistými druhy v sousedství.
Badil se množí dělením starších trsů v březnu nebo v září nebo výsevem. Pokud není půda okolo obdělávána, množí se často také samovýsevem.
Aspidistra
Aspidistra (Aspidistra elatior), kořenokvětka
Pokojová rostlina se vzpřímeně rostoucími listy
- Stanoviště: polostinné až stinné
- Výška: až 1 m
- Doba kvetení: únor–duben
- Množení: dělením
Aspidistra kdysi zdobila špatně osvětlené ševcovské dílny a řeznické krámy právě proto, že snášela umístění v temných koutech, v průvanu a v kolísavé teplotě. Přísluší k liliovitým rostlinám (Liliaceae).
Existuje jen jediný druh, aspidistra (Aspidistra elatior) z Číny. Její kopinaté listy mohou být delší než půl metru a mají dlouhý řapík. Na jaře se objevují nenápadné květy v barvě hnědavé až lila. Od druhu s tmavozelenými listy vznikla odrůda s podélnými světlými pruhy na listech (‚Variegata‘). Je ozdobnější, ale také náročnější na světlo než zelenolistá rostlina.
V dnešní době není aspidistra ve velké oblibě a málokdy se nabízí v obchodech.
Pěstování
Aspidistra není náročná, ale nejlépe roste v polostínu a při chladném přezimování (může však přes zimu zůstat i při pokojové teplotě ve vytápěném bytě).
Zálivka má být po celý rok mírná. Občasným omytím se zachovají listy stále lesklé. Od konce dubna do konce srpna je žádoucí přihnojování po dvou týdnech, a to poloviční dávkou, než je uvedena na obalu hnojiva.
Přesazení, nejlépe na jaře, má následovat až po úplném prokořenění zeminy v květináči. Při přesazování lze rostlinu bez problémů množit dělením. Choroby a škůdci se na rostlině málokdy vyskytují. Při silném hnojení dochází k podélnému roztrhání listů.
Brslen japonský
Brslen japonský (Euonymus japonica)
- Stanoviště: v zimě světlé a chladné, v létě venku
- Výška: 50–150 cm
- Množení: řízky
Brslen japonský roste rozvětveně a na hranatých větvích nese lesklé, pilovité, sytě zelené listy. Oblíbené jsou především velmi ozdobné pestrolisté formy:
- ‚Albomarginata‘ má okraje listů bílé,
- ‚Aureovariegata‘ má okraje žluté,
- ‚Argenteovariegata‘ má zajímavou bílou a zelenou kresbu na listech,
- ‚Microphylla‘ se vyznačuje malými listy zbarvenými bíle, žlutě a zeleně,
- ‚Macrophyllus Albus‘ je vzpřímený a dosti vysoký keř (2,5 m) s lesklými tmavě zelenými listy, které mají široký bílý okraj.
Pěstování:
Brslen japonský vyžaduje světlé a vzdušné místo v domě, v létě pak je lepší místo na balkoně, na terase a případně v zahradě. Stanoviště může být slunné nebo polostinné, avšak v každém případě má být vzdušné. Vhodná teplota při přezimování od listopadu do konce února je 5–10 °C.
Rostlinu lze pěstovat v substrátu prodávaném pro pokojové rostliny. Ani v zimě nemá substrát zcela vyschnout, protože jinak opadávají listy. V období růstu je potřebná pravidelná zálivka a přihnojování má následovat po týdnu. Rostlinu se doporučuje přesazovat každý druhý rok, a to nejlépe na jaře. Řezem mladé rostliny lze zlepšit rozvětvování.
Hadinec obecný
Hadinec obecný (Echium vulgare)
Dvouletá domácí bylina
- Stanoviště: plně slunné místo se sušší kamenitou půdou
- Výška: 30–100 cm
- Doba kvetení: květen–říjen
- Množení: výsevem
Z květů nápadně vyčnívají nestejně dlouhé tyčinky, plod je skrytý mezi cípy kalichu. Semena se přenášejí větrem nebo zvířaty. Silný stonek a úzce kopinaté listy jsou štětinatě chlupaté.
Mucholapka
Mucholapka (Dionaea muscipula)
Stanoviště: vlhké, chladné, např. v lahvové zahrádce
Výška: 10–20 cm
Doba kvetení: květen–červenec
Množení: listovými řízky nebo semeny
Pěstování:
Mucholapka, která tvoří z listů přízemní růžici, je raritou. Při umístění na polici u okna jí není přisouzen delší život, ale v uzavřeném prostředí zahrádky v láhvi se jí daří docela dobře. Stanoviště má být světlé a po celý rok poměrně chladné (v zimě 6–10 °C).
Nejlepším substrátem je rašelina s rašeliníkem. Měkkou vodou se musí udržovat stejnoměrná mírná vlhkost substrátu, v zimě však je zálivka téměř nepotřebná. Nezbytná je vysoká vzdušná vlhkost. Na jaře a v létě se doporučuje přihnojovat každý měsíc slabým roztokem hnojiva (1 g na 1 D).
Vhodnou dobou k přesazení je jaro. Rostlina pocházející z močálovitého prostředí často uhyné následkem sucha, ale také nadbytek vody je škodlivý a v zimě způsobuje hnilobu. Množení listovými řízky a semeny je sice možné, ale nesnadné.
Karafiát
Karafiát, hvozdík – dianthus
Rod hvozdík (Dianthus) z čeledi hvozdíkovité (Caryophyllaceae) je rozšířen 250 druhy převážně na severní polokouli. Většinou jsou vytrvalé, někdy polokeřovité, a jejich úzké šedomodré nebo zelené listy tvoří více nebo méně husté polštáře nebo koberce. Květy na vzpřímených stoncích jsou uspořádané jednotlivě, v okolících nebo latách.
Hvozdíky a karafiáty jsou významné ve dvou oblastech použití. Používají se na venkovních záhonech a ve skalkách, ale karafiáty se pěstují i ve sklenících k řezu květů. Protože příbuzné druhy se vzájemně snadno kříží, v přírodě a hlavně šlechtěním vznikly nespočetné hybridy a odrůdy.
Bohužel hvozdíky a karafiáty také trpí chorobami a škůdci, které jim mohou hlavně na nepříznivých stanovištích způsobit vážné obtíže. Především je třeba jmenovat rez karafiátovou(zvláště častá na hvozdíku bradatém), květilku karafiátovou a listovou skvrnitost (Alternaria). Venkovní rostliny ožírají králíci.
K zahradním květinám patří tři významné skupiny rostlin:
- Druhy hvozdíku pro přírodní výsadby
- Vytrvalé zahradní hvozdíky
- Jednoleté a dvouleté zahradní hvozdíky a karafiáty
Druhy hvozdíku pro přírodní výsadby a skalky
- Stanoviště: plně slunné místo se hlinitoštěrkovitou a v létě suchou půdou
- Výška: 5–25 cm
- Doba kvetení: červen–září
- Množení: výsevem nebo letními řízky pod sklem
Hvozdík (Dianthus campestris)
pochází z Ukrajiny. Tvoří husté kopečky z úzkých a měkkých listů. Růžově červené květy na vzpřímených rozvětvených stoncích se objevují po celé léto. Tento hvozdík se dobře hodí do přírodních partií, do skalek a pro suché zídky.
Hvozdík kartouzek (Dianthus carthusianorum)
pochází ze západní a jižní Evropy. Roste na slunných otevřených pahorcích nebo na teplých a suchých místech při okraji dřevin. Úzké zelené listy tvoří volný trávník, červené květy jsou uspořádané v koncových strboulech na stoncích asi 25 cm vysokých. Kvete od června do září.
Hvozdík (Dianthus sylvestris)
roste divoce od Alp až k Balkánu. Trávovité listy tvoří husté zelené polštáře. Vzpřímené stonky nesou od června do srpna 1–4 růžově červené květy. Vhodný pro suché zídky, skalní štěrbiny a škvíry na plném slunci.
Hvozdík kropenatý (Dianthus deltoides)
zvaný „slzičky“, roste planě v Evropě a v Severní Americe. Krátké úzké listy tvoří husté zelené nebo hnědozelené polštáře. Asi 15 cm vysoký stonek nese několik malých červených květů. Snadno se vysemeňuje.
Odrůdy:
- ‚Albus‘ – bílá
- ‚Brilliant‘ – zářivě tmavočervená
- ‚Brilliancy‘ – tmavě šarlatová
- ‚Leuchtfunk‘ – karmínově červená
- ‚Splendens‘ – výrazně červená
Další druhy hvozdíku:
Hvozdík alpský (Dianthus alpinus), Dianthus myrtinervius, Dianthus pavonius – jsou choulostivější.
| Odrůda | Barva květu | Tvar květu | Zvláštnosti |
|---|---|---|---|
| ‚Annabelle‘ | sytě růžová | poloplný | velké polštáře |
| ‚Blauigel‘ | karmínová, střed tmavý | jednoduchý | husté modrozelené polštáře |
| ‚Blaureif‘ | něžně růžová | jednoduchý | šedomodré polštáře |
| ‚Eydangeri‘ | růžově červená | jednoduchý | husté polštáře |
| ‚Feuerhexe‘ | purpurově červená | jednoduchý | ježaté polštáře |
| ‚La Bourbrille‘ | růžová | jednoduchý | malé ploché polštáře, vhodný do žlabů |
| ‚Nordstjernen‘ | růžově červená | jednoduchý | velké pevné polštáře |
| ‚Rotkäppchen‘ | purpurově červená | poloplný | – |
Zahradní vytrvalé hvozdíky pro obruby a mezi kameny
- Stanoviště: plně slunné místo s propustnou a živnou půdou
- Výška: 15–30 cm
- Doba kvetení: květen–červen
- Množení: výsevem nebo letními řízky pod sklem
Hvozdík sivý
(Dianthus gratianopolitanus, syn. D. caesius)
roste v západní a střední Evropě. Tvoří husté modrozelené drnovité polštáře (např. odrůda ‚Nordstjernen‘). Květy jsou většinou jednotlivé na 10–20 cm vysokých stoncích, velmi početné.
Hvozdík pérovitý (Dianthus plumarius)
je domovem ve východní střední Evropě. Roste polštářovitě, stonky při základu dřevnatějí, listy jsou modrozelené, zašpičatělé. 25–30 cm vysoký stonek nese 5–6 silně vonících květů s hluboce dřípenými lístky. Vedle odrůd existují výsevné směsi plnokvětých vonných rostlin.
Jednoleté a dvouleté zahradní hvozdíky a karafiáty
- Stanoviště: výživné a kypré půdy na výsluní
- Výška: 30–50 cm
- Doba kvetení: červen–červenec
- Množení: výsevem
Hvozdík bradatý (Dianthus barbatus)
rozšířen v Pyrenejích, Karpatech a Mandžusku. Má kopinaté zelené listy a květy v hustých svazcích. Barva velmi rozmanitá – od bílé po tmavě purpurovou. Většinou dvouletka, vysévá se v květnu, kvete v červnu příštího roku. Vhodný k řezu.
Zahradní karafiáty
Hvozdík karafiát (Dianthus caryophyllus)
zahrnuje převislé, riviérské, malmaison, remontantní a Chabaudovy karafiáty. Odrůdy vhodné pro záhony, truhlíky i řez květů. Chabaudovy karafiáty – šedomodré listy, velké vonné plné květy.
Hvozdík čínský (Dianthus chinensis)
odrůdy s širšími zelenými listy, květy jednoduché, často dvoubarevné. Vyžadují slunné stanoviště s dobře vyhnojenou půdou.
Skleníkové karafiáty
Nejsou zimovzdorné, nutno pěstovat ve vytápěném skleníku. Velkokvěté druhy mívají jeden květ na stonku, drobnokvěté a vícekvěté mají rozvětvené stonky s více menšími květy.
Karafiáty Diantini
vznikly křížením botanických druhů se standardními karafiáty. Jsou nízké, s postranními výhony při bázi.
Další skupiny: Chinesini, mikrokarfiáty, italské Mignon. Pěstování náročné, nevhodné pro amatéry.
Brslen
Brslen (Euonymus)
- Stanoviště: slunné až stinné místo s normální zahradní půdou
- Výška: 0,5–4 m
- Doba kvetení: květen–červen
- Množení: výsevem a řízky
Vedle vzpřímeně rostoucích druhů jsou v rodu zastoupeny i druhy plazivé a druhy šplhavé s příčepivými kořeny. S výjimkou brslen nízký (Euonymus nana) všechny druhy mají vstřícné a nedělené listy. Větve jsou čtyřhranné a někdy jsou na nich korkové lišty. Květy jsou malé, nazelenalé, nenápadné a uspořádané v úžlabních vrcholících. Plodem je čtyřpouzdrá nebo pětipouzdrá žebernatá či křídlatá tobolka, která se otevírá plochou štěrbinou a uvolňují se z ní bílá nebo černá semena v oranžovém míšku (masitém obalu semen).
Druhy:
Brslen křídlatý (Euonymus alata)
Středně vysoký rozložitý keř s hustě uzavřenou stavbou. Na větvích má čtyři křídlaté, střídavě postavené korkové lišty. Vejčitě eliptické listy jsou 3–8 cm dlouhé, jemně a ostře pilovité, hladké a tmavě zelené. Zelenavě žluté květy 8–9 mm široké se objevují v trojkvětých hroznech během května a června. Plody jsou purpurové, semena hnědá s oranžově červeným míškem. Pochází z Japonska, Mandžuska a střední Číny. Snese i polostinná místa.
Brslen evropský (Euonymus europaea)
Velký keř s poněkud nepravidelnou a řídkou stavbou má větve hladké, zelené, nezřetelně čtyřhranné, někdy s korkovými lištami. Listy jsou vejčitě eliptické až podlouhlé, 3–8 cm dlouhé a pilovité. V květnu až červnu keř nenápadně kvete. Plody růžové až karmínově červené, čtyřhraně okrouhlé, s bílými semeny v oranžovém míšku. Používá se do smíšených živých plotů a krycích porostů. Dobře vzdoruje větru, preferuje hlinité půdy s vápnem. Po vyrašení bývá často napaden housenkami předivky zhoubné (Yponomeuta evonymellus), později i černými mšicemi.
Brslen Fortuneův (Euonymus fortunei)
Stálezelený šplhavý keř s příčepivými kořeny. Bez opory roste poléhavě. Listy eliptické až vejčitě eliptické, 2–6 cm dlouhé, tmavě zelené. Květy zelenavě bílé v hustých hroznech. Plody okrouhlé, 8 mm široké, bělavě zelené až načervenalé s bílými semeny v oranžovém míšku. Pochází z Číny a Japonska. Velmi proměnlivý.
Brslen širokolistý (Euonymus latifolia)
Až 5 m vysoký, vzpřímeně rostoucí keř. Listy podlouhle vejčité až obvejčité, eliptické, 6–12 cm. Květy žlutavě bílé, plody pětikřídlé, karmínově červené, asi 2 cm široké, v počtu 7–15. Semena bílá s oranžovým míškem. Pochází z Evropy, Malé Asie, Kavkazu a severozápadní Afriky. Snáší i stín, preferuje svěží půdy.
Brslen plochý (Euonymus planipes)
Až 5 m vysoký, řídký a pomalu rostoucí keř. Velké zimní pupeny, listy vejčité až vejčitě kopinaté, 5–12 cm. Květy žlutavě zelené, plody pětihranné, nepatrně křídlaté, karmínově červené, semena bílá s oranžovým míškem. Pochází z Mandžuska, Sachalinu a Japonska.
Brslen korkovitý (Euonymus phellomana)
Až 3 m vysoký keř, větve zelené, čtyřhranné s velmi širokými korkovými lištami. Listy podlouhle vejčité, 6–10 cm, vrásčité, tupě zelené. Květy žlutavé ve vrcholících. Plody růžové, čtyřhranné, se semeny černohnědými a červeným míškem. Pochází z Mandžuska.
Přehled zahradních odrůd brslenu
| Odrůda | Listy | Růst |
|---|---|---|
| ‚Dart’s Blanket‘ | na podzim bronzově na líci, purpurově červeně na rubu | poléhavě vystoupavý, 50 cm, výborně pokrývá půdu |
| ‚Dart’s Cardinal‘ | svěže zelené | 1 m vysoký a široký, velmi plodný |
| ‚Emerald Gaiety‘ | šedě zelené s úzkým bílým okrajem | široce vzpřímený, asi 1,25 m vysoký |
| ‚Emerald and Gold‘ | malé, na okraji světle žluté, v zimě načervenalé | zprvu plazivý, pak vzpřímený až 1 m |
| ‚Minimus‘ | malé, okrouhlé, asi 15 mm | rohožovitý, 15 cm vysoký |
| ‚Silver Queen‘ | velké, s širokým bílým lemováním | roste silně, hodně větví |
| ‚Sunshine‘ | dosti velké, šedě zelené, se zlatožlutým okrajem | široce vzpřímený, silněji rostoucí než ‚Emerald and Gold‘ |
| ‚Sunspot‘ | malé, tmavě zelené, s nápadnou žlutou skvrnou uprostřed | poléhavě vystoupavý |
| ‚Variegatus‘ (= ‚Gracilis‘) | při rašení matně žluté, později s bílým okrajem, v zimě purpurové nebo skvrnité | široce vzpřímený až plazivý, 40 cm, často šplhavý |
| ‚Vegetus‘ | okrouhlé, tuhé, kožovité, tlusté, tmavozelené, lesklé | vzpřímený a široký, často šplhavý, velmi plodný |
Zábluda
Zábluda (Escallonia)
Většinou stálezelené kvetoucí keře; jsou citlivé na mráz
Stanoviště: teplé, chráněné; humózní půda bez vápna
Výška: 1–4 m
Doba kvetení: podle druhu v březnu až srpnu, dokvétání do října
Množení: hlavně řízky
Zábluda (Escallonia × rigida)
(E. virgata × E. rubra) je kříženec 1–2 m vysoký. Má listy úzce obvejčité, 1–2,5 cm dlouhé, vroubkovaně pilovité, na líci holé, na rubu místy žláznaté a pýřité.
V červnu až červenci se objevují na krátkých olistěných výhonech bílé nebo růžové květy, které jsou uspořádané v hroznech po 6–10.
Vyšlechtěné odrůdy jsou významnější nežli druhy:
Zábluda (Escallonia rubra)
kvete v červnu až září růžově červenými květy. Tento vzrůstný keř dorůstá ve své domovině do výšky 4 m. Má listy obvejčité, 2–5 cm dlouhé, na líci holé a lesklé, na rubu pokryté aromaticky vonnými pryskyřičnými žlázkami s tlustou stopkou. Žlázky jsou také na větvičkách a na květním kalichu. Květy, jejichž trubka je asi 1 cm dlouhá, stojí po 5–25 v latách nebo v hroznech na konci dlouhých výhonů.
Zábluda (Escallonia virgata)
je nejotužilejší druh rodu. Kvete v květnu až červnu bílými květy. Ty jsou asi 1 cm široké a uspořádané po 5–9 v jednostranných hroznech. Keř sám je až 1 m vysoký a nepravidelně větvený. Opadavé listy jsou obvejčité, 1–2 cm dlouhé a většinou hrubě pilovité. V našich klimatických podmínkách se může pěstovat jen zábluda virgatská (E. virgata), a to na nejteplejších místech a s dobrou zimní přikrývkou. Ostatní druhy a křížence lze pěstovat venku jen během léta a musí se přezimovat ve studeném skleníku.
Nejdůležitější odrůdy zábludy (Escallonia × rigida)
| Odrůda | Růst | Výška (m) | Květy | Poznámky |
|---|---|---|---|---|
| ‚C.F. Ball‘ | široce převislý | až 1,5 | velké, karmínově růžové | kvete v květnu–srpnu |
| ‚Donard Radiance‘ | silný | 1–2 | sytě růžové | lesklé listy |
| ‚Donard Seedling‘ | silný, dlouze převislé větve | 1–2 | zpočátku růžové, pak bílé | leskle tmavozelené listy |
| ‚Langleyensis‘ | velmi silný | 2–2,5 | karmínově růžové | listy na horní straně výhonů; nejběžnější odrůda |
Sluncovka
Sluncovka (Eschscholzia)
- Stanoviště: plně slunné
- Půda: živná a sušší
- Výška: do 40 cm
- Doba kvetení: červen–říjen
- Množení: výsevem
Pěstování
V našich klimatických podmínkách se musí sluncovka vysévat každý rok znovu, protože u nás – na rozdíl od svého domova – není zimovzdorná. Vyžaduje hodně slunce a tepla. Její zelené části nejsou ochlupené a tím se odlišuje od ostatních makovitých rostlin. Rostlinu upevňuje v půdě křehce vypadající kůlový kořen; šedozelené listy jsou jemně zpeřené a většinou čtyřplátečné miskovité květy mají zářivé barvy – bílou, žlutou, oranžovou až červenou.
Nerozvité květy jsou úzce svinuté v poupěti a překryté opadavým kalichem. Květ sedí jednotlivě na více nebo méně dlouhém stonku a rychle odkvétá, ale na rostlině je stále velké množství květů. Otevírají se jen při plném slunci. Semena se tvoří v dlouhé a tenké tobolce, ze které se po dozrání vymršťují.
Dalším druhem je sluncovka (Eschscholzia tenuifolia, syn. Eschscholzia caespitosa). Rovněž pochází ze Severní Ameriky, jmenovitě z pohoří Sierra Nevada. Je menší, má bledě žluté květy a kvete kratší dobu než sluncovka kalifornská.
Sluncovka má velmi lámavé a citlivé kořeny. Vysévá se přímo do půdy na záhonu a pokud se přesazuje, tedy s velkým kořenovým balem (to platí i pro mladé rostliny).
Kandík
Kandík (Erythronium)
Stanoviště: polostinné
Výška: 15–40 cm
Doba kvetení: březen–květen
Množení: výsevem nebo dceřinými cibulkami
Kafrovník
Kafrovník (Cinnamomum camphora)
Stálezelený strom s široce rozložitou korunou
Stanoviště: jen na jih od Alp je strom zimovzdorný
Výška: 20–30 m
Doba kvetení: březen–duben
Množení: výsevem
Všechny části kafrovníku obsahují kafrový olej. Ten se získává hlavně z rozdrceného dřeva destilací vodní párou. Kafr byl pro léčebné účely používán Araby již v 11. století. Dnes se vyrábí synteticky. Kafrový olej se používá pro technické účely a ve farmacii. Kafrovníku je blízce příbuzný skořicovník (Cinnamomum verum), z jehož kůry se získává cejlonská skořice.
Echinopsis
Echinopsis (Echinopsis)
Krásně kvetoucí a „nezničitelné“ kaktusy
Stanoviště: v létě nejlépe venkovní místo se slabým stínem
Výška: podle druhu až 50 cm
Doba kvetení: jaro–léto
Množení: semeny nebo odnožemi
Rod Echinopsis (Echinopsis) z čeledi kaktusovitých (Cactaceae) je systematickou jednotkou již od roku 1837. Zahrnuje kulovité tmavozelené kaktusy, které kvetou v noci velkými nálevkovitými květy. Jejich domovem je Jižní Amerika, Bolívie, Paraguay, jižní Brazílie, Uruguay a jižní Argentina. V pozdější době byly v Bolívii a v severní Argentině nalezeny podobné kaktusy s živě zbarvenými denními květy; byly nejdříve zařazeny k rodu Pseudolobivia, ale nyní se opět řadí k rodu Echinopsis. Echinopsisy se pěstují déle než 100 let. V bytech na okenním parapetu se jim dobře daří bez větší péče, ochotně kvetou a po opylování hmyzem tvoří semena. Vzhledem k volnému způsobu opylování jsou „pravé“ druhy v kultuře vzácností. Popis druhů se odlišuje od popisu kříženců, kteří se ve sbírkách vyskytují nejčastěji. Cílevědomým šlechtěním se podařilo získat hybridy s velmi krásnými květy.
Echinopsisům vyhovuje dobře propustná humózní směs zemin a pravidelné přihnojování během růstu. Před silným slunečním úpalem se mají rostliny chránit, přesto nejlepší otrnění mají rostliny na slunném místě venku. Pseudolobivie milují ranní slunce a čerstvý vzduch. Pokud se rostliny pěstují během léta pod sklem, potřebují dostatek vody. K přezimování echinopsisů je možné použít i suchý a chladný sklep s teplotou 6–10 °C.
Pro kaktusáře mohou být zajímavé následující druhy:
Pro kaktusáře mohou být zajímavé následující druhy:
Echinopsis eyriesii (Echinopsis eyriesii)
Tvoří kuželovité až krátce sloupovité tělo, zprvu jednotlivé, později s dalšími výhony. Na 11–18 žebrech jsou okrouhlé bílohnědavé areoly a velmi krátké tmavohnědé trny. Bílé květy jsou 17–25 cm dlouhé. Mnohé Echinopsis-hybridy vznikly z tohoto kaktusu stejně jako z dalších uvedených druhů.
Echinopsis multiplex (Echinopsis multiplex)
Má kulovité až kyjovité tělo, je až 30 cm vysoký a tvoří výhony. Na 13–15 žebrech s úzkou hranou nahoře jsou velké bílé areoly. Žlutohnědavé trny jsou dosti dlouhé. Bílé až světle růžové květy jsou 15–20 cm dlouhé.
Dále se uvádějí echinopsisy (pseudolobívie) kvetoucí ve dne
Echinopsis aurea (Pseudolobivia aurea)
má až 10 cm vysoké tělo s 14–15 ostrohrannými žebry a s areolami zpočátku hnědými. Okrajové trny jsou bělavé až světle hnědé, středové trny tmavé, zploštělé, silnější a až 3 cm dlouhé. Bočně postavené květy jsou mírně zakřivené, až 9 cm dlouhé, 8 cm široké, citronově žluté a v jícnu tmavší.
Echinopsis kermesina
(Pseudolobivia kermesina)
tvoří kulovité výrazně zelené tělo o průměru až 15 cm. Žebra (15–23) jsou hrbolkovitě ztlustlá kolem areol. Červenavě žluté okrajové trny jsou až 12 mm dlouhé; tmavší a silnější středové trny jsou většinou zahnuté k tělu a 2,5 cm dlouhé. Karmínově červené nebo světlejší květy jsou 15–18 cm dlouhé.
Echinopsis kratochviliana
(Pseudolobivia kratochviliana)
tvoří ploše kulaté tmavozelené tělo s průměrem až 6 cm. Na 18 ostrých žebrech jsou ploché hrbolky. Trny jsou šedobílé, zpočátku tmavší. Čistě bílé květy mají poměrně krátkou trubku.
Cist
Cist (Cistus)
Nízké a většinou stálezelené keříky s nápadnými květy.
- Stanoviště: slunné nebo polostinné, jen v mírném klimatu
- Výška: 1–2 m
- Doba kvetení: duben–srpen
- Množení: výsevem nebo řízky
Rod Cistus se 16 druhy patří do čeledi cistovitých (Cistaceae). Je rozšířen hlavně ve Středomoří, kde tvoří složku rostlinných společenství nízkých stálezelených a suchomilných keřů. Takové rostlinné formace se nazývají macchie a garigues.
Cisty jsou nízké keře s ochmýřenými a často lepkavými aromatickými větvemi. Mají vstřícné listy a nápadné pětičetné květy s mnoha prašníky. Při základu bílých až purpurových květních lístků často bývá tmavší barevná skvrna. Květ po jediném dni uvadá, ale stále znovu se objevují další květy.
Většina druhů cistu nepřežívá tužší zimu ve střední Evropě. Jen na jih od Alp a v západní Evropě s mírnou zimou lze pěstovat cisty bez problémů, nejlépe na slunných místech se suchou a dobře propustnou půdou. U nás je možné cisty v nádobách přezimovat ve studeném skleníku.
Všechny původní druhy se množí semeny, kříženci řízky.
Vybrané druhy a hybridy
Cist Aguilarův (Cistus × aguilari, Cistus ladanifer × Cistus populifolius)
přírodní kříženec z Iberského poloostrova a Maroka.
Cist bělavý (Cistus albidus)
stálezelený keř výšky do 1 m, listy má hustě chlupaté a bělavě zelené. Růžové, 4 až 6 cm široké květy podobné šípkové růži se otevírají v červnu. Roste od Španělska po Itálii a od Maroka po Alžír, na kamenitých vápenitých půdách.
Cist Corbarienský (Cistus corbariensis, Cistus populifolius × Cistus salviifolius)
hustě rozvětvený, asi 50 cm vysoký keř s bílými květy (3,5 cm široké) se žlutou skvrnou při základu lístků. Přírodní kříženec z jižní Francie, kvete v červnu a patří k nejotužilejším hybridům.
Cist kyperský (Cistus × cyprius, Cistus ladanifer × Cistus laurifolius)
1–2 m vysoký keř s lepkavými aromatickými výhony, kvete v červnu. Bílé květy (až 7 cm široké) mají karmínově červenou skvrnu při základu a jsou ve svazcích po 3–6.
Cist hybridní (Cistus × hybridus, Cistus populifolius × Cistus salviifolius)
keř až 70 cm vysoký s karmínově růžovými poupaty a bílými květy se žlutou bazální skvrnou. Přírodní hybrid z jižní Francie, velmi odolný.
Cist krétský (Cistus incanus ssp. creticus)
rozšířen v celém Středomoří, až 1 m vysoký a hustý keř. Listy vylučují pryskyřici „ladanum“, která se používá v parfumerii a tradiční medicíně. Kvete v červnu, květy jsou 5–6 cm široké, purpurové až růžové se žlutou bazální skvrnou.
Cist ladanový (Cistus ladanifer)
dorůstá do 1,5 m, má lepkavé aromatické větévky. Kvete v květnu a červnu jednotlivými květy (7–10 cm široké), na bílých lístcích je červenohnědá skvrna. Pochází ze Španělska, Francie, Maroka a Alžíru. Choulostivý druh.
Cist vavřínolistý (Cistus laurifolius)
1–2 m vysoký keř s lepkavými ochmýřenými větévkami, květy (5–7 cm široké) bílé se žlutou bazální skvrnou, voní. Pochází ze severozápadní Evropy a patří k nejotužilejším cistům.
Cist šalvějolistý (Cistus salviifolius)
keř 30–80 cm vysoký, listy na rubu bíle chloupkaté. Kvete v červnu, květy (3–5 cm široké) bílé, jednotlivé nebo v malé skupině. Rozšířen v celé středomořské oblasti.
Cist Skanbergiův (Cistus × skanbergii, Cistus monspeliensis × Cistus parviflorus)
až 1 m vysoký keř s tenkými, bíle ochmýřenými výhony. Světle růžové květy ve skupinách po 6, kvete od června do července. Pochází z Řecka.
Platykodon
Platykodon velkokvětý (Platycodon grandiflorus)
Vytrvalá, bohatě kvetoucí okrasná trvalka.
- Stanoviště: slunné až polostinné, ne příliš suché; písčitohlinitá zahradní půda
- Výška: 15–60 cm
- Doba kvetení: červenec–srpen
- Množení: výsevem nebo dělením
Platykodon velkokvětý je nenáročná, zcela zimovzdorná rostlina, která však nesnáší přílišné sucho. Doporučuje se vysadit ji na místo, které je pouze občas ozářené sluncem. Někdy se označuje jako „balónová květina“ díky svým kulovitě nadmutým květním pupenům, jejichž jednotlivé listy jsou před otevřením navzájem srostlé. Po rozkvětu mají miskovité květy průměr 5–8 cm.
Rostlina raší časně zjara z masitých kořenů a vytváří světlou přízemní růžici, ze které vyrůstají olistěné stonky s četnými koncovými květy. Množení platykodonu se doporučuje provádět na jaře buď výsevem, nebo dělením starších rostlin.
Vhodnými sousedy pro platykodon jsou nízké polštářovité trvalky, například tymián (Thymus vulgaris), kotula (Cotula squalida) nebo kociánek dvoudomý (Antennaria dioica). Čistý druh kvete bledě modře nebo bíle.
Odrůdy dostupné v zahradnictvích
Album
asi 60 cm vysoká odrůda s bílými zvonkovitými květy
Apoyama
nízká odrůda (cca 20 cm) vyšlechtěná v Japonsku, s intenzivně fialově modrými květy
Mariesii
asi 30 cm vysoká, se zářivě modrými květy
Perlmutterschale
cca 60 cm vysoká, s nádhernými perleťově růžovými květy
Vyšší odrůdy platykodonu jsou vhodné také k řezu.
Prstnatec
Prstnatec (Dactylorhiza)
Evropské orchideje pro zkušené pěstitele
Stanoviště: Střídavě vlhké až mokré rašelinné půdy na plně slunném místě nebo v lehkém stínu dřevin.
Výška: Podle druhu 10 až 125 cm.
Doba kvetení: Podle druhu v březnu až srpnu.
Množení: Dělením nebo semeny.
Rod Dactylorhiza z čeledi vstavačovitých (Orchidaceae) byl vyčleněn z rodu Orchis, i když příslušné druhy obou rodů mají podobné znaky. Jméno prstnatec je odvozeno od prstovitě děleného tvaru hlíz. Listy rostliny jsou kopinaté, světle nebo tmavě zelené, skvrnité nebo bez skvrn, listeny podobné listům většinou přečnívají nad květy. Kuželovité květní klasy se při dokvétání rozvolňují.
Všechny druhy jsou vytrvalé. Jejich původní stanoviště v přírodě jsou rozmanitá – horské louky (některé druhy rostou i ve výšce 2400 m n. m.), světlá místa v listnatých a jehličnatých lesích, zaplavované louky a břehy potoků. Dříve prstnatce hojně rostly i v naší přírodě, především na humózních loukách v Polabí (polabské černavy), ale i jinde, na půdách kyselých nebo na půdách vzniklých z vápencových a bázických hornin. Rostliny v přírodě jsou přísně chráněné.
Vybrané druhy prstnatců
Prstnatec plamatý (Dactylorhiza maculata)
Je rozšířen po celé Evropě, včetně Česka. Roste na kyselých půdách lesních světlin, na loukách a rašeliništích. Rostlina dorůstá výšky asi 80 cm a má 6–12 kopinatých listů (asi 2 cm široké, 15 cm dlouhé), většinou drobně skvrnité (někdy bez skvrn). Světle fialové (bílé) květy se objevují od května do srpna. Mírně trojlaločný tmavší pysk je tečkovaný nebo čárkovaný. Ostruha je úzká, kratší než semeník, a směřuje šikmo dolů.
Prstnatec májový (Dactylorhiza majalis)
Naše nejrozšířenější orchidej. Roste hlavně na mokrých loukách. Rostlina dorůstá výšky asi 50 cm a nese 4–6, někdy i 8 kopinatých listů (5 cm široké, 15 cm dlouhé, silně skvrnité). Listeny většinou převyšují tmavě purpurové, asi 2 cm velké květy. Hustě uspořádané květy se objevují od května do srpna, v různé době podle nadmořské výšky stanoviště. Trojlaločný tmavě fialový pysk má větší šířku než délku, postranní laloky jsou často skloněné dolů. Ostruha směřuje dolů.
Prstnatec Traunsteinerův
(Dactylorhiza traunsteineri)
Roste v severní a střední Evropě na kyselých rašelinných loukách. Má 2–5 čárkovitě kopinatých a vzpřímených listů(většinou 2 cm široké, 20 cm dlouhé, v létě zelené a neskvrnité). Doba kvetení trvá od června do srpna. Asi 20 cm dlouhé květenství je složeno z 10–15 purpurově fialových květů v poměrně volném uspořádání. Pysk s tmavší kresbou je slabě až zřetelně trojlaločný, postranní laloky jsou skloněné dolů. Ostruha je o polovinu kratší než semeník.
Prstnatec pleťový (Dactylorhiza incarnata)
Je rozšířen v mnoha částech Evropy a severním Turecku. Vyskytuje se na močálovitých loukách, rašeliništích a v horách až do nadmořské výšky 2100 m. Rostlina má většinou 40 cm (někdy až 70 cm) vysokou dutou lodyhu, která nese 4–7 listů. Podlouhle kopinaté listy jsou obrácené přímo vzhůru, na špičce kápovité a bez skvrn. Od května do července se objevují v hustém květenství 3 cm velké květy růžové nebo masové barvy. Listeny většinou přečnívají nad květy. Malý pysk (7 mm široký) není dělený nebo má jen slabě naznačené tři laloky. Ostruha je zhruba o jednu třetinu kratší než semeník.
Pěstování
Prstnatcům se dobře daří na rašelinných, občas podmáčených a vlhkých loukách; některé z nich dávají přednost místům na okraji lesa. Jsou citlivé na extrémní podmínky, jako jsou sucho, trvalé mokro a příliš vysoká teplota.
Nezbytnými předpoklady pro úspěšné pěstování jsou:
- dobrá drenáž,
- propustný substrát zadržující minerální živiny,
- vhodná doprovodná flóra.
Na vhodném místě, např. u uměle založené bažiny nebo na okraji zahradního jezírka, se doporučuje vytvořit mělké prohlubně a vyplnit je písčitohlinitou zeminou. Pro vápnomilné druhy se přidává vápenec. Aby substrát nevysychal, překryje se 3 cm vrstvou suchého bukového listí nebo borového jehličí. Při první známce rozkladu této vrstvy se má přikrývka obnovit.
Prstnatce lze pěstovat i v květináčích, mísách nebo větších nádobách, kde lze vytvořit miniaturizovaný biotop. Množit se mohou výsevem nebo dělením, ale porušování kořenového balu rostlině neprospívá. Do zahrady lze vysazovat pouze rostliny koupené ve specializovaném zahradnictví. Vysazování vyrytých rostlin z přírody je trestné.
Lotos
Lotos (Nelumbo)
Vytrvalé vodní a bažinné rostliny pro vytápěné venkovní nádrže nebo do kbelíků; nejsou otužilé vůči zimě.
- Stanoviště: slunné, teplé a chráněné
- Výška: až 2 m
- Doba kvetení: červenec–srpen
- Množení: semeny nebo oddělením hojných rhizomů
Lotos žlutý (Nelumbo lutea)
rozšířený v Severní Americe až po Kolumbii v Jižní Americe.
Lotos ořechodárný (Nelumbo nucifera)
rozšířený v Indii, Japonsku a Austrálii.
Lotos ořechodárný má 30–60 cm široké listy deštníkovitého tvaru na 1–2 m dlouhých řapících. Rovněž na dlouhých stvolech vykvétají až 35 cm široké květy, které přecházejí od žlutého základu do růžově červené, mohou však být i čistě bílé. Existuje řada odrůd, které však u nás nebývají k dostání.
Lotos žlutý je ve všech částech menší, má červeně tečkovanou spodní stranu listů a vonné, až 35 cm široké světle sírově žluté květy.
Pěstování
Protože v domácích zahradách jsou málokdy k dispozici vytápěné bazény, doporučuje se pěstovat rostliny v kbelíku a v něm je nechat přezimovat v místnosti, kde nemrzne.
- Nádoba: měla by mít průměr a výšku nejméně 60 cm.
- Substrát: vhodná je jílovitá zemina s příměsí rohových a kostních hoblin.
- Výsadba: rhizomy se zasadí šikmo asi 10 cm hluboko a zakryjí pískem. Pak se naplní tolik vody, aby sahala asi 10 cm nad úroveň substrátu.
Nejlepší doba výsadby je v dubnu. První květy můžeme očekávat v srpnu příštího roku, ale zpravidla musíme čekat ještě další rok. Abychom vývin urychlili, měli bychom již od vyrašení prvních listů hnojit jedenkrát týdně plným hnojivem.
Po zežloutnutí listů na podzim začíná období klidu na bezmrazém místě, kde by teplota neměla přesáhnout 6 °C. Voda se předtím vylije, půda by se měla přes zimu udržovat vlhká, ale ne mokrá. Od května pak přijde kbelík opět na slunné místo v zahradě, doplní se vodou a po objevení prvních listů začneme znovu týdně hnojit.
Odborníci doporučují každé tři roky úplně vyměnit zeminu a zasadit rhizomy do čerstvého substrátu. Možný je též výsev semen, která sami sklidíme, pokud jsme provedli umělé opylení; tento poněkud náročný způsob se však laikům nedoporučuje, pokud je k dispozici dostatek kousků rhizomů pro vegetativní množení.
Kotyledon
Kotyledon (Cotyledon)
Rod kotyledon (Cotyledon) z čeledi tlusticovitých (Crassulaceae) zahrnuje listové i stonkové sukulenty. Následující druhy patří k oblíbeným listovým sukulentům.
Kotyledon okrouhlolistý (Cotyledon orbiculata)
Jeden z nejoblíbenějších listových sukulentů.
- Stanoviště: plně slunné, teplé, v zimě s teplotou neklesající pod 10 °C
- Výška: v domovině až 1,5 m, v kultuře 15–50 cm
- Doba kvetení: léto
- Množení: stonkovými a listovými řízky
V jižní Africe se vyskytuje velmi hojně. Tvoří tlusté dužnaté listy na málo větveném stonku. Oválné až široce lopatkovité listy jsou potažené stříbřitě bílou voskovou vrstvou a jejich okraj je většinou hladký a načervenalý. Až 70 cm vysoké květenství je složeno z velkých převislých květů, které mají tvar červených až červenavě žlutých zvonků.
Kotyledon okrouhlolistý je hodnotná pokojová rostlina. Potřebuje plně slunné místo u okna a v zimě teplotu neklesající pod 10 °C. Mírná zálivka se má opakovat pravidelně po celý rok, avšak s přihlédnutím k teplotě. U příliš silně zalévané rostliny mizí ochranná vosková vrstva na listech.
Množení je jednoduché, zakoření i samotné listy.
Kotyledon zvlněný (Cotyledon undulata)
Listový sukulent pro každou sbírku sukulentních rostlin.
- Stanoviště: slunné místo u okna
- Výška: až 50 cm
- Doba kvetení: konec jara a začátek léta
- Množení: stonkovými a listovými řízky
Tento atraktivní sukulent pochází z oblasti Kapska. Rostlina je až 50 cm vysoká a má málo větvený stonek. Bíle ojíněné okrouhlé listy se zvlněným okrajem jsou čtyřřadě postavené. V latovitě rozvětveném, zhruba 40 cm dlouhém květenství visí oranžově žluté květy s nazpět zavinutými korunními lístky.
Kotyledon zvlněný potřebuje živnou a propustnou písčitou zeminu a s výjimkou zimy vydatnou zálivku. V létě je prospěšná ochrana před slunečním úpalem. V zimě nemá teplota klesat pod 10 °C, ale místo k přezimování má být chladné. Rostlina se může množit řízky i semeny.
Cotyledon ladysmithensis
Kotyledon ladysmithensis není vyšší než 20 cm a má tenké slabě dřevnaté stonky, na jejichž koncích vyrůstají 4 páry dužnatých listů s velmi krátkým řapíkem. Listy jsou chlupaté a na špičce zubaté. Visící květy mají červenohnědé korunní lístky s nazpět zavinutými cípy.
Hrách
Hrách (Pisum sativum ssp. sativum)
Důležitá luskovina bez zvláštních nároků; stará kulturní rostlina.
- Stanoviště: výživná, středně těžká půda; slunce
- Doba výsevu: konec března až červen
- Výška: podle odrůdy od 30 cm až do 1,4 m
- Doba kvetení: květen–červenec
- Doba sklizně: od poloviny června do srpna
- Množení: výsevem
Hrách je stará kulturní rostlina, patří do čeledi vikvovitých (Viciaceae) a pochází z Orientu. Dnes je pěstován téměř všude, ve střední Evropě již od středověku. Nachází použití nejen jako potravina pro polévky a zeleninová jídla, nýbrž hodí se také v nepatrných dávkách jako zelené krmivo. Dříve byl hrách používán i v lidové medicíně, např. ve formě obkladů z hrachové moučky na rány a záněty nebo proti vodnatosti a žloutence a jako prostředek proti neštovicím. Známým se stal hrách také při výzkumu dědičnosti genetiky G. Mendelem a dalšími vědci, jimž sloužil jako materiál ke křížení.
Hrách je jednoletá rostlina. Listy jsou vejčité až široce eliptičné a vybíhají v úponky, jimiž se rostlina přichycuje k opoře. Květenství jsou tvořena zpravidla bílými květy v jedno- až trojkvětých hroznech. Asi 5–10 cm dlouhé lusky jsou zprvu ploché, později téměř kulaté a obsahují 5–10 semen, mnohdy pestrých.
Cukrový hrášek (Pisum sativum ssp. sativum convar. axiphium)
- Doba výsevu: od konce března až do června
- Hloubka setí: 3–5 cm
Když dosáhnou semenáčky výšky asi 15 cm, doporučuje se je přihrnout zemí. Vysoké odrůdy potřebují oporu. Sklizeň probíhá od půli června do srpna. Na rozdíl od hrachu setého lze požívat celé lusky, které je třeba sklízet, dokud jsou ještě šťavnaté.
Protože hrách obohacuje půdu dusíkem, není téměř potřeba dusíkatého hnojení. Po sklizni by se měla dodržovat pauza 4–5 let, během níž se nesmějí vysévat na plochu žádné jiné luskoviny jako následné plodiny.
Odrůdy cukrového hrachu:
- ‚Zuga‘ – nízká
- ‚Denise‘ – nízká
- ‚Rheinische Zucker‘ – středně vysoká
- ‚Edula‘ – vysoká
- ‚Schweizer Riesen‘ – vysoká
Hrách dřeňový (Pisum sativum ssp. sativum convar. medullare)
- Doba výsevu: od dubna až do poloviny června
- Hloubka setí: 5 cm
Když dosáhnou semenáčky výšky asi 15 cm, doporučuje se je přihrnout. Vysoké odrůdy potřebují oporu ve formě drátěného pletiva, větví apod.
Protože hrách obohacuje půdu dusíkem, nepotřebuje již dusíkaté hnojení.
Máta peprná
Máta peprná (Mentha piperita)
Víceletá léčivá rostlina s charakteristickou vůní; kříženec máty zelené a máty vodní.
- Stanoviště: kyprá vlhká půda, slunná až polostinná poloha
- Výška: 50–60 cm
- Doba kvetení: červen–srpen
- Množení: kořenovými odnožemi (stolony) nebo řízky
Prapůvodní formy máty peprné pocházejí patrně ze Středomoří a z Dálného východu. Již ve starověku byly ceněny různé druhy máty jako léčivé rostliny a osvěžující koření. Máta peprná vznikla teprve koncem 17. století jako mezidruhový kříženec máty zelené (Mentha spicata) a máty vodní (Mentha aquatica) i některých dalších druhů. Brzy se zjistilo, že tento náhodný hybrid má schopnost tvořit a hromadit mentol. Tak se vytvořily záhy rozsáhlé kultury, z nichž největší jsou v Severní Americe.
V Anglii je máta peprná oblíbeným kořením, používaným v mnoha variantách. Tam vznikla i vynikající odrůda Mitcham. Máta peprná neroste planě a množení semeny tedy nepřichází v úvahu. Patří do čeledi hluchavkovitých (Lamiaceae). Kořeny rostou ploše a vytvářejí četné nadzemní i podzemní odnože, proto musíme v zahradě dbát, abychom ji udrželi v určitých mezích. Vzpřímené, více či méně rozvětvené stonky jsou nejprve v horní části čtyřhranné a nesou křižmo vstřícné, špičatě oválné listy tmavozelené barvy.
Zvláště u odrůdy Mitcham mají stonky a listy červenofialový nádech. Růžově fialové květy jsou sestaveny v klasovitých květenstvích, celá rostlina má příjemnou osvěžující vůni. Účinné součásti, jmenovitě éterický olej (s již zmíněným mentolem), třísloviny a hořké látky, jsou však obsaženy skoro výlučně v listech, které je nutno sklízet před rozkvětem.
Pěstování
Pro pěstování v zahradě je nejlépe si opatřit několik odrůdově pravých kořenových odnoží, které se zasadí na jaře mělko a nepříliš hustě (s odstupem řádků asi 30 cm) do vlhké humózní půdy. Protože tato skupina rostlin má silný sklon ke křížení a kromě toho se posunuje podobně jako jahody, měla by se máta peprná každé tři roky znovu vysadit.
Škůdci
Škůdci čerstvě položených stolonů jsou drátovci (nutno zasypat chemickým přípravkem) a houba rez mátová, kterou můžeme omezit silným sestřiháním rostlin.
Během sezóny je možné provést dva až tři hlavní sklizňové řezy, avšak mezitím lze samozřejmě stříhat menší porce pro okamžitou spotřebu. V tuhých zimách potřebuje máta trochu ochrany před mrazem.
Využití
V anglické kuchyni se čerstvými mátovými lístky zjemňují saláty, omáčky a polévky a koření se jimi jehněčí i další masité pokrmy. Olej z máty peprné se zpracovává v cukrářském a lihovarnickém průmyslu. Také ve farmacii má máta peprná významné a mnohostranné uplatnění, podobně jako heřmánek.
Účinky
Účinnou obsahovou látkou je fefermintový olej s mentolem. Uvolňuje například křeče, působí dezinfekčně a tiší bolesti, mírní žaludeční a střevní potíže (pro citlivý žaludek je mírně dráždivý!). Osvěžující, avšak zároveň anestezující a dávicí účinek mentolu působí blahodárně při infekcích dýchacích cest. Doporučenou odrůdou je Mentha piperita Mitcham.
Meloun cukrový
Meloun cukrový (Cucumis melo)
Popis: Jednoletá teplomilná tykvovitá rostlina s četnými varietami a formami.
Stanoviště: Pod sklem nebo pod fólií; půda humózní a živná.
Plocha pro rostliny:1–2 rostliny na 1 m².
Doba pěstování:Pěstování mladých rostlin od konce března, výsadba od poloviny května.
Doba sklizně: Od července.
Množení:Výsevem.
Původ a podmínky pěstování
Původní oblasti rozšíření cukrového melounu z čeledi tykvovitých (Cucurbitaceae) se nacházejí v tropech a subtropech Afriky a pravděpodobně i v Asii. V teplejších zemích je pěstování melounů velmi rozšířené. Ve střední Evropě lze tyto velmi teplomilné rostliny pěstovat pouze pod sklem nebo fólií.
Vedle zálivky a hnojení je nejdůležitějším pěstitelským opatřením řez:
- Hlavní výhon se zaštipuje za 5. listem.
- Postranní výhony se zaštipují za 6. listem.
- Výhony nesoucí plody se zaštipují za 1–2 listy od nasazeného plodu.
- Na rostlině se ponechává maximálně 4–6 plodů.
Druhy a odrůdy
Nejdůležitější variety cukrového melounu:
- Cucumis melo var. reticulatus – meloun síťkovaný se síťkovaným a korkovitým povrchem plodů.
- Cucumis melo var. cantaloupensis – kantalupy s žebernatými plody lahodné chuti.
- Cucumis melo var. inodorus – plody většinou hladké, aromatické a sladké.
‚Ha’on‘, ‚Ogen‘, ‚Zuckerkugel‘, ‚Honigtopf‘, ‚Charentais‘, ‚Polidor‘, ‚Galia‘, ‚Maja‘.
Odrůda ‚Sweetheart‘ je keřovitě rostoucí s krátkými výhony.
Tabák
Tabák viržinský (Nicotiana tabacum)
Tabák viržinský (Nicotiana tabacum) je jednoletá užitková rostlina určená k velkoplošnému pěstování. Dorůstá výšky od 75 cm až do 3 m a kvete od června do září.
Pěstování tabáku
Vyžaduje slunné stanoviště a lehkou písčitohlinitou půdu s vysokým obsahem humusu a vlhkostí. Optimální podmínky pro pěstování zahrnují roční průměrnou teplotu nad 15 °C a průměrné roční srážky 650 mm. Draslík v půdě podporuje doutnavost tabáku, proto se doporučuje přihnojování chlévskou mrvou a draselnými hnojivy.
Tabák je velmi citlivý na mráz, proto je důležité chránit sadbu před severním a východním větrem. Semena je vhodné namočit na 24 hodin do teplé vody před výsevem. Klíčí na světle do pěti dnů. Jakmile mají rostlinky lístky velké 1 cm, vyjednocují se, a při dosažení 6–8 cm se vysazují na konečné stanoviště.
Sklizeň a zpracování
Listy se sklízejí po zežloutnutí, přičemž nejlepší tabák poskytují střední listy. Sklizeň probíhá pouze za suchého počasí. Listy se následně zavěšují jednotlivě na šňůru a suší se na vzduchu. Další zpracování probíhá fermentací, která připravuje tabák pro kouření, žvýkání nebo šňupání.
Rozšíření:
Původně pochází z Jižní Ameriky, odkud se rozšířil do mnoha teplých a mírných oblastí světa. Hlavní pěstitelské regiony dnes zahrnují Kubu, Brazílii, Virginii, Balkán, Írán a Čínu. Ve střední Evropě se pěstuje pouze v nejteplejších oblastech, například v Holandsku, Porýní-Vestfálsku, Rakousku, na Slovensku a v Maďarsku.
Vzhled
Tabák viržinský je rostlina s lepkavými žláznatými chlupy, které vydávají silný, nepříjemný zápach. Listy jsou velké až 50 cm, krátce řapíkaté, celokrajné a střídavé. Rostlina má pyramidový tvar, jehož vrchol tvoří laty květů. Květy jsou červené, číškovité s dlouhou korunní trubkou. Plody mají podobu vejčitých tobolek, které obsahují četná semena.
Zahradnický význam:
Privátní pěstování tabáku nemá význam, protože výsledný produkt nedosahuje kvality průmyslově zpracovaného tabáku.
Ohrožení:
Tabákové rostliny mohou být napadeny různými chorobami a škůdci, což ovlivňuje jejich růst a kvalitu sklizně.
Okurka
Okurka (Cucumis sativus)
Jednoletá teplomilná rostlina s úponky; vytváří mnoho různých forem.
Stanoviště: velmi teplé; půdy záhřevné a humózní
Prostor pro rostliny: různě velký podle odrůdy
Doba pěstování: závisí na odrůdě
Sklizeň: při určité minimální velikosti a váze plodu
Množení: výsevem
Okurka patří k tykvovitým rostlinám (Cucurbitaceae) a pochází z Indie a pravděpodobně také z tropické Afriky. Stonky jednoleté rostliny poléhají na půdě nebo se šplhají vzhůru a na opoře se přichycují úponkami. Vzhledem k původnímu rozšíření v tropech má okurka vysoké nároky na teplo. Při silném kolísání teploty a během chladných nocí se snižuje násada plodů, plody jsou hořké nebo znetvořené.
Okurkám se nejlépe daří v polohách chráněných proti větru a v půdách záhřevných, kyprých a zásobených humusem. Minimální teplota pro klíčení je 10-12 °C, při vyšší teplotě semena klíčí rychleji. Mladé rostliny snesou nižší teplotu vzduchu jen při vysoké půdní teplotě, proto zapravení chlévského hnoje do půdy působí příznivě. Pro optimální růst rostlin a plodů je zapotřebí teplota 20-24 °C.
Nároky na živiny a na vodu jsou vysoké, ale vysoký obsah solí ani zamokření půdy okurka nesnáší. Významným předpokladem pro úspěšné pěstování okurek je dostatek humusu v půdě.
Odrůdy mají různě utvářené květy. Některé mají výhradně samičí květy, jiné převážně samičí květy a další květy oboupohlavné. Partenokarpické odrůdy tvoří plody bez předcházejícího oplození. U okurek vznikly početné typy a odrůdy.
U skleníkových okurek jsou plody dlouhé a štíhlé, u venkovních a pařeništních okurek jsou většinou středně velké. Mnohé venkovní a pařeništní odrůdy se mohou vést stejně jako skleníkové okurky na šňůrách. Okurky k nakládání se sklízejí při velikosti plodů mezi 3 a 15 cm.
Okurky trpí více chorobami, např. padlím, plísní okurkovou, houbovým vadnutím a ve skleníku černí okurkovou. Škůdcem je sviluška.
Pěstování salátových okurek
Salátové okurky se vysévají v polovině dubna. Do květináče (8 cm) zpoloviny naplněného zeminou se pokládají 2-3 semena. Po vzejití se ponechá jen nejsilnější rostlina a květináč se doplní zeminou.
Roubováním okurky na tykev fíkolistou se snižuje nejen citlivost k chladu, ale také náchylnost k chorobám. Sazenice se vysazují v druhé polovině května.
Při pěstování na šňůrách je vhodná vzdálenost rostlin v řadách 50 cm, při venkovním a pařeništním pěstování 1 m. Zvláštním způsobem řezu okurek na šňůrách se zlepšuje násada plodů.
Salátové okurky se sklízejí v létě průběžně, při ponechávání zralých plodů na rostlině se zhoršuje další násada plodů. Skleníkové okurky potřebují nejvíce tepla, okurky pěstované pod fólií a v pařeništi jsou na chlad méně choulostivé.
U okurek s bílou dužninou se sklízejí zvláště velké plody, které se po oloupání zpracovávají jako hořčicové okurky.
Pěstování nakládaček
Nakládačky tvoří menší plody, které se neloupané konzervují v octovém nálevu.
Při přímém výsevu v první polovině května se vkládají 3-4 semena do jednoho místa a místa se semeny jsou v řadě od sebe 30 cm vzdálená. Pokrytí půdy černou fólií působí příznivě na vzcházení a růst okurek. Podle počasí a odrůdy se sklízejí plody (3-15 cm velké) dvakrát až třikrát za týden.
Odrůdy okurek
Salátové okurky
- Pro vytápěné skleníky: Sandra, Bella, Birgit, Alcor, Corona, Valore, Santo
- Pro pařeniště: Hoffmanns Produkta, Saturn, Heike, Cresta, Tanja-Auslese
- Pro venek: Hoffmanns Giganta, Moneta, Sprint, Chinesische Schlangen, Highmark II, Tanja, Marketmore
Okurky k loupání: Riesen Schäl, Hawo, Obi, Fatum, Carnimus
Nakládačky
- Převážně se samičími květy: Osiris, Olympia, Bingo, Favola, Ilonca, Fanto, Mempram
- Partenokarpické (výhradně se samičími květy): Melanie, Christine, Wilma, Accordia
- S oboupohlavnými květy: Mainstolz, Nimbus, Mervita
Rohovec olověncovitý
Rohovec olověncovitý (Ceratostigma plumbaginoides)
Přírodní trvalka, cenná zvláště k pokrytí půdy
- Stanoviště: chudé půdy na plném slunci nebo v polostínu
- Výška: 15–25 cm
- Doba kvetení: srpen–září
- Množení: výběžky nebo dělením
Rohovec olověncovitý z čeledi olověncovitých (Plumbaginaceae) pochází ze západní Číny a u nás narůstá do výšky 15–25 cm. Modré trubkovité květy se otevírají na koncích stonků v době od srpna do září. Obvejčité listy jsou sytě zelené a na podzim červenohnědé. Rostlina se rozšiřuje výběžky a lze ji dobře použít k pokrytí půdy.
Rohovec je nenáročný. Nejlépe se uplatní na chudých půdách a na slunných, otevřených místech, např. na svahu ve spojení s kameny. Plně působí až po zaplnění větších ploch. V sousedství mohou být zvonky, len, mydlice nebo cibulnaté rostliny. V drsnějších polohách je potřebná zimní přikrývka.
Láčkovka
Láčkovka (Nepenthes)
Stanoviště: světlé až polostinné; ve skleníku nebo v klimatizovaném květinovém okně
Výška: ve skleníku šplhá do 3–4 m; prodávané druhy a hybridy v koších 60–80 cm
Doba kvetení: nevýznamná, květy nepatrné
Množení: řízky nebo výsevem
Láčkovky tvoří vlastní čeleď láčkovcovitých (Nepenthaceae). Jsou rozšířeny asi 80 druhy od Madagaskaru a Seychelských ostrovů, Indie a Cejlonu na východ, většinou pevniny však v tropické Asii a také v severní Austrálii. Několik druhů dokonce roste v chladném a vlhkém klimatu v horách až do 3000 m n. m. Tyto druhy lze zvlášť těžko pěstovat a i v botanických zahradách se s nimi setkáme jen zřídka. Nemnoho druhů roste vysloveně epifyticky. Avšak ani obvyklé pozemní druhy se nedají pěstovat snadno, neboť kladou vysoké nároky na vzdušnou vlhkost a teplotu a jako liány potřebují hodně světla. Při klesající intenzitě světla a zkracující se délce dne na podzim rostliny rychle chřadnou. Příznivé podmínky jsou zpravidla jen v teplém skleníku nebo v klimatizovaných květinových oknech. Pro pokojovou kulturu se nehodí.
Láčkovky jsou specialisté na výživu. Čepel listu je u nich přetvořena na lapací zařízení v podobě konvicovité láčky. Při dobrém zásobení živinami kořeny však nejsou odkázány na výživu lapáním hmyzu. Existují druhy s obrovskými konvičkami, jako například epifyticky rostoucí Nepenthes truncata, s konvicemi až 45 cm dlouhými, do nichž může lapit kromě hmyzu i trochu větší živočichy. Z menších druhů je třeba zmínit zvláště Nepenthes alata a Nepenthes ventricosa s baňatě džbánkovitými láčkami, a také Nepenthes mirabilis a Nepenthes gracilis. Rostliny rodu Nepenthes nabízené v obchodech jsou většinou hybridy, jichž existuje značný počet. Především se pěstuje velmi vzrůstná Nepenthes ‚Mixta‘ a několik jejích variant.
Láčkovky potřebují propustný substrát neobsahující vápno. Většinou se používá směs ze 2 dílů mechu rašeliníku a 1 dílu hrubé vláknité rašeliny. K tomu se přidávají zetlelé dřevěné štěpky nebo kousky kůry, trochu dřevěného uhlí a sušený kravský hnůj. Jako pěstební nádoby se hodí košíky nebo plastové hrnky. Při hrnkové kultuře musí být substrát zvlášť propustný. Přesazování se provádí nejlépe v únoru, každopádně ještě před novým vyrašením zjara, kdy se současně provádí zpětný řez. K množení řízky se zpravidla využijí výhony získané při zpětném řezu. Použijí se vyzrálé, 15–20 cm dlouhé špičky výhonů a napíchají se do malých hrnků s rašeliníkem. Množárenský záhon musí být uzavřený a je potřeba teploty nejméně 30 °C. Výsev se provádí jen zřídka, protože trvá 2–3 roky, než získáme poněkud statnější rostlinky.
Pěstební opatření
Kromě bezvápenného substrátu vyžaduje kultura také čistou zálivkovou vodu bez obsahu vápna. Dešťová voda v nádržích obsahuje většinou vysoký podíl těžkých kovů jako je zinek, kadmium a olovo, a je proto nepoužitelná.
Během období růstu se doporučuje každé tři týdny hnojení guánem. V mezidobí by se mělo v hlavním období růstu na jaře přihnojovat na list tekutým hnojivem. Za slunných dnů je nutno rostliny denně častěji postřikovat. Suchý vzduch a přeschnutí kořenového balu škodí, neboť vedou k zasychání listů. Snadno se vyskytnou také svilušky, které se obtížně hubí. Na listových žilkách mohou být přisáté štítenky.
Leknín bílý
Leknín bílý (Nymphaea alba)
Bohatě kvetoucí vodní rostlina, náchylná k bujení.
- Stanoviště: slunné, klidné vodní plochy
- Doba kvetení: léto
- Množení: dělením rhizomů
Dříve byl leknín u nás v přírodě hojný v mělkých i hlubokých, slunných a klidných vodách. Porosty leknínů však ustoupily vlivem pokračujícího znečištění životního prostředí a úbytkem vlhkých biotopů. Jako mnohé jiné plané rostliny je přísně chráněn.
Leknínovité (Nymphaeaceae) se vyskytují asi ve 40 druzích ve všech mírných, subtropických i tropických pásmech zeměkoule. U mnohých z nich, rovněž u leknínu bílého (Nymphaea alba), existuje již mnoho hybridů, které se liší hlavně barvou květů od výchozího druhu. Pokusy s křížením jsou známy již z 19. století; z nich pak vzešly později také mnohé zakrslé formy, které jsou dnes žádány pro minirybníčky nebo vodní koryta.
Leknín bílý kvete čistě bílými vonnými květy, velkými 12 cm. U starších rostlin vznikají z rozvětveného žlutavého oddenku, silného jako paže, nové rostliny, takže při odpovídajících podmínkách stanoviště musíme počítat se značným rozšířením a pěstitel musí občas porost redukovat.
Pro tento účel se uchopí část kožovitého, při rašení červeného listu co nejhlouběji pod vodou a škubnutím se utrhne. Pokud je rybník dostatečně hluboký a nemůže promrznout až na dno, nepoškodí rhizomy odpočívající v bahně ani nejkrutější mráz.a
Miskantus
Miskantus (Miscanthus)
Okrasné velké trávy pro sólové umístění v zahradě
- Stanoviště: slunce až polostín
- Výška: 1–4 m
- Doba kvetení: od léta do podzimu
- Množení: dělením
Trávy (čeleď lipnicovité – Poaceae) pocházející z východní Asie nejsou v našich zahradách zatím příliš často k vidění a nedosahují zdaleka popularity tzv. pampové trávy (Cortaderia selloana). Nejkrásněji působí, když jsou rozmístěny jednotlivě, např. blízko zahradního rybníčku, jako vůdčí rostliny v rabatech nebo solitérně v předzahrádce, kde jsou nápadné svými vzpřímenými nebo obloukovitě skloněnými listy a velkými stříbřitými květenstvími.
Vybrané druhy miskantusů
Obří miskantus (Miscanthus floridulus)
Ozdobnice čínská
Pochází ze severní Číny a Japonska a dorůstá výšky až 4 m, což je dvakrát více než Miscanthus sacchariflorus. Je nápadný hlavně svým celkově vzpřímeným, mohutným vzrůstem a obloukovitě převislými, 30 cm dlouhými listy. Vzrostlá rostlina může dosáhnout průměru až 2 m. Stříbřitě bílá květenství (klasy), dlouhá 30 cm, lze v našem klimatu očekávat jen ve velice teplých a dlouhých létech.
Miskantus cukrovitý (Miscanthus sacchariflorus)
Ozdobnice cukrová
Až 2 m vysoká tráva se stříbrnými praporci květenství vykvétá v září a chocholy jejích klasů vydrží až do zimy. Zajímavostí je také červenohnědé zbarvení listů na podzim. Při koupi je třeba dávat pozor, abychom dostali odrůdu Robustus, neboť ta jediná u nás rozkvétá ještě před příchodem mrazů.
Čínský rákos (Miscanthus sinensis)
Tento druh zahrnuje nové odrůdy vysoké od 60 cm do 2,5 m a je intenzivně šlechtěn. Významným šlechtitelem trvalek je Ernst Pagels z Leeru ve Východním Frísku, který zavádí vyšlechtěné odrůdy Graziella, Malepartus, Rotsilber a především Gracillimus, ze které se odvozují další šlechtěné varianty.
První tři uvedené odrůdy získaly v soutěžní přehlídce hodnocení „velmi dobré“ a v katalozích jsou označeny třemi hvězdičkami.
Zajímavé odrůdy miskantusu
- ‚Zebrinus‘ – široké žluté příčné pruhy na převislých listech (bohužel citlivý na mráz, vyžaduje dobrou zimní ochranu).
- ‚Strictus‘ – rovněž žlutě příčně pruhovaný, ale se vzpřímenými listy a podstatně odolnější.
- ‚Variegatus‘ – výrazné bílé podélné pruhy.
- ‚Condensatus‘ – hustě ježatě rostoucí, se širokými listy.
Selekce z typu 'Gracillimus'
| Odrůda | Výška (cm) | Doba kvetení | Zvláštní vlastnosti |
|---|---|---|---|
| Kleine Fontäne | až 120 | srpen | mocné, převislé květy |
| Silberspinne | 100–120 | září | - |
| Sioux | 60 | září | zakrslá forma s nápadným podzimním zbarvením |
| Undine | 200–240 | konec září | velmi jemné listy, růžově zbarvené kvě |
Selekce ze širokolistého typu 'Silberfeder'
| Odrůda | Výška (cm) | Doba kvetení | Zvláštní vlastnosti |
|---|---|---|---|
| Grosse Fontäne | až 200 | půle listopadu | pro volné místo jako solitéra |
| Roland | 200–240 | konec září | - |
| Flamingo | až 180 | začátek září | vysoká, stříbřitě bílá |
| Kaskade | 180–200 | od konce srpna | převislá, růžové květy, bohatě kvetoucí s přestávkami |
Nocenka
Nocenka (Mirabilis)
Kvetoucí trvalky, pěstované většinou jako jednoleté, jejichž květy se otevírají za soumraku.
- Stanoviště: slunné; každá dobrá zahradní půda
- Výška: až 1 m
- Doba kvetení: červen–říjen
- Množení: semeny nebo úkrojky kořenů
Až na jedinou výjimku je všech asi 60 druhů tohoto rodu z čeledi nocenkovitých (Nyctaginaceae) domovem v Americe(Arizona až Mexiko, Peru, Chile). Jejich silně masité oddenky jsou podobně jako u jiřinek vytrvalé, stonky kolénkaté a listy celokrajné, vstřícné.
Nálevkovité květy jsou obklopeny kalichovitým listovým zákrovem, který během kvetení dále roste. Květy jsou přes den většinou zavřené (ne však při deštivém počasí a zatažené obloze), ale večer a v noci se otevírají. Pěstují se jako záhonové trvalky nebo letničkové výsadby v každé dobré zahradní půdě.
Kořenové hlízy se dají podobně jako u jiřin přezimovat na vzduchu a v chladu. Nocenku je možno také každý rok znovu vysít, od května v rozestupech 40–70 cm přímo na stanoviště. Dobře přezimované hlízy však bohatěji a časněji kvetou.
Druhy nocenky
Nocenka jalapenská (Mirabilis jalapa)
Tvoří až 60 cm vysoké trsnaté rostliny s řapíkatými listy, na bázi srdčitými. Koncové květy jsou seskupeny po několika, téměř nevoní.
- U typické formy jsou purpurově červené,
- U četných variet mohou být bílé, žluté, pruhované, troj- až čtyřbarevné.
Květy se otevírají od západu slunce až do rána. Kořeny jsou léčivé, mají pročišťující účinek!
Nocenka jalapenská je také známým objektem výzkumů o dědičnosti. Existuje více odrůd, mezi nimi:
- ‚Variegata‘ – s pestrými listy
- ‚Pumila Variegata‘ – nízkého vzrůstu s vonnými květy
Nocenka dlouhokvětá (Mirabilis longiflora)
Je trvalka až 1 m vysoká, silně rozvětvená, s chlupatými až lepkavými listy.
- Bílé květy s velmi dlouhou trubkou mají uvnitř růžový tón a v noci voní.
- Proto se doporučuje vysazovat poblíž bytu!
- U odrůdy ‚Violacea‘ jsou květy fialové a rozkvétají později.
Dračinka
Dračinka (Cordyline)
Krásná pokojová rostlina s ozdobnými listy
- Stanoviště: velmi světlé, ale bez přímého slunce
- Výška: podle druhu až 3 m
- Doba kvetení: březen–květen
- Množení: výsevem, vrcholovými a kmínkovými řízky
Dračinky patří k agávovitým rostlinám (Agavaceae), stejně jako dračinec, se kterým se často zaměňují. Rozlišení je snadné podle kořenů: u dračinky jsou kořeny masité a bílé, u dračince žlutavé. Mečovité nebo kopinaté listy dračinky jsou většinou shloučené do koruny. Mohou být prostě zelené, ale také purpurově červené, nažloutlé nebo vícebarevné. Kmínek pod korunou z listů je většinou poměrně tenký. Dobře ošetřované starší rostliny mohou také kvést. Bílé květy v latě nejsou příliš nápadné, ale pěkně voní.
Dračinky se řadí k pokojovým rostlinám s nejozdobnějšími listy, jejich ošetřování však není právě snadné. Je třeba znát rozdílné druhové nároky na teplo. Druhy málo náročné na teplo jsou robustnější nežli teplomilné druhy.
Pěstování
Teplomilné dračinky vyžadují po celý rok teplotu 18–20 °C a vysokou vzdušnou vlhkost. Druhy nenáročné na teplo se mohou v létě umístit venku a přezimují v chladnu (při 10 °C). Všechny dračinky se mají chránit před přímým sluncem, ale na příliš tmavém místě se ztrácí barevnost jejich listů. Substrát se má udržovat ve stejnoměrně vlhkém, nikoli však zamokřeném stavu. Nenáročné dračinky na teplo se v zimě méně zalévají.
Rostliny se jednou za měsíc přihnojují – teplomilné dračinky po celý rok, ostatní jen od dubna do září. Časté rosenírostlinám prospívá. Rostliny se podle potřeby přesazují na jaře do čerstvého substrátu, například do jednotné zeminy.
U rostlin na nesprávném místě se častěji vyskytují svilušky a štítenky, které lze odstraňovat proudem vody nebo seškrabáním, případně i chemickými přípravky. Pokud dračinka ztratí více spodních listů, po seříznutí na 10 cm znovu vyraší.
Významné druhy
- Cordyline fruticosa (syn. C. terminalis) – nejvýznamnější teplomilná dračinka, má dlouze řapíkaté listy se znatelnou žilnatinou. Může mít listy zelené, ale pestrolisté odrůdy jsou ozdobnější.
- Dračinka australská – Cordyline australis – nenáročná na teplo, má tlustý kmínek a širokou korunu z listů.
- Cordyline indivisa – má modrozelenou spodní stranu listů a výrazně červené střední žebro.
Nerine
Nerine Bowdenova (Nerine bowdenii)
Elegantní cibulnatá rostlina s růžovými okolíky květů.
- Stanoviště: Slunné, výživná půda
- Výška: 60 cm
- Doba kvetení: Září–listopad
- Množení: Dělením
Atraktivní cibulnatá rostlina patří do čeledi amarylkovitých (Amaryllidaceae) a je zastoupena jediným druhem rostoucím v jižní Africe. Od poloviny září až do listopadu, když většina rostlin již odpočívá, přináší nad úzkými listy hladké, 60 cm dlouhé stvoly s růžově zbarvenými okolíky květů. Každý se skládá z osmi trubkovitých květů s nápadně žlutými tyčinkami a zvlněným okrajem okvětí.
Ze zahradních kultivarů vyniká zejména ‚Fenwick’s Variety‘, která má silný vzrůst a zvlášť velké intenzivně růžové květy, ‚Pink Beauty‘, kvetoucí tmavě růžově, a ‚Pink Triumph‘, jejíž květy září stříbřitě růžovou barvou.
Pěstování a péče
Nerine jsou citlivé na mráz a vyžadují slunné, dobře chráněné stanoviště, ideálně před jižní stěnou. Cibule se vysazují v červenci do hloubky 15 cm do výživné, ale propustné půdy. Po odkvětu listy postupně zatahují, proto se doporučuje jejich okolí osadit nízkými stálezelenými trvalkami, jako je devaterník (Helianthemum) nebo štěničník (Iberis).
V zimě je nutné místo výsadby dobře zakrýt listím, slámou a klestím, nebo cibule před zimou přesadit do velkých hliněných nádob a přezimovat na chladném, ale bezmrazém místě. Tato krásná cibulovina nejlépe kvete, pokud se několik let ponechá nerušeně růst na jednom místě, včetně pěstování v nádobách. Pro rozmnožení se trsy cibulí vyjímají a dělí každé 4–5 let.
Hledíkovka
Hledíkovka zduřelá (Nemesia strumosa)
Nenáročná, bohatě kvetoucí letnička
- Stanoviště: plně slunné polohy; humózní, lehké půdy, středně vlhké
- Výška: 20–60 cm, podle odrůdy
- Doba kvetení: červen–srpen (září)
- Množení: výsevem
Hledíkovka je domovem v jižní Africe a patří do čeledi krtičníkovitých (Scrophulariaceae). Rozvětvený vzrůst dává rostlině trsnatý vzhled. Listy jsou uspořádány vstřícně. Od června začíná doba kvetení. Jednotlivé květy jsou zbarveny podle odrůdy od bílé přes žlutou až do karmínově červené, sedí ve velkých chocholících. Abychom dosáhli opakovaného kvetení v září, musíme květy hned po odkvětu odstřihat.
Hledíkovka se používá s oblibou s jinými letničkami v rabatech. Rostliny se hodí dobře také k řezu.
K množení se vysévá nejlépe od dubna pod sklem. Po vyjednocení se mohou rostliny hned po „zmrzlých mužích“ vysázet na konečné stanoviště venku. Osvědčil se rozestup rostlin 20 × 25 cm.
Kromě původního druhu, jenž dosahuje výšky 60 cm, se prosadily především kompaktní formy, dorůstající jen 20–30 cm.
V nabídce jsou tyto odrůdy:
- ‚Feuerkönig‘ – šarlatově červená
- ‚Orangeprinz‘ – oranžová
- Směsi v různých barvách
Krabilice
Krabilice hlíznatá (Chaerophyllum bulbosum)
Jednoletá nebo dvouletá kořenová zelenina s příjemnou chutí.
Stanoviště: písčitohlinitá, nevysychavá půda
Výška: až 1,5 m
Doba pěstování: výsev od srpna nebo časně zjara
Doba sklizně: červenec
Krabilice hlíznatá roste planě ve střední a severní Evropě, hlavně na březích řek, na okrajích lesů a ve světlých lesích. Patří do čeledi miříkovitých (Apiaceae).
Užitkovou částí dvouleté rostliny je hlízovitý kořen. V zahradách se může krabilice pěstovat i jako jednoletá rostlina. Pro pěstování jsou nejvhodnější písčitohlinité půdy s vysokým obsahem humusu. Místo může být i polostinné. Vysévá se po sklizni semen, od srpna nebo časně zjara. Před jarním výsevem se musí osivo stratifikovat. Vysévá se do řádků vzdálených 20 cm od sebe a 2–3 cm hluboko. Vhodná vzdálenost semen v řádku je 3–5 cm. Krabilice není nijak náročná na živiny, ale zálivka při klíčení semen i při dalším růstu jí prospívá.
Hlízy se sklízejí, když odumírají listy. Malé hlízy se ponechávají v půdě, aby narostly do sklizně v příštím roce. Hlízy dostávají správnou chuť až po vícetýdenním uložení v písku. K jídlu jsou nejlepší od začátku listopadu. Vařené a oloupané hlízy jsou moučnaté a připravují se jako brambory. Chutí připomínají kaštany. Vedle domácí krabilice lze pěstovat i krabilici sibiřskou (Chaerophyllum prescottii), která má větší zažloutlé kořeny.
Krosandra
Krosandra (Crossandra)
Polokeřovitá pokojová rostlina, která pěkně kvete, ale nepěstuje se snadno.
- Stanoviště: světlé až polostinné, bez silného slunce v létě; jen uvnitř
- Výška: v domovině 1 m, v květináči mnohem méně
- Doba kvetení: jaro až podzim
- Množení: vrcholovými řízky na jaře a v létě
Crossandra infundibuliformis
Crossandra infundibuliformis je paznehtníkovitá rostlina (Acanthaceae) pocházející z Cejlonu a Indie. Má zajímavé lososově červené květy v čtyřhranném klasu s krycími listeny a leskle tmavozelené listy. Šlechtění této rostliny pokračuje především v USA, ale dosud nejznámější odrůda ‚Mona Wallhed‘ je švédského původu.
Crossandra nilotica
Crossandra nilotica je 30–60 cm vysoká rostlina s eliptickými listy dlouhými 10 cm. Listy i stonek jsou pýřité. Červené nebo oranžové květy jsou uspořádané v úžlabních klasech dlouhých 10 cm. Řezané květy vydrží nějakou dobu i ve váze.
Pěstování
Teplota vzduchu a půdy nemá klesnout pod 18 °C. Listy a květy nesnášejí smáčení vodou. Zálivka během krátkého zimního odpočinku má být střídmá, ale při plném růstu vydatná. Doporučuje se zvlhčování vzduchu v okolí rostliny. Zálivková voda má být měkká a přibližně stejně teplá jako vzduch v místnosti. Hnojení se v létě provádí každé dva týdny. Po odkvětu lze rostlinu hluboko seříznout, ale výhodnější je pěstování mladých rostlin z řízků od března.
Meta description: Krosandra (Crossandra) je polokeřovitá pokojová rostlina s krásnými květy. Vyžaduje světlé stanoviště, pravidelnou zálivku a teplotu nad 18 °C. Množí se řízky.
Cypřiš
Cypřiš (Cupressus)
- Popis: Vysoký stálezelený a většinou velmi štíhlý jehličnan.
- Stanoviště: Slunné místo v teplých a chráněných polohách; běžné zahradní půdy.
- Výška: Podle stanoviště 5–20 m.
- Doba kvetení: Březen–duben, květy nejsou patrné.
- Množení: Výsevem.
Asi 20 druhů cypřišů je rozšířeno hlavně v oblastech od Středomoří k Himálaji, v severní Africe a Severní Americe, a to v tropických i subtropických pásmech. Patří k čeledi cypřišovitých (Cupressaceae). Ve střední Evropě lze vysazovat jen jediný druh.
Druhy cypřišů
Cypřiš arizonský (Cupressus arizonica)
Nejotužilejší druh rodu, přesto se doporučuje jen pro teplé a chráněné polohy. Snese i vápenité půdy. Má hustou a výrazně štíhlou korunu, drsnou brázditou borku na kmeni a větévky postavené střídavě nebo proti sobě. Modrozelené nebo šedozelené šupinovité listy k větvičkám těsně nepřiléhají. Kulovité šištice s výraznými trny zůstávají dlouho uzavřené a jsou až 2,5 cm velké.
Cypřiš velkoplodý (Cupressus macrocarpa)
Nesnáší naše podnebí. Pochází z Kalifornie (od zálivu Monterey) a často se pěstuje v anglických parcích. Strom dosahuje výšky 10–20 m a má ve stáří široce rozložitou korunu. Kůra je zprvu červenohnědá, později šupinovitě rozpraskaná. Šupinkovité listy při rozemnutí příjemně voní po citronu.
Cypřiš vždyzelený (Cupressus sempervirens)
„Pravý“ cypřiš, který dotváří typický obraz krajiny ve Středomoří. Byl tam již ve starověku přenesen ze severní Persie a Malé Asie. Ve svém typickém tvaru je to štíhlý a 20–30 m vysoký strom s uzavřenou korunou. Planě rostoucí středomořský cypřiš připomíná svými vodorovně odstávajícími větvemi cedr. Oba typy jsou dostatečně mrazuvzdorné jen v teplejších oblastech jižně od Alp.
Šáchor jedlý
Šáchor jedlý (Cyperus esculentus)
Mnohostranně použitelná užitková a okrasná rostlina
Stanoviště: Rostlina nemá žádné zvláštní nároky
Výška: Asi 30 cm
Množení: Podzemními hlízkami
Šáchor jedlý (zemní mandle) pochází z východní Afriky, pravděpodobně z údolí Nilu. Dnes je rozšířen v teplejších oblastech celého světa. Byl užitkovou rostlinou již ve starém Egyptě, v Řecku a Římě. Šáchor jedlý z čeledi šáchorovitých (Cyperaceae) je víceletý, ale při poklesu teploty pod -8 °C zmrzá. Rostlina tvoří podzemní oddenky, jejichž výhony zduřují v hlízkovité zásobní orgány. V Nizozemsku, kde bývají mírné zimy, se tento vitální šáchor tak rozšířil, že musí být systematicky huben jako nebezpečný plevel.
Před výsadbou se kořenové hlízky máčejí přes noc ve vlažné vodě. Při teplotě kolem 20 °C z nich za 10-14 dnů vyraší výhony a pak se rostliny vysazují do hnízd, která jsou ve vzájemném odstupu 45 cm a v řadách vzdálených 50-60 cm. Šáchor jedlý roste na jaře pomalu, proto se může pěstovat smíšeně s ranou zeleninou nebo s květinami. Daří se mu i na lehkých písčitých nebo na rašelinných půdách. Hlízky obsahují vedle cukru asi 20 % kvalitního oleje, proto je snaha o zemědělské využití rostliny. Předností oleje je, že nevysychá a je tedy dobře použitelný v jemné mechanice.
Sklízejí se hlízky ve velikosti lískového oříšku a požívají se pražené nebo vařené. Pražené hlízky chutnají po kávě a vzhledem k obsahu 28 % škrobu jsou výživné. Ve Španělsku se z hlízek připravuje mlékovitý nápoj, vhodný i k přípravě zmrzliny. Jako krmivo lze využít nadzemní části rostlin.
Příbuzní šáchoru jedlého jsou šáchor střídavolistý (Cyperus alternifolius) a papyrus (Cyperus papyrus), jejichž dužnatý kořenový oddenek je také jedlý. Ve starověku se vyráběl papír z dřeně stonků papyru.
Tykev velkoplodá
Tykev velkoplodá (Cucurbita maxima)
Jednoletá bylina se silně vyvinutými úponkami na stoncích.
- Stanoviště: chráněné místo s humózní a živnou půdou
- Prostor pro rostliny: 1,5 × 1 m
- Doba pěstování: sazenice od poloviny května venku
- Sklizeň: na podzim
- Množení: výsevem
Druhy rodu Cucurbita z čeledi tykvovitých (Cucurbitaceae) pocházejí z Ameriky a po objevení Ameriky Kolumbem se dostaly do Evropy. Bílá semena se vysévají v druhé polovině dubna do květináčů nebo v druhé polovině května přímo do půdy venku. Předpěstování v květináčích trvá asi 3 týdny.
Bujně rostoucí rostlina, vysazená po posledních nočních mrazech, může ochránit hromadu kompostu před sluncem a vysycháním v létě. Rostlina potřebuje místo chráněné před větrem a plné slunce. Většinou netrpí žádnými škodlivými činiteli.
Na podzim se sklízejí velké zralé plody, které lze ve sklepě dlouho skladovat a mají mnohostranné použití v kuchyni. Známější odrůdy jsou ‚Grosser gelber Zentner‘ a ‚Riesenmelonen‘.
Artyčok kardový
Artyčok kardový (Cynara cardunculus)
Bodlákovitá vytrvalá rostlina, která se pěstuje jako jednoletá zelenina; podobá se artyčoku.
- Stanoviště: půda dobře zásobená vodou a živinami
- Prostor pro rostlinu: 1 x 1 m
- Doba pěstování: předpěstované sazenice se vysazují v květnu; možný i přímý výsev
- Doba sklizně: po vybělení (3–4 týdny) lze používat listové řapíky a žebra ke kuchyňské přípravě
- Množení: výsevem
Kardy patří ke starým kulturním rostlinám a jsou doma ve Středomoří. Náležejí k čeledi hvězdnicovitých (Asteraceae) a od příbuzného artyčoku zeleninového se liší větším vzrůstem. Kardy se pěstují jako chutná zelenina v jednoleté kultuře, jako okrasné rostliny však mohou být při dobré zimní přikrývce víceleté.
Po výsevu v březnu až dubnu se sazenice vysazují v druhé polovině května ve vzdálenostech 1 x 1 m. Také je možný přímý výsev v květnu. Jemné listové řapíky narůstají jen při dostatečné zálivce a dobré výživě.
U rostlin se koncem léta postupně svazují listy a obalují se černou fólií, aby se vybělily řapíky. Kuchyňská příprava řapíků a listových žeber je možná po 3–4 týdnech od začátku bělení.
Před začátkem mrazů se rostliny vyryjí z půdy a založí do tmavého sklepa k vybělení. Tato zelenina vyžaduje hodně práce, proto se málo pěstuje a málokdy se prodává v obchodech.
Známé odrůdy:
- ‚Vollrippige Stachellose‘, ‚Plainpalais‘,
- ‚Vert inerme‘
- ‚Von Tours‘.
Rajčenka
Rajčenka (Cyphomandra betacea)
Rajčenka je vysoký keř, který dorůstá až do výšky 3 metrů a vytváří dekorativní žluté nebo šarlatově červené plody. Kvete od druhého roku po výsadbě do větší nádoby.
Pěstování:
- Stanoviště: Přes zimu bez mrazu.
- Půda: Výživná.
- Umístění: V létě prospívá na chráněném místě venku, na konci léta se musí přemístit do prostoru bez mrazu.
- Sklizeň: V době úplného vybarvení plodů.
Rozmnožování:
Rajčenka se množí semeny a řízky.
Využití:
Plody jsou příjemně sladkokyselé a lze je konzumovat syrové nebo vařené jako ovoce či zeleninu.
Původ a rozšíření:
Rajčenka patří do čeledi lilkovitých (Solanaceae) a pochází ze zalesněných oblastí Peru. Dnes se pěstuje v různých částech světa, včetně Nového Zélandu, Austrálie, jižní Afriky, Indonésie, Madeiry a Kanárských ostrovů. Její plody se nabízejí i na evropském trhu.
Pěstování v chladnějších oblastech:
V oblastech se silnými mrazy se doporučuje pěstování rajčenky jako kbelíkové rostliny.
Tupela lesní
Tupela lesní (Nyssa sylvatica)
Vysoký opadavý listnatý strom
- Stanoviště: volné, slunné polohy; čerstvá, pěstěná, kyselá zahradní půda
- Výška: 20–40 m
- Doba kvetení: květen–červen
- Množení: výsevem
Nyssa sylvatica je jedním z šesti druhů rodu Nyssa, které jsou původní na východě Severní Ameriky, v Asii a na Malajském souostroví. Rod patří do malé čeledi tupelovitých (Nyssaceae). Ve střední Evropě se pěstuje skoro výlučně Nyssa sylvatica, jež pochází z východní části Severní Ameriky.
Je to až 40 m vysoký strom se značně úzkou, krásně tvarovanou korunou. Větve i větvičky jsou často převislé, listy střídavé, obvejčité nebo oválné, 5–12 cm dlouhé, většinou celokrajné, svrchu leskle zelené, naspodu namodralé. Na podzim se zbarvují čarokrásně šarlatově nebo modročerveně.
Většinou polygamní květy se objevují v malých, nenápadných zelenavých hlávkách. Jednosemenné, asi 8–12 mm dlouhé, černomodré peckovice se u nás vytvářejí jen zřídka.
Cymbidium
Cymbídium (Cymbidium)
Krásná pokojová orchidej s velkými a barevnými květy
- Stanoviště: světlé místo v chladné místnosti nebo ve skleníku
- Výška: až 90 cm
- Doba kvetení: podle druhu, pozdní zima a léto
- Množení: dělením
Tento známý a oblíbený rod z čeledi vstavačovitých (Orchidaceae) zahrnuje asi 70 druhů, které rostou na půdě, na skalách a některé také na stromech. Pro rod Cymbidium jsou typické velké oválné pahlízy a dosti dlouhé řemenovité listy. Dlouhé květní stvoly vyrůstají od báze pahlíz a nesou velké a dlouho vytrvávající květy.
Oblast rozšíření:
Cymbídia se vyskytují od Himálaje přes Zadní Indii, jižní Čínu, Japonsko a Indonésii až do Austrálie. Botanické druhy jako Cymbidium devonianum, C. pumilum, C. tigrinum, C. grandiflorum, C. tracyanum nebo C. giganteum se v kultuře objevují jen zřídka. Pěstitelsky významné jsou především šlechtěné formy – nesčetné hybridy s širokou paletou barev. Na trhu jsou hlavně jejich řezané květy.
Cymbidium devonianum
Patří ke známým orchidejím studeného skleníku. Ze zakrslých pahlíz vyrůstá 2-5 tuhých světle zelených listů, které dosahují délky 35 cm a šířky 4 cm. Květní stvol, dlouhý asi 30 cm, vyrůstá na jaře až v létě od báze pahlízy. Měl by se podložit, aby nevrůstal do substrátu. Silný převislý květní stvol nese až 15 pevných květů širokých přibližně 4 cm. Nerozlišené květní lístky jsou podlouhle vejčité, olivově zelené až světle hnědé, purpurově tečkované nebo proužkované. Oba postranní laloky masitého, široce vejčitého červeného pysku zdobí tmavě purpurová skvrna.
Pěstování
Cymbídiím vyhovuje noční teplota mezi 13 a 16 °C a denní mezi 16 a 24 °C. Především na podzim je nízká noční teplota důležitá pro indukci kvetení. V létě rostlinám prospívá pobyt venku, například pod ochranou keřů.
- Zálivka: Cymbídia potřebují hodně vody, vzdušnou vlhkost 50-60 % a pravidelné přihnojování roztokem hnojiva pro orchideje.
- Růstový klid: Nastává po vyzrání hlíz, obvykle v zimě. V tomto období se rostlina udržuje v chladu a suchu. Zalévá se jen tolik, aby listy nevadly a pahlízy se nesesychaly.
- Obnovení zálivky: Začíná, jakmile jsou viditelné květní výhony.
Cymbídia se pěstují v květináčích, druhy s převislým květenstvím (například C. devonianum) také v košících.
Substrát a přesazování
Doporučený substrát je propustná směs kůry a kořenů podezřeně (osmundy) s menším množstvím rašeliníku, křemičitého písku a dřevěného uhlí.
Rostlina se přesazuje:
- když jí květináč nepostačuje,
- když substrát ztrácí vzdušnost pokročilejším rozkladem.
Přesazování se provádí po odkvětu, jakmile se objeví nové výhony. Při přesazování lze rostlinu rozdělit na skupiny po 2-4 pahlízách.
Stulík
Stulík (Nuphar)
Žlutě kvetoucí vodní rostlina
Pro malé i velké zahradní rybníčky.
- Stanoviště: plně osluněné a teplé
- Doba kvetení: léto
- Množení: dělením
Stulík se sice nevyrovná pestrostí barev ani velikostí a krásou květů leknínům, ale přece se nenechá tato naše domácí rostlina vyhnat z přírodního rybníčku.
Na severní polokouli je známo asi 25 druhů tohoto rodu z čeledi leknínovitých (Nymphaeaceae), ale pro osídlení vodní zahrady přicházejí v úvahu pouze 4:
Stulík ze Severní Ameriky (Nuphar advena)
Stulík japonský (Nuphar japonica)
Stulík žlutý (Nuphar lutea)
Stulík malý (Nuphar pumila)
Výběr atraktivních hybridů leknínů
| Odrůda | Hloubka vody (cm) | Barva květů |
|---|---|---|
| Alba | 60–200 | bílá |
| Marliacea Albida | 60–80 | bílá |
| Marliacea Chromatella | 60–80 | sírově žlutá |
| Sunrise | 40–60 | zářivě žlutá |
| Attraction | 40–80 | granátově červená |
| Escarboucle | 40–60 | rubínově červená |
| James Brydon | 40–60 | třešňově červená |
| Laydekeri Fulgens | 20–40 | vínově červená |
Myrta
Myrta obecná (Myrtus communis)
Stanoviště: Ve střední Evropě se pěstuje jako kbelíková rostlina na slunných místech.
Výška: Volně rostoucí dosahuje 3–5 m.
Doba kvetení: Červenec – srpen.
Množení: Většinou řízky.
Rod Myrtus z čeledi myrtovitých (Myrtaceae) zahrnuje asi 100 druhů rozšířených v teplejších a mírných pásmech i tropech. Stálezelené keře mají aromatické, vstřícné, krátce řapíkaté nebo přisedlé listy. Květy se objevují jednotlivě nebo po několika ve vrcholících v paždí listů. Mají čtyři kališní a čtyři korunní plátky a četné dlouhé tyčinky. Korunní trubka má tvar kuželky. Plodem je většinou černá bobule kuželovitého až vejčitého tvaru.
Myrta je známá jako nepostradatelná ozdoba svatebčanů. Byla využívána ke kultovním účelům již ve starověkém Egyptě, Persii, Řecku a Římě. V řecké a římské mytologii byla zasvěcena bohyním Afroditě a Venuši a byla považována za symbol panenství, mládí a krásy. Sloužila také světským účelům – její listy obsahují éterické oleje, které se dříve používaly v léčitelství, jako kuchyňské koření a v kosmetice. Od 17. století se myrta pěstuje ve střední Evropě jako kbelíková rostlina v oranžeriích a měšťanských domech.
Myrtus communis se přirozeně vyskytuje ve Středomoří, jihozápadní Evropě a západní Asii, avšak díky pěstování od starověku nejsou hranice jejího přirozeného výskytu přesně známy. Ve své domovině dorůstá do hustých 3–5 m vysokých keřů s kožovitými, hladkými a lesklými listy dlouhými 2,5–5 cm. Tyto listy jsou průsvitně tečkované a po rozemnutí velmi aromaticky voní. Květy o průměru 2 cm se rozvíjejí v červenci až srpnu a vyrůstají jednotlivě v paždí listů.
V našich podmínkách se myrty pěstují výhradně jako kbelíkové rostliny. Vyžadují lehce kyselý substrát a mladé rostliny se přesazují každoročně, později pouze jednou za 4–5 let. V době vegetace je nutná pravidelná zálivka slabým roztokem plného hnojiva. Kořenový bal musí být udržován rovnoměrně vlhký, protože myrty jsou citlivé jak na sucho, tak na přemokření. V létě se umisťují ven na velmi slunné a teplé místo, v zimě do studeného skleníku nebo chladné, světlé místnosti s teplotami pod 10 °C.
Nejkrásnější jsou volně rostoucí myrty, které v létě bohatě kvetou, ale lze je také tvarovat do malých stromků s pravidelnou korunou. Myrty mohou být velmi dlouhověké – existují exempláře staré více než sto let, které se v rodinách dědí z generace na generaci.
Kejklířka
Kejklířka (Mimulus)
Dlouho kvetoucí trvalky, případně letničky pro okraje vod.
- Stanoviště: výživné, čerstvé až vlhké půdy ve slunných až polostinných polohách
- Výška: 30–40 cm
- Doba kvetení: květen–září
- Množení: výsevem nebo řízkováním
Kejklířka z čeledi krtičníkovitých (Scrophulariaceae) roste ve své domovině (Chile až Aljaška) jako vytrvalá. Botanický druh Mimulus luteus je nabízen také u nás jako trvalka a hodí se pro svěží až vlhké půdy ve slunných až polostinných polohách v blízkosti rybníků nebo vodních nádrží. Rostliny jsou často velmi krátkověké, ale na vhodných stanovištích se bohatě vysemeňují. Kejklířka má rozložitý, trsnatý růst, přičemž nízko ležící stonky v uzlinách zakořeňují. Žluté květy s červeně tečkovaným jícnem se objevují od května až do září.
Kromě toho se v obchodech nabízejí jednoletí šlechtěnci, kteří jsou většinou označováni souhrnně názvem ‚Tigrinus Grandiflorus‘. Jejich jednotlivé květy jsou větší, statnější a jsou k dostání v různých barvách. Stanovištní nároky mají stejné jako původní druh, což kejklířce zajišťuje zvláštní postavení mezi letničkami (většina letniček vyžaduje suché, propustné půdy na plném slunci).
Množení: Semeny se provádí od půlky března pod sklem. Ideální klíční teplota je mezi 16 až 18 °C. Poněkud riskantnější, avšak možný, je přímý výsev v dubnu. Podobně jako u pelargonií, mohou se také řezat na podzim řízky ze zvlášť pěkných exemplářů. Ty poměrně rychle zakořeňují a přezimují v hrnkách na světlém a chladném, ale bezmrazém místě.
Další druhy kejklířky
Kejklířka šarlatová - Mimulus cardinalis
má stříbřitě chlupaté listy a daří se mu na sušších místech. Dorůstá výšky 40 cm, květy jsou zářivě červené.
Kejklířka měděná - Mimulus cupreus
zakrslá kejklířka, dosahuje výšky jen 10 cm, má lesklé tmavozelené listy. Stonky jsou poléhavé. Měděně červené květy se objevují od června. Rostliny jsou choulostivé a potřebují ochranu před mrazem.
Kejklířka šklebivá - Mimulus ringens
dává přednost vlhkým polohám a vysazuje se s oblibou jako pobřežní trvalka. Rostliny mohou snášet stav vody až do 10 cm. Modrofialové květy se objevují v červnu až červenci. Nápadný je mohutný, vysoký vzrůst a zubaté listy.
Přehled odrůd Mimulus luteus
| Odrůda | Barva | Výška (cm) | Poznámky |
|---|---|---|---|
| 'Tigrinus Grandiflorus' | žlutočerveně skvrnitá | 40 | velké, statné květy |
| 'Malibu-směs' | různé barvy | 20 | vhodná též jako hrnková a ampulová rostlina |
| 'Viva' | žlutá s červenými skvrnami | 20–30 | |
| 'Royal Velvet' | hnědočervená se žlutým, tečkovaným jícnem | 30 | - |
| 'Roter Kaiser' | měděně šarlatová | 20 | bohatě kvetoucí |
Mechovec
Mechovec (Cotula squalida)
Cenná polštářovitá trvalka s pěknými žlutými květy.
Stanoviště: slunné až polostinné místo se středně vlhkou písčitou nebo hlinitou půdou.
Výška: 3-5 cm
Doba kvetení: červenec-srpen
Množení: dělením
Mechovec patří k hvězdnicovitým rostlinám (Asteraceae) a je domovem na Novém Zélandě. Kvete od července do srpna žlutými úbory (bez jazykovitých květů) s přímými stopkami nad hnědavě zeleným podkladem z peřenodílných listů. Rostlině nejlépe vyhovují středně vlhké písčité až hlinité půdy na slunném až polostinném místě. Na příznivém stanovišti se mechovec polštářovitě rozrůstá. Je vhodnou trvalkou mezi šlapákové kameny a na obruby. Také se dobře spojuje s jarními cibulnatými rostlinami.
Vedle Cotula squalida jsou použitelné i jiné druhy. Cotula dioica s nenápadnými květy je jen 2 cm vysoká rostlina, C. potentillina snáší i suché půdy.
Neoregélie
Neoregélie (Neoregelia)
Teplomilné, na péči dosti náročné rostliny s ozdobnými listy i květy, tvořící růžice.
- Stanoviště: světlé, ne pražící slunce, celoročně teplé
- Výška: podle druhu až 50 cm
- Doba kvetení: rozdílná, podle druhu
- Množení: oddělením dceřiných rostlin
Převážná většina z asi 40 druhů této ananasovité rostliny z čeledi Bromeliaceae je doma v deštných lesích východní Brazílie, kde žijí většinou jako epifyti, a jen několik terestricky. Typické pro ně jsou husté listové růžice, v jejichž středu se rozvíjejí květy s často nápadnými, intenzivně zbarvenými listeny čili srdíčkovými listy.
Neoregélie (Neoregelia carolinae)
Neoregélie (Neoregelia carolinae) s odrůdou ‚Tricolor‘ je nejdůležitější z pěstovaných druhů; její červenavé listy mají krémově bílou podélnou kresbu, listeny jsou zářivě červené. U Neoregelia binotii jsou kožovité, ostnité listy na špičkách červeně skvrnité, na spodní straně mají bílé příčné pruhy. Neoregelia concentrica je nápadná tmavě červenou svrchní stranou listů s nepravidelnými zelenými skvrnami a krémově bílými nebo též purpurově růžovými listeny.
Kromě Neoregelia carolinae najdeme většinu těchto druhů pouze v botanických sbírkách a také amatérům se doporučuje pěstovat je v uzavřených květinových oknech nebo v teplých malých skleníčcích.
Pěstování
Neoregélie vyžaduje nejenom celoroční teploty nejméně 18 °C, nýbrž také co možná vysokou vlhkost vzduchu (aspoň 60 %). Rostliny umístíme nejlépe na okenním parapetu, ne na plném slunci, vyvýšeně do misky s vodou nebo do větší nádoby vyplněné vlhkou rašelinou, případně keramzitem. Přes léto hnojíme každé dva týdny, v zimě až za měsíc nebo i méně.
Koleus
Koleus (Coleus blumei hybridy)
Jak pěstovat africké kopřivy
Pokojové nebo zahradní rostliny s nápadně pestrými listy.
Stanoviště: Plně slunné, ve stínu se listy dobře nevybarvují.
Výška: 30–60 cm.
Doba kvetení: Červen–září nebo leden; květenství se většinou odstraňují.
Množení: Řízky nebo semeny.
Rostlina z čeledi hluchavkovitých (Lamiaceae) pochází z tropické Afriky a Asie. Svými pestře zbarvenými listy upoutává pozornost na okraji zahradního záhonu i v květináči. V rozmanitosti barev a kresby na listech se nějaká jiná rostlina sotva může rovnat koleusu. Modrofialové květy nejsou nijak nápadné. Květenství se mají včas odstraňovat, aby se rostlina zbytečně nevyčerpávala.
Africká kopřiva pěstování
Rostliny na plném slunci vyžadují vydatnou zálivku a přihnojování jednou týdně od jara do podzimu. Za sklem okna je vhodné je trochu chránit před poledním úpalem. Starší rostliny bývají od spodku holé. Lépe vypadají, jestliže se občas seříznou, aby se rozvětvily. Častěji se pěstují v každém roce mladé rostliny. Pokud přezimují, je pro ně nejvhodnější teplota 10–12 °C. Vyšší teplota je možná jen při velmi světlém umístění. Výhodnější je chladné přezimování rostlin z minulého roku, které se pak použijí jako matečné k získání řízků. Mladé rostliny se zaštipují, aby se lépe rozvětvily.
Poblekla modrá
Poblekla modrá (Catananche caerulea)
Přírodní trvalka pro volné osázení suchých a teplých míst
Stanoviště: slunné; půdy teplé a propustné
Výška: 60 cm
Doba kvetení: červenec–srpen
Množení: dělením a výsevem
Catananche patří do čeledi hvězdnicovitých (Asteraceae) a domovem je ve Středomoří. Nevytrvává po delší dobu. Levandulově modrými květy, které jsou na dlouhých stoncích a objevují se uprostřed léta, připomíná chrpu. Lze ji použít ve skalce, v suché zídce a na trvalkovém záhonu.
Vhodnými společníky jsou vedle jiných rostlin cibuloviny, např. okrasné česneky a botanické tulipány. Rostlina je vhodná i k řezu květů. Pěstují se odrůdy ‚Alba‘ (bílé květní úbory) a ‚Bicolor‘ (bílé květy s fialově modrým nebo růžově červeným podkladem).
Rostliny se nejlépe pěstují ze semen, která se sejí v březnu do pařeniště.
Plektrantus
Plektrantus (Plectranthus)
Vzpřímeně rostoucí nebo poléhavé trvalky nebo polokeře; nejsou zimovzdorné.
- Stanoviště: slunné nebo polostinné
- Výška: až 1 m nebo poléhavé
- Doba kvetení: květy málo nápadné, podle druhu různé
- Množení: vrcholovými řízky
Nejznámější zástupce tohoto rodu z čeledi hluchavkovitých (Lamiaceae) je keřovitě rostoucí Plectranthus fruticosus. Asi 15 cm dlouhé zelené listy, po rozetření silně, ale ne nepříjemně vonící, prý odhánějí moly a byly dříve k tomuto účelu používány.
Plectranthus coleoides má krásnou odrůdu ‚Marginatus‘ s bíle lemovanými listy. Žádaný je také drobnolistý Plectranthus oertendahlii, poléhavý a s dlouhými výhony vhodný do ampulí. Rostlina se uplatní přes léto dobře i v balkonových truhlících, které Plectranthus oertendahlii plně ozelení a visí dolů jako zelenobílá záclona. Pro svůj plazivý růst se nabízí rovněž jako půdopokryvná rostlina pro zimní zahradu.
Plektrantus se vyskytuje kromě Ameriky v tropech a subtropech celého světa.
Ošetřování
- Pokojová kultura: v létě hodně čerstvého vzduchu, v zimě teploty mezi 12 a 15 °C.
- Plectranthus fruticosus je nejlépe vypěstovat každým rokem znovu z řízků, neboť starší rostliny snadno odspodu vyholují a nevypadají pak pěkně.
- Zálivka: v létě potřebuje hodně vody, při chladném přezimování se zalévá přiměřeně méně.
- Hnojení: v zimě se živiny nevyžadují, zatímco od jara do podzimu se hnojí jednou týdně nebo i řidčeji.
Miltonie
Miltonie (Miltonia)
Vděčné pokojové a skleníkové orchideje
Stanoviště: chladné až temperované a polostinné
Výška: 20–60 cm
Doba kvetení: různá, podle druhu
Množení: dělením a ze semen
Rod miltonie (Miltonia) z čeledi vstavačovitých (Orchidaceae) zahrnuje asi 20 epifyticky rostoucích druhů, které jsou rozšířeny od Kostariky, Panamy, Kolumbie a Ekvádoru až do Brazílie v polohách různých výšek a teplotních oblastí. Protáhle vejčité, smáčknuté pahlízy jsou obklopeny několika světle zelenými, dlouhými a úzkými listy. Po straně se objevují z oddenkových listů na bázi pahlíz v různých ročních dobách 15–50 cm dlouhé květní stvoly. Květy, podobné trochu maceškám, jsou vytrvalé a velmi atraktivní.
Druhy
Miltonia roezlii
Pochází z Kolumbie až po Panamu. Až 10 cm vysoké, protáhle zploštělé pahlízy jsou hustě nahloučeny a nesou 2 řemenovité, špičaté, světle zelené, až 50 cm dlouhé listy. Květní stvol, asi 40 cm dlouhý, se objevuje často dvakrát v roce, v zimě a na jaře, a nese 2–4 ploché, vonné, asi 10 cm široké květy. Okvětní plátky jsou bílé a petaly mají purpurové skvrny podobné masce. Velký, dvojitě laločnatý pysk je bílý a často s růžovým nádechem, na bázi žlutý.
Miltonia spectabilis
Pochází z Brazílie. Pahlízy, postavené asi 3 cm od sebe, jsou 7 cm vysoké, oválně zploštělé a nesou 2 světle zelené, řemenovité, až 16 cm dlouhé listy. Na podzim se otevírají asi 8 cm velké, jednotlivě postavené květy. Na jedné statnější rostlině jich často vyroste až padesát. Květy jsou bílé nebo krémově zbarvené, velký, kapkovitý, na okraji lehce zvlněný pysk je světle nachový s tmavšími žilkami.
Pěstování
Druhy z Kolumbie a Panamy potřebují v létě stinné místo, zatímco druhy z Brazílie je třeba stínit jen při horkém poledním slunci. Denní teploty by měly být mezi 18–24 °C, noční teploty kolem 16 °C a vzdušná vlhkost asi 50–60 %. Druhy z vyšších horských oblastí se drží trochu chladněji. V zimě by se měly noční teploty snížit na 13 °C. Během zimní doby klidu se zálivka silně omezí.
Protože pahlízy jsou náchylné k hnilobě, nesmějí se postřikovat, ovšem nemají také vyschnout. Jakmile zelené špičky kořenů ohlašují nové období růstu, je třeba opět vydatně zalévat. Při každé třetí zálivce přidáváme zředěné hnojivo pro orchideje. V této době je možno rostliny také přesazovat, jestliže již přerůstají nádobu nebo když se substrát začíná rozkládat.
Osvědčila se směs z drcené kůry, bukového listí, vláken podezřeně (Osmunda), trošky dřevěného uhlí, rašeliníku a vloček styroporu. Druhy s plazivým rhizomem je nejlépe přivázat na prkénko z dicksonie.
Velké exempláře se mohou při přesazování také rozdělit na skupiny s několika pahlízami. Avšak prospívají a kvetou mnohem lépe, když se nechají vyrůst ve statné rostliny.
Katleja
Katleja (Cattleya)
Krásné velkokvěté orchideje bez větších pěstitelských problémů
- Stanoviště: temperované, velmi světlé; byt nebo skleník
- Výška: 20–90 cm
- Doba kvetení: v průběhu celého roku, podle druhu
- Množení: dělením a semeny (velmi zdlouhavé)
K rodu katleja (Cattleya) z čeledi vstavačovitých (Orchidaceae) patří asi 40 přírodních forem a několik botanických variet, které všechny rostou epifyticky na stromech ve Střední a Jižní Americe. Pro velké květy a snadné pěstování jsou katleje velmi oblíbené. Velikost rostlin je různá, od 15 cm až do 1 m.
Rozlišují se dvě skupiny katlejí:
Skupina Labiata se vyznačuje jediným listem na každé pahlíze a velkým květem. Do této skupiny patří:
- Cattleya labiata
- Cattleya maxima
- Cattleya eldorado
- Cattleya mossiae
- Cattleya gaskelliana
- Cattleya warscewiczii
Druhá skupina zahrnuje druhy se 2–3 listy na každé pahlíze a s mnoha půvabnými, ale menšími květy:
- Cattleya bowringiana
- Cattleya aurantiaca
- Cattleya forbesii
- Cattleya granulosa
- Cattleya guttata
- Cattleya schilleriana
- Cattleya elongata
- Cattleya amethystoglossa
Na konci růstového období se u těchto druhů objevuje na bázi listů plochá květní pochva, z níž pak vyrůstá květenství.
Cattleya bowringiana je vícelistý druh z Belize a Guatemaly. Má velmi štíhlé a až 90 cm vysoké pahlízy. Listy jsou bledě zelené, tuhé, kopinaté, 15 cm dlouhé a 6 cm široké. Pozdě na podzim nebo v zimě vyrůstá uprostřed listů květenství až s 20 květy. Ty jsou 6–8 cm velké, růžově fialové, žilkované a vydrží svěží asi po dva týdny. Pysk je sytě fialový a v jícnu zlatožlutý.
Pěstování
Druhy rodu katleja (Cattleya) vyžadují během růstu vydatnou zálivku, nesnášejí však trvalé mokro u kořenů. Potřebují denní teploty 18–24 °C, noční teploty mezi 13 a 16 °C a vzdušnou vlhkost 50–60 %. Dostatek světla přímo u skla je důležitý pro schopnost kvetení.
Když pahlízy vyzrají, má se podpořit tvorba květů snížením zálivky. Zálivku opět zesílíme, jakmile jsou vidět poupata. Po odkvětu musí následovat růstový klid, přitom se udržuje téměř suchý substrát a zalévá se vždy až po 2–4 týdnech.
Podle potřeby lze rostlinu po ukončení odpočinku přesadit a také rozdělit. Nově se pahlízy vysazují po třech až čtyřech. Nádoby mají být tak velké, aby bylo nutné rostlinu přesazovat až po třech letech. Osvědčuje se směs z kůry, osmundy, rašeliníku a dřevěného uhlí. Kořeny musí být zakryty substrátem. Nové výhony mají mít možnost volně se vyvíjet; nadměrná vlhkost je nežádoucí.
Chejr vonný
Chejr vonný (Cheiranthus cheiri)
Dvouletá, bohatě kvetoucí venkovní rostlina
- Stanoviště: Slunné místo s běžnou zahradní půdou
- Výška: Podle odrůdy 30–70 cm
- Doba kvetení: Duben–květen
- Množení: Výsevem
Chejr pochází z jižní Evropy a jeho příjemná vůně těší majitele zahrad již po staletí. Tato dvouletá rostlina z čeledi brukvovitých (Brassicaceae) kvete již v dubnu a květnu, tedy v době, kdy je oživení zahrady barvou velmi vítané. Výška rostlin závisí na odrůdě, přičemž maximální výška je 70 cm.
Pro chejr je vhodná normální zahradní půda na výsluní. Výsev není zcela jednoduchý, proto může být výhodné sazenice nakoupit. Vysévá se koncem května a začátkem června, nejlépe naširoko do pařeniště. Než semenáčky vzejdou, má být výsevná plocha zakrytá, protože chejr patří k rostlinám klíčícím ve tmě. Vzešlé rostlinky se včas přepíchají a mohou se nasázet do květináčů.
Před silnými mrazy a před zajíci se musí chejr chránit; pro přezimování je vhodné i pařeniště nebo studený skleník. Chejr se dobře uplatňuje vedle tulipánů, pomněnek a macešek.
Osvědčené odrůdy chejru
| Odrůda | Výška (cm) | Barva | Květ |
|---|---|---|---|
| Goliath | 50 | Tmavohnědá | Jednoduchý |
| Goldkleid | 50 | Zlatožlutá | Jednoduchý |
| Frühwunder | 50 | Žlutá | Plný |
| Mischung Hoher Stangengoldlack | 70 | Různé barvy | Plný |
| Zwergstangengoldlack | 30 | Různé barvy | Plný |
| Vulkan | 50 | Červená | Plný |
Ladonička
Ladonička (Chionodoxa)
Časně zjara kvetoucí cibulnatá rostlina
Stanoviště: propustné humózní půdy na slunných a teplých místech při okrajích dřevin
Výška: 8–15 cm
Doba kvetení: březen–duben
Množení: výsevem
Ladonička z čeledi liliovitých (Liliaceae) je drobná cibulnatá rostlina z horských oblastí Malé Asie, Kréty a Kypru. Kvete hned po roztání sněhu a její modré květy zvěstují jaro i v zahradách. Rostlina je až 15 cm vysoká a má úzké žlábkovité listy. Dává přednost slunným a teplým místům, která jsou v létě suchá. Dobře se uplatňuje při okrajích dřevin a ve skalkách, například vedle šafránu, talovínu a hlaváčku. Cibulky se vysazují na podzim do písčito-hlinité půdy 8–10 cm hluboko. Ladonička se hojně vysemeňuje a po letech vytváří pěkné květnaté plochy.
Od nejznámějšího druhu ladoničky (Chionodoxa luciliae) s modrými květy se odvozují osvědčené odrůdy:
- ‚Alba‘ (bílá)
- ‚Pink Giant‘ (růžová)
- ‚Rosea‘ (růžová)
Pěstují se i jiné druhy jako jsou Chionodoxa gigantea s většími květy a Chionodoxa sardensis, což je nižší druh (10 cm) s hořcově modrými květy a bílými nitkami tyčinek.
Zahradní formy ladoničky se množí hlavně dceřinými cibulkami.
× Chionoscilla allenii
Chionoscilla
Tento mezirodový hybrid vznikl křížením ladoničky (Chionodoxa luciliae) s ladoňkou (Scilla bifolia). Má svítivě modré květy. Nejlépe roste a kvete na teplých a dobře osluněných místech s písčitohumózní půdou. Rozkvétá v březnu až dubnu a oživuje jarní zahradu podobně jako šafrány a talovíny.
Meta popis: Ladonička (Chionodoxa) je drobná cibulnatá rostlina kvetoucí brzy na jaře. Preferuje slunná a teplá místa s propustnou půdou. Mezi oblíbené druhy patří Chionodoxa luciliae, C. gigantea a C. sardensis.
Jahodový špenát
Jahodový špenát (Chenopodium foliosum)
Stanoviště: slunné místo s humózní půdou
Výška: až 50 cm
Doba pěstování: od dubna
Doba sklizně: od konce května do začátku kvetení
Jahodový špenát je zplaněle rostoucí merlík, použitelný jako špenát. Patří do čeledi merlíkovitých (Chenopodiaceae) a vyskytuje se zplaněle ve všech evropských zemích, přičemž se rozšiřuje až do západní Asie. Často roste na okrajích cest, ale také na rumištích a výsypkách.
Tento merlík má úzce kopinaté listy s dlouhým řapíkem a malé červené plody, které připomínají jahody. Svítivě červené bobulky jsou jedlé, ale mají mdlou chuť, proto se v zeleninové zahradě využívají spíše jako okrasný prvek. Rostlina se v minulosti více používala jako listová zelenina, ale postupně ji ze zahrad vytlačily jiné druhy, například lebeda zahradní (Atriplex hortensis) a pravý špenát (Spinacia oleracea).
Jahodový špenát je jednoletý a vysévá se od dubna do května přímo do půdy, do řádků vzdálených 25 cm od sebe. Vzešlé semenáčky se jednotí na vzdálenost 20 cm. Pokud se výsev provede později, rostliny rychleji vybíhají do květu a výnos listů je nižší. Pravidelná zálivka a přihnojování dusíkatým hnojivem podporují jemnost listů, avšak krátce před sklizní by se rostlina již neměla přihnojovat.
Podobně se pěstuje i severoamerický merlík (Chenopodium capitatum).
Cereus
Cereus
Rod nejznámějších sloupovitých kaktusů
- Stanoviště: plně slunné a teplé; nepříliš lehký substrát
- Výška: v přírodě více metrů, v nádobě nižší
- Doba kvetení: červen–září, v noci
- Množení: semeny nebo řízky
Jako Cereus se dříve označovaly všechny stromovitě nebo keřovitě rostoucí kaktusy se značně žebernatými těly. Dnes je tento populární rod z čeledi kaktusovitých (Cactaceae) méně obsáhlý. První cereus byl popsán již v roce 1768. Další přiřazování k rodu nebylo vždy nesporné a nejasnosti v rodové příslušnosti přetrvávají ve více případech dodnes.
Pěstitelsky zajímavé druhy cereusů
Cereus jamacaru
Často se pěstuje v podobě monstrózní variety (Cereus jamacaru var. monstrosus). V domovské Brazílii dorůstá až 10 metrů, tvoří krátký kmen a široce rozvětvenou korunu. Ve Středomoří, kde byl volně vysazen do půdy, dorůstá do velkých rozměrů a plně tam vykvétá. Rostlina v květináči (nejlépe s květináčem zapuštěným do rašeliny) může být součástí malé kaktusářské sbírky. Existují i zakrslé formy.
Cereus jamacaru tvoří světle zelené až modrozelené přírůstky stonku. Temeno a areoly jsou žlutohnědě plstnaté, trny nažloutlé až hnědavé a dosti dlouhé. Čistě bílé květy, až 25 cm dlouhé, se otevírají v noci a jsou opylovány včelami. Rostlina je nenáročná, vzrůstná a používá se i jako podnož pro roubované kaktusy.
- Substrát: slabě kyselý s hlinitou složkou
- Zálivka: v létě vydatná, v zimě úplné sucho
- Odolnost: neškodí jí ani slabý mráz
- Škůdci: zvláště monstrózní formy trpí vlnatými červci, puklicemi a štítenkami
Cereus peruvianus
Spolu se svou monstrózní formou (Cereus peruvianus var. monstrosus) patří mezi kaktusy vhodné i pro začátečníky. Má hustější trny než Cereus jamacaru, jeho žebra jsou více plochá nebo monstrózně prolamovaná s hnědými areolami.
- Pěstování: snadné, nesnáší vápno
- Množení: řízky se zaschlými řeznými ranami rychle zakořeňují
Cereus forbesii
Další zajímavý druh pro začátečníky. Má silné, rohovinově zbarvené trny a je poměrně nenáročný.
Choisya
Choisya (Choisya)
Nízké stálezelené keře, které se pěstují jako kbelíkové rostliny
- Stanoviště: slunné až polostinné
- Výška: do 2 m
- Doba kvetení: duben–červen
- Množení: výsevem a řízky
Rod Choisya z čeledi routovitých (Rutaceae) zahrnuje šest druhů stálezelených keřů pocházejících z jihu Severní Ameriky a Mexika. Keře mají vstřícné listy dlanitě dělené na 3–12 celokrajných a průsvitně tečkovaných lístků. Květy se nacházejí v koncových nebo úžlabních květenstvích a plody jsou tobolky otevírající se dvěma chlopněmi.
Choisya ternata
Choisya ternata pochází z Mexika. Tento hustý keř dorůstá výšky 1–2 m a má aromatické, trojčetné listy s kožovitými, podlouhlými až obvejčitými lístky, které jsou na líci leskle zelené a na rubu světlejší. Bílé květy, seskupené v květenstvích po 3–6, výrazně voní po pomerančích. Kvete v dubnu až květnu. Ve střední Evropě však není zimovzdorný, a proto se pěstuje jako kbelíková rostlina. Keř lze v případě potřeby hluboce seříznout.
Merlík
Merlík všedobr (Chenopodium bonus-henricus)
Planě rostoucí rostlina a listová zelenina
- Stanoviště: hlinitá půda s vyšším obsahem humusu
- Výška: do 60 cm
- Doba pěstování: jaro a podzim
- Doba sklizně: od května do začátku kvetení
Merlík všedobr je stará kulturní rostlina z čeledi merlíkovitých (Chenopodiaceae). Roste nejlépe v půdách bohatých na živiny. Dříve se často nacházel blízko stájí a domů, dnes ho najdeme hlavně na rumištích, mezích a podél cest.
Zplanělé rostliny lze pěstovat i v zahradě pro sklizeň listů. Merlík není náročný na klima ani půdu. Vysévá se nepříliš hustě přímo na místo a dorůstá do výšky 15–60 cm. Při dostatečné výživě a pravidelné zálivce tvoří jemné mladé listy a výhonky, které jsou vhodné k přípravě špenátovité zeleniny.
Žumara nízká
Žumara nízká (Chamaerops humilis)
Malá vějířovitá palma, vhodná jako kbelíková rostlina.
- Stanoviště: Slunné až polostinné; substrát s větším podílem hlinité zeminy.
- Výška: V květináči 1 m, ve větší nádobě do 3 m.
- Doba kvetení: Březen–červen.
- Množení: Výsevem a dělením.
Žumara nízká (Chamaerops humilis) z čeledi arekovitých (Arecaceae) je jediný evropský druh palem. Je rozšířena v západním Středomoří. Většinou tvoří více kmínků a nese až 60 cm široké, vějířovité, hluboce dělené, modravě zelené listy. Tato palma dorůstá ve své domovině výšky až 5 m, ale v květináči pouze do 1 m a ve větší nádobě nejvýše do 3 m.
Pěstování
Žumara vyžaduje světlé a slunné místo, v zimě s teplotou 4–12 °C. Při přezimování není náročná na světlo. Od dubna do října se jí nejlépe daří venku. V létě potřebuje vydatnou zálivku, v zimě jen nepatrnou, téměř žádnou. Od března do srpna je třeba přihnojovat každý týden. Přesazení do těžšího substrátu s přídavkem písku je nutné až po silnějším prokořenění nádoby. Příliš teplé přezimování podporuje výskyt mšic a štítenek.
Břestovec
Břestovec (Celtis)
Opadavý strom, podobný jilmu.
Stanoviště: slunné; půdy hluboké, lehké, až vápenité, svěží až suché.
Výška: 15–25 m.
Doba kvetení: duben–květen.
Množení: výsevem.
Rod břestovec zahrnuje přibližně 70 druhů z čeledi jilmovitých (Ulmaceae), které jsou rozšířeny v tropických pásmech. V severním pásmu se vyskytuje kolem 12 druhů. Většina z nich jsou středně velké stromy s listy střídavými, asymetrickými, celokrajnými nebo zubatými, od báze trojžilnými.
Květy jsou nenápadné, samčí se nacházejí ve svazečcích, samičí květy s dlouhou stopkou jsou jednotlivě v úžlabí listů. Plodem je malá kulovitá nebo vejčitá peckovice s hladkou peckou a slabou vrstvou dužniny, která je u některých druhů jedlá. Na rozdíl od jilmů břestovce většinou netrpí chorobami ani škůdci, proto se mohou používat jako náhrada jilmů.
Břestovec jižní (Celtis australis)
Až 25 m vysoký strom s korunou často rozkladitou. Kmen má šedivý a hladký téměř jako u buku. Listy jsou 5–12 cm dlouhé, elipticky podlouhlé, dlouze zašpičatělé, drsné, ostře pilovité a tmavozelené. Plody jsou kulaté, zprvu žlutavě bílé, později fialově hnědé, sladké a jedlé. Tento druh potřebuje hluboké půdy, snáší sucho a nejlépe roste ve vinohradnických oblastech. Původem je z jižní Evropy, severní Afriky a západní Asie.
Břestovec západní (Celtis occidentalis)
Severoamerický druh, dorůstající až 25 m. Koruna je nepravidelná a rozsochatá, kůra šedá, tlustá a hluboce zbrázděná. Listy jsou kopinatě vejčité až široce vejčité, krátce zašpičatělé, ostře pilovité, 5–12 cm dlouhé, na líci leskle zelené a hladké. Plody jsou 7–10 mm široké, oranžové až tmavě purpurové, mdlé chuti. Strom je odolný, v mládí rychle roste a vzdoruje chorobám. Stejně jako břestovec jižní má malé nároky na teplo.
Ktenante
Ktenante (Ctenanthe)
Atraktivní pokojové rostliny s pestrými listy, náročné na vysokou vzdušnou vlhkost a na teplo.
Stanoviště: světlé až polostinné, nejlépe květinové okno
Výška: až 80 cm
Množení:
- vrcholovými řízky zjara (zakořeňování při vysoké teplotě substrátu)
- dělením starších rostlin
Tyto marantovité rostliny (Marantaceae) pocházející z tropických lesů Brazílie jsou tak úzce příbuzné s rodem Calathea, že je jen odborníci se znalostí obou rodů dokážou rozlišit. Jako pokojové rostliny se pěstují dva druhy:
Ctenanthe lubbersiana
žluté panašování na světle zelených listech
Ctenanthe oppenheimiana
zelenavě stříbřité pruhy na líci tmavě zelených listů a červená barva na rubu
Forma 'Tricolor'
má nepravidelně bíle skvrnité listy.
Forma 'Variegata'
má velmi výraznou kresbu.
Pěstování
- Teplota vzduchu a substrátu: v zimě nesmí poklesnout pod 18 °C.
- Zálivka: měkkou a temperovanou vodou, aby byl substrát stále mírně vlhký.
- Vlhkost vzduchu: vysoká vlhkost je nezbytná, doporučuje se časté mlžení.
Tip: Úspěšné pěstování je snazší v uzavřeném květinovém okně, i když vzhledem k velikosti rostliny to může být komplikované.
Hnojení: V létě používejte roztoky hnojiv pro květiny s poloviční koncentrací.
Kryptomérie
Kryptomérie (Cryptomeria)
Vysoký stálezelený jehličnan
Stanoviště: slunné až polostinné, teplé a chráněné; svěží půda
Výška: podle stanoviště 10-30 m
Doba kvetení: únor-březen
Množení: výsevem a řízky
Cryptomeria je monotypický rod, příslušný do čeleďdi tisovcovitých (Taxodiaceae). Jediný druh kryptomérie japonská (Cryptomeria japonica) je domácí v Japonsku, kde tvoří rozlehlé porosty a je tam nejvýznamnějším lesním stromem. U nás, na stanovišti s dostatkem vzdušné vlhkosti, půdní vlhkosti a s dostatkem tepla, kryptomérie naroste jako vysoký strom s nápadně červenohnědou kůrou, která se odlupuje v dlouhých pruzích. Větve jsou hustě postavené, vystoupavé nebo odstávající. Na zelených větvičkách jsou rozestavené spirálovitě v 5 řadách šídlovité tuhé jehlice, 6-12 mm dlouhé. Rostlina je jednodomá a její květy jsou nenápadné.
Kryptomérie jako druh je pro zahrady příliš velká, vhodnější jsou slaběji rostoucí zahradní formy:
Cryptomeria Compacta
Compacta‘ je 5-10 m vysoká a má hustou štíhle kuželovitou korunu. Patří k nejhodnotnějším zahradním formám.
Cryptomeria Cristata
‚Cristata‘ je bizarní forma s nepravidelným větvením a s hřebínkovitě tvarovanými větvičkami, kterou spíše ocení milovník konifer.
Cryptomeria Elegans
‚Elegans‘ je 2-5 m vysoká hustě větvená odrůda. Tenké jehlice jsou v létě zelené a v zimě červenohnědé až hnědavě lila.
Cryptomeria Globosa Nana
‚Globosa Nana‘ roste víceméně kulovitě do výšky 1-2 m. Je dobře až velmi dobře mrazuvzdorná a patří k nejvíce pěstovaným zakrslým formám.
Cryptomeria Gracilis
‚Gracilis‘ má pravidelně kuželovitou korunu a roste do výšky 5 m. Po celý rok má stejné zelené zbarvení. Tento půvabný a rychle rostoucí strom je dobře zimovzdorný.
Cryptomeria Vilmoriniana
‚Vilmoriniana‘ roste nepravidelně kuželovitě do výšky sotva přes 1 m. Tato starší a oblíbená forma je velmi hustá, má krátké a strnulé větvení. Je průměrně až dobře zimovzdorná.
Cryptomeria Yoshino
‚Yoshino‘ roste pravidelně kuželovitě do výšky 10-15 m a v zimě má bronzově zbarvené jehlice. Tato krásná rychle rostoucí odrůda s pravidelným a dosti hustě uzavřeným povrchem je dobře až velmi dobře mrazuvzdorná.
Slzovka obecná
Slzovka obecná (Coix lacryma-jobi)
Jednoletá tráva, kterou lze dobře použít do suchých kytic.
Stanoviště: plně slunná místa s normální zahradní půdou
Výška: až 1 m
Doba kvetení: červen–srpen
Množení: výsevem
Slzovka z čeledi lipnicovitých (Poaceae) pochází z východní Indie. Jsou pro ni typické široké listy a plody perlovitého tvaru, jejichž zelená barva přechází na podzim na barvu šedě fialovou. V červnu až srpnu kvete nenápadnými květy.
Slzovka se používá v letních záhonech jednotlivě nebo v malých skupinách. Velmi dobře působí v suchých kyticích. Tato tráva se vysévá přímo na místo od poloviny května nebo pod sklem v březnu až dubnu. Výsev pod sklem je výhodnější, protože rostliny jsou v době výsadby v květnu více narostlé.
Citrus
Citrus
Stálézelené stromy a keře s vonícími květy a plody
- Stanoviště: přímo osluněné až polostinné, v zimě chladné a suché
- Výška: při pěstování v nádobách 30 až 300 cm
- Doba kvetení: po celý rok, hlavně na jaře
- Množení: semeny a očkováním
Citrusové rostliny, které patří do čeledi routovitých (Rutaceae), poskytují plody velmi hodnotné pro zdraví člověka. U nás se prodávají hlavně pomeranče, mandarinky, citrony a grapefruit; jiné citrusové plody, například pomelo nebo limety, jsou na trhu méně obvyklé. Některé citrusové rostliny se pěstují ve střední a západní Evropě v nádobách jako okrasný „pomerančový stromek“ (Citrus madurensis a Fortunella spec. = kumkvat). Také jejich plody jsou jedlé a chutné. Pomerančovníky a citroníky se po staletí pěstovaly v zámeckých zahradách a přezimovaly v oranžériích. Stejnou možnost mají dnešní majitelé malých skleníků nebo zimní zahrady. Při určité péči poskytují rostliny v nádobách dostatek plodů a přitom jsou také pěknou ozdobou. Citrus aurantium (bigarádie) má plody podobné pomerančům, chutnají však hořce. Pro přípravu pomerančového džmu jsou plody z vlastní sklizně vítané.
Rod Citrus zahrnuje mnoho druhů a forem. Jejich taxonomické zařazení nebývá vždy zcela jednoznačné, protože u většiny druhů dochází ke vzájemnému křížení a možné je i křížení mezi příbuznými rody. Z mnoha příslušníků rodu jsou pro pěstování v nádobách nejdůležitější následující druhy:
Citrus aurantium (bigarádie, „hořký pomeranč“)
Strom a plody jsou podobné pomerančovníku, ale listy jsou tmavší a mají delší a širší křídlatý řapík. Plody jsou spíše široké než vysoké, slabě zploštělé a při zralosti svítivě oranžové s červenavým nádechem. Povrch plodů je hrubý a jizvovitý. Kůra (oplodí) je tlustá, obsahuje silici s méně příjemnou vůní než u pomerančů a dosti snadno se loupe. Dužnina plodu obsahuje mnoho semen, je kyselá až sladkokyselá a chutná hořce.
Strom s trnitými větvemi roste vzpřímeně, ale do menší výšky než pomerančovník. Starší rostliny v nádobách jsou 2,5–3 m vysoké a jejich průměr je asi 1,5 m. Bigarádie se pěstuje ve Středozemí na větších plochách jako ovocná dřevina a z celých plodů včetně oplodí se vyrábí pomerančový džem výborné chuti. Plody se také používají k výrobě oranžád a pomerančových likérů. Pro voňavkářský průmysl se pěstují zvláštní odrůdy bigarádie.
Původ a nároky na stanoviště: Bigarádie se dostala z Orientu do Evropy jako první citrusový druh a po několik staletí tam také jediným druhem zůstala.
Ve srovnání s pomerančovníkem je bigarádie méně citlivá na výkyvy ve vlhkosti půdy a na chladno v zimě.
Množení: Nejlepší způsob množení je očkování. Citrus aurantium je i vhodnou podnoží pro jiné citrusové druhy.
Choroby a škůdci: Na nedostatečně vzdušných půdách trpí většina citrusových druhů nebezpečnou houbovou chorobou krčkovou hnilobou (Phytophtora), avšak bigarádie této chorobě vzdoruje. Proti jiným houbovým chorobám je ochrana poměrně snadno možná. Důležitá je kontrola štítenek, které sají na listech a mohou způsobit jejich opadání.
Pěstování: Bigarádie se pěstuje v nádobách snadno, takže přezimování v zimní zahradě nebo v malém skleníku je dobře možné. Řez v prvních letech se zaměřuje na tvar koruny; rostlina s protáhle kulovitou nebo pyramidální korunou má menší nároky na místo. Později se koruna jen prosvětluje a odstraňují se odumřelé větve. Nezbytné jsou vydatné dávky vody a pravidelné hnojení na jaře a v létě. V zimě je vhodná teplota v rozmezí 2 °C a 10 °C a omezená zálivka.
Citrus limon (citroník)
Citroník je malý strom nebo velký keř s trnitými větvemi. Mladé listy a poupata mají načervenalou barvu. Vyvinuté listy jsou bledě zelené, podlouhle vejčité, špičaté a mají úzce křídlatý řapík. Velké bílé květy jsou ve svazečcích a objevují se během celého roku. Tyčinky jsou na bázi purpurové, jinak bílé. Oválný plod s 8–10 segmenty obsahuje semena, která jsou malá, vejčitá a uvnitř bílá. Žlutá kůra je dosti tlustá a hrubá.
Původ a nároky na stanoviště: Citroník pochází pravděpodobně z oblasti na jih od východního Himálaje. Mezi 11. a 13. stoletím byl Araby přenesen do Středomoří, kde nalezl příznivé klimatické podmínky. Citroník vyžaduje mírnou zimu a nepříliš teplé léto, aby mohly plody dozrávat během celého roku.
Množení: I když je možné množení semeny, rostliny pro produkci se množí očkováním, tedy vegetativně. K hodnotným odrůdám patří ‘Vernia’, ‘Lisbon’, ‘Feminello’ a ‘Eureka’.
Choroby a škůdci: Citroník je náchylný ke krčkové hnilobě. Preventivní ochranou je udržování půdy (substrátu) bez přikrývky organickým materiálem a zcela bez plevelů.
Pěstování: Citroník je méně robustní než Citrus aurantium a Citrus madurensis. Je také choulostivější na dlouhodobější pokles teploty k bodu mrazu. Kvetení lze podpořit občasným mírným vyschnutím substrátu (rostlina však nemá vadnout) a následně vydatnou zálivkou a tekutým přihnojováním.
Citrus madurensis
Citrus madurensis je přírodní kříženec Citrus reticulata var. austera (velmi kyselá mandarinka) a Fortunella margarita (kumkvat). Plod s 8–10 segmenty připomíná mandarinku, ale je menší (průměr 20–30 mm), kulovitý až slabě zploštělý, na vrcholu plochý nebo mírně prohloubený. Oranžové až oranžově červené oplodí je tenké, jemné a slabě tečkované. Je jedlé a sladké, dobře se loupe jen v plné zralosti.
Dužnina plodu je oranžová, šťavnatá, kyselá a obsahuje malá semena se zelenými děložními lístky. Zralé plody se udrží delší dobu na rostlině, aniž by ztrácely na kvalitě. Rostlina ve volné půdě roste středně silně, vzpřímeně a sloupovitě. Starší exempláře ve větší nádobě mohou být až 1,5 m vysoké. Na větvích nejsou téměř žádné trny, listy jsou malé a široce oválné. Krémově bílé a silně vonící květy se otevírají na jaře.
Původ a nároky na stanoviště: Rostlina pochází z Číny a rozšířila se hlavně na Filipínách a v Indonésii. Jako ovocná dřevina nemá valný význam, ale na Floridě a v Kalifornii se často vysazuje jako okrasný keř. Citrus madurensis se používá v USA a v Evropě jako hrnková nebo kbelíková rostlina. Výborně se uplatňuje v zimní zahradě. Poměrně dobře snáší chladno a i když dává přednost plnému oslunění, snese i slabý polostín.
Množení: Nejvhodnější způsob množení je očkování na podnož, protože semenáče začínají plodit pozdě.
Choroby a škůdci: Štítenky (červci) způsobují žloutnutí a opad listů, proto je třeba proti nim ihned účinně zasáhnout.
Pěstování: Vydatné zalévání a pravidelné tekuté přihnojování je nezbytné od časného jara do vrcholného léta. Se zálivkou a přihnojováním lze pokračovat až do září, pokud bude rostlina přezimovat při dostatku místa ve světlém prostoru. V takovém případě rostlina rychleji narůstá a bohatěji plodí, ale musí se častěji přesazovat – již po 2–3 letech, a nikoliv až po 4–5 letech.
Citrus reticulata (mandarinka)
Mandarinka obecná je mnohem proměnlivější ve velikosti plodů, v chuti, ve tvaru růstu a v nárocích na stanoviště než ostatní citrusové druhy. Proto se také různí taxonomické zařazení asi 500 popsaných forem podle jednotlivých autorů.
Pro skupinu mandarinek jsou charakteristické tyto obecné znaky:
•Plody malé až středně velké, většinou zřetelně menší než pomeranče, ploše okrouhlé až silně zploštělé.
•Kůra se snadno loupe, protože oplodí nepřiléhá těsně k dužnině.
•Plod má dutou střední osu, jeho aroma je výrazné.
•Semena mají většinou zelenavé děložní lístky.
Stanoviště: Strom je odolný k chladu, ale plody nikoli. Větve mají jen slabé nebo žádné trny, řapík listu není křídlatě rozšířený.
Původ a nároky na stanoviště: Mandarinka obecná se objevila asi před 200 lety v Itálii. Pro vývin plodů potřebuje více tepla než mandarinka unšiu, ale snese také více horka, protože má plody zastíněné hustým olistěním.
Klementinky (Clementines)
vznikly v jižní Číně jako kantonské mandarinky a v druhé polovině 19. století se dostaly do Alžírska, kde získaly velký význam. Pro vývin plodů potřebují méně tepla, proto plody časně dozrávají. Výnosy se však často snižují, jestliže v době počátečního vývinu plodů nastane příliš teplé počasí.
Mandarinka unšiu (Citrus reticulata var. unshiu)
vznikla v Japonsku a tam se také pěstuje ve větším rozsahu. Ze všech citrusových rostlin je nejvíce vzdorná k mrazu a také pro vývin plodů potřebuje méně tepla než ostatní mandarinky a pomeranče. Proto se může pěstovat i v oblastech, kde je zima pro pěstování ostatních citrusů příliš chladná.
Mandarinka Ponkan
pochází z jižní Číny a Tchaj-wanu. Tam a v Indii se pěstuje na velkých plochách. Této mandarince, která kvete ve třech periodách během roku, lépe vyhovuje tropické než subtropické podnebí. Mandarinka Ponkan vyniká mezi ostatními mandarinkami velkými plody a výbornou kvalitou.
Choroby a škůdci: Stejně jako citrusů ostatních, největší nebezpečí představují krčková hniloba, virové choroby a červci.
Pěstování: Při pěstování v nádobě je třeba předcházet vyčerpanosti rostliny příliš bohatou násadou plodů v jednom roce, která má za následek nízké výnosy v každém druhém roce. Vyrovnanou plodnost lze zajistit vyštipováním přebytečných květů. U všech mandarinek se podporuje tvorba květů občasným vystřídáním sušší periody vydatnou zálivkou a tekutým přihnojováním.
Citrus sinensis (pomerančovník)
Pomerančovník je středně velký až velký strom s kulatou korunou. Při pěstování ve volné půdě potřebuje prostor 60–70 m². Plné výnosy může přinášet až po dobu 40 let. Na větévkách mladých rostlin vyrůstají z úžlabí listů měkké a ohebné trny.
Popis plodů:
Středně velké květy sedí jednotlivě nebo po dvou. Kulovité až oválné plody mají dosti hladký povrch. Jako u ostatních citrusů se oplodí pomeranče skládá ze dvou barevně odlišných pletivových vrstev. Semena jsou uvnitř bílá. Vývin plodů do zralosti trvá podle odrůdy 11–13 měsíců, proto na rostlině je zjara často vidět květy a zároveň i plody.
Původ a stanoviště: Původ pomerančovníku se klade do severovýchodní Indie a do přilehlých oblastí Barmy a Indočíny. Pěstování započalo v jižní Číně a od poloviny 15. století se pomerančovník pěstoval ve Středomoří. Pomerančovník potřebuje plně slunné stanoviště, propustnou půdu s dobrou drenáží a vydatné a pravidelné zásobování vodou.
Množení: Nejčastěji očkováním na podnože vypěstované ze semen (k tomu se nejvíce používají Citrus aurantium, Citrus reticulata, Citrus sinensis a Poncirus trifoliata).
Pěstování: Pravidelná a vydatná zálivka je velmi důležitá. Především u rostlin v nádobách nemá substrát nikdy vyschnout, protože tím se zhoršuje vývin listů, výhonů a plodů. Jen v posledních týdnech před sklizní plodů během zimního klidu pomerančovník lépe snáší nižší vlhkost substrátu.
Choroby a škůdci: V pěstitelských oblastech je nezbytná intenzivní ochrana rostlin, protože tam jsou pomerančovníky nejvíce ohrožovány škodlivými činiteli. U jednotlivých rostlin, které se pěstují v nádobách, je riziko napadení menší.
Odrůdy
Uvádějí se jen nejdůležitější skupiny odrůd jako jsou ‘Shamouti’ a ‘Valencia’ s pozdní formou ‘Valencia late’. Jinou skupinu tvoří „Naveloranges” (pomeranče s malým vrostlým plodem, pomeranče „s pupkem”) s odrůdami ‘Washington’ a ‘Thomson’. Ve Středozemí a hlavně v Itálii se pěstují pomeranče s krvavě červenou dužninou.
Skalník
Skalník (Cotoneaster)
Opadavé a stálezelené keře s velmi rozdílným vzhledem
Stanoviště: slunné až polostinné; každá obdělávaná zahradní půda
Výška: podle druhu 0,2–4 m
Doba kvetení: květen–červen
Množení: výsevem, řízky a roubováním
Rod Cotoneaster s 50 druhy patří k obsáhlé čeledi růžovitých (Rosaceae). Je rozšířen od Himálaje až do západní a střední Asie, od Evropy až do severní Afriky. V zahradní kultuře je poměrně hodně druhů a jejich použití je velmi rozdílné. Až na dva evropské druhy, Cotoneaster integerrimus (skalník obecný) a Cotoneaster tomentosus (skalník plstnatý), pocházejí všechny dále uváděné druhy z Číny.
Cotoneaster acutifolius (skalník ostrolistý)
Je 3 m vysoký a široce rostoucí keř s opadavými listy, které jsou 2–5 cm dlouhé, vejčité až eliptické, na líci matně zelené. Načervenalé květy, uspořádané po 2–5 v krátkých chocholících, se objevují v květnu až červnu. Eliptičné, 1 cm dlouhé plody mají černou barvu. Tento robustní keř lze použít do skupin i pro volně rostoucí nebo stříhané živé ploty.
Cotoneaster adpressus (skalník přitisklý)
Je jen 25 cm vysoký keř s opadavými listy na poléhavých větvích. Listy jsou 5–15 mm dlouhé, široké, na okraji zvlněné a na líci matně zelené. V červnu se objevují načervenalé květy jednotlivě nebo po dvou. Keř většinou nemá mnoho červených, vejčitě okrouhlých plodů, přesto především ve skalkách a vřesovištích působí velmi dobře.
Cotoneaster bullatus (skalník puchýřnatý)
Je 3 m vysoký opadavý keř širokého a volného vzrůstu. Špičaté vejčitě podlouhlé listy jsou 3–7 cm dlouhé, temně zelené a svraskalé. V květnu a v červnu se otevírají početné načervenalé květy, uspořádané po 3–7. Světle červené plody kulovitého tvaru jsou 7–8 mm velké. Robustní dekorativní keř s velkým množstvím plodů je vhodný do skupin a krycích výsadeb.
Cotoneaster conspicuus (skalník úhelný)
Je 1–2 m vysoký stálezelený keř s převislými větvemi. Má listy 7–10 mm dlouhé, podlouhle eliptičné a matně tmavozelené. Kvete v květnu. Bílé jednotlivé květy jsou sice drobné, ale je jich mnoho. Keř zdobí kulovité plody, které jsou světle oranžově červené a asi 9 mm velké. Skalník úhelný je pěkný a hojně kvetoucí malý keř. Vyžaduje teplé a chráněné polohy. Odrůda ‘Decorus’ se od základního druhu liší rohožovitým vzrůstem a krátce obloukovitými zakořeňujícími větvemi. Tvoří hustě olistěnou rostlinu s velkým množstvím květů a plodů. Výborně se vyjímá ve skalnatých partiích.
Cotoneaster dammeri (skalník Dammerův)
Je stálezelený plazivý keř. Přikrývá půdu jako hustý a stejnoměrně nízký koberec. Má listy dvouřadě rozložené, 2–3 cm dlouhé, obvejčité, kožovité, hladké a matné. Bílé nebo načervenalé květy vyrůstají jednotlivě nebo po dvou, kulovité plody mají zářivou korálově červenou barvu. Skalník Dammerův se může vysadit i na menších plochách a často se používá k pokrytí půdy. Jestliže se vysadí nad zídkou, pak jeho dlouhé výhony pěkně splývají dolů. Od druhu se odvozují četné zahradní formy. ‘Coral Beauty’ má nízký vzrůst, široce se rozvětvuje a velmi hojně plodí. Je vhodná jen pro pokrytí velkých ploch. ‘Eichholz’ je nižší a velmi dobře zimovzdorná forma, která však trochu méně plodí. ‘Jürgl’ roste rychle, široce plazivě a ne výše než 50 cm. Má leskle zelené listy a mnoho světle červených plodů. Tato forma se výborně osvědčila pro pokrytí půdy. Od druhu se odlišuje forma ‘Major’ většími listy a ‘Streibs Findling’ pomalejším růstem. Posledně jmenovaná odrůda má listy velmi malé, hustě postavené, matně tmavozelené. Pro pokrytí malých ploch, hrobů nebo pro osázení ž labů je nejvhodnější.
Cotoneaster dielsianus, skalník Dielsův
Je 1-2 m vysoký keř s opadavými listy a obloukovitě převislými větvemi. Listy jsou vejčité až široce eliptické, 3 cm dlouhé, tuhé, tmavozelené a na podzim hnědočerveně zbarvené. V červnu se otevírají velmi početné květy, růžové nebo bílé, uspořádané po 3-7. Kulovité leskle červené plody jsou 5 mm velké. Skalník Dielsův se nejlépe uplatňuje v keřových skupinách a ve volně rostoucích živých plotech.
Cotoneaster divaricatus, skalník rozkladitý
Roste do výšky 1-2 m jako keř s volnou stavbou obloukovitě převislých větví. Má listy opadavé, až 2,5 cm dlouhé, široce eliptické, nahoře tmavozelené a na podzim často šarlatově červené. V červnu se objevují bílé květy, sedící po 2-4 na malých postranních větévkách. Keř s ozdobnými vejčitými a leskle červenými plody (8 mm) se může vysadit jednotlivě, do keřových skupin a do volně rostoucích živých plotů.
Cotoneaster horizontalis, skalník vodorovný
Je opadavý nebo poloopadavý keř, sotva vyšší než 40 cm, ale mnohokrát širší. Má dvouřadě rozložené větvičky na rovně odstávajících větvích. Téměř okrouhlé listy jsou 5-12 mm dlouhé, kožovité, nahoře leskle tmavozelené, na podzim oranžově a šarlatově červené. Keř kvete v červnu bílými nebo načervenalými květy, které jsou postavené jednotlivě nebo po dvou. Korálově červené plody ve velikosti hrášku dozrávají ve velkém množství. Skalník vodorovný se vysazuje velmi často, vhodný je i pro ozelenění zdí až do výšky téměř 2 m.
Cotoneaster integerrimus, skalník obecný
Je 1,5 m vysoký opadavý keř s nepravidelnou stavbou. Listy jsou 2-5 cm dlouhé, široce eliptické až vejčité, na líci matně zelené. Kvete v dubnu až květnu. Bílé nebo narůžovělé květy jsou uspořádané po 2-4 v převislých květenstvích. Červené plody jsou až 6 mm velké. Skalník obecný je původní ve střední, jihovýchodní a jižní Evropě. Často roste na kamenitých svazích hor a dává přednost vápenitým půdám. Je velmi dobře použitelný pro ozelenění extrémně teplých a suchých míst.
Cotoneaster microphyllus, skalník drobnolistý
Je stálezelený, většinou poléhavý keř s hustým a poněkud nepravidelným větvením. Někdy dorůstá až 1 m výšky. Listy jsou 5-8 mm dlouhé, eliptické až obvejčité, na líci leskle tmavozelené. V květnu se objevují bílé květy po jednom nebo po dvou, z nichž se později vyvinou červené kulovité plody asi 6 mm velké. Skalník drobnolistý je malý keř s vyššími nároky na teplo. Na zimu zpravidla vyžaduje přikrývku. Dobře se hodí do skalek a do vřesovišť. Hodnotná odrůda je ‚Cochleatus‘. Její poléhavé nebo dolů ohnuté větve a v půdě, listy jsou trochu vese u základního druhu.
Cotoneaster multiflorus, skalnik mnohokvětý
je opadavý ket 2–4 m vysoký a stejně široký. Má volnou stavbu. Větve pou štíhlé a většinou se překlánějí, listy jsou 2–5 cm dlouhé, široce vené až vejčité, shora živě zelené. Bílé květy jsou sestaveny po 10–20 ve volných květenstvích. Keř je v květnu obsypán mnoha květy, které však nepříjemně páchnou. Ozdobou jsou četné plody vejčitého až kulatého tvaru, 8 mm dlouhé a zářivě třešňově červené. Cotoneaster multiflorus var. calocarpus má větší a užší listy, více květů a větší plody nežli druh. Patří k nejdekorativnějším opadavým skalníkům.
Cotoneaster praecox, skalnik raný
je opadavý, asi 50 cm vysoký keř s větvemi poléhavými nebo až 1 m daleko obloukovitě odstávajícími. Listy jsou až 2 cm dlouhé, široce eliptické až okrouhlé, na okraji zvlněné, na líci leskle tmavozelené. V květnu se objevují květy většinou jednotlivě. Živě červené a 1 cm velké kuličky plodů jsou sice nápadné, ale příliš dlouho na keři nevydrží. Skalník raný se hodí především do skalek a pro ozelenění svahů.
Cotoneaster salicifolius, skalník vrbolistý
je stálezelený keř asi 3 m vysoký. Jeho větve jsou dlouhé, daleko se sklánějící, listy 4–8 cm dlouhé a kopinaté. Na líci jsou tmavozelené, svraskalé a s prohloubenou žilnatinou, na rubu zpočátku bíle plstnaté. V květnu se otevírají velmi početné bílé květy v mnohokvětém chocholíku. Keř tvoří velké množství 4–6 mm velkých kulatých plodů korálově červené barvy, které se dlouho zachovávají. Dobře se mu daří v teplých, chráněných polohách a nejlépe se vyjímá jako solitéra.
Cotoneaster salicifolius var. floccosus
se odlišuje od druhu převislejšími větvemi i většími listy kopinatého tvaru. Odrůda ‚Parkteppich‘ má poléhavé větve a roste rohožovitě. Listy na dlouhých větvích jsou delší (25–30 mm) nežli na krátkých větvičkách (7–10 mm). Světle červené plody jsou hustě shloučené. Odrůda se velmi dobře hodí k pokrytí půdy a velkých ploch. Rohožovitý vzrůst má také poléhavá odrůda ‚Repens‘. Její leskle tmavozelené listy jsou 25–35 mm dlouhé, plody světle červené.
Cotoneaster tomentosus, skalník plstnatý
je opadavý keř dorůstající do výšky 1–1,5 m. Listy 3–6 cm dlouhé a široce vejčité jsou na líci šedozelené, na rubu nápadně bíle až šedě plstnaté. Na podzim se zbarvují žlutě. Malá květenství s bílými květy se objevují v květnu až červnu. Kuličkovité plody ve velikosti hrášku jsou zprvu šedě plstnaté, později červené. Skalník plstnatý roste divoce v horách jižní a jihovýchodní Evropy. Je robustní, snese velmi suché půdy a hodně tepla, ale potřebuje půdy s dostatkem vápna. Je vhodný pro volnější smíšené výsadby dřevin a k ozelenění svahu nebo náspů v extrémních podmínkách.
Cotoneaster-Watereri-hybridy
Takto se označuje skupina kulturních odrůd, které vznikly vzájemným křížením druhů C. frigidus, C. salicifolius a C. rugosus. Odrůda ‚Cornubia‘ tvoří vysoký stálezelený keř se šikmo vystoupavými větvemi. Má 7–10 cm dlouhé a matně zelené listy. Téměř kulovité plody, zářivě červené a 7–9 mm velké, zdobí keř velmi hojně. Tato solitéra vyžaduje teplé a chráněné polohy. Neméně dekorativní je odrůda ‚Pendulus‘, která má stejné nároky na stanoviště. Tvoří větve přiléhající k půdě (může se pěstovat s vyvázanými výhony).
Ruj vlasatá
Ruj vlasatá (Cotinus coggygria)
Opadavý keř se žlutým dřevem, dlouze chlupatým plodenstvím a s krásným podzimním zbarvením.
Stanoviště:
Slunné a sušší místo s normální zahradní půdou.
Výška:
2–3 m.
Doba kvetení:
Červen–červenec.
Množení:
Výsevem a řízky.
Rod Cotinus z čeledi škumpovitých (Anacardiaceae) je zastoupen pouze dvěma druhy, jedním v Severní Americe a druhým v oblasti od jižní Evropy až do Střední Asie.
Cotinus obovatus
Severoamerický druh Cotinus obovatus se u nás nepěstuje.
Cotinus coggygria
Cotinus coggygria je statný široký keř.
Jeho listy jsou střídavé, dlouze řapíkaté, oválné až obvejčité, více nebo méně modravě ojíněné, na podzim oranžově zbarvené. Malé nažloutlé květy, často neplodné, jsou uspořádané v koncových latách 10–20 cm dlouhých. Plodenství je velmi dekorativní. Zelené nebo načervenalé stopky plodů jsou prodloužené a porostlé dlouhými odstávajícími chlupy. Společně s nimi vytvářejí stopky neplodných květů dlouho vytrvávající vlasovitou ozdobu – „paruku“.
Ruj je dekorativní keř, který se nejlépe uplatní jako solitéra. Snáší lehčí půdy, sucho a hodně tepla.
Cotinus coggygria Royal Purple
je jedna z červenolistých forem, které se často vysazují. Její listy jsou po celou dobu vegetace intenzivně černočervené.
Krásenka
Krásenka (Cosmos)
Oblíbené letničky, vhodné i k řezu
Stanoviště: slunné, žádné zvláštní nároky
Výška: 0,6-2 m
Doba kvetení: červenec–říjen
Množení: výsevem
Rod Cosmos z čeledi hvězdnicovitých (Asteraceae) zahrnuje 30 druhů, které jsou rozšířeny v Mexiku a Arizoně. V zahradách se pěstují jen dva jednoleté druhy, Cosmos bipinnatus a C. sulphureus. Oba mají dvakrát zpeřeně zařezávané listy, vybíhající do špičatých cípů, a neúnavně kvetou. Velké květy (4,5–8 cm široké) připomínají květy sasanek. U druhu C. bipinnatus jsou bílé, světle nebo karmínově červené, C. sulphureus má květy světle nebo oranžově žluté. Také byla vyšlechtěna odrůda s ohnivě červenými květy.
Když se rostliny krásenky uspořádají v řadě na vzdálenost 15–25 cm, vytvářejí živý plot na jedno letní období. Tato oblíbená letnička se vysévá od dubna do května přímo do půdy venku. Snese obstojně i polostín. Květy vydrží ve váze po dlouhou dobu.
Dřín
Dřín, svída (Cornus)
Opadavé keře a stromy různého vzhledu
- Stanoviště: rozdílné nároky podle druhu
- Výška: 2–6 m
- Doba kvetení: květen–červen
- Množení: výsevem a řízky
Asi 45 druhů rodu je rozšířeno převážně v severním pásmu Evropy, Asie a Severní Ameriky. Náležejí do čeledi dřínovitých (Cornaceae). Nemálo z nich patří k významným zahradním dřevinám.
Svída bílá (Cornus alba)
Svída bílá (Cornus alba) je až 3 m vysoký keř. Zpočátku roste vzpřímeně, později se větve značně sklánějí a zakořeňují do půdy. Mladé výhony jsou krvavě nebo korálově červené, slabě ojíněné a v zimě velmi nápadné. Vejčitě eliptické listy jsou 4–8 cm dlouhé a na podzim se většinou zbarvují červeně. V květnu až červnu se objevují nažloutle bílé květy v plochých, 3–5 cm širokých květenstvích. Plody jsou bílé nebo namodralé. Svída bílá je robustní nenáročný keř do keřových skupin a živých plotů. Snáší i stinné stanoviště.
K druhu svída bílá (Cornus alba) patří některé zajímavé zahradní formy:
- ‚Argenteomarginata‘ s listy více nebo méně bíle lemovanými
- ‚Kesselringii‘ s černohnědými větvemi
- ‚Sibirica‘ s tenkými a korálově červenými větvemi, nápadné především v zimě
- ‚Flaviramea‘ s větvemi zelenožluté kůry, zajímavými hlavně v zimě
- ‚Kelsey’s Dwarf‘ je zakrslá forma s purpurově hnědými větvemi, vhodná pro pokrytí půdy
Svída střídavolistá (Cornus alternifolia)
roste jako malý strom do výšky 5–6 m. Má patrovitě uspořádané a ploše rozložené větve. Listy jsou střídavé, široce vejčité až eliptické, 7–12 cm dlouhé. Bílé květy v mírně vyklenutém a až 5 cm širokém květenství přetrvávají od května do června. Modročerné plody sedí na červených stopkách. Svída střídavolistá je krásná solitérní dřevina výrazného vzhledu. Nejlépe se jí daří ve svěžích půdách.
Kanadská svída (Cornus canadensis)
je trvalka, která dosahuje výšky jen 20–30 cm. Listy jsou vejčité, 2–4 cm dlouhé a při vrcholech výhonů uspořádané v přeslenech. Zelenavě červené květy v koncových hlávkách jsou obklopeny čtyřmi velkými bílými listeny. Plody jsou světle červené. Této pěkné trvalce se nejlépe daří na polostinném až stinném místě se svěží půdou obohacenou rašelinou. Ve vhodných podmínkách se kobercovitě rozrůstá a může se použít k pokrytí půdy ve vřesovišti a na rašelinných záhonech.
Svída sporná (Cornus controversa)
je východoasijský druh s listy podobnými jako má svída střídavolistá. Kvete koncem května v plochých květenstvích a má modročerné plody 6 mm široké. Svída sporná je dekorativní malý strom k solitérnímu umístění. Forma ‚Variegata‘ s atraktivními bíle lemovanými listy je ve srovnání s druhem choulostivější a má vyšší nároky na teplo.
Dřín květnatý (Cornus florida)
je 5–6 m vysoký strom nebo hustě a široce rozvětvený keř. Vejčitě eliptické listy jsou 6–14 cm dlouhé. Malé květy jsou nenápadné, nápadnější jsou čtyři bílé obvejčité listeny, které je obklopují. Tento dřín kvete velmi bohatě koncem května a na podzim na něm září šarlatově červené 1 cm velké plody eliptického tvaru. Je to velmi hodnotná kvetoucí dřevina pro svěží a kyselé půdy.
Nuttalův dřín (Cornus nuttallii)
roste v západoamerické domovině jako strom, u nás většinou jako velký keř. Má 8–12 cm dlouhé, vejčitě eliptické listy a kvete v květnu. Květy jsou v polokulovitých hlávkách, obklopených většinou šesti vejčitě podlouhlými listeny. Žlutavě bílé listeny se zbarvují při odkvétání růžově. Oranžově červené plody jsou 1 cm dlouhé. Nuttalův dřín je nejkrásnější druh rodu. V porovnání se dvěma předcházejícími druhy má větší nároky na stanoviště.
Svída obecná (Cornus sanguinea)
je evropský druh. Keř 3–5 m vysoký roste ve stáří široce a má nahoře červené větve, nápadné především v zimě. Vejčité a 4–10 cm dlouhé listy se na podzim zbarvují tmavě nebo purpurově červeně. V květnu až červnu se objevují hojné bělavé vonné květy v hustých plochých vrcholících. Kulovité fialově modré plody jsou bíle tečkované. Svída obecná je přizpůsobivý a odolný keř, vhodný do krycích a ochranných výsadeb i pro volně rostoucí nebo stříhané živé ploty.
Svída výběžkatá (Cornus stolonifera)
je asi 2 m vysoký keř, s výběžky a s široce překloněnými větvemi, které jsou na sluneční straně purpurově červené. Vejčité až eliptické listy jsou 5–10 cm dlouhé. Keř kvete v květnu a v červnu žlutavě bílými květy v plochých vrcholících a později nese bílé plody ve tvaru 7–9 mm širokých kuliček.
Dřín obecný (Cornus mas)
Casně zjara kvetoucí a bohatě plodící keř nebo malý strom.
Stanoviště: je nenáročný na klima a na půdu, mrazuvzdorný.
Potřeba pěstební plochy: 5–8 m².
Výška: až 6 m.
Doba kvetení: únor–březen.
Doba zralosti plodů: září.
Množení: výsevem nebo řízky.
Dřín obecný náleží stejně jako jiné druhy rodu Cornus do čeledi dřínovitých (Cornaceae). Tento velký keř nebo malý strom se vyskytuje v lesích a křovinách střední a jižní Evropy až v Malé Asii. Roste pomalu a má velmi tvrdé dřevo. Vejčité listy s protáhlou špičkou jsou 5–10 cm dlouhé. Zlatožluté květy v malých okolících jsou jen 3–4 mm velké a jsou samosprašné. Až 2 cm dlouhé jasně červené oválné plody s velkou peckou mají jedlou dužninu. Dozrávají od září.
Dřín obecný je vápnomilný, dobře vzdoruje suchu i mrazu, snáší stín a může se vysadit i ve vyšších polohách. Zpravidla se množí výsevem, ale semena klíčí až po 2 letech. Vybrané hodnotné typy se množí zelenými řízky, které dobře zakoření pod vodní mlhou. Škodliví činitelé se u dřínu prakticky nevyskytují.
Pěstování
Mezi vysazovanými rostlinami se doporučuje vzájemná vzdálenost 3–4 m. Dřín snáší dobře řez. Rostliny v živém plotu mohou být tedy od sebe vzdálené jen 0,8 m, přesto však dobře kvetou. Pravidelný řez není nutný, stačí občasné prosvětlování. Plody postupně dozrávají od září a nemusí se trhat, mohou se snadno sbírat. Po sklizni se jeden týden skladují, aby dozrály a ztratily trpce svíravou chuť. Teprve pak jsou plody příjemně sladkokyselé. Z dospělého stromu lze sklidit 10 kg plodů a na příznivém stanovišti i mnohem více. V Čechách a na Slovensku se pěstují odrůdy ‚Titus‘ a ‚Děvín‘. Obě jsou odolné, ‚Titus‘ má tmavěji červené plody. Plná plodnost následuje v pátém roce po výsadbě.
Použití plodů
Plody obsahují velmi mnoho vitaminu C. Nelze je přímo jíst, ale připravují se z nich kvalitní kompoty, želé, marmelády a ovocné šťávy s příjemně kyselou chutí.
Šafrán
Šafrán (Crocus)
Drobné jarní cibuloviny pro každou zahradu
- Stanoviště: především slunná místa; půdy živné, s dostatkem vápna, propustné, suché až mírně vlhké, např. písčitohlinité
- Výška: 10–15 cm
- Doba kvetení: podle druhu únor–duben nebo září–listopad
- Množení: hlízkami a výsevem
Tento velmi obsáhlý rod náleží ke kosatcovitým rostlinám (Iridaceae) a je různými druhy rozšířen po celé Evropě, v Karpatech a v Malé Asii. Šafrány jsou obecně známé jako na jaře kvetoucí rostliny, ale některé druhy přece kvetou na podzim. Vedle planě rostoucích druhů se pěstují vyšlechtěné zahradní šafrány s velkými květy. Šafrány se používají hlavně při okrajích dřevin, v trávníku a ve skalnatých partiích zahrady. Podle použití a doby kvetení se druhy zařazují do čtyř skupin:
Druhy šafránu kvetoucí zjara a vhodné pro skalky
Tyto šafrány pocházejí z horských poloh jižní Evropy, kde rostou na slunných místech mezi kameny. V zahradě potřebují obdobné podmínky. Nejlépe se jim daří na teplých a slunných suťových plochách a kamenných terasách. Hlízky šafránů (často se označují jako cibulky) se vysazují začátkem podzimu, již v září. Čím dříve před zimou hlízy zakoření, tím lépe na jaře kvetou. Při bezmrazém počasí však lze hlízy vysazovat ještě v prosinci. Při výsadbě se má dodržet hloubka sázení kolem 10 cm a vzdálenost mezi hlízami 7 až 10 cm.
| Druh/odrůda | Výška (cm) | Doba kvetení | Barva | Zvláštnosti | Původ |
|---|---|---|---|---|---|
| Cancyrensis | 5 | únor | zářivě žlutá | velmi vzrůstný | Turecko |
| C. angustifolius | 5-8 | únor-březen | zlatá, hnědé proužky | - | Kavkaz |
| C. biflorus var. alexandr | 8-10 | únor-březen | bílá, purpurový okraj | - | jihovýchodní Evropa |
| C.etruscus 'Zwanenburg' | 5-8 | březen | modrofialová | tvoří velké skupiny, vhodný je zplanění | Itálie' |
| C. flavus 'Goldcrocus' | 7-10 | únor-březen | tmavě oranžovožlutá | vhodný ke zplanění | Itálie, jihovýchodní Evropa |
| C. imperati | 8-10 | leden-březen | fialová, purpurové proužky | hlavně pro suché polohy | Itálie |
| C. sieberi ''Bowles' White' | 7-10 | únor-březen | čistě bílá, tmavožlutý střed | - | jihovýchodní Evropa |
Šafrány kvetoucí na podzim a vhodné pro skalky
V zahradách málokdy vidět. Objevují se od září do listopadu a jsou skutečně půvabné, v barvách od purpurové až po tmavě modrou. Hlízy se vysazují v červenci do hloubky 6–10 cm. Podzimní šafrány vyžadují otevřená a v létě suchá místa ve skalce nebo teplá místa při světlém okraji dřevin. Květy se otevírají zpravidla dříve než narostou trávovité listy, u některých druhů se však ukazují společně s listy.
| Druh/odrůda | Výška (cm) | Doba kvetení | Barva | Zvláštnosti | Původ |
|---|---|---|---|---|---|
| C. kotschyanus | 10 | září říjen | světle lila, zlatožlutý střed | hojně rozšířený, vhodný ke zplanění | Malá Asie |
| C medius | 7-10 | září říjen | světle purpurová, listy zjara | None | Alpy |
| C nudiflorus | 8-10 | září říjen | fialová, oranžově žlutý střed | vhodný ke zplanění | - |
| C. pulchellus | 10-15 | září říjen | levandulově modrá, oranžový střed | - | Řecko |
| C. sativus | 8 | září říjen | lila modrá, dlouhé červené čnělky | hojně rozšířený | Středomoří |
| C. speciosus | 15 | září říjen | tmavomodrá, blizna oranžová | vhodný ke zplanění | Malá Asie |
Druhy šafránu a zahradní šafrány s jarními květy, vhodné pro výsadbu k dřevinám a do trávníku
Tyto šafrány potřebují místa, která jsou v době jarního kvetení slunná, teplá a nikoli suchá. V létě snášejí i stín a sucho. Druhy se většinou snadno vysemeňují a jsou vhodné ke zplanění. Šafrány se často vysazují do trávníku v blízkosti domu, kde jsou vítanými posly jara. Dokud šafrány nezatáhnou listy začátkem jara, je třeba na jejich místech vynechat sekání trávy. Hlízy se vysazují na podzim (v září až říjnu). Během zimy mohou šafrány zničit myši a králíci.
| Druh/odrůda | Výška (cm) | Doba kvetení | Barva | Zvláštnosti | Původ |
|---|---|---|---|---|---|
| C. tommasinianus | 10 | únor-březen | levandulově lila | bohatě kvete, vhodný ke zplanění | Dalmácie |
| C. vemus | 8-15 | březen-duben | bílá, fialová nebo proužkovaná | - | - |
| C. vernus 'Pickwick' | 8-10 | březen-duben | fialově proužkovaná | snadno se vysemeňuje | - |
| C. verus 'Vanguard' | 8-10 | únor-březen | lila | kvete raně, sterilní odrůda | - |
Další šafrány do skalek
Do skalek se také dobře hodí hybridy jihoamerického druhu Crocus chrysanthus. Ukazují dekorativní květy od února do března. Nejlépe se uplatňují u architektonických prvků a ve spojení s kamenem. Daří se jim na otevřených, slunných místech a v propustné půdě. Stejně jako u ostatních šafránů, které kvetou na jaře, se hlízy skalkových šafránů vysazují na podzim.
Crocus-Chrysanthus-hybridy
| Odrůda | Výška (cm) | Barva květu | Zvláštnosti |
|---|---|---|---|
| 'Advance' | 8-10 | žlutá, zvnějšku fialová | velmi vzrůstná |
| "Blue Pearl' | 5-10 | slabě modrá, střed žlutý | voní |
| 'Cream Beauty' | 5-10 | krémově žlutá, zelený jícen | - |
| 'Snow Bunting' | 5-10 | bíle žilkovaná | voní |
| 'Ladykiller' | 8-10 | purpurově fialová, bílý okraj, uvnitř světlejší | - |
Hloh
Hloh (Crataegus)
Malé opadavé stromy s trnitými větvemi.
Stanoviště: slunné; hlohy jsou nenáročné na polohu a půdu.
Výška: 5–10 m.
Doba kvetení: květen–červen.
Množení: výsevem a očkováním.
Rod Crataegus náležející do čeledi růžovitých (Rosaceae) je rozšířen asi 200 druhy v Eurasii a Severní Americe. S výjimkou dvou evropských druhů pocházejí všechny zde uváděné druhy ze Severní Ameriky. Z celkového počtu se pěstuje jen málo druhů a ty nemají žádné zvláštní nároky ani na stanoviště, ani na půdu. Používají se jako solitérní dřeviny s malou korunou, evropské druhy také do stříhaných živých plotů.
Hloh zlatoplodý (Crataegus chrysocarpa)
hloh zlatoplodý, je v zahradách málokdy vysazován. Roste jako 6 m vysoký a hustě rozvětvený strom nebo jako keř na severovýchodě severní Ameriky, kde tvoří houštiny na skalnatých březích řek. Na větvích má trny 4–9 cm dlouhé. Listy jsou kosočtverečné až okrouhlé, 3–5 cm dlouhé a slabě laločnaté. Z bílých, 12–13 mm širokých květů se v září vyvinou cihlově červené plody se žlutou sladkou dužninou.
Hloh kuřinoha (Crataegus crus-galli)
hloh kuřinoha, je až 10 m vysoký strom s ploše širokou korunou strnulého vzhledu. Štíhlé trny jsou až 8 cm dlouhé; listy obvejčité, 2–8 cm dlouhé, hladké, kožovité a na podzim oranžově červené. Bílé květy se otvírají v květnu až červnu. Matně červené, 8–14 mm velké plody vytrvávají na stromě přes zimu.
Hloh obecný (Crataegus laevigata)
hloh obecný, je doma v Evropě. Často roste na okrajích porostů dřevin a na neobdělávaných půdách jako 2–5 m vysoký keř nebo jako malý strom. Trny jsou až 2,5 cm dlouhé, listy 3–5 cm dlouhé, tuhé, obvejčité, v horní části troj- až pětilaločnaté. Květy uspořádané po 5–10 v koncových chocholících se objevují v květnu až červnu. Plody, 10–12 mm dlouhé, vejčitě kulovité a šarlatově červené, jsou sice jedlé, ale mají fádní moučnatou chuť.
Hloh obecný se používá do živých plotů a jako pionýrská dřevina pro ochranné a smíšené výsadby. Je důležitý pro hnízdění ptáků, místy je však ohrožován spálou růžokvětých rostlin. Jako solitérní strom s malou korunou se vysazuje téměř výhradně odrůda ‚Paul’s Scarlet‘. Ta má plné karmínově červené květy ve velkých květenstvích.
Hloh Lavallův (Crataegus × lavallei)
hloh Lavallův, je až 7 m vysoký strom s malou korunou, který se většinou pěstuje jako vysokokmen. Trny jsou až 5 cm dlouhé, listy eliptičně podlouhlé, 5–12 cm dlouhé, hrubě pilovité, leskle tmavozelené, kožovité (vypadají jako stálezelené), na podzim bronzově červené a dlouho vytrvávají na stromě. V květnu se objevují květy v šedě plstnatých chudých květenstvích. Elipsovité plody jsou 1,5–2 cm dlouhé, oranžově červené a tečkované. Je jich mnoho a zůstávají na stromě i po opadu listů. Uvedený kříženec patří k nejhodnotnějším hlohům a dobře se hodí i do vnitřku měst.
Hloh jednosemenný (Crataegus monogyna)
hloh jednosemenný, je 2–6 m vysoký keř nebo malý strom s nepravidelně kulatou korunou. Trny jsou 2–2,5 cm dlouhé, listy široce vejčité až kosočtverečné, troj- až sedmilaločnaté, hluboce stříhané. Hloh jednosemenný kvete o 2–3 týdny později než hloh obecný a jeho květy s jednou čnělkou rovněž vydávají nepříjemnou vůni. Kulovité tmavočervené plody jsou jedlé, ale mají moučnatou chuť. Použití je stejné jako u hlohu obecného. Také tento hloh je náchylný ke spále růžokvětých rostlin. Odrůda ‚Stricta‘ je až 6 m vysoký strom s korunou zpočátku pravidelně sloupovitou, později volně rozšířenou. Květy a plody jsou stejné jako u druhu.
Hloh javorolistý (Crataegus pedicellata)
hloh javorolistý, je až 7 m vysoký a volně rostoucí strom nebo keř. Trny jsou až 5 cm dlouhé, velmi tvrdé a ostré; listy až 10 cm dlouhé, široce vejčité, dvojitě pilovité, se 4–5 krátkými páry laloků v horní části, na líci leskle zelené. Květy ve volných chmýřitých chocholících se otvírají v květnu. Plody jsou 1 cm velké, šarlatově červené a uvnitř suše moučnaté. Hloh javorolistý je odolný, vzdoruje chorobám a má na podzim neobyčejně krásné šarlatově červené zbarvení.
Hloh slívolistý (Crataegus × prunifolia)
hloh slívolistý, je až 7 m vysoký strom s poněkud nepravidelným vzrůstem. Trny jsou 4 cm dlouhé a slabě ohnuté, listy až 8 cm dlouhé, široce eliptické, ostře pilovité, leskle tmavozelené, na podzim žluté a červené. V květnu až červnu se objevují květy v hustých chlupatých chocholících. Šarlatově červené kuličky plodů jsou asi 1,5 cm velké a brzy opadávají. Hloh slívolistý je krásný zahradní a parkový strom s malou korunou.
Zmarličník japonský
Zmarličník japonský (Cercidiphyllum japonicum)
Opadavý strom s malými, při opadu vonnými listy.
- Stanoviště: slunné až polostinné; hluboké a svěží zahradní půdy
- Výška: 15–20 m
- Doba kvetení: před vyrašením listů, v březnu–dubnu
- Množení: výsevem
Cercidiphyllum japonicum (zmarličník japonský)
- Obvykle vícekmený strom se široce kuželovitou, hustou korunou a četnými tenkými výhony.
- Listy jsou vstřícné, asi 6 cm dlouhé, na dlouhých výhonech vejčitě eliptické, na krátkých výhonech okrouhle srdčité.
- Líc listů je namodrale zelený, rub namodralý. Žilky na listech tvoří vějíř, vycházející z červeného řapíku.
- Při rašení jsou listy růžové, na podzim mění barvu na žlutou až lososově růžovou.
- Listy při opadu kořenitě voní.
- Zmarličník je dvoudomá rostlina s malými, nenápadnými květy bez květních obalů, které vyrůstají na konci krátkých výhonů.
Tento strom patří k nejkrásnějším zahradním a parkovým stromům. Roste stále zdravě, ale poměrně pomalu. Pokud je v zahradě dostatek místa, lze zmarličník vysadit jako solitérní strom.
Cercidiphyllum magnificum
Druhý druh, který má o něco větší listy. Je však určen převážně pro dendrologické sbírky.
Bělas viržinský
Bělas viržinský (Chionanthus virginicus)
Opadavý široce rozkladitý keř s bílými květy.
- Stanoviště: slunné až polostinné; každá obdělávaná zahradní půda
- Výška: 3–5 m
- Doba kvetení: červen
- Množení: výsevem
Rod Chionanthus zahrnuje dva druhy a patří do čeledi olivovníkovitých (Oleaceae). Je rozšířen v Severní Americe a Číně. Severoamerický druh Chionanthus virginicus (bělas viržinský) roste v domovském areálu jako strom, u nás jako keř.
Hrubé a leskle tmavozelené listy má vstřícné, úzce eliptické až vejčitě podlouhlé, 8–20 cm dlouhé. V červnu se otevírají na koncích jednoletých větví čistě bílé vonné květy, uspořádané v převislých latách dlouhých 20 cm. Květy mají čtyři jemné a 2–3 mm široké korunní lístky, které připomínají sněhové vločky.
Bělas je krásný keř s nápadnými květy, ale v mládí je poněkud citlivý k mrazu. Nejlépe se mu daří na svěžích písčitohlinitých půdách a na teplých, chráněných místech.
Plamének
Plamének (Clematis)
Pnoucí keře, polokeře nebo vytrvalé byliny s atraktivními květy.
Stanoviště: polostín, půdy spíše hlinité, propustné.
Výška: většinou mezi 2 a 4 m.
Doba kvetení: podle druhu květen–říjen.
Množení: výsevem, řízky nebo roubováním.
Plaménky patří do čeledi pryskyřníkovitých (Ranunculaceae). Jsou to liány s listy vstřícnými, trojčetnými nebo lichozpeřenými, nepravidelně složenými nebo jednoduchými. Květy, většinou oboupohlavné, trubkovité až talířovité s mnoha přechodnými tvary, jsou uspořádané jednotlivě, v koncových nebo postranních latách. Mají zpravidla 4, zřídka 5, 6 nebo 8 květních lístků, mnoho tyčinek a pestíků. Z pestíku se vyvíjí nažka se zachovanou čnělkou, která se často přeměňuje v pérnatě chmýřitý přívěsek.
Asi 250 druhů je rozšířeno na severní polokouli, některé druhy i v Austrálii a na Novém Zélandu. Nejvíce druhů se vyskytuje ve východní Asii, v Severní Americe a v Evropě (10 druhů). Vedle několika druhů plaménku se v zahradách pěstují především velkokvěté hybridy.
Druhy a původní typy
Plamének alpský (Clematis alpina)
roste slaběji do výšky 2-3 m. Má jednotlivé květy s dlouhou stopkou a kvete v květnu až červnu. Květní lístky jsou 3-4 cm dlouhé, úzké, široce rozprostřené a zbarvené v různých modrých odstínech. Od druhu, který je domovem v Alpách, odvozuje se několik odrůd:
„Francis Rivis“ s velkými sytě modrými květy;
„Pamela Jackman“ má velmi úzké sytě azurově modré květní lístky a snadno remontuje;
„White Moon“ kvete pozdě bílými plnými květy.
Bohatě kvetoucí druh včetně odrůd patří k nejkrásnějším „planým“ plaménkům pro chladnější polohy. Velmi dobře se uplatňuje ve skalkách.
Plamének bolševníkolistý (Clematis heracleifolia)
je polokeř 1 m vysoký. Květy jsou 2-2,5 cm dlouhé, trubkovité, bledě modré a připomínají hyacint. Jsou uspořádané v bohatých svazcích nad listy. Doba kvetení je od srpna do září. Tento robustní plamének z východní Číny má v zahradách široké použití jako kvetoucí keř.
Plamének celolistý (Clematis integrifolia)
je 50-70 cm vysoká trvalka se stonkem zpočátku vzpřímeným, později poléhavým. Kvete v červnu až srpnu. Květy visí na dlouhé stopce jednotlivě na koncích stonků. Čtyři květní lístky jsou ploše rozprostřené. Na podzim se na rostlině stříbřitě lesknou četná plodenství. Plamének celolistý je poměrně nenáročný a hodí se do větších skalek. Je původní v oblasti od jihovýchodní Evropy až po střední Rusko.
Plamének Jackmanův (Clematis x jackmanii)
se pne do výšky 3-4 m. Kvete v červenci až říjnu. Početné květy jsou 10-14 cm široké, fialově purpurové, mají 4 ploše rozložené květní lístky a dlouhou stopku. Tvoří se na koncích letorostů.
Uvedený kříženec vznikl roku 1860 v anglické školce Jackman. Je výsledkem prvního křížení mezi evropským a východoasijským druhem. Prvně vyšlechtěná odrůda s velkými modrými květy talířového tvaru byla později použita při šlechtění mnoha velkokvětých hybridů. Clematis x jackmanii patří dodnes k standardnímu sortimentu velmi bohatě kvetoucích a široce použitelných plaménků.
Plamének velkokvětý (Clematis macropetala)
je popínavá dřevina dorůstající do 2-3 m. V květnu až červnu se jednotlivě objevují skloněné a až 10 cm široké modré nebo modře fialové květy se čtyřmi květními lístky. Plamének velkokvětý pochází ze severní Číny, z Mandžuska a ze Sibiře. Působí velmi dobře ve skalkách. Jeho četné květy vzbuzují dojem plnokvětosti a listy mají nádech bronzové barvy. Vyšlechtěné odrůdy se odlišují od druhu hlavně barvou květů:
„Bluebird“ má květy těměř černě modré a velmi velké, „Maidwell Hall“ má poloplné levandulově modré květy; „Marham’s Pink“ je purpurově růžová odrůda; „Rosy O’Grady“ má květy poloplné, hvězdicovité, růžové; „White Moth“ kvete čistě bíle.
Plamének Maximowiczův (Clematis maximowicziana)
Je silně rostoucí, až 8 m vysoký plamének z Japonska. V bohatých latách má bílé, vonné, 3 cm široké květy. Kvete hojně na podzim, v září až říjnu. Dává přednost slunným a teplým místům.
Plamének horský (Clematis montana)
Kvete v květnu, roste 8 m vysoko. Bílé a slabě vonné květy jsou ve svazečcích po 1-5 na starém dřevě. Jejich 4 květní lístky jsou široce rozložené. Plamének horský pochází z Himálaje, ze střední a západní Číny. V zahradách se pěstuje nejčastěji, protože hojně kvete, bujně roste, není náročný a může rychle ozelenit i velké plochy fasád, loubí a pergol. Z četných forem je významná var. rubens s listy purpurovými hlavně při rašení a s květy růžově červenými. Odrůda Tetrarosa silně roste a má květy lila růžové, až 8 cm široké.
Plamének východní (Clematis orientalis)
Šplhá do výšky 3-5 m. Zvonkovité žluté květy jsou 3 až 5 cm široké a mají 4 tlustě masité květní lístky. Plamének východní kvete v srpnu až září a po odkvětu tvoří četná stříbřitá plodenství. Je ozdobný žlutými květy a kapradinovitě dělenými listy. V přírodě je rozšířen od jižní Evropy až po severní Čínu a Mandžusko.
Plamének vzpřímený (Clematis recta)
Je 1 m vysoká trvalka s výhony vzpřímenými nebo níže ležícími, tedy nikoli šplhavými. Květy jsou mléčně bílé, 1,5 cm dlouhé, velmi početné, uspořádané ve velkých vzpřímených latách. Plamének vzpřímený kvete v červnu a v červenci. Je velmi dlouhověkou trvalkou pro slunná až polostinná místa při okraji dřevin. Pochází z jižní a střední Evropy a mírné oblasti Asie.
Plamének tangutský (Clematis tangutica)
Je domovem v Mongolsku a v severní Číně. V zahradách patří k nejkrásnějším a k nejméně náročným žlutě kvetoucím plaménkům. Je 5 m vysoký a jeho nicí, většinou jednotlivé květy jsou až 8 cm široké, zprvu široce zvonkovité, později hodně otevřené. Doba kvetení je rozložena na červen a červenec a na září až říjen. Po odkvětu je na rostlině mnoho pérnatých plodů stříbřité barvy.
Plamének texaský (Clematis texensis)
Roste jako 2 m vysoký polokeř nebo jen jako trvalka. V červenci až září se na něm objevují jednotlivé květy džbánkovitého tvaru, 2-3 cm dlouhé a zbarvené šarlatově červeně nebo karmínově. Vyšlechtěné odrůdy se od druhu odlišují většími zvonkovitými květy a bohatějším kvetením.
Plamének plotní (Clematis vitalba)
Je náš domácí druh. Vyskytuje se v západní a střední Evropě a zasahuje až ke Kavkazu. Roste bujně a rychle do výšky 10 m. Slabě vonné bílé květy jsou asi 2 cm široké a mají mnoho tyčinek. Kvete od července do září. V přírodě se usídluje v lužních lesích, roste při vlhkých okrajích lesa a na polostinných a stinných svazích s živnou a propustnou půdou. Roste tak bujně, že překrývá celé skupiny keřů a vyrůstá do korun vysokých stromů. Pro menší zahrady není vhodný.
Plamének vlašský (Clematis viticella)
Je rozšířen od jižní Evropy až po Kavkaz. Šplhá do výšky 4 m a kvete v červenci až září většinou jednotlivými květy na dlouhých stopkách. Květy jsou 3-5 cm široké, purpurově růžové až fialové a mají 4 ploše rozložené květní lístky. Plamének vlašský se pěstuje v zahradách již po staletí. V minulém století byl použit ke křížení s nově dovezenými východoasijskými druhy a tak se podílel na vzniku velkokvětých hybridů.
Mezi odrůdami ze Viticella jsou zastoupeny nejen odrůdy velkokvěté, ale i odrůdy s poměrně malými květy, které si zachovaly něco z původní přirozené krásy planého druhu.
Velkokvěté hybridy
V zahradách mají zpravidla přednost kříženci s velkými a nápadně zbarvenými květy před planými druhy. Na vzniku těchto velkokvětých hybridů se podílelo několik málo druhů, a to evropské druhy Plamének plotní (Clematis viticella) a Plamének celolistý (Clematis integrifolia), dále z Číny a Japonska pocházející druhy Plamének křovitý (Clematis florida), Plamének rozkladitý (Clematis patens) a Plamének plstnatý (Clematis lanuginosa). První křížení evropských druhů s jedním východoasijským druhem se uskutečnilo roku 1860 v Anglii. Ze semenáčů, které po křížení vyrostly, byl vybrán jeden a označen jako Plamének Jackmanův (Clematis × jackmanii). Velkokvěté hybridy plaménků dnes představují obsáhlou skupinu více než 500 odrůd, z nichž však jen některé mají pěstitelský význam.
V následující tabulce jsou vuedeny odrůdy, které získaly pozitivní hodnocení nizozemské zkušební instituce.
| Odrůda | Barva květu | Doba kvetení |
|---|---|---|
| 'Barbara Jackman' | tmavě fialová, červené střední pruhy | květen-červen |
| 'Boskoop Beauty' | světle modrá, fialově purpurové střední pruhy | červen-červenec |
| 'Capitaine Thuilleaux' | světle růžová, purpurově růžové střední pruhy | květen-červen |
| 'Dorothy Walton' | světle purpurová | červenec-září |
| 'Dr. Ruppel' | bělavě růžová, purpurově růžový střední pásek | květen-červen |
| 'Duchess of Edinburgh' | smetanově bílá, plný květ | červenec-září |
| 'Ernest Markham' | petúniově červená | červenec-září |
| 'Etoile de Malicome' | fialově bílá, fialově | květen-červen |
| 'Etoile Violette' | tmavě purpurová | červen-září |
| 'General Sikorski' | fialově modrá | červen-červenec |
| 'Gipsy Queen' | purpurové střední pruhy | červenec-září |
| 'Guiding Star' | tmavě purpurová, načervenalá žilnatina | červenec-září |
| 'Hagley Hybrid' | sytě růžová | červenec-září |
| 'Henryi' | bílá | červenec-září |
| 'Huldine' | perleťově bílá | červenec-září |
| 'Jackmanii' | tmavomodrá | červenec-září |
| 'Jackmanii Superba' | tmavě purpurově modrá | červenec-září |
| 'Kathleen Dunford' | světle purpurová | květen-červen |
| 'Lady Betty Balfour' | purpurově modrá | září-říjen |
| 'Lady Northcliffe' | světle purpurová | červen-červenec |
| 'Lasurstern' | levandulově modrá | červen-červenec |
| 'Madame Julia Correvon' | sytě vínově červená | květen-červen |
| 'Madame le Coultre' | bílá | červenec-září |
| 'Margaret Hunt' | matně purpurově růžová | květen-červen |
| 'Miss Bateman' | bílá | červenec-září |
| 'Mrs. Cholmondeley' | levandulově modrá | červenec-září |
| 'Mrs. N. Thompson' | fialově modrá, purpurově červené střední pruhy | květen-červen |
| 'Niobe' | sametově tmavočervená | červenec-září |
| 'Perle d'Azur' | blankytně modrá | červenec-září |
| 'Pink Fantasy' | světle růžová | květen-červen |
| 'Rouge Cardinal' | sytě červená až tmavě purpurově červená | červenec-září |
| 'Silver Moon' | fialově bílá | červenec-září |
| 'The President' | fialově modrá | červenec-září |
| 'Twilight' | tmavě růžová | květen-červen |
| 'Ville de Lyon' | purpurově červená | červenec-září |
| 'Violet Charm' | tmavě purpurově modrá | červenec-září |
| 'Vyvyan Pennell' | fialově modrá | červenec-září |
| 'W. E. Gladstone' | tmavě purpurově červená | květen-červen |
| 'William Kennett' | světle fialově modrá | červenec-září |
| 'Xerces' | světle fialově modrá | červenec-září |
Velkokvěté hybridy - odrůdy seřazené do skupin podle barev
V již zmíněných zkouškách v Nizozemsku byly odrůdy hodnoceny podle kritérií „Okrasná hodnota“ a „Růst“ (van de Laar 1985) a přitom byly seřazeny podle barvy květu do skupin.
| Barva | Čistě bílá / Světle růžová | Smetanově bílá / Tmavě červená | Fialově bílá / Tmavě růžová |
|---|---|---|---|
| Bílá | čistě bílá 'Henryi' 'Madame le Coultre' 'Miss Bateman' |
smetanově bílá 'Duchess of Edinburg' 'Silver Moon' |
fialově bílá 'Huldine' |
| Růžová | světle růžová 'Pink Fantasy' |
růžová 'Comtesse de Bouchaud' 'Hagley Hybrid' 'Margaret Hunt' 'Mr. Spencer Castle' |
tmavě růžová 'Twilight' |
| Červená | červená 'Rouge Cardinal' | tmavě červená 'Madame Jules Correvon' 'Niobe' |
purpurově červená 'Ernest Markham' 'Ville de Lyon' |
| Purpurová | světle purpurová 'Dorothy Walton' 'Kathleen Dunford' |
purpurově modrá 'Lady Betty Balfour' 'Prins Hendrik' 'Violet Charm' 'Vyvyan Pennell' 'Xerces' |
tmavě purpur. modrá 'Etoile Violette' 'Gipsy Queen' Jackmanii Superba' 'Lilacina Floribunda' 'Star of India' |
| Modrá | světle modrá General Sikorski' 'Lawsoniana' 'Mrs. Cholmondeley' 'Perle d'Azur' 'W.E. Gladstone' 'William Kennett' |
modrá 'Lady Northcliffe' 'Lasurstern' |
tmavomodrá Jackmanii' 'The President' |
| Pruhovaná | růžovobílá purpurovorůžová 'Bees Jubilee' 'Captaine Thuilleaux' 'Dr.Ruppel' 'John Paul II.' 'Nelly Moser' |
fialovobílá/ fialovopurpurová 'Barbara Jackman' 'Boskoop Beauty' 'Etoile de Malicorne' |
fialovomodrá/ purpurovočervená 'Mrs. N. Thompson' |
Použití a pěstování
Použití: Plaménky patří k nejkrásnějším zimovzdorným liánám. Lze je vysadit na mnoha místech zahrady – nejen ke zdem a k fasádě domu, ale také u plotu, altánu, u loubí, při pergole, optické kulise nebo při volně stojící konstrukci pro popínavé rostliny. Plaménky se dobře spojují s malými stromy nebo s velkými keři a mohou se vysadit i tak, aby se po nich šplhaly, což odpovídá jejich přirozeným nárokům. Všechny žijí na původních stanovištích při okrajích lesů a mýtin ve společnosti dřevin, které slouží jako opora pro jejich stonky.
Plaménky potřebují takovou oporu, aby se k ní mohly listovými úponkami přichycovat. Proto nemá být opěrný prvek tlustší než 25 mm. Opěrné prostředky mají být z trvanlivých materiálů, např. z impregnovaného dřeva, z pozinkovaného nebo potaženého kovu, případně z plastů.
Stanoviště: Plaménky jsou původně lesní rostliny. Dávají přednost půdám drobtovitým, propustným, slabě alkalickým, živným a dostatečně svěžím. Zatímco nadzemní části rostlin mohou být vystaveny plnému slunci, půda u kořenů musí být udržována zastíněním v chladnu. To lze zajistit předsadbou jiné rostliny, přikrytím půdy kameny nebo mulčovací vrstvou. Za sucha je potřebná dostatečná zálivka, zvláště u rostlin vysazených při zdech a budovách.
Výsadba: Všechny plaménky se vysazují tak, aby horní povrch kořenového balu byl 10-15 cm pod povrchem půdy. Při výsadbě u zdí má být zachován odstup 50 cm. Při výsadbě v blízkosti stromů a keřů je pro výsadbu vhodná severní strana dřevin. Po výsadbě časně na podzim nebo zjara se seříznou stonky rostliny blízko u povrchu půdy. Na plošné opěrné konstrukci se mají výhony rozvádět po celé ploše.
Řez: Patří k nejdůležitějším zásahům. Týká se však především velkokvětých hybridů, zatímco u druhů není řez nutný. Pokud plamének nežádoucně přerůstá při fasádě domu nebo příliš bujně pokrývá dřeviny, pak se řežou druhy raně kvetoucí až po odkvětu a pozdě kvetoucí časně zjara.
U velkokvětých hybridů je nutno dbát na rozdíly mezi odrůdami. Jsou odrůdy, které kvetou na krátkých výhonech jednoletých větví, zatímco u ostatních odrůd se květy zakládají na letorostech (výhonech z letošního roku). Jestliže se na jaře seřízne odrůda, která má kvést v květnu a červnu až začátkem července, pak se kvetení v témže roce znemožní. Naopak pozdní odrůdy s hlavní dobou kvetení od července do září se pravidelně na jaře hluboko seřezávají, aby se mohly na nových výhonech tvořit početné květy.
Choroby a škůdci: Nejnebezpečnější chorobou je vadnutí houbového původu. Když škodlivá půdní houba vnikne do cévních svazků a ucpe je, napadená rostlina, často v nejlepším růstu, náhle uvadne a může za několik málo dnů zcela uhynout. Jestliže jsou postiženy jen některé větve, je možné rostlinu zachránit jejich odříznutím pod místem napadení. Velkokvěté hybridy jsou k této chorobě mnohem náchylnější než botanické druhy.
Všechny ostatní choroby jsou zřídka tak závažné, aby bylo nutné použít chemické ochranné prostředky.
Zmarlika Jidášova
Zmarlika Jidášova (Cercis siliquastrum)
Opadavý vysoký keř nebo malý strom.
Stanoviště: Slunné, teplé a chráněné, každá zahradní půda, i s vyšším obsahem vápna
Výška: 5–10 m
Doba kvetení: Před vyrašením listů, v březnu–květnu
Množení: Výsevem
Ze sedmi druhů rodu Cercis, který je rozšířen v Evropě, Asii a v Severní Americe, pěstuje se téměř výhradně Cercis siliquastrum (zmarlika Jidášova).
Patří do čeledi sapanovitých (Caesalpiniaceae) a vyskytuje se ve Středomoří, v Malé Asii až v Íránu. U nás se zmarlika nejlépe daří ve vinorodých oblastech nebo na chráněných a teplých místech, např. na osluněné jižní straně zdí a budov.
Zmarlika roste většinou jako vysoký, mírně rozvětvený keř.
Listy jsou dvojřadě uspořádané, okrouhlé, srdčité nebo ledvinité, 6–11 cm dlouhé, na líci tmavozelené, na rubu šedozelené.
Květy mají motýlokvětou stavbu, zvonkovitý kalich a dvojstranně symetrickou korunu.
Horní pavéza vznikla ze tří vzpřímených lístků, spodní člunek skládají dva velké, kolmo k nim postavené květní lístky.
Hezké růžově červené květy se otevírají před olistěním. Tvoří se nejen na dvouletých a starších větvích, ale objevují se i přímo na tlustých větvích. Tento botanický fenomén se nazývá kauliflorie.
Zmarlika je zajímavý a působivý kvetoucí keř, vhodný pro zvláštní stanoviště.
Latnatec
Latnatec (Ceanothus)
Opadavé i stálezelené keře s květními latami připomínajícími šeřík.
Stanoviště: slunné, teplé a chráněné; propustné a nepříliš vlhké.
Výška: 1–3 m.
Zahradní půdy.
Doba kvetení: červenec–září, podle druhu.
Množení: převážně řízky.
Z přibližně 55 druhů, které jsou domovem v Severní a Střední Americe, jsou v kultuře jen málokteré. Náležejí do čeledi řešetlákovitých (Rhamnaceae).
Latnatec americký (Ceanothus americanus)
Opadavý, hustě rozvětvený, asi 1 m vysoký keř. Pochází z východních a středních oblastí USA. Listy má střídavé, vejčitě podlouhlé až úzce vejčité, až 8 cm dlouhé, matně zelené. Bílé květy skládají úhledné laty na konci letorostů nebo v úžlabí listů. Objevují se od července do podzimu. Poměrně otužilý latnatec americký je mnohostranně použitelný. Potřebuje dobrou zimní přikrývku a pravidelný hluboký řez na jaře.
Latnatec stromovitý (Ceanothus arboreus)
pochází z Kalifornie a vyrůstá většinou v okrouhlý, 3–5 m vysoký keř. Listy jsou vejčité až eliptické, 4–10 cm dlouhé, na líci tmavě zelené, na rubu světle šedě plstnaté. Květy jsou malé, bledě modré, v úžlabních, až 10 cm dlouhých latách. Doba kvetení v květnu až červnu. ‚Trewithen Blue‘ je odrůda s tmavomodrými květy. Druh ani odrůda nejsou v našich klimatických podmínkách zimovzdorné.
Ceanothus-hybridy
K hybridům s opadavými listy patří několik modře a růžově kvetoucích odrůd. Jsou přibližně stejně mrazuvzdorné, mají stejné nároky a používají se podobně jako C. americanus.
‚Gloire de Versailles‘ bohatě kvete od července do října tmavomodrými květy ve velkých latách a silně roste.
‚Marie Simon‘ zůstává nižší, je dostatečně zimovzdornou a nejhodnotnější růžově kvetoucí odrůdou. Kvete od července do září.
Klívie
Klívie, řemenatka (Clivia miniata)
Pokojová rostlina s krásnými květy
Stanoviště: světlé, ale chráněné před prudkým sluncem
Výška: do 60 cm
Doba kvetení: únor–březen
Množení: výsevem nebo postranními mladými rostlinami
Klívie z čeledi amarylkovitých (Amaryllidaceae) patří k tradičním pokojovým rostlinám. Na přelomu 19. a 20. století byla velmi oblíbená, potom však ztratila své významné postavení. Přispěly k tomu problémy s udržením vhodných podmínek prostředí v bytech. U klívie se musí dodržet období růstového klidu, jinak rostlina nekvete.
Klívie tvoří nízký „kmínek“ ze zdužnatělých bází listů a z něho vyrůstají ve dvou řadách dlouhé řemenovité listy. V pozdní zimě vyrůstá dlouhý a přímý stvol, který nese okolík složený z 12–20 oranžově červených nálevkovitých květů. Aby byly květy dostatečně vysoko nad listy, nesmí se u odpočívající rostliny předčasně začít se zálivkou.
V jižní Africe jsou domácí dva druhy klívií a z nich se pěstuje hlavně Clivia miniata. Ze základního druhu se zelenými listy a oranžově červenými květy vznikla odrůda ‚Citrina‘ se žlutobílými květy a dvě pestrolisté odrůdy ‚Burvenich‘ a ‚Striata‘. Málokdy se pěstuje menší druh Clivia nobilis, který kvete od srpna do listopadu.
Pěstování
Nejlepší místo pro klívii je u okna na východ nebo na západ. Květináčem se nesmí otáčet, jinak rostlina nekvete (užitečná je značka na květináči na straně otočené k oknu). Od září do ledna musí být rostlina v chladnu při 10–12 °C.
V létě je potřebná vydatná zálivka, avšak u spodku kořenů nesmí zůstávat voda. V době růstového odpočinku se zalévá jen tolik, aby listy nevadly. Zálivka se zvýší, jakmile květní stvol naroste více než 10 cm vysoko. Zároveň rostlinu přeneseme na teplejší místo a začneme přihnojovat každý druhý týden. V polovině září se přihnojování zastaví. Uvadlý květní stvol odstraníme. Přesazení rostliny do čerstvého substrátu se opakuje po 3–4 letech vždy po odkvětu.
Klívie tvoří mladé postranní rostliny. Jakmile mají nejméně 4 listy, lze je oddělit a použít k rozmnožení.
Ocún
Ocún (Colchicum)
Zajímavá hlíznatá rostlina pro slunná místa při okraji dřevin.
Stanoviště: převážně slunná místa s živnou a svěží půdou
Výška: 10–20 cm
Doba kvetení: podle druhu srpen až říjen
Množení: hlízkami nebo semeny
Ocúny patří do čeledi liliovitých (Liliaceae) a jsou doma v Evropě a v Malé Asii.
V přírodě jsou složkou různých lučních společenství. Bohužel všechny části těchto půvabných podzimních květin jsou jedovaté.
Ocúny mají zajímavý cyklus vývoje: listy a plody se objevují na jaře, v létě celá nadzemní část odumírá a na podzim rostlina kvete. Svými květy připomíná šafrán. Vhodná doba k výsadbě je v létě, nejlépe začátkem srpna. Podle druhu se hlízy sázejí 6 až 20 cm hluboko. Jednotlivé druhy mají poněkud odlišné nároky na stanoviště, ale obecně jim nejlépe vyhovují převážně slunná místa a svěží živné půdy.
Ocún jesenní (Colchicum autumnale)
Je evropský druh a jeho květy v barvě lila se objevují na vlhčích loukách v měsíci září. Ze všech druhů je na půdní vláhu nejvíce náročný a nesvědčí mu úplné vyschnutí půdy ani v létě. Vzpřímené řemenovité listy raší na jaře. V kultuře jsou četné formy tohoto druhu, mezi nimi i pěkné plnokvěté odrůdy.
Osvědčené odrůdy ocúnu jesenního
| Odrůda | Výška (cm) | Barva květu |
|---|---|---|
| Major | 15 | Lila až růžová |
| Plenum | 15 | Lila až růžová |
| Album | 12 | Čistě bílá |
Colchicum byzantinum
Se vyskytuje v Malé Asii a v Řecku. Je 15–20 cm vysoký a na rozdíl od předcházejícího druhu snáší vyschnutí půdy v létě. Tento nenáročný druh kvete rovněž v září fialově růžovými květy.
Colchicum speciosum
Pochází z Malé Asie a z Kavkazu. Jeho velké a světle fialové květy se otevírají poměrně pozdě, až v druhé polovině září. Rostlina je asi 20 cm vysoká. Existuje i odrůda tohoto druhu s čistě bílými květy (‚Album‘).
Colchicum-hybridy
Se nevysemeňují jako výše uvedené botanické druhy a nevytrvávají tak dlouho. Mají statné a někdy i hustě plné květy.
Přehled odrůd Colchicum-hybridů
| Odrůda | Barva květů | Doba kvetení |
|---|---|---|
| Lilac Wonder | Šeříková | Září |
| The Giant | Růžově lila, velký květ | Září říjen |
| Waterlily | Růžově lila, plný květ | Září |
Ploštičník
Ploštičník (Cimicifuga)
Vysoká trvalka s dlouhými bílými květenstvími. Rostlina zaujme svým půvabem zejména ve stínu stromů nebo před tmavým pozadím, kde její bílé květy vyniknou.
- Stanoviště: polostinné až stinné
- Výška: až 2 m
- Doba kvetení: srpen–září
- Množení: výsevem nebo dělením
Rod ploštičníků (Ranunculaceae – pryskyřníkovité) zahrnuje cenné trvalky, které nejlépe prospívají ve vlhké, humusem bohaté půdě, často ve stínu stromů či zdí. Ploštičníky dosahují plného efektu až po několika letech od výsadby a dlouhou dobu zůstávají na místě.
Ploštičník srdcolistý (Cimicifuga cordifolia)
- Původ: Severní Amerika
- Výška: 1,5–2 m
- Květy: bílé, hustě uspořádané ve štíhlých hroznech
- Doba květu: srpen–září
- Ideální pro polostinná místa.
Ploštičník rozvětvený (Cimicifuga ramosa)
- Nejkrásnější druh ploštičníku
- Výška: až 2 m
- Květy: krémově bílé, příjemně vonící
- Odrůdy:
- ‚Atropurpurea‘: 2 m, bílá barva květů, hnědočervené listy
- ‚Brunette‘: 1,5 m, krémově bílé květy, světle hnědé listy
Ploštičník jednoduchý (Cimicifuga simplex)
- Květenství: rozvětvené, mírně převislé, slabě vonné
- Barva květů: krémově bílá
- Doba květu: září–říjen
- Výška: až 1,5 m (potřebuje opěrný kolík).
Pcháč
Pcháč (Cirsium)
Ostnité luční byliny, plevelné i okrasné rostliny.
- Stanoviště: Podle druhu suché nebo vlhké půdy.
- Výška: 0,2–1,5 m.
- Doba kvetení: Červen–září.
- Množení: Výsevem.
Pcháč, často nesprávně označovaný jako bodlák, je známá rostlina s pichlavými ostny a bujícími kořeny. Některé zajímavě kvetoucí druhy se využívají jako okrasné rostliny v květinových záhonech a skalkách. Všechny druhy patří do čeledi hvězdnicovitých (Asteraceae).
Pcháč potoční (Cirsium rivulare)
Domácí druh, který roste u vody, na lesních loukách a slatinách. Pro zahrady je vhodná odrůda C. rivulare ‚Atropurpureum‘ (1,4 m vysoká). Na vlhkých stanovištích se dobře kombinuje s jinými lučními trvalkami a hodí se i pro květnaté louky. Purpurově červené květy se objevují v červnu a červenci, a pokud rostlinu po odkvětu lehce seřízneme, může znovu vykvést na podzim.
Pcháč bezlodyžný (Cirsium acaule)
Roste na sušších stanovištích, dorůstá výšky jen 20 cm. Má peřenosečné a ostnitě zubaté listy. Kvete od července do září. Poddruh C. acaule ssp. gregarium je vhodný pro skalky.
Pcháč obecný (Cirsium vulgare)
Roste na kamenitých a středně vlhkých půdách. Dorůstá 60–120 cm. Kvete od června do září, jeho květní úbory (asi 4 cm široké) jsou umístěny na koncích stonků po jednom až třech. Listy jsou zespodu šedě plstnaté a vybíhají v dlouhý osten. Horní strana listů je zdrsněná jemnými ostny.
Cirsium diacanthum
Roste na suchých místech, dorůstá 5–20 cm. Načervenalé květy se objevují v srpnu. Dekorativní růžice ostnitých listů je působivá, ale odkvetlá rostlina ztrácí estetický vzhled.
Pcháč bělohlavý (Cirsium eriophorum)
Dvouletý druh, 1 m vysoký, kvete od července do srpna. Působí úhledně i během vysemeňování. Má purpurově fialové květy a bíle vlnaté zákrovní lístky.
Meloun vodní
Meloun vodní (Citrullus lanatus var. caffer)
Teplomilná tykvovitá rostlina s velkými plody.
- Stanoviště: Teplé písčité půdy a slunné klima.
- Prostor pro rostliny: 60 × 100 cm.
- Doba pěstování: Výsev od dubna pod sklem.
- Doba sklizně: Při plné zralosti plodů.
Vodní meloun patří do čeledi tykvovitých (Cucurbitaceae) a je domovem v suchých oblastech tropické a subtropické Afriky. Z původního druhu byla selekcí vytvořena kulturní forma, která se dnes pěstuje ve Středozemí, na Balkáně, v Maďarsku, v jižním Rusku a v USA.
Jednoletá plazivě rostoucí rostlina vytváří rozvětvené výhony s hluboce zařezávanými listy. Ze žlutých květů na koncích výhonů se vyvinou velké kulaté až válcovité plody o hmotnosti 5–20 kg.
Plody
- Slupka je hladká, světle až tmavě zelená, částečně mramorovaná.
- Dužnina má většinou výrazně červenou barvu, zřídka žlutavou nebo bílou.
- Semena jsou rozdělena po celé dužnině, na rozdíl od melounu cukrového.
Pěstování
Vodní melouny potřebují hodně slunce a záhřevné písčité půdy. V našich podmínkách je jejich pěstování možné v teplých vinohradnických polohách nebo ve fóliovém tunelu. Plody dobře snášejí přepravu a lze je prodávat i na vzdálených trzích.
Tip: Plné aroma a osvěžující chuť mají pouze dobře zralé plody – při poklepu znějí dutě.
Mavuň
Mavuň (Centranthus)
Hodnotná přírodní trvalka pro teplá místa a do skalnatých partií
- Stanoviště: plně slunné; propustné, vápenité půdy
- Výška: 60 cm
- Doba kvetení: květen-září
- Množení: semeny
Centranthus ruber patří do čeledi kozlíkovitých (Valerianaceae) a pochází z jižní Evropy. Rostlina roste trsovitě a u spodku snadno dřevnatí. Modrozelené listy jsou široce kopinaté. Růžově červené květy ve volném latovitém květenství se postupně otevírají od pozdního jara až do podzimu, díky čemuž se mavuň řadí k velmi vytrvale kvetoucím trvalkám.
Nejlépe se daří ve vápenitých, propustných půdách a nevadí jí občasné vyschnutí půdy. Mavuň lze použít na střešní zahradě, u suché zídky, na terase nebo na štěrkované ploše. Na příznivém stanovišti se často vysemeňuje.
Vedle přírodního typu (Centranthus ruber) se pěstují odrůdy, jako jsou C. ruber ‚Albiflorus‘ s bílými květy a C. ruber ‚Coccineus‘ s květy karmínově červenými.
Do sousedství lze vysadit chrpy, bělotrn nebo platykodon (Platycodon).
Vlaštovičník
Vlaštovičník větší (Chelidonium majus)
Vytrvalá, planě rostoucí jedovatá bylina, léčivá rostlina
- Stanoviště: žádné zvláštní nároky na půdu, většinou v polostínu
- Výška: 30-100 cm
- Doba kvetení: květen-září
- Množení: výsevem
Vlaštovičník je rozšířen v celé Evropě, dále v částech Asie a Severní Ameriky. Patří do čeledi makovitých (Papaveraceae). Roste hlavně v blízkosti lidských obydlí, na zdech a při cestách, na neobdělávané půdě, na mezích a na rumištích.
Celá rostlina obsahuje žlutou mléčnou šťávu, která chutná ostře a má leptavé účinky. Šťáva obsahuje dva slabě jedovaté alkaloidy. Při sběru čerstvé byliny nutno postupovat opatrně; žlutá šťáva způsobuje podráždění kůže a při otevřených poraněních i otravu.
Rostlinu s rozvětveným stonkem a s výškou 30-100 cm upevňuje v půdě silný kůlový kořen. Stonek a listy jsou slabě chlupaté, modrozelené listy jsou zpeřené a mají vroubkovaný okraj. Zlatožluté květy se čtyřmi korunními lístky jsou uspořádané v okolíkovitém květenství.
Vlaštovičníku se přisuzují zklidňující a protikřečové účinky na žaludek, střeva a žlučník. Vzhledem k leptavým účinkům se často používá k odstraňování bradavic.
Ořechoplodec
Ořechoplodec (Caryopteris)
Nízký opadavý keř s šedými, aromaticky vonícími listy.
- Stanoviště: slunné, teplé, chráněné; půdy hlinité, propustné, vápenité
- Výška: 50–100 cm
- Doba kvetení: září–říjen
- Množení: řízky
Rod Caryopteris zahrnuje 10 druhů pocházejících z východní Asie. Pro zahradní účely je významný pouze jeden druh a jeden kříženec s několika odrůdami. Ořechoplodec patří do čeledi sporýšovitých (Verbenaceae) a vyniká svou pozdní dobou kvetení, což z něj činí významnou pastvu pro včely. Má méně obvyklé modré květy a je ideální pro skalky, vřesoviště či „stepní“ zahrady.
Popis a pěstování
- Květy: modré, svítivě až tmavě modré, vyrůstají z úžlabí vrchních listů.
- Použití: Lze kombinovat s růžově a červeně kvetoucími trvalkami, zakrslými jehličnany, šedolistými dřevinami a trávami.
- Odolnost: Snáší sucho, ale často zmrzá až k zemi – doporučuje se zimní přikrývka kořenů. Kvete na letorostech, proto vyžaduje každoroční silný řez.
Druhy a odrůdy
Ořechoplodec clandonský (Caryopteris × clandonensis)
- Výška: 50–100 cm
- Listy: aromatické, tmavozelené, na spodní straně šedozelené.
- Květy: svítivě modré, úzké vrcholíky.
- ‚Heavenly Blue‘: bohatě kvetoucí odrůda se sytě tmavomodrými květy, vzpřímený růst do výšky 1 m, velmi dlouhá doba kvetení.
- ‚Kew Blue‘: nižší, hustě větvená odrůda s výrazně tmavomodrými květy.
Ořechoplodec šedivý (Caryopteris incana)
- Domácí v Japonsku a ve východní Číně.
- Výška: až 1 m
- Větve: šedě plstnaté.
- Listy: tmavozelené, vespod šedě plstnaté, aromatické.
- Květy: fialově modré, husté úžlabní vrcholíky, kvetou v září. Tento druh je méně běžný než kříženec C. × clandonensis.
Trubač
Trubač (Campsis)
Opadavá liánovitá dřevina s příčepivými kořínky na větvích.
- Stanoviště: slunné, teplé, chráněné; půdy svěží, humózní, živné
- Výška: 8–10 m
- Doba kvetení: červenec–září
- Množení: výsevem a kořenovými řízky
Rod Campsis z čeledi trubačovitých (Bignoniaceae) zahrnuje pouze dva druhy. Campsis grandiflora pochází z Číny a Campsis radicans ze Severní Ameriky. Ve střední Evropě jsou dostatečně mrazuvzdorné pouze Campsis radicans a jeho kříženec Campsis × tagliabuana (C. grandiflora × C. radicans).
Popis rostliny
- Listy: vstřícné, lichozpeřené, složené z 9–11 eliptických lístků dlouhých 3–6 cm.
- Květy: trubkovité, šarlatově nebo karmínově červené, s trubkovitě zvonkovitým kalichem a pětičetnou korunou, která se nad kalichem rozšiřuje.
Květy se tvoří ve svazcích na koncích letorostů. Trubače jsou ideální popínavé rostliny pro zdi a fasády v teplých, chráněných oblastech s mírnou zimou. Příčepivé kořínky jsou poměrně slabé, proto je vhodné některé výhony vyvazovat.
Pěstování
Trubače vyžadují pravidelný řez dlouhých výhonů, podobně jako u révy vinné.
Druhy a kultivary
Campsis radicans (trubač kořenující)
- Výška: až 10 m
- Květy: oranžové až světle oranžové s vnitřní žlutou částí; lem koruny šarlatově červený.
Campsis × tagliabuana 'Madame Galen'
- Růst: více keřovitý, méně popínavý
- Listy: až 45 cm dlouhé, složené z 15 vejčitých, hrubě pilovitých lístků.
- Květy: četné, ve volných latách, trubka koruny zvenčí oranžová, uvnitř šarlatově červená. Kvete postupně od července do září.
Světlice barvířská
Světlice barvířská (Carthamus tinctorius)
Barvířská a olejnatá rostlina, pěstovaná v jižní Evropě.
- Stanoviště: slunné; chudá, lehká, písčitá půda
- Výsev: květen
- Doba sklizně: květy v červenci–září, semena v září–říjnu
Popis rostliny
- Květiny: žlutooranžové, 2–3 cm velké květní úbory, používané k barvení jídel, látek a v kosmetice (např. růž).
- Semena: lisují se na hodnotný olej s nízkým obsahem cholesterolu.
Světlice pochází z domovských oblastí Indie a Egypta, odkud se rozšířila až do jižní Evropy. Patří do čeledi hvězdnicovitých (Asteraceae).
Využití
- Barvení: Květy se rozemílají na prášek, známý jako „nepravý šafrán“, využívaný v potravinářství. Světlici lze také použít ke žlutému barvení látek.
- Kulinářství: Mladé květní úbory se konzumují jako zelenina.
- Pěstování: I v našich vinorodých oblastech s lehkou písčitou půdou lze světlici pěstovat jako zahradní rostlinu.
Katalpa
Katalpa (Catalpa)
Opadavé středně velké stromy s velkými a většinou aromatickými listy.
- Stanoviště: slunné; každá normální zahradní půda
- Výška: 15–20 m
- Doba kvetení: červen–červenec
- Množení: výsevem
V Severní Americe a ve východní Asii se vyskytuje 13 druhů tohoto rodu, které patří do čeledi trubačovitých (Bignoniaceae). Všechny katalpy jsou rychle rostoucí stromy s dosti tlustými výhony.
Popis rostliny
- Listy: velké, dlouze řapíkaté, uspořádané vstřícně nebo po třech, na spodní straně mají v úhlech žilnatiny fialové žlázky.
- Květy: sestavené v koncových latách, mají šikmo zvonkovitou, pětilaločnatou korunu se zvlněným lemem.
- Plody: 10–40 cm dlouhé a úzké tobolky, které často visí na stromě dlouho do zimy.
Katalpy jsou krásně kvetoucí solitérní stromy s široce rozložitou korunou. Jsou vhodné do parků a větších zahrad. Nejlépe prospívají v teplejších polohách, ve svěžích a živných půdách. Mladé stromy je třeba chránit před silnými mrazy, ale později jsou katalpy dostatečně mrazuvzdorné a nevyžadují zvláštní péči.
Druhy Katalpy
Katalpa obecná (Catalpa bignonioides)
- Výška: 15–20 m
- Koruna: nízká, široce klenutá
- Listy: až 25 cm dlouhé, slabě srdčité, při rozemnutí nepříjemně páchnoucí.
- Květy: zvonkovité, asi 5 cm široké, s třepenitým okrajem. Uvnitř bílé koruny jsou purpurové tečky a dva žluté podélné proužky.
Katalpa nádherná (Catalpa speciosa):
- Výška: až 15–20 m
- Koruna: štíhle kuželovitá
- Listy: většinou srdčité, dlouze zašpičatělé, 10–20 cm dlouhé, hladké a leskle tmavozelené, při rozetření nezapáchají.
- Květy: tvoří volné laty až 15 cm dlouhé, koruna je 4–6 cm široká, bílá, uvnitř nezřetelně tečkovaná. Kvete o tři týdny dříve než katalpa obecná.
Podkovka
Podkovka chocholatá (Hippocrepis comosa)
Víceleté kvetoucí byliny nebo polokeře do skalek a do spár zdí.
- Stanoviště: Plně slunné místo se sušší propustnou půdou.
- Výška: Asi 15 cm.
- Doba kvetení: Květen–červenec.
- Množení: Výsevem.
Rod podkovka (Hippocrepis) z čeledi bobovitých (Fabaceae) zahrnuje asi 20 druhů, které jsou rozšířeny v Evropě a až k Íránu. Vhodný druh do skalek je podkovka chocholatá (Hippocrepis comosa), která roste v jihozápadní a střední Evropě a zasahuje až do Anglie. Přírodním stanovištěm této pionýrské rostliny jsou slunné kamenité stráně a okraje cest. Rostlina však roste i v hlinitých a sprašových půdách.
Podkovka tvoří 10–30 cm dlouhé poléhavé až mírně vystoupavé výhony, které při základu dřevnatějí. Listy jsou složené z 5–7 párů lístků a žluté květy jsou uspořádané po 5–12 v hlávkách. Množení je možné výsevem, mladé rostliny se však musí vysadit na definitivní stanoviště co nejdříve.
Žluťucha
Žluťucha (Thalictrum)
Žluťucha je trvalka, která je ideální pro přirozené výsadby v blízkosti dřevin. Patří do čeledi pryskyřníkovitých (Ranunculaceae) a je rozšířena v Evropě a západní Číně.
- Poloha: Střídavě slunná.
- Půda: Výživná a čerstvá.
- Zvláštnost: Rostlina se výborně hodí k lehkému stínu dřevin nebo zdí. S vyšším osluněním je však nutná vyšší vlhkost půdy.
- Výška: 40–180 cm, podle druhu.
- Doba kvetení: Květen až srpen, závisí na druhu.
- Množení: Dělením.
- Růst: Trsnatý, často statný.
Druhy a odrůdy
Žluťucha orlíčkolistá (Thalictrum aquilegifolium)
- Výška: Až 1 m.
- Květy: Něžné květy barvy lila, uspořádané v rozvětvených latách (kvete od května do července).
- Listy: Trojdílné, podobné orlíčku.
Thalictrum dipterocarpum
- Původ: Západní Čína.
- Výška: Až 1,8 m.
- Květy: Růžové až světle fialové, uspořádané v řídkých latách (kvete v červnu a červenci).
- Stanoviště: Chladný stín zdí, čerstvá až vlhká kyselá půda.
Thalictrum minus 'Adianthifolium'
- Výška: Pouze 40 cm.
- Květy: Žlutavé (kvete v květnu a červnu).
- Listy: Silně dělené.
Žluťucha je ceněná planá trvalka, která je vhodná k výsadbě v lehkém stínu a přirozeně se váže na dřeviny. Její trsnatý růst a krásné květy ji činí skvělou volbou pro zahrady s přirozeným designem.
Tořivka
Tořivka (Streptocarpus)
Tořivka jsou bohatě kvetoucí rostliny, které mohou mít drobné nebo velké květy a jsou ideální pro pokojovou kulturu.
Rostlina vyžaduje světlé místo bez přímého slunce.
- Výška: Listy rostou v růžicích bez stonků, květní stopky mohou dosahovat až 60 cm.
- Doba kvetení: Od jara do podzimu.
- Množení: Provádí se semeny nebo listovými řízky.
Listy vyrůstají bez stonků v růžici.
- Druhy: Většinou velké listy.
- Hybridy a odrůdy: Menší, protáhle oválné, lehce svraštělé, s vroubkovaným okrajem.
- Výjimečné druhy: Druhy Streptocarpus grandis a Streptocarpus wendlandii, které najdeme jen v botanických sbírkách, mají jediný přízemní list o délce až 1 m a šířce 60 cm, nad nímž vyrůstá stvol s až 30 modrofialovými květy.
Péče
- Zalévání: V létě pravidelně změkčenou vodou, v zimě méně, ale vodu je nutné temperovat.
- Teplota: V zimě alespoň 18 °C.
- Hnojení: Během růstu hnojíme jednou týdně.
Ožanka
Ožanka (Teucrium)
Ožanka zahrnuje více či méně dřevnatějící trvalky, často s vonnými listy. Její druhy se vyskytují v mírných a teplých zónách a zahrnují jednoleté, dvouleté i vytrvalé rostliny. Typicky mají čtyřhranný stonek, křižmostojně vstřícné malé listy a často jsou slabě chlupaté. Květy se objevují v paždí listů a horní pysk je buď chybějící, nebo sotva patrný.
- Stanoviště: Slunné až polostinné, dobrá normální zahradní zemina.
- Výška: 20–40 cm.
- Doba kvetení: Květen až září (dle druhu).
- Množení: Řízky, dělením nebo výsevem.
Rod ožanka patří do čeledi hluchavkovitých (Lamiaceae) a čítá přibližně 100 druhů. V České republice se přirozeně vyskytuje asi 10 druhů, některé jsou také pěstovány.
Druhy ožanky
Ožanka kalamandra (Teucrium chamaedrys)
Stálezelený polokeř s plazivým oddenkem. Roste na slunných a suchých stanovištích, jako jsou suché trávníky, skály nebo okraje lesů v jižní a střední Evropě.
- Výška: Až 30 cm.
- Listy: Eliptičné, tmavozelené, lesklé, hrubě vroubkované a aromaticky vonící.
- Květy: Purpurově červené kvítky v koncových nepravých hroznech (květen až září).
- Využití: Podpora trávení, chuť k jídlu, snížení horečky.
- Zahradní využití: Hodí se na obruby, skalky či přírodní výsadby. Dobře se množí řízky. Doporučuje se odrůda ‚Rosenteppich‘, která roste šířeji a ploše.
Ožanka šalvějová (Teucrium scorodonia)
Trvalka rostoucí na suchých, málo vápnitých půdách ve vřesovištích, lesích a skalních svazích.
- Výška: 30–60 cm.
- Listy: Podobné šalvěji.
- Květy: Zelenavě žluté, objevují se od července.
- Využití: Léčitelství.
Ožanka česneková/čpavá (Teucrium scordium)
Má ráda vlhko, roste v příkopech, na březích jezer a toků.
- Růst: Oddenek vytváří množství odnoží, stonky jsou zčásti poléhavé a zakořeňující, vzpřímené výhony bohatě větvené.
- Vlastnosti: Huňatě chlupaté stonky, česnekový pach.
- Obsahové látky: Hořké látky, třísloviny, éterické oleje.
Pámelník
Pámelník (Symphoricarpos)
Nízké opadavé skupinové a krycí keře s bílými nebo červenými bobulemi.
Stanoviště: slunná až polostinná místa
Výška: 1–2 m
Doba kvetení: červen–září
Množení: výsevem, dřevitými nebo bylinnými řízky
V Severní Americe, jižně až po Mexiko, je rozšířeno 18 druhů pámelníku, zatímco jeden druh se vyskytuje v západní Číně. Keře jsou hustě trsovité, tvoří hojné oddenky a mají vstřícné, většinou celokrajné listy. Květy jsou malé, málo nápadné, růžově červené nebo bílé, čtyř- až pětičetné a tvoří koncová nebo postranní strboulohovitá květenství. Bobulovité dvouzrnné peckovičky jsou jedovaté a drží na keřích dlouho do zimy.
Pámelník bílý (Symphoricarpos albus)
Až 1 m vysoký keř s tenkými, vzpřímenými, jemně chlupatými výhony. Listy jsou okrouhlé až vejčitě eliptičné, 4–6 cm dlouhé. Červenavé květy se objevují od června do září, plody jsou bílé, 1–1,5 cm široké.
Pámelník čenaultův
(Symphoricarpos x chenaultii)
Vzpřímený keř dosahující výšky člověka, bohatě a řídce větvený. Listy jsou vejčité, 1–2 cm dlouhé, svrchu tmavozelené, naspodu modrozelené. Květy v červnu až červenci v krátkých koncových klasech. Červené plody s bílými tečkami jsou kulovité.
Pámelník Doorenbosův (Symphoricarpos x doorenbosii)
Keř výšky člověka, mohutně rostoucí. Listy jsou eliptičné až široce vejčité, 2–4 cm dlouhé, tmavozelené. Bílé květy s růžovým nádechem. Bílé plody s růžovým líčkem, některé odrůdy mají odlišnou barvu:
Pámelník okrouhlý (Symphoricarpos orbiculatus)
Ztuha vzpřímený, 1–2 m vysoký keř s vejčitě okrouhlými listy, 2–4 cm dlouhými, tmavozelenými. Květy v červenci až srpnu, žlutavě bílé s růžovým nádechem. Plody jsou purpurově červené, držící až do zimy. Pochází ze Severní Ameriky.
Kakaovník
Kakaovník (Theobroma cacao)
Stálezelený tropický strom; u nás vhodný pro teplý skleník nebo zimní zahradu.
Stanoviště: teplý skleník, neustále pod sklem
Výška: až 8 m, v kultuře omezován zpětným řezem
Doba kvetení: květy malé a nenápadné
Množení: výsevem
Rod Theobroma, náležící do čeledi lejnicovitých (Sterculiaceae), zahrnuje 22 druhů rozšířených ve Střední a Jižní Americe. Kakaovník (Theobroma cacao) je z nich hospodářsky nejdůležitější. V přirozeném prostředí dorůstá výšky 10–15 m a vyvíjí se v etážovitě rostoucí strom.
Listy a květy
Tenké, kožovité, hladké a lesklé listy jsou až 30 cm dlouhé, při rašení červené, což je jev typický pro tropické stromy. Květy jsou malé, žlutavě bílé a vyrůstají přímo z kmene a větví (kauliflorie).
Plody a semena
Plody jsou 15–20 cm dlouhé, červenohnědé, bobulovité a tvarem připomínají okurku. Semena, známá jako kakaové boby, jsou uložena v bílé sladké dřeni (pulpě).
Historie a využití
Kakaové boby se získávají především z druhu Theobroma cacao, i když i další druhy poskytují použitelná semena. Fermentované a pražené boby sloužily k výrobě „božského nápoje“ u Mayů, Aztéků a Inků.
Zpracování kakaových bobů
Proces zpracování začíná fermentací při 45 °C, během níž se mění chuť a aroma. Následuje sušení, pražení a mletí bobů.
Pěstování u nás
K úspěšnému pěstování kakaovníku je potřeba skleník s vlhkým teplým klimatem, kde teploty neklesají pod 20 °C a v létě dosahují až 25 °C. Strom vyžaduje vysokou vzdušnou vlhkost a písčitou humózní půdu. Zpětný řez se provádí od pátého roku na jaře.
Syngonium
Syngonium (Syngonium)
Zelené rostliny do pokoje a květinového okna; popínavé rostliny či k podsadbě ve skleníku a zimní zahradě. Ideální pro hydroponii.
Stanoviště: stinné až odcloněné od slunce
Výška: pnoucí několik metrů, plazivé 20–30 cm
Doba kvetení: není vázána na roční období
Množení: řízky
Rod Syngonium z čeledi áronovitých (Araceae) zahrnuje asi 20 druhů rozšířených v Západní Indii, Mexiku a Brazílii. Tyto rostliny se hodí pro stinné a neslunné polohy. U syngonií se v mládí a ve stáří ukazují rozdílné tvary listů. Starší exempláře mohou kvést.
Syngonium auritum
Pochází z Jamajky a Hondurasu. Je to vysoko šplhající liána, která se pěstuje podobně jako filodendron. Starší forma má troj- až pětinásobně dělené leskle zelené listy.
Syngonium podophyllum
Tento druh pochází z Mexika až po Kostariku a je nejznámější. Má velmi variabilní listy – od jednoduše šípovitých v mládí až po mnohonásobně dlanitě dělené ve stáří. Existuje několik krásných odrůd s kreslenými a zbarvenými listy:
Pěstování a péče
Syngonia jsou ideální pro neosluněná místa s teplotami alespoň 18 °C a dobrou vzdušnou vlhkostí. Rychle rostou a mohou pokrýt pnoucí opory a stěny. Syngonium podophyllum s jeho odrůdami lze použít také jako podsadbu a do závěsných nádob (ampulí).
Substrát a rozmnožování
Vysazuje se do humózní, dobře propustné zeminy pro zelené rostliny. Řízky z vyzrálých špiček výhonů a z kousků výhonů lze odebírat celoročně. Teplota při rozmnožování by měla být alespoň 20 °C.
Ošetřování
Syngonia mají nenáročné nároky. Stačí zajistit dostatečnou vlhkost, dobré zásobení živinami a občasné sestříhání, které podporuje větvení.
Kavyl
Kavyl (Stipa)
Trsnatá tráva se svinutými listy a dlouhými osinami klasů
Stanoviště: otevřená, slunná místa na suchých, teplých, pokud možno vápenitých půdách
Výška: stébla 50–70 cm, kvetoucí 70–100 cm
Doba kvetení: červen–červenec–srpen
Množení: výsevem; výsadba jen s hrnkovými baly
Kavyly patří k čeledi lipnicovitých (Poaceae) a pocházejí z největší části ze Středomoří až jižního Ruska. Jejich výjimečná okrasná hodnota spočívá v dlouhých a jemných péřitých osinách, které ovšem nevydrží na klasu příliš dlouho.
Kavyl vousatý (Stipa barbata)
Šedozelené svinuté převislé listy tvoří trs, který dosahuje plné velikosti až po několika letech. Stříbřitě hedvábné osiny mohou být až 40 cm dlouhé a v pozdním létě jsou odnášeny větrem. Poté se doporučuje zpětný řez stébel.
Kavyl vláskovitý (Stipa capillata)
Má husté modrozelené trsy listů, které zůstávají vzpřímené i po odkvětu. Květní laty stojí nad listy, osiny dlouhé 20 cm a často spirálově stočené nejsou chlupaté. Před dozráním je vhodné ostříhat, protože jsou ideální jako suché květiny.
Kavyl obrovský (Stipa gigantea)
Tvoří 50 cm vysoké trsy listů, zatímco květní stvoly dorůstají výšky člověka. Nechlupaté zlaté osiny mohou být až 30 cm dlouhé a volně visí od téměř vzpřímených květních stopek. V drsných polohách tráva vyžaduje zimní ochranu.
Kavyl Ivanův (Stipa pennata)
Domácí druh v Evropě. Matně zelený trs listů dosahuje výšky 40 cm, květenství se vypíná ještě trochu výše. Péřovitě chlupaté osiny, měkounké a dlouhé 20 cm, jsou převislé v měkkých obloucích.
Kavyl sličný (Stipa pulcherrima)
Má 1 mm široké listy a až 1 m vysoká olistěná stébla, která nesou laty dlouhé 10–15 cm s měkkými osinami až 50 cm dlouhými. Tento druh je náročný na teplo.
Kostival
Kostival
Drsně chlupaté trvalky pro vlhká stanoviště; stará léčivá rostlina
Stanoviště: slunné až stinné; vlhká, svěží půda
Výška: 25–150 cm
Doba kvetení: květen–srpen
Množení: výsevem nebo dělením
Kostival, vyskytující se na vlhkých stanovištích téměř ve všech zemích Evropy a Asie, patří do čeledi brutnákovitých (Boraginaceae). Pro tuto čeleď je typická nejen drsná chlupatost, nýbrž i šnekovité zavinutí ještě mladých květenství. Široce kopinaté listy velmi šťavnaté rostliny jsou uspořádány střídavě a rostou na vzpřímeném stonku sbíhavě dolů. Barva malých zvonkovitých květů se mění mezi fialovou, modrou a červenou nebo přechází mnohdy až do bělavé. Různé druhy a odrůdy mají význam v léčitelství, jako krmné rostliny nebo jako zahradní trvalky.
Kostival drsný (Symphytum asperum)
Tento téměř ostnitě či štětinatě chlupatý druh je domácí v jihozápadní Asii, ale z kultur velmi často zplaňuje a setkáme se s ním i jinde. Jeho listy jsou protáhle vejčité a nerostou po stonku splývavě dolů. Velké květy jsou červené až světle modré. Rostlina je přes 1 m vysoká a pěstuje se jako krmivo.
Kostival velkokvětý (Symphytum grandiflorum)
Tato cenná planá trvalka se cítí velmi dobře v polostínu nebo ve stínu mezi dřevinami a je hezkou půdopokryvnou rostlinou. Má tmavozelené chlupaté listy a smetanově žluté květy v převislých hroznech. Je asi 30 cm vysoká a kvete v dubnu až květnu. Existuje také několik odrůd v různých modrých tónech.
Kostival lékařský (Symphytum officinale)
Tato trvalka se často vyskytuje na březích potoků a v příkopech, na vlhkých loukách i na okrajích lesa; je významnou léčivou rostlinou. Již dávno se vědělo, že rostlina obsahuje zejména v kořenech účinné látky, které velice pomáhají při zlomeninách, špatně se hojících ranách, vymknutích kloubů, zánětech nervů atd.
Dlouhé kořeny obsahují skutečně slizové látky a třísloviny, éterický olej, alkaloidy a zejména allantoin, látku urychlující hojení ran. Kořen je zevně černohnědý, uvnitř bílý a slizovitý; chuť je nasládlá a stahující. Vzpřímené stonky jsou asi 1 m vysoké, květy růžové až bělavé.
Tis
Tis (Taxus)
Stálezelený, často keřovitě rostoucí jehličnan.
Stanoviště: stinné až polostinné; vápenité i jiné půdy.
Výška: 50 cm-15 m.
Doba kvetení: březen-duben.
Množení: výsevem nebo řízky.
Rod Taxus s 8 velmi podobnými a blízce příbuznými druhy je rozšířen převážně v mírné zóně severní polokoule, pouze 1 druh pronikl až do Indonésie na jižní polokouli. Tisy patří do čeledi tisovitých (Taxaceae). Jsou to buď keře, nebo malé, silně rozvětvené stromy s hladkou červenavě hnědou kůrou, která se na starších kmenech uvolňuje v plátech. Zploštělé, až 3,5 cm dlouhé jehlice jsou postaveny šroubovitě, na postranních větvičkách často shloučené na vrcholku. Květy jsou jednopohlavné a dvojdomě rozdělené. Početné samčí květy jsou nápadné svými žlutavými prašníky. Samičí květy jsou nenápadné a vyvíjejí se z nich vejčitá, většinou dvouhranná semena, obklopená živě červeným, pohárkovitě otevřeným míškem. Rostliny jsou ve všech částech jedovaté, s výjimkou poněkud nasládle chutnajícího míšku.
V zahradní kultuře patří druhy rodu Taxus a jejich odrůdy k nejdůležitějším jehličnatým dřevinám. Jsou odolné, dlouhověké a málo náročné na stanoviště, daří se jim i na velmi zastíněných místech. Žádný jiný druh jehličnanů se nedá tak bez problémů stříhat jako tisy. Ty jsou proto odedávna používány jako živé ploty nebo jsou rozmanitě stříhány do uměleckých tvarů. Tisy jsou vápnomilné, rostou však i na jiných půdách, ale nesnášejí horké nebo mokré nepropustné půdy. Vysoká snášenlivost zastínění z nich činí cennou podsadbu pod vysoké stromy.
Tis červený (Taxus baccata)
je 10-12 m vysoký strom s korunou zprvu široce kuželovitou, ve stáří zaokrouhlenou. Často je od země vícekmenný, jednotlivé kmeny navzájem srůstají. Větve má vzpřímené nebo téměř vodorovně odstávající a bohatě rozvětvené. Listy postavené šroubovitě jsou jehlicovité, zploštělé, ohebné, 1,5-3,5 cm dlouhé, svrchu leskle tmavozelené s vyvýšeným středním nervem, naspodu světle nebo šedozelené se dvěma širokými, málo nápadnými pruhy průduchů (stomat). Je rozšířen v Evropě, v severní Malé Asii, od Kavkazu až do severní Persie a v západní Africe na kyprých, hlubokých, výživných a dobře propustných půdách, většinou ve světlých až stinných lesích.
Kromě planého druhu, který se používá jako solitéra nebo do živých plotů, pěstují školky spoustu odrůd s odchylkami v habitu a ve zbarvení jehličí. Mezi nimi je i řada forem, které rostou zřetelně slaběji než druh.
Tis japonský (Taxus cuspidata)
Ve své japonské domovině je to 20 m vysoký strom, u nás však zůstává většinou keřovitý. Větve má odstávající nebo vzpřímené, s červenavě hnědou kůrou. Jehlice jsou nepravidelně dvouřadě uspořádané a 1,5-2,5 cm dlouhé, stažené do zřetelně žlutého řapíku, svrchu sytě zelené, naspodu se dvěma žlutavými proužky průduchů. Semena jsou lehce troj- až čtyřhranná, míšek červený. Vyznačuje se velkou zimovzdorností a sytě zeleným jehličím.
Z četných zahradních odrůd se u nás pěstují jenom některé:
- ‚Green Valley‘ – růst nízký s vystoupavým nebo odstávajícím rozvětvením, jehličí značně krátké, široké a tmavozelené.
- ‚Nana‘ – nízkého a keřovitého růstu, velmi nepravidelně široká, až 1 m vysoká a 3 m široká, jehličí krátké a sytě zelené; na jaře velmi brzy raší.
Taxus x media
Stojí svými znaky mezi oběma rodiči. Od Taxus baccata se odlišuje širšími jehlicemi s malou špičkou a výraznou střední žilkou. Jehlice jsou jinak podobné T. cuspidata, ale zřetelně dvouřadě postavené a vodorovně rozprostřené, větvičky jsou olivově zelené. Taxus x media má celou řadu zahradních odrůd, které se často pěstují.
Nejlepší odrůdy Tisu (Taxus baccata)
| Odrůda | Růst a zbarvení jehličí |
|---|---|
| 'Adpressa' | Keřovitý a nepravidelný, pomalu rostoucí; jehlice méně než 1 cm dlouhé, tmavozelené. |
| 'Adpressa Aurea' | Roste poněkud slaběji, jehlice na špičkách výhonů zlatožluté. |
| 'Cavendishii' | Zakrslá forma; větve rozprostřené ploše nad zemí, až 40 cm vysoká, jehlice modrozelené. |
| 'Dovastoniana' | Stromovitý, větve pravidelně přeslenité a vodorovně odstávající, na špičkách převislé; jedna z nejkrásnějších vysoko rostoucích odrůd. |
| 'Dovastonii Aurea' | Růst trochu slabší, výhony zlatožluté, jehličí svrchu většinou žlutozelené se žlutým okrajem. |
| 'Fastigiata' | Zprvu stejnoměrně úzce sloupovitý, ve stáří 4-7 m vysoký a pak často velmi široký; stará a často vysazovaná odrůda. |
| 'Fastigiata Aureomarginata' | Růst jako 'Fastigiata'; jehličí na mladých výhonech zlatožlutě lemované, později světle zelené. |
| 'Fastigiata Melfard' | Velmi štíhlá, až 2 m vysoká sloupovitá forma, velice mrazuvzdorná. |
| 'Fastigiata Robusta' | Úzce sloupovitá, štíhlejší než 'Fastigiata', jehličí netrpí v zimě mrazem jako u 'Fastigiata'. |
| 'Hessei' | Vzpřímený, hustě rozvětvený; jehlice nápadně dlouhé a široké, sytě zelené; zvlášť mrazuvzdorná. |
| 'Overeynderi' | Většinou vyroste v široce vzpřímenou sloupovitou formu; ve stáří až 5 m vysoká. |
| 'Repandens' | Zakrslý tvar, asi 40-50 cm vysoká, větve široce rozprostřené, bývá 2-5 m široká. |
| 'Schwarzgrün' | Kompaktní, stejnoměrně široce trsnatý; jehličí nápadně tmavozelené. |
| 'Semperaurea' | Keřovitý, široce vzpřímený, až 2 m vysoký i široký, jehlice svrchu trvale zlatožluté, naspodu světle žlutozelené. |
| 'Standishii' | Sloupovitý tvar, sevřeně a pomalu rostoucí; jehličí zlatožluté; platí za nejlepší žlutolistou sloupovitou odrůdu. |
| 'Summergold' | Široký a plochý, větve šikmo vystoupavé, jehličí v létě často zcela žluté; velmi stálá na slunci. |
| 'Washingtonii' | Sevřený a řídký, až 2 m vysoký; větve odstávající, na špičkách převislé, jehličí v létě zelenavě žluté, v zimě bronzově žluté. |
| 'Wiesmoor Gold' | Nepravidelně sloupovitý, jehličí v létě žluté, v zimě zlatožluté, netrpí slunečním úpalem. |
Zahradní odrůdy Taxus x media
| Odrůda | Růst a jehličí |
|---|---|
| 'Farmen' | Kompaktní, stejnoměrně široce trsnatý, větve velmi nahuštěné, jehličí tmavozelené. |
| 'Hatfieldii' | Široce kuželovitý, větve vystoupavé, až asi 1,5 m vysoký, jehličí radiálně postavené, sytě zelené. |
| 'Hicksii' | Úzce sloupovitý, větve vystoupavé, celkem na špičce většinou značně širší než na bázi, jehličí na vzpřímených výhonech radiálně, na postranních větvičkách dvouřadě postavené, leskle tmavozelené. |
| 'Nidiformis' | Široký a nízký, větve a větvičky vodorovně rozprostřené, rostlina má uprostřed hnízdovitou prohlubeň. Jehličí tmavozelené. |
| 'Strait Hedge' | Silně vzrůstný, s více větvemi úzce vzpřímený, jehličí sytě zelené, již jako mladší rostlina dobře plodí. |
| 'Stricta Viridis' | Sloupovitý, široce vzpřímený, jehličí nápadně světle zelené, i v zimě, velmi mrazuvzdorná. |
| 'Thayerae' | Široce vázovitý, větve široce vzpřímené, řídké, větvičky odstávající a na špičce převislé, velmi rychle roste; jehličí velmi úzké, leskle světle zelené. |
Sternbergie žlutá
Sternbergie žlutá (Sternbergia lutea)
Zřídka pěstovaná, jen podmíněně zimovzdorná cibulnatá květina.
Stanoviště:
Slunné; propustná, hlinitá půda.
Výška:
Až 35 cm.
Doba kvetení:
Podzim.
Množení:
Dělením postranními cibulkami.
Jediný pěstovaný druh rodu Sternbergia z čeledi amarylkovitých (Amaryllidaceae) se vyskytuje ve středomořské oblasti až do Malé Asie.
Jde o rostlinu vhodnou pro:
- Hrnkovou kulturu v místnosti
- Skalky v krajinách s teplejšími zimami, kde může odolat mrazům pod ochranným krytem.
Slunné, teplé, chráněné polohy jsou předpokladem pro podzimní rozkvět zlatožlutých, krokusům podobných květů, které se objevují asi na 10 cm vysokém stvolu. Podle květů se sternbergie nazývá také „zlatý krokus“.
Pěstování
- Místo výsadby v dobře propustné půdě lze na jaře obohatit několika hrstmi rohových hoblin nebo jiným organickým hnojivem.
- K době květu je vhodné cibule, zasazené asi 10–12 cm hluboko, přihnojit minerálním tekutým hnojivem.
Korunatka
Korunatka (Stefanandra)
Opadavé okrasné keře s bílými květy v dlouhých latách
- Stanoviště: slunná až polostinná místa; jednotlivě nebo jako živý plot
- Výška: 1,5–2 m
- Doba kvetení: červen–červenec
- Množení: výsevem nebo řízky
Rod Stephanandra z čeledi růžovitých (Rosaceae) zahrnuje jen 4 druhy, domácí ve východní Asii. Jsou to okrasné keře se střídavými, dvouřadě postavenými listy, většinou laločnatými. Pětičetné květy jsou malé, jen 4–5 mm široké a vybavené 10–12 tyčinkami, rostou pohromadě v koncových latách. Plody jsou malé, na bázi se rozvírající měchýřky s 1–2 semeny.
Druhy rodu Stephanandra nejsou zvlášť krásné kvetoucí keře, používají se spíše jako krycí výsadby a daří se jim nejlépe na slunných i polostinných místech na čerstvých humózních půdách. Pravidelné prosvětlování keřů je nezbytné.
Korunatka dřípená (Stephanandra incisa)
Je sotva přes 1 m vysoký keř. Větvičky jsou převisle rozprostřené, ohnuté sem a tam a živě hnědočervené. Listy vejčité, hrubě a nepravidelně hluboce řezané a pilovité, dlouze špičaté, na podzim sytě hnědočervené. Žlutavě bílé, 4–5 mm široké květy v latách až 6 cm dlouhých se objevují v červnu. Velice ozdobný, bohatě kvetoucí keř roste planě v Japonsku a v Koreji.
- ‚Crispa‘ je nízká, jen 50 cm vysoká odrůda s výhony ohnutými obloukovitě dolů. Listy má trojúhelníkovitě vejčité, trojlaločné, hrubě dvojitě pilovité, na podzim zbarvené žlutě až hnědě. Jeden z mála opadavých půdopokryvných keřů, kterému se daří i ve stinných polohách.
Korunatka velká (Stephanandra tanakae)
Je až 2 m vysoký a stejně široký keř s tenkými výhony. Listy jsou široce vejčité až trojúhelníkovité, 4–10 cm dlouhé, ocasatě zašpičatělé, značně pravidelně jemně pilovité, na podzim oranžové až červené. Bílé květy se objevují v červnu a v červenci v řídkých, 10 cm dlouhých latách. Pochází z Japonska. Se spoustou bílých květů je atraktivnější než předchozí druh.
Klokoč
Klokoč (Staphylea)
Opadavé keře nebo malé stromy
- Charakteristika: Keře nebo malé stromy s latami květů a nápadnými plodními tobolkami.
- Stanoviště: Slunné až polostinné; čerstvé, výživné půdy.
- Výška: 3–5 m.
- Doba kvetení: Červen.
- Množení: Výsevem.
V Evropě, Asii a Severní Americe se vyskytuje 10 druhů rodu Staphylea, který patří k čeledi klokočovitých (Staphyleaceae).
Keře mají na větvích s hladkou kůrou vstřícné pruhované lichozpeřené listy se 3–7 jemně pilovitými lístky. Bílé nebo světle růžové, dvojitě pětičetné květy se zvonkovitě přikloněnými kališními a korunními lístky rozkvétají v koncových latách. Plody jsou velké, nadmuté tobolky s pergamenovitou pokožkou, mají 2–3 laloky a obsahují 2–3 hladká, lesklá semena o velikosti hrachu, tvrdá jako kámen.
Dekorativní kvetoucí keře rostou nejlépe na slunných místech, ale spokojí se i s polostinnými polohami. Potřebují výživné, humózní, čerstvé půdy, které mohou být i vápenité. Keře netrpí chorobami a úpravy řezem nejsou nikdy nutné.
Z tvrdých, trvanlivých semen se vyrábějí korále (dříve růžence).
Klokoč kavkazský (Staphylea colchica)
- Charakteristika: Ztuha vzpřímený, až 4 m vysoký keř.
- Listy: Na listnatých výhonech pětičetné, na květních výhonech často trojčetné. Lístky vejčitě protáhlé, 5–8 cm dlouhé, svrchu živě zelené, naspodu leskle světle zelené.
- Květy: Žlutavě bílé, 12–15 mm dlouhé, objevují se koncem května, vyrůstají v 5–10 cm dlouhých a stejně širokých vzpřímených latách.
- Plody: 4–5,5 cm dlouhé, většinou delší než široké, dvoucípé až trojcípé, semena 8 mm dlouhá.
- Původ: Kavkaz. Zde se květy nakládají do octa a jedí jako příloha.
Klokoč zpeřený (Staphylea pinnata)
- Charakteristika: Vzpřímený, 3–5 m vysoký keř.
- Listy: Lístky 5–7 vejčitě protáhlé, špičaté, 6–10 cm dlouhé, svrchu živě zelené, naspodu trochu modravé.
- Květy: Bílé, 10–12 mm dlouhé, v převislých latách až 12 cm dlouhých, objevují se v květnu a červnu. Květové plátky mají často růžový nádech.
- Plody: Okrouhlé, o průměru 2,5–3 cm, se 2–3 krátkými špičkami. Obsahují žlutohnědá, 1 cm dlouhá semena.
- Rozšíření: Střední a jižní Evropa, Malá Asie.
Smrdutka
Smrdutka (Stapelia)
Původ: Druhově nejbohatší rod sukulentních klejichovitých rostlin.
Stanoviště: Světlé a slunné, na vrcholu léta chráněné před pražícím sluncem.
Výška: Zřídka vyšší než 20 cm.
Doba květení: Hlavně v létě.
Množení: Dělením, řízky nebo semeny.
Rod Stapelia patří k nejpozoruhodnějším kmenovým sukulentům čeledi klejichovitých (Asclepiadaceae). Jeho domovem je jižní Afrika, Tanzánie, Keňa a Přední Indie. Všechny druhy tohoto rodu mají měkké masité osy, které jsou čtyřhranné a od báze se rozvětvují. Listy jsou redukovány na rychle zasychající a odpadávající šupiny.
Nádheru rostlin vytvářejí květy, které se objevují většinou na bázi stonků na dlouhých stopkách, jednotlivě nebo po několika. Jejich živé zbarvení, většinou v hnědých tónech, je stejně nápadné jako tvar pěticípé hvězdy a často i jejich velikost. Bohužel však šíří téměř stále pronikavý zápach mršiny, na který dává však zapomenout krása květů.
Ošetřování
Při pěstování smrdutky je třeba dbát, aby měl mělce kořenící rostlina mělkou, ale dostatečně prostornou nádobu, nejlépe misku. Zalévá se jenom v době růstu v létě, a i tehdy jen málo. V zimě se drží pokud možno v suchu, ovšem je třeba rostlinu stále pozorovat: stonky nesmějí svraštět, neboť by se již asi nevzpamatovaly.
V období málo světelném by se měla udržovat relativně nízká teplota (5–12 °C), nikdy však přes 18 °C. Množení ze semen nečiní žádné zvláštní těžkosti, jestliže zvládneme nebezpečí hniloby. Vzhledem k silné bastardizaci smrdutek ovšem nejsou většinou semena druhově pravá. Abychom se vyvarovali překvapení, množíme proto raději dělením. Protože i postranní větve mají zpravidla bohaté kořeny, není to žádný problém.
Doporučit z velkého počtu druhů smrdutek určitý výběr je těžké, navíc vymezení druhů navzájem je sporné. Protože snad nejzajímavějším znakem jsou květy, řídí se návrhy v tabulce uvedené vlevo podle toho.
Výběr zajimvých druhů smrdutek
| Druh | Barva květů | Velikost květů (cm) | Poznámky |
|---|---|---|---|
| Stapelia gigantea | většinou světle žlutá, červeně příčně pruhovaná | 25–35 | květy jemně chlupaté |
| S. glanduliflora | zelenavá s červenými tečkami | 3–3,5 | okraje cípů koruny bíle brvité |
| S. grandiflora | hnědočervená | 15 | okraje květů s dlouhými červenavými a bílými brvitými chlupy |
| S. nobilis | vně kalně červená, uvnitř okrově žlutá s krvavě červenými příčnými liniemi | 20–25 | široce zvonkovitá trubka |
| S. nudiflora | světle purpurově hnědá se žlutými příčnými liniemi | 5 | holé květy |
| S. erectiflora | purpurová | 1–1,5 | korunní cípy ohnuty silně zpět, květ jako turecký fez; hustě bíle chlupatá |
| S. pillansii | tmavě purpurově hnědá | 10–13 | okraje cípů až skoro ke špičce purpurově brvité |
| S. semota | čokoládově hnědá, čokoládový kruh se světlejší kresbou | 4,5 | kolem ú stí trubky petihranný čokoládový kruh |
| S. semota var. lutea | čistě světle žlutá (jinak jako druh) | 4,5 | |
| S. longipes | purpurově černá, ve středu bíle skvrnitá a čárkovaná | 6 | korunní cípy ve spodní části s dlouhými purpurovými vlasy, velmi teplomilná |
| S. flavirostris | kalně purpurově červená s bledě žlutými příčnými pruhy | 13–16 | cípy nazpět ohnuté |
| S. variegata (syn. Orbea variegata) | žlutá s tmavě hnědými či červenými skvrnami | 6–8 | velmi variabilní; nejznámější druh; není citlivá |
Toulcovka
Toulcovka (Spathiphyllum)
Tropické pokojové rostliny s exoticky vyhlížejícími áronovitými květy.
Stanoviště: polostinné až stinné, světelné nároky nepatrné
Výška: 30–100 cm
Doba kvetení: většinou jaro nebo léto
Množení: dělením
Kopinaté tmavozelené listy rodu Spathiphyllum, patřícího k čeledi áronovitých (Araceae), vyrůstají trsovitě z krátkého kmínku, sotva přesahujícího povrch země. Často vonné květenství, vyčnívající vysoko nad listy, sestává ze sněhobílého toulce (spatha), jenž se asi po týdnu zbarvuje do světlé zelené a obklopuje krémovou až zelenou květní palici.
Navzájem velice podobné druhy Spathiphyllum floribundum, S. patinii a S. wallisii se u nás sotva ještě pěstují; v obchodech se nacházejí většinou hybridy vzniklé křížením, jako ‚Mauna Loa‘, ‚Marion Wagner‘, ‚Clevelandii‘ nebo ‚McCoy‘.
Pěstování
Nutná je pokojová teplota, která ovšem v zimě může poklesnout až na 18 °C. V létě mírně, ale pravidelně zalévat, občas rosit. Používat jen měkkou odstátou vodu. Každé dva týdny přidávat tekuté hnojivo; v zimě zálivku omezit přiměřeně podle teploty, ale nikdy nenechat substrát vyschnout. Množí se dělením při přesazování. Velmi vhodná rostlina pro hydroponii.
Zevar
Zevar (Sparganium)
Vodní rostlina tvořící odnože pro zahradní rybníčky a bažinaté záhony.
Stanoviště: slunné
Výška: od 20 cm až do 1,5 m
Doba kvetení: léto
Množení: dělením
Rod zevar patří do čeledi zevarovitých (Sparganiaceae). Nejnápadnější jsou na rostlině kulatá květenství, připomínající svinutého ježka. Tvoří se ze zelenavě bílých, okrouhlých květů, nahuštěných vedle sebe v paždích mečovitých listů.
Zevar jednoduchý (Sparganium emersum)
Je 30–50 cm vysoký a doporučuje se zvlášť pro malé rybníčky, protože se nerozbují.
Zevar vzpřímený nebo větvený
(Sparganium erectum)
Silně rostoucí a odnožující druh, 1–1,5 m vysoký, bohatě obsypaný květy a květenstvími. Vhodný spíše pro větší vodní zahrady.
Zevar zakrslý (Sparganium minimum)
Dosahuje jen 30 cm výšky a rozvíjí své úzké listy pod vodní hladinou. Květenství, většinou se dvěma květy, však vyčnívá nad vodu.
Sparaxis
Sparaxis
Hlíznaté rostliny s mnoha barevnými variantami, nejsou zimovzdorné.
Stanoviště: slunné
Výška: 40–60 cm
Doba kvetení: duben–červenec
Množení: dceřinými hlízami (brut)
Nejnápadnější na Sparaxis, rostlině příbuzné Ixia a Freesia, jsou její zářivě pestré květy na jaře a v létě. Tato kosatcovitá rostlina (Iridaceae) sice u nás není spolehlivě zimovzdorná, proto je lepší přezimovat hlízy doma v chladu, ale pro pestrou nádheru květů, především u hybridů, se její pěstování vyplatí.
Po odkvětu potřebují rostliny odpočinek v suchu, při pěstování venku je třeba je při delším období deště přikrýt fólií.
Tyto druhy se u nás v obchodech objevují zřídka. Význam pro pěstování mají především hybridy Sparaxis tricolor, které pokrývají širokou barevnou paletu a kvetou od května do července.
V obchodech dostupné odrůdy
Lilek
Lilek (Solanum)
Okrasné a užitkové rostliny, některé s jedovatými plody
- Stanoviště: slunné až polostinné; čerstvá, humusem bohatá půda
- Výška: od 20 cm až do několika metrů
- Doba kvetení: květen–říjen, podle druhu
- Množení: výsevem nebo řízky
Mezi přibližně 1700 druhy rodu Solanum, rozšířenými převážně v tropických a subtropických oblastech, je okrasných dřevin jen několik.
K tomuto mnohotvarému rodu z čeledi lilkovitých (Solanaceae) patří tak důležité užitkové rostliny, jako např. brambor, rajče nebo baklažán, mnohé pnoucí rostliny a stromy tropů a subtropů, ale také jednoleté či víceleté byliny a keře. Mnohé druhy jsou velmi teplomilné a zároveň touží po slunci, jiné jsou skromnější a daří se i ve stínu. Četné druhy se počítají k léčivým rostlinám a obsahují mj. většinou jedovaté alkaloidy, které se musí užívat velice opatrně. Pro zahradu se hodí vedle zmíněných užitkových rostlin podmíněně také pnoucí rostliny náročné na teplo, jež se pak ve volné půdě pěstují jako jednoleté. Kromě toho se nabízí ještě několik okrasných pokojových rostlin.
Druhy Solanum mají střídavé jednoduché nebo složené listy. Květy stojí jednotlivě nebo ve vrcholících, mají kolovitou až téměř zvonkovitou korunu a pěti- až desetidílný, vytrvávající kalich. Plody jsou mnohosemenné, u některých druhů jedlé bobule.
Lilek vrbolistý (Solanum crispum)
Tento 3–4 m vysoký pnoucí keř má staré větve dřevnatějící, zatímco mladé zůstávají často bylinné. Listy, v mírných zimách stálezelené, jsou vejčité až kopinaté, 7–12 cm dlouhé, na bázi kulaté až srdčité, na okraji často vlnitě kadeřavé. Modré lila vonné květy v koncových, 7–10 cm širokých vrcholících se rozvíjejí od června až do září. Plody jsou žlutavě bílé, velikosti hrachu. Druh je domácí v Chile; pěstuje se také často v Anglii ve zdech, zejména na spalírech. Selekce ‚Glasnevin‘ se vyznačuje zvlášť dlouhou dobou kvetení.
Lilek potměchuť (Solanum dulcamara)
Je domácí v celé Evropě a v části Asie, roste rád ve vlhku a pokud možno ve stínu, v lesích a křovinách, na březích a na haldách štěrku až asi do výšky 1700 m. Polokeř se stonky zčásti dřevnatějícími roste buď převisle, nebo poléhavě, případně se pne po vhodných sousedních rostlinách až do výšky 3 m. Jeho vejčité, zašpičatělé listy jsou dále nahoře opatřeny oušky. Od června se objevují v řídkém květenství pětičetné fialové květy, v jejichž středu stojí jako kontrast do sloupku sdružené prašníky, obklopené malými bílými body. Cípy korunních plátků se ohýbají dozadu. Pak se vyvíjí zpočátku žlutý, později sytě červený bobulovitý plod.
Rostlina obsahuje ve všech svých částech lehce jedovatý alkaloid, bobule se nesmějí v žádném případě jíst. Dříve měla potměchuť jistě veliký význam jako léčivá rostlina, ale ještě dnes se oceňuje alespoň v homeopatii její účinek čistící krev a podporující močení a pocení.
Lilek jasmínokvětý
(Solanum jasminoides)
Keřovitá rostlina s tenkými prutovitými výhony 50 cm až 2 m dlouhými, šplhavými nebo poléhavými. Stálezelené listy jsou jednoduché a celokrajné, někdy také troj- až pětidílné. Ozdobné bělomodré květy jsou asi 2 cm široké, hluboce pětičetné v latovitých, konečných i postranních hroznech. Je domovem v Jižní Americe a Brazílii. V bezmrazých klimatických zónách velmi krásný pnoucí keř. U nás je často nabízen jako kvetoucí hrnková rostlina.
Lilek černý (Solanum nigrum)
Jednoletá rostlina, nanejvýš 80 cm vysoká, roste většinou na štěrkovitých plochách, úhorech a na polích. V zahradě může být obtížným plevelem. Je rozšířen v mnoha varietách a formách. Nese tmavozelené vejčité a vykrajované listy, nevelké bílé květy a bobule, které jsou v zeleném nezralém stavu velice jedovaté; vyzrálé modročerné plody jsou již jen mírně jedovaté. Přesto je třeba dávat si u této rostliny pozor.
Baklažán (Lilek vejcoplodý)
Solanum melongena
Zelenina z příbuzenstva rajčete a papriky; má plody rozmanitých tvarů a barev
- Stanoviště: pěstování pod sklem na humózní, kypré půdě
- Růstový prostor: 70 x 50 cm
- Doba pěstování: předpěstování mladých rostlin (výsev březen až duben); výsadba v květnu do skleníku
- Doba sklizně: vzrostlé a dobře vybarvené plody
- Množení: semeny
Lilek vejcoplodý z čeledi lilkovitých (Solanaceae) pochází z tropické východní Indie a dostal se do Evropy teprve ve středověku. Dorůstá asi 1 m a rozvětvuje se. Jeho stonky a listy jsou chlupaté a mají ostny.
V chladnějším klimatu je pěstování úspěšné pouze pod sklem nebo fólií. Výsev se provádí v březnu až dubnu, při teplotách přes 20 °C. Asi po 2 týdnech se semenáčky nahrnkují a v květnu se vysadí ve sponu 70 x 50 cm do skleníku. Rostliny se přivážou na šňůry nebo tyčky. Při 6–7 postranních výhonech se případně odstraní hlavní výhon.
Rostliny jsou náchylné k napadení mšicemi a molicemi. Lilky se sklízejí nezralé, když jsou vyrostlé, lesknou se a mají typickou odrůdovou barvu. Semena jsou v této době ještě bílá. Lilky vejcoplodé se nedají jíst syrové.
Plody se nesmějí skladovat pod 8 °C. Při nižších teplotách se ukazují hnědé padlé skvrny a rychle zahnívají.
Doporučené odrůdy lilků
- ‚Bonica‘
- ‚Black King‘
- ‚Tania‘
- ‚Adona‘
- ‚Lange Violette‘
Skimie
Skimie - Skimmia
Stálezelené nízké kvetoucí keře do pokoje i do volné půdy.
Stanoviště: chráněná, polostinná až stinná místa; kypré, humózní půdy.
Výška: 50 cm až 1 m.
Doba kvetení: duben–květen.
Množení: převážně řízky.
Rod Skimmia se 7–8 druhy patří do čeledi routovitých (Rutaceae). Jsou to vavřínům podobné stálezelené keře s tlustými kožovitými střídavými listy. Malé bílé, čtyř- až pětičetné květy jsou sestaveny v pohledné koncové laty. Květy jsou oboupohlavné, polygamní nebo jednopohlavné a dvoudomé. Plody jsou kulaté peckovice s 2–4 peckami.
V kultuře vyžadují skimie chráněné, polostinné až stinné polohy v oblastech s mírnými zimami a propustné, humózní, kyselé půdy. V drsných polohách je v zimě nutný kryt před větrem a sluncem.
Skimie nejsou ozdobné jen svými květy, nýbrž i stálezelenými listy a pozoruhodnými hezkými plody. Používají se jednotlivě, v malých skupinách nebo v plošných výsadbách pod vysokými stromy a keři.
Skimie Foremanova - Skimmia x foremanii (S. japonica × S. reevesiana)
Až 50 cm vysoký keř. Listy jsou kopinaté až obráceně kopinaté, žlutozelené, řapíky červenavé, květy většinou čtyřčetné. Plody na témže keři jsou zčásti kulaté, zčásti opakvejčité. Pěstuje se hlavně odrůda ‚Rogersii‘, která se liší tmavozelenými listy se zelenými řapíky. Plody jsou karmínově červené a spíše kulovitě hranaté, nasazuje je i v našem klimatu.
Skimie japonská (Skimmia japonica)
Stálezelený, až 1,5 m vysoký keř. Listy jsou úzce protáhlé až úzce opakvejčité, 6–12 cm dlouhé. Malé čtyřčetné oboupohlavné květy se objevují v dubnu. Plody jsou kulovité až trochu zploštělé, asi 8 mm silné, červené. Pochází z Japonska, z ostrovů Rjúkjú (Nansei) a Tchaj-wanu.
Skimie Reevesova (Skimmia reevesiana)
Nízký, sotva více než 50 cm vysoký keř. Má listy kopinaté až protáhle kopinaté, 5–10 cm dlouhé, svrchu sytě zelené. Oboupohlavné pětičetné květy v 5–8 cm dlouhých latách se rozvíjejí v dubnu až květnu. Plody jsou matně červené, opakvejčité, 8 mm dlouhé. Roste v Číně a na Tchaj-wanu. V kultuře nasazuje plody, které dlouho drží.
Skimie japonská 'Ruby King'
Zajímavá, nízká, bohatě kvetoucí odrůda s tenkými větvemi a matně šedozelenými listy, které na plně slunných stanovištích na okraji často vybledají. Květové pupeny jsou na podzim zbarveny bronzově až hnědočerveně. Bílé květy vyrůstají v dubnu až květnu ve velkých, řídkých latách.
Zahradní odrůdy Skimmia japonica
| Odrůda | Růst | Květy a plody |
|---|---|---|
| 'Emerald King' | ,mírně vysoký, široce vzpřímený | samší forma s matně hnedými poupaty v květenství |
| 'Kew White' | Tmavozelené listy | Plody bílé |
| 'Nymans' | Trsnatý, poměrně vysoký | Plody světle červené, v hustých klubkách |
| 'Rubella' | Okrouhlý, až 1 m vysoký, často samčí odrůda | samří odrůda, na podzim s nápadně hnědočervenými latami květů |
| 'Scarlet Queen' | Řídký, vysoký až velmi vysoký | Plody světle červené, ve velkých latách |
| 'Veitchii' | Mohutný, vysoký a široký | Plody světle červené, velmi veliké laty |
Ostropestřec
Ostropestřec mariánský (Silybum marianum)
Výrazná solitérní rostlina, která se ráda vysemeňuje.
Stanoviště:
Propustné, štěrkovité půdy; zejména osluněné otevřené svahy nebo terasy.
Výška:
Až 1,5 m
Doba kvetení:
Červenec–srpen
Množení:
Výsevem
Stará rostlina selských zahrádek byla dříve používána jako léčivá rostlina. Pochází původně z oblasti Středomoří a patří jako všechny bodláky do čeledi hvězdnicovitých (Asteraceae). Rostlina má dvouletý životní cyklus, může být však pěstována též jako jednoletá. Jako výhodný se ukázal podzimní výsev ostropestřce; jinak se seje od dubna na široko přímo na místo.
Rostliny však upoutají méně svými květy než svou výškou (až 1,5 m) a velkými leskle zelenými a bíle skvrnitými, záhybovitě laločnatými listy se žlutými ostny. Starší květenství se mají nechat stát jen tehdy, je-li žádoucí bohaté vysemenění. Vzhledem k silné vzrůstnosti a velikosti totiž mohou být ostatní rostliny snadno utiskovány.
Ostropestřec mariánský se pěstuje jako solitérní rostlina ve spojení s kameny a v trvalkových zahradách, ale i k ozelenění suchých, štěrkovitých, osluněných svahů. Je to prastará léčivá rostlina, příznivě ovlivňující činnost jater. Sbírají se semena.
Původním domovem hořčice bílé je pravděpodobně Středomoří a Přední Asie. Toto staré koření se uvádí již v Bibli a pěstovalo se dávno před naším letopočtem. Tak mohla rostlina z kultur vždy znovu zplanět a roste dnes v celé Evropě, Asii i Americe. Větší oblasti pěstování jsou v balkánských zemích, v České republice, v Holandsku a ve východním Frísku.
Silenka
Silenka - Silene
Cenné plané trvalky pro skalky i jednoleté letničky.
- Stanoviště: Plně slunné polohy; vápenité, propustné, písčité půdy.
- Výška: 2–80 cm, podle druhu a odrůdy.
- Doba kvetení: Červen–září, podle druhu.
- Množení: Dělením nebo výsevem.
Rozsáhlý rod Silene patří k čeledi silenkovitých (Silenaceae) a je doma téměř v celé Evropě. Charakteristické jsou nedělené vstřícné listy a pětičetné květy s navzájem srostlými kališními lístky. Existuje mnoho domácích druhů, jako například silenka nadmutá obecná (Silene inflata ssp. vulgaris) nebo silenka bílá (S. alba), které však nemají žádný zahradnický význam.
Vytrvale rostoucí druhy
Silenka bezlodyžná (Silene acaulis)
vyskytující se v Alpách na kamenitých půdách, se hodí na skalky. Většina vytrvalých druhů silenek se pěstuje také na štěrkových plochách, korunách zdí, střešních zahradách, miskách, korytech a kbelících. Upřednostňují vápenité, propustné, písčito-kamenité půdy na plném slunci.
- Výška: U této skupiny 2–30 cm, většina má řídce trsnatý až polštářovitý růst.
Vhodné sousedství:
- Mochna (Potentilla nitida),
- Zvonek (Campanula turbinata),
- Kakost (Geranium),
- Zvonečník (Phyteuma scheuchzeri).
Silenka elisabetha, silene elisabetha
Silenka elisabetha, vytrvalka s přízemní listovou růžicí, dosahuje výšky asi 10 cm a šířky 20 cm. Je mrazuvzdorná. V létě vykvétají na květonosných lodyhách velké tmavě růžové květy se zelenými středy. Vhodná pro skalky.
Přehled druhů vytrvalých silenek
| Druh/odrůda | Výška (cm) | Doba kvetení | Barva | Poznámky |
|---|---|---|---|---|
| Silene acaulis | 2 | VI-VII | růžová | zelené polštáře, pravidelně přesazovat |
| Silene alpestris | 15 | VI-VIII | bílá | rozvětvená květenství |
| Silene armeria | 30 | VI-X | světle červená | ráda se vysemeňuje |
| Silene maritima 'Weisskehlchen' | 15 | VI-VIII | bílá | řídce trsnatá |
| Silene saxifraga | 20 | VI-VII | bílá | ráda se vysemeňuje; vhodná i do polostínu |
| Silene schafta 'Splendens' | 10 | VIII-X | sytě růžová | velkokvětá |
Jednoleté druhy
Vedle vytrvalých druhů mají zahradnický význam i jednoleté druhy, které se s oblibou využívají v záhonech letniček. Nižší druhy se hodí na obruby.
Množení: Výsevem v dubnu přímo do volné půdy. Po přepíchání se mladé rostlinky vysazují na konečné stanoviště v polovině až koncem května. Od března je možné vysévat i pod sklo. Podle termínu výsevu se květy objevují v červnu až srpnu.
Silene coeli-rosa (nebeská růžička)
Pochází ze Středomoří. Rostliny dorůstají výšky 30–80 cm. Květy se objevují na slabě rozvětvených stoncích. Barva květů se pohybuje od růžové a červené přes modrou až po bílou.
Silene pendula
Pochází rovněž ze Středomoří a je rozšířená v našich zahradách od minulého století. Má nápadné velké růžově červené květy uspořádané v hroznovitých květenstvích.
Výběr odrůd Silene ceoli-rosa
| Odrůda | Výška (cm) | Barva květů |
|---|---|---|
| 'Blauer Engel' | 40 | azurově modrá |
| 'Oculata' | 80 | červená |
| 'Oculata Nana' | 30 | červená |
| 'Rosa Engel' | 30 | zářivě karmínově červená |
Oblíbené odrůdy:
Nízké odrůdy ze skupiny ‚Compacta‘, které dorůstají výšky jen 10 cm.
Sidalcea
Sidalcea (prérijní sléz)
Bohatě kvetoucí dvouletá a víceletá trvalka
Stanoviště: slunné; čerstvá, lehce kyselá zahradní půda
Výška: 60 cm až 1,5 m
Doba kvetení: Červenec-září
Množení: výsevem nebo dělením
V prérii a ve vlhkých nížinách Severní Ameriky se vyskytuje sidalcea asi v 25 různých druzích. Patří do čeledi slézovitých (Malvaceae), jejíž příbuznost lze rozeznat již podle typického tvaru květu (s 5 vykrajovanými korunními plátky). Dalšími znaky jsou většinou okrouhlé nebo dlanitě laločnaté a řapíkaté listy, lehce chlupaté zelené části a na bázi sloupovitě dohromady sdružené četné prašníky. U nás většinou nežije sidalcea dlouho a tvoří jen zřídka velké trsy. Potřebuje slunné místo a propustnou půdu bohatou na humus. V době květu by se měla včas ostříhat – což se také nabízí, neboť květy vydrží dlouho ve váze – aby se rostlinám umožnil vývin nových výhonů. Jinak se může stát, že rostliny po odkvětu v druhém roce odumřou. Další možností množení je včasný výsev v červnu (druhy) nebo dělení trsů na jaře (odrůdy). Mezitím byly u nás vyšlechtěny opravdu zimovzdorné odrůdy, ale musí se dbát, aby rostliny nebyly v zimě vystaveny trvalému mokru.
Sidalcea candida, hrubě chlupatý druh, má jako jediný z prérijních slézů četné velké bílé květy, uprostřed s chomáčem modrých nebo purpurových prašníků.
Zajímavé kulturní formy Sidalcea x cultorum
| Odrůda | Výška (cm) | Barva květů |
|---|---|---|
| 'Brillant' | 60 | karmínově červená |
| 'Croftway Red' | 75 | sytě lososově růžová |
| 'Elsie Heugh' | 80 | něžně růžová; velké květy |
| 'Loveliness' | 80 | svěže růžová; hustý růst |
| 'Pompadour' | 90 | šarlatově červená |
| 'Rose Queen' | 120 | fialově růžová |
| 'Wensleydale' | 90 | stříbřitá až světle modrá; velké květy |
| 'William Smith' | 80 | lososově růžová; velké květy |
Sibiřanka
Sibiraea altaiensis - Sibiřanka altajská
Opadavý nízký keř
- Stanoviště: slunná až polostinná místa
- Výška: až 1 m
- Doba kvetení: duben–květen
- Množení: výsevem nebo řízky
Sibiraea altaiensis (syn. S. laevigata) je jedním ze dvou druhů rodu, který pochází z Evropy a Asie. V kultivaci se vyskytuje pouze S. altaiensis. Patří do čeledi růžovitých (Rosaceae).
Tento malý keř má silné, kulaté, červenohnědé, jen málo rozvětvené výhony, které rostou vzpřímeně nebo vystoupavě. Střídavé, celokrajné, vejčitě podlouhlé listy o délce 5–15 cm mají nápadné modrozelené zbarvení.
V dubnu až květnu rozkvétají bílé květy o šířce 6–10 cm, které tvoří koncové, vzpřímené, 6–12 cm dlouhé dvojité hrozny. Tento keř přirozeně roste na Sibiři.
Využití v zahradě:
Díky svému jedinečnému zbarvení listů je vhodný do větších vřesovišťních zahrad. Nevyžaduje zvláštní nároky na půdu ani polohu.
Sekvojovec
Sekvojovec obrovský
Mohutný stálezelený jehličnatý strom.
- Stanoviště: vhodný jen pro velké zahrady a parky.
- Výška: 50–80 m.
- Doba kvetení: duben–květen; květy nenápadné.
- Množení: výsevem nebo řízky.
Sequoiadendron giganteum je stejně jako Sequoia sempervirens jediný druh monotypického rodu a patří do čeledi tisovcovitých (Taxodiaceae). Také on má svůj domov na západě Severní Ameriky na západních svazích Sierra Nevada v Kalifornii, ve výškách většinou mezi 1500 a 2300 m. Roste tam v údolních izolovaných stržích na vlhkých a hlubokých výživných zásaditých a slabě kyselých půdách.
Zatímco sekvoje je nejvyšším druhem jehličnanů, sekvojovec je považován za nejmohutnější. Největší měřený exemplář, „Generál Sherman“, měl v roce 1975 výšku 83,82 m, šířku koruny 32,60 m a na bázi kmene průměr 10 m. Objem kmene tohoto stromu byl vypočítán na 1500 kubických metrů, takže je nejmohutnějším živým organismem na světě. Jeho stáří se odhaduje na 2500 až 3000 let. Nejstarší padlý a přesně prozkoumaný strom byl starý 3200 let. Tím patří S. giganteum také k nejstarším organismům na Zemi a byl překonán pouze borovicí Pinus longaeva, rovněž pocházející z Kalifornie.
Zatímco Sequoia sempervirens je ve velkém rozsahu využívána lesnicky, nepatrné porosty S. giganteum jsou dnes velmi přísně chráněny. Celková plocha hájů „Groves“ činí dnes jen asi 7000 hektarů.
Sequoiadendron giganteum vytváří rovnoměrně kuželovitou, ve stáří rozvolněnou korunu. Dlouhatánský, 5–8 m silný kmen je pokryt 30–60 cm tlustou houbovitou tmavě červenohnědou borkou. Ta chrání strom před ohněm, který způsobují ve vysokých polohách pohoří Sierra Nevada často suché letní bouřky. Tlustá kůra, odolná proti ohni, a vysoký obsah éterických olejů, pryskyřice a tříslovin ve dřevě dávají málo příležitostí k vývinu dřevokazných hub a přispívají tak k očekávané dlouhověkosti stromů.
Strom má ve stáří mohutné, téměř vodorovně odstávající větve. Jeho jehličí je šídlovité až kopinaté a 4–6 mm, na dlouhých výhonech až 12 mm dlouhé. Na jednodomých rostlinách vyrůstají květy, založené již na podzim, na koncích větviček. Z nenápadných samičích květenství se vyvíjejí vejčité, 4–6 cm dlouhé šišky, které zrají ve 2. roce.
Díky odpovídajícímu původu semen, která dávají opravdu mrazuvzdorné potomstvo, lze dnes sekvojovec pěstovat téměř všude ve střední Evropě s úspěchem. Je značně odolnější vůči mrazu než Sequoia sempervirens.
Sekvoj
Sekvoj - správně Sekvoje vždyzelená
Vysoký stálezelený jehličnatý strom.
Stanoviště: vhodný jen pro chráněná stanoviště s mírnými zimami.
Výška: u nás sotva více než 20 m.
Doba kvetení: často začíná již v listopadu; květy bez okrasné hodnoty.
Množení: výsevem nebo řízky.
Sequoia sempervirens
je jediný druh monotypického rodu z čeledi tisovcovitých (Taxodiaceae). Má přirozené rozšíření podél pacifického pobřeží Severní Ameriky, kde stromy mohou dosáhnout výšky až přes 100 m a patří tak k největším živým organismům na Zemi. Mají kuželovitou, ve stáří prořídlou korunu a rovné, v průměru 5–6 m silné kmeny.
Kmeny mají 15–30 cm tlustou houbovitou tmavě až červenohnědou borku, často se šedým nádechem. Borka na starých stromech není hořlavá, skýtá tedy při lesních požárech stromům dobrou ochranu. I když větve a haluze shoří, mohou stromy z uchráněného kmene vytvořit novou korunu. Sekvoje nejenže dosahuje obrovských výšek, může se také dožít vysokého stáří. Stromy 500 až 600 let staré nejsou vzácné, ale ani značně starší exempláře nejsou výjimkou. Co do věku jsou však sekvoje zřejmě překonávány druhy Sequoiadendron giganteum a Pinus longaeva.
Jehlice stromu jsou čárkovité, zploštělé a 4–20 mm dlouhé. Na jednodomých rostlinách vznikají koncové květy na krátkých výhonech. Kvetení začíná často již v listopadu, oplodnění vajíček však nastává teprve v květnu. Šišky jsou 1,5–3 cm dlouhé a sestávají z 12–20 zdřevnatělých šupin.
V kultuře potřebuje sekvoje hluboké a vlhké, ale dobře drenážované, výživné a slabě kyselé půdy. Teprve v novější době se podařilo získat potomstvo z osiva z horských poloh, které přezimovalo při teplotách až -25 °C.
Vraneček
Selaginella – vraneček
Poléhavé nebo trsnaté rostliny ozdobné listem pro milovníky, vhodné do skalky, pokojové vitríny nebo květinového okna.
Stanoviště:
Polostín, ne přímé slunce; venkovní formy chránit proti větru.
Výška:
Většinou poléhavé, tvořící polštáře, mechovité, mnohdy i bohatě rozvětvené a vzpřímené, zůstávají malé.
Množení:
Dělením nebo řízky.
Většina z více než 700 druhů stálezelených rostlin z čeledi vranečkovitých (Selaginellaceae) je rozšířena po celém světě v tropických deštných pralesích; některé z nich jsou rovněž vhodnými pokojovými rostlinami, pokud jim nabídneme dostatečně vysokou vzdušnou vlhkost. Nejlépe se tropickým vranečkům daří při pokrytí půdy ve vlhkých a teplých květinových oknech nebo při osázení vitrín a zahrádek v lahvích, kde se jim daří lépe než na okenním parapetu. U nás pěstované zimovzdorné druhy pocházejí většinou z Evropy, Severní Ameriky nebo Asie.
Zimovzdorné druhy:
Selaginella douglasii, vraneček Douglasův
Asi 10 cm vysoká, poléhavá, tvoří polštáře; má tmavozelené šupinaté listy. Pochází ze Severní Ameriky.
Selaginella helvetica, vraneček švýcarský
Má stejný habitus a je rozšířena od evropských pohoří přes Sibiř až do Japonska. Mechově zelené protáhlé oválné lístky sedí na 6–10 cm dlouhých větvičkách. Rostlinám se daří na stinné skalce nebo suchých zdech.
Selaginella involvens, vraneček stočený
15–20 cm vysoká, pochází z Indie a Japonska. Doporučuje se například k podsadbě pěnišníků a japonských azalek.
Selaginella rupestris, vraneček skalní
Ze Spojených států a Kanady. Poléhavá, má 15–30 cm dlouhé větvičky. Odolná vůči suchu, hodí se na slunná místa ve skalce.
Nezimovzdorné druhy:
Selaginella apoda, vraneček beznožka
Plazivá trvalka tvořící trsy, s výhony až 10 cm dlouhými a světle zelenými, jemně pilovitými lístky.
Selaginella kraussiana, vraneček Kraussův
Plazivá, s větvičkami až 30 cm dlouhými, světle zelenými listy. Jedná se o nejznámější a odolný vraneček. Existuje několik odrůd:
- ‚Aurea‘ se žlutozelenými listy,
- kompaktní ‚Brownii‘,
- ‚Variegata‘ s bílými špičkami výhonů.
Selaginella martensii, vraneček Martensův
Má vzpřímené výhony, které se později vějířovitě rozšiřují. Ozdobné varianty zahrnují například bíložlutou odrůdu ‚Watsoniana‘ (až 30 cm vysoká) nebo ‚Variegata‘ s stříbřitě bílými špičkami listů.
Selaginella pallescens, vraneček bledý
Má nepatrné světle zelené, bíle lemované lístky a vzpřímené výhony až 30 cm dlouhé. Robustnější odrůda ‚Robusta‘ roste sevřeněji, zatímco ‚Aurea‘ má zlatožluté listy.
Selaginella serpens, vraneček plazivý
Její 15–20 cm dlouhé poléhavé výhony ukazují zajímavé změny barvy listů; světle zelená denní barva se mění k večeru na bělavou.
Selaginella stenophylla, vraneček úzkolistý
Má 15–30 cm dlouhé větvičky se slámově žlutými stonky. Odrůda ‚Albospica‘ má žlutobílé špičky výhonů.
Zvláštní druh:
„Rostlina vstalá z mrtvých“ (Selaginella lepidophylla, vraneček živý/znovuzrozený)
- Tato výjimečná rostlina zaujme svou schopností svinout větvičky do koule za sucha a opět je rozevřít za vlhka. Tento proces proběhne i u odumřelých exemplářů.
Podobně se chová i jednoletá „růže z Jericha“ (Anastatica hierochuntica), která pochází z pouštních oblastí od Persie po Maroko, avšak patří k brukvovitým rostlinám (Brassicaceae).
Ošetřování:
Neotužilé vranečky potřebují po celý rok pokojovou teplotu, méně choulostivé druhy ze studeného skleníku snesou v zimě nižší teploty (12–16 °C). Nejvhodnějším stanovištěm je stinné severní okno. Zalévat je třeba šetrně měkčenou vodou, zajišťovat stálou mírnou vlhkost a nikdy nenechat rostliny vyschnout. Hnojit jednou měsíčně slabě koncentrovaným květinovým hnojivem nebo každé dva týdny speciálním hnojivem na listy.
Žito
Žito seté - Secale cereale
Známé obilí
Stanoviště: Slunné; jílovitý písek nebo písčitá jílovitá půda
Výška: Až 2 m
Doba kvetení: Různá podle odrůdy a termínu výsevu
Množení: Výsevem
Prapůvodní forma dnešního kulturního žita pochází patrně z Přední Asie. Teprve mezi dobou bronzovou a železnou přišlo žito do Evropy. První kultury prý byly prokázány v jižním Rusku. Protože neklade žádné zvláštní nároky na půdu a daří se dobře i v drsném klimatu, stávalo se žito stále důležitějším prostředkem základní výživy. Žito roste stejně dobře na písčitých, lehkých půdách jako na vlhkých, trochu těžších, je plně zimovzdorné a dá se pěstovat ještě v nadmořských výškách téměř 2000 m. Vedle pšenice je nejvíce pěstovaným druhem obilí; rod Secale patří k čeledi lipnicovitých (Poaceae).
Výchozími rostlinami dnešní kulturní formy žita jsou plané druhy jako S. fragile, S. vavilovii a S. montanum.
Ve srovnání s pšenicí má žito delší stébla (až skoro 2 m), jeho klasy jsou štíhlejší a jednotlivé květy opatřeny dlouhými osinami. Jako u všech trav jsou i u žita květy opylovány větrem. Semena jsou dlouhá, tenká zrna šedavě hnědé barvy. Rovněž žitná sláma je šedohnědá. Žito obsahuje kromě bílkovin, tuků a uhlohydrátů hodně draslíku, kyselinu křemičitou a důležité vitaminy. Toto obilí není lehce stravitelné, zato však poskytuje sílu. Dobrý chléb se dá z něj péci jen společně s pšenicí. Žitné mouce chybí lepková bílkovina pšeničné mouky, takže čistě žitný chléb je příliš těžký a tuhý.
Kulturní odrůdy žita se dělí na jarní a ozimé. U nás se pěstuje především ozimé žito. Hlavní pěstitelské oblasti jsou Polsko, Rusko a Německo. Mnohdy jsou klasy žita napadeny parazitickou houbou paličkovicí nachovou (Claviceps purpurea). Zrna jsou znetvořena v jedovatý námel, který přezimuje v půdě. Mouka s rozemletými zrny námelu vyvolává poruchy krevního oběhu.
Křiničník
Křiničník, hnědý kořen - Scrophularia
Domácí trvalky s hnědými až žlutými kvítky.
Stanoviště: Většinou vlhké a polostinné
Výška: Od 15 cm až 1 m
Doba kvetení: Duben–září
Množení: Výsevem
Řada druhů spíše nenápadného křiničníku patří k domácí flóře. Rostou v křovinách, na okrajích lesa a na březích potoků, ale i na zdech a v kamenolomech. Rodové jméno dalo název i celé čeledi křiničníkovitých (Scrophulariaceae), k níž patří. Její malé květy jsou totiž skutečně srostlé do chřtánovitého hrdla.
Vytrvale rostoucí křiničník má vzpřímený čtyřhranný stonek, na němž jsou většinou vejčité, zašpičatělé a řapíkaté listy vstřícně uspořádané. Olivově hnědé až žluté květy stojí v koncové řídké latě.
V zahradě se hodí tato nenáročná trvalka do světlého stínu dřevin, ke kapradinám nebo do pobřežní výsadby vlhké zóny.
Křiničník uzlovitý - Scrophularia nodosa
křiničník uzlovitý, je nejznámějším a nejhojnějším druhem rodu. Roste téměř v celé Evropě na stinných a vlhkých místech. Typický je pro něj tlustý uzlovitý oddenek. Rostlina je asi 1 m vysoká a rozkvétá od července do srpna. Při rozemnutí byliny vzniká nepříjemný zápach. Již ze středověku jsou známy léčivé účinky. Esence z čerstvé natě je např. účinná při kožních potížích, zduření žláz a otocích. Přípravky z oddenku se užívají také při cukrovce (diabetes).
Křiničník jarní - Scrophularia vernalis
křiničník jarní, se liší od předchozích druhů žlutými květy, měkkou chlupatostí a nepatrnou výškou (15–45 cm). Roste především na kamenitém podkladu ve vyšších polohách (u nás v Karpatech a zplaněle v Podhůří Jeseníků). Kvete od dubna do června.
Křiničník vodní - Scrophularia aquatica
křiničník vodní, je podobný S. nodosa, jeho listy jsou protáhle oválné a okrouhle zubaté; vyžaduje hodně vlhkosti; hlavní oblastí rozšíření je údolí Rýna a Mosely v Německu.
Černý kořen
Černý kořen - Scorzonera hispanica, hadí mord španělský
Užití:
Ceněná kuchyňská zelenina, známá jako „zimní chřest“.
Stanoviště:
hluboká, kyprá, nekamenitá, alkalická půda.
Spon:
25–30 cm × 6–8 cm.
Doba pěstování:
přímý výsev v půli března – půli dubna.
Doba sklizně:
od konce října.
Množení:
semeny.
Černý kořen, patřící do čeledi hvězdnicovitých (Asteraceae), pochází z jižní Evropy, je vytrvalý a kvete v druhém roce žlutě. Až do středověku byl znám pouze jako planě rostoucí léčivá rostlina. Dnes se pěstuje převážně v Evropě pro konzervárenský průmysl, méně pro čerstvý konzum. Až 30 cm dlouhý kořen je pokryt tmavou korkovou vrstvou, uvnitř se nacházejí četné mléčnice. Lepkavá žlutavě bílá mléčná šťáva barví při čištění pokožku dohněda.
Černý kořen se daří jen na hluboké, kypré půdě s dostatečnou vlhkostí, především v červenci a v srpnu. Doba pěstování je velmi dlouhá. Výsev od poloviny března, kdy půda oschne.
Hloubka setí:
2–3 cm.
Množství osiva:
1,5–2 g/m².
14 dnů po vzejití (3–4 týdny) příliš husté výsevy vyjednotíme. Během pěstování porost vícekrát okopáme, abychom prokypřili půdu a odstranili plevel. V suchém období od července až do září dostatečně zaléváme.
Při nízkých teplotách na jaře může černý kořen již 1. rokem vykvést. Pro zajištění dobré kvality kořenů květenství ihned otrháváme.
Sklizeň:
od konce října až do příštího jara. Kořeny vyhrabáváme opatrně, protože se snadno lámou. Kořeny rychle vysychají, musejí se skladovat při vysoké vzdušné vlhkosti (v hliněném květináči nebo zapuštěné do vlhkého písku).
Doporučené odrůdy:
‚Hoffmanns Schwarzer Pfahl‘, ‚Einjährige Riesen‘ se selekcemi jako ‚Duplex‘, ‚Pilotis‘, ‚Prodola‘, ‚Negro‘.
Šplhavník
Šplhavník - Scindapsus pictus, Scindapsus pestrý
Převislá nebo pnoucí rostlina ozdobná listem, není zimovzdorná.
Stanoviště: světlé až polostinné; ne plné slunce.
Výška: 1,8–2 m.
Množení: vrcholovými řízky.
Atraktivní pnoucí nebo převislá rostlina z čeledi áronovitých (Araceae) pochází z Malajsie. Má asymetrické, černo-zelené, modravě tečkované listy. Kvůli vysokým nárokům na teplotu, ovzduší i půdu je nejúspěšnější pěstování v uzavřeném květinovém okně nebo v teplém skleníku.
Rostlina vyžaduje celoročně pokojovou teplotu, v zimě ne méně než 16 °C. Přes léto je třeba dbát na stejnoměrnou vlhkost pomocí zálivky změkčenou, temperovanou vodou a týdenními dávkami hnojiva. V zimě se může obojí omezit. Doporučuje se mlžení.
Zvlášť hezká, s listy hustě stříbro-bíle tečkovanými, je odrůda ‚Argyraeus‘.
Pajehličník
Sciadopitys verticillata - pajehličník přeslenatý
Cizokrajně vyhlížející stálezelený jehličnatý strom.
Stanoviště: ošetřované, kypré, málo vápenité půdy.
Výška: u nás sotva přes 12 m.
Doba kvetení: květen, květy nenápadné.
Množení: výsevem.
Sciadopitys verticillata je monotypický rod z čeledi tisovcovitých (Taxodiaceae) a jeho domovem je střední a jižní Japonsko. Tam dosahuje strom nezřídka výšek přes 30 m, u nás však zůstává značně nižší.
Má velmi rozdílně utvářené listy; 5 mm dlouhé, roztroušené šroubovitě postavené šupinovité listy těsně přiléhající k větvičce a jehlicovité, 5–15 cm dlouhé a 3–4 mm široké, kožovité, leskle tmavozelené listy, které vznikají v paždí šupin pupenů a jsou uspořádané jako paprsky deštníku na konci výhonu. Tyto listy se nacházejí v kulovitých chomáčích.
Z nenápadných samičích květů se vyvíjejí přímě stojící, vejčité, 7–12 cm dlouhé šišky.
Sciadopitys verticillata roste v kultuře jen velmi pomalu a vyvíjí se jen v nepříliš chladných polohách na ošetřovaných, hlubokých, málo vápnitých půdách. Tam ovšem vyrůstá v opravdu krásné exempláře.
Svým svérázným vzhledem patří strom k nejatraktivnějším jehličnanům, avšak u nás zůstává stále raritou.
Šeflera
Šeflera - Schefflera
Dekorativní robustní stálezelená rostlina ozdobná listem.
Stanoviště: světlé až polostinné, ne přímé polední slunce.
Výška: v kultuře až 1,5 m, v tropech statný strom.
Množení: bylinnými vrcholovými řízky v teplé množárně.
Kolem správného botanického zařazení existuje především v květinářských obchodech několik omylů od té doby, co byl nejznámější druh, Schefflera actinophylla, zaveden jako Brassaia actinophylla a označen jako velká arálie. Protože se u nás navíc nabízejí jen těžko určitelné mladistvé formy této rostliny z čeledi aralkovitých (Araliaceae), jsou navzájem přiřazeny i další druhy, např. S. digitata a S. venulosa. U všech sedí mnohdy dělené, různě tvarované, stálezelené listy na dlouhých řapících.
Od S. arboricola existuje řada odrůd, mezi nimi též žlutě pestré jako ‚Gold-Capella‘ a ‚Green Gold‘. Další odrůdy s rozličnými variantami listů jsou ‚Clementine‘, ‚Renate‘, ‚Henriette‘, ‚Jacqueline‘, ‚Trinette‘ a ‚Compacta‘.
Ošetřování: Na chráněném, ne plně osluněném místě je možný letní pobyt venku. V té době udržujeme rostlinu stejnoměrně vlhkou bez přemokření a po dvou týdnech dáváme tekuté hnojivo. V zimě potřebuje světlé umístění při 12–16 °C a stejné půdní teplotě. Nižší teploty vedou k opadu listí, vyšší k nežádoucímu prodlužování výhonů. Substrát v nádobě udržujeme v období klidu jen mírně vlhký.
Hlaváč
Scabiosa - Hlaváč
Trvalky a letničky pro skalky a záhony; dobré řezané květiny.
Stanoviště: plné slunce; suché až čerstvé písčitohlinité půdy.
Výška: 20–90 cm, podle druhu.
Doba kvetení: červen až říjen, podle druhu.
Množení: dělením nebo výsevem.
Hlaváče patří do čeledi štětkovitých (Dipsacaceae) a jsou domácí v Evropě, Asii a v Africe. Zejména jejich dlouhotrvanlivé květy a nepatrné nároky na stanoviště a péči z nich činí oblíbené zahradní rostliny pro záhony a skalky.
Trvalky
Scabiosa caucasica, hlaváč kavkazský, pochází původně z Kavkazu a jistě nevymizí se svým sortimentem z našich zahrad. Rostliny dávají přednost humózním, výživným půdám na plném slunci. Světle modré květy sedí na dlouhých, vzpřímených, drátovitých stopkách. Rozvětvený růst dává rostlinám bizarní vzhled. Výška činí podle odrůdy 70–90 cm. Přízemní listy jsou protáhlé, stonkové listy naopak peřenodílné. Když se odkvetlé části včas odstřihnou a rostlina se dostatečně hnojí, kvete tento hlaváč prakticky po celé léto. Druh se používá zejména ve výsadbách záhonových trvalek, může se však uplatnit vzhledem k charakteru planých trvalek i na volné ploše. Hlaváč kavkazský se hodí výtečně i k řezu.
S hlaváčem kavkazským lze dobře kombinovat tyto rostliny: astry (Aster amellus), lilie (Lilium bulbiferum), kniphofie (Kniphofia x hybrida), ale i různé zvonky (Campanula). Množení hlaváčů není úplně jednoduché. Nejlépe se proto dělí rostliny až na jaře, kdy začínají obrůstat. Zde uvedené odrůdy i samotný druh náleží – podle hodnocení trvalek – k velmi ceněným a vysoce zařazeným trvalkám:
- Scabiosa ochroleuca, hlaváč žlutý, má podobné stanovištní nároky jako S. caucasica. Dosahuje výšky 60–80 cm. Světle žluté květy se objevují na silně rozvětvených stopkách od června až do října.
Výběr odrůd hlaváče kavzkazského
| Odrůda | Výška (cm) | Barva/tvar květu |
|---|---|---|
| 'Blauer Atlas' | 70 | modrofialová |
| 'Clive Greaves' | 80 | světle modrá, velkokvětý |
| 'Miss E. Willmott' | 80 | lomeně bílá, velkokvětý |
| 'Nachtfalter' | 80 | tmavě fialová, velkokvětý |
| 'Prachtkerl' | 90 | zářivě modrá, velkokvětý |
Vedle toho existují mezi trvalkami některé druhy vhodné pro přírodní výsadby na skalkách nebo na volné ploše. Jsou vzrůstné a nečiní problémy v péči. Na rozdíl od hlaváče kavkazského dosahují tyto rostliny výšky jen 20–40 cm. Dávají přednost suchým a propustným půdám na plném slunci. Zástupci této skupiny se dají dobře kombinovat s trávami, jako např. s osinatcem třtinovitým (Lasiagrostis calamogrostis) nebo s prosem prutnatým (Panicum virgatum).
Výběr druhů vytrvalých hlaváčů
| Druh | Výška (cm) | Doba kvetení | Barva květů |
|---|---|---|---|
| Scabiosa canescens hlaváč sedavý |
30–40 | Červenec–září | světle modrá, vonný |
| S. graminifolia h. trávolistý |
40 | Červen–červenec | lila |
| S. japonica, var. alpina | 20 | Červenec–září | světle fialová, modrá |
| S. lucida hlaváč lesklý |
40 | Červenec–srpen | červená–lila |
Jednoleté letničky
Scabiosa atropurpurea
Scabiosa atropurpurea, hlaváč purpurový (černonachový), letnička s obsáhlým sortimentem, dá se dobře začlenit do trvalkových záhonů. Mezery vzniklé během léta se dají tímto druhem dobře vyplnit; lze jej bez problémů přesazovat i v době květu. Rostliny dosahují výšky až 90 cm. Dává přednost výživným, propustným půdám na plném slunci. Kdo se více zajímá o řezané květiny, měl by si pro něj založit lépe vlastní záhon. Hezké balónky květů se objevují od července do září, podle odrůdy v modrých, červených i růžových tónech, a šíří lehkou pižmovou vůni. Množí se výsevem od půli března pod sklo, po přepichání se vysazuje v květnu na vzdálenost 25 cm. Výsev přímo na místo je možný také již od dubna. Začíná pak kvést ovšem až od srpna.
Výbr odrůd hlaváče purpurového
| Odrůda | Výška (cm) | Květy |
|---|---|---|
| 'Blue Moon' | až 90 | bledě modré |
| 'Cherry Red' | 45–60 | třešňově červené |
| 'Olympia Hybridy' | až 80 | různé barvy, velkokvětý |
Scabiosa stellata
Jako další jednoletá letnička se v obchodech nabízí Scabiosa stellata, hlaváč hvězdovitý. Druh má poměrně skromné květy, hodí se však jako sušené květiny. Jejich sklizeň začíná v půli srpna. Doporučuje se odrůda ‚Sternkugel‘, vysoká 30–40 cm.
Ještěrkovec
Saururus ještěrkovec, ještěrořep
Vysoké, odnožující bahenní trvalky.
Stanoviště: slunné.
Výška: od 30 cm až do 1,2 m.
Doba kvetení: červen–červenec.
Množení: dělením nebo výsevem.
Rhizomy této ještěrkovcovité rostliny (Saururaceae) mohou být až 5 m dlouhé a takovým silným bujením mohou být na obtíž. Zejména u Saururus cernuus se doporučuje výsadba do nádoby v bahnitém záhonu s nízkým stavem vody. Rostliny překryjí zimu pod silnou pokrývkou z listí.
Saururus cernuus je až 1,2 m vysoký, květy se objevují v 15 až 20 cm dlouhých, bílých, příjemně vonících hroznech.
Saururus chinensis je při výšce 30–40 cm mnohem ozdobnější, také žlutobílé hrozny květů jsou značně kratší.
Užovník
Užovník - Sauromatum guttatum
Sauromatum guttatum
užovník kapkatý
Áronovitá rostlina, jež vyhání své květy ze zcela suché hlízy bez půdy.
Stanoviště: světlé až slunné; hlízy raší i při nedostatku světla.
Výška: 30–40 cm.
Doba kvetení: zima–jaro.
Množení: dceřinými hlízami (brut).
Tato rostlina z čeledi áronovitých (Araceae) se objevuje v květinářstvích stále znovu jako kuriozita. Pochází z tropů Afriky a Asie. Áronovitá palice a zvenčí červenavý, uvnitř žlutohnědě skvrnitý toulec (spatha) vyrůstají v zimě a na jaře z úplně suché hlízy bez země. Toulec je v dolní části trubkovitě uzavřen, zatímco horních 20–30 cm je rozevřeno a lehce převislé. Bohužel zápach, který šíří květenství, je tak nepříjemný, že můžeme kvetoucí užovník obdivovat v obytných prostorech jen velmi krátce.
Ošetřování: Hlízu položíme v prosinci až lednu na talíř v teple a na světle blízko okna, ale ne přímo nad tělesem topení. Asi po dvou týdnech vyraší květ.
Po odkvětu hlízu zasadíme do květináče s normální půdou pro květiny, nadále ponecháme v teple a opatrně zaléváme. Od konce května můžeme dát květináč ven nebo užovník zasadit na ne zcela slunném místě do půdy.
Nadále je třeba udržovat ve vlhku a občas přidat tekuté hnojivo. Na podzim rostlina zatáhne, potom se hlíza vyjme před prvními mrazy z půdy a uskladní se v domě až do konce prosince v suchu a chladu asi při 10 °C.
Sassafras bělavá
Sassafras Bělavá, Kašta bělavá - Sassafras albidum
Opadavé, aromaticky vonící stromy
Stanoviště: výživné, hluboké půdy
Výška: 12–15 m
Doba kvetení: květy bez okrasné hodnoty
Množení: výsevem nebo kořenovými odnožemi
Rod Sassafras patří k čeledi vavřínovitých (Lauraceae) a zahrnuje jen dva druhy. Jeden je rozšířen v Severní Americe a druhý v Číně. U nás se v kultuře pěstuje pouze americký Sassafras albidum, opadavý strom dorůstající výšky 12–15 m, který na odpovídajících stanovištích hojně odnožuje.
Listy mají základní tvar elipčitý, avšak jsou velmi variabilní: většinou trojlaločné, ale mohou být také s jedním postranním lalokem nebo zcela bez laloků. Na podzim se listy nápadně zbarvují do oranžové a šarlatově červené barvy.
Nenápadné, zelenavě žluté dvoudomé květy se vyvíjejí v malých hroznech před rozvitím listů. Plodem je černá peckovička velikosti hrášku na ztloustlé, masité stopce. Rostlina je domácí v atlantické Severní Americe až po Texas.
Sassafras prospívá pouze na kyselých, hlubokých a výživných půdách. Tento krásný a příjemně vonící strom je díky svérázně laločnatým a na podzim nádherně zbarveným listům vzácností.
Mydlice
Mydlice - Saponaria
Vděčná květina kvetoucí v létě, vhodná převážně pro skalky
Stanoviště: plné slunce; propustné, vápenité půdy
Výška: 5–80 cm, podle druhu
Doba kvetení: červen–září, podle druhu
Množení: výsevem nebo dělením
Rod Saponaria patří do čeledi silenkovitých (Silenaceae) a je rozšířen především v Evropě. Poměrně malé jednotlivé květy sedí v řídkých vrcholících. Většina druhů jsou trvalky, ale zahradnicky významná je také jedna letnička.
Saponaria ocymoides potřebuje plné slunce a vápenitou půdu
Ozdobou každé skalky jsou karmínově červené polštáře mydlice Saponaria ocymoides
Trvalky
Růst je většinou polštářovitý, malé vejčité až kopinaté listy bývají v době květení téměř úplně překryté. Vzrůstné rostliny se hodí zvláště pro skalky, dobře se uplatní ve štěrbinách, zdech, mezi dlaždicemi, na střešních zahradách a v korytech. Skvěle vyniknou v kombinaci s pupalkou (Oenothera missouriensis), levandulí nebo zvonkem (Campanula portenschlagiana).
Výjimku mezi trvalkami tvoří, pokud jde o použití, mydlice lékařská (Saponaria officinalis), která je v obchodech nabízena především v odrůdě ‚Plena‘. Rostlina dosahuje výšky 60–80 cm, tvoří podzemní oddenky a cítí se nejlépe na okraji porostu dřevin odvráceném od slunce. Bledě růžové květy v koncových svazečcích se objevují od července až do září.
Letničky
Mydlice kalabrijská (Saponaria calabrica) je u nás nabízena jako jediný druh z rodu coby letnička. Jak napovídá botanické jméno, pochází z jižní Itálie a Řecka. Růžové květy se objevují od července do září a sedí v řídkých okolíkovitých latách. Dorůstá výšky 20–30 cm, přičemž tvar růstu je poléhavý a kopinaté listy jsou pýřitě chlupaté. Tato mydlice se s oblibou používá na osluněných svazích, střešních zahradách nebo na korunách zdí. Stanoviště by mělo být teplé a chráněné. Množí se výsevem od dubna přímo do volné půdy. Později se rostlinky jednotí na odstup asi 20 cm.
- Odrůda ‚Scarlet Queen‘ kvete tmavě červeně.
- Odrůda ‚Splendens‘ zářivě červeně.
Přehled nejzajímavějších druhů a odrůd mydlice
| Druh/odrůda | Výška (cm) | Doba květu | Barva květů | Poznámky |
|---|---|---|---|---|
| Saponaria x lempergii | 30 | VIII–X | karmínově červená | silně vzrůstná, dlouho kvete |
| 'Max Frei' | 30 | VII–VIII | světle růžová | - |
| S. ocymoides | 20 | VI–VII | karmínově červená | mohutné polštáře |
| 'Rosa Königin' | 20 | VI–VII | růžová | řídké koberce |
| 'Rubra Compacta' | 20 | VI–VII | tmavě červená | bujně kvete |
| S. X olivana | 5 | VI–VII | růžově červená | pevné polštáře |
| 'Bressingham' | 3 | VI–VII | růžová | velkokvětá |
| S. pulvinaris | 3 | VI–VII | červená | ploché polštáře |
Svatolina
Svatolina - Santolina
Stálezelené, aromaticky vonící keře nebo polokeře
Stanoviště: teplá slunná místa ve skalce nebo na kamenitých záhonech
Výška: 30–50 cm
Doba kvetení: červenec–srpen
Množení: výsevem nebo řízky
Rod Santolina je rozšířen deseti druhy v západním Středomoří. Malé aromatické keříky nebo polokeře mají střídavé, jednoduché nebo zubaté a zpeřené laločnaté listy. Malé, trubkovité, žlutavé až bílé květy jsou sestaveny v malých až středně velkých hlávkách, jednotlivé květy stojí na dlouhých stopkách. Plody jsou trojhranné až čtyřhranné nažky bez chmýru.
Nemnohé pěstované druhy, které patří do čeledi hvězdnicovitých (Asteraceae), jsou ve středoevropském klimatu jen podmíněně zimovzdorné. Potřebují teplé, chráněné stanoviště a v zimě ochranný kryt z chvojí. V zahradě vyžadují slunné místo na propustné, štěrkovité, hlinitohumózní půdě. Nejlépe je vysadit je do skalky nebo na kamenitý záhon, u paty suchých zdí, u jižní stěny domu apod. Snášejí dobře zpětný řez, a proto jsou vhodné na obruby.
Druhy a odrůdy
Santolina chamaecyparissus
Až 50 cm vysoký, kořeněně vonící, hustě rozvětvený keř s poléhavě vystoupavými větvemi. Listy jsou 2–4 cm dlouhé, hustě seskupené, jemně peřenosečné, stejně jako výhony stříbřitě plstnaté. Květy sedí v sytě žlutých hlávkách, které nesou 15 cm dlouhé stopky nad keřem; objevují se v červenci až srpnu. Rozšířena je od Pyrenejí až do severozápadní Itálie na suchých, kamenitých stanovištích. V kultuře jde o nejdůležitější a nejčastěji pěstovaný druh.
Santolina elegans
Tvoří husté, stříbřitě bílé, 5–10 cm vysoké polštáře; výhony jsou krátké a hustě olistěné s vykrajovaně vroubkatými a peřenosečnými listy. Žlutavě bílé květy nese v létě. Roste ve Španělsku ve výškách od 2200 m na suchém štěrku. Při pěstování ve skalce nebo v korytu musí být celoročně chráněna před mokrem.
Santolina rosmarinifolia
Tvoří 30–50 cm vysoké, holé, tmavě zelené, aromaticky vonící trsy s poléhavě vystoupavými výhony. Úkrojky zpeřených listů jsou jen 1 mm dlouhé. Žluté květy v 7–12 mm širokých hlávkách se objevují v červenci až srpnu. Pochází z Iberského poloostrova, jižní Francie a severozápadní Afriky, kde roste na suchých, kamenitých půdách. Používá se podobně jako Santolina chamaecyparissus.
Krvavec toten
Krvavec toten - Sanguisorba officinalis
Domácí luční trvalka, koření a léčivá rostlina
Stanoviště: slunné, vlhká půda
Výška: 40–100 cm
Doba kvetení: červen–září
Množení: výsevem nebo dělením trsů
Již dávno popsaná stará léčivá rostlina patří do čeledi růžovitých (Rosaceae) a je blízce příbuzná s krvavcem menším (Sanguisorba minor); roste téměř v celé Evropě. Rostlinu najdeme na loukách, zejména na vlhkých místech a v příkopech.
Silný, vláknitý kořen krvavce totenu roste plazivě. Sytě zelené listy jsou na spodní straně poněkud světlejší; skládají se z lichozpeřených, vejčitých a na okraji pilovitých jednotlivých lístků. Nad přízemní růžicí listů vyrůstají 50–90 cm dlouhé, téměř bezlisté, lehce větvené stonky.
Květní hlávky sestávají z mnoha červenohnědých oboupohlavných květů, které představují přechod od větrosnubných k hmyzosnubným květům. Hlávky, případně klasy, jsou zpočátku kulovité, později válcovité. Květy se rozvíjejí postupně odshora dolů.
Kultura krvavce totenu v zahradě nemá význam, neboť jeho listy mají ve srovnání s krvavcem menším příliš trpkou chuť. Léčivé účinky květů a listí (např. při přípravě čaje) se využívají při zažívacích obtížích, kořeny se nasazují při vnitřním i vnějším krvácení a zánětech.
Krevnice kanadská
Krevnice kanadská
Sanguinaria canadensis – krevnice kanadská
Apartní, na jaře kvetoucí, stínomilná trvalka.
Stanoviště: polostinné až stinné; humózní, čerstvá půda
Výška: 20 cm
Doba kvetení: duben–květen
Množení: výsevem nebo dělením
U této trvalky domácí v Kanadě známe pouze jmenovaný druh. Rostlina z čeledi makovitých (Papaveraceae) působí křehce a snadno se poraní. Z trhlin nebo míst zlomu prýští žlutočervená šťáva, podobná krví. Půvabná malá rostlina, kvetoucí na jaře, která na svém přirozeném stanovišti roste v lehkém stínu sousedících dřevin. Potřebuje poněkud kyselou, humózní půdu.
V dubnu se objevují současně silně laločnaté, svrchu modrozelené, naspodu lehce stříbřité listy a na něžných stopkách bílé sasankovité květy. V jejich středu se zdvihá chomáč oranžově žlutých prašníků. Krátce po dozrání semen rostlina zatahuje a objeví se pak až zase příští rok zjara.
Zimovzdorná trvalka je pro své speciální stanovištní nároky rostlinou pro milovníky. Poskytneme-li jí však světlý, teplý stín na okraji dřevin a lehce kyselou půdu, pokvete překrásně každý rok.
Do sousedství se hodí trojčet (Trillium), uvulárie (Uvularia) nebo kapradiny. Doporučuje se dělení oddenků v srpnu.
Pro zahradu jsou zajímavé tyto odrůdy:
- ‚Multiplex‘ s plnými bílými květy
- ‚Plena‘ s poloplnými bílými květy.
Jazylka
Jazylka
Jednoletá letnička pro rabata a záhony
Stanoviště: propustné, vápenité půdy na plném slunci
Výška: 60–80 cm
Doba kvetení: červen–září
Množení: výsevem
Rod Salpiglossis, pocházející převážně z Jižní Ameriky, patří do čeledi lilkovitých (Solanaceae) a je u nás zastoupen jediným druhem S. sinuata. Patří spíše k vzácným druhům našich zahrad, patrně proto, že v deštivých a málo slunečných létech nekvete. Na propustných vápenitých půdách v plném slunci potěší rostliny velice působivými květy od června až do září. Podle odrůdy mají zvonkovité květy průměr 6–8 cm a září v barvách žluté a červené až lila.
Jazylka se vysazuje s oblibou do záhonů letniček a na rabatech. Nejlépe se uplatní v malých skupinách. Do sousedství se hodí např. laločnice přímořská (Lobularia maritima) nebo kopretina (Chrysanthemum paludosum).
Jazylka se hodí zásadně k přímému výsevu na místo. Uspokojivé výsledky se dosahují jen v oblastech s mírnými zimami, jinak se doporučuje výsev pod sklem. Pro časnou dobu kvetení se může vysévat již od začátku března až do začátku dubna. Mladé rostlinky se pak vysazují po zmrzlých mužích.
Vrba
Vrba
Salix - Vrba
Opadavé stromy nebo keře pro zahradu a krajinu
Stanoviště: čerstvé až vlhké půdy
Výška: od 10 cm až do 20 m
Doba kvetení: březen–květen
Množení: výsevem, dřevitými nebo bylinnými řízky
V mírné a severní chladné zóně je rozšířeno asi 500 druhů vrb z čeledi vrbovitých (Salicaceae). Jsou to převážně keře nebo stromy, částěčně také plazivé špalírové keře, které se vyskytují především ve vysokohorských nebo polárních krajinách. Střídavé listy jsou většinou krátce řapíkaté, nedělené a kopinaté, čárkovité, vejčité nebo eliptické a vybavené vždy palisty. Květy dvoudomných rostlin, sdružené v tzv. kočičky, se objevují často dlouho před listy. Jednotlivé květy s nektárii sedí v paždí většinou celokrajného listenů a nemají žádné okvětí. Samčí květy mají zpravidla 2, zřídka 3–5 (až 12) tyčinek, samicí dvoulistý jednopouzdrý semenník. Plod je tobolka, početná semena nesou chlupatý chochol.
Vrby doprovázejí již po tisíciletí lidská sídliště; poskytovaly materiál pro výrobu košů, rybářských víší a jiných pletených výrobků. I dnes je vrba spíše užitkovou rostlinou než nápadnĝm kvetoucím keřem, ačkoli její květní kočičky se považují takřka za symbol jara. Vrby se často vysazují jako pionýrské rostliny, zpřístupňují nevyvinutou půdu, zpeňují břehy vod a poskytují materiál k přípravě hatí. U všech vrb jsou samčí květy se žlutými prašníky většinou mnohem dekorativnější než málo nápadné květy samicí.
Vedle několika druhů, majících omezený význam jako kvetoucí keře, je ceněným parkovým stromem zejména převislá smuteční vrba. Některé zakrslé vrby jsou okrasnými malými keři pro skalky nebo zahrádky v korytech. Vrby jsou vysloveně světlomilné a nesnášejí stinná místa. Na půdě nejsou nijak náročné, pokud je dostatečně vlhká.
Salix acutifolia 'Pendulina' - vrba špičatolistá
Až 6 m vysoký a stejně široký keř nebo strom se štíhlými, tmavě červenohnědými, modře ojíněnými větvemi, převislými ve velkých obloucích. Listy jsou kopinaté, 10–16 cm dlouhé, skoro vždy svisle visící. Je známá jen jako samčí forma a má 4–6 cm dlouhé kočičky, které se otvírají velice brzy. Platí za jednu z nejkrásnějších vrb s hezkými kočičkami.
Salix alba - vrba bílá
Rychle rostoucí, až 20 m vysoký strom, ve stáří s hluboce podélně zbrázděnou borkou. Listy jsou kopinaté, 6–10 cm dlouhé, zpočátku po obou stranách hedvábně chlupaté, později navrchu matně zelené, naspodu modravé a chlupaté. Kočky 4–6 cm dlouhé. Roste běžně v Evropě, západní a severní Asii, v lůžních lesích a vlhkých dolinách; jedna z nejdůležitějších užitkových vrb.
Kromě několika rychle rostoucích selekcí patří k S. alba také často pěstované odrůdy pro zahradu a park:
‚Dart’s Snake‘: rychle rostoucí strom s širokou korunou, listy nápadně zkroucené.
‚Chermesina‘: větve zvlášť v zimě živě červené nebo oranžové.
‚Tristis‘: smuteční vrba, až 20 m vysoký strom s tenkými, žútými, dlouze přívěslými větvičkami. Tento krásný parkový strom je však pro většinu zahrad příliš velký.
Vrba bílá Salix alba dává přednost vlhkým stanovištím
Salix arenaria (vrba písečná)
Až asi 50 cm vysoký, plazivý zakrslý keř s krátkými vzpřímenými větvičkami. Výhony jsou silné a chlupaté, listy opakvejčité, na obou stranách hustě a dlouze hedvábně chlupaté, v době rašení nápadně křídově bílé. Domácí je na atlantických pobřežích Evropy, hlavně na dunách. V zahradě se dá použít jako zakrslý keř ve vřesovištích a na skalkách.
Salix aurita (vrba ušatá)
Až 2 m vysoký, široce rostoucí keř. Listy má opakvejčité a obráceně kopinaté, svrchu tmavozelené a velmi vráščité, naspodu modravě zelené a šedě plstnatě chlupaté, s velkými ledvinovitými palisty. Kočky jsou až 2,5 cm dlouhé. Rozšířena je od Evropy až k Severímu ledovému moři a také v Asii. Včelí pastva a často používaná pionýrská dřevina.
Salix x boydii - vrba Boydova
Malý, ztuha vzpřímený, velmi pomalu rostoucí, 50-70 cm vysoký zakrslý keř s krátkými odstávajícími větvičkami. Listy jsou téměř kruhovité, 1-1,3 cm dlouhé, zprvu na obou stranách bíle chlupaté, později svrchu tmavozelené a vrásčité, naspodu krátce bíle vlnaté. 1,5-2 cm dlouhé kočičky s hedvábně chlupatou šupinou a zlatožlutými tyčinkami se objevují v květnu. Jedna z nejatraktivnějších vrb pro koryta a skalky.
Zarkslá vrba Salix x boydii se hodí dobře do koryt a kbelíků
Salix caprea (vrba jíva)
Rychle rostoucí a 3-7 m vysoký keř nebo malý strom. Široce eliptické listy jsou až 10 cm dlouhé, svrchu vrásčité a matně zelené, naspodu šedozelené. Kočičky se objevují v březnu až květnu, samčí jsou nápadně stříbřité, později zlatožluté a vonné. Vyskytuje se téměř po celé Evropě. Od pradávna je v kultuře, má význam jako včelí pastva a mnohostranně použitelná pionýrská dřevina. Časně zjara se řežou větévky jako ozdoba do vázy. ‚Mas‘ je jedna samčí forma s krásnými kočičkami. ‚Pendula‘ se většinou roubuje na kmínek, větvičky pak visí svisle dolů. ‚Silberglanz‘ kvete při mírném počasí již v listopadu.
Salix daphnoides (vrba lýkovcová)
Je rychle rostoucí, až 10 m vysoký velký keř s červenými, modře ojíněnými větvemi. Listy jsou protáhle kopinaté, 5-10 cm dlouhé, svrchu leskle tmavozelené, naspodu modrozelené. Samčí kočičky jsou nápadně velké a stříbřité, později zlatožluté. Domácí je od Evropy až do Střední Asie a v Himálaji. Je ceněna pro kočičky; větvičky se často řežou na Květnou neděli.
Salix x daphones, vrba lýkovcová skýtá kočičky na Květnovou neděli
Salix eleagnos (vrba levandulová)
2-6 m vysoký keř s mnoha výhony nebo malý strom se štíhlými větvičkami. Listy jsou čárkovité až úzce kopinaté, 6-15 cm dlouhé, na okraji ohrnuté, nejprve z obou stran šedě ochlupené, později svrchu tmavozelené a holé, naspodu bíle plstnaté, na podzim zbarvené zlatožlutě. Bledě žluté samčí kočičky se objevují v dubnu až květnu. Roste v horách jižní a střední Evropy a Malé Asie. Důležitá pionýrská dřevina pro vápnité, štěrkopísčité plochy. Pro dlouhé a úzké listy je považována za jednu z nejelegantnějších keřových vrb.
Salix x erythroflexuosa - vrba červenokřivolaká
Na tomto zajímavém ozdobném hybridu lze nalézt rysy obou rodičů: je to malý strom s odstávajícími a široce obloukovitými převislými větvemi a větvičkami, větvičky jsou ohnuté sem a tam a volně vývrtkovitě zkroucené, kůra je zlatožlutá až oranžově žlutá. Listy jsou protáhle kopinaté, většinou zkadeřené a stočené.
Salix hastata 'Wehrhahnii' - vrba hrotolistá
Až 1,5 m vysoký keř s tlustými větvemi a vejčitě okrouhlými, 3–6 cm dlouhými, zprvu oboustranně hustě chlupatými, později navrchu tmavozelenými listy. Odrůda známá jen v samčí formě nese velmi hustě sestavené, zprvu stříbřité, později světle žluté, 3–5 cm dlouhé kočičky. Ve stáří může být trochu sporá a pak je třeba provést silný zpětný řez. Patří k nejkrásněji kvetoucím malým keřům rodu.
Salix helvetica - vrba švýcarská
až 1 m vysoký keř s tlustými křivými větvemi a zprvu hustě bíle plstnatými, později holými a poněkud lesklými výhony. Listy jsou opakvejčité až spíše kopinaté, 4 cm dlouhé, svrchu tmavě šedozelené, naspodu bíle plstnaté. Kočičky jsou velké a tlusté, hustě chlupaté, 3–5 cm dlouhé. Domovem je v Alpách a v Tatrách. Pro šedé listí je považována za jednu z nejkrásnějších zakrslých vrb.
Vrba švýcarská (Salix helvetica) je hustě stěsnaný keř
Salix herbacea - vrba bylinná
Poléhavý, pomalu rostoucí, méně než 10 cm vysoký keř s nitkovitými větvemi, které se plazí i pod zemí. Listy má téměř kruhovité, 8–20 mm široké, oboustranně lesklé. Kočičky dlouhé 0,5–1,5 cm nese v červnu a srpnu. Je původní ve vysokých horách Evropy a severní Asie a v arktické Severní Americe. Hezká zakrslá vrba do alpina.
Salix integra 'Hakuro Nishiki' - vrba japonská
Slabě rostoucí, nepříliš vysoký keř s většinou protistojnými, tenkými, úzce protáhlými listy, které mají základní barvu šedozelenou, ale jsou hustě pokryté bílými nebo růžovými tečkami a skvrnami. Je to vrba pro milovníky pestrolistých forem. Často se roubuje na kmínek a měla by se pravidelně sestříhávat, neboť listy na dlouhých výhonech jsou zvlášť krásně zbarvené.
Salix lanata - vrba vlnatá
je nízký, zakrslý keř se silnými uzlovitými větvemi, jež jsou stejně jako zimní pupeny porostlé bíle vlnatými chlupy. Listy jsou elipticky okrouhlé, 3–7 cm dlouhé, tuhé, v mládí po obou stranách hustě pokryté dlouhými hedvábnými chlupy, později svrchu matně zelené, naspodu spíše modravé. S listy se objevují až 5 cm dlouhé, hustě hedvábně chlupaté kočičky. Domovem je v severní Evropě a severní Asii. Jedna z nejkrásnějších vrb s velkými šedými listy.
Vrba vlnatá (Salix lanata) má hedvábné kočičky
Salix magnifica
Až 2 m vysoký, málo větvený keř s tuhými a tlustými vzpřímenými, zpočátku purpurovými větvemi. Listy má eliptické, tuhé, nápadně velké. Květy se objevují po listech v květnu ve vzpřímených, štíhlých, až 15 cm dlouhých kočičkách. Pochází z Číny. S velkými listy a dlouhými kočičkami v době květu je to neobyčejný zjev.
Salix matsudana 'Tortuosa'
Ve stáří až 10 m vysoký strom s vývrtkovitě zkroucenými šedohnědými větvemi a úzce kopinatými, 5–10 cm dlouhými, rovněž vývrtkovitě stočenými listy. Často pěstovaná, vysoce dekorativní odrůda.
Salix pentandra - vrba pětimužná
Rychle rostoucí, 2 až 6 m, místy až 20 m vysoká vrba s lesklými hnědavě zelenými výhony, které se v místě nasazení snadno lámou. Listy, při rašení poněkud lepkavé, jsou elipticky vejčité, 5–12 cm dlouhé, svrchu sytě zelené a lesklé. Květy se objevují teprve v květnu až červnu po listech, samčí kočičky jsou zlatožluté a 3–5 cm dlouhé. Pionýrská a dekorativní okrasná dřevina, domácí od Evropy až po Kavkaz.
Salix purpurea - vrba nachová
Rychle rostoucí keř s mnoha výhony, s dlouhými, tenkými, pružnými větvičkami a s olistěním s několika zdánlivě protistojnými listy. Listy jsou obráceně kopinaté, 5–10 cm dlouhé, svrchu matně zelené, na podzim žlutavé. Květy jsou seskupeny v 1,5–3 cm dlouhých, štíhlých, většinou trochu ohnutých kočičkách; samčí kočičky před rozkvětem jsou červené, později žluté. Velmi proměnlivý druh, planě rostoucí od Evropy až do severní Afriky, patří k nejcennějším užitkovým vrbám. Odrůda ‚Gracilis‘ je 1–1,5 m vysoká a tvoří hustě rozvětvený kulovitý keř s malými, něžnými, modravě stříbřitými listy. Cenná pastva pro včely. Může být v zahradě vysazena jako živý plot.
Salix repens - vrba plazivá
je poléhavě vystoupavý, pomalu rostoucí zakrslý keř s kmínky plazivými pod zemí, většinou ne vyšší než 1 m. Listy má velice proměnlivé, oválně kopinaté, svrchu šedé až matně tmavozelené, naspodu stříbřité, hedvábně lesklé. Doma je v Evropě a v Malé Asii. Velmi variabilní druh, z něhož se vegetativně množí některé odrůdy: ‚Bergen‘ – široce rostoucí a zvlášť nízký; ‚Voorthuizen‘ – slabě rostoucí, větvičky poléhavé na zemi, listy stříbřitě chlupaté.
Salix reticulata - vrba síťnatá
pomalu rostoucí, poléhavý špalírový keř; větvičky i větve se přizpůsobí každému pohybu půdy. Na hnědých větvičkách jsou nápadně velké zimní pupeny. Listy jsou široce eliptické až široce opakvejčité, 2–5 cm dlouhé, tuhé, svrchu sytě zelené a nápadně vrásčité, naspodu šedostříbřité se silnou síťovitou nervaturou. Kočičky jsou 2–3 cm dlouhé, válcovité. Domácí je v Alpách, v severní Asii, v severní arktické Americe. Pro svérázné listy je mezi špalírovitě rostoucími vrbami snad nejdekorativnějším druhem. Potřebuje v alpinu chladné a stinné místo.
Salix retusa - vrba uťatá
vrba utatá. Plazivý, bohatě rozvětvený zakrslý keř tvořící koberce. Je velmi podobná vrbě síťnaté, je jen menší. Listy jsou nahloučené na koncích větviček, opakvejčité až lopatkovité, 8–35 mm dlouhé. Květy v asi 2 cm dlouhých zelenavých nebo žlutých kočičkách rozkvétají v květnu až červnu. Roste v evropských vysokých horách na vápencích a matečných horninách. Vzrůstná zakrslá vrba, hodí se dobře do skalek a zahrádek v korytech.
Salix x smithiana - vrba Smithova
Silně vzrůstný, 4–6 m vysoký keř má výhony značně tlusté a tuhé, vzpřímeně rostoucí a listy vejčitě kopinaté, 6–12 cm dlouhé. 3–4 cm dlouhé kočičky se objevují před listy. Domácí je v Evropě. Jedna z nejdůležitějších vrb pro kočičky a včelí pastvu.
Salix viminalis - vrba košářská
vrba košařská. Rychle rostoucí, 2–10 m vysoký velký keř nebo strom. Často se pěstuje jako hlavová vrba. Listy jsou čárkovitě kopinaté, 10–25 cm dlouhé, na okraji trochu zarolované, svrchu tmavě zelené, naspodu hedvábně stříbrošedé. Kočičky se objevují v březnu až dubnu a nejsou příliš nápadné. Je rozšířena od Evropy až do severovýchodní Asie a v Himálaji. Jedna z nejdůležitějších vrb pro košíkářské práce, s četnými odrůdami.
Chmel
Chmel
Humulus lupulus - Chmel obecný
Typ: Víceletá popínavá rostlina; sušené chmelové hlávky jsou potřebné pro výrobu piva, mladé výhony se používají jako zelenina.
Stanoviště: slunné; půda hluboká, živná, s vyrovnanou vlhkostí.
Prostor pro rostliny: 1,6 x 1,4 m.
Doba sklizně: od konce srpna.
Množení: vegetativní.
Chmel z čeledi morušovníkovitých (Moraceae) roste planě v Evropě a v Asii. První doložené zprávy o pěstování chmele v západní Evropě pocházejí z 8. století. Chmel se používá hlavně v pivovarnictví, ale pro své uklidňující účinky také při výrobě léčivých přípravků. Hořčiny, éterické oleje a taniny obsažené v chmelových hlávkách dodávají pivu charakteristickou hořkou chuť a jsou důležité pro jeho konzervaci. Jemné špičky výhonů, které na jaře raší od kořenů, se připravují jako chřest.
Chmel je vhodnou víceletou rostlinou k ozelenění stěn. Před výsadbou je nutné hluboko zpracovat půdu. Sadba se získává na jaře nebo na podzim při řezu chmelových rostlin. Z četných výhonů, které vidy po řezu vyrůstají, se ponechávají jen 2-6 a ty se pravotočivě (ve směru hodinových ručiček) zavádějí na zavěšené dráty. Asi od poloviny června se zkracují spodní postranní výhony. Kvetení začíná koncem června.
Ve chmelnicích se pěstují jen samičí rostliny. Samičí květy jsou uspořádané v šišticovitém květenství a nemají být opylovány samčími rostlinami planě rostoucího chmele. Zralé chmelové hlávky se sklízejí od konce srpna a pak se v sušárnách suší. Rozlišují se aromatické a hořčinové odrůdy chmele.
Obávanými houbovými chorobami při pěstování chmele jsou nepravé padlí (Peronospora) a vadnutí houbového původu. Nejčastějšími škůdci jsou mšice chmelová a sviluška.
Chmel japonský
Humulus scandens - Chmel japonský
Typ: Jednoletá popínavá rostlina s hustým olistěním.
Stanoviště: plně slunné místo; prostředně živná a vlhká půda.
Výška: až 6 m.
Doba kvetení: v září (nenápadné květy).
Množení: výsevem pod sklem.
Chmel japonský je příbuzný našeho domácího chmele (Humulus lupulus). Patří rovněž do čeledi morušovníkovitých (Moraceae) a pochází z Japonska. Rostliny jsou dvoudomé, to znamená, že jsou jedinci výhradně se samičími květy a jedinci s květy samčími. Květy však jsou nenápadné a pro okrasnou hodnotu rostliny bezvýznamné. Japonský chmel působí efektně svým růstem a hustým olistěním; vytváří až 6 m vysoké zelené stěny.
Rostlina není samonosná, proto jako oporu pro šplhání do výšky potřebuje dřevěnou konstrukci nebo dráty. Japonský chmel se může použít i k vytvoření ochranné clony proti pohledům zvenčí nebo k ozelenění kmene starých stromů.
S výsevem pod sklem se začíná od začátku března. Do středně velkého květináče se dávají 2-3 semena. Semenáče se vyjednotí a po několika týdnech se přesadí do větších květináčů. Po postupném otužení se sazenice vysazují od poloviny května na definitivní venkovní stanoviště. Během předpěstování se rostliny podpírají tyčkami, přitom jednotlivé květináče nesmějí být umístěny hustě, protože by se výhony sousedních rostlin propletly a jejich uvolnění by bylo obtížné.
Velmi dobře působí odrůda ‚Variegatus‘ s bíle panašovanými listy a silně vzrůstná. V půdách silně vyhnojených a příliš vlhkých listy této formy ztrácejí charakteristickou pestrost a zelenají.
Ječmen
Ječmen obecný
Hordeum vulgare – ječmen obecný
Odedávna pěstovaná jednoletá užitková rostlina.
- Stanoviště: Žádné zvláštní nároky.
- Výška: 60–100 cm.
- Doba kvetení: Květen–červen.
- Množení: Výsevem.
Ječmen patří do čeledi lipnicovitých (Poaceae) a byl pěstován již za doby Sumerů, tedy 5000 let před Kristem. Ječmeny pěstované v dnešní době se odvozují pravděpodobně od druhu Hordeum agriocrithon z východního Tibetu (čtyř- a šestiřadé formy) a H. spontaneum z jihozápadní Asie (dvouřadé formy).
Mnohonásobným křížením se podařilo ječmen rozšířit přes Blízký východ do střední Evropy a odtud do Severní Ameriky. Ječmen se dnes pěstuje v mírném klimatu po celém světě a také v subtropech.
Formy ječmene
Rozlišují se různé formy ječmene:
- Dvouřadá forma (Hordeum vulgare convar. distichon):
Má větší zrna a používá se jako pivovarský ječmen, protože při malém obsahu bílkovin má vysoký obsah výtažku. Naklíčením a následným usušením zrn vzniká slad, významná složka pro výrobu piva. Asi 10 % světové sklizně ječmene připadá na tento účel. Z ječmene se také destilují alkoholické nápoje, především whisky. - Čtyřřadé formy ječmene (H. vulgare convar. vulgare):
Slouží hlavně jako krmné a průmyslové ječmeny, v rozvojových zemích jako chlebové obilí. Dále slouží ke konzumaci jako kroupy (zrna bez pluch a hlazená) a krupice. Takzvaný nahý ječmen se používá k výrobě náhražky kávy.
Pěstování ječmene a jeho popis
Ječmen je jednoletá rostlina s klasem dlouhým 7–15 cm.
- Klasy: Krátké stojí vzpřímeně, dlouhé jsou převislé. Pluchy vybíhají v osiny dlouhé až 15 cm; pěstují se také bezosinaté ječmeny.
- Druhy ječmene: Rozlišují se zimní a letní (jarní) ječmeny.
- Zimní ječmen: Potřebuje více tepla a delší dobu k dozrání.
- Letní ječmen: Dozrává asi za 95 dnů i při nižších teplotách, a je tedy vhodný pro vysoký sever.
Ječmen má malé nároky na půdu, a proto se mu daří i v suchých oblastech, například v severní Africe.
Výsev
- Zimní ječmen se vysévá koncem září.
- Letní ječmen se vysévá v březnu až dubnu.
- Květy: Samosprašné.
- Sklizeň: Zrno se sklízí ve žluté až plné zralosti.
Rakytník úzkolistý
Rakytník úzkolistý
Hippophae rhamnoides – rakytník úzkolistý
Vysoký opadavý a trnitý keř, jehož ozdobné plody obsahují mnoho vitamínů.
- Stanoviště: Slunná sušší místa i s neplodnými půdami.
- Výška: 5–7 m.
- Doba kvetení: Březen–duben (květy nenápadné).
- Množení: Hlavně výsevem, u užitkových rostlin zelenými a polodřevitými řízky.
Hippophae rhamnoides z čeledi hlošinovitých (Eleagnaceae) je rozsochatý, řídký, výběžkatý keř s trnitými větvemi a s čárkovitě kopinatými listy, které jsou 5–7 cm dlouhé a oboustranně leskle stříbřitě šupinaté.
Rakytník je dvoudomá rostlina s nepatrnými květy, které se vyvíjejí ještě před vyrašením listů v listových úžlabích na loňských větvích. Na samičích rostlinách dozrávají od srpna oranžově žluté plody, které jsou vejčitě kulaté, 6–8 mm dlouhé, šťavnaté a obsahují mnoho vitamínů (120–300 mg na 100 g čerstvých plodů).
Rakytník je eurasijský druh keře, který roste ve vlhkých až suchých místech, v suti, v písku, na skalách. Vyskytuje se v nížinách stejně jako v horách a vytváří různé velké skupiny. Nenáročný a suchovzdorný keř se často používá jako pionýrská dřevina pro ozelenění svahů a výsypek. Ve větších zahradách se může použít i jako dekorativní užitkový keř.
Pěstování rakytníku jako užitkové rostliny
Ačkoliv je rakytník velmi nenáročný na půdu, nesnáší půdu zamokřenou. Také potřebuje hodně světla, proto má být keř umístěn volně. Na 10 samičích rostlin má při výsadbě připadat jeden samčí opylovač (např. odrůda ‚Pollmix‘).
Dusíkaté hnojení je zbytečné, protože na kořenech rakytníku žijí houby, které vážou dusík ze vzduchu. Doporučuje se přikrývka půdy organickou hmotou, která snižuje potřebu okopávání a podporuje tvorbu výběžků.
Plody neopadávají, a jejich sklizeň proto zabírá více času. V zahradě lze plody uvolňovat skobou nebo se plodné větévky odřezávají, odlistí se a pak se z plodů se zbytky dřeva získává šťáva (výnos plodů v následujícím roce se však snižuje).
Rakytník netrpí chorobami ani škůdci, ale plody chutnají ptákům.
Množení rakytníku
Rakytník pro okrasné účely se může množit výsevem, ovocné odrůdy je nutné množit zelenými nebo dřevitými řízky.
Odrůdy rakytníku
- ‚Leikora‘: Silně roste, má mnoho trnů a přináší velké množství velkých plodů s vysokým obsahem vitamínů. Plody dozrávají od konce září.
- ‚Hergo‘: Vyznačuje se širokým a mírně převislým růstem. Je méně trnitá než ‚Leikora‘. Poskytuje velmi vysoké výnosy plodů střední velikosti a se středně velkým obsahem vitamínů. Plody dozrávají začátkem září.
- ‚Pollmix‘: Samčí odrůda, vysazuje se jako opylovač.
Amarylis
Hvězdník "amarylis" - hippeastrum
Cibulnatá rostlina s velkými květy; jako pokojová rostlina je známá po dlouhou dobu
- Stanoviště: během kvetení světlé a jen mírně teplé
- Výška: květní stvol až 80 cm vysoký
- Doba kvetení: v zimě a na jaře
- Množení: dceřinými cibulkami
Vžité označení „amarylis“ odpovídá nesprávnému zařazení rostliny do rodu Amaryllis (Linné). Pravý amarylis je Amaryllis belladonna (Amaryllidaceae) původem z jižní Afriky. Jinou jihoafrickou rostlinou z čeledi amarylkovitých je Vallota speciosa.
K amarylkovitým rostlinám také patří známé pokojové rostliny – Clivia (klívie), Crinum (krín), Haemanthus (krvokvet) a Hymenocallis.
Hippeastrums asi 75 druhů je domovem v Jižní Americe, kde se vyskytuje v oblastech s výrazným obdobím sucha. Růstový klid je třeba po určitou dobu poskytnout i rostlině pěstované v bytě, jinak by nekvetla.
Pěstitelský význam mají převážně Hippeastrum-hybridy. Z velké cibule vyrůstají jeden až dva stvoly, které jsou duté a až 80 cm vysoké; každý stvol nese 3-4 nálevkovité květy až 30 cm velké.
Květy jsou červené, lososové, růžové nebo bílé. U některých odrůd je v základní barvě kontrastní čárkování nebo tečkování, případně je odlišné zbarvení základu kalichu. Délka remenovitých listů se pohybuje mezi 40 a 80 cm.
Šlechtění hvězdníku začalo kolem roku 1800 křížením druhů. Přírodní druhy se v obchodě nedostanou a pěstují se jen výjimečně. Kdo má zájem na zachování vlastností hybridu, musí je množit dceřinými cibulkami, nikoli semeny.
Za zmínku stojí následující druhy:
Hippeastrum aulicum var. robustum (syn. Amaryllis robusta) je druh s 12-16 dlouhými šarlatově červenými květy s odlišně červenými pruhy a žilkami.
Pěstování na okenním parapetu je možné, ale rostlina nemá být vystavena plnému slunečnímu záření. Květy se objevují v zimě až v předjaří.
Hippeastrum pratense může v teplejších oblastech Evropy přezimovat pod přikrývkou chvojí venku. Kvete na jaře, stvol 50 cm vysoký nese svítivě červené květy se žlutou žilnatinou v jícnu.
Hippeastrum striatum (syn. H. rutilum) patří stejně jako H. aulicum a H. vittatum k druhům podílejícím se na vzniku dnešních hybridů. Na stvolu tohoto druhu se objevuje od listopadu několik šarlatově červených trubkovitých květů.
Hippeastrum vittatum (syn. Amaryllis vittata) tvoří až 1 m vysoký stvol s 4-6 velmi velkými květy, které jsou bíle a červeně pruhované.
Jak pěstovat Hvězdník
Koupená cibule se vsadí do květináče jen o málo většího než je její průměr. Substrát pro pokojové rostliny (jednotná zemina) se dává na asi 2 cm vysokou drenážní vrstvu a cibule se vsazuje tak, aby její vrchní polovina vyčnívala ze zeminy. Při takové mělké výsadbě se zmenšuje riziko napadení hvězdníku obávanou houbovou chorobou (červená spála). Koncem prosince, když se začíná ukazovat květní stvol, umístíme květinu na světlé místo s teplotou 22-25 °C.
Mírná zálivka má začít až v době, kdy je stvol vysoký jako dlaň, jinak vzniká nebezpečí, že předčasně narostou listy a vývin květů zaostane. Zároveň se zálivkou má začít přihnojování v každém druhém týdnu. Také časté rosení je prospěšné, ale jen po dobu, kdy se ještě neobjevují květy. Od vyrašení do začátku kvetení uplyne asi 8 týdnů. Pro kvetoucí rostlinu je vhodnější trochu chladnější místnost, aby kvetla delší dobu. Po odkvetu se odstřihne stvol u základu, aby se cibule nevyčerpávala tvorbou semen. S kvetením v následující sezóně lze počítat jen tehdy, jestliže rostlina po odkvetu při pravidelné zálivce a výživě dobře roste a uloží do cibule dostatek rezervních látek. Nejlepší podmínky k růstu má rostlina na slunném místě v zahradě nebo na terase. Dobré zásobování vodou a živinami během růstu se projeví zřetelným zvětšením průměru cibule po růstovém klidu.
Na růstový klid, který začíná od října, je třeba rostlinu připravit ukončením hnojení v srpnu a postupným menšováním dávek vody až zastavením zálivky od září. Po dalších třech týdnech listy zvadnou (zatahnou) a potom se rostlina umístí na nepříliš teplém tmavém místě kdekoli v domě, například ve sklepě. Teprve koncem prosince následuje přesazení do málo většího květináče s čerstvým substrátem a pak znovu začíná rychlení stejným způsobem, jak již bylo uvedeno. Dobrou ochranou proti červené spále je mokré moření cibulí v roztoku fungicidního přípravku. Před sázením musí cibule dobře oschnout.
Bolševník
Bolševník
Heracleum (Bolševník)
Solitérní trvalka s velkými bílými okolíky; je jedovatý a nežádoucně se rozšiřuje.
Stanoviště: Slunné až polostinné místo s těžší půdou.
Výška: 2–3 m.
Doba kvetení: Červenec–srpen.
Množení: Výsevem.
Bolševníky jsou dvouleté nebo víceleté mohutné byliny s dekorativními listy a bílými okolíky v létě. Patří do čeledi miříkovitých (Apiaceae) a v mírném pásmu severní polokoule jsou zastoupeny asi 60 druhy.
V zahradách se však zpravidla objevuje jediný druh – Heracleum mantegazzianum, který je dvouletý. V prvním roce narůstají pouze velké a hluboce zřezávané listy. Teprve ve druhém roce, v červenci a srpnu, vyrůstá 2–3 metry vysoká, dutá lodyha s krémově bílými okolíky, které mohou mít průměr až 1 metr. Po odkvětu rostlina odumírá, předtím se však vysemeněním postará o početné potomstvo.
Nebezpečnost:
Bolševník je nebezpečná invazivní rostlina. Dotyk s jeho šťávou při slunečném počasí může způsobit vážné poškození kůže. Proto je při práci s rostlinou nezbytné používat ochranné rukavice. Aby se zabránilo jeho šíření, je nutné odstranit okolíky před dozráním semen.
Pěstování:
Bolševník roste nejlépe na slunných až polostinných místech v těžkých vlhkých půdách. Jako solitérní rostlina dobře působí u vodních ploch a v trávnících. Lze jej využít i ve velkých trvalkových záhonech. Řezané okolíky (které je možné i sušit) mohou být použity pro dekoraci v interiéru.
Upozornění:
Neblahé zkušenosti, zejména ze západních Čech, ukazují, že likvidace porostů zplanělého bolševníku je velmi obtížná, nákladná a že se tato rostlina stává destruktivním prvkem v krajině. Aby se předešlo šíření, je nezbytné zabránit spontánnímu vysemenění.
Bolševník velkolepý
Bolševník velkolepý, známý také jako Heracleum mantegazzianum nebo boľševník obrovský, je vytrvalá rostlina z čeledi miříkovitých. Pochází z Kavkazu, ale byl zavlečen do mnoha částí Evropy a Severní Ameriky. Tato rostlina je často považována za invazivní druh díky její schopnosti rychle se šířit.
Je charakteristický svými velkými, bílými květenstvími a listy, které mohou dosáhnout šířky až 1 metru. Výška rostliny může přesahovat 3 metry. Kvete od června do srpna a jeho plody se šíří větrem nebo vodou.
Jedním z důležitých bodů je jeho nebezpečnost pro člověka. Kontakt s mízou může způsobit vážné kožní popáleniny a puchýře, pokud je pokožka vystavena slunečnímu světlu. Proto je při jeho likvidaci důležité používat ochranné pomůcky.
Tabulka níže zobrazuje základní informace o bolševníku velkolepém:
| Charakteristika | Popis |
|---|---|
| Vědecký název | Heracleum mantegazzianum |
| Původní oblast | Kavkaz |
| Maximální výška | Přes 3 metry |
| Květenství | Velké bílé květy |
| Rizika | Kožní popáleniny |
Vzhledem k jeho invazivní povaze a zdravotním rizikům je kontrola šíření bolševníku velkolepého nezbytná v mnoha regionech.
Bolševník obecný
Bolševník obecný (Heracleum sphondylium) je druh rostliny z čeledi miříkovitých. Vyskytuje se hojně v celé Evropě, často na loukách a okrajích lesů.
Okolíky této rostliny jsou složené z mnoha drobných bílých květů. Tvoří výrazná květenství, která přitahují hmyz.
Přízemní listy, které vytvářejí přízemní růžici, jsou velké a hluboce laločnaté. Tyto listy vytvářejí hustý porost na spodní části rostliny.
Výška bolševníku obvykle dosahuje až 150 cm. Stonky jsou duté a často i v horní části mírně rozvětvené.
Bolševník je odolný vůči mrazu, a proto dobře přežívá v různých klimatických podmínkách. Jeho růstové požadavky se přizpůsobí širokému spektru prostředí.
Tabulka příkladů typických znaků:
| Znak | Popis |
|---|---|
| Výška | 1-1,5 m |
| Květy | Bílé okolíky |
| Listy | Laločnaté přízemní |
| Výskyt | Louky, lesní okraje |
Bolševník obecný má historickou i ekologickou hodnotu. Pěstuje se někdy i na zahradách pro svou dekorativní hodnotu.
Bolševník puchýře
Bolševník velkolepý, známý také jako Heracleum sosnowskyi, je rostlina vyvolávající kožní reakce. Kontakt s mízou této rostliny může vyvolat bolestivé puchýře a zarudnutí na kůži. Tyto reakce jsou způsobeny furanokumariny, které zvyšují citlivost pokožky na sluneční světlo.
Citlivost na světlo se může projevit do 24 až 48 hodin po kontaktu. Poškození může zanechat tmavé skvrny, které přetrvávají několik měsíců. Děti a osoby s citlivou pokožkou jsou obzvláště ohroženy.
Prevence je klíčová. Při práci s bolševníkem je doporučeno nosit ochranný oděv, rukavice a brýle. Také je důležité nevystavovat zasaženou kůži slunci. Právě sluneční záření aktivuje chemikálie v míze, což způsobuje reakci.
Léčba puchýřů zahrnuje důkladné omytí zasažené kůže vodou a mýdlem. Doporučuje se také vyvarovat se slunečnímu záření. Lékařská pomoc je nutná, pokud dochází k těžké reakci či velikému rozsahu postižení.
U boslevníku velkolepého je důležitá také kontrola jeho rozšíření, aby se minimalizoval kontakt s lidmi a výskyt kožních problémů. Tato invazivní rostlina vyžaduje pečlivý přístup k jejímu odstranění.
Bolševník popáleniny
Bolševník je známý tím, že obsahuje chemické sloučeniny zvané furanokumarinů. Tyto látky způsobují fototoxické reakce, které mohou vést k bolestivým popáleninám při kontaktu s pokožkou. K expozici postačí kombinace slunečního světla a dotyku rostliny.
Jedním z hlavních zdravotních rizik při kontaktu s bolševníkem je výskyt popálenin, které se na kůži mohou projevit jako zarudnutí, puchýře nebo otoky. Tato reakce je důsledkem fototoxických vlastností furanokumarinů, jež reagují s ultrafialovým zářením.
Lidé by měli být obzvláště opatrní, pokud se ocitnou v oblastech, kde bolševník roste. Chránící se oblečení a vyhýbání se přímému kontaktu představují klíčová preventivní opatření proti možným zdravotním rizikům.
V případě, že dojde ke popáleninám, je důležité postižené místo ihned omýt vodou a vyhledat lékařskou pomoc, pokud se objeví závažnější příznaky. Rychlá reakce a léčba mohou významně zmírnit dopady fototoxických reakcí na pokožku.
Bolševník likvidace
Bolševník je známý jako invazní druh, který může představovat významné ekologické riziko. Tento nebezpečný invazní druh se rychle šíří a vytlačuje původní vegetaci. Introdukce bolševníku do nových oblastí vede k výrazným změnám v místních ekosystémech.
Efektivní likvidace bolševníku zahrnuje kombinaci několika metod. Mezi nejběžnější patří mechanické odstranění, které zahrnuje sečení rostlin před kvetením. Důležité je také vykopávání kořenů, aby se zabránilo regeneraci.
Chemická kontrola se často používá v kombinaci s mechanickými metodami. Herbicidy jsou aplikovány v období růstu, kdy jsou rostliny nejcitlivější. Používání chemikálií vyžaduje pečlivé plánování a dodržování bezpečnostních pokynů.
Biologická kontrola je další možností, a zahrnuje zavedení přirozených nepřátel bolševníku. Tato metoda vyžaduje dlouhodobý přístup, jelikož úspěch není zaručen okamžitě.
Veřejné povědomí a účast místních komunit hraje klíčovou roli v úspěšné likvidaci této invazní rostliny. Informace o nebezpečí a metodách kontroly pomáhají omezit její šíření a podporují ochranu místních ekosystémů.
Otočník
Otočník
Heliotropium arborescens (Otočník, „Vanilka“)
Stará zahradní rostlina pěstovaná jako jednoletá.
Stanoviště: Plně slunné místo s lehkou písčitou půdou.
Výška: Do 50 cm.
Doba kvetení: Červenec–říjen.
Množení: Řízky nebo semeny.
Z obsáhlého rodu Heliotropium (asi 200 převážně keřovitých druhů), který patří do čeledi brutnákovitých (Boraginaceae), se v našich zahradách pěstuje jen Heliotropium arborescens.
Tmavě modré květy rozkvétají v koncových vijanech od července do října a vydávají příjemnou vanilkovou vůni. Odkvetlé květní stonky se mají pravidelně odřezávat, aby se doba kvetení prodloužila.
Rostlina dává přednost chráněným místům na výsluní. Vysazuje se ve skupinách na záhony s humózní a nepříliš živnou půdou, která je lehká. Otočník lze množit řízky nebo výsevem pod sklem již v březnu. Mladé rostliny se vyjednotí a koncem května vysazují ven.
K hodnotným odrůdám patří:
- ‚Marine‘ – vysoká 50 cm.
- ‚Marguerite‘ – květy mají tmavomodrou barvu s bílou skvrnou.
Kaládium
Kaládium (Caladium)
Kaládium (Caladium) je pestrolistá pokojová rostlina, ideální pro květinová okna a zimní zahrady. Řadí se do čeledi áronovitých (Araceae) a patří mezi nejkrásnější rostliny s pestrými listy. V tropické Jižní Americe roste přibližně 15 druhů. Nejvýznamnější kříženci vznikají ze základních druhů, jako jsou kaládium dvoubarevné (Caladium bicolor), C. picturatum a C. schomburgkii. Hybridy se šípovitými listy a velkolisté odrůdy mají živou barevnou kresbu – od čistě bílé přes růžovou až po tmavočervenou, v závislosti na odrůdě.
Stanoviště a pěstování
Kaládium vyžaduje světlé místo bez přímého slunečního záření, ideálně v uzavřeném květinovém okně nebo malém skleníku, kde lze udržet vysokou vlhkost vzduchu (okolo 70 %). Teplota během růstu by měla být 22–25 °C, nesmí však klesnout pod 20 °C. Přímé slunce je vhodné pouze v ranních a večerních hodinách, polední paprsky vyžadují stín.
Zálivka a vlhkost
Čerstvě nasazené rostliny zalévejte střídmě, dokud nezačnou růst. Během hlavní růstové fáze je potřeba zajistit dostatek teplé vody a udržovat substrát vlhký. Smáčení listů není vhodné, ale vysoká vzdušná vlhkost je nutností.
Odpočinek v zimě
Od září zálivku postupně omezujte a před zimou zcela zastavte. Hlízy uložte do suché rašeliny nebo ponechte kořenový bal suchý. Na konci ledna až začátkem února je možné hlízy opět zasadit do humózního a živného substrátu.
Množení a péče
Kaládia se nejčastěji množí oddělením postranních hlízek nebo mladých výhonů s kořeny. Velké hlízy lze rozřezat před vyrašením (v lednu až únoru), přičemž každá část musí mít 1–2 očka. Řezné plochy ošetřete prachem z dřevěného uhlí. Nakoupené hlízy mají průměr 2–8 cm, přičemž menší hlízy rostou slaběji.
- Hnojení:
V hlavním růstovém období přihnojujte jednou týdně roztokem vícesložkového hnojiva (2–3 g na litr vody). - Ochrana před škůdci:
Nejčastějšími škůdci jsou mšice a třásněnky, které se objevují při nízké vlhkosti vzduchu.
Doba kvetení: únor–duben
Výška rostliny: 25–50 cm
Eustoma
Eustoma (Eustoma grandiflorum)
- Stanoviště: světlé a chráněné před slunečním úpalem
- Výška: 30–90 cm
- Doba kvetení: červenec–srpen
- Množení: výsevem
Eustoma pochází ze Severní Ameriky: z Mexika, Texasu a Colorada. Je příbuzná s hořepníkem a se zeměžlučí. Pěstuje se jediný druh eustoma (Eustoma grandiflorum), který se dosud často uvádí pod starším jménem Lisianthus russelianus. Květy eustomy připomínají ibišek; podle odrůdy mohou být krémově bílé, růžové nebo tmavě fialové. Listy mají pěknou šedozelenou barvu.
Pěstování
V zahradě i v bytě se má rostlina chránit před silným slunečním úpalem. Mladé rostliny z vlastního výsevu se přezimují ve studeném skleníku a v březnu se vysadí na definitivní stanoviště. U pokojových rostlin odpadá problém s přezimováním. Během plného růstu se musí rostliny v květináči vydatně zalévat a každý týden hnojit. Škůdci a choroby se vyskytují jen málokdy. Pro usnadnění výsevu se doporučuje smíchat jemná semena s troškou písku. Vysetá semena se nepřekrývají zeminou, jenom se přitlačí. Optimální teplota pro klíčení je kolem 25 °C. Mladé rostliny se mají vícekrát zaštipovat, aby se dobře rozvětvily.
Brambořík
Brambořík (Cyclamen)
Kvetoucí hrnková rostlina nebo drobná zahradní trvalka
Stanoviště: v bytě světlé, na zahradě stinné
Výška: do 30 cm
Doba kvetení: různá v průběhu roku
Množení: výsevem a dělením hlíz
Brambořík patří k nejoblíbenějším hrnkovým kvetoucím rostlinám, které se prodávají ve velkých množstvích. Méně známé, ale neméně půvabné, jsou zahradní bramboříky. Všechny bramboříky tvoří zploštělou hlízu, ze které vyrůstají dlouhé řapíky srdčitých listů. Nad listy vyčnívají květy s nazpět otočenými květními lístky.
Bramboříky patří do čeledi prvosenkovitých (Primulaceae) a jejich domovem jsou horské lesy na jihu střední Evropy a ve východním Středomoří.
Nabídka bramboříků v květináčích je velmi bohatá. Na trh se stále dostávají nové odrůdy s lákavějšími barvami a tvary květů, s ozdobnější kresbou na listech a také rostliny v miniaturní podobě. Bramboříky však mají své zvláštní nároky a bez jejich uspokojení nelze počítat s pěstitelským úspěchem.
Pěstování
Pokojový brambořík potřebuje vždy světlé, vzdušné a chladné místo. V žádném případě mu nesvědčí běžná pokojová teplota ani přílišné kolísání teploty. Kvetoucí brambořík vyžaduje vydatnou zálivku (nikoli na hlízu) a přihnojování v každém druhém týdnu. V okolí rostliny je žádoucí vlhčí vzduch, avšak rosení kvetoucích rostlin není možné. Dobrou službu prokazuje elektrický zvlhčovač vzduchu, také pomáhá zvlhčovaná rašelina, do které se zapustí květináč bramboříku.
Zvadlé květy a listy se škubnutím vytrhávají z hlízy. Po odkvětu, většinou v květnu až červnu, se rostlina stále méně zalévá a nehnojí se. Listy zaschnou a rostlina přejde do růstového klidu. Do začátku září se zalévá jen tak málo, aby se hlíza nescvrkla. Potom se hlíza zasadí do čerstvého substrátu a připraví se k obnovenému růstu.
Zahradní bramboříky potřebují propustnou písčitohlinitou půdu s dostatkem humusu na polostinném místě. Žádné sousední rostliny jim nesmějí bránit v růstu. V chladnějších polohách se osvědčuje zimní přikrývka chvojím. Venkovní bramboříky se rozšiřují vysemeňováním.
Rozdělení pokojových bramboříků do skupin
- Celokrajné odrůdy – velké květy v mnoha barvách; nejznámější je ‚Leuchtfeuer‘
- Třepenité odrůdy – okraje květních lístků jsou jemně zařezávané
- Plnokvěté odrůdy – plné květy; známé jsou ‚Mauve‘ a ‚Vermillon‘
- Odrůdy Cristata – květní lístky s hřebínkovitým okrajem; pěstují se zřídka
- Odrůdy Rokoko – značně zvlněné a třepenité květní lístky
- Odrůdy Victoria – dvoubarevné, s výrazným očkem a s odlišným zbarvením okrajů květních lístků
- Odrůdy Wellensiek – malé vonné květy, nejznámější je ‚Sonja‘
Jako pokojové bramboříky, které kvetou od pozdního podzimu do jara, se nejčastěji pěstují hybridy Cyclamen persicum. Šlechtitelé těchto bramboříků se stále snaží vytvářet nové odrůdy a daří se jim to.
Dnes jsou bramboříky s květy malými a velkými, hladkými a třepenitými, s květy bílými, pastelově zbarvenými i sytě červenými, vonnými. Zajímavé jsou i miniaturní bramboříky.
Mezi zahradními bramboříky je mnoho pěkných druhů, které tvoří zpravidla menší rostliny nežli pokojové bramboříky.
- Cyclamen cilicium z Anatolie (kvete v září až říjnu) je citlivý na mráz, musí se na zimu přikrýt.
- Cyclamen coum (kvete v březnu a v dubnu) může mít květy bílé, něžně růžové nebo červené.
- Cyclamen bederifolium (kvete v srpnu až listopadu) má listy podobné břečťanu.
- Cyclamen libanoticum z Libanonu kvete na podzim (v září až listopadu).
- Cyclamen purpurascens (kvete v červenci až září) je krásný druh se stříbřitě mramorovanými listy, avšak jedovatý.
- Cyclamen repandum (kvete v březnu až květnu) je choulostivý a spolehlivěji přezimuje ve studeném skleníku.
Blahovičník
Blahovičník (Eucalyptus)
- Stanoviště: přezimování venku jen ve středozemních oblastech
- Výška: 25–40 m a větší; v kultuře 6 m již ve druhém roce
- Doba kvetení: od června do podzimu
- Množení: výsevem
Při silném slunečním záření se rostlina chrání před intenzivním odpařováním vody tím, že listy otáčí úzkou stranou ve směru nejsilnějšího dopadu světla. U květů jsou kališní a korunní lístky srostlé ve víčkovitou čepičku, která se při prodlužovacím růstu mnoha tyčinek uvolňuje a odpadává.
Nejběžnější druhy blahovičníku:
Blahovičník Camaldulův
(Eucalyptus camaldulensis)
Asi 40 m vysoký strom s převislými větvemi a s nepravidelně se odlupující světlou borkou. Má listy kopinaté, často bělošedě namodralé, ve stáří podlouhle kopinaté, zelené a až 22 cm dlouhé. Květy mají velké množství žlutobílých tyčinek.
Blahovičník Dalrympleův
(Eucalyptus dalrympleana)
Strom 35 m vysoký, má hladkou kůru, která je zprvu smetanově bílá, později lososově růžová až světle hnědá a uvolňuje se ve velkých kusech. Listy mladého stromu jsou téměř okrouhlé, zelené nebo modrozelené, listy dospělého stromu jsou srpovitě kopinaté. V květech jsou bílé tyčinky.
Blahovičník kulatoplodý
(Eucalyptus globulus)
Dorůstá do výšky 40–50 m. Kůra se uvolňuje v dlouhých pruzích. Listy mladého stromu jsou vejčité až široce kopinaté, asi 30 cm dlouhé a svěšené. Květy s bílými tyčinkami se objevují od června do listopadu.
Je nejčastěji vysazovaným blahovičníkem mimo australskou domovinu. Ve středomořské oblasti se stal významným lesním stromem. Eukalyptový olej, který se v Evropě používá k léčebným a kosmetickým účelům, pochází právě z tohoto druhu.
Blahovičník Gunniův (Eucalyptus gunnii)
Dorůstá v Evropě do výšky 25 m. Má modravě bílé výhony. V mládí jsou listy okrouhlé, 2–5 cm široké a modrozelené; listy starého stromu jsou kopinaté a až 10 cm dlouhé. Květy se objevují od října do prosince, tyčinky jsou žlutavě bílé. Tento druh se v Anglii uplatňuje i jako okrasný strom.
Blahovičník prutnatý
(Eucalyptus viminalis)
Je 30 m vysoký strom s nažloutlou nebo bílou kůrou, která se uvolňuje v dlouhých pruzích. Mladé výhony jsou tmavě červené a bradavičnaté, listy v mládí vejčité až kopinaté, tmavozelené a 5–10 cm dlouhé, ve stáří jsou kopinaté a většinou srpovitě zahnuté. V květech jsou žlutavě bílé tyčinky. Tento druh se používá v teplejších oblastech, především ve Středomoří a v Anglii, jako okrasný strom.
Blahovičník jako kbelíková rostlina
Blahovičník není u nás zimovzdorný, proto se může pěstovat jen ve větší nádobě. Po nějaké době příliš naroste a pak nezbývá, než se s rostlinou rozloučit. Starší rostlinu lze však bez problémů nahradit mladou rostlinou z výsevu. To platí především pro neobyčejně rychle rostoucí blahovičník kulatoplodý (Eucalyptus globulus).
V nádobách se nejčastěji pěstuje blahovičník Gunniův (Eucalyptus gunnii), který snese i mrazy do -12 až -15 °C. Kdo má zimní zahradu, může si vybrat Eucalyptus sideroxylon, který kvete lila růžově od podzimu do jara. Eucalyptus ficifolia tvoří 30 cm široké chumáče světle červených, růžových, oranžových, lososových nebo krémových květů.
Pěstování
Blahovičník potřebuje k uspokojivému růstu v létě plně slunné místo v zahradě nebo na terase. Zálivka má být spíše mírná, protože nadbytek vody a hlavně trvalé mokro blahovičník špatně snáší. Slabé mrazy vydrží všechny druhy, ale k přezimování je nejvhodnější světlý a chladný prostor s teplotou 4 až 10 °C. Zpětný řez je sice možný, ale dřevina tím ztrácí přirozený tvar.
Čirok
Čirok dvoubarevný (Sorghum bicolor)
Obilí pro výživu a krmení
Stanoviště: plně slunné, teplé a suché
Výška: až 5 m
Doba kvetení: červen–červenec
Množení: výsevem
Čirok, tráva patřící k čeledi lipnicovitých (Poaceae), pochází z Afriky a Přední Asie, avšak dnes se pěstuje ve všech teplých zónách Země, příležitostně dokonce i ve vinařských oblastech Evropy. Protože je citlivý na mráz, nehodí se k pěstování v chladnějších zeměpisných šířkách.
Stébla čiroku, vyplněná dření, jsou až 5 m vysoká a tvoří na kolénkách postranní výhony. Dvouřadě uspořádané listy jsou dlouhé, úzké a vybíhají do špičky. Koncové laty stojí vzpřímeně, jsou 10–60 cm dlouhé, hustě nahloučené a osazené dvoukvětými klásky, přičemž jeden květ je sterilní a druhý obojaký, který vytváří kulatá zrna žluté, červené, hnědé nebo černé barvy. Ve tvaru laty a barvě klásků může být tento druh velice proměnlivý.
Čirok je nejdůležitějším druhem prosoidních obilovin. Jako rostlina rezistentní vůči suchu může dokonce uschnout a při dalších srážkách znovu růst. Na základě nepatrných nároků na vodu a půdu je v subtropech nejdůležitějším zdrojem výživy.
Sklizeň
Sklizeň nastává, když jsou stébla ještě trochu zelená, ale zrna jsou již úplně zralá. Sklízí-li se později, hrozí nebezpečí, že zrna vypadají nebo je sezobou ptáci.
Zrna čiroku se vaří celá nebo semletá a jedí se jako kaše nebo se zpracovávají na chlebové placky. Ty představují důležitou potravinu, neboť obsahují asi 70 % uhlohydrátů, asi 10 % cenné bílkoviny a 5 % tuku a hodně vitamínů B1 a B2. Ze zrn se dokonce vyrábí pivo s nepatrným obsahem alkoholu. Listy a stonky rostliny najdou uplatnění jako krmivo pro dobytek.
Zdravotní přínosy
Čirok je bohatý na polyfenoly a fitosteroly, které jsou klíčovými prvky pro jeho protizánětlivé a antioxidační vlastnosti. Tyto složky přispívají k prevenci některých chronických onemocnění a k udržení celkového zdraví.
Protizánětlivé a antioxidační vlastnosti
Čirok obsahuje významné množství antioxidačních látek, jako jsou taniny, které pomáhají chránit tělo před škodlivými účinky volných radikálů. Volné radikály mohou způsobit oxidační stres, který je spojen s mnoha chronickými nemocemi včetně kardiovaskulárních onemocnění a rakoviny. Díky svým protizánětlivým účinkům může čirok přispívat k redukci zánětlivých procesů v těle a podporovat tak zdravý imunitní systém.
Prevence a léčba
Studie naznačují, že polyfenoly přítomné v čiroku mohou napomáhat k prevenci rakoviny a podporovat snižování hladiny cholesterolu. Čirok dále obsahuje fitosteroly, které jsou známé svou schopností ovlivňovat hladiny tělesných lipidů a přispívat k přirozenému snižování cholesterolu. Tím se může stát účinným pomocníkem v boji proti kardiovaskulárním onemocněním. Jemně naznačené antidepresivní účinky čiroku mohou být také předmětem budoucích studií, vzhledem k jeho pozitivnímu vlivu na duševní zdraví.
Použití Čiroku
Čirok, známý také jako sorghum, je vícenásobně využitelná obilovina. Je bezlepkový, a proto je vhodným příběhem diet pro celiaky.
V kuchyni je čirok ceněn pro jeho univerzálnost a nutriční hodnoty. Jako bezlepková surovina se z čiroku připravují kaše, placky, muffiny a dokonce i tempeh či rizoto. Čirok dvoubarevný, pěstovaný pro své jedlé zrna, se stává populárním doplňkem mnoha receptů. Pro zpestření jídelníčku lze použít i čirok zrnový ve formě kuskusu, což je příkladem jeho technického využití v oblasti potravin. Je důležité vyvarovat se jedovatých druhů čiroku, které nejsou určeny k vaření a konzumaci.
Kromě použití v potravinářství se čirok využívá i v technickém průmyslu. Například se z něj vyrábí sirup, který je alternativou k tradičním sladidlům, a dokonce je možné z čiroku získat i alkoholické nápoje. Vysoce využitelným produktem z čiroku je také bezlepkový moučný výrobek, který nachází uplatnění v pekárenství a při výrobě těstovin.
Čirok ve světové kuchyni
Čirok, známý také jako čirok, je možná obilovinou v kulinářství po celém světě. Jeho adaptabilita a bezlepková povaha otevírají široké spektrum možností využití v tradičních i moderních receptech.
Čirok se po celé staletí používal v různých kulturách pro jeho výživnou zrna a nejsnadnější pěstování. V Africe je cirok zrnový základ mnoha tradičních pokrmů , jako jsou kaše a placky, které jsou stále oblíbené a mají nutriční hodnotu. V různých částech Asie se z čirok vyrábí sladký sirup a tempeh , fermentovaný produkt, který je oceněn pro své příznivé účinky na zdraví. čirok také najdeme ve formě zrnkového jídla podobného vařené rýži.
V dnešní době je čirok zvláště ceněn v bezlepkové kuchyni , kde se z něj vyrábí čiroková mouka používá pro přípravu chleba, muffinů , noků a dalších pečených výrobků. Tato mouka je známá pro svou mírnou, ořechovou chuť a je skvělou alternativní přísadou pro ty, kteří hledají náhrady běžných obilovin . čirok může být také jako příloha ve formě rizota nebo využit ve sladkých pokrmech. Je důležité si být vědom toho, že existují i jedovaté druhy čiroku, které nejsou určeny pro konzumaci, a proto by se mělo dbát na správný výběr zrn pro vaření. V moderní gastronomii se čirok stává oblíbeným pro svou univerzálnost , výživové hodnoty a prostředek ohlédnutí za tradičními recepty v novém, zdravém podání.
Nutriční aspekty
Čirok představuje výživně bohatou potravinu, poskytující širokou škálu důležitých živin, jako jsou bílkoviny, sacharidy a minerály. Tato obilovina je ceněná kvůli svým příznivým účinkům na lidské zdraví.
Čirok je dobrým zdrojem komplexních sacharidů, které jsou základním stavebním materiálem pro produkci energie v těle. Navíc obsahuje důležité vitamíny skupiny B jako niacin, thiamin a riboflavin, které jsou klíčové pro optimalizaci metabolických procesů. Tyto vitamíny přispívají k efektivnímu využívání energie z přijaté potravy a podporují zdravou funkci nervového systému.
Bílkoviny: Čirok je rostlinným zdrojem bílkovin, důležitých pro růst a opravy tkání.
Vitamín B3 (Niacin): Podporuje zdraví pokožky, nervového systému a trávicího systému.
Vitamín B1 (Thiamin): Nezbytný pro správnou funkci svalů a nervového systému.
Vitamín B2 (Riboflavin): Přispívá k udržení zdravé pokožky a zraku.
Pro správný příjem živin je důležité, aby čirok byl začleněn do vyvážené stravy. Přestože konkrétní doporučené denní příjem se může lišit v závislosti na individuálních potřebách, polovina šálku syrového čiroku může poskytnout významnou část denní potřeby energie a nutričních hodnot.
Minerály v Čiroku:
- Hořčík: Podporuje zdraví kostí a je důležitý pro energetický metabolismus.
- Železo: Zásadní pro tvorbu hemoglobinu, přepravu kyslíku v krvi.
- Mangan: Pomáhá při tvorbě pojivové tkáně, kostí a pohlavních hormonů.
- Selen: Má antioxidační účinky a napomáhá imunitnímu systému.
Makroživiny v Čiroku:
- Sacharidy: Zásadní zdroj energie pro tělo.
- Vláknina: Přispívá k dobrému trávení a pocitu sytosti.
- Lipidy: Ačkoliv jsou přítomny ve většině menším množství, lipidy jsou důležité pro celkové zdraví.
Často kladené otázky
Pěstování čiroku je výhodné z několika důvodů. Rostlina je odolná vůči suchu a může dobře růst v široké škále půdních podmínek, což ji činí ideální pro oblasti s nízkými srážkami. Čirok má nízké nároky na údržbu a poskytuje vysoký výnos zrn, které jsou výživné a bohaté na antioxidanty.
Čirok je vysoce adaptabilní při vaření a může být použit v řadě receptů. Mohou si ho vychutnat i ti, kdo si potrpí na zdravou stravu, neboť čirok je bezlepková obilovina. Je možné ho použít k výrobě mouky, kaší, kuskusu nebo ho přidat do polévek a salátů pro zvýšení nutriční hodnoty.
V kuchyni je čirok ceněn pro jeho univerzálnost. Lze ho použít jako přirozené sladidlo ve formě čirokového sirupu, nebo pro obohacení pečiva a dezertů. Jeho zrna lze také použít k výrobě alternativy popcornu, která je nutričně bohatší a zároveň obsahuje méně kalorií než běžný popcorn z kukuřice.
Methody přípravy čiroku jsou podobné jako u jiných obilovin. Může být vařený, pečený, nebo dušený. Obecná metoda vaření čiroku je podobná vaření rýže, kde se doporučuje použít na dvě části čiroku tři části vody. Jeho jemná chuť a různorodá textura se skvěle hodí pro různé kulinářské kreace.
Jochovec
Jochovec (Clethra)
Opadavý kvetoucí keř s pěkným podzimním zbarvením
Stanoviště: slunné až stinné; zahradní půda svěží, propustná, humózní
Výška: 2-4 m
Doba kvetení: červenec-září
Množení: výsevem
Rod jochovec (Clethra) s 50 druhy z čeledi jochovcovitých (Clethraceae) se vyskytuje roztroušeně v Severní a Jižní Americe, v jižní a jihovýchodní Asii a na Madeiře. Ve střední Evropě jsou dostatečně mrazuvzdorné pouze opadavé druhy. Jsou to keře se střídavými listy a s bílými květy v koncových latách nebo hroznech. Kalich je hluboce pětilaločný, koruna pětičetná. Dále uvedené druhy vyžadují polostinná svěží místa a mohou dobře růst i pod korunou vysokých stromů. U jochovce se oceňuje pozdní kvetení a zpravidla pěkné podzimní zbarvení.
Druhy jochovce
Jochovec olšolistý (Clethra alnifolia)
keř 2-3 m vysoký, vzpřímený a hustě větvený. Listy jsou 4-11 cm dlouhé, obvejčité a ostře pilovité, na podzim částečně červené a žluté. V červenci až září se otevírají vonné bělavě žluté květy ve vzpřímených a plstnatě ochmýřených hroznech. U formy ‚Rosea‘ jsou poupata zprvu růžová a později světle růžová. Kvetení není tak bohaté jako u základního druhu.
Jochovec chlupatožilný (Clethra barbinervis)
3-4 m vysoký keř s volnou stavbou červenohnědých větví. Kůra je hladká, kávově hnědá až světle žlutá a plátovitě se uvolňuje jako u platanů. Úzce obvejčité listy jsou sytě zelené, na podzim červené a žluté. Bílé vonné květy, sestavené v 15 cm dlouhých dvojitých hroznech, se objevují od července do září. Tento jochovec je ze všech mrazuvzdorných druhů nejkrásnější.
Jerlín
Jerlín (Sophora)
Opadavé nebo stálezelené stromy a keře
- Stanoviště: slunné polohy; výživné, hluboké půdy
- Výška: 10–25 m
- Doba kvetení: květen a srpen
- Množení: výsevem nebo roubováním
V severní Asii, na Novém Zélandu a v Chile je domácích asi 50 druhů rodu Sophora, které patří do čeledi bobovitých (Fabaceae). Střídavé listy jsou lichozpeřené, květy rozkvétají v hroznech nebo latách a plody jsou masité členěné lusky s oblou stopkou. Z četných druhů je ve střední Evropě dostatečně otužilá jen Sophora japonica. Pouze v Anglii a na jih od Alp lze pěstovat ještě s úspěchem venku S. tetraptera.
Jerlín japonský (Sophora japonica)
Je 20–25 m vysoký strom se širokou, okrouhlou korunou a nápadně tmavozelenými výhony. Listy jsou až 25 cm dlouhé, se 7–17 eliptickými až vejčitými, 3–6 cm dlouhými leskle zelenými lístky. Kvete velmi pozdě, teprve v srpnu se rozvíjejí žlutavě bílé květy v řídkých koncových latách až 25 cm dlouhých. Květy jsou výbornou pastvou pro včely.
Sophora japonica se daří nejlépe v oblastech s teplým kontinentálním klimatem na propustných půdách. Strom snáší sucho a osvědčil se jako pouliční strom ve městech. Je domácí v Číně a nikoli v Japonsku, jak mylně napovídá druhové jméno.
Vedle původního druhu se často pěstuje také odrůda ‚Pendula‘. Ta spletí převislých větví a výhonů tvoří velice zvláštní tvar stromu. Roste tak pomalu, že najde místo i v menších zahrádkách.
Jerlín čtyřkřídlý (Sophora tetraptera)
Stálezelený nebo aspoň přes zimu zelený strom nebo keř, jenž je ve své novozélandské domovině 3–10 m vysoký. Mladé výhony jsou tenké a často křivolace zohýbané. Listy jsou 3–11 cm dlouhé, na mladých rostlinách se 7–9, na starých rostlinách s 31–41 (nebo i více) lístky, které jsou čárkovitě protáhlé a hedvábně chlupaté.
V květnu se rozvíjejí 3–8 cm dlouhé zlatožluté květy s poněkud trubkovitě vyvinutou korunou, po 2–8 v krátkých převislých hroznech. Je to velice atraktivní kvetoucí dřevina, v anglických zahradách se často pěstuje ve spalírech na stěnách.
Často kladené otázky
Jerlín japonský je ceněn pro své léčivé účinky, které zahrnují podporu cirkulace krve a posílení cévních stěn, což je užitečné při léčbě křečových žil a hemoroidů.
Starost o jerlín japonský zahrnuje umístění na slunečné nebo polostinné místo s dobře propustnou půdou a pravidelnou zálivku, zejména v suchých obdobích.
Pro úspěšné pěstování jerlínu japonského je zapotřebí slunné nebo polostinné stanoviště, chráněné před silným větrem. Důležitá je také průběžná péče a údržba, včetně řezu a pravidelného odstraňování plevelů.
Plody jerlínu japonského jsou podlouhlé lusky, které obsahují semena. Tyto lusky mohou být dekorativním prvkem stromu, zejména v období, kdy strom nenese listí.
Vědecký název jerlínu japonského je Sophora japonica, což je důležité znát pro správnou identifikaci rostliny při nákupu či studiu odborné literatury.
Echinocereus
Echinocereus
Rod s mnoha druhy, u kaktusářů velmi oblíbený
Stanoviště: plně slunné a velmi teplé; „zelené“ druhy i venku, některé jsou zimovzdorné
Výška: podle druhu do 30 cm; vzrůst často rozsochatý
Doba kvetení: na jaře
Množení: semeny nebo řízky
Domovem echinocereusů jsou jihozápadní státy USA a Mexiko. Více než 60 druhů tohoto rodu z obsáhlé čeledi kaktusovitých (Cactaceae) se vzájemně velmi odlišuje způsobem růstu. Rostou krátce sloupovitě, kulovitě, více nebo méně rozvětveně až nepravidelně keřovitě. Také otrnění měkce dužnatých těl je tak variabilní, že neodborník sotva může poznat příslušnost druhů k témuž rodu. Vyskytují se druhy s hustými trny nebo dokonce s chlupy, ale také jsou druhy se zeleným tělem a s řídkými tuhými trny.
Všem druhům jsou společné velké a intenzivně zbarvené květy s jehličkovitými trny. Zelené blizny jsou často v barevném kontrastu. Květy jsou otevřené jen ve dne a vydrží několik dnů.
Pěstování
Echinocereusy nejsou náročné kaktusy. Potřebují porézní směs s obsahem hlinité a písčité složky. Rostliny rostou nejlépe při neomezeném vývinu kořenů, tedy při volné výsadbě do vrstvy substrátu. K nezbytným předpokladům patří dobrá drenáž a vydatná výživa. Některé druhy jsou do jisté míry zimovzdorné a mohou přezimovat venku. V zimě je třeba udržovat rostliny zcela v suchu na světlém místě, v létě je nejdůležitější místo plně slunné a teplé.
Všechny druhy jsou náchylné k napadení sviluškami. Echinocereusy rostou dobře na vlastních kořenech, ale mohou se také roubovat na Harrisia jusbertii nebo na Trichocereus spachianus. Roubované exempláře tvoří více jednotlivých výhonů. Množení řízky je nejúspěšnější při plném růstu v červnu nebo v červenci.
Protože všechny echinocereusy mají krásné velké květy, je výběr mezi nimi obtížný.
Echinocereus acifer
má na kulovitém těle asi 7 žeber se silně bradavčitými hrbolky a tenké odstávající trny hnědé barvy. Tvoří mnoho výhonů a má červené květy.
Echinocereus baileyi
tvoří válcovité a až 10 cm vysoké tělo. Světle purpurové květy jsou asi 6 cm široké. Není spolehlivě zimovzdorný.
Echinocereus cinerascens
kobercovitě rozrůstá. Zpravidla má 6–8 tupých žeber a 2 cm dlouhé okrajové a středové trny. Květy jsou 6–8 cm dlouhé, purpurové a mají kratší trubku s bílými chlupy a štětinkami.
Echinocereus dasyacanthus
má jednotlivá těla většinou 30 cm vysoká a 10 cm tlustá, s 15–20 nízkými žebry a s hustě postavenými trny. U špiček trnů se mění barva od červené přes hnědou až na černou. Žluté květy s velmi trnitým ovariem jsou 10 cm dlouhé.
Echinocereus fitchii
roste krátce válcovitě, tvoří málo výhonů a velmi ochotně kvete. Výhony jsou asi 10 cm dlouhé, až 5 cm tlusté a mají plochá žebra s rovnými trny. Květy jsou růžové až purpurové, uvnitř tmavší a 9 cm široké.
Echinocereus pectinatus
má zajímavé vícebarevné trny. Hlavně u variety rigidissimus, které se říká „duhový kaktus“, přecházejí barvy trnů od bílé až k růžově červené a hnědé. Velké načervenalé květy mají světlejší jícen.
Echinocereus pentalophus
tvoří hodně svěže zelených výhonů. Okrajové trny jsou krátké, středové trny tmavší, 1,5 cm dlouhé a často chybějí. Velké květy v barvách lila nebo karmínově červené mají bílý jícen.
Echinocereus triglochidiatus
patří k zimovzdorným kaktusům. Jeho těla se snadno rozvětvují, takže vytvářejí nízký porost z tmavozelených válcovitých výhonů. Květy jsou šarlatově červené, u variety paucispinus uvnitř nažloutlé.
Bezkolenec
Bezkolenec (Molinia caerulea)
Vytrvalá tráva se zvlášť pěkným podzimním zbarvením
- Stanoviště: slunné až polostinné; humózní půda
- Výška: od 30 cm až do 2,5 m (květenství)
- Doba kvetení: červenec–září
- Množení: dělením
Tuto domácí trávu (čeleď Poaceae) je možno použít jako solitéru, stejně jako do trvalkového záhonu a k řezu. Nápadné je podzimní zbarvení, které se podle druhu nebo odrůdy mění od žluté, žlutohnědé až po červenavě hnědou. To podnítilo i šlechtitele k vytvoření několika opravdu odlišných forem.
Od bezkolence rákosovitého (Molinia caerulea ssp. arundinacea) s 2,5 m vysokými květními latami existuje selekce ‚Karl Foerster‘, která se dostala na trh již v roce 1950. Dorůstá do výšky 50/200 cm (výška listů/výška květenství) a na podzim se krásně vybarvuje.
Odrůda ‚Windspiel‘ dosahuje 60/250 cm, má hustá, vzpřímeně rostoucí stébla, která se na podzim zbarvují světle žlutě. Odrůda ‚Transparent‘ je menší a gracilnější, s výškou 50/180 cm.
Mnohem ozdobnější jsou odrůdy bezkolence modrého (Molinia caerulea ssp. caerulea), které nepřesahují výšku 90 cm:
- ‚Moorhexe‘ – nalezena na rašeliništi u Uchte, dále šlechtěna a vhodná do přirozených výsadeb.
- ‚Strahlenquelle‘ – její stébla zůstávají vzpřímená i po zatížení prvním sněhem.
- ‚Variegata‘ – bíle pestrá forma, která nepřesahuje výšku 50 cm a kvete tmavě hnědě.
Citlivka
Citlivka stydlivá (Mimosa pudica)
Malý polokeř, zajímavý svými pohybovými mechanismy; pěstován většinou jen jako jednoletý.
- Stanoviště: světlé až slunné
- Výška: 30–50 cm
- Doba kvetení: v létě
- Množení: semeny
Z téměř 500 druhů této vikvovité rostliny (čeleď Fabaceae), vyskytujících se především v tropické a subtropické Americe, se pěstuje jako pokojová rostlina pouze citlivka stydlivá (Mimosa pudica). Tento malý polokeř reaguje i na nejmenší dotek složením párovitě uspořádaných lístků, načež se celý list skloní dolů tak, že se řapík u větévky ohne. Toto držení odpovídá také spánkovému postavení v noci. Během půlhodiny pak list zaujme původní pozici. Tento v rostlinné říši neobvyklý úkaz činí z citlivky váženou pokojovou rostlinu; k tomu přistupují od jara do pozdního léta hezká kulovitá květenství šeříkově růžové barvy.
Pěstování
Kromě pravidelné zálivky, hnojení ve dvoutýdenním rytmu a světlého až slunného stanoviště nemá citlivka žádné jiné nároky. Další kultura se nevyplácí vzhledem k obtížnému přezimování a málo atraktivnímu vzhledu starších exemplářů. Obchod nabízí malé porce semen v sáčcích, a proto je výhodnější vypěstovat časně zjara nové rostlinky. Při stejnoměrné teplotě asi 20 °C se vloží několik semen do malého hrnku a semenáčky, které vyklíčí po 10 až 14 dnech, se dvakrát přesadí do větších květináčů. Zakrytí fólií nebo sklem podporuje růst. Není radno zaštipovat mladé rostliny.
Další dva druhy rodu Mimosa, M. sensitiva a M. spegazzinii, reagují na podráždění poněkud méně a bývají k vidění jen příležitostně v botanických zahradách. Takzvané „mimózy“, nabízené v květinářstvích v zimě a na jaře jako řezané květiny, jsou ovšem žlutá květenství kapinice stříbrné (Acacia dealbata).
Čistec
Stachys – Čistec
Málo náročná kvetoucí trvalka; stará léčivá rostlina.
Stanoviště: Slunné; normální zahradní zemina, pokud možno vápenitá.
Výška: 20–100 cm.
Doba kvetení: Červen–září.
Množení: Výsevem nebo dělením.
K rodu čistec z čeledi hluchavkovitých (Lamiaceae) patří asi 200 druhů. Mnohé z nich jsou u nás domovem, jiné byly šlechtitelsky vyselektovány a zpracovány. Rostou téměř všude v Evropě a mnohé druhy i v Orientě a subtropech. Plazivý nebo vzpřímený stonek rostlin je čtyřhranný; většinou řapíkaté listy jsou vejčité až kopinaté a na okraji vroubkované, často svrasklé. Rostou při zemi v růžici, na stonku párovitě vstřícné. Stonky a listy jsou většinou více či méně silně chlupaté; květy tvoří koncový lichoklas a rády je navštěvují čmeláci.
Zahradní trvalky
Stachys densiflora
Asi 30 cm vysoký druh tvoří husté trsy z tmavě zeleného listí, nad nimiž stojí od června kompaktní krátké klasy sytě růžových kvítků.
Stachys grandiflora (Stachys grandiflora)
Pochází původně z Íránu a Kavkazu. Existuje odrůda ‚Superba‘ s purpurově růžovými přesleny květů, které dlouho a bohatě kvetou. Rostliny dorůstají asi 40 cm a mohou stát na slunném až polostinném místě. Hodí se dobře např. na okraj dřevin.
čistec vlnatý (Stachys lanata)
Čistec vlnatý, známý též jako „oslí uši“. Tento bíle vlnatě chlupatý druh se rychle šíří svými oddenky na velké plochy. Potřebuje chudé, suché půdy a hodně slunce; přílišná vlhkost způsobuje často hnilobu jeho zimovzdorných listů. U odrůdy ‚Silver Carpet‘ se podařilo vyšlechtit nekvetoucí formu. Hodí se pro obruby, skalky nebo jako půdopokryvná kobercová rostlina.
Stachys lavandulifolia
Jak naznačuje jméno, listy jsou podobné listům levandule: šedozelené a kopinaté, hedvábně chlupaté. Purpurově červené květy se objevují v červenci a v srpnu. Rostliny dosahují výšky jen 15 cm, jsou vhodné na skalky.
Čistec sněhobílý (Stachys nivea)
Tento druh pochází z Kavkazu. Svrasklé, široce kopinaté listy jsou plstnatě chlupaté. Bílé květy potřebují propustnou, kamenitou půdu, hodně slunce a tepla.
Domácí plané trvalky
Čistec lékařský (Stachys officinalis)
Syn. Betonica officinalis (bukvice lékařská). Stará léčivá rostlina hojně rostoucí v našich lesích, na chudých trávnících a vřesovištích. Dosahuje výšky 30–80 cm a nese na málo olistěných, jemně chlupatých stoncích husté lichoklasy purpurově červených květů. Byla ceněna pro účinky na povzbuzení chuti, hojení ran a stahující vliv.
Čistec bahenní (Stachys palustris)
Čistec bahenní roste podél příkopů, na vlhkých polích a v bažinách. Bílé skvrnité květy rostou na rostlinách až 1 m vysokých, které jsou velmi náročné na světlo.
Čistec lesní (Stachys silvatica)
Čistec lesní, lidově „lesní kopřiva“. Vyskytuje se v lesích, křovinách a na lesních cestách. Roste rád ve stínu a dříve byl používán jako léčivá rostlina, zejména k uvolňování křečí.
Čistec Sieboldův (Stachys sieboldii)
Trsnatá trvalka s jedlými kořenovými hlízkami; ve Francii se považuje za delikatesu.
- Stanoviště: kyprá půda bez kamenů
- Prostor výsadby: 30 × 15 cm
- Doba pěstování: výsadba v březnu/dubnu
- Doba sklizně: od října až do jara
- Množení: hlízkami
Stachys sieboldii dosahuje výšky 30–40 cm a vzhledem připomíná hluchavku nebo meduňku lékařskou. Roste zplaněle v severní Evropě a patří k čeledi hluchavkovitých (Lamiaceae). Tento hlíznatý čistec, známý také pod jmény „japonské brambory“ či „čínské artyčoky“, pochází z Číny. Konzumují se ztloustlé bílé hlízky, podobné šňůře perel, které lze vařit, péct nebo fritovat.
Hlízky se sází hnízdovitě vždy po 2–3 kusech v březnu až dubnu (8 cm hluboko) ve sponu 40 × 50 cm nebo v řadě s odstupem 30 × 15 cm. Sklizeň probíhá od října až do jara, pokud není půda zmrzlá. Sklizeň malých hlízek je velmi obtížná. Po sklizni hlízky rychle vysychají a zbarvují se dohněda, proto se mají sklízet jen podle potřeby.
Ostatní informace
Tento oddíl se zabývá vědeckým bádáním týkajícím se Čistce. Vědecké studie poukazují na různorodé využití druhů rodu Stachys v medicíně, přičemž se zaměřují na jejich potenciální přínosy pro zdraví.
Vědecký výzkum rodu Stachys, známého pod českým názvem Čistec, se zabývá různými aspekty této rostliny. Výzkumy z Íránu se například specializují na farmakologické efekty čistce, které mohou zahrnovat podpůrné účinky při stresu a nespavosti, stejně jako pozitivní vliv na krevní tlak. V literatuře je zmíněno několik druhů čistce, podporující biodiverzitu taxonu a celkový pochopení jeho vlastností a aplikací.
Rostlina je také populární v botanických a ekologických studiích. Výzkumníci katalogizují různé druhy čistce a provádějí srovnávací analýzy, které nám umožňují lépe porozumět jejich charakteristickým rysům a stanovištím. Galerie rostlin nabízí vizuální dokumentaci a pomáhá při vzdělávání o tomto rodě.
Cykas
Cykas (Cycas revoluta)
Rostlina podobná palmám, vhodná do většího prostoru, v létě i na terasu.
- Stanoviště: světlé až polostinné, bez slunečního úpalu
- Výška: až 1,5 m
- Doba kvetení: rostlina v květináči nekvete
- Množení: výsevem
Cykas patří k těm vzácným rostlinám, které na Zemi přežívají od pravěku dodnes. Jako kbelíková rostlina se dožívá vysokého věku. Zpočátku roste velmi pomalu, vytvoření nového věnce listů trvá často dva roky. Ještě mnohem déle trvá, než je patrný kmínek a rostlina naroste do větší velikosti.
Cykas se řadí do čeledi cykasovitých (Cycadaceae) a pouze jediný druh rodu, cykas (Cycas revoluta) z jihovýchodní Asie, se pěstuje jako pokojová nebo kbelíková rostlina. Dospělá rostlina tvoří válcovitý kmínek a na něm vějíře zpeřených listů. Listy jsou až 2 m dlouhé, tuhé a tmavě zelené. Rostliny v kultuře téměř nikdy nekvetou.
Pěstování
Cykas roste nejlépe na světlém a vzdušném místě, snese však i polostín; v létě je nejlepší místo venku. Na jaře a v létě je potřebná vydatná zálivka a přihnojování se má opakovat po týdnu. Za teplých dnů rostlině prospívá časté přestřikování.
Cykas sice snese v zimě běžnou pokojovou teplotu, ale teplota snížená o několik stupňů je vhodnější. V zimě se rostlina udržuje více v suchu, nehnojí se vůbec nebo jen občas slabými roztoky organických hnojiv. Po 3–4 letech se rostlina na jaře přesazuje např. do jednotné zeminy s příměsí písku.
Kdo se chce pokusit o vypěstování rostlin ze semen, měl by vědět, že klíčivost se zlepšuje máčením semen po dva dny ve vlažné vodě.
Dosna
Dosna (Canna)
Okázalá vytrvalá květina pro záhony i do nádob. Není mrazuvzdorná.
- Stanoviště: teplé, slunné a chráněné před větrem
- Výška: 50–200 cm
- Doba kvetení: od léta do podzimu
- Množení: dělením hlízovitých oddenků
Dosna, s ozdobnými listy a nádhernými květy v klasovitém květenství, patří do čeledi dosnovitých (Cannaceae). Z Jižní Ameriky ji přivezli španělští a portugalští mořeplavci. Šlechtění této rostliny probíhá již po staletí. V evropských zahradách se dnes pěstují pouze kříženci označovaní jako Canna-Indica-hybridy.
Popis a odrůdy
- Barvy květů: žlutá, červená, oranžová, šarlatová, meruňková, lososová; některé odrůdy mají dvoubarevné květy.
- Známá odrůda: ‚Luzifer‘ – zakrslá s žlutočervenými květy, vhodná především do nádob.
Pěstování
Během letního kvetení dosna vyžaduje vydatnou zálivku a týdenní přihnojování.
- Po prvních mrazech: rostlinu seříznout nízko nad zemí, oddenky uložit do suché rašeliny v prostoru, kde nemrzne.
- Časně zjara: oddenky rozdělit a vysadit do květináčů, předpěstovat v teple a na světle. Ven je možné vysazovat až po pozdních jarních mrazech.
Durman
Durman (Datura)
Bohatě kvetoucí a případně silně vonící kbelíkové a skleníkové rostliny;
pozor, jsou jedovaté!
- Stanoviště: přes léto slunné až polostinné
- Výška: podle druhu do 5 m
- Doba kvetení: od června do zámrazu; v zimě kvete durman růžový (Datura rosei)
- Množení: řízky nebo semeny
Odborníci nemají stejný názor na zařazení rodu durman (Datura) v botanickém systému. Zatímco někteří botanici, hlavně američtí, prosazují zařazení stromovitých a keřovitých druhů durmanů k rodu brugmansie (Brugmansia), především němečtí botanici usilují o zachování širokého rodu durman (Datura). Pod tímto označením si tyto krásné lilkovité rostliny získaly oblibu amatérských pěstitelů a těm by lépe vyhovovalo zachování dosavadního jména.
Nejznámější a snad nejkrásnější je durman vonný (Datura suaveolens) („andělské trumpety„) z Brazílie. Až 30 cm dlouhé žluté květy silně voní, především večer. Pod jménem Datura sanguinea se někdy v obchodech nabízí druh durman růžový (Datura rosei), který kvete v zimě. Jeho květy jsou 15 cm dlouhé, úzké, oranžové až načervenalé a nevoní. Datura sanguinea se málokdy pěstuje. Durman stromovitý (Datura arborea) z Peru a Chile má 18 cm dlouhé bílé květy; u druhu Datura aurea z horských oblastí Kolumbie a Ekvádoru jsou až 30 cm dlouhé.
Durman bělokvětý (Datura x candida)
je kříženec druhů Datura aurea a Datura versicolor a má velké bílé květy. Pojmenování jeho různých forem s jednoduchými nebo plnými květy v barvách žluté, broskvové, růžové a červené je v obchodech většinou smyšlené. Jen zřídka je lze přiřadit k některému druhu; zpravidla jde o hybridy, variety a sporty neznámého původu, což však jim na kráse neubírá.
Pěstování:
Všechny durmany se mohou pěstovat na plně slunném místě, ale v polostínu kvetou déle. Začínají kvést podle způsobu přezimování, nejdříve od června a pak kvetou s přestávkami až do prvních mrazů.
Akébie
Akébie pětičetná (Akebia quinata)
- Stanoviště: slunné až polostinné, normální zahradní půda
- Výška: 8–10 m
- Doba kvetení: květen
- Množení: výsevem
Bujně rostoucí liána akébie z čeledi kokylovitých (Lardizabalaceae) je rozšířena v oblasti od střední Číny po Japonsko a Koreu jen pěti druhy.
Listy jsou složené z 5 lístků 3–6 cm dlouhých, tuhých, na líci tmavozelených a vespod sivých. Jednopohlavné květy jsou v úžlabních převislých hroznech. Na konci hroznů jsou menší růžové samčí květy. Samičí květy ve spodní části hroznů jsou 2–3 cm široké a fialově hnědé.
Akácie
Akácie (Acacia), kapinice
Stanoviště: teplé, slunné, u nás jen jako kbelíkové rostliny
Výška: v nádobách 2–3 m
Doba kvetení: březen–duben
Množení: výsevem a štěpováním
Akácie potřebují slabě kyselou hlinito-humózní směs a od března až dubna přihnojování jednou týdně. Vyschnutí kořenového balu nesnášejí. K přezimování je nejvhodnější světlé místo s teplotou 2–10 °C. Jako kbelíkové rostliny se pěstují druhy, které mají listy přeměněné na fylodia, což jsou plošně rozšířené řapíky listů.
Druhy:
Akácie stříbrná (Acacia dealbata)
Netrnitý strom s hranatými větévkami. Větévky, listy a stonky květů jsou šedobíle plstnaté. Ve dvakrát zpeřeném listu je 8–15 částí s lístky po 30–50 párech. Sytě žlutá kulatá květenství jsou v latovitě uspořádaných mnohokvětých hroznech.
Akácie nožovitá (Acacia cultriformis)
Velký keř s šedozeleným hladkým olistěním. Fylodia jsou obvejčitá, 1,2–2 cm dlouhá. Žluté květy jsou uspořádané v úžlabních hroznech.
Akácie půvabná (Acacia pulchella)
Hustě rozvětvený keř s hladkými větvemi, které nesou šídlovité trny. Listy jsou velmi malé, složené jen ze dvou pérnatých částí, které mají po 4–7 párech lístků. Květy jsou žluté, v kulatých úžlabních květenstvích.
Akácie převislá (Acacia saligna)
Malý strom nebo velký keř s hranatými a převislými větvemi. Fylodia jsou kopinatá, spodní až 30 cm, vrchní 8 až 20 cm dlouhá. Květy jsou žluté, v kulovitých květenstvích, která jsou uspořádaná ve velkých koncových hroznech nebo po 4–5 v úžlabí listů podél výhonů. Velmi dekorativní a hojně kvetoucí druh. Řezané stonky s květy se u nás prodávají pod označením mimóza.
Adenium
Adenium (Adenium obesum)
Částečně sukulentní pokojová rostlina s krásnými květy
- Stanoviště: plně slunné
- Výška: až 0,8 m
- Doba kvetení: duben–červenec
- Množení: výsevem a řízky
u nás může být jen pokojovou rostlinou.
Pěstování
Čím více slunce rostlina obdrží, tím spíše kvete. Při přezimování v teplé místnosti roste dále, v chladnu přechází do růstového klidu a ztrácí listy. Aby rostlina nerostla jednostranně ke světlu, je vhodné občas otočit květináčem.
V létě se má bohatě zalévat, ale nesmí přetrvávat mokro u kořenů. Zimní zálivka závisí na teplotě, při nízké teplotě se musí zalévat méně.
Abélie
Abélie (Abelia)
Opadavé nebo stálezelené nízké až středně vysoké kvetoucí keře
Stanoviště: slunné až polostinné, teplé a chráněné, půdy chudé na vápno
Výška: 1,5–2 m
Doba kvetení: od léta do podzimu
Množení: převážně řízky
Rod Abélie (Abelia) z čeledi zimolezovitých (Caprifoliaceae) zahrnuje asi 40 druhů, které jsou rozšířeny hlavně ve východní Asii. Většina z nich nesnese mrazy ve střední Evropě a i otužilejší druhy vyžadují zimní přikrývku, zvláště v mládí. Abélie je keř zajímavý především pozdním kvetením. Listy všech druhů jsou vstřícné a krátce řapíkaté, celokrajné nebo pilovité. Květy jsou trubkovité, nálevkovité nebo zvonkovité, kalich pěticípý.
Abélie Englerova (Abelia engleriana)
Opadavý keř, až 2 m vysoký, rozkladitý. Listy 2–3,5 cm dlouhé, eliptičně vejčité až eliptičně kopinaté, dlouze až ocasovitě zašpičatělé. Květy 1,5–2 cm dlouhé, zvonkovité, zvenčí purpurově růžové, spodní pysk s oranžově žlutým skvrnitým znakem. Kvete v červnu až červenci. Nejotužilejší druh rodu.
Abélie velkokvětá (Abelia x grandiflora)
Stálezelený, hustý, až 2 m vysoký keř s poněkud převislými větvemi. Listy 1,5–4 cm dlouhé, s purpurovým podzimním zbarvením. Květy 2 cm dlouhé, zvonkovitě nálevkovité, světle růžové, na cípech purpurové, vonné. Kvete od července do září. Poměrně otužilý hybrid.
Více o nejznámějším zástupci tohoto rodu najdete v článku o abélii velkokvěté.
Bika
Bika (Luzula)
- Stanoviště: polostinné a chráněné proti zimnímu slunci
- Výška: podle druhu 20–80 cm
- Doba kvetení: jaro a léto
- Množení: dělením nebo výsevem
Z asi 80 druhů sítinovitých rostlin (Juncaceae) se v zahradách používají jen tři:
- Bika sněžná (Luzula nivea) – stálezelená, 40–60 cm vysoká
- Bika chlupatá (Luzula pilosa) – 20 cm vysoká
- Bika lesní (Luzula sylvatica) – syn. L. maxima, až 80 cm vysoká
Jako první začíná kvést již v březnu a v dubnu bika chlupatá (Luzula pilosa) s hnědými květy, po ní kvete v dubnu až červnu rovněž hnědě bika lesní (Luzula sylvatica) a v červnu až srpnu ukazuje smetanově bílé květy bika sněžná (Luzula nivea).
- ‘Marginata’ – má nápadné stříbřité okraje listů
- ‘Tauernpass’ – tvoří nápadně velké trsy ze svěže zelených listů
Ambroň
Ambroň (Liquidambar)
Opadavý strom s nádherným podzimním vybarvením
- Stanoviště: slunné místo se svěží půdou
- Výška: 20–40 m
- Doba kvetení: květen
- Množení: výsevem
V Severní Americe a v západní a východní Asii je domovem 6 druhů ambroně, které patří do čeledi vilínovitých (Hamamelidaceae). Jsou to většinou vysoké stromy s listy opadavými, střídavými, dlouze řapíkatými a dlanitě laločnatými. Na jednodomé rostlině vyrůstají v květenstvích různopohlavné květy: samčí květy hroznovitě, samičí květy v kulovitých hlávkách. Samčí ani samičí květy nejsou nijak nápadné.
Ve střední Evropě se pěstuje jen ambroň západní (Liquidambar styraciflua), pocházející z atlantické části Severní Ameriky až Guatemaly. Z poraněného kmene vytéká příjemně vonící šťáva, která se označuje jako americký styrax (sweet nebo red gum); tuto přírodní látku používali Indiáni jako žvýkací gumu. Ambroň východní (Liquidambar orientalis) je domovem v jihozápadní části Malé Asie. Po poranění kůry a hlavně mladých vrstev dřeva poskytuje styraxový balzám, který se v tekuté formě používá jako povzbuzující nebo hojivý prostředek a je také součástí léků proti zánětům horních cest dýchacích.
Liquidambar styraciflua
dorůstá na přírodních stanovištích, která jsou zaplavována řekami, do výšky 45 m. U nás mívá jen poloviční výšku. Na červenohnědých větvích a větvičkách stromu často bývají nápadné korkové lišty nepravidelného tvaru. Většinou pětilaločné listy mají podlouhle trojúhelníkovité laloky s prodlouženou špičkou. Čepel listu je 10–18 cm dlouhá a široká, na líci leskle tmavozelená, na rubu s úžlabními chlupy. Listy jsou na podzim nápadně červeně, žlutě a purpurově zbarvené.
Ambroň je nádherný a dosti nenáročný strom k solitérnímu umístění a jen v mládí je poněkud citlivý k mrazu.
Pampová tráva
Pampová tráva (Cortaderia selloana)
Krásná solitérní tráva robustního vzrůstu
Stanoviště: plně slunné místo s živnou a propustnou půdou
Výška: 80–200 cm
Doba kvetení: září–listopad
Množení: dělením
Pampová tráva (Cortaderia selloana) z čeledi lipnicovitých (Poaceae) je domovem v Jižní Americe. Převislé šedozelené listy s ostrými okraji jsou až 1 m dlouhé. Tato vytrvalá tráva tvoří 2 m vysoké trsy s mnoha květními latami; dekorativní vzhled ji předurčuje k solitérnímu použití. Patří k dvoudomým rostlinám. Samičí jedinec má květenství husté a vzpřímené, zatímco u samčího exempláře je květenství volnější – podle toho lze rozlišit jedince různého pohlaví.
Pampové trávě se nejlépe daří na výsluní a v živné půdě, která však musí být dobře propustná. Přílišnou půdní vlhkost nebo dokonce mokro u kořenů rostlina nesnáší. Ošetřování je náročné hlavně proto, že pampová tráva vyžaduje důkladnou zimní ochranu. Stálezelené listy se svážou k sobě a kolem rostliny se umístí válcovitá ohrádka z drátěného pletiva, která se vyplní listím. Rostlina se vysazuje jen na jaře, během vegetace se pravidelně zalévá a přihnojuje.
Doporučit lze následující odrůdy pampové trávy:
- ‚Sunningdale Silver‘ (stříbřitě bílá, se silnými stébly)
- ‚Pumila‘ (zakrslá forma, jen 80–100 cm vysoká)
- ‚Rosea‘ (špinavě bílé a načervenalé květní laty)
- ‚Rendatleri‘ (jemně růžová, vzrůstná)
- Cortaderia selloana (bílá, vysoká)
Černooká zuzana
Černooká Zuzana (Thunbergia alata)
thunbergie, smatovka křídlatá
Oblíbená jednoletá pnoucí rostlina pro slunné stěny nebo pergoly.
Stanoviště: Teplé, slunné, pokud možno chráněné polohy; výživné půdy.
Výška: 1–1,8 m.
Doba kvetení: Červen–říjen.
Množení: Výsevem.
Thunbergie patří botanicky k paznehtníkovitým rostlinám (Acanthaceae), čeledi s tropickým a subtropickým rozšířením. Oranžové až žluté květy s černým středem se objevují přes celé léto a tvoří na sytě zeleném listí pěkný kontrast. Tím se dá lehce oželet na pnoucí rostlinu poměrně nepatrná výška pod 2 m.
Přednost dáváme teplým a chráněným stanovištím. Přitom má thunbergie mnohostranné použití. Můžeme ji nechat šplhat na zdi domů, pergoly, ploty nebo na tyčky. Bez pnoucí podpěry získáme převislé rostliny do balkonových truhlíků nebo do závěsných ampulí. Vysévá se již koncem února nebo začátkem března do plochých misek pod sklo. Klíční teplota by měla být kolem 19 °C. Semenáčky thunbergie musí dostat po vyjednocení včas oporu, aby navzájem neprorostly. Po zmrzlých mužích se pak vysazují ven.
Přehled odrůd thunbergie
| Odrůda | Květy |
|---|---|
| 'Alba' | Bílé s tmavším středem |
| 'Aurantiaca' | Oranžové s černočerveným středem |
| 'Bakeri' | Čistě bílé |
| 'Julietta' | Oranžové, velké |
| 'Lutea' | Čistě žluté |
Černooká zuzana zajímavosti
Symbol spravedlnosti: Černooká Zuzana je často považována za symbol spravedlnosti a tento symbolismus lze vysledovat až do historie.
Původ a výskyt: Tato květina je původem z Severní Ameriky a roste v divočině, polích a zahradách po celém kontinentu.
Přitažlivost pro ptáky a motýly: Černooká Zuzana přitahuje ptáky a motýly, což ji činí nejen krásnou květinou pro pozorování, ale také přispívá k biodiverzitě v zahradě.
Vytrvalá květina: Černooká Zuzana je vytrvalá a může kvést opakovaně, což je přitažlivá vlastnost pro zahradníky a milovníky květin.
Popis: Je vysoká až 5 stop a její květy jsou plně dvojité, připomínající jasně žluté chryzantémy.
Černooká Zuzana je tedy nejen krásnou květinou, ale má i zajímavou historii a ekologický význam.
Vitálka
Vitálka poléhavá - Sanvitalia procumbens
Neúnavně kvetoucí jednoletá letnička pro záhony a květinové truhlíky
Stanoviště: plné slunce; výživné, propustné půdy
Výška: 15–20 cm
Doba kvetení: květen–říjen
Množení: výsevem
Půvabná rostlina patřící k čeledi hvězdnicovitých (Asteraceae) svými nesčetnými malými květy připomíná miniaturní slunečnici. Vitálka pochází ze Střední Ameriky a dorůstá výšky jen 15–20 cm. Rostliny se využívají plošně mezi vysokými letničkami nebo trvalkami, do balkonových truhlíků, kbelíků nebo koryt, stejně tak ve spojení s dlaždicemi nebo zdmi.
Stanoviště by mělo být dobře osluněné, půda výživná a propustná. Zejména dlouhé období kvetení od května do října činí z vitálky zvlášť ceněnou letničku. Důležité je pravidelně odstraňovat odkvetlé části a rostliny přihnojovat plným hnojivem. Vitálky se hodí dobře i k řezu, pouze jejich malá výška růstu toto využití poněkud omezuje.
Vitálka pěstování
S výsevem se začíná od poloviny března do studeného pařeniště. První květy se objevují již za 10 týdnů. Ideální klíčivá teplota je 15–18 °C. Později se sazenice pěstují při teplotě 8–12 °C. Po zmrzlých mužích v polovině května se mohou vysazovat ven. Kvetoucí exempláře lze dobře přesazovat.
Vitálka druhy
Výběr nejzajímavějších odrůd vitálky
| Odrůda | Výška (cm) | Barva květu |
|---|---|---|
| 'Gold Braid' | 20 | zlatožlutá s tmavým středem |
| 'Goldteppich' | 15 | světle žlutá s tmavým středem |
| 'Mandarin Orange' | 15 | oranžová s tmavým středem |
| 'Plena' | 15 | žlutá s černým středem, plná |
Zajímavosti o Vitálce
- Vitálka (Sanvitalia) je rostlina známá svými drobnými, ale výraznými žlutými květy, které jsou podobné malým slunečnicím.
- Tato rostlina je považována za letničku, což znamená, že kvete pouze jednu sezónu a potřebuje obnovu každý rok.
- Vitálka je ceněna pro svou schopnost kvést po celou sezónu, což ji činí oblíbenou volbou pro závěsné koše, truhlíky a obruby.
- Existuje několik druhů vitálky, které se liší ve velikosti květů, barvě a vzrůstu, což umožňuje širokou škálu možností při jejich použití v zahradách a kontejnerech.
- Tato rostlina je obvykle nenáročná na péči a snáší dobře sucho, což ji činí ideální volbou pro zahradníky, kteří hledají odolné a atraktivní rostliny pro své záhony.