Čekanka obecná (Cichorium intybus)

Vytrvalá planě rostoucí a léčivá rostlina, kterou lze použít i jako zeleninu

• Stanoviště: slunné, suché; hluboké hlinité půdy
• Výška: až 1 m
• Doba kvetení: červenec–září
• Množení: výsevem

Čekanka z čeledi čekankovitých (Cichoriaceae) je rozšířena téměř po celé Evropě. Podle svítivě modrých květů (zřídkakdy jsou růžové nebo bílé) a rozsochatě větvených stonků se pozná snadno.

Čekanka roste nejčastěji na světlých okrajích cest a polí, na náspech a jiných místech s hlinitou půdou.

Květy sedí v úžlabí listů a na vrcholcích větvených stonků.

Hranatá, drsně chlupatá lodyha nese jen málo listů a jen obtížně se dá zlomit. Kořeny obsahují mléčnou šťávu a pronikají hluboko do půdy. Právě ten hluboký kůlovitý kořen dělá z čekanky vytrvalou trvalku, která přežije i suché léto na mezi nebo na náspu.

Starší česká jména téže rostliny jsou čekanka lékařská nebo cikorka; v odborné literatuře se pod jménem Cichorium intybus vedou i všechny pěstované formy, tedy čekanka salátová a čekanka listová. Nejbližším příbuzným rodu je štěrbák zahradní (Cichorium endivia), známý jako endivie.

Čekanka obecná kvete od července do září. Úbory jsou široké dva až čtyři centimetry a skládají se ze samých jazykovitých květů sytě modré barvy s pěti zoubky na konci každého jazýčku. Otvírají se jen za slunečného počasí a asi za šest hodin po otevření odkvétají.

Rostlina proto působí dopoledne jako modrý pás podél silnice a odpoledne jako obyčejná suchá bylina — květy jsou v tu dobu zavřené. Každý úbor navíc kvete jediný den; na stonku se jich ale postupně otevírá tolik, že kvetení celého porostu trvá dva až tři měsíce. Přesnost tohoto rytmu byla tak nápadná, že čekanku zařadil Carl Linné do své „květinové hodiny“ jako rostlinu, která se otevírá kolem páté hodiny ranní.

Modrá barva úborů je mezi lučními bylinami vzácná a dělá z čekanky vydatný zdroj pylu a nektaru pro včely a čmeláky v druhé polovině léta, kdy už většina luk odkvetla.

Kořeny i nať obsahují léčivé hořčiny a třísloviny, které příznivě působí na celkovou látkovou výměnu člověka a posilují ji.

Kořeny obsahují také hodně inulinu, proto je čekanka důležitou zeleninou pro diabetiky.

Čekanka je starou užitkovou a léčivou rostlinou a v průběhu staletí jí bylo přisuzováno i zázračné působení.

Inulin je zásobní polysacharid, který se v lidském těle neštěpí na glukózu — proto se čekankový kořen zpracovává na sirup a sladidlo pro diabetickou dietu a v potravinářství slouží jako rozpustná vláknina. V kořeni ho bývá 15 až 20 % podle ročního období; nejvíc na podzim, kdy rostlina zatáhne.

Hořčiny (hlavně laktucin a laktukopikrin) dávají čekance charakteristickou hořkost. V lidovém léčitelství se nať i kořen odedávna používaly jako hořká chuťová látka podporující chuť k jídlu a trávení; hořkost je také důvod, proč se listy salátových odrůd před kuchyňskou úpravou bělí ve tmě.

Je varieta s řepovitým kořenem, která se pěstuje jako polní plodina. Ze sušených a pražených kořenů se vyráběla kávovina – cikorka.

Kořen kořenové čekanky dorůstá 20 až 30 cm, váží kolem 300 g a sklízí se na podzim prvního roku, dokud rostlina nevykvete. Po umytí se krájí na kolečka, suší a praží — pražením se inulin karamelizuje a vzniká typická nahořklá chuť a tmavá barva nápoje.

Cikorka se u nás pila hlavně v dobách, kdy byla pravá káva nedostupná nebo drahá, a dodnes se prodává jako melta či její součást. Neobsahuje kofein. Podrobný postup přípravy i další využití kořene najdete v článku čekanka.

Ze stejného druhu byly vyšlechtěny i listové a hlávkové odrůdy — puková čekanka (witloof), radicchio nebo Zuckerhut. Botanicky jde pořád o Cichorium intybus, liší se jen varietou a způsobem pěstování.

Nať se sbírá na začátku kvetení, tedy v červenci a srpnu, za suchého dne. Suší se rozprostřená ve stínu a v průvanu při teplotě do 40 °C; usušená droga si má zachovat zelenou barvu, hnědnutí znamená, že se sušila příliš teplá nebo vlhká. Kořen se ryje na podzim, kdy je v něm nejvíc inulinu, omývá se a suší nakrájený na kolečka.

Na zahradě se čekanka obecná uplatní v květnaté louce, na suchém svahu nebo v záhonu s bylinkami. Vyseje se na jaře přímo na stanoviště do hluboké, propustné a spíš vápnité půdy na plném slunci — přesazovat ji nemá smysl, kůlovitý kořen se snadno poškodí. Rostlina vydrží na místě řadu let a druhým rokem se sama vysemení.

Hnojení potřebuje jen střídmé. Čekanka roste přirozeně na chudých mezích a v příliš vydatně živené půdě vytáhne měkkou nať na úkor kořene. Jedna jarní dávka postupně působícího univerzálního organického hnojiva jí stačí na celou sezonu; obnoví půdní život kolem kořene a živiny uvolňuje pozvolna, takže rostlina nevyhání do prázdna. U kořenových odrůd pěstovaných na cikorku se čerstvý hnůj nepoužívá vůbec — po něm se kořeny větví a hůř se zpracovávají.