Žito seté - Secale cereale
Známé obilí
Stanoviště: Slunné; jílovitý písek nebo písčitá jílovitá půda
Výška: Až 2 m
Doba kvetení: Různá podle odrůdy a termínu výsevu
Množení: Výsevem
Prapůvodní forma dnešního kulturního žita pochází patrně z Přední Asie. Teprve mezi dobou bronzovou a železnou přišlo žito do Evropy. První kultury prý byly prokázány v jižním Rusku. Protože neklade žádné zvláštní nároky na půdu a daří se dobře i v drsném klimatu, stávalo se žito stále důležitějším prostředkem základní výživy. Žito roste stejně dobře na písčitých, lehkých půdách jako na vlhkých, trochu těžších, je plně zimovzdorné a dá se pěstovat ještě v nadmořských výškách téměř 2000 m. Vedle pšenice je nejvíce pěstovaným druhem obilí; rod Secale patří k čeledi lipnicovitých (Poaceae).
Výchozími rostlinami dnešní kulturní formy žita jsou plané druhy jako S. fragile, S. vavilovii a S. montanum.


Ve srovnání s pšenicí má žito delší stébla (až skoro 2 m), jeho klasy jsou štíhlejší a jednotlivé květy opatřeny dlouhými osinami. Jako u všech trav jsou i u žita květy opylovány větrem. Semena jsou dlouhá, tenká zrna šedavě hnědé barvy. Rovněž žitná sláma je šedohnědá. Žito obsahuje kromě bílkovin, tuků a uhlohydrátů hodně draslíku, kyselinu křemičitou a důležité vitaminy. Toto obilí není lehce stravitelné, zato však poskytuje sílu. Dobrý chléb se dá z něj péci jen společně s pšenicí. Žitné mouce chybí lepková bílkovina pšeničné mouky, takže čistě žitný chléb je příliš těžký a tuhý.
Kulturní odrůdy žita se dělí na jarní a ozimé. U nás se pěstuje především ozimé žito. Hlavní pěstitelské oblasti jsou Polsko, Rusko a Německo. Mnohdy jsou klasy žita napadeny parazitickou houbou paličkovicí nachovou (Claviceps purpurea). Zrna jsou znetvořena v jedovatý námel, který přezimuje v půdě. Mouka s rozemletými zrny námelu vyvolává poruchy krevního oběhu.
