Bika (Luzula): stínomilná tráva pod dřeviny a do polostínu

Stínomilné vytrvalé trávy k okrajům dřevin a pro podsazení

• Stanoviště: polostinné a chráněné proti zimnímu slunci
• Výška: podle druhu 20–80 cm
• Doba kvetení: jaro a léto
• Množení: dělením nebo výsevem

Z asi 80 druhů sítinovitých rostlin (Juncaceae) se v zahradách používají jen tři:

• Bika sněžná (Luzula nivea) – stálezelená, 40–60 cm vysoká
• Bika chlupatá (Luzula pilosa) – 20 cm vysoká
• Bika lesní (Luzula sylvatica) – syn. L. maxima, až 80 cm vysoká

Jako první začíná kvést již v březnu a v dubnu bika chlupatá (Luzula pilosa) s hnědými květy, po ní kvete v dubnu až červnu rovněž hnědě bika lesní (Luzula sylvatica) a v červnu až srpnu ukazuje smetanově bílé květy bika sněžná (Luzula nivea).

U biky lesní (Luzula sylvatica) existují dvě zahradní formy, které jsou hodnotnější a atraktivnější než druh:

• ‘Marginata’ – má nápadné stříbřité okraje listů
• ‘Tauernpass’ – tvoří nápadně velké trsy ze svěže zelených listů

Všem těmto sítinovitým rostlinám se dobře daří ve slabém stínu dřevin.

Bíle kvetoucí bika sněžná (Luzula nivea)může být společnicí pěnišníků a bika lesní (Luzula sylvatica), která dobře snáší stín, se může použít na místě, kde by málokterá jiná rostlina vydržela – pod jehličnany, jejichž kořeny jí nevadí.

Sítiny jsou skromné vytrvalé trávy, které nevyžadují jinou péči než odstraňování přerůstajících plevelů.

Právě proto je bika vděčná podsadba tam, kde ostatní trvalky do stínu strádají: pod korunami stromů, na severní straně domu nebo v zastíněné části skalky. Nízké druhy se hodí i na okraj chodníku, kde tvoří stálezelený lem.

Kromě tří zahradních druhů roste u nás několik planých bik, se kterými se setkáte na loukách i v lesích:

• Bika ladní (Luzula campestris) – nízká tráva suchých luk a pastvin, kvete hnědě už v dubnu. Objevuje se i v řídkých trávnících na chudé půdě, kde ji poznáte podle chlupatých okrajů listů.
• Bika bělavá (Luzula luzuloides) – uváděná také jako bika hajní nebo pod starším jménem Luzula nemorosa. Roste v kyselých bučinách a smrčinách, dorůstá 30–60 cm a kvete bělavě v květnu až červenci.
• Bika chlupatá (Luzula pilosa) – nejběžnější lesní bika, kvete nejdříve ze všech a je zároveň jedním ze tří druhů pěstovaných na zahradách.

Plané druhy snesou zastínění i chudou půdu, ale v záhonu působí méně efektně než zahradní formy biky lesní.

Bika je nenáročná: vystačí si s humózní, mírně kyselou půdou, která na stinném místě zůstává vlhká. Přímému poledními slunci se vyhněte, listy by se spálily; nejhůř snáší mrazivé zimní slunce nad odkrytým trsem.

• Výsadba: nejlépe na jaře nebo v září, 20–40 cm od sebe podle druhu.
• Zálivka: jen v delším suchu — pod dřevinami konkuruje bika o vodu s kořeny stromů.
• Řez: staré a spálené listy vyčesat či seříznout brzy na jaře, než rostlina obrazí.
• Množení: dělením trsu na jaře, případně výsevem; zahradní formy se rozmnožují jen dělením, ze semen nejsou věrné.

Hnojení potřebuje bika jen mírné. Stačí na jaře zapravit dávku univerzálního organického hnojiva k trsu a zalít; přehnojená bika se rozrůstá do listů a trs se rozvaluje. Konkrétní dávku najdete v přehledu dávkování, obecná pravidla pak v článku o hnojení venkovních a okrasných rostlin.