Voda v zahradě: historie od Egypta po současnost
Voda v zahradě fascinuje lidstvo odpradávna. Přečtěte si, jak ji využívaly starověké civilizace, islámští architekti, italští renesanční mistři i tvůrci Versailles — až po dnešní zahradní jezírka.
Jak voda formovala první zahrady starověkého Egypta a Mezopotámie
Historie uplatnění vody v zahradě
Egypt a Mezopotámie Voda hraje v zahradě odpradávna neodmyslitelnou roli. Důkazy o jejím využívání, ať už praktickém, symbolickém či estetickém, lze nalézt již u raných civilizací, které se rozvíjely především v oblasti Egypta a Mezopotámie. V těchto pouštních oblastech se lidská sídla nacházela v blízkosti mohutných řek: v údolí Nilu v Egyptě a mezi Eufratem a Tigridem v Mezopotámii. Vodu těchto řek bylo nutné ovládnout, uchovávat a rozvádět, a proto zde vznikaly důmyslné systémy vodních staveb.
První egyptské zahrady měly poskytovat především potravu, a musely být proto nutně zavlažovány. Postupem času se zavlažovací kanály a zásobní nádrže měnily v úpravné potůčky a okrasná jezírka, v nichž plavaly rybky a rostly lotosy a papyrus. Voda, která byla nejprve praktickou nutností, postupně získala funkci zkrášlujícího prvku, a zahrady tak už nebyly pouze zdrojem obživy, ale vznikaly také pro potěchu ducha. Zahrady, které vybudovali králové, a zahrady chrámové byly poměrně dobře promyšlené a propracované. Jejich součástí byly často velké rybníky a někdy i jezera. Zahrady začaly být považovány za pozemskou manifestaci ráje, za oázu, kde volně tekoucí voda napájí stromy, keře, květiny a lidského ducha.
V Mezopotámii stavěli jezera, vodní nádrže a průplavy. Legendární visuté babylonské zahrady, které dal zřejmě zbudovat Nabuchadnezar II. (604–562 př. Kr.), prý byly zásobovány vodou z Eufratu pomocí důmyslné kombinace strojních zařízení a potrubí.
Islámská zahrada jako ráj na zemi: od Persie přes Španělsko až do Indie
Islám Ve starověké Persii (Íránu), v zemi s podobnými geografickými podmínkami jaké panují v Egyptě, se pojetí zahrady jako oázy objevuje také. Tradiční perská zahrada chahar bagh neboli „čtyřnásobná" zahrada, odrážející lidskou touhu nalézt útočiště před nehostinnými podmínkami pouště, měla podobu uzavřeného čtverce rozděleného na čtyři další dílčí čtverce dvěma kanály, jež se uprostřed křížily. Ve středu zahrady byla fontána nebo jezírko, případně zde stál altán. Kanály, které vycházely z průsečíku, představovaly čtyři rajské řeky. V jednotlivých kvadrantech, které byly protkány sítěmi zavlažovacích a okrasných kanálů, rostla spousta květin a ovocných stromů, skýtajících příjemný stín.
Přesné počátky těchto rajských zahrad neznáme, nenávratně zmizely v proudu dějin. Jejich podobu zachycují staré koberce a malby. Základní pojetí zřejmě uplatňuje prvky z královských loveckých parků, tzv. pairidaeza, a ochranných oáz.
Historický význam perské zahrady spočívá v tom, že její základní plán sloužil jako prototyp islámské zahrady. Když v sedmém století muslimští Arabové dobyli Persii, asimilovali některé prvky její kultury. Pojetí perské zahrady bylo dychtivě přijato, protože odpovídalo podobě rajské zahrady popsané v koránu. Toto pojetí rajské zahrady se spolu s islámem šířilo do Sýrie, Egypta, severní Afriky, Španělska, Turecka a Indie.
Nakládání s vodou Ve všech islámských zahradách hrála voda zásadní roli a zavlažovací kanály utvářely základní rámec jejich charakteristického stylu.
Na většině míst byl nedostatek vody, takže se jí muselo šetřit. Islámští architekti však dokázali udělat z nouze ctnost. Jejich umělecké ztvárnění v podstatě čistě praktického systému uskladňování vody a zavlažování přeměnilo jezírka a kanály v architektonické struktury, jež dokázaly plně ozřejmit všechny kvality, které voda skrývá. Kanály nebyly skryté či zakryté, ale odkryté, takže vodní tok bylo vidět. Fontány měly často podobu jediného křehkého sloupce, který vydával melodický zvuk a skýtal osvěžující jemnou spršku vody.
Velká jezírka odrážela krásné okolí a působila dojmem hlubokých nádrží, ačkoli byla zpravidla velmi mělká.
Španělsko Když to klimatické i jiné podmínky dovolovaly, mohl být styl islámských zahrad mnohem velkorysejší a vodou se mohl uplatnit mnohem výrazněji. Paláce Alhambra a Generalife v jižním Španělsku představují vrchol maurského umění. Ve třináctém století je založili králové z dynastie Nasrid a jejich součástí jsou ty nejkrásnější rajské zahrady, které se dochovaly do dnešních dnů. Tyto paláce, které majestátně spočívají na úpatí pohoří Sierra Nevada a shlížejí odtud na Granadu, poslední baštu Maurů ve Španělsku, byly nepřetržitě zásobovány vodou z hor pomocí systému akvaduktů. V Alhambře, zimním paláci, každé patio a všechny dvory znázorňují vodu způsobem, který je pro tento motiv ve filozofii islámu charakteristický. V zahradách nedalekého Generalifu, letního paláce, je spousta jezírek a fontán a dokonce i vodní schodiště. Svěží vodní živel se zde uplatňuje způsobem velkorysým a hravým.
Indie Další formu islámské zahradní architektury nalezneme v Indii. Přibližně v téže době, kdy se začaly budovat paláce Alhambra a Generalife v Granadě, začali Mongulové dobývat území, která patřila Persii. Jejich potomci, Mughulové, pronikli do Indie a odnesli si s sebou svou lásku k perským zahradám. Tito mughulští císaři byli vášnivými zahradníky a v průběhu šestnáctého a sedmnáctého století vybudovali nádherné vodní zahrady, například Shalamar a Achabel v údolí Kašmíru a později skvostný Tádžmahal v Ágře. S vodou se zde také nakládá velkoryseji a s větší dávkou představivosti a původní styl oázy se upravuje a rozšiřuje tak, aby prostředí působilo celkově laskavějším a příjemnějším dojmem.
Díky dostatečným zásobám vody si mohli dovolit vytvořit vodní koryta, známá jako chadary, což znamená šál, jejichž vyřezávaný nerovný povrch zvýrazňoval texturu tekoucí vody a umocňoval tak její vizuální účinek. Chadary se pak znovu objevily v zahradách renesanční Itálie a používají se i v soudobé zahradní architektuře.
Čínské a japonské zahrady: voda jako symbol přírody a harmonie
Čína Starověká Čína, hluboce ovlivněná taoistickou filozofií, chovala přírodu v hluboké úctě. Čínské zahrady, které jsou často inspirovány krajinomalbami a básněmi a které zpravidla navrhovali umělci, básníci či mniši, byly uměleckou reprezentací přirozeného prostředí, v němž voda a hory sehrávaly hlavní roli.
V bohatých císařských zahradách i v menších soukromých zahradách učenců a malířů se voda objevovala ve všech myslitelných formách: jako pramínek, řeka, vodopád, rybník či jezero. Avšak jak zahrady, tak svitkové malby krajinářů svět přírody spíše vytvářely než přesně kopírovaly; několik kamenů umístěných v rybníčku mohlo vyjadřovat ostrovy v jezeře či oceánu.
Zahrady byly budovány jako krásná a uklidňující místa, kde člověk mohl rozjímat a pozorovat přírodu, objevovat její harmonii a své místo v jejím řádu. Klidné zrcadlo vodní hladiny prohlubovalo pocit klidu a umožňovalo tak cele se ponořit do rozjímání.
Voda nesloužila jen jako prvek vytvářející náladu, ale také jako průvodce, který návštěvníka postupně provázel celou zahradou. Voda totiž propojovala její různé části. Tajemná zákoutí zahrady se objevovala cestou kolem klikatícího se potůčku či nepravidelného pobřeží postupně a úplně stejně, jako tajemství skutečného přirozeného světa. Výhledu vpřed bránily říční zákruty či kamenné pahorky.
Voda, kameny, půda a rostliny byly pečlivě komponovány do podoby nádherného živoucího obrazu ilustrujícího podstatu přírody. V osmnáctém století se zahradní architekti v Anglii rovněž nechali inspirovat krajinomalbou. V tomto období se začaly objevovat písemné popisy podoby čínských zahrad. Ačkoli plynulé a přirozené pojetí čínské zahrady ostře kontrastuje s rigidní symetrií zahrady islámské, společným jmenovatelem obou stylů je však voda, což dokládá, jak hravě se tento živel dokáže přizpůsobit nejrůznějším architektonickým požadavkům.
Japonsko V průběhu šestého a sedmého století se do Japonska dostal buddhismus a spolu s ním čínské umění. Čínský vliv na pojetí zahrad postupně slábl a na počátku sedmnáctého století se prosadil jasněji definovaný japonský styl. Tento styl, třebaže neopouští původní téma vztahu člověka a přírody, je preciznější, formálnější a symboličtější, než styl čínský. Vznikl na základě filozofie zen buddhistických mnichů, kteří celou řadu zahrad sami navrhli. Symbolizmus se zřetelně uplatňuje v 'suchých' zahradách, kde žádná voda není; jezírko je naznačené plochou uhrabaného písku, koryto potoka pak kameny a kousky dřeva.
Myšlenka zahrady jako symbolické reprezentace přírody přetrvává v japonské zahradní architektuře dodnes a voda, skutečná či naznačená, je pro toto téma klíčová.
Voda v zahradách antického Řecka, Říma a středověké Evropy
Řecko a Itálie Voda byla integrální součástí zahrad Řeků a Římanů, což nikoho, kdo někdy zažil horké středomořské léto, jistě nepřekvapí.
První řecké a italské zahrady, které nesloužily zemědělským účelům, ležely v blízkosti přírodních pramenů. Lidé totiž věřili, že tyto prameny jsou darem bohů, a jsou tedy posvátné. Chrámy, zasvěcené různým bohyním či bohům, se stavěly často poblíž pramene. Celé místo pak obklopovaly skupinky stromů nebo zahrady. Voda byla rozvedena potrubím do ozdobných nádob. Tyto nádoby časem ozdobily sochy, jimiž někdy procházela voda a vytvářela vodní paprsky či pramínky. Z těchto prvotních základů se později vyvinuly propracovanější modely a fontány se rozšířily po celém území Řecka a Itálie. Původně měly tři funkce: náboženskou, užitkovou a estetickou.
Během helénistického období, které v Řecku začalo s nástupem vlády Alexandra Velikého, vznikla spousta důmyslných akvaduktů a vodních systémů. Ilustrované texty z té doby přibližují strojní zařízení, jež obsluhovalo jednoduché zábavné fontány, vodní varhany atd., které nalezneme v zahradách renesanční Itálie. Ačkoli se často má za to, že jde o produkt architektury šestnáctého století, jde v podstatě o kopie původních řeckých vynálezů.
Začaly se objevovat veřejné a soukromé zahrady potěšení, odrážející poznatky, které přivezl Alexander Veliký ze svých vítězných tažení do Persie a Indie. Byly to zahrady, které měly duchovně obohatit člověka, nebyly zbudovány pro potěchu bohů ani k zemědělským účelům.
Římané využili nejlepších prvků řeckých zahrad potěšení ve svých skvostných vilových zahradách. Vily a na ně navazující zahrady byly letním útočištěm před vedrem a přeplněnými ulicemi Říma. Jezírka, kanály, fontány, kaskády a lázně osvěžovaly vzduch i tělo a byly pastvou pro oči. Zbytky vily císaře Hadriána v Tivoli, která byla dokončená někdy kolem roku 136 př. Kr., velmi názorně dokazují, jaký prostor měla v těchto klasických zahradách voda.
Vynikající systém akvaduktů umožňoval neomezené využívání vody nejen v zahradách, ale také ve fontánách a lázních samotného Říma. Přestože i dnes je Řím městem fontán, jde už jen o chabý odlesk někdejší slávy. V dobách Říše římské bylo v Římě více než tisíc fontán a zhruba stejný počet lázní. Fontány byly velkolepé stavby ozdobené sochami bohů a nymf – což je námět, který se jako jeden z mnoha dalších objevuje znovu v období renesance.
Římané byli velmi zruční a plodní stavitelé a pojetí, která si vypůjčili od Řeků i od jiných kultur rozsáhlé Říše římské, se proto zachovala dlouho po pádu Říma. Jejich stavby dokázaly přečkat celá staletí a dochovaly se tak jako odkaz klasického stavitelství, z nějž pak těžili umělci a architekti renesance.
Středověk Většina středověkých zahrad v Evropě a Anglii se nacházela za zdmi klášterů a hradů. Uplatnění vody bylo v tomto období poměrně omezené. Stavěly se studny, rybníky, nádrže a vodní příkopy. Někdy byly ústředním prvkem křížících se cest ozdobné fontány a studny; tuto koncepci zřejmě přivezli ze svých tažení na východ křižáci.
Renesanční vodní zahrady v Itálii: Villa d'Este, Villa Lante a triumf lidského důvtipu
Renesance v Itálii Starověké Řecko a starověký Řím byly páteří osvíceného myšlení období renesance. Byl znovuobjeven humanismus; od počátku patnáctého století se individualita a duch člověka začaly vyjadřovat prostřednictvím jeho tvůrčího génia. Umělci, kteří najednou vykročili z tmářského myšlení středověku vstříc éře svobody a objevů, prezentovali myšlenky, které si vypůjčili z klasických dob, svěžími, imaginativními a harmonickými koncepcemi, které propojovaly dům, zahradu i přilehlé okolí v jeden jediný celek.
Zahrady, které v tomto období vznikly, působí poměrně výstředním dojmem. Jejich srdcem i duší byla často voda, kterou se rozhodně nešetřilo a způsob jejího uplatnění byl často velmi hravý a vtipný. Vodní trysky byly ukryté a navržené tak, aby návštěvníka překvapily neočekávanou sprškou. Téměř všechny prvky byly zhotovené tak, aby z nich mohla stříkat voda. Běžní byli draci, hadi, delfíni a další stvoření a často se objevovaly také lidské bytosti, jimž voda často tryskala z poněkud neobvyklých míst. Balustrádou opatřené terasy byly ozdobeny propracovanými fontánami, propojenými třpytivými kaskádami.
Villa d'Este Jednou z nejúžasnější zahrad, které v době renesance vznikly, a možná nejúžasnější zahradou vůbec je Villa d'Este v Tivoli, asi 32 km od Říma. Tato fantastická atrakce, kterou navrhl Pirro Ligorio, začala vznikat kolem roku 1550 a její realizace trvala celých 30 let. Ligoria inspirovaly trosky Hadriánovy vily, která kdysi stála poblíž.
Itálie je převážně kopcovitá a tato zahrada, podobně jako spousta dalších, byla zbudována ve svahu, takže bylo možné vytvořit četné vodopády a kaskády. Voda se zde uplatňuje rozmanitými způsoby, které mají navozovat různé nálady, a je prvkem, který propojuje jednotlivé terasy zahrady. Villa d'Este přímo hýří množstvím a rozmanitostí vodních prvků, které její návštěvníky dodnes fascinují.
Varhanní, Soví a Dračí fontána jsou důvtipně konstruované struktury, v nichž voda vytváří různé zvuky imitující hudbu, ptačí zpěv a dělostřelbu. Na jedné z teras leží Cesta stovky fontán, kde voda proudí z celé řady trysek a rozprašovačů a ochlazuje horký letní vzduch. Jezírka jsou obklopena fontánami, které vytvářejí efekt věčného deště a za slunných dní zdobí zahradu duhami. Voda stříká ze všech bradavek četných prsů sochy bohyně Diany a symbolicky tím vyjadřuje plodnost. Radostnou a dynamickou náladu zahrady obohacují pramínky a kaskády. V některých částech zahrady voda v nádržích a jezírcích jen klidně stojí, a tvoří tak lesklou uklidňující plochu.
Imaginativní, různorodé a komplexní uplatnění vody v této zahradě jasně ilustruje renesanční názor, podle kterého lidský důvtip nemá hranic.
Villa Lante Villa Lante, ležící poblíž města Viterbo, reprezentuje další renesanční téma: vítězství člověka nad přírodou. Charakteristickým rysem této zahrady, kterou vytvořil Vignola, není komplikovanost, ale jednoduchost. Zahrada vznikala ve druhé polovině šestnáctého století. Voda vytéká z groty ve svahu jako přírodní pramen a vytváří jezírko. Z jezírka pokračuje voda na nižší terasu, kde tryská z elegantní fontány. Pak odtéká vymodelovanými kaskádami na další terasu. Zde prochází kamenným jídelním stolem stojícím mezi dvěma fontánami, v němž se chladí víno, a konečně přitéká do nejnižšího bodu zahrady, do vodního parteru s fontánou uprostřed. S každým dalším stupněm nabývá voda na objemu a mění se a roste také její význam; voda v podobě pramene, vytékajícího z divokého porostu, je zprvu jen prostým darem přírody, na konci své pouti pak prvkem důmyslného architektonického výtvoru.
Nedávno restaurovaná Villa Lante je nejilustrativnější existující ukázkou zahrad tohoto období.
Francouzská zahradní tradice a velkolepé vodní dílo Versailles
Francouzská tradice Ačkoli francouzský styl dosáhl svého vrcholu až v sedmnáctém století, jeho kořeny sahají k vodním příkopům a rybníkům středověku. V průběhu patnáctého a šestnáctého století se funkční středověké zahrady proměnily v místa, která sloužila pro potěchu a uměleckou prezentaci. Někdejší rybníky a příkopy byly rozšířeny a proměnily se ve vodní allées. Francii zasáhla mohutná vlna italské inspirace a na tvorbě zahrad se často podíleli italští architekti. Zahrady zdobily klasické sochy, fontány, groty a partery. Jedním z nejvýznamnějších rysů italského stylu, který se ve Francii plně prosadil, byl komplementární vztah domu a zahrady. Zahrada přestala být chápána jako oddělená entita. Architektura začala zastíňovat zahradnictví jako raison d'etre zahrady.
Začátkem sedmnáctého století vznikl konečně téměř čistý francouzský styl. Zahrady byly budovány pro aristokracii, která jejich prostřednictvím dávala na odiv moc a bohatství v době, jež oba tyto statky glorifikovala.
André Le Nôtre Významný architekt André Le Nôtre vytvořil pojetí klasické francouzské zahrady tak přesvědčivé a jasné, že se stalo základním východiskem tvorby zahrad vůbec. Grandiózní, formální a vytříbený Le Nôtrého styl reprezentoval ve Francii intelektuální svobodu člověka a jeho vítězství nad přírodou, stejně jako moc koruny a aristokracie. Ačkoli byly zahrady záměrně velmi okázalé a jejich budování bylo motivováno politicky, dokládaly přesto nezpochybnitelnou sílu osobnosti, založenou na dokonalém vkusu a lásce k umění.
Le Nôtre využil rozlehlé a rovné venkovské krajiny, tolik odlišné od krajiny italské. Přeměnil zámky, obehnané vodním příkopem, například Chateâu de Chantilly poblíž Paříže, v obrovské vodní krajiny protkané pravidelnými kanály, jezírky a fontánami. Velkorysé využívání vody bylo přímo obchodní značkou francouzské tradice. Své ambiciózní plány mohl nepochybně snadněji uskutečnit díky vysokým zásobám podzemní vody a především díky nesporně základnímu předpokladu jakékoli velkolepé stavby – totiž díky zámožným klientům.
Versailles Palác ve Versailles, který patřil králi Ludvíku XIV., snad nejvíc dokládá, jakou roli hraje zámožnost zadavatele. Le Nôtre zde v roce 1666 začal projektovat velkolepou podívanou, kterou mnozí považují za vůbec nejnádhernější vodní zahradu, která kdy byla vytvořena. Zřejmě hlavní příčinou, která Ludvíka XIV. motivovala k tomu, aby dal tuto výjimečnou zahradu zbudovat, byla jedna z dřívějších Le Nôtreových realizací, zahrada ve Vaux le Vicomte, kterou si nechal postavit jeden z královských ministrů, Nicolas Fouquet. Zahrada Vaux, jejíž plánování a realizace trvaly zhruba pět let, je nejčistší ukázkou Le Nôtreova génia. Král Ludvík chápal Fouquetovu přenádhernou zahradu jako hrozbu pro své královské postavení a jeho vlastní Versailles musela být stavbou větší a lepší než vše, co bylo dosud postaveno, a dokonce i lepší než to, co mohlo být postaveno v dohledné budoucnosti. Výše nákladů přitom nehrála žádnou roli.
Ohniskem a srdcem zahrady byl jednu míli dlouhý kanál, který byl rozdělen kanálem druhým, téměř stejně dlouhým. Všude stály fontány nejrůznějších tvarů a velikostí. Největší fontána, známá jako korunní fontána, měla 140 ústí. Celkový počet ústí dosahoval neuvěřitelné hodnoty 14 000. Voda byla do zahrady přiváděna ze Seiny akvaduktem, ale ani 14 vodních turbín nevytvořilo tlak natolik silný, aby mohly všechny prvky fungovat současně. Fungovaly jen určité na sebe navazující skupinky fontán; stříkaly vždy pouze ty fontány, které král Ludvík se svojí družinou na procházce parkem právě míjel.
Vliv Versailles se projevil ve většině civilizovaných zemí a kopie této zahrady najdeme snad všude, Ruskem počínaje a Spojenými státy konče.
Anglické zahrady od renesance k formálnímu parku: Hampton Court a Chatsworth
Anglické renesanční zahrady Když s koncem Války růží v roce 1485 zavládl v tudorovské Anglii mír, začaly být uzavřené středověké zahrady nahrazovány renesančními zahradami potěšení. Inspirace přišla z Francie. Jednu z prvních královských zahrad v renesančním stylu nechal zbudovat Jindřich VIII. v Hampton Court.
Jediným významným vodním prvkem byla fontána umístěná uprostřed čtvercového půdorysu.
Francouzský vliv dominoval i během alžbětinského období. Pojetí zahrady jako zdroje potěšení zasáhlo všechna šlechtická sídla v zemi.
Voda jako zahradní prvek nabyla většího významu za vlády krále Jakuba I. Lidé mohli svobodněji cestovat, a z kontinentu se tak do Anglie dostávalo více informací. Oblíbené byly styly italské. Francouz Salomon de Caus přišel do Anglie poté, co studoval zahradní architekturu v Itálii. Byl to šikovný inženýr s hlubokými znalostmi hydrauliky, který prosazoval italské pojetí integrace domu a zahrady. Budovaly se nové zahrady nebo se přebudovávaly zahrady stávající. Měly zde být groty, fontány a nejrůznější samohybné stroje. Nezbývá než obdivovat nekonečné množství novátorských způsobů uplatnění vodního živlu.
Formální zahrada v Anglii Do Anglie, stejně jako do zbytku Evropy, se model formální zahrady rozšířil z Francie. Když byl Karel II. roku 1660 znovu dosazen na trůn, vrátil se z Francie plný vzpomínek na nádherné zahrady, jež zde vytvořil La Nôtre. Do Anglie začali přicházet francouzští zahradníci a ti angličtí se začali učit ve Francii.
Zámek Chatsworth v Derbyshire Francouzský styl byl velmi oblíbený, takže první vévoda hrabství Devon se rozhodl zaměstnat Grilleta, Le Nôtreova žáka. Ačkoli nejběžnějším vodním prvkem té doby byly dlouhé kanály, Grillet v roce 1694 vytvořil v Chatsworthu slavnou vodní kaskádu či vodní schodiště, jež bylo o několik let později rozšířeno. Během tohoto období vznikla fontána „Vrbová fontána"; byla vytvořena z dutého měděného potrubí a po doteku spínače stříkal z každé jeho větve tenoučký pramínek vody. Podobně jako italské žertovné fontány měla tato fontána překvapovat návštěvníky zahrady. Fontána, která zde stojí dnes, je kopií originálu. Následující vévodové přidali groty, jezírka, fontány a kaskády a vytvořili tím z Chatsworthu jednu z nejpozoruhodnějších vodních zahrad na světě.
Královské parky První návrh St. James Park vytvořil pro krále Karla II. francouzský zahradník André Mollet. Vytvořil patte d'oie neboli husí stopu, jejíž prostřední prst tvořil velký kanál dlouhý 852 metrů a široký 30 metrů, který byl za vlády krále Jiřího IV. přeměněn v jezero a tuto podobu má dodnes.
V Hampton Court Karel Molletovu husí stopu použil také a prostřední prst zde opět tvoří dlouhý kanál. Zahrady Hampton Court se dočkaly svého největšího rozkvětu za vlády Viléma a Marie v letech 1698–1702, když další Francouz, tentokrát Daniel Marot, vytvořil Velkou fontánovou zahradu. Zkombinoval koncepci holandské zahrady plné kanálů se zahradní výzdobou ve stylu Ludvíka XIV., čímž vznikl francouzsko-holandský hybrid. Ve fontánové zahradě, umístěné mezi palácem a půlkruhovým kanálem, stojí třináct fontán. Holandský vliv, jeho důraz na delší a užší kanály, byl v podstatě ozvěnou francouzského stylu, tedy stylu, který v Anglii přestával být oblíbený.
Anglická krajinná zahrada: přirozená jezera, Brown, Kent a Repton
Anglické parkové zahrady Koncem sedmnáctého století začala obliba francouzského stylu slábnout. Počátkem osmnáctého století se začal rodit styl nový. Ačkoli „parková zahrada" byla v Anglii původní, nepřežela vlivy jiných kultur a období. Vůdčím směrem byl naturalismus, který získával podporu nejrůznějších společenských kruhů.
Spisovatelé jako Pope, Addison a Steele velebili přírodu a přirozenou krajinu a kritizovali rigidní formálnost francouzských architektů. Začalo se hovořit o tradičním čínském přirozeném pojetí zahrady.
Krajinomalby umělců sedmnáctého století byly velmi oblíbené, především malby Claudea Lorrainea, který maloval krajinu Říma ozdobenou klasickými stavbami. Malířská plátna inspirovala vznik mnoha nových zahrad, podobně jako před mnoha staletími v Číně.
Obrovské územní celky začaly být definovány výnosy parlamentu, což aristokracii umožňovalo uzavřít velké plochy společné půdy. Majetní vlastníci půdy jezdili do ciziny, především do Itálie, a do Anglie se vraceli uchváceni palladiovskou architekturou. Byli odhodláni postavit si nové domy nebo přestavět domy staré v novém Palladiově stylu v klaudiovském rámci.
Voda – ústřední téma Vody bylo dost v každé krajinné zahradě a byla základem úspěšné realizace stejně jako ve Versailles, ačkoli zde vystupovala jinak.
Charakteristickým znakem návrhů nových zahrad byly obrovské plochy klidné stojaté vody. Fontány zmizely a voda už nebyla svazována kanály nebo formálními jezírky. Toky byly přehrazovány, takže vytvářely jezera s přirozenými konturami nebo pomalu tekoucí říčky. Bystřinkám a vodopádům se puristé vyhýbali. Kaskády, ve vodním systému nezbytné, byly skryté. Voda propojovala jednotlivé části zahrady. Klidná jezera přispívala k navození pokojné nálady a pocitu prostoru především proto, že se ztrácela v lesíku či zvlněných křivkách pobřeží a rozšiřovala návštěvníkův rozhled. Odraz na klidné hladině vodní plochy zachycoval rytmus přírody; letící ptáky, plující oblaka, hru světla a barvy jednotlivých ročních období. Voda rovněž zrcadlila dokonalé proporce klasických staveb.
Hlavní představitelé Posun od formálního pojetí zahrady k pojetí přirozenému byl postupný a přispěla k němu celá řada lidí; architekti, zahradníci, designéři a vlastníci půdy. Ačkoli většinu plánů vytvořili a realizovali profesionální odborníci, spoustu nádherných zahrad vybudovali také amatéři nebo se na jejich budování podíleli alespoň částečně.
John Aislabie Pěknou ukázkou zahradní architektury začátku osmnáctého století je Studley Royal poblíž Riponu v hrabství North Yorkshire. John Aislabie, bývalý ministr financí, začal roku 1722 budovat vlastní vodní zahradu ve stylu, který ilustruje přechod od období formálních zahrad k přirozené krajině. Vodní prvky mají zpravidla formální tvar, ale jsou umístěné v přirozených lesnatých údolích, přičemž tráva volně obrůstá koryto toku.
Wiliam Kent William Kent (1685–1748), architekt s malířským viděním, byl pionýrem mezi profesionály. Byl prvním, kdo do krajiny skutečně zasáhl. Jako umělec procestoval Itálii, kde také studoval a byl výrazně ovlivněn malbami italské krajiny. Své zahrady koncipoval jako trojrozměrné reprezentace obrazů, jež obdivoval. Navrhl chrámy a mosty, které tvořily ohniska pro jeho vodní prvky. Překrásná zahrada Stowe v hrabství Buckinghamshire je výkladní skříní jeho díla. Kent svými nápady silně ovlivnil spoustu profesionálů i amatérů, kteří je začlenili do svých vlastních projektů. Patřil k nim i Hoare, který vytvořil Stourhead.
Henry Hoare II Ačkoli na budování Stourhead v hrabství Wiltshire se podílela spousta následovníků Henryho Hoarea, byl to právě on, kdo ke vzniku těchto zahrad, které začal budovat ve čtyřicátých letech osmnáctého století, přispěl nejvíce. Stourhead je často považován za dokonale komponovanou krajinu. Srdcem zahrady je veliké nepravidelné jezero, v němž se zrcadlí vysázené stromy, rododendrony a také celá řada klasických budov, jež jsou roztroušeny podél břehu. Toto umělé jezero je jedním z mnoha jezer, která byla během tohoto století vybudována. K dalším vodním prvkům patří grota, v níž spící nymfy leží nad kaskádami, tvořenými přirozenými zřídly a jeskyní boha řek, kde voda vytéká z urny.
Jeskyně a groty byly v osmnáctém století velice módními prvky a často jimi protékala voda. Jejich obliba v Anglii opadla nepochybně z důvodů klimatických.
'Schopný' Brown Lancelot 'Schopný' Brown (1716–1783) byl nejvlivnější a nejznámější osobností naturalistické školy. Krajinářské hnutí dosáhlo vrcholu za jeho kariéry. Uplatňování přirozených struktur pro něj bylo naprosto závazné a zcela odstranil všechny prvky formálního stylu. Brown dokázal plně rozvinout potenciál jakékoli lokality a právě v tom nade všemi vynikal. Díky svému ohromnému nadání a v neposlední řadě také díky nezměrné píli mnoha dělníků – buldozery tehdy totiž neexistovaly – vytvořil nebo přispěl k vytvoření mnoha zahrad, které jsou dodnes známé a obdivované. Voda hrála v jeho koncepcích dominantní roli. Brown dokázal přímo mistrnými způsobem budovat ohromná jezera přehrazováním potůčků a říček.
Snad nejúžasnější ukázkou jeho génia je jezero, které vybudoval pro Blenheim Palace v hrabství Oxfordshire. Toto jezero totiž perfektně ladilo s mostem, který již dříve vytvořil uznávaný architekt Van Brugh, a poskytlo mu konečně adekvátní rámec.
Humphry Repton Humphry Repton (1752–1818) byl posledním z velkých zahradních architektů krajinářů. Zpravidla se držel Brownových architektonických principů. Ve srovnání se svým předchůdcem byl však mnohem flexibilnější a poblíž hlavní budovy připouštěl zbudování teras, balustrád a záhonů a brownovský přístup plně uplatňoval teprve až v odlehlejších částech zahrady. S vodou nakládal také trochu jinak, například znovu přivedl na scénu fontánu; symbol vyumělkovanosti, který Brown i jiní architekti zcela zavrhli.
Devatenácté století Na přelomu století ztrácelo původní pojetí krajinného parku na síle. Ovlivnilo nicméně podobu zahrad v celé Evropě. Pojetí anglických krajinných zahrad je dodnes živé v zahradách a parcích Evropy a Severní Ameriky.
S ústupem krajinářského hnutí dochází k návratu formálnějšího stylu. Klasická pojetí se vracejí, postrádají však inovace, které by jim vdechly nový život. Pokusy harmonizovat prvky různých tradic realizací eklektických zahrad byly zpravidla neúspěšné. Vzhledem k návratu starých schémat a myšlenek se uplatnění vody v zahradách devatenáctého století téměř nelišilo od jejího uplatnění v zahradách století předcházejících.
Lekníny, skleníky a orientální zahrady v 19. století
Exotické rostliny Snad k nejnápadnějšímu posunu v pojetí zahrad, jenž významně ovlivnil způsob uplatnění vody, došlo díky obrovskému přílivu nových rostlin do Anglie a západní Evropy z Nového světa a Orientu. Mezi těmito rostlinami byly i druhy, které bylo možné pěstovat přímo ve vodě nebo na březích vodních toků či vodních ploch.
Zahradní architekti se snažili vytvořit pro tyto rostliny prostředí, které by odpovídalo jejich původním přirozeným podmínkám. Populárním prvkem skalek se staly vodopády. Stavěla se také horská prostředí, která někdy imitovala skutečně existující hory, například Matterhorn. Kaskády tekly do jezírek nebo se objevovaly na pozadí jeskynních staveb.
Lekníny Jediným odolným druhem leknínu, který se začátkem devatenáctého století pěstoval, byl bílý druh Nymphaea alba, rostoucí například na řece Cherwell v Oxfordu. Zhruba v polovině století začal Francouz Joseph Borg Latour-Marliac křížit N. alba s barevnými druhy. První úspěch se dostavil v roce 1879. Do roku 1911, kdy zemřel, dokázal vyšlechtit 70 nových odolných kultivarů. Potomci jeho kultivarů zkrášlují vodní zahrady dodnes, ale tajemství jeho šlechtitelských úspěchů zemřelo s ním a na své odhalení stále čeká.
Skleník Celá řada těchto nových rostlin pocházela z teplejších oblastí, takže nemohla přežít v drsnějších evropských podmínkách. Začaly se stavět ohromné skleněné budovy, které se konstrukčně podobaly chrámu a poskytovaly rostlinám nezbytné podmínky. Součástí těchto skleníků byla často jezírka. Sir Joseph Paxton byl první člověk v Anglii, jemuž v podobném jezírku vykvetl roku 1849 obří druh leknínu Victoria amazonica.
Orientální zahrady Vzhled nových rostlin z Orientu podnítil zájem o budování zahrad v orientálním stylu, a to především zahrad japonských. Tyto imitace byly v podstatě povrchní a zpravidla se neobešly bez kamenné lucerny či jiného charakteristického dekorativního prvku, který k japonskému stylu přímo odkazoval, jinak by totiž tato souvislost nebyla vůbec patrná. Voda byla nicméně pevnou součástí těchto zahrad a utvářela vhodný rámec pro japonské prvosenky a nejrůznější druhy kosatců.
William Robinson a Gertruda Jekyllová: přirozená vodní zahrada dodnes živá
William Robinson a Gertruda Jekyllová Koncem devatenáctého století se objevily dvě osobnosti, jejichž nápady a přístup k využívání rostlinného materiálu dodnes neztratily nic ze své původní hodnoty. William Robinson (1838–1935) a Gertruda Jekyllová (1843–1932) uměli pracovat s barvou, kvalitou listí a tvarem rostlin. Věřili, že tyto vlastnosti vyniknou nejlépe, když rostliny necháme přirozeně růst v rámci vhodně koncipovaného prostředí. Tato východiska vedla k vytváření divokých a neformálních zahrad. Nejzdařilejší zahrady tohoto typu vycházely ze stávajících přirozených prvků, ať už šlo o jezírka, říčky či lesíky. Slečna Jekyllová se ve své knize Wall and Water Gardens věnuje otázkám budování přirozených vodních prvků a přibližuje radosti a vzrušující zážitky, které vytváření vodních zahrad přináší. Dílem Robinsona a Jekyllové nastupuje styl vodních zahrad, který se těší oblibě dodnes.
Vodní zahrady v USA: od prvních osadníků po velkolepá venkovská sídla
Spojené státy Prvními americkými osadníky byli Holanďané a Angličané. V jejich zahradách byl patrný styl, který si přivezli ze své domoviny, byl však přizpůsobený podmínkám nového prostředí. Postupně přicházeli do Ameriky imigranti ze všech koutů světa a přinášeli s sebou vlivy nejrůznějších kultur. Dnes ve Spojených státech narazíme na zahrady, v nichž se odrážejí téměř všechny tradice: maurská, čínská, japonská, italská, francouzská a anglická. Obecně se dá říct, že se vodní prvky v amerických zahradách podřizovaly diktátu těchto importovaných tradic.
Zahrady osadníků První velké americké zahrady budovali osadníci podél východního pobřeží. Osady spočívaly na vyvýšených místech u ústí řek a s vodou byly propojeny sérií sestupných teras, zvaných 'vodopády'. Šlo o jednoduché architektonické prvky, které při pohledu od řeky tvořily rámec krásných domů a při pohledu z nich naopak směřovaly pohled pozorovatele k řece. Ačkoli tedy voda nebyla přímo integrální součástí zahrady, tvořila ohnisko vyhlídky.
Období venkovských sídel Začátkem devatenáctého století začalo anglické pojetí přirozené zahradní architektury pronikat do Spojených států. Avšak teprve v období mezi léty 1880 a 1920, kdy spousta amerických finančníků nakupila značné bohatství, se začaly budovat opravdu krásné krajinné zahrady se silným evropským akcentem. Toto období je známé jako 'období venkovských sídel'. Nejoblíbenější předlohou amerických zahrad té doby byly italské vilové zahrady. Zahrada Vizcaya poblíž Miami na Floridě je vynikající ukázkou italské zahrady šestnáctého století. Vizcaya byla vybudována mezi léty 1912 a 1916. Voda zde hraje stejně důležitou roli jako v případě Villa Lante. Snad nejslavnější italskou zahradou v Americe je Hearst Castle v San Simeonu v Kalifornii. Chloubou zahrad, které založil roku 1922 William Randolph Hearst, je vynikající vodní prvek ve formě klasického Neptunova jezírka, jež doplňuje řecko-římský chrám.
Zahrady postavené v této době nesou také jasné rysy francouzského formálního stylu. Třebaže Longwood Gardens v Pensylvánii odrážejí vlivy několika tradic, stojí zde fontánová zahrada, která je plně srovnatelná s Versailles. Nedaleká Nemours Foundation ve Wilmingtonu ve státě Delaware je klasická francouzská renesanční zahrada s fantasticky uspořádanými jezírky a fontánami. Obě zahrady patří rodině DuPontů a jsou upomínkou na domov jejich předků.
Se zavedením daně z příjmu a propuknutím krize v roce 1929 éra 'venkovských sídel' končí.
Současné využití vody v zahradě: od bazénů po střešní jezírka
Současné zahrady Současné zahrady ve Spojených státech jsou mnohem američtější než jejich velkolepé americké zahrady časů minulých. Dnešní zahrada je funkční extenzí domu. Pokud je dobře navržena, je také uměleckým dílem, které vychází vstříc potřebám člověka i požadavkům prostředí, do nějž je zasazena. Voda zde obvykle vystupuje v podobě plaveckého bazénu, jenž tvoří ohnisko zahrady. Bazén je zpravidla postaven z betonu, který staviteli umožňuje vytvářet nekonečné množství krásných a zajímavých tvarů. Důležitost tvaru vodního díla pro celkově dobré vyznění mnoha současných projektů názorně ilustruje zahrada El Novillero, kterou vytvořil Thomas Church (1902–1978) v Sonomě v Kalifonii. Tato zahrada je považována za jednu z nejúžasnějších zahrad dvacátého století.
Současné využívání vody Vzhledem k současnému stavu světových zásob vody si jen málo společenství či jedinců může dovolit vybudovat podobně bombastické vodní zahrady, jaké známe z minulosti, a musí hledat jednodušší a ekonomičtější způsob využití vody, aniž by tím však utrpěla umělecká kvalita díla.
Vývoj syntetických vodotěsných materiálů značně rozšířil možnosti budování vodních prvků, a to jak z hlediska geografického, tak finančního; například střešních zahrad s bazénky a fontánkami, nádrží, okrasných jezírek stavěných kolem budov a bazénků a jezírek v pouštních oblastech.
Voda je na celém světě hlavním prvkem veřejných i soukromých staveb. Vytvářejí se invenční stavby a objekty, které předvádějí vodu v celé její kráse; nebo bychom spíš měli říci, že přirozené kvality vody podněcují vznik nové tvůrčí éry? Neboť bez ohledu na to, zda je voda v pohybu nebo v klidu, zvučí nebo je tichá, inspiruje dnešní generaci stejně silně, jako generace předchozí. V každém případě však dokáže ozvláštnit jakoukoli zahradu jakéhokoli stylu a na jakémkoli místě.