Pcháč (Cirsium)

Ostnité luční byliny, plevelné i okrasné rostliny.

• Stanoviště: Podle druhu suché nebo vlhké půdy.
• Výška: 0,2–1,5 m.
• Doba kvetení: Červen–září.
• Množení: Výsevem.

Pcháč, často nesprávně označovaný jako bodlák, je známá rostlina s pichlavými ostny a bujícími kořeny. Některé zajímavě kvetoucí druhy se využívají jako okrasné rostliny v květinových záhonech a skalkách. Všechny druhy patří do čeledi hvězdnicovitých (Asteraceae).

Rozdíl mezi oběma rody je přitom jednoznačný a pozná se na odkvetlé rostlině. Pcháč (Cirsium) má chmýr semen složený z pérovitě rozvětvených chlupů, které vypadají jako drobná ptačí pírka. Bodlák (Carduus) má chmýr z jednoduchých, nevětvených a drsných chlupů. V lidové řeči se navíc jako bodlák označuje i ostropestřec a pupava, takže jméno „bodlák“ nakonec nese pět různých rodů.

Pokud vás sem přivedla křížovka, odpověď na čtyři písmena zní OSET. Oset je starší lidový název pro pcháč a dodnes se drží v celém jménu nejrozšířenějšího českého druhu — pcháče osetu (Cirsium arvense). Ve starších luštitelských slovnících se stejné heslo objevuje i v podobě „pcháč zastarale“ nebo „plevel na 4“.

Pcháč oset je vytrvalá bylina vysoká 60 až 150 cm, kterou v Česku najdete na polích, úhorech, rumištích i v zanedbaných záhonech. Od ostatních druhů ji poznáte podle drobných světle fialových úborů širokých jen 1,5 až 2,5 cm, které stojí v hroznovitém květenství po mnoha kusech a nápadně sladce voní. Lodyha není ostnitě křídlatá, ostny nese jen na okrajích listů. Kvete od června do září.

Rostlina je dvoudomá — samčí a samičí úbory rostou na oddělených jedincích, takže semena tvoří jen část porostu. Hlavní silou pcháče osetu ale nejsou semena, nýbrž vodorovné podzemní výběžky: z jediného kousku kořene dlouhého několik centimetrů vyroste nová rostlina a kořeny sahají i do hloubky přes dva metry. Proto se porost po jednorázovém vytrhání vždycky vrátí.

Na zahradě si s ním nejlépe poradí trpělivost: opakované podřezávání nebo sečení těsně před rozkvětem postupně vyčerpává zásobní látky v kořenech, zatímco jednorázový zásah rostlinu jen omladí. Semena s chmýrem roznáší vítr na desítky metrů, takže se vyplatí sklidit lodyhy dřív, než dozrají. V trávníku je nejlepší obranou hustý zapojený drn — o tom, jak takový trávník udržet, píšeme v článku plevely v trávníku.

Rod Cirsium má u nás kolem dvaceti druhů a liší se od sebe víc, než by ostnitý vzhled napovídal: od dvaceticentimetrové růžice přisedlé k zemi po dvoumetrové trsy na vlhké louce. Následující přehled začíná druhy, které se dají zasadit do zahrady, a končí těmi, se kterými se potkáte hlavně v krajině.

Domácí druh, který roste u vody, na lesních loukách a slatinách. Pro zahrady je vhodná odrůda C. rivulare ‚Atropurpureum‘ (1,4 m vysoká). Na vlhkých stanovištích se dobře kombinuje s jinými lučními trvalkami a hodí se i pro květnaté louky. Purpurově červené květy se objevují v červnu a červenci, a pokud rostlinu po odkvětu lehce seřízneme, může znovu vykvést na podzim.

Je to jediný pcháč, který se v Česku běžně prodává jako okrasná trvalka. Na rozdíl od většiny příbuzných skoro nepíchá — ostny má jen naznačené — a ve výsadbě se nešíří výběžky, takže zůstane tam, kam se zasadí.

Roste na kamenitých a středně vlhkých půdách. Dorůstá 60–120 cm. Kvete od června do září, jeho květní úbory (asi 4 cm široké) jsou umístěny na koncích stonků po jednom až třech. Listy jsou zespodu šedě plstnaté a vybíhají v dlouhý osten. Horní strana listů je zdrsněná jemnými ostny.

Je to druh dvouletý: první rok tvoří jen přízemní růžici, druhý rok vyžene lodyhu, vykvete a uhyne. Nemá podzemní výběžky, takže se šíří pouze semeny a v zahradě se dá jednoduše odstranit vyrytím růžice.

Právě u pcháče obecného stojí za zmínku i užitek. Velké úbory patří k nejštědřejším zdrojům nektaru pozdního léta a vytrvale je navštěvují čmeláci, včely i motýli; na dozrálých semenech se pak vydrží krmit stehlíci. Na okraji pozemku nebo v divočejším koutě zahrady proto pár rostlin nemusí být na škodu.

Dvouletý druh, 1 m vysoký, kvete od července do srpna. Působí úhledně i během vysemeňování. Má purpurově fialové květy a bíle vlnaté zákrovní lístky.

Úbory jsou ze všech našich pcháčů největší, kulovité a široké až 7 cm. Bílá vlna, která je obaluje, dala druhu jméno a zůstává na rostlině i po odkvětu — suché lodyhy se proto používají do zimních vazeb. Roste na výslunných mezích, pastvinách a kamenitých stráních.

Nejhojnější pcháč vlhkých luk, olšin a pramenišť. Vytrvalý, 50 až 150 cm vysoký, s měkkými, jen slabě ostnitými listy — proto zelinný, mladé listy a lodyhy se dříve vařily jako zelenina. Kvete od června do září nažloutle bílými úbory, které obklopují nápadné světle žluté listeny. Na vlhké louce vytváří rozsáhlé porosty a v květnaté louce se dobře snáší s kopretinou i chrpou.

Štíhlý dvouletý druh, který na rašeliništích a vlhkých loukách vytáhne i přes dva metry. Pozná se snadno: lodyha je po celé délce lemovaná ostnitým křídlem a drobné purpurové úbory jsou nahloučené v hustém chomáči na vrcholu. Kvete od července do září a patří k významným nektarodárným rostlinám vlhkých stanovišť.

Horský druh Krkonoš, Jeseníků a Beskyd, u nás nejkrásnější z celého rodu. Dorůstá 60 až 120 cm, má velké jednotlivé purpurové úbory a listy, které jsou svrchu tmavě zelené a zespodu bíle plstnaté — odtud jméno různolistý. Skoro nepíchá. Kvete od června do srpna a v chladnějších zahradách se dá pěstovat jako trvalka do vlhčí půdy.

Do zahrady se z celého rodu sázejí hlavně tři druhy: pcháč potoční ‚Atropurpureum‘ do vlhčího záhonu nebo k jezírku, pcháč bezlodyžný na skalku a Cirsium diacanthum do suchého štěrkového záhonu. Všechny snesou plné slunce a žádný z nich netrpí, když se na něj rok zapomene — pcháče patří mezi nenáročné trvalky.

Hnojení proto stačí střídmé. U okrasných druhů se vyplatí jedna dávka na jaře, když rostlina vyráží: dodá živiny na tvorbu poupat a pomůže obnovit půdní život kolem kořenů. Postupně působící univerzální organické hnojivo je pro ně vhodnější než rychlé dusíkaté dávky, po kterých pcháč vytáhne měkké lodyhy a poléhá. Druhy na skalku a do štěrku se nehnojí skoro vůbec — v bohaté půdě ztrácejí kompaktní tvar růžice.

Opačná situace je u pcháče osetu na záhoně nebo v trávníku. Tam nejde o výživu jedné rostliny, ale o to, aby porost kolem byl dost hustý a živiny si vzal dřív. Pravidelně hnojený a zapojený trávník nebo hustě osázený záhon dává osetu podstatně méně prostoru než holá půda.