Lomikámen (Saxifraga)

Tvarově bohatý rod, rostliny tvoří většinou polštáře, alpinková trvalka.

Stanoviště: Slunné a polostinné; čerstvá, humózní až suchá, vápenitá půda
Výška: Až 50 cm
Doba kvetení: Duben–září
Množení: Výsevem, odnožemi nebo dělením

Většina z více než 300 druhů lomikamenů z čeledi lomikamenovitých (Saxifragaceae) roste v horských oblastech severní polokoule. Mnohé se přizpůsobily natolik dobře chladným a nehostinným podmínkám, že je najdeme ještě ve velkých výškách a na místech, jež se zdají pro život rostlin zcela nevhodné. Tak existují druhy, které mohou růst ještě na severu Grónska (lomikámen sněžný neboli arktický – Saxifraga nivalis); lomikámen chlupáček (Saxifraga hirculus) byl objeven v Himálaji ve výšce nad 5000 m. Většina druhů je dnes chráněná zákonem.

Lomikámen roste často ve skalních spárách nebo ve štěrbinách mezi kameny. S výjimkou několika jednoletých druhů, které mají poměrně jemné kořeny, jsou lomikameny zakotveny ponejvíce v kamenité půdě mohutným kořenovým systémem nebo plazivými oddenky. Jejich většinou stálezelené listy jsou mnohotvárné, často přízemní a růžicovité nebo tvoří polštáře. Jednotlivé květy jsou většinou sestaveny v latovitá květenství, mají 5 korunních plátků, 5–10 tyčinek a 2 čnělky.

Pro venkovní kulturu na skalce jsou k dostání ve specializovaných obchodech různé druhy a odrůdy. Mělo by se ovšem dbát na to, aby stanoviště odpovídalo velmi různým nárokům jednotlivých druhů. Jen tak se budou rostliny vašeho druhu dobře a zdárně vyvíjet. V obchodech jsou rovněž některé druhy pro pokojovou kulturu. Lomikameny se množí výsevem nebo dělením právě po dozrání semen.

Podle určitých společných vlastností se lomikameny sdružují do botanických skupin. Různé možnosti použití a stanovištní nároky jsou uvedeny u jednotlivých sekcí:

Lomikámen je vytrvalá skalnička, která u nás bez potíží přezimuje venku. Nároky se ale mezi skupinami liší natolik, že jediná rada pro celý rod neexistuje — polštářové druhy chtějí slunce a štěrk, stinné naopak čerstvou půdu bez přímého slunce. Podle toho vybírejte místo i sousedy v záhonu.

Základ je propustná půda bez stojaté vody. Ve skalce se lomikamenům daří v písčito-štěrkovitém substrátu, ve spárách mezi kameny a ve zvýšených záhonech. Většina rozetovitých a polštářových druhů má ráda vápenitou půdu a plné slunce, stinné druhy si vystačí s polostínem a čerstvou humózní zemí. V truhlíku i v korytu je nutná drenážní vrstva — přemokření kořenů snáší lomikámen hůř než sucho.

Zalévá se střídmě a raději méně často; zavedené trsy vydrží i delší sucho. Na živiny je lomikámen nenáročný — bohatě stačí jedno slabé přihnojení organickým hnojivem na jaře před nasazením poupat, například Hnojíkem ve slabém výluhu. Přehnojená rostlina roste do měkka, polštář se rozpadá a hůř přezimuje.

Po odkvětu se odstřihnou odkvetlé stvoly u paty růžice — rostlina pak neplýtvá silou na semena a polštář zůstává hustý. Zaschlé nebo prořídlé části trsu na konci léta vyčistěte a mezery zasypte trochou štěrkopísku, aby se růžice mohly znovu zakořenit. Zimní přikrývka není nutná, spíš škodí: pod vlhkým listím polštáře uhnívají.

Nejjednodušší je dělení trsu po odkvětu nebo časně na podzim. Polštářové druhy se dají množit i jednotlivými růžicemi jako řízky — odříznutou růžici zapíchněte do vlhkého písku a udržujte ve stínu, než zakoření. Výsev má smysl hlavně u botanických druhů a semena se sejí čerstvá, hned po dozrání. Stejným způsobem se množí i další skalničky, například netřesk nebo rozchodník.

Velmi bohatě kvetoucí druhy a odrůdy pro plošné výsadby; tvoří mechovité stálezelené polštáře, daří se na čerstvých písčitohumózních půdách, v polostínu; jsou vhodné i pro skalky a obruby.

Hybridy vznikly křížením různých druhů sekce Dactyloides, tvoří polštáře a kvetou v různých barvách (viz tabulku dole).

Tvoří tmavě zelené polštáře; roste ještě ve výšce 4000 m. Odrůda ‚Findling‘ je 10 cm vysoká a má velké bílé květy; kvete v květnu až červnu.

Roste drnovitě a řídce, je 10–15 cm vysoká; má trojlaločné listy a malé bílé hvězdovité květy.

Jejich květy se zdvihají v latách nad listové růžice; listy mají na okrajích často vápenité krusty; daří se na štěrku a v puklinách skal na plném slunci a na vápenité půdě.

S velkými růžicemi široce čárkovitých listů; pyramidálně stavěné, nápadně velké květní laty jsou bílé a 50 cm vysoké; potřebuje neosluněnou polohu. Dobrá květina k řezu.

Tvoří polokulovité růžicovité polštáře z úzkých, vejčitých listů; miluje slunné až polostinné polohy, přednostně na vápenci; lehce rozvětvené, žláznaté stonky nesou bílé, často červeně tečkované květy. Rostlina je 1–40 cm vysoká. Odrůda ‚Rosea‘ má červenavé listy a růžové květy; je 20 cm vysoká.

Husté stálezelené polštáře z nálevkovitých růžic se hodí jako obruba nebo plošné ozelenění v polostinné a od slunce odvrácené poloze; dává přednost čerstvé půdě.

Má tmavozelené řapíkaté listy, bílé laty květů v červnu až červenci; je až 25 cm vysoká.

Má velké tmavozelené listové růžice, vysoké bílé laty květů se rozvíjejí v květnu až červnu; je 30 cm vysoká. Odrůda ‚Elliott‘ je 20 cm vysoká, celkově ozdobnější než druh, má růžové květy na červenavém stvolu.

Do žádné z předchozích skupin nezapadají tyto tři druhy — každý má vlastní nároky a v zahradě se s nimi zachází jinak než s běžnými polštářovými skalničkami.

lomikámen vždyzelený, roste přirozeně na vápenci ve vysokých horách nebo v nivách pramenů. U tohoto druhu jsou i vzpřímené květní stonky osazeny četnými tlustými, štětinatě brvitými listy. Řídká květenství nesou od června až do září zlatožluté až červenohnědé květy. Tento zajímavý lomikámen vyžaduje určitou zahradnickou zkušenost.

lomikámen zrnatý, je jeden z mála druhů, které se vyskytují převážně v nížinách, zatímco v Alpách a v arktických územích téměř ne. Dává přednost málo vápnitým půdám, roste především na mokrých loukách, na svazích a hrázích. Dvouletá až víceletá rostlina nese dlouze řapíkaté, ledvinovité, laločnaté vroubkované listy a je žláznatě lepkavě chlupatá; od dubna až do července se objevují bílé květy v řídkých latách. Na bázi listů se vyvíjejí četné hlízkovité dceřiné cibulky. Dříve se užívala jako léčivá rostlina při potížích s kameny.

Lomikámen okrouhlolistý, roste téměř keřovitě, nese dlouze řapíkaté, okrouhlé, chlupaté listy a krásné laty z bílých květů tečkovaných žlutě či červeně. Daří se hlavně na čerstvé, humózní půdě ve stinné poloze.

Ano, zahradní lomikameny jsou vytrvalé skalničky. Většina druhů je navíc stálezelená — polštáře a listové růžice zůstávají zelené i přes zimu a rostlina roste na stejném místě řadu let.

Podle druhu od dubna do září. Mechovité druhy a Arendsovy hybridy kvetou nejdřív, v dubnu a květnu; stinné druhy v květnu až červenci a lomikámen vždyzelený vydrží kvést až do září.

Odstřihněte odkvetlé stvoly u paty růžice a prořídlá místa v polštáři zasypte štěrkopískem. Po odkvětu je také nejlepší doba na dělení trsu, pokud chcete rostlinu množit nebo omladit.

Skupina stinných lomikamenů (například lomikámen kuklíkový a lomikámen stinný) je přímo na polostín a od slunce odvrácené polohy stavěná. Rozetovité a polštářové druhy naopak chtějí plné slunce a na stinném místě řídnou a hůř kvetou.

Jedním slabým dávkem organického hnojiva na jaře. Skalničkám svědčí spíš chudší půda — silné hnojení žene rostlinu do měkkého růstu, polštář se rozpadá a hůř snáší zimu.