Láčkovka

Stanoviště: světlé až polostinné; ve skleníku nebo v klimatizovaném květinovém okně

Výška: ve skleníku šplhá do 3–4 m; prodávané druhy a hybridy v koších 60–80 cm

Doba kvetení: nevýznamná, květy nepatrné

Množení: řízky nebo výsevem

Láčkovky tvoří vlastní čeleď láčkovcovitých (Nepenthaceae). Jsou rozšířeny asi 80 druhy od Madagaskaru a Seychelských ostrovů, Indie a Cejlonu na východ, většinou pevniny však v tropické Asii a také v severní Austrálii. Několik druhů dokonce roste v chladném a vlhkém klimatu v horách až do 3000 m n. m. Tyto druhy lze zvlášť těžko pěstovat a i v botanických zahradách se s nimi setkáme jen zřídka. Nemnoho druhů roste vysloveně epifyticky. Avšak ani obvyklé pozemní druhy se nedají pěstovat snadno, neboť kladou vysoké nároky na vzdušnou vlhkost a teplotu a jako liány potřebují hodně světla. Při klesající intenzitě světla a zkracující se délce dne na podzim rostliny rychle chřadnou. Příznivé podmínky jsou zpravidla jen v teplém skleníku nebo v klimatizovaných květinových oknech. Náročné botanické druhy se pro pokojovou kulturu nehodí. Naopak hybridy prodávané v zahradnictvích — nejčastěji Nepenthes × ventrata, kříženec N. alata a N. ventricosa — se v bytě udržet dají, pokud jim zajistíte vlhko a světlo.

Láčkovky jsou specialisté na výživu. Čepel listu je u nich přetvořena na lapací zařízení v podobě konvicovité láčky. Při dobrém zásobení živinami kořeny však nejsou odkázány na výživu lapáním hmyzu. Existují druhy s obrovskými konvičkami, jako například epifyticky rostoucí Nepenthes truncata, s konvicemi až 45 cm dlouhými, do nichž může lapit kromě hmyzu i trochu větší živočichy. Z menších druhů je třeba zmínit zvláště Nepenthes alata a Nepenthes ventricosa s baňatě džbánkovitými láčkami, a také Nepenthes mirabilis a Nepenthes gracilis. Rostliny rodu Nepenthes nabízené v obchodech jsou většinou hybridy, jichž existuje značný počet. Především se pěstuje velmi vzrůstná Nepenthes ‚Mixta‘ a několik jejích variant.

Láčkovky potřebují propustný substrát neobsahující vápno. Většinou se používá směs ze 2 dílů mechu rašeliníku a 1 dílu hrubé vláknité rašeliny. K tomu se přidávají zetlelé dřevěné štěpky nebo kousky kůry, trochu dřevěného uhlí a sušený kravský hnůj. Jako pěstební nádoby se hodí košíky nebo plastové hrnky. Při hrnkové kultuře musí být substrát zvlášť propustný. Přesazování se provádí nejlépe v únoru, každopádně ještě před novým vyrašením zjara, kdy se současně provádí zpětný řez. K množení řízky se zpravidla využijí výhony získané při zpětném řezu. Použijí se vyzrálé, 15–20 cm dlouhé špičky výhonů a napíchají se do malých hrnků s rašeliníkem. Množárenský záhon musí být uzavřený a je potřeba teploty nejméně 30 °C. Výsev se provádí jen zřídka, protože trvá 2–3 roky, než získáme poněkud statnější rostlinky.

Kromě bezvápenného substrátu vyžaduje kultura také čistou zálivkovou vodu bez obsahu vápna. Dešťová voda v nádržích obsahuje většinou vysoký podíl těžkých kovů jako je zinek, kadmium a olovo, a je proto nepoužitelná.

S hnojením u láčkovek opatrně: rostlina je přizpůsobená chudému rašelinnému substrátu a běžná dávka hnojiva do kořenů jí spálí kořínky. Ve starší literatuře se doporučuje hnojení guánem každé tři týdny, dnes se dává přednost velmi slabému hnojení na list nebo tomu, že se do láček vloží pár mrtvých mušek — rostlina si živiny obstará sama tak, jak je na to stavěná. Za slunných dnů je nutno rostliny denně častěji postřikovat. Suchý vzduch a přeschnutí kořenového balu škodí, neboť vedou k zasychání listů. Snadno se objeví také svilušky, kterých se pak těžko zbavíte. Na listových žilkách mohou být přisáté štítenky.

U masožravých rostlin platí pravidlo, které jinde na zahradě neuslyšíte: běžná hnojiva do substrátu nepatří. Láčkovka i ostatní masožravky rostou v přírodě v chudé rašelině s minimem živin a mají na to uzpůsobené kořeny — koncentrovaný roztok živin je spálí. Platí to i pro organická hnojiva, tedy i pro HNOJÍK: na masožravé rostliny se nepoužívá.

Co dělat místo toho: udržovat bezvápenný substrát a měkkou zálivkovou vodu a nechat rostlinu, aby si živiny obstarala sama z ulovených mušek. Pokud v místnosti žádný hmyz není, vhoďte občas do láčky pár mrtvých mušek nebo použijte hnojivo určené pro masožravky ve velmi slabém roztoku na list.

Proč láčkovka netvoří láčky?

Nejčastěji kvůli málo světla a nízké vzdušné vlhkosti. Láčka je energeticky drahá věc a rostlina ji nevytvoří, dokud nemá dost světla. Druhou příčinou je suchý vzduch — pod 60 % vlhkosti láčky zasychají už v zárodku.

Jakou vodou láčkovku zalévat?

Měkkou a bez vápna — destilovanou, z reverzní osmózy nebo dešťovou z čisté nádoby. Voda z kohoutku obsahuje vápník, který láčkovce po několika měsících poškodí kořeny. Pozor na dešťovou vodu z nádrží u zástřešení, kde se hromadí těžké kovy.

Mám do láček dolévat vodu?

Nemusíte. Rostlina si tekutinu v láčce vytvoří sama a je to enzymatický roztok, ne obyčejná voda. Doplňovat ji nemá smysl a čistou vodou ji jen naředíte.

Musím láčkovku krmit?

Nemusíte, pokud v místnosti občas nějaká muška zaletí. Když ne, vhoďte do láčky každé dva až tři týdny jednu mrtvou mušku. Kusy masa ani hnojivo do láčky nedávejte — zahnijí.

Dá se láčkovka hnojit běžným hnojivem?

Nedá. Masožravé rostliny jsou stavěné na chudý substrát a živiny v běžné koncentraci jim spálí kořeny. Platí to i pro organická hnojiva včetně HNOJÍKu.

Kdy láčkovku řezat a přesazovat?

V únoru, ještě před rašením. Přesazuje se do směsi rašeliníku a vláknité rašeliny do košíku nebo plastového hrnku a odříznuté vyzrálé špičky výhonů dlouhé 15 až 20 cm se dají použít jako řízky.