Hlodáš

Stálezelený trnitý keř

• Stanoviště: slunná místa; propustné půdy
• Výška: asi 1 m
• Doba kvetení: duben–červen
• Množení: výsevem
  
  

Rod hlodáš (Ulex) z čeledi bobovitých (Fabaceae) je rozšířen 20 druhy v západní Evropě a v severní Africe. Všechny jsou stálezelené a hustě rozvětvené trnité keře se zelenými pruhovanými větvičkami, končícími trnitou špičkou. Listyjsou zakrnělé až na trnitý listový řapík nebo malou šupinu. V paždích horních trnů se rozvíjejí květy se žlutavým chlupatým kalichem a žlutými, až 2 cm dlouhými korunními plátky. Plod je 1,5 cm dlouhý, hustě plstnatě chlupatý lusk, pukající dvěma chlopněmi.

Ze všech druhů má zahradnický význam pouze hlodáš evropský (Ulex europaeus). Vyrůstá ve sporý, hustě trnitý, 1–2 m vysoký keř s tuhými větvemi a zelenými žlábkovanými výhony. Rozvětvení končí ve špičatých, ostrých trnech. Střídavé listy vyrůstají jen u klíčních rostlin, pak jsou trojlisté, podobné jetelovým. Pozdější listy jsou přeměněny v zelené, pichlavé, 4–8 mm dlouhé, šídlovité listové trny. Od dubna do června se rozvíjejí žluté pohledné květy po 1–3 na postranních krátkých výhonech.

Hlodáš je u nás na hranici mrazuvzdornosti a tím je dané všechno ostatní. Pochází z atlantických vřesovišť západní Evropy, kde zimy mírní oceán — v našem kontinentálním klimatu si ho vyzkoušíte spíš jako zajímavost než jako spolehlivý keř.

• Jen nejteplejší polohy a chráněné místo — u zdi, v zákrytu, ideálně na jižní straně. I tam může v tuhé zimě zmrznout k zemi. Zpravidla ovšem znovu obrazí od báze, takže jedna zima ho nezabije.
• Propustná, spíš kyselá a chudá půda. Hlodáš je vřesovištní rostlina, takže vápnitá a živná půda mu nesedí.
• Plné slunce. V polostínu prořídne a nekvete.
• Suchý stanoviště je výhoda, mokro naopak zásadní problém — vlhká zima ho zničí spolehlivěji než mráz.
• Nepřesazujte ho. Hlodáš má hluboký kůlový kořen a přesazování snáší velmi špatně. Sázejte mladé rostliny z kontejneru a hned na definitivní místo.
• Řez po odkvětu, lehký. Zmlazení do starého dřeva snáší nespolehlivě, takže keř spíš udržujte než opravujte.
• Množení výsevem; semena mají tvrdé osemení, takže je před setím nechte nabobtnat nebo je krátce narušte. Odrůda ‚Plena‘ s plnými květy je nižší a semena netvoří — množí se řízky.

Pozor na trny. U hlodáše nejsou pichlavé jen okraje — celá rostlina je proměněná v trny, protože listy se u dospělého keře mění v ostré šídlovité útvary. Práce u něj se bez pevných rukavic a rukávů nedá dělat a nesázejte ho tam, kde se chodí okolo v šortkách.

Hlodáš je bobovitá rostlina, takže si stejně jako čimišník nebo jetel dusík obstarává sám pomocí hlízkových bakterií na kořenech. Právě proto v přírodě obsazuje chudé vřesovištní půdy, kde jiné dřeviny nic nemají.

• Nehnojte ho. Vzrostlý hlodáš hnojení nepotřebuje a v živné půdě roste bujně, prořídne a horší přezimuje.
• Dusíku se vyhýbejte úplně. Měkké nevyzrálé výhony jsou u rostliny, která je i tak na hranici mrazuvzdornosti, přímá cesta k zimním škodám.
• Nevápněte. Hlodáš chce kyselejší reakci, takže vápnění mu uškodí.
• Jedinou výjimkou je mladá rostlina první rok po výsadbě, kde slabá dávka organického hnojiva na jaře pomůže zakořenit.

Hlodáš je jedovatý. Jako řada bobovitých dřevin obsahuje chinolizidinové alkaloidy — stejnou skupinu látek, kvůli které je jedovatý čilimník. Nejvíc jich je v semenech a v luscích. V praxi to znamená, že se z hlodáše nic nepřipravuje a semena nepatří do úst; k otravě je ovšem potřeba požití, takže samo pěstování riziko nepředstavuje. Trny jsou u něj větší praktický problém než alkaloidy.

Ve světě je hlodáš jedna z nejobtížnějších invazních dřevin. Na Novém Zélandu, v Austrálii, na Havaji a na západním pobřeží USA zaplavil obrovské plochy pastvin a přirozených vřesovišť. Má na to výbavu, kterou dohromady mají jen málokteré rostliny: váže si vlastní dusík, semena vydrží v půdě klíčivá desítky let, po požáru obráží a jeho porosty jsou navíc mimořádně hořlavé, takže požáry samy podporuje a po nich se šíří dál.

U nás invazní není, a to z jednoho jediného důvodu — nepřezimuje natolik spolehlivě, aby se stihl rozšířit. To je zároveň důvod, proč se u něj vyplatí zvážit, kam ho zasadíte, kdyby zimy dál ubývaly.

Přežije hlodáš u nás zimu?

V nejteplejších polohách a na chráněném místě ano, ale spolehlivě mrazuvzdorný u nás není. V tuhé zimě zmrzne až k zemi — zpravidla ovšem znovu obrazí od báze. Horší než mráz je pro něj zimní mokro, které mu rozloží kořeny.

Je hlodáš jedovatý?

Ano. Obsahuje chinolizidinové alkaloidy, stejnou skupinu jako jedovatý čilimník; nejvíc jich je v semenech. Nic se z něj nepřipravuje a semena nepatří do úst. Samotné pěstování riziko nepředstavuje — praktickým problémem jsou u hlodáše hlavně trny.

Proč je hlodáš tak pichlavý?

Protože listy se u něj mění v trny. Trojlisté listy podobné jetelovým má jen jako mladá rostlina; potom je nahradí zelené šídlovité trny dlouhé 4–8 mm, které zároveň fotosyntetizují. Je to přizpůsobení suchu a spásání — a pro zahradníka to znamená pracovat u něj jen v pevných rukavicích.

Kdy hlodáš kvete?

Od dubna do června, žlutými motýlovitými květy, které vyrůstají po jednom až třech na krátkých postranních výhonech. Květy voní, u některých rostlin výrazně kokosově. Odrůda ‚Plena‘ má plné květy a je nižší.

Jakou půdu hlodáš potřebuje?

Propustnou, chudou a spíš kyselou — je to vřesovištní rostlina. Vápnitá a živná půda mu nesvědčí, hnojení nepotřebuje vůbec, protože jako bobovitá rostlina si dusík obstarává sám. Nejdůležitější je, aby v zemi nestála voda.

Je hlodáš invazní?

U nás ne, protože nepřezimuje natolik spolehlivě, aby se rozšířil. Ve světě je to ovšem jedna z nejobtížnějších invazních dřevin — na Novém Zélandu, v Austrálii a na západním pobřeží USA zaplavil velké plochy. Jeho semena vydrží v půdě klíčivá desítky let, po požáru obráží a jeho porosty jsou mimořádně hořlavé.